Flashback 23
Prosinec 2002
Hermiona se při příští návštěvě chatrče zastavila a překvapeně zírala na Draca, který měl na sobě jen kalhoty a košili.
Zvedl obočí a podíval se na sebe. „Neměl jsem chuť, aby ses mi zamotala do hábitu,“ prohlásil líným, protahovaným tónem.
Chvíli na ni přimhouřeně zíral, než ji gestem vybídl, aby šla blíž.
„Když už ne trénuješ na střety, musíme rozšířit tvoje bojové schopnosti,“ začal úsečným hlasem. „Upíři, ježibaby nebo harpyje nemají hůlky, ale mají bohaté zkušenosti s útoky na kouzelníky. Útočí z bezprostřední blízkosti, takže je obtížné se jim ubránit. Většina kouzelníků se učí obranu proti nim s předpokladem odstupu, ale chytrá ježibaba se tě dostane na dosah ruky, jakmile to bude možné. Vědí, že bojová kouzla se zblízka těžko provádějí. Vlkodlaci možná hůlky mají, ale většina těch, co se pohybují ve smečkách, dává přednost fyzickému boji. Jsi—malá.“ Hermiona si odfrkla, a Draco se na ni mírně zamračil. „Budeš v nevýhodě v každém boji. Musíš se umět bránit kreativně.“
„Dobře.“ Hermiona ostře přikývla.
Dracovy oči se zaleskly a naklonil se nad ni. „Tak si představ, že jsem upír. Cílím na stranu tvého krku. Nemáš soubojového partnera, který by tě kryl. Zatímco odrážíš Gytraše, přiblížil jsem se.“ Přistoupil k ní, až se jejich těla dotkla. „Co uděláš teď?“
Hermiona vymrštila hůlku nahoru, ale Draco byl příliš blízko, než aby mohla provést pohyb na většinu obranných kouzel. Dřív, než mohla ustoupit a seslat kouzlo, jeho ruka vystřelila a prudce udeřila do jejího zápěstí. Hůlka jí vyklouzla z prstů a sklouzla po podlaze. Pokusila se po ní vrhnout, ale Draco jí sevřel zápěstí a strhl ji zpátky.
„Beze hůlky taky. Teď jsi na tahu, Grangerová.“ Začal se naklánět k jejímu krku, jako by se ho chystal kousnout.
Levá ruka jí vystřelila, aby ho odstrčila, ale druhou rukou jí sevřel levé zápěstí. Pokusila se vytrhnout, ale jeho sevření bylo neoblomné.
„Jedna rada,“ řekl Draco konverzačním tónem, zatímco se stále snažila vymanit. „Nenechávej zápěstí volná. Jakmile tě chytnu za zápěstí, mám výraznou výhodu; tohle držení je pro mě mnohem snazší udržet než pro tebe uniknout. Totéž platí pro nohy. Buď opatrná, když kopeš nad koleno. Jakmile tě někdo chytí za kotník, za pár vteřin budeš na zemi. Šlápnutí nebo úder kolenem jsou mnohem lepší než kopání. Šlápnutí využívá váhu těla. Šlápni tvrdě a miř na chodidla, kotníky nebo boky kolen. Klíčové je vyřadit protivníka. Úder kolenem do slabin funguje na všechny: kouzelníky, upíry, vlkodlaky—dokonce i ježibaby to nenávidí.“
Hermiona se pokusila ho kopnout kolenem, ale Draco využil sevření jejích zápěstí, aby ji otočil stranou, a její noze se snadno vyhnul.
„Vidíš, jakmile jsou tvoje ruce chycené, tvoje možnosti jsou omezené, zatímco moje jsou téměř nekonečné, podle toho, co s tebou chci udělat dál.“
Jeho přednáška ji začínala štvát. Hermiona mu dupla na nohu a kopla ho do holení. Zasyčel tiše.
„Lepší. Ale kdybych byl upír, už bys byla vysátá. Jasně ti chybí vlohy pro nečestný boj.“
Náhle ji pustil, a Hermiona se od něj rychle odtrhla, aby se mu postavila čelem. Zíral na ni vážně.
„Grangerová, pokud tě někdo napadne, budeš v přesile. I kdyby ne, fyzicky vzato nikdy nebudeš tak silná jako většina temných bytostí. Udělají cokoliv, aby tě zabili. Boj bude postavený proti tobě v každém možném ohledu. Udělej cokoliv, abys přežila.“
Hermiona krátce přikývla.
„Bojuj chytře,“ řekl chladně. „Buď zákeřná. Když je tvůj protivník silnější než ty, je klíčové jeho sílu použít proti němu. Nikdy nebudeš silnější než vlkodlak, ale ztrácejí se v krvavé touze a útočí předvídatelně. Pokud toho využiješ, možná to přežiješ. A taky,“ vrhl na ni pohled, „šetři rány; tohle je tréninkový boj.“
Vrátil jí hůlku a znovu na ni zaútočil. A pak znovu, a znovu. Byl neúprosný a přitom nepříjemně konverzační. Dokázal ji odzbrojit, aniž by použil kouzlo, a poté ji podrazil, zkroutil jí paži za zády a dostal ji do bezmocné pozice, zatímco dál monotónně rozebíral, co mohla udělat lépe.
Hermiona byla čím dál víc podrážděná, což Draco zjevně zaznamenal a evidentně ho to bavilo.
„Jsem ježibaba,“ oznámil s úšklebkem, než na ni po dvacáté zaútočil. Hermiona vypálila sérii omračujících kouzel, zatímco se snažila zůstat mimo jeho dosah, ale rychle se jim vyhnul a přiblížil se. Pokusila se se vyhnout skokem, ale chytil ji za kotník. Otočila se a pokusila se ho zaklít, ale vyrval jí hůlku z ruky a hodil ji do rohu, načež si jí sedl na boky.
„V tuto chvíli bych tě pravděpodobně rozřízl a začal jíst tvoje orgány,“ poznamenal nenuceně a přejel rukou po jejím břiše. „Jsi v tom horší než v tanci, a to jsi byla příšerná tanečnice.“
„Tohle jsem nikdy nedělala,“ řekla Hermiona vzdorovitě, zatímco se snažila vykroutit. „Máš vůbec představu, kolik druhů boje na blízko existuje? Prošla jsem desítky knih, ale netušila jsem, jaký druh boje bych se měla naučit.“ Zle se na něj podívala a dodala: „Mohla bych tě teď bodnout jedním z mých nožů.“
Zamyšleně na ni zíral a pak přikývl. „Měli bychom používat cvičné nože. Přinesu sadu.“
Hermiona na něj zmateně pohlédla. „Proč máš dnes tak dobrou náladu?“
Měsíce snášela jeho chladnou zuřivost, a teď byl najednou veselý a konverzační bez zjevného důvodu. Chvíli na ni pohlížel a pak se ušklíbl. „Radost ze života, předpokládám. Nebo mě možná jen nečekaně těší sedět na tobě.“
Hermiona na něj pochybovačně pohlédla a přemýšlela, jestli si náhodou něco nevzal.
Postavil se a nabídl jí ruku. Překvapeně zamrkala, ale přijala ji. Pak si ho začala důkladněji prohlížet.
Zdál se neobvykle šťastný—téměř až přívětivý. Hermiona nebyla. Už jen při pohledu na něj měla pocit, že se zhroutí.
Jeden měsíc. Měla měsíc. Měsíc na to, aby našla způsob, jak nad ním získat kontrolu.
Ovládnout ho. I kdyby to dokázala, neměla nejmenší tušení, jak by to mohla vůbec dokázat.
„Co z vašeho vztahu vlastně získává? Nespíš s ním. Učí tě bojovat; naučil tě nitrobranu. Co mu poskytuješ?“
„Jak bys vůbec popsala, co pro něj znamenáš?“
Hermiona měla pocit, že dostane záchvat paniky. Zoufale zírala na Draca.
„Neboj se použít lokty,“ řekl. „Když se bráníš útokům zblízka, údery pěstí nemají velkou sílu. Lokty jsou tvrdé a ideální pro blízké útoky. Lepší než něco tak neúčinného jako facka.“
„Facka na tebe zabrala docela dobře,“ odsekla Hermiona.
Draco slabě odfrkl. „Pokud napadáš třináctiletého, klidně fackuj.“
Hermiona se zamračila.
„Znovu,“ řekl, když popadla dech.
Vrhl se k ní. Místo aby se pokusila utéct, pohnula se směrem k němu a na poslední chvíli se vyhnula stranou. Otočil se zpátky, ale ona už ho zasáhla žihadlovou kletbou a lapila jeho kotník pomocí svěracího kouzla. Byl příliš blízko na seslání dalšího kouzla. Pokusila se odskočit, ale popadl ji za ruku, vyrazil jí hůlku a stáhl ji s sebou na zem.
Hermiona kopala, škrábala a vrčela, jak se snažila vyprostit, ale on vážil nejméně o padesát kilo víc než ona. Snažila se mu vytrhnout, ale za chvíli byla pod ním úplně přišpendlená.
„Kdybych byl vlkodlak, už bych ti dávno rozerval hrdlo,“ řekl tichým hlasem. Jeho ústa byla blízko jejího krku a Hermiona si náhle uvědomila, že se celým tělem tiskne k jejímu. Jeho dech se otíral o citlivou kůži na rozhraní jejího krku a ramene. Jeho nohy byly mezi jejími, a jak se snažila vyprostit, stále se mu vzpínala boky.
Draco se od ní náhle odtrhl, postavil se a zíral na ni s temným pohledem. Jeho čelist se lehce napjala a oči měl černé.
„Pokud se někdy budeš bránit vlkodlakovi, rozhodně bych ti nedoporučoval to dělat tímhle způsobem,“ řekl napjatým hlasem, vytáhl hůlku a odstranil si kletbu svazující jeho kotník.
„Jak bych to tedy měla udělat?“ zeptala se.
„Použij hlavu, aby ses trefila do jeho nosu, a jakmile pustí tvé zápěstí, vyrvi mu oči,“ řekl strnule. „Jdi po kolenech, slabinách, očích, kotnících. Jak jsem už zmínil, tvým cílem je zneschopnit útočníka.“
„Jasně.“ Zvedla se z podlahy a zadívala se na něj s nepatrným náznakem melancholie.
„Znovu,“ řekl. Znovu na ni zaútočil.
Když se Hermiona přemístila pryč, byla celá pokrytá modřinami. Draco ji srazil k zemi znovu a znovu, zatímco ji přednášel o oblíbených metodách útoku ježibab, upírů a vlkodlaků.
Když se vrátila na Grimmauldovo náměstí, schovala se v koupelně a potřela si celé tělo výtažkem z hrbouna. Poté studovala sebeobranu a procházela si všechny své poznámky o Dracovi.
Nevěděla, co dělat. Netušila, jak nad ním získat kontrolu. Nevzpomněla si na žádný způsob, jak dokázat, že toho je schopná.
Nevěděla, co chce. Ji. Nějakým způsobem – z nějakého důvodu – ji chtěl. Ale zároveň zasahovala do čehokoliv dalšího, co chtěl.
Znovu a znovu si procházela své vzpomínky: přetřásala je, třídila, snažila se najít něco, co by jí pomohlo to rozklíčovat.
Ležela v posteli v noci a přemýšlela, jestli neriskuje válečné úsilí. Možná byla kompromitovaná. Nespolehlivá. Možná měl Severus pravdu a Draco by byl užitečnější mrtvý. Možná, pokud byl tak centralizovanou postavou v armádě Voldemorta, jeho smrt a vzniklé mocenské vakuum by byly tím nejefektivnějším způsobem, jak ho využít.
Ale nedokázala se s tím smířit. Odmítala tomu uvěřit.
Schoulila se do klubíčka a měla pocit, že by mohla zemřít pod tíhou zoufalství, které cítila.
Každý následující týden, kdy ji Draco trénoval, byla rozptýlená. Dělala věci mechanicky, ale bez odhodlání, a Draco si toho všiml.
„Má vůbec smysl, abych tě trénoval, když ani nedáváš pozor?“ zeptal se, jeho výraz byl podrážděný.
Hermiona zkřivila ústa a koutky očí ji pálily. Odvrátila od něj pohled. „Už v tom prostě nevidím smysl,“ řekla tiše.
Draco na ni několik vteřin zíral, v jeho výrazu bylo něco, co připomínalo ohromení. „Myslel jsem, že nechceš zemřít,“ řekl nakonec.
„Když mě přepadne smečka vlkodlaků, pochybuju, že to přežiju. A i kdyby ano, budu v tolika kusech, že na tom už ani nezáleží,“ odpověděla tiše.
Odstoupil o krok zpět a díval se na ni, jako by něco přehodnocoval. „Co se děje?“
„Jsem unavená,“ odpověděla, hledíc na podlahu. „Jsem unavená z téhle války. Jsem unavená z toho, že se snažím zachraňovat lidi a stejně umírají. Nebo je zachráním a pak je vidím zemřít později. Připadám si jako Sisyfos, uvězněná v nekonečném cyklu. Nevím, jak z toho ven, ale nevím ani, jak pokračovat.“
Draco chvíli mlčel. „Co se stalo s tím, že všechno děláš pro Pottera a Weasleyho?“ zeptal se s nádechem opovržení v hlase.
„Cena je čím dál vyšší. Nevím, jestli ji zvládnu dál platit.“
Jeho výraz ztuhl. „Předpokládám, že i mučedníci mají své limity.“
Hermiona se unaveně pousmála. „Nebo alespoň špatné dny,“ řekla tiše.
Podívala se na Draca a pozorně si prohlížela jeho chladný, nečitelný výraz i intenzitu, s jakou ji sledoval.
Poddej se. Poddej se. Naléhala na něj v duchu. Viděla to v jeho očích, byl tak blízko.
Ale on odmítal překročit hranici. Odmítal to přiznat. Kdykoli se ho pokusila přivábit na druhou stranu, jeho zlomyslnost vystoupila na povrch.
Byl nejkrutější, když byl zranitelný.
Možná, kdyby Hermiona byla vytrvalejší, našla by způsob, jak překonat tu bolest, ale on vždy přesně věděl, kam udeřit, aby ji ranil co nejvíc.
Ať už ho drželo zpátky cokoliv, ona nevěděla, jak to přetnout.
Její prsty se sevřely do pěstí a málem se po něm natáhla, ale stáhla se zpět. Zhluboka se nadechla a přinutila se potlačit zoufalství a soustředit se na to, co měla právě před sebou.
„Dobře. Dost bylo sebelítosti,“ řekla a narovnala se.
Zvedla svou hůlku ze země a postavila se do pozice. Draco ji chvíli zamyšleně sledoval, než na ni náhle vyrazil.
Uhnula stranou a odstrčila ho od sebe, ale Draco se rychle vzpamatoval a otočil zpět. Jeho ruka zachytila její zápěstí a donutila ji upustit hůlku. Hermiona mu vrazila loktem do žeber, vymanila se z jeho sevření a vrhla se po své hůlce.
Když vyskočila na nohy, popadla hůlku a podařilo se jí ho několikrát zasáhnout, než se opět přiblížil. Chytil ji za paži a znovu jí vytrhl hůlku z ruky. Pokusila se mu zaháknout nohu za kotník, ale on se vymrštil a vyhnul se jí, když jí zkroutil ruku za zády. Rychlým výpadem s ní trhla a pocítila záblesk triumfu, než si uvědomila, že ji pustil. Využil síly z jejího úniku, otočil ji, chytil její kotník vlastní nohou a praštil s ní o zem.
Hermiona se kroutila, snažila se vymanit, ale Draco jí pevně držel zápěstí v sevření svých rukou.
Zasyčela podrážděním a nakonec se přestala vzpouzet, zatímco nad ní klečel.
„Pořád se snažíš vyhrát rychlostí místo chytrostí,“ pokáral ji.
Pustil její zápěstí a postavil se.
„Znovu.“
Hermiona už byla unavená, ale přesto vydržela déle. Dvakrát ho srazila k zemi, ale nedokázala ho přemoci. Když se ji snažil přitisknout k zemi, otočila se s využitím jeho hybnosti na stranu a kutáleli se po podlaze.
Nakonec na ní stejně skončil.
Málem zaklela frustrací.
„Lepší,“ řekl a těžce oddechoval.
Jeho tvář byla sotva centimetr od její a upřeně na ni hleděl. Jeho ruce jí držely zápěstí nad hlavou. Mohla cítit, jak mu srdce buší.
Byl 21. leden. Příští týden to bude naposledy, kdy měla odevzdat své vzpomínky Kingsleymu.
Draco, který si o ni dělal starosti víc než kdokoli jiný. Který věnoval čas, který si nemohl dovolit, aby ji vycvičil a udržel naživu. Prostě proto, že chtěl, aby žila.
Od chvíle, kdy jí řekl, že může říct ne, po ní nikdy nic doopravdy nežádal. Když se na ni díval, jeho výraz byl nečitelný, ale oči byly upřené, jako by si ji ukládal do paměti. Pak se jeho výraz změnil, mihla se v něm známá hořkost.
A ona věděla.
Čekal, až ho zradí. Věděl, že to udělá. Že vždycky dá přednost Řádu.
To byla ta věc, která ho vždycky držela zpátky.
Očekával to už od samého začátku, dřív než si ona sama vůbec tu možnost připustila. A přesto ji trénoval.
Nedokázala to pochopit. Jaký to mělo všechno smysl, když očekával, že ho Řád, nebo dokonce ona sama, zabije?
Zírala na něj. Nemusela hledat odpověď v žádné knize, aby pochopila výraz v jeho tváři. Cítila ho – byl to žár v jejím břiše, sevření v hrudi a tepání v jejích žilách. Intenzita, s jakou ji studoval. Jeho prsty byly obtočené kolem jejích zápěstí a jeho palec mimoděk klouzal podél jejího předloktí, zatímco se na ni díval.
Naklonil se blíž. Zadržela dech. Pak jeho výraz ztvrdl. Pustil její ruce a začal vstávat.
Hermiona vystřelila ruce, popadla ho za košili, přitáhla zpátky a přitiskla své rty na jeho.
Nebyl to pomalý, něžný polibek. Nebyl to polibek způsobený alkoholem nebo nejistotou.
Zrodil se z hněvu, zoufalství a touhy tak žhavé, že ji hrozilo spálit na prach.
Byl to možná polibek na rozloučenou.
Až se Kingsley a Moody rozhodnou Draca prozradit, dáme ti hodinu na to, abys ho varovala.
Draco ztuhl, když se její rty dotkly jeho, a ona si myslela, že ji prostě odstrčí. Ucítila jeho ruku na svém rameni a vzchopila se, když polibek prohloubila a pevněji sevřela jeho šaty.
Zaváhal.
Bylo to, jako by se v něm něco zlomilo. Jako hráz, která náhle praskla, a Hermiona se ocitla v jeho proudu, a topila se v něm.
Omotal kolem ní ruce a políbil ji divoce, surově.
Žár byl jako divoký oheň.
To napětí, to čekání. Měsíce očekávání, že se k ní přiblíží. Po tom, co jí bylo řečeno, že proto byla poslána, jako dívčí oběť za jeho služby.
Ale byl to z jeho strany trik. Dotýkat se jí, líbat ji, ‚chtít‘ ji. Finta, která měla zakrýt jeho skutečné úmysly a motivy. To, že ji požadoval, bylo stejným druhem
odvedení pozornosti, jaké ji naučil používat v nitrobraně.
Lež—
Dokud se to najednou nezměnilo.
Jeho pohled na ni se změnil. Manipulací si zajistila místo, o kterém jen předstíral, že jí patří.
Přejela mu prsty po ramenou. Jednou rukou ji chytil za vlasy a zatáhnul za copy, zatímco druhou rukou jí rozepnul košili a odhrnul podprsenku. Sáhl jí na prsa tak silně, až mu zasyčela do úst.
Hluboce ho políbila a prsty mu vjela do vlasů a podél šlach na krku. Nehty mu přejížděla po ramenou.
Přestože se choval chladně, jeho jméno bylo výstižné; byl to drak. Měl kolem sebe ledové hradby, ale v srdci mu plápolal oheň.
Vzájemně ze sebe strhávali oblečení. Jeho košile přišla o několik knoflíků, když ji roztrhla a pak se mu zakousla do ramene. Osahávala si ho, označovala ho. Jeho tělo jí bylo povědomé. Už si zapamatovala jeho obrysy.
Táhl ruce po jejím těle, po křivkách, kterým se smál a které považoval za vychrtlé. Políbil ji na prsa, zapletl jí prsty do copů a tahal ji za vlasy, dokud nezakňourala a nezaklonila hlavu.
Jeho rty se pohybovaly od jejího krku přes rameno, jemně ji líbal a kousal podél klíční kosti, dokud nenarazil na místo, kde zasténala a prohnula se proti němu.
Bylo to rychlé. Drsné. Nebyl to mezi nimi románek, ale střet dvou
protichůdných sil.
Roztáhl jí nohy od sebe a jediným tvrdým přírazem se do ní zabořil. Pak se zastavil a políbil ji, než se začal pohybovat.
Hermiona potlačila výkřik bolesti a přinutila se neztuhnout ani se neodtáhnout.
Bolelo to.
Věděla, že by to mohlo bolet, kdyby se to nedělalo pomalu. Ale bolest ji přesto zaskočila. Ta náhlost.
Možná předpokládal, že před ním byli i jiní.
Byla ráda, že to bolí. Pro válku se kurvila. Svedla Draca poté, co jí dal jasně najevo, že je to hranice, kterou nechce překročit. Manipulovala s ním, protože od něj něco chtěla.
Mělo by ji to bolet fyzicky, stejně jako ji to bolelo psychicky.
Byl o tolik větší, že ji jeho postava prakticky obepínala. Jeho ruce se jí zamotaly do vlasů tak pevně, že sotva stačila trhnout hlavou, když se setkal s jejíma očima a pohnul se v ní.
Čelist měl napjatou. Jeho výraz byl zastřený tak, jako téměř vždycky. Ta tvrdá plochá linie jeho úst.
Ale jeho oči… ten spalující pohled, který na ni upíral. V tom výrazu bylo zřejmé—
Byl její.
To zjištění jí svým způsobem zlomilo srdce.
Přinutila se nedat najevo žádné známky nepohodlí. Pohnula boky, aby se přizpůsobila jeho pohybu, a sevřela se kolem něj, zatímco mu nehty přejížděla po zádech. Ovinula nohy kolem jeho boků, přitáhla si ho blíž a donutila ho ponořit se ještě hlouběji.
Syknul a sklonil hlavu k jejímu rameni, když do ní hluboko vnikl. Úhel jeho pohybu, intenzita mezi nimi nebyla jen jeho —zakňourala a zalapala po dechu u jeho ucha.
Jeho tempo mírně ochablo a on zvedl hlavu. Vysunul ruce z jejích vlasů, chytil ji za ruce a propletl jejich prsty. Políbil ji. Polibky, které jí drásaly duši a bolely ji na hrudi, když je opětovala.
Změnil tempo. Zpomalil. Úhel byl jiný, jejich pánve se setkávaly, když do ní vnikal, a Hermiona si s obavami uvědomila, že ji to připravuje o pocit kontroly. Táhlo ji to vzhůru do ohně, kterému nevěděla, jak uniknout nebo ho ovládnout.
Draco ji líbal. Žhavě. Nespoutaně. Téměř trestající polibky, jak jí svíral ruce a stále do ní zajížděl. Bolest se otupila do slabšího pulzování uprostřed ohně pocitů, který si razil cestu jejími nervy.
Ještě několik silných, hlubokých přírazů, pak sebou Draco trhl, hluboce zasténal a sklonil hlavu vedle její. Jeho dech jí šimral po kůži, když jí funěl u ucha a líbal ji na rameno.
Hermiona pod ním ležela nehybně. Náhle si uvědomila, že se jí do kůže zakusují drsná prkna. Že je v místnosti zima.
Jediné, na co dokázala myslet, bylo, jak se jí ulevilo, že se neudělala.
Draco zůstal několik vteřin přitisknutý k ní a stále v ní, pak se náhle napjal a odtáhl se. Měl strhaný výraz a ani se na ni nepodíval, když sbíral své oblečení z podlahy. Rychle si navlékl spodky a kalhoty.
Hermiona se pomalu posadila a pozorně ho sledovala. Jak se převlékal, byl stále bledší a bledší. Jeho výraz byl nevěřícný a zděšený zároveň.
„Kurva —“ řekl si pod nosem a rukou si prohrábl vlasy.
Vypadal podivně zničeně.
Zakryl si rukou ústa a podíval se jí do očí. Ať už mu svitlo cokoli, zdálo se, že dostává záchvat paniky.
Viditelně polkl, zavřel oči a natáhl si košili. Pak oči otevřel. Zdálo se, že se uklidnil. Zhluboka se nadechl a otočil se k ní. Jeho výraz byl napjatý.
Při pohledu na ni mu oči klesly k jejím nohám a on zbělal.
„Byla jsi panna?“ Jeho hlas byl chraplavý.
Hermiona se podívala dolů. Na stehnech měla krev.
„Ano,“ řekla. „Když jsi poprvé stanovil své podmínky, předpokládalo se, že to je způsob, jakým mě budeš chtít.“
Malfoy vypadal, že se mu udělá špatně. Měl sevřenou čelist, jak na ni pořád zíral.
„Já —“ Hlas mu selhal.
„Byl — bych mírnější, — kdybych to věděl,“ řekl nakonec.
Hermiona přitiskla kolena k sobě, aby to skryla, a přitáhla si nohy blíž k tělu. „Opravdu jsem nechtěla, abys byl.“
Přitiskl rty k sobě. Vypadal podivně ztraceně.
Nedokázala pochopit, jak se to sčítá. Proč to, že se vzdal a šukal ji, bylo nějakým způsobem rozhodujícím úderem.
Možná to tak bylo. Poté, co ji políbil, když byli oba opilí, vytvořil jasnou hranici. Hranici, kterou zuřivě a pečlivě udržoval.
Pokud od začátku počítal s tím, že ho nakonec zabije, možná mu myšlenka na překročení této hranice připadala nesnesitelná.
Ale to nevysvětlovalo všechno ostatní, co udělal. Pokud očekával, že ho zradí, proč stoupat výš? Proč se pokoušet zbavit znamení zla?
Muselo to souviset s runami. Pokud byl rozpolcený — a bylo zřejmé, že byl — možná to nakonec převážilo. Možná teď už nemohl změnit směr. Bylo to dané. Obsesivní. Posesivní. Měla ho. Možná navždy, pokud bude dost mazaná, aby toho využila.
Bylo na tom něco ironického — svádět někoho s nadějí, že mu tím nějak zachrání život. Koutek jejích úst se mírně zachvěl.
Pevně sevřela koleno; její ruce se jemně třásly.
Dostala, co chtěla. Cena ji bude mrzet později, až na to bude mít prostor. Prudce zvedla své nitrobrané bariéry. Nehodlala myslet na nic jiného než na okamžitou situaci.
Měla ho. Ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu, měla ho. Teď musela najít způsob, jak toho využít.
Všiml si jejího výrazu.
„Vypadáš spokojeně,“ řekl hořce, rty se mu zkřivily do úšklebku, „že ses úspěšně kurvila. Šťastná, že máš svou figurku pevně na svém místě?“
Neškubla sebou při té urážce. Pomalu sevřela ruce v pěsti a pak se donutila je zase otevřít. „To byla má práce,“ řekla tiše. Nemělo smysl to popírat. „Musel jsi vědět, že to je můj úkol.“
„Samozřejmě,“ řekl prázdným tónem a odvrátil od ní pohled. Jeho ruce bezvládně visely podél těla, jako by náhle nevěděl, co si s nimi počít. „Jen—nikdy jsem si nemyslel, že bys mohla uspět. Já tě nechtěl—když jsem tě žádal—vlastně jsem tě vůbec nechtěl.“
„Já vím.“ Odvrátila pohled. „Uvědomila jsem si, že na začátku bylo všechno jen přetvářka.“ Její kůže bolela zimou. Chatrč nikdy nebyla vytápěná, ale až teď si uvědomila, jak chladno tam vlastně je.
Draco se zasmál podivně přiškrceným smíchem, zatímco se na ni znovu podíval. „Samozřejmě.“
Nastala pauza. Hermiona si začala natahovat oblečení. Draco odvrátil pohled.
„Nikdy jsem neměl v úmyslu zradit váš Řád,“ řekl nakonec mrtvým hlasem. „Nikdy jsem to neplánoval. Už jste prohrávali, když jsem přišel, a pravděpodobně pořád prohráváte. Ale—na tom mi nikdy moc nezáleželo. Nepřidal jsem se kvůli tomu. Chtěl jsem pomstít svou matku. A byl jsem naprosto ochotný při tom zemřít.“ Zíral na podlahu. „Bohužel, než jsem měl příležitost nabídnout své služby, byla už mrtvá příliš dlouho. Nebylo to ‚věrohodné‘ vysvětlení.“
Hořkost na jeho tváři byla nezředěná. Napjal čelist a podíval se ke stropu, hlavu zakloněnou dozadu. „Nevěděl jsem, že na truchlení existuje časový limit.“
Podíval se na ni, jeho výraz se stal krutým a pohrdavým. Jeho oči se třpytily. „Protože to nebyl dostatečně věrohodný důvod, musel jsem vymyslet něco, co bych údajně mohl od Řádu chtít. Takže—milost. Ale věděl jsem, že to taky sotva bude věrohodné. Věděl jsem, že budu potřebovat spojku; vybrat si dívku a předstírat, že mám nějaký zájem, mi připadalo jako pragmatické řešení. Způsob, jak hrát na notu narativu Smrtijedů.“
Hořce se pousmál. „Ale většina čarodějek v Odboji byla příliš velké riziko; byly impulzivní a tak často v terénu, že byla slušná šance, že by je zajali během nějaké potyčky, a já bych buď přišel o krytí, nebo bych musel neustále střídat kontakty.“
Polkl a jeho ústa se stáhla do trpkého úšklebku. „Pak jsem si vzpomněl na tebe. Celé roky jsem si myslel, že jsi mrtvá, ale Snape hlásil, že jsi léčitelkou Řádu. Když mě napadla možnost tebe, myslel jsem si, že jsem našel dokonalé řešení. Byla jsi ukrývána v bezpečných domech; nehrozilo moc riziko, že tě zajmou nebo zabijí, a byla jsi dostatečně pragmatická na to, abys na to přistoupila, pokud bys věřila, že tím zachraňuješ své přátele. Zdálo se to jako ideální řešení. Když jsem řekl, že mé podmínky jsou ty a milost, okamžitě tomu uvěřili. Zřejmě jim ta část ‚teď a po válce‘
připadala natolik absurdní, že ji považovali za věrohodnou.“
Ušklíbl se. „Jako bych zradil Temného pána pro příležitost vlastnit tebe,“ protočil oči. „Věděl jsem, že tě pošlou s instrukcemi, abys mě přiměla se do tebe zamilovat—aby si zajistili mé služby a měli jistotu, že tě neomrzím nebo nezměním názor. Ale—říkal jsem si, že jsi byla ve škole taková mrcha a budeš mě tak nenávidět za to, že jsem zabil Brumbála, že určitě neuspěješ. Upřímně jsem si myslel, že bude zábavné vidět tě, jak to zkoušíš.“
Zíral na podlahu.
„Ale ano—přelstila jsi mě,“ řekl. „Nebo jsem možná byl prostě příliš unavený a zlomený žalem, abych tě dál odháněl. Na tom už sotva záleží. Vyhrála jsi.“
Sesunul se dolů ke zdi a zavřel oči.
Hermiona ho skepticky sledovala, zatímco si oblékala zbytek svého oblečení. Nebyla si jistá, co tímhle — přiznáním? Doznáním? — vlastně sledoval. Část o ní samotné byla dost uvěřitelná. Odpovídalo to všemu, co o něm dosud zaznamenala. Ale o jeho tvrzení, že jeho matka byla jeho skutečným motivem, pochybovala. Tu možnost zvažovala už nesčetněkrát a pokaždé ji zavrhla.
„Opravdu? Přidal ses na druhou stranu, protože tvoje matka zemřela?“ Ušklíbla se nahlas s nevírou, když vstala. „Její smrt sotva byla vinou tvého pána. A co? Od té doby jsi jen tak náhodou stoupal v jeho hodnostech? Pět let sis ničeho nevšiml, a pak najednou—oh, jéje, co to? Přehoupl se den výroční její smrti, a tys najednou tak melancholicky nevydržel a musel ses obrátit na nás?“
Provokovala ho. Byla si jistá, že ho to naštve. Možná—kdyby ho dost popíchla, mohl by jí jednou říct pravdu.
Jeho oči se prudce otevřely a jeho tvář zbledla vzteky. „Do prdele, Grangerová.“
Hermiona sebou trhla. Kůže na jejích zádech a ramenou byla na některých místech podrážděná a syrová, a v podbřišku ji lehce bolelo. Cítila, jak jí jeho sperma vsakovalo do látky kalhotek, a mezi nohama ji pálilo. Polkla a přinutila se to ignorovat.
„Jsi Smrtijed,“ řekla chladně, zkřížila ruce na prsou a upřeně se na něj dívala. „Opravdu čekáš, že zapomenu, co jsi udělal? Že si budu představovat, že jsi tak vysoko postoupil díky své okouzlující osobnosti? Zabil jsi Brumbála. Zavraždil jsi mé přátele. Mučíš lidi k smrti. A co? Myslíš si, že zmínka o tvé matce to nějak změní? To není otázka žádného data spotřeby smutku. Pokud chceš, abychom ti věřili, že viníš svého pána, možná jsi neměl strávit další rok tím, že ho budeš podporovat, než ses rozhodl přejít na naši stranu. Poté, co jsi tuhle válku začal. Poté, co jsi si vybral být Smrtijedem.“
Zíral na ni, tvář zkřivenou vztekem, a sáhl dolů, aby prudce roztrhl rukáv zakrývající jeho levou ruku. Odhalil temné, černé tetování.
„Víš vůbec, proč tohle mám?“ zeptal se, zuby se mu zableskly, když na ni zasyčel. „Napadlo tě někdy přemýšlet proč?“
Postavil se a vydal se přes místnost směrem k ní. „Poté, co ty a tvoji přátelé dostali mého otce do Azkabanu, Pán zla přišel do mého domu.“ Hermioniny oči se rozšířily, zatímco pokračoval. „Ani jsem ještě nepřijel ze školy. Když jsem dorazil, čekal tam na mě. Měl mou matku v kleci, v našem salonu. Mučil ji téměř dva týdny.“
Jeho dech byl přerývaný a nerovný. „Myslíš, že je to volba, když ti Pán zla nařídí vzít jeho znamení? Ty ses prodala, abys zachránila lidi, na kterých ti záleží. No, já taky. Opravdu jsi čekala, že jako Smrtijed úmyslně selžu, když bych nebyl ten, kdo by za to trpěl? Zabít Brumbála a stoupat v hodnostech byla jediná cesta, jak ji dostat ven.“
Hermiona zbledla. „To jsem nevěděla.“
Jeho čelist se chvěla, zatímco na ni zíral. „Po její smrti mě sledovali. Pán zla není hlupák, věděl, že po jejím ztracení budu váhat. Musel jsem si znovu získat jeho důvěru, než jsem mohl riskovat cokoliv. Nejsem jeden z tvých přátel. Pokud jsem chtěl, aby moje zrada měla smysl, nemohl ji očekávat. Kdybych hned následující víkend kontaktoval Řád, opravdu si myslíš, že by bylo pochyb o tom, kdo je špeh? Trvalo to, než jsem se dostal dost blízko k tomu, abych skutečně věděl něco důležitého.“
Otočil se a jeho hlas zesílil a zhrubl. „Ona—ona se nikdy nezotavila. Třesy—ty nikdy nepřestanou, ne po tolika cruciatech. Ani nevím, co jiného jí udělal—než jsem dorazil—,“ jeho hlas se zlomil. Zastrčil si vlasy z obličeje a zdálo se, že má potíže s dechem. „Celé léto—nemohl jsem… nemohl jsem dělat nic jiného než jí pořád dokola říkat, že mě to mrzí.“
Draco se odvrátil a opřel se o zeď, jako by měl každou chvíli upadnout. „Držel ji v té kleci celé měsíce; byla v ní pořád, když jsem se vrátil do školy. Poté, co jsem zabil Brumbála, ji pustil ven. Ale pak zůstal a bydlel s námi v sídle. Sotva to snášela. Hroutila se při každém zvuku a jen se krčila na podlaze v panice.“
Dýchal tak rychle, že se mu chvěly ruce, a slova z něj jen prýštila. „Moje matka—ona—ona nikdy nebyla moc silná. Málem zemřela, když mě čekala, a nikdy se z toho nezotavila. Byla—od té doby byla vždycky křehká. Můj otec vždycky říkal, že se o ni musíme starat. Neustále mě nutil přísahat, znovu a znovu během dospívání, že se o ni vždycky postarám. Když Pán zla konečně opustil sídlo—snažil jsem se ji dostat pryč, někam, kde by ji už nenašel nebo jí znovu neublížil. Ale ona nechtěla—nechtěla jít nikam beze mě.“
Promnul si oči dlaněmi. „Snažil jsem se o ni starat. Snažil jsem se ji udržet v bezpečí. Snažil jsem se najít způsob, jak utéct—a pak—potom ji upálili v sídle Lestrangových—“
Hlas mu selhal, a on se s třasem sesunul podél zdi na podlahu.
Hermiona cítila, jak se jí cosi uvnitř hrudi sevřelo.
Vždycky byl zuřivě ochranářský vůči své matce, dokonce už ve škole. Když někdo urazil jeho otce, možná se rozzlobil, ale i ten nejmenší náznak urážky vůči jeho matce ho proměnil v nelítostného.
Šokující proměna z namyšleného školního tyrana v chladnokrevného vraha, schopného zabít Albuse Brumbála, náhle dávala smysl. Voldemort ho postavil do ukrutné zkoušky, kde měl na výběr: buď se stane zbraní, nebo ztratí jedinou osobu, na které mu skutečně záleželo; osobu, za kterou cítil intenzivní zodpovědnost. Péče o Narcissu Malfoyovou ho vykovala do smrtící podoby; té chladné schopnosti kalkulovat a posouvat hranice.
„Je mi to tak líto, Draco,“ řekla Hermiona, stále omámená šokem.
„Nestojím o tvé falešné soucítění, Grangerová,“ zavrčel, ale jeho hlas se třásl.
Pravděpodobně to nikdy nikomu neřekl. Severus to nevěděl. Jeho přátelé to nemohli vědět. Nesl to v sobě celé roky, snažil se napravit, co šlo. A pak přišla Hermiona, která ho pomalu a neúprosně zmanipulovala, aby se staral o někoho jiného—aby se staral o ni.
Není divu, že ho to zničilo, když si to uvědomil.
„Nelžu,“ řekla tiše. „Je mi to líto. Opravdu je mi líto, co se jí stalo. A—je mi líto, že jsem ti to udělala.“ Přistoupila k němu blíž.
Vypadal tak osamělý.
Opatrně mu položila ruku na paži, napůl očekávala, že ji ve vzteku odhodí přes celou místnost. Ale po krátkém zaváhání sklonil hlavu a opřel ji o její rameno.
Objala ho; na okamžik ztuhl, ale pak jí sevřel ramena a začal vzlykat. Nikdy by nečekala, že ho uvidí plakat.
„Nemůžu—nemůžu—,“ opakoval stále dokola, zatímco se celý třásl.
Hermiona nevěděla, co dělat. Prsty mu projížděla vlasy a přejížděla po zadní straně krku, zatímco on stále dokola opakoval stejná slova.
„Nemůžu—nemůžu to znovu—,“ lapal po dechu. „Nemůžu se zase o někoho starat. Nemůžu—to nezvládnu.“
Hermiona mu položila ruku na tvář a cítila, jak mu slzy stékají po její kůži a kloužou dolů po zápěstí.
„Je mi to líto. Je mi to líto. Je mi to tak strašně líto, Draco,“ opakovala pořád dokola. Omlouvala se za všechno.
Poprvé byl Draco Malfoy pro ni plně lidský. Proklouzla jeho zdmi a sloupala jeho obranné vrstvy zloby a krutosti, až se dostala k jeho jádru a tam našla zlomené srdce.
A to mohla využít.