Co že se to stalo?
Když se probral, slyšel hlasy. Pomfreyová, McGonagallová a… Snape. Perfektní, prostě dokonalé. Co že se mu to stalo tentokrát? Pokousal ho hipogryf, spadl z kostěte nebo ulkouzl na chodbě? Tentokrát zřejmě to poslední… Bílé závěsy na ošetřovně už mu byly skoro bližší než povlečení jeho vlastní postele. A to bylo po válce. Povzdechl si a zaskuhral.
“Dobře, Severusi, jak myslíš,” odsekla Pomfreyová a vteřinu na to už Harry hleděl na mistra lektvarů štrádujícího si to k jeho posteli.
“Výborně, Pottere jste vzhůru. Svléknout,” sdělil mu příkře a založil si ruce na hrudi.
Harry na něj dokázal jen zamrkat. “Co-cože?”
“Měl jste zlomená čtyři žebra, máte pohmožděný hrudník, záda i ramena. Vaše nohy kupodivu přežily, o hlavě těžko říct. Připravil jsem lektvar, který vám s dalším hojením pomůže. Nebo chcete takhle ztěžka dýchat po zbytek svého života?”
“Cože?!” zopakoval Harry koktavě, načež Snape pozvedl obočí a ukázal mu lahvičku s nějakou odporně zelenou tekutinou.
“Svléknout,” řekl muž, na rtech typický úšklebek.
Harry si povzdechl a rozepnul kabátek. Skutečně vypadal jako fackovací panák a teď už se tak i cítil.
“Otočit,” řekl Snape, přisedl si k němu a začal mu lektvar roztírat nejprve po zádech, po bocích, po páteři.
Štípalo to, pálilo. Harry začínal ruce do polštáře, aby nahlas neskuhral.
Snapeovy ruce se zastavily v jeho vlasech jako by ho chtěly uspokojit. Harry se začal uvolňovat.
“Co teď?” zašeptal a zariskoval pohled na svého profesora.
“Teď chvíli jen ležte. Lektvar se musí vsáknout do tkáně, než budeme moci pokračovat na další části vašeho těla.” Harry polkl, černé oči vypadaly zvláštně smířeně.
“Já… omlouvám se.”
“A za co? Že neumíte chodit po rovné chodbě? Kdyby nebyl Filch takový lajdák, tak by…”
Harry zavrtěl hlavou. “Že se mnou máte starosti.”
“Jak se zdá, Pottere, tyto starosti se staly součástí mého života.”
“Dobře.”
“Dobře?”
“Ano, dobře,” odpověděl Harry, než se přetočil. “Budeme pokračovat v mučení?”
“Zajisté, Pottere, nic mě neučiní šťastnějším,” odpověděl Snape a Harry se zachechtal. A pak se chytil za hrudník.
Snape se zamračil, Harry se opatrně nadechl. A pak se usmál, rozepjal ruce. “Do toho, jsem jen váš.”
Snape na něj vložil svůj temný pohled, začal roztírat lektvar po jeho těle, znovu to brnělo, štípalo. Harry se snažil dýchat.
Když byl muž hotov, sklonil se k němu, černé oči zanořené do zelených. “Kéž by, pane Pottere, kéž by…” A pak odplachtil.
Harry na něj dokázal jen zírat. Co že se to stalo?