Flashback 21
Vánoce 2002
Weasleyovi trávili Vánoce na Lasturové vile. Když dorazila Padma, aby převzala směnu v nemocnici, Hermiona se převlékla a přemístila se k nim.
Několik minut stála venku ve sněhu a snažila se vzchopit. Rozhovor s Angelinou ji vykolejil a měla pocit, že se zoufale snaží znovu získat kontrolu.
Zírala na vchodové dveře a mentálně si připravovala plán na celý den. Vánoce budou tiché; úplný opak minulých svátků. Každý rok byli všichni o něco tišší a o něco opilejší. Předchozí rok se Arthur rozrušil kvůli počtu lidí a dostal záchvat, dokud s ním Molly nebyla nucena odejít.
Hermiona mohla předstírat, že je vše při starém. Usmívat se. Zpívat koledy. Zkontrolovat Arthura a George. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře.
„Hej! Hermiona je tady!“ zahulákal Fred, když vešla dovnitř.
Všichni se otočili a obklopili ji. Překvapivě byli v dobré náladě, veselí a mírně podnapilí. Do ruky jí strčili hrnek svařeného vína ještě předtím, než přešla přes místnost.
Všichni byli oblečeni do vánočních svetrů od Molly.
Hermiona nenápadně srovnala lahvičky s lektvarem na kocovinu na římsu krbu.
Bill seděl v jednom koutě, tichý uprostřed ruchu. Fleur seděla na opěradle jeho křesla a projížděla mu prsty vlasy.
Harry a Ginny byli namačkaní v křesle a tiše si spolu povídali. Harry a Ron se vrátili z dalšího pátrání po viteálech teprve před pár dny.
„Hermiono, drahá, jsem tak ráda, že jsi dorazila. Tady máš,“ Molly jí vtiskla dárek zabalený v hedvábném papíru do rukou.
Hermiona se posadila na taburet a dárek rozbalila. Zelený svetr s písmenem H uprostřed.
„Děkuji, Molly,“ řekla. „Je nádherný.“
„Mami! Proč Hermioně dáváš svetr ve zmijozelské zelené?“ ozval se Ron a nakoukl přes její rameno.
Molly ho plácla, v obličeji pohoršený výraz. „Ronalde! To je smaragdová zelená a je to krásná barva k jejímu tónu pleti. Připomněla mi Harryho oči.“
„Podle mě to vypadá jako zmijozelská zelená.“ Ron se zašklebil, když si Hermiona svetr přetáhla přes hlavu. „Uf. Už jen při pohledu na to mám noční můry.“
Hermionin a Mollyin vztah byl poněkud napjatý. Když Arthura poprvé zasáhla kletba, existovala velká naděje, že Hermiona a Bill společně dokážou kletbu zvrátit nebo zlomit. Molly byla nadšená z Hermionina úsilí a nešetřila vděkem. Jak ale čas plynul a naděje mizela, Molly se stáhla. Nešlo tak úplně o výčitky. Bylo to prostě bolestivé. Hermiona představovala hlubokou naději, která nakonec selhala.
Jejich vzájemné interakce byly stále přátelské, ale omezovaly je na minimum.
Hermiona věděla z vyprávění ostatních, že Molly vehementně nesouhlasí s její podporou černé magie, ale spolu o tom nikdy nemluvily.
Hermiona si nebyla jistá, jestli Molly vybrala barvu svetru kvůli tomu, jak ladila s její pletí, nebo jestli to byla forma výtky. Nebylo to však něco, čím by stálo za to se zabývat. Byla už unavená z nekonečných zbytečných debat na tohle téma.
Nechala Rona a Molly, aby se hádali, a šla najít Arthura.
Pan Weasley seděl na zemi v rohu a prohlížel si knížku s otevíracími okénky. Hermiona ho pozorně sledovala a seslala diagnostické kouzlo na jeho mozek. Dospělý Arthur Weasley byl stále někde uvnitř uvězněný. Kletba, kterou Lucius použil, Arthura nepřivedla k šílenství ani mu nevymazala paměť. Magie zafixovala Arthurovu mysl na určitém bodu v raném dětství. Zbytek Arthura byl stále uvnitř, čekal na vysvobození; Hermiona to viděla na diagnostice. Ale nevěděla, jak magii prolomit, aniž by způsobila skutečné a závažné poškození mozku.
Ztracené části Arthurova mozku se pomalu zhoršovaly. Jeho mozková aktivita se postupně zmenšovala, jak nevyužité nervové spoje odumíraly.
A Hermiona s tím nemohla nic dělat.
„Arthure,“ poklekla vedle něj, „mám pro tebe vánoční dárek.“
Zvedl oči od knížky s očekáváním. Pokaždé, když se jejich pohledy setkaly, Hermiona pocítila bolest v hrudi a ohromující touhu se omluvit, i když by tomu nerozuměl. Je mi to líto. Je mi líto, že tě nemůžu vysvobodit. Je mi líto, že to neumím spravit.
„Původně jsem nechtěla nikomu letos nic kupovat, ale když jsem tohle viděla v obchodě, hned jsem věděla, že to musím pořídit pro tebe.“ Hermiona sáhla do kapsy a vytáhla dárek. „Je to gumová kachnička. Plave na vodě. Můžeš ji mít při koupání. Nebo ji dát do dřezu.“
Arthur jí kachničku vytrhl z ruky a náhle se postavil. Hermiona pevně sevřela hůlku. Už ji několikrát srazil přes celou místnost, když se příliš rozrušil nebo naštval.
„Bille! Bille, tohle!“ Jeho hlas zněl dospěle, ale jeho slova a naléhavý tón byly dětské. Zamával kachničkou nad hlavou. „Do dřezu!“
Bill nasadil falešný veselý výraz, který měl vždy, když byl s otcem, a naklonil se dopředu. „Co to máš?“
Arthur mu ji přinesl a málem mu hračku vrazil do oka. Hermiona se zašklebila.
„Kachnička! Do dřezu.“
„Tak dobře, zkusíme, jak plave?“ Bill vstal. Arthur se na patě otočil a rozběhl se chodbou směrem ke koupelně. „Neběhej, Arthure!“
Hermiona šla dál do domu a našla Freda a George venku na zahradě. George se pokoušel stát na rukou, přičemž balancoval o berlích. Když Hermiona otevřela dveře, ztratil rovnováhu a obličejem zapadl do sněhové závěje.
„Georgi!“ Hermiona k němu přiběhla a pomohla mu ven, přičemž ho důrazně oprášila. „Když už chceš dělat takové věci, mohl bys být aspoň střízlivý.“
„Promiň, mami,“ řekl George žertovně, zatímco ho Hermiona postavila na nohy a upravovala mu oblečení, zatímco Fred zvedal jeho berle.
Hermiona protočila oči a George ji přímo políbil na rty.
Zírala na něj ohromeně.
„Veselé Vánoce, Herms. Pěkná holka si zaslouží vánoční polibek. Fred slíbil ten svůj Angelině, takže jsem vytáhl černého Petra a musel políbit ženu, která mi zachránila život.“ Položil si ruku na srdce a zářivě se usmál.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Jsi hrozný. Co kdyby to byl můj první polibek?“
George nasadil přehnaně zoufalý výraz. „To nebyl? Líbala jsi jiné své pacienty přede mnou?“
Hermiona cítila, jak jí hoří uši, a odvrátila pohled. „Vlastně můj první polibek byl s Viktorem.“
„Zlomila jsi mi srdce.“ George se teatrálně zakymácel zpátky o berlích. „To je tím, že nejsem dostatečně mrzutý, že? Nebo možná dáváš přednost jen chytačům.“
Hermiona zavrtěla hlavou a snažila se nemyslet na mrzutost ani chytače. „Jdu zpátky dovnitř. Jestli chceš riskovat svůj krk po tom všem, co jsem udělala, abych tě vyléčila, tak prosím, dělej to aspoň když se nedívám“
Vrátila se dovnitř a posadila se na pohovku v rohu, odkud pozorovala veselí s pocitem zmatku.
Charlie škádlil Ginny a Harryho, zaklonil hlavu a smál se. Hermiona si nemohla vzpomenout, kdy se naposledy Charlie slyšitelně smál. Nebo Ron. Nebo Harry.
Všichni byli šťastní. Šťastnější, než je viděla za dlouhé roky.
Když si Hermiona vše uvědomila, začal se jí plíživě zmocňovat pocit hrůzy.
Veselí, které naplňovalo chalupu, nebylo jen vánoční radostí a alkoholem. Dům praskal ve švech, téměř vibroval nadějí.
Hermiona by to nechápala, kdyby nebylo rozhovoru s Angelinou.
Nešlo jen o Odboj. Členové Řádu věřili, že směřují k vítězství ve válce.
Když Hermiona seděla v rohu a to všechno vstřebávala, připadala si, jako by byla uvězněná uvnitř kouzla denního snění, zatímco svět kolem ní hoří.
Řád nikdy nezmění svou taktiku; nikdy nepřistoupí na využití černé magie. To ona tohle způsobila.
Pokud by se Draco někdy obrátil proti nim nebo se vyrovnal se svou minulostí a odešel, Odboj by se začal nezadržitelně hroutit a nebylo by nic, co by to zastavilo.
A kdyby se Řád někdy dozvěděl pravdu o Dracovi v jakémkoliv kontextu… pravděpodobně by to zničilo celou organizaci. Důvěra v Kingsleyho a Moodyho by se rozpadla.
Hermiona cítila, že se jí zvedá žaludek. Chtěla odejít.
Seděla v rohu jako socha.
Harry přišel a sedl si vedle ní na pohovku. Společně sledovali místnost. Ginny byla s Arthurem. Ron, Fred a George zjevně plánovali nějakou lumpárnu. Molly pobíhala a připravovala jídlo, zatímco Charlie jí pomáhal.
„Tohle—je všechno, co jsem kdy chtěl,“ řekl Harry po chvíli. „To mě drží každý den nad vodou.“
Hermiona mlčela.
„Myslíš na rodinu?“ zeptal se Harry a pečlivě ji studoval. Hermiona krátce přikývla. Harry ji objal kolem ramen a přitáhl si ji blíž. „Jednou tady tvoji rodiče budou s námi taky.“
Hermiona sledovala Molly, jak se zastavila, aby políbila Arthura na čelo a obdivovala jeho kačenku.
„Oni—oni se nevrátí; nikdy se nevrátí z Austrálie,“ řekla tiše. Harry se na ni zmateně podíval. Hermiona sklopila oči do klína. „Rozsáhlé zapomnění má jen určité časové okno na zvrácení. Jinak hrozí akutní poškození mozku. Kdybych chtěla zrušit paměťové kouzlo, musela bych to udělat před Vánoci minulého roku; před pětiletou hranicí.“
Nastalo dlouhé ticho.
„Nikdy jsi mi to neřekla.“ Harryho hlas byl zlomený.
Hermiona si pohrávala s rukávem svého svetru a nezvedla k němu oči. „Bylo jednodušší se soustředit na práci než o tom přemýšlet. Věděla jsem, jaké to nese riziko, když jsem se rozhodla je ukrýt.“
„Je mi to líto.“ Harry jí stiskl ruku. „Je mi to tak moc líto, Hermiono.“
„To je v pořádku. Smířila jsem se s tím, že chránit lidi může znamenat je ztratit.“
„Ale ne mě. Já budu vždycky tvoje rodina.“
Než Hermiona stačila něco říct, přiřítila se Molly s fotoaparátem a táhla s sebou Rona. „Uděláme si fotku vás tří. Hermiono, posuň se trochu, drahá, ať si Ron může sednout vedle tebe. Tak, teď. Ruce kolem sebe. Harry, zkus si uhladit vlasy. No, to nemá smysl. Usmívejte se…“
Hermiona se nedokázala úplně usmát. Koutky úst se jí lehce zvlnily, když ji Ron a Harry objali pevně kolem ramen. Místnost zaplnil oslepující
záblesk.
„To bude krásné. Nemáme žádnou společnou fotku vás tří už roky.“ Molly se odebrala, aby vyfotila Billa a Fleur.
Ron si odfrkl, když sledoval svou matku, jak aranžuje Fleur, a zatáhl Hermionu za jeden z pramínků, který se uvolnil z jejích copů. „Jeden vlas mimo místo; asi přece jen nejsi ze Zmijozelu.“
Hermiona se slabě usmála. „To muselo být důvodem, proč mě Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru. Asi i proto tam Harry neskončil.“
Oba se podívali na Harryho rozcuchanou hlavu. Vypadal, jako by ho zasáhl elektrický proud a pokusil se to zamaskovat pomádou. Polovina vlasů vypadala, že byla učesaná, ale zbytek trčel na všechny strany.
„Co jsi s tím dělal?“ zeptala se Hermiona a nevěřícně zakroutila hlavou.
Harry zrudl. „Učesal jsem to. A pak jsme se s Ginny—ehm, líbali.“
Ron vydal znechucený zvuk. „Líbali.“ Odfrkl si. „To je moje malá sestřička. Jen pomyšlení na vás dva mi dává chuť vypíchnout si oči.“
„Věř mi, na to jsem taky myslela,“ zamumlala Hermiona. „Přísahám, ani jeden z nich nezná základní soukromí nebo zamykací kouzla.“
Harry vypadal zděšeně.
„Ronalde,“ zavolala Molly z druhé strany místnosti. „Chci fotku všech sourozenců! Pojď ke stromku. Postav se vedle Ginny.“
Hermiona a Harry sledovali Rona, jak se loudá k rodinnému focení. Hermiona měla pocit, že jí něco drtí hruď.
Harry po ní krátce pokukoval a ona si všimla, jak se jeho výraz nepatrně změnil, než promluvil. „Až tohle všechno skončí, doufám, že se věci vrátí k tomu, jaké byly dřív.“
Díval se na ni a jeho oči byly zároveň mladé i staré. Ty oči vyvolávaly vzpomínky na celý život. Hermioně se sevřelo hrdlo, když se na něj zadívala zpátky.
Začala otevírat ústa, aby řekla, že to doufá taky. Protože doufala. Udělala by cokoliv, jen aby válku přežila a nepřišla při ní o všechno.
Ale dřív než to stihla říct, Harry jí chytil za ruku a pevně ji stiskl. „Jsi moje rodina. A já budu vždycky tvoje. Vím, že jsme se v poslední době hodně hádali. Ale vím, že všechno, co jsi chtěla udělat, bylo, protože jsi nás chtěla ochránit. Jen jsem nemohl snést pomyšlení, co by s tebou udělala černá magie. Nevím, jak bych bojoval, abych tu válku vyhrál, bez tebe, Rona a Weasleyových, kteří by na mě čekali na druhé straně. Přál bych si, abych ti to řekl dřív, ale chci, abychom to teď napravili. Vždycky jsi na mě dávala pozor, lépe než kdokoliv jiný. Chci, abys věděla, že to vím.“
Hermioně se do očí nahrnuly slzy a celé tělo se jí roztřáslo.
Harry, ani nevíš, co všechno bych byla ochotná pro tebe udělat.
Otevřela ústa, ale pak je zase zavřela a spolkla, co chtěla říct.
„Ještě jsme nevyhráli, Harry,“ řekla nakonec chraplavým hlasem.
„Já vím. Já vím, že máme před sebou ještě dlouhou cestu, ale nechci čekat, než ti to řeknu.“ Harry se zhluboka nadechl. „Nestaral jsem se o tebe, a je mi to líto. Byl jsem tak znepokojený všemi těmi nájezdy, že jsem nikdy nepřemýšlel, jaké to musí být pro tebe. Ginny a já jsme si povídali a ona zmínila, jak hrozné to musí být na tvém nemocničním oddělení; že vidíš to nejhorší z každé bitvy, znovu a znovu, a je mi to opravdu líto, nikdy mi to nedošlo—když jsme se s Ronem dřív hádali, on měl vždycky svou rodinu a já jsem měl tebe, ale s touhle hádkou o černé magii jsme se oba soustředili na Odboj a vůbec jsme nemysleli na tebe. My tři jsme vždycky byli nejsilnější spolu. Chci, abychom takoví byli zase. Co na to říkáš?“
Hermiona se na Harryho podívala a zaváhala.
Její přítel. Její nejlepší přítel. Její úplně první přítel. Udělala by pro něj cokoliv. Cokoliv, aby ho ochránila.
Cokoliv.
Dokonce se ho vzdala.
Už sis vybrala. Pokud se o to pokusíš, jen mu ublížíš, až zjistí, co jsi udělala. A ještě víc ublížíš sobě, pokud si dovolíš věřit, že je to skutečné.
Polkla a pomalu stáhla ruku. Bylo to jako bouračka ve zpomaleném filmu. Věděla, co dělá, a stejně to udělala.
„Myslím, že už nevím, jak být tvoje kamarádka, Harry.“ Její hlas byl tichý a pevný.
Harry na ni zíral, oči dokořán, zaskočený. „Co tím myslíš?“
Hermiona zírala na své ruce. Chladný, plíživý pocit se jí šířil tělem. „My—už roky nejsme přátelé, Harry,“ řekla věcně. „Kdy naposledy jsi se ke mně choval jako ke kamarádce? Kdy jsi přišel na nemocniční oddělení, aniž bys šel za někým jiným?“
„Já—“
„Stala jsem se léčitelkou, abych tě ochránila, a tys mě za to opustil.“
„Já—neopustil. Hermiono, přiznávám, že jsem mohl udělat víc, ale to neznamená, že jsme si s Ronem někde užívali bez tebe.“
„Samozřejmě.“ Hermiona se nemohla nadechnout. Pokračovala chladným, nemilosrdným tónem, který se naučila od Draca. „Neměl jsi čas. Očividně mají členové BA přednost; kvůli soudržnosti jednotky. Kdybys nebyl tak zaneprázdněný, určitě by všechno bylo jinak. Byl bys schopen mi za ty roky nějak projevit uznání. Ale protože jsi neměl čas, neměl jsi na výběr než poplácat Rona po rameni, když mě před celým Řádem nazval mrchou. Koneckonců, je to tvůj soubojový partner.“ Její tón byl kousavý.
„Říkala jsi, že bychom měli používat kletbu smrti.“ Harryho hlas byl hořký a nevěřící.
Hermiona se slabě zasmála. „Pořád chci, abys ji použil.“
Nastalo ohromené ticho. Celá místnost ztichla. Harry byl celou minutu beze slov. „Pořád?“
Hermiona krátce přikývla.
Harry pomalu kroutil hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit.
„Jsem realista, Harry. Chci, aby tahle válka skončila. Nechci, aby si Řád myslel, že vyhrál, a pak se to všechno za čtrnáct let začalo znovu, tak jako minule.“ Její tón byl tvrdý. Unavený.
Věděla přesně, kde bodnout.
Její srdce bolelo, stejně jako její hruď. Měla pocit, jako by jí uvnitř spalovalo něco v dutině břišní. Kdyby jí Harry pořád držel za ruku, cítil by, že se třese.
„Máš vůbec ponětí, co černá magie dělá s člověkem?“ Harryho hlas byl rozzlobený.
Hermiona si udržela chladný výraz. „Samozřejmě, že ano; jsem léčitelka. Je to moje specializace. A říkám ti, že to za tu cenu stojí. Neříkám ti, abys prováděl temné rituály nebo pil krev jednorožců, jen říkám, zabij lidi, kteří se tě snaží zabít. Opravdu si myslíš, že ho můžeš nějak dostat do vězení? Myslíš, že ho porazíš expelliarmem? Jsi ochoten na to vsadit svůj život? Ronův? Ginnyin? Odboje? Stojí za to ho zabít i s jeho příznivci. Nebo je snad ještě dostatečně nenávidíš na to, abys toho byl schopen?“
„Ne. Protože to nikdy nebude stát za to,“ odsekl Harry. „Takhle nevyhrajeme. Takhle já bojovat nemůžu. Když bojuji, myslím na všechny lidi, které miluju. Na to, jak je chráním a jak je chci zase vidět. Jaký by to všechno mělo smysl, kdyby vítězství znamenalo jen sledovat tebe a všechny ostatní pomalu umírat? Každá bitva je zkouška. Nepodlehnout nenávisti je volba. Nemůžeš si vybrat lásku i nenávist. Nebudu jako Tom Raddle, abych vyhrál. První lekce války je, že láska překonává vše, když v ni lidé věří. Musíme si vybrat mezi tím, co je snadné a co je správné. Když to uděláme špatně, nikdy ho neporazíme.“
„Obviňuješ mě, že hledám snadné volby?“ Hermiona byla skutečně ohromená.
„Chceš používat Temné umění, protože by byla ‚efektivnější‘. Ano, řekl bych, že je to jasně volba snadného místo správného.“ Harry byl bledý, jeho pěsti sevřené tak pevně, až klouby zbělaly. „Boj mezi dobrem a zlem je zkouška. Nejenže jsi v ní selhala, Hermiono, ty se snažíš stáhnout celý Odboj s sebou. Dlouho jsem si myslel, že je to proto, že jsi strávila tolik času se Snapem. Ale teď mi dochází, že to jsi ty. Ty tomu opravdu věříš.“
Hermiona už nemusela předstírat vztek nebo hořkost. Posměšně odfrkla Harrymu do obličeje. „Samozřejmě, že tomu věřím. Mysli na Colina, Harry. Mysli na to, jak Colin zemřel přímo před tebou, a pak to znásob. Znásob to o oběti z každé bitvy a nájezdu za poslední TŘI ROKY. To—,“ prudce gestikulovala kolem sebe, „—je můj život od chvíle, kdy jsem se vrátila z výcviku. Takto umírají tvoji přátelé.“
„Nemusíš mi to říkat, Hermiono,“ Harryho hlas se chvěl a naklonil se k ní, zuby zaťaté. „Byli to moji přátelé. Trénoval jsem je. Bojoval jsem s nimi. Nosil jsem je zpátky. Umřel bych pro ně. Udělal bych téměř cokoliv, abych je zachránil. Ale když přijde na světlou a temnou magii, záleží na tom. Nikdy nestojí za to podlehnout Temnému umění, ať už si myslíš, že tím získáš cokoliv. Řád zůstane na dobré straně.“
Něco uvnitř Hermiony prasklo. „Nejsi dobrý, když necháš lidi obětovat se jen proto, aby sis udržel čisté ruce a duši.“ Ušklíbla se na něj.
Harry zbledl.
„Jak se opovažuješ?“ řekl nakonec hlasem, který vibroval vztekem. „Jak se opovažuješ? Nikdy jsem—nikdy bych—nepožádal nikoho, aby zemřel za mě.
Vždycky jsem chtěl jen, aby lidé přestali umírat kvůli mně. Nechci být
Vyvolený. Nechci tuhle zasranou válku. Vždycky jsem chtěl jen rodinu. Lidé v tomto pokoji jsou všechno, co mám. Moji rodiče jsou mrtví. Obětovali se s vírou v lásku nad nenávistí, a ty teď říkáš co? Že se mýlili? Že kdyby byli tak chytří jako ty, pořád bych je měl? Můj kmotr je mrtvý. Alespoň tvoji rodiče někde žijí. Já ani tuhle útržkovitou útěchu nemám. Umřel bych s úsměvem na tváři, abych tuhle válku vyhrál. Budu bojovat, jak dlouho to bude trvat. Ale nedovolím lidem, aby si otrávili duše. Nepošlu je tam. Nenastavím takový příklad pro Odboj.“
Zíral na Hermionu a ona cítila, jak z něj sálá vztek. Připomínal jí tím Draca, a to hrozným způsobem.
„Ron měl pravdu,“ dodal Harry po chvíli. Hněv z jeho tónu náhle zmizel, zněl spíš zničeně. „Jsi mrcha. Opravdu nechápeš smysl Řádu.“
„Chrání kouzelnický i mudlovský svět před Tomem Raddlem a jeho Smrtijedy,“ řekla Hermiona tiše. „To je smysl Fénixova Řádu.“
Postavila se a zírala dolů na Harryho; chvíli si ho memorovala pohledem, než od něj odvrátila oči. „Ale asi máš pravdu, jsem mrcha. Nemá smysl to popírat. Zdá se, že je to jediná věc, kterou mi všichni neustále říkají. Doufám, že máš pravdu ohledně války, Harry. Opravdu doufám, že to, co děláš, bude stačit.“
Hermiona se otočila na podpatku a odešla z Lasturové vily.
Prošla zahradou a zamířila do kopců za ní. Šla pořád dál. Její srdce bušilo tak silně, až to bolelo. Krev jí tepala v uších tak hlasitě, že téměř neslyšela vítr; i když cítila, jak jí chlad štípe tváře.
Nakonec se zastavila a rozhlédla se kolem sebe po nekonečné bílé krajině. Byly to krásné Vánoce. Hermiona si nepamatovala, kdy naposledy sněžilo na Štědrý den.
Ruce i nohy měla otupělé chladem. Chtěla tam zůstat. Zůstat a zmrznout. Nemohlo to být horší, než jak se právě cítila.
Nechtěla přemýšlet o tom, jak strašně se právě teď cítila. Jak ji bolela hlava. A srdce. Cítila prázdnotu v hrudi, jako by jí někdo pilkou rozřízl hrudní kost a rozevřel ji, jako to dělají mudlové při operaci srdce. Byla rozervaná a jen to—bolelo. Agonie studená jako zima uvnitř ní.
Kdyby se podívala dolů, byla by tam krev ve sněhu.
„Hermiono!“ Ginnyin hlas prořízl vítr.
Hermiona se otočila.
„Hermiono…“ Ginny se brodila sněhem směrem k ní. „Co se děje? Co tady děláš?“
Hermiona na ni otupěle zírala. „Dělám?“
„Udělala jsi to schválně—poznala jsem to—aby se Harry naštval a nechal tě odejít. Proč? On a Ron jsou všechno, co máš. Možná na to občas zapomínají, ale já to vím. Co děláš? Čeho se bojíš? Už předtím, než k tobě Harry přišel. Seděla jsi na gauči a vypadala, jako bys byla na našem pohřbu. Co je špatně?“
Hermiona mlčky zírala na Ginny a chvěla se ve svém zeleném svetru, v barvě připomínajícím Zmijozel.
Ginny natáhla ruku a seslala na ni ohřívací kouzlo.
„Já—,“ Hermionin hlas se zadrhl a pak na několik vteřin selhal.
„Já už tohle nezvládnu, Ginny. Nemůžu předstírat, že všechno bude v pořádku. I kdybychom vyhráli zítra ráno, nezměním názor, že jsme mohli udělat víc. Černá magie by mohla zkrátit válku a zachránit bojovníky Odboje. Pokud Harry očekává, že budu stát vedle něj a usmívat se, až tohle skončí, měl by se toho dojmu zbavit už teď.“
Ginny na ni zírala. V jejích řasách se zachytily ledové krystaly, třpytící se v zimním světle. Vítr jí odfoukl vlasy z obličeje a odhaloval jizvu táhnoucí se přes tvář; svit měsíce ji trochu zesvětlil, ale chlad ji zvýraznil na její bledé kůži. To zjizvení činilo Ginnyinu krásu ještě překvapivější. Kontrast prvků ji dělal strhující. Tragická fascinace.
„Ty—ty nepočítáš s tím, že budeš s námi,“ řekla Ginny pomalu, oči široké a vážné. „Až válka skončí.“
„Odevzdala jsem se téhle válce, Ginny. Až to skončí—nebude ze mě nic zbývat.“
Ginny zavrtěla hlavou a natáhla se k Hermioně. „Neříkej to—Hermiono—“
„Ginny, pokud mi někdo nabídne další prázdné slovo útěchy, možná se zlomím.“ Hermionin hlas byl plochý. Prudce se nadechla, pak vydechla a sledovala, jak kondenzace mizí v nebi. „Nemůžu—nemám energii na to předstírat kvůli vám všem. Jsem příliš unavená.“
Ginny otevřela ústa k odpovědi, ale Hermiona se přemístila pryč.
Vrátila se do Grimmauldova náměstí a schovala se v knihovně.
Druhý den se cítila jako zamrzlá, když pracovala. Nechtěla s nikým mluvit. Připadala si, jako by jí někdo zlomil srdce. Dokázala potlačit mentální aspekty bolesti, ale neuvědomila si, jak moc může žal fyzicky bolet.
Moody ji našel při přípravě lektvarů.
„Grangerová, Severus tě chce dnes večer vidět.“
Hermiona se na něj otočila s ostražitým výrazem. „Proč?“
„Chce probrat tvůj pokrok.“
Hermioniny oči se přivřely. „Myslela jsem, že ho průběžně informuješ.“
Moodyho výraz se nezměnil. „Má otázky, na které chce odpovědi.“
Hermiona pocítila slabý pocit klesání v žaludku. „V kolik?“
„V sedm.“
„Dobře, budu tam.“ Obrátila se zpátky ke svému kotlíku. Nepodívala se zpátky na Moodyho, zatímco ji ještě několik vteřin hodnotil, než se otočil k odchodu.