Chapter 47
Prosinec 2002
Dům na Tkalcovské ulici byl přeplněný bublajícími lektvary.
Hermiona se pomalu rozhlédla po místnosti a překvapeně se zastavila, když si všimla kotlíku třpytícího se v rohu. Přišla blíž a sledovala spirálovité páry stoupající z povrchu. Nenápadně přičichla—kořeněná, zemitá vůně dubového mechu, kouřové podtóny cedru a pergamenu—ne. Přičichla znovu. Papyrus.
Bylo to jako obdržet diagnózu, kterou očekávala, ale stále doufala, že bude chybná. Žaludek se jí prudce sevřel. Rychle ustoupila a rozhlédla se po ostatních kotlících kolem sebe. Uvnitř cítila bolestivé sevření, které se snažila ignorovat.
„To je docela různorodá sbírka lektvarů lásky, které vaříš,“ řekla a dívala se na Severuse, který byl shrbený nad mírně vroucím kotlíkem.
„Nový projekt pro Pána zla. Z ničeho nic se začal zajímat o to, jak by z toho mohl udělat zbraň,“ řekl Severus s odporem a zíral na zakalenou, luminiscenční tekutinu před sebou.
Hermiona cítila, jak jí ztuhla krev v žilách. „Je to vůbec možné?“
Severus pokrčil rameny s jemným úšklebkem. „Jsem skeptický a nemotivovaný, takže pravděpodobně ne. Myslím, že to byl spíše letmý nápad než něco, o co by měl skutečný zájem. Připravuji podrobnou zprávu, kdyby se na to zeptal. A dělám to doma, ne v laboratoři, aby nikdo nenabídl nějaké převratné nápady.“
Hermiona si prohlédla místnost. Bylo zde deset různých variant lektvarů lásky a několik afrodiziak, která poznávala, stejně jako dalších patnáct, která se zdála experimentální.
„Jak by vypadal lektvar lásky použitý jako zbraň?“
„Něco mimořádné síly, co by nevyžadovalo opakované dávkování. Domnívám se, že plánuje tímto způsobem vést výslechy.“
„To je—zvrácené,“ řekla nakonec Hermiona.
„To ano. Naštěstí, nebo možná bohužel, má jiné záležitosti, které považuje za naléhavější, aby se na ně Sussex zaměřil.“
Hermiona tam stála, sledovala Severuse, jak drtí vejce popelce, a několik minut mlčela.
„Draco říká, že Sussex se snaží vyvinout způsob, jak zabránit dalším záchranám.“
Severus se na okamžik zarazil, než se na ni zamyšleně otočil.
„Nevěděl jsem, že o tom ví.“
Hermiona pozvedla obočí. „Vynikající špeh. Není to tak, jak jsi ho popsal?“
„Zdá se, že ano,“ zamumlal Severus, znovu se vrátil ke svému hmoždíři a paličce. „Už jsi zjistila, proč špehuje?“
Hermioniny oči klesly ke špičkám bot. „Ne,“ přiznala tiše. „Říká věci, které vypadají jako pravda, ale nedokážu pochopit jejich motiv.“
Následovalo ticho, přerušené jen syčením vařící kapaliny a zvukem drcení kamene.
„Víš, že stoupá v hodnostech?“ řekl Severus a obrátil se zpět ke svému kotlíku, do kterého pomalu vsypával práškové skořápky ohnivců v pozvolném osmičkovém pohybu po hladině.
Hermiona několik vteřin mlčela. „To jsem neslyšela.“
„Zmínil jsem to Kingsleymu před pár týdny. Stoupá výš. Konsoliduje moc. Nepředstírám, že vím vše, co spolu děláte během svých týdenních—schůzek… ale občas se divím, jestli si vůbec uvědomuješ, že když není s tebou, tráví svůj čas zabíjením lidí.“
Hermioně se zadrhl dech v hrdle, zatímco Severus pokračoval znepokojivě konverzačním tónem. „Jen málokdy jsem viděl někoho používat černou magii tak bezohledně jako on v poslední době. Pán zla je nadšený z výjimečného nástroje, který si vytvořil. Ti, kdo udělají tu chybu, že mu stojí v cestě, mají ve zvyku umírat velmi podezřelými a geniálními způsoby při použití kouzel ‚Odboje‘. Před několika týdny byl jeden označený smrtijed, Gibbon, nalezen s roztrhanými a rozsekanými končetinami. Pomáhal jsem analyzovat tělo; byla na něm použita výjimečná síť černé magie, která ho udržela naživu téměř den, než nakonec zemřel.“
Hermiona ztuhla a prudce zavrtěla hlavou. „To není možné—Draco by to neudělal—sám jsi řekl, že není sadista.“
Severus se na ni koutkem oka podíval. „Myslíš si, že nebýt sadistou znamená, že nikdy nikoho neumučil k smrti?“ Jeho výraz byl opovržlivý. „Přečetla sis jeho runy. Jaké věci si myslíš, že dělá bezohledně a bez selhání?“
Hermiona se tak roztřásla, až se jí chvěla čelist. „Ty taky zabíjíš lidi, a nikdy jsem kvůli tomu nezpochybnila tvoji loajalitu, Severusi.“
Zasmál se tiše, jeho rty se zkroutily. „Mám loajalitu pouze k jednomu cíli; k poslání Řádu. Hrůzy, které jsem nucen páchat, páchám z nutnosti. Myslíš si, že mě těší cítit, jak se mi duše pomalu trhá a otravuje mě? Zatímco mě zesměšňují a pochybují o mně ti, kteří by nikdy nebyli ochotni přinést podobnou oběť?“ Zavrtěl mírně hlavou. „Ale to je irelevantní. Gibbon nebyl nutnost. Nebyl důležitý. Nebyl mocný. Nebylo na jeho zabití nic strategického ani v zájmu Řádu. Rozhodně nic, co by vyžadovalo jeho rozsekaní zaživa.“
Hermiona dál neustále vrtěla hlavou. „To mohl být někdo jiný. Nemůžeš vědět, že to byl Draco.“
Severus ztuhl a pomalu se k Hermioně otočil. „Byl to Draco. Vím, že to byl Draco. Důvod, proč to vím, je ten, že když jsem rozebíral kouzelnickou strukturu, narazil jsem na signaturu jednoho zajímavého očarování. Kouzlo, které jsem osobně vynalezl. Ochranné kouzlo, které jsem naučil jen jednoho člověka. Tebe. Použila jsi ho při léčení jeho run, že?“
Celá místnost se Hermioně rozkolísala před očima a ona se chytila okraje stolu, aby neupadla.
Severus na ni zíral, jeho výraz byl hrozivý. „Jsem špehem téměř tak dlouho, jak dlouho jsi naživu, slečno Grangerová. Teď ho přestaň obhajovat a poslouchej.“
Hermiona se zastavila.
Severus sevřel rty a pozorně ji sledoval. „Šel na vlastní pěst. Pokud kdy byl loajální, teď už rozhodně není. Ať už dělá cokoli, rozhodně to není jen ve prospěch Řádu. Teď je jedním z nejmocnějších generálů v armádě. Podléhá pouze Pánovi zla. V armádě si vytvořil vlastní síť informátorů a získané informace využil k tomu, aby byl na něm Řád naprosto závislý — a nejspíš proto, aby zajistil, že ho nikdy nezradíme.“
Hermiona měla pocit, že nemůže dýchat. Špičky jejích prstů jemně mravenčily. Nejistě přikývla.
„Myslím, že vím, proč zabil Gibbona,“ Severus dodal po chvíli. „Zakryl to a vytvořil dojem, že šlo o mučení, ale jakmile jsem si všiml toho očarování, bylo několik vodítek, která objasnila, co se pokoušel udělat. Draco se snaží najít způsob, jak odstranit své Znamení zla, aniž by ho to stálo život.“
„Zemřel by?“
„Kdyby bylo možné znak seškrábnout nebo odstranit useknutím ruky, Igor Karkarov by dnes byl naživu. Několik lidí se během obou válek pokusilo uprchnout nebo stát se přeběhlíky a zjistilo, co se stane. Znamení je propojení mezi Pánem zla a jeho služebníky; jeho odstranění vede k prokletému zranění. Osoba vykrvácí k smrti, neodvratně. Neexistují žádná kouzla ani lektvary, které by tomu zabránily. A přesto se zdá, že Draco je odhodlán najít způsob, jak to udělat.“
Jedna hrůzná skutečnost Hermionu udeřila. „Byl levák. Ale teď je obouruký.“
Severus pozvedl obočí zamyšleně. „To by bylo logické, pro muže, který se chystá jednou si useknout vlastní ruku. Víš, jak dlouho tomu tak je?“
„Od té doby, co k němu chodím. Viděla jsem ho používat levou ruku jen zřídka.“ V břiše cítila palčivý pocit.
Severus vypadal zamyšleně. „Takže to plánuje už roky.“
Hermioně se točila hlava, snažila se přehodnotit všechno, co si myslela, že ví. Draco hrál dlouhou hru. Ona byla jen drobná vlna v té hře, nebo nástroj. Ani nevěděla, jakou roli hraje.
Severus na ni hleděl, jeho výraz byl napjatější než kdy dřív. „Byl by smrtící pro všechny zúčastněné, pokud by byly odstraněny pouta jeho služby.“
Hermiona přikývla. Bez Znamení zla omezujícího Draca by už pro něj nebylo nutné získávat přízeň Řádu, aby si udržel své krytí. Pokud usiloval o moc, odstranění jeho znamení bylo dalším logickým krokem.
Zvláště když Hermiona přiznala, že Harry nemá v úmyslu Voldemorta zabít.
Severus tiše povzdechl a najednou vypadal starý, když hleděl dolů na Hermionu. „Přiznám, očekával jsem, že červnový útok bude pro něj
začátkem konce. S trestem, kterému se podrobil, jsem předpokládal, že bude na vypůjčeném čase.“ Bedlivě si ji prohlížel. „To, že není, zřejmě můžeme připsat tvé výjimečné péči.“
Nastala pauza. Na chvíli se zdálo, že svět kolem Hermiony zamrzl, a pak se zhroutil.
„Věděli jste, že ponese vinu za červnový útok,“ řekla Hermiona pomalu a široce otevřenýma očima zírala na Severuse. „Ty, Kingsley a Moody. Proto jste byli ochotni udělat ten útok tak propracovaný a využít tolik zpravodajských informací. Nebáli jste se, že ho odhalí. Čekali jste, že za to zemře.“
Severus mlčel.
„Proč—proč jste mi to neřekli?“ promluvila nakonec. Její hlas se lehce třásl vzteky.
„Mysleli jsme, že to nepotřebuješ vědět,“ pokrčil Severus rameny. Hermiona se cítila tak rozzuřená, že měla pocit, že by mohla spálit celou místnost kolem sebe na popel. „Očekávali jsme, že si to uvědomíš sama. Když bylo zřejmé, že jsi si to neuvědomila—a že jsi si k němu vytvořila nějaké pouto, nebo se cítila povinna mu pomoci—usoudili jsme, že bude rozumné nechat tě ho léčit, když jsi o to evidentně stála. Mysleli jsme, že je to nejmenší, co pro tebe můžeme udělat po tom, co se od tebe žádalo.“
„Očekávali jste, že selžu. Že už bude příliš pozdě, když se k němu dostanu.“
Severus vytáhl ze police sklenici s vílími křídly. Hermiona nemohla dýchat. Každý zvuk náhle zněl stokrát hlasitěji. Bublání lektvarů. Její vlastní tiché, zděšené nádechy. Slyšela zrychlený tep svého srdce.
„Můžeš si představit naše překvapení, když jsme zjistili, že je teď ještě nebezpečnější než dřív. Náš špeh s pochybnou loajalitou. Tak mi řekni, co jsi udělala Dracovi Malfoyovi?“
Hermiona pevně sevřela rty na několik vteřin.
„Je to důvod, proč mě Moody poslal? Abych vám to řekla?“ zeptala se nakonec.
Severus mlčel.
Hermiona odvrátila oči a začala si nervózně pohrávat s lemem rukávu. „Pomohli jste ho otrávit, až do samotného jádra jeho duše. Runová magie je vždy zkažená; nikdy nevyprchá. Kdybych se k němu dostala dřív—kdybyste mi řekli, co se stalo—mohla jsem ho léčit méně drasticky. Ale když jsem se to dozvěděla, už jsem neměla ty možnosti. Mým úkolem bylo ho udržet co nejdéle. Když jsem mluvila s Moodym, povolil mi udělat cokoli, co bylo možné. Kdybyste nechtěli, abych ho léčila, měli jste mi to říct.“
„A co přesně jste udělala?“
Hermiona se zhluboka nadechla a polkla. „Zachránila jsem jeho duši.“
„Co. Jsi. Udělala?“ Severus mluvil pomalu.
Hermiona byla chvíli ticho, než se natáhla k prázdnému řetízku na svém krku a nervózně s ním pohrávala.
„Když—když jsem studovala v Egyptě—než jsem odjela—dostal jsem od ředitele nemocnice Srdce Isis. Myslel si, že bych ho mohla potřebovat pro Harryho.“
V místnosti zavládlo ohlušující ticho, Severus ztuhl v půlce pohybu nad svým kotlíkem.
„To jsi neudělala,“ řekl, jeho hlas vibroval nevírou. „Víš, jakou má hodnotu? Kdybys ho prodala, mohla jsi živit Odboj celou dekádu. Nejbližší věc Kamenu mudrců a ty jste ho použila na Draca Malfoye?“
Hermiona ani nemrkla. „Udělala jsem promyšlené rozhodnutí. Nemohla jsem ho dát na černý trh. Umíte si představit, kdyby se dostal k Tomovi? Za méně než čtyři měsíce Draco zachránil stovky lidí. Stovky. A stovky dalších alespoň ušetřil hrůzné smrti. Zachránil Caithness, a to nebylo ani strategické. Není to monstrum.“ Její hlas ztvrdl. „Pomohli jste ho otrávit, a ani jste mi nedali šanci pokusit se ho zachránit. Ty záchrany nestačily. Nestačilo to na vítězství. Umírali jsme po kouskách, dokud se neobjevil.“
Severusova zuřivost se zdála téměř před výbuchem. Jeho bledé rysy ještě více zbledly a oči mu zářily. „Obalamutil tě jako hlupáka, a to dovedněji, než bych si myslel, že je možné. Jeden sirotčinec a pár run na zádech a ty jsi uvěřila, že stojí za Srdce Isis. Jsi větší blázen než Harry Potter.“ Pohlédl na ni s opovržením.
Hermiona se zachvěla. „Ještě si neusekl ruku.“
„Myslíš si, že tě na to upozorní, až to udělá? Je smrtelně nebezpečný. Není loajální nikomu, a ty jsi mu dala moc stát se temným kouzelníkem, který by mohl svrhnout Pána zla do zapomnění.“
„Je v něm víc,“ řekla Hermiona, zvedla bradu a setkala se Severusovým pohledem. „Není to tak, že by věděl, že mám ten artefakt, když mě požádal o pomoc. Nebo že by plánoval svůj trest. Měl bys ho vidět, Severusi; věděl, že na to umře. Byl s tím smířený.“
„Jsi si jistá? Nikdy tě nenapadlo, že tě možná celou dobu manipuluje? Co z vašeho vztahu vlastně získává? Nespíš s ním. Učí tě bojovat; naučil tě nitrobranu. Co mu poskytuješ?“
Hermiona lehce zbledla, ale zůstala vzdorovitá. „Je osamělý. Nemá nikoho. Jsem to nejbližší, co má k intimitě. Nejsem to já, kdo prodlužuje naše tréninkové lekce. Ví, že se pro něj stávám zranitelností, a přesto si nemůže pomoct. Tak runy fungují.“
„Tvůj čas vypršel,“ řekl Severus a jeho výraz byl odmítavý. „Máš čas do konce příštího měsíce, abys prokázala, že nad ním máš nějakou kontrolu. Pokud ne, předáš Kingsleymu ty nejvíce usvědčující vzpomínky, jaké na něj máš.“
Hermiona na Severuse zírala, ohromená.
„Nemůžete ho prozradit.“ Její hlas se třásl. „Potřebujeme ho. Odboj si myslí, že vyhráváme, a to je díky němu. Harry si myslí, že vyhráváme. Pokud ztratíme jeho informace, Řád se nezotaví.“
Severus zůstal nehnutý. „Naštěstí pro Odboj si Draco vytvořil docela zásadní postavení v armádě Pána zla. Jeho smrt způsobí dramatickou destabilizaci.“
„Nemůžeš—nemůžeš mu to udělat.“
„Proč? Protože je tvůj—? Jak bys vůbec popsala, co pro něj znamenáš?“
Hermiona hořce polkla a odmítla odpovědět na otázku. „Bude mučen k smrti tím nejhroznějším způsobem, jaký si dokážeš představit, a to víš. Ve srovnání s tím, co se stane Dracovi, by oběti oddělení kleteb měly štěstí. Ty—nemůžeš—“
Severus se otočil a chladně se na ni podíval. „Odporuješ rozkazům, Her-miono? Volíš Draca Malfoye před Harrym Potterem a Řádem?“
Hermiona ztuhla a zdálo se, že se čas zastavil, když bojovala o dech. Hroutila se dovnitř sama do sebe. Uvnitř už nic nezbylo.
„Ne.“ Její hlas byl poražený. „Ne. Jsem loajální Řádu.“
Severus se odvrátil. „Kdyby nebyl tak přehnaně sebevědomý, mohl se chránit slibem od tebe. Pýcha je vždy záhubou temného kouzelníka.“ Lehce se ušklíbl, když míchal lektvar.
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Do toho. Už tak máš víc než dost prostředků na to, abys mě zabila, kdykoliv tě to napadne.“
„Mýlíš se. Nebyla to nějaká egoistická nepozornost. Věděl to. Celou tu dobu věděl, že moje vzpomínky by ho mohly zabít. Věděl, že ho Řád nastrčil v červnu, i když já byla příliš naivní, abych si to uvědomila. Je v tom něco víc a my to přehlížíme,“ řekla a sevřela ruce v pěst, dokud necítila, jak jí nehty prořezávají kůži na dlaních.
Severus se na ni letmo podíval, v jeho pohledu se zračil smutek. „Jsi jím ovlivněná. Tvůj názor na tuto záležitost už není spolehlivý.“
Hermiona zavrčela: „Není to pravda! Moody řekl, že mám udělat cokoliv, abych Draca vyléčila. Poslechla jsem rozkazy a vyléčila ho.“ Zprudka se nadechla. „Draco chce, abych zůstala naživu. Z nějakého důvodu je můj život pro něj důležitý. Ať už dělá cokoliv, moje blaho se stalo jeho posedlostí, a to ho štve. Půlku času je z toho zuřivý, protože mu to narušuje původní plány, ale nemůže si pomoct. Ví, že se blíží k bodu zlomu. Já to zvládnu. Jen mi dejte víc času. Prosím—“
Severus zůstal chladný. „Čas jsi dostala. Máš ho do konce příštího měsíce.“
Hermiona měla pocit, jako by umírala. Jako by se jí plíce scvrkávaly a atrofovaly. „Dáváte jeho smrt na moje ramena, Severusi.“
„Tuhle postel sis ustlala sama. Udělal jsem všechno, co jsem mohl, abych ti před šesti měsíci nabídl únikovou cestu,“ řekl Severus a odvrátil od ní pohled.
Hermiona vydala přerývaný nádech.
Severus se na chvíli odmlčel a dodal mírnějším hlasem: „Až se Kingsley a Moody rozhodnou Draca prozradit, dáme ti hodinu na to, abys ho varovala; možnost důstojnějšího konce, pokud mu ji budeš chtít nabídnout.“
Hermiona sevřela ruce v pěst a probodla Severuse pohledem. „Jestli si myslíte, že to považuju za útěchu, pak mě neznáte příliš dobře.“ Její hlas se chvěl.
Severus na to nijak nereagoval.
Hermiona se pokusila potlačit vzlyk, který jí stoupal do krku a dusil ji. Ztěžka se nadechla, otočila se a utekla z Tkalcovské ulice.
Jakmile se dostala za Severusovy ochranná kouzla, přemístila se.
Objevila se ve Whitecroftu. Vždycky skončila tam. Stála u cesty a toužebně se dívala dolů k chatrči, která se pomalu rýsovala v dáli.
Šla k ní a zůstala stát u dveří. Byl čtvrtek. Neměla důvod tam ve čtvrtek být. Bylo by to podezřelé a nelogické. Draco by se pravděpodobně rozzlobil, kdyby aktivovala jeho ochranná kouzla bezdůvodně.
Otevřela dveře.
Draco se objevil dřív, než stihla vstoupit do místnosti.
Pečlivě si ji prohlédl, a ona na něj jen zírala. Měla pocit, jako by strádala, dokud ho neuviděla.
„Co tady děláš?“ zeptal se nakonec.
Mrkla.
„Já—,“ hledala výmluvu, „bitka na Štědrý večer. Já—měla jsem obavy.“
Pozvedl obočí. „To bylo před dvěma dny, Grangerová.“
„Nemohla jsem se dostat pryč. Přišli jsme o hodně bojovníků,“ řekla. „Musela jsem zůstat na ošetřovně.“
„Takže jsi přišla při první příležitosti.“ Díval se na ni s nedůvěřivým výrazem.
Hermiona lehce přikývla a vykročila k němu. Dívala se na něj, zkoumala ho, hledala v něm nějaké znamení. Cokoliv. Jen chtěla vědět, co vlastně je. „Jsi v pořádku, Draco?“
„Grangerová…“ Jeho tón byl varovný. „Co se děje?“
„Nic…“ Její pohled klesl k jeho rukám. Dotkl se jí těmi rukama. Projel jí prsty vlasy, přejel po kůži. Svou rukou jí obemkl krk a to ji vzrušilo.
Těmi rukama rozsekal na kusy Smrtijeda, zabil desítky a desítky—možná stovky-lidí, které znala, zavraždil Brumbála…
Byl obouruký, protože už roky plánoval uříznout si vlastní ruku, aby se mohl stát svobodným hráčem. Někým, kdo by nepotřeboval Řád k boji proti Voldemortovi.
Odtrhla pohled od jeho rukou.
„Já jen… chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku,“ řekla, zatímco zírala na své boty.
Přistoupil blíž, a ona se na něj ostře podívala. Jeho oči byly chladné. Začala couvat, ale on jí chytil zápěstí svou levou rukou a prudce ji přitáhl k sobě. Zatlačil ji ke zdi, dokud nebyla uvězněná mezi ní a jeho tělem.
„Od kdy se o mě staráš?“ řekl s úšklebkem. Jeho oči byly tvrdé, lesknoucí se jako rtuť.
„Nevím,“ chtěla se rozplakat při tom přiznání. On si pohrdavě odfrkl.
„A teď? Najednou si nemůžeš pomoct?“
„Jen jsem tě chtěla vidět.“
Jeho ústa se cukla. „Proč?“
„Protože se bojím, že jednou přijdu a ty…,“ její hlas se lehce zlomil, a ona otočila své zápěstí dost na to, aby svou rukou obemkla jeho.
Jeho oči zaváhaly. Jeho ruka zůstala sevřená kolem jejího zápěstí, jeho obličej byl jen pár centimetrů od jejího.
Studoval ji chvíli, jeho výraz zaváhal; něco v něm bylo nečitelného, zatímco na něj zírala.
Krátce se nadechl a tiše se zasmál. „Je tohle rozloučení, Grangerová?“
Její sevření zesílilo. „Ne!“
Nádech se jí zadrhl. Zírala na něj a druhou rukou mu sevřela hábit, zatímco se snažila dýchat. Sklonila hlavu a opřela ji o jeho hruď. Voněl po mechu a cedru.
Třásla se. „Jen jsem tě chtěla vidět.“
Cítila, jak mu pravá ruka spočinula na jejím rameni, a teplo z ní pomalu pronikalo do jejích kostí, zatímco jeho palec lehce přejížděl po její klíční kosti. Držela stále jeho druhé zápěstí.
„Neumírej, Draco.“
„Co se děje, Grangerová?“
„Nic. Jen jsem… věnovala spoustu času tomu, abych pro tebe vyrobila tu léčitelskou sadu. Bylo by opravdu nevděčné, kdybys teď zemřel. Takže—neumírej.“
Vydal dutý smích, jeho sevření na jejím rameni zesílilo. Pak cítila, jak jeho čelo na zlomek vteřiny spočinulo na vršku její hlavy, než se odtáhl.
„Jen proto, že jsi mě požádala,“ řekl. Ostrý nádech sarkasmu byl jen slabý. Znělo to téměř hořce.
Držela jeho zápěstí pevněji. Chtěla—
Chtěla—
Na tom nezáleželo. Na tom, co chtěla, nikdy nezáleželo.
Pro Harryho. Pro Rona. Bude to stát za to.
Tahle slova si opakovala už tisíckrát, ale najednou zněla prázdně.
Draco nebyl nevinný, ale nezasloužil si trest, který by mu Voldemort udělil za zradu. Ulehčit svému svědomí a ‚eutanazovat‘ ho by byl žalostný způsob nápravy.
Pak jí došlo, s hořkostí, že by se tím stala hrdinkou. Svět by ji oslavoval, ale sama by se odsoudila. Nikdy by si neodpustila. Bylo by to neodpustitelné. Pocit viny by ji zevnitř sežral.
Zasyčela skrz zuby, jak se snažila přemýšlet.
„Co je špatně, Grangerová?“ zeptal se Draco znovu, když byla už minutu potichu.
„Nic. Jen to byly nečekaně špatné Vánoce,“ odpověděla napjatým hlasem.
Odfrkl si a vykroutil jí ruku ze sevření. Odsunul se a studoval ji pohledem. Zhluboka si povzdechl.
„Ochranné bariéry máš aktivovat jen v naléhavých případech,“ řekl. „Ne proto, že se bojíš nebo máš špatný den. Riskuješ moje krytí a já budu nucen odhadovat, jestli stojí za to reagovat okamžitě.“
Hermiona zbledla. Až Kingsley a Moody rozhodnou Draca odhalit, dají ji hodinu, aby ho varovala.
„Omlouvám se. Už tě nebudu volat, pokud to nebude naléhavé,“ řekla Hermiona. Draco vypadal skepticky. „Přísahám,“ dodala důrazně. „Pokud to ještě někdy aktivuji, bude to oprávněné.“
Ostro přikývl. „Dala jsi slovo. Budu ti věřit, že ho dodržíš.“
Hermiona mu lehce přikývla zpět a Draco zmizel beze zvuku.
Zůstala stát v chatrči, zírala na místo, kde zmizel, a přemýšlela, co dál.