Flashback 20
Prosinec 2002
Draco povytáhl obočí, když jí hleděl do očí.
„Ukradla jsi mi moje místo na špičce třídy, což bylo horší. Byl jsem doma doučován, připravován celý život na Bradavice. Můj otec měl můj život naplánovaný: nejlepší student ve třídě, prefekt, kapitán famfrpálového týmu, primus, stáž na ministerstvu kouzel, nakonec člen Starostolce a pak ministr kouzel. Kariéru na ministerstvu, kterou ztratil kvůli své účasti v první kouzelnické válce, jsem měl naplnit já. A pak, už v prvním ročníku, mě ve všech předmětech předčila podřadná malá mudlovská šmejdka.“
Natáhl ruku a položil ji přes její hrdlo. Hermioně se na okamžik zatajil dech, a on stiskl pevněji, jen tak, aby ji přitáhl blíž k sobě.
Dracovy oči se zablýskly a jeho tón byl téměř lehkovážný, jako by ji vyzýval, aby ucukla. „Musím přiznat, že jsem opravdu doufal, že zemřeš ve druhém ročníku, když se otevřela Tajemná komnata. Místo ve Zmijozelském famfrpálového týmu jsem si skutečně zasloužil ještě předtím, než můj otec koupil košťata pro celý tým, ale díky tvé poznámce si celá škola myslela, že mi místo prostě koupil.“ Jak mluvil, sunul palec po jejím krku k čelisti a pak tlačil na kost, aby jí zaklonil hlavu.
Snažil se ji donutit, aby ucukla. Hermiona mu ale dál hleděla do očí. Jeho pohled tmavnul.
V místnosti se zdálo být tepleji.
Pokračoval.
„Bylo snadné věřit, že mudlové a jejich potomci jsou zodpovědní za problémy světa. Přesně tak mi to připadalo v mém životě. Mezi polokrevným Potterem, jehož život byl nekonečným proudem štěstí a protekce, tebou, a pak ještě Weasleyovými, kteří byli výstavní příklad toho, co se stane s krvezrádci, nebyl žádný důvod nevěřit, že by svět kouzel nebyl lepším místem bez vás a vám podobných.“
„Netušila jsem, že na mě myslíš tolik,“ řekla Hermiona.
Cítila, jak se jí pomalu šíří teplo tělem, vycházející z jeho ruky, ale také mezi rameny, po kůži a usazující se někde hluboko v břiše. Mírně se roztřásla a dál mu hleděla do očí.
Jeho ústa se zachvěla. „Můj odpor k tobě bledl ve srovnání se soupeřením s Potterem. Ty jsi byla jen obtíž. Přes všechny tvoje známky jsi byla aspoň ošklivá, společensky nemotorná a očividně nejistá.“ Jeho rty se stáhly do slabého úšklebku. „Porazit mě akademicky by nebylo důležité, kdybys nebyla přítelkyní Pottera. On tě vtáhl do centra pozornosti a potřeboval tě natolik, že to nemohl popřít. Kdyby Potter nebyl důležitý, nebyla bys ani ty.“
Hermiona pocítila, jak jí v žaludku něco náhle pokleslo, když si vzpomněla na své původní podezření; že si ji vyžádal jako nějakou formu pomsty nebo odplaty vůči Harrymu. Téměř na ten strach zapomněla.
S úsměvem se naklonil blíž, takže se nad ní tyčil, stále ji držel pod krkem a upřeně se jí díval do obličeje. Jejich těla byla téměř v kontaktu, a ona si znovu uvědomila, jak je o tolik větší, jak snadno by jí mohl ublížit, kdyby chtěl. A že se snaží proniknout do zapečetěného trezoru, aniž by věděla, jestli na druhé straně není jenom vztek.
Ale na tom nezáleželo, protože to bylo to, co měla dělat.
Zatajila dech a slabě se zachvěla. Dracovy oči potemněly.
Přitáhl ji ještě blíž. Srdce jí bilo tak silně, že to bolelo.
Je to jen hra, říkala si. Když byl opilý, neublížil mi. Jen mě chce vyděsit.
Jeho dech byl horký na jejím obličeji a hlas tak nízký, že téměř šeptal. Zabarvení jeho hlasu pronikal jejími nervy.
„Pán zla se ve skutečnosti nezajímá o čistotu krve, své stoupence nebo o to, že magie znamená moc. Vy, mudlovští šmejdi, jste jen dostatečně početní, aby to vypadalo jako hrozba. To dává Pánovi zla záminku k akumulaci moci a motivuje temné bytosti, aby se přidaly na jeho stranu. Tím si získal většinu východní Evropy. Rumunsko bylo první, ostatní ho následovaly. Jsou tisíce temných tvorů zoufale toužících po zrušení Mezinárodního zákona o utajení a konci zákazu vlastnit hůlky. Většina čistokrevných rodin je nespokojená s tím, že jsou kouzelníci nuceni žít v ústraní kvůli pohodlí mudlů. Je tam dost zášti—pokud ne k tomu, aby je přiměla se připojit, tak alespoň k tomu, aby ignorovali, co se děje.“
Draco se slabě pousmál, jak se jeho tvář přiblížila ještě více. „Pán zla chce moc. Není vybíravý v tom, koho pošlape, aby ji získal. Mudlové a mudlovští šmejdi—,“ cítila téměř jeho rty na svých, „—ti… byli prostě snadnými obětními beránky.“
Hermiona sotva dýchala. Celé její tělo bylo napjaté, na hraně něčeho, co se podobalo strachu. Srdce jí zběsile tlouklo. Všechno kolem ní se rozmazávalo.
Chtěla utéct; cítila se vyděšená a zranitelná. Rozuměla lidské anatomii a fyziologii, ale její tělo dělalo věci, kterým nerozuměla. Její fyziologie neměla být matoucí. Potřebovala prostor, aby to mohla pochopit.
Ale—nechtěla odejít; nikdy předtím nic podobného necítila. Fyzický dotek, který byl uklidňující, pochopila. Ale tohle nebylo uklidňující. Dracova ruka na jejím krku nebyla uklidňující. Bylo to děsivé—a vzrušující.
„Prostředek k dosažení cíle,“ donutila se říct. „Jsme jen prostředkem k dosažení cíle.“
Odtlačil ji lehce dozadu. „Přesně tak.“
Zkoumala ho. Jeho oči byly černé a lícní kosti jemně zrůžovělé. Palcem pomalu přejel po linii její čelisti. Olízla si rty.
„A vyřešilo vaše problémy to, že nás vraždíte?“ zeptala se.
Jeho ruka ztuhla. Několik vteřin na ni hleděl. Pak se jeho oči zaleskly a usmál se.
„No, rozhodně teď nepředstavuješ hrozbu pro mou práci, že?“ Jak to říkal, jeho volná ruka sklouzla pevně mezi její nohy.
Jeho oči byly chladné a zamčené na jejích. Prsty obratně a záměrně tlačil mezi vrchol jejích stehen. Měla pocit, jako by jí prošel elektrický šok. Skrz její nervy vystřelila vlna pocitů.
Zalapala po dechu.
A s tím okamžikem na ni všechno padlo s pocitem ledového děsu.
Hermiona se od něj prudce odtrhla.
Dracovy ruce se okamžitě stáhly a on ji sledoval s lhostejným výrazem, jak se odtahuje, dokud nebyla na opačném konci postele.
Třásla se. Pořád cítila jeho dotek; jak jí vklouzl rukou mezi nohy a upřeně jí hleděl do očí, zatímco jí připomínal, že se z ní stala jeho majetek. Ne proto, že by ji chtěl. Ale jednoduše proto, že mohl. Protože ho to bavilo, když udělal svou nabídku. Protože měl moc a ona byla pouhá figura na šachovnici.
Teď mohl jen sledovat, jak se pokouší prodat samu sebe, jak vymýšlí, co všechno udělat, aby se stala majetkem, kterého by se alespoň nechtěl vzdát. Nemusel ji dále ponižovat. Mohl jen sedět a dívat se, jak to dělá sama sobě.
Její lícní kosti působily prázdně. Měla pocit, že se jí zvedá žaludek.
Ruce se jí třásly, ať se snažila sebevíc je uklidnit. Skousla si spodní ret a několikrát se zhluboka nadechla.
Když přestala být viditelně roztřesená, přinutila se promluvit. „Máš—nějaké informace tento týden?“
Bylo to skoro směšné, muset se na to ptát právě teď. Přesto—to byla vždycky podstata té otázky. Jen si na to zvykla.
Náhle to znovu zabolelo a ten okamžik byl téměř směšný nějakým zvráceným způsobem. Nebyla si jistá, jestli by se ten humor dal zařadit jako ironie, nebo černý humor. Věděla jen, že to bylo něco hořkého, něco bolestného k přemýšlení. Ale nějak zároveň krutě směšného.
Draco se ušklíbl a vytáhl svitek pergamenu. Své sdělení dostatečně zdůraznil; jako by ji bodl nožem a pak zlomil jílec, aby ho tam nechal. To, že už urážku nezopakoval, ukazovalo, že to věděl.
Ruka se jí mírně chvěla, když přijala svitek a vstala.
Odešla, aniž by řekla jediné slovo.
Do Vánoc zbýval něco málo přes týden.
Když se vrátila na Grimmauldovo náměstí, vzala si uklidňující lektvar. Stála v komoře s lektvary a čekala, až se jí přestanou třást ruce.
Když se jí ruce zklidnily, rozhlédla se po malé místnosti s lehkou nostalgií. Narovnala malý košík plný něčeho, co vypadalo jako kožené kapsičky. Vánoční dárky, které si letos naplánovala, byly docela smutné. Opět připravila pohotovostní léčebné sady. Dělala je každý rok. Základní vybavení, vše zabalené dohromady a zmenšené tak, aby se dalo snadno přenášet.
Hermiona neměla peníze na nákup knih pro své přátele, které by stejně nikdy nečetli, ani čas na pletení čepic nebo šál. Takže jim dávala lektvary a doufala, že je použijí místo toho, aby se vraceli s lehce napravitelnými zraněními. Dívky to dělaly; žádaly o doplnění. Neville, Fred, Dean Thomas a Michael Corner občas také použili své sady.
Ale Hermiona nevěřila, že by Harry nebo Ron někdy vůbec otevřeli své. Pokaždé, když jim dala nové sady, vraceli jí ty staré neporušené. Vždy buď ignorovali svá zranění, nebo se vrátili v panice. V tom ohledu byla Ginny skvělou partnerkou pro Harryho a Rona; oba kluci se obvykle vraceli v lepším stavu, když šla Ginny na mise s nimi.
Hermiona polkla, sundala z regálů lahvičky a začala sestavovat další sadu.
Měla práci. Jak se ohledně ní cítila v konkrétní den, nebylo důležité.
Nikdy to nebylo důležité.
Další týden, když se Draco přemístil do chatrče, oba se na chvíli zastavili a dívali se na sebe.
„Mám pro tebe vánoční dárek,“ řekla po chvíli. „No, vlastně ne tak docela. Ale v tomto kontextu asi ano.“
Vytáhla malou koženou kazetu a podala mu ji.
„Je to—je to nouzová léčitelská sada. Dávám je všem svým přátelům.“
Draco pozvedl obočí a slabě si povzdychl, když jí ji vzal z ruky, jako by to, že ji přijme, byla laskavost vůči ní.
„Když už nechceš chodit k léčiteli, měl bys aspoň nosit tohle,“ začala mluvit rychle, snažila se všechno říct dřív, než ji přeruší a hodí jí ji zpátky do obličeje. „Když mě necháš, naučím tě pár kouzel, abys mohl léčit většinu základních zranění sám.“
Draco otevřel kazetu a prohlédl si obsah. „Uvědomuješ si, že většinu z toho si můžu koupit?“
Hermiona sebou lehce škubla. Nečekala, že bude vděčný; připravila se na možnost, že to možná ani nepřijme.
„Pak si můžeš snadno doplnit, co použiješ.“ Hermiona se přinutila přistoupit blíž a ukázala prstem na různé lahvičky.
„Všechno je označené. Tady je lektvar na otřesy mozku; po jakémkoli úderu do hlavy bys měl použít diagnostické kouzlo. Výtažek z hrbouna na drobné oděrky nebo menší modřiny. Tato mast je na hlubší a vážněj-ší hematomy. Esence z třemdavy je trumf pro většinu zranění. Pokud to není prokleté zranění, třemdava pomůže u většiny vážných vnějších poranění, u pokousání vlkodlakem, rozštěpení při přemístění. Pokud ale jde o oči nebo zranění mozku, budeš potřebovat specialistu. V žádném případě se nesmíš přemisťovat nebo používat jiný druh přenosové magie, pokud máš poraněné oči nebo zranění lebky. Tlak způsobí nevratné poškození. Tento protijed neutralizuje jedovaté kousnutí nebo bodnutí, pokud nejde o zvíře kategorie XXXX nebo vyšší. Tohle je protisrážlivé sérum na kousnutí upírem.“
Draco tiše odfrkl.
Hermiona pokračovala tvrdošíjně. „Uklidňující lektvar. Dokrvovací lektvar. Tady je lektvar na poškození vnitřních orgánů, jako jsou naražené ledviny. Naučím tě diagnostické kouzlo, které to dokáže zjistit. A tohle je analgetikum na kletbu kyselinových vředů. Předpokládám, že znáš protikletbu. Analgetikum ji zcela neutralizuje a zmírní bolest. Pořád budeš muset nechat všechny kosti pečlivě odstranit a znovu dorůst, ale urychlí to zotavení o několik dní a sníží riziko poškození nervů. A tabulka čokolády na mozkomory. Když předměty vytáhneš z kazety, vrátí se do své skutečné velikosti. Zmenšila jsem je, aby sada nebyla příliš velká na nošení.“
Hermiona nezmínila, že Draco dostal sadu mnohem rozšířenější než ty, které dávala ostatním. U svých přátel mohla počítat s tím, že za ní přijdou, pokud by se zranili. To ale nebylo předpoklad, na který by se mohla spolehnout u Draca. Pokud už nehodlal věřit léčitelům, aspoň ho mohla vybavit natolik, aby si s více zraněními poradil sám.
Draco zavřel kazetu s cvaknutím. Hermiona na něj vážně pohlédla. „Prostě—měj ji u sebe. Nech mě tě naučit diagnostické kouzlo, abys poznal, jestli jde o něco vážného.“
„Vím, jak se provádí diagnostické kouzlo, Grangerová,“ odsekl Draco. Jeho výraz byl mírně dotčený.
„Pravděpodobně ne to, které ti chci naučit. Je trochu neobvyklé. Více specializované. Vhodnější pro válečná zranění. Ta základní jsou domácí kouzla, určená k diagnostice horeček, infekcí nebo každodenních zranění. Většina lékařských učebnic učí obecnou diagnostiku s předpokladem, že léčitel pak zaměří svou pozornost postupně na konkrétní oblasti. Ale pokud budeš používat diagnostické kouzlo, pravděpodobně to bude po nájezdu nebo souboji. Takže se můžeš soustředit na odhalení kleteb a fyzických zranění, není potřeba hledat dračí spalničky nebo zjišťovat, jestli nedošlo k částečné transformaci.“
Hermiona na sobě demonstrovala diagnostické kouzlo.
„Vidíš? Kouzlo je jednoduché. Složitější je číst výstupy, ale držme se základů. Barvy a jejich umístění jsou indikativní. Nejsem prokletá ani zraněná, takže výsledek je dost nudný. Nakláněním hůlky lze zaměřit různé oblasti pro přesnější čtení. Všechno zdravé je světle modrá. Pokud se začne měnit na tyrkysovou, znamená to nebezpečnou ztrátu krve nebo pokles tělesné teploty. Královská modrá značí horečku. Čtení probíhá od hlavy dolů. Čím jasnější barva, tím méně závažné zranění. Jakákoli černá, i jen náznak, značí potenciálně smrtelné zranění. Červená značí vnější zranění. Fialová znamená vnitřní zranění. Pokud je fialová na hlavě, jde o otřes mozku; na trupu to znamená, že bys měl vzít lektvar na vnitřní zranění. Limetkově zelená značí lehkou kletbu, zatímco smaragdově zelená znamená prokletí; v takovém případě zajdi na oddělení kouzelnických zranění nebo zavolej léčitele. Žlutá je pro jed nebo jedovatý uštknutí. Fraktury se objeví světle oranžově, zlomeniny s dislokací mají spíš dýňový odstín. Pokud jde o zlomeninu, měl bys ji vyléčit sám. To kouzlo je jednoduché, naučím tě ho.“
Malfoy byl zdráhavě spolupracující a občas dokonce vypadal mírně zaujatě. Hermiona se odhodlaně pustila do výuky a dokázala ho přimět, aby všechny techniky předvedl sám.
Měl pro to talent. To Hermiona očekávala. Přirozený nitrozpytec s ostře vycvičeným soustředěním – preciznost mu byla vlastní.
Měla podezření, že ví něco o teorii léčitelství. Málem se ho zeptala proč, ale jeho ochota byla očividně podmíněná. Potlačila svou zvědavost a pokračovala v předávání tipů na léčení.
„Každopádně, tohle jsou základy,“ zakončila nakonec.
Malfoy se podíval na své hodinky. „Víš, že jsi mluvila téměř dvě hodiny v kuse?“
Hermiona zrudla. „To jsou pořád jen základy.“
Nastala pauza a Hermiona si uvědomila, že se k Dracovi přiblížila tak blízko, že se jejich ramena dotýkala. Cítila vůni dubového mechu, která se vznášela kolem jeho kůže. Podívala se na něj a jejich oči se setkaly.
Na chvíli všechno mezi nimi přestalo být tak napjaté a plné zášti; jako by válka na okamžik zmizela a byli tu jen oni dva. Téměř se na něj usmála. Protože k ní dokázal být laskavý, když chtěl, a ona byla toho dne tak unavená.
Snažila se nemyslet na to, jak uboze kvůli tomu působila.
Pak Draco pevně semkl rty a Hermiona viděla, jak se jeho čelist napjala. Jeho oči se zableskly a ona sledovala, jak se jejich pohled zostřuje; jako pohled dravého ptáka, začal být krutý.
Odstoupila a sklopila oči. „Veselé Vánoce, Draco.“
Díval se na ni zamyšleně. Jeho výraz byl nečitelný. Hermiona cítila, jak se jí zrychluje tep. Nikdy si nebyla úplně jistá, co by mohl udělat.
Snažila se, aby jí nezačaly nervózně cukat prsty.
Zatnul čelist a Hermiona se cítila chladná a téměř prázdná uvnitř, zatímco se připravovala na to, co přijde.
„Mám pro tebe něco,“ řekl a sáhl do svého hábitu.
Vytáhl něco zabaleného v olejové látce a podal jí to. Přijala to a pomalu rozbalila látku, aby odhalila obsah. Uvnitř ležela sada nádherných, smrtících dýk uložených v jemných síťovaných pouzdrech.
„Měly by být dost malé, aby ses jednu mohla připnout na předloktí. Pouzdra jsou z akromantulího hedvábí máčeného v krvi mantichory; přizpůsobí se ti a vůbec nebudou omezovat tvůj pohyb. Druhou dýku bys měla nosit na lýtku.“ Při předávání informací vypadal viditelně rozpačitě. Vyhýbal se Hermioniným očím, ale pohledem se stále vracel, aby sledoval, jak si dýky prohlíží.
„Jsou to stříbrné čepele vykované skřety?“ zeptala se po chvíli.
„Ano. Jsou dokonce máčené v mantichořím jedu.“
Vzhlédla k němu ostře. „To znamená—“
„Zemřela. Tragicky.“ Koutky jeho úst se mírně zkroutily. „Asi kvůli nepříznivému počasí. Vyplnil jsem veškerou dokumentaci a včera jsem tělo předal McNairovi.“
„Ale ne dřív, než jsi získal nějaký jed,“ řekla Hermiona, zatímco vytahovala jednu z dýk z pouzdra a zírala na její ostří, tak ostré, že by bylo schopné proříznout téměř cokoliv. Čepel by pronikla štítovým kouzlem nebo ochrannými bariérami, jako by tam nebyly.
„Ne moc, jinak by to bylo podezřelé. Ale dost na pár zbraní a jednu extra lahvičku na horší časy.“
Hermiona si v hlavě začala rychle počítat hodnotu Dracova daru. Dvě stříbrné dýky vykované skřety: nejméně sto galeonů každá. Mantichoří jed: další stovka galeonů. Akromantulí hedvábná pouzdra: další stovka.
Dracův vánoční dárek pro ni měl hodnotu malého jmění. Nebyla si ani jistá, jestli si to Draco uvědomoval.
Hermiona byla posedlá rozpočtem a zdroji. Musela být. Šetřila na každém rohu, zachraňovala každou kapku lektvaru a každý svrček, co mohla. V koutku své mysli neustále přemýšlela o nových způsobech, jak ušetřit nebo využít nevyužité zdroje.
Byla ohromena tím, jak nenuceně mohl Draco předat zakouzlený štítový plášť nebo sadu dýk, jejichž hodnota přesahovala její roční rozpočet na nemocnici a lektvary pro celý Odboj.
Prodala by je. Alespoň jednu, možná obě. Na černém trhu by za ně pravděpodobně dostala slušnou cenu, dost na to, aby si mohla pořídit více akromantulího jedu nebo esenci z třemdavy, nebo aby doplnila zásoby v nemocnici. Nebo by možná bylo lepší předat je Moodymu nebo Kingsleymu; s takovými dýkami by si určitě dobře poradili. Možná by je dokázala použít k vyjednání trvalého zvýšení rozpočtu.
„Děkuji,“ řekla, zasunula čepel, kterou držela, zpět do pouzdra a vše vložila do svého brašny.
„Pro pořádek, nemáš povolení je prodat nebo dát někomu jinému.“
Hermioniny ruce ztuhly a její oči provinile vyletěly k Dracově tváři. Jeho pohled byl upřený na ni a v jeho stříbrných očích se třpytila hrozba.
„Je to jasné, Grangerová?“ Jeho tón byl ledový.
S neochotným přikývnutím se podřídila.
„Očekávám, že je budeš nosit pokaždé, když půjdeš sbírat zásoby. Budu to kontrolovat.“
Napjala se a s podrážděním polkla. „Dobře.“
Jeho výraz se mírně změkčil. „No, tohle bylo příjemné. Ani si nepamatuji, kolikrát jsem si přál strávit Štědrý večer posloucháním přednášky o tom, jak číst diagnostické kouzlo.“ Usmál se falešně. Hermiona na to nic neřekla. Nastala pauza, a pak dodal: „Na tvoje přání, tady je varování. Od příštího týdne tě začnu učit boj zblízka.“
Pak sáhl do svého hábitu a vytáhl svitek pergamenu. „Moje nejnovější dávka pro Moodyho.“ Když si ho od něj vzala, ušklíbl se. „Musím říct, že ses ukázala jako docela drahá, Grangerová.“
Zmizel bez jediného zvuku.
Na Štědrý den měla Hermiona ranní směnu v nemocnici. Angelina byla těžce prokleta během nájezdu v mudlovském Londýně předešlé noci; zasáhlo ji kyselinová kletba do kolene, a když byla na zemi, Smrtijed na ni seslal další prokletí, které ničilo vnitřní orgány. Fred ji stihl popadnout a přenést zpět k Hermioně, než by Angelina zemřela v jeho náručí.
Finální léčba byla příliš složitá pro Padmu nebo Poppy.
Hermiona seděla v tiché nemocniční místnosti a pomalu rekonstruovala tkáně a šlachy v Angelinině koleni. „Dobře, potřebuji, abys s ním pohnula, a zjistila, jestli se tkáň správně zformovala. Dorůstání kostí u takovýchto zranění ne vždy funguje správně.“
Angelina se zakousla do rtu. Její pleť byla bledá bolestí, ale pohnula kolenem, jak jí bylo řečeno.
„Auuu.“ Tiše zalapala po dechu a přestala. „Uvnitř. Bolí to uvnitř—jako by se něco třelo.“
Hermiona seslala diagnostické kouzlo a studovala ho. Kvůli naléhavé potřebě zachránit Angelininy orgány byla kyselinová kletba několik minut přehlížena, než byla zrušena. Zničilo většinu kostí v Angelinině koleni a zanechalo obrovské kapsy ztracené tkáně. Bylo obtížné to vyléčit, když z původní tkáně zůstalo tak málo, na čem by se dalo stavět. Hermiona se původně obávala, že bude muset nohu amputovat, ale zůstalo dost na to, aby byla uzdravitelná.
„Vidím problém. Omráčím tě. Na tuhle část nemusíš být vzhůru.“
Angelina přikývla a zavřela oči.
Trvalo to téměř čtyři hodiny, než Hermiona Angelinu probudila.
„Dobře, zkus s tím znovu pohnout.“
Angelina zvedla nohu a mírně ji ohnula. „To je lepší. Trochu to tahá.“ Její barva vypadala o poznání zdravější.
„Nesmíš na tom měsíc stát, ale myslím, že zvládneš znovu chodit. Bude to bolet, hlavně v chladných dnech. Možná budeš trochu kulhat. Vždycky to budeš cítit. Ale pokud chceš, můžeš dál bojovat.“
„Z boje neodejdu,“ prohlásila Angelina rozhodně.
Hermiona přikývla, nijak překvapená, a začala masírovat lektvar do Angelininy nové kůže. Zatímco pracovala, uvědomila si Angelininy intenzivní pohledy. Hermiona vzhlédla a střetla se s jejím pohledem. „Co?“
Angelina naklonila hlavu a dál Hermionu zkoumala. „Někdy se snažím vzpomenout si, jaká jsi byla před válkou, ale nedokážu si tě tak už představit.“
Hermiona zatnula čelist. Snažila se omezit své obhajoby černé magie na schůzky Řádu, ale její názory se časem rozšířily i mezi širší Odboj. Členové BA si často brali za úkol Hermioně připomínat moc dobra a zlo černé magie.
Podle výrazu v Angelinině tváři poznala, že ji čeká další kázání.
Nuceně zachovala klidný tón. „A jaká sis myslela, že jsem byla?“
„Nevím. Hlučná, rázná, pozitivní. Popravdě docela protivná. Když jsi organizovala BA, byla jsi trochu bezohledná, ale mělo to v sobě jakousi poctivou spravedlnost. Teď, když nejsi v režimu léčitelky, působíš jen bezohledně. Většinu času jsi tak tichá, ale je kolem tebe něco jako vztek. Jako by tě válka změnila na někoho jiného. Mám pocit, že ses tomu poddala.“
Koutky Hermioniných úst cukly a cítila, jak se jí oči přimhouřily. „Válka je tavicí kotlík. Myslíš, že z toho někdo vyjde stejný, jako byl?“
Angelina se podívala na své koleno a pokrčila rameny. „Ponesu si jizvy venku i uvnitř, ale hluboko uvnitř zůstanu pořád stejná.“ Angelina se na Hermionu znovu podívala. „Ale u tebe nevím. Nevím, jestli jsi byla vždycky taková a já to jen neviděla, nebo jestli ses tak moc změnila. Mám pocit, že jsi ztratila sama sebe.“
Hermioniny ruce znehybněly a narovnala se. „Ztratila?“
Angelina se zavrtěla a vypadala nepohodlně. „Myslím, že o tebe mám strach. Fred říkal, když tu navštívil George, že to vypadalo, jako by se s tebou něco stalo. Jako by poslední kousky staré Hermiony jednoho dne prostě zmizely. A když tě teď sleduju, vidím jenom—ani nevím co. Někdy si myslím, že je to vztek. Jindy si myslím, že je to zoufalství. Ale je to, jako bys v tom byla ztracená.“
Hermiona měla sucho v ústech a několikrát polkla, aby získala čas, zatímco vracela korkové zátky na lahvičky. Držela sklo tak pevně, že se jí ruce lehce chvěly.
„Ta válka mě pohltila, Angelino,“ nakonec pomalu řekla.
Než mohla říct cokoliv dalšího, Angelina ji najednou prudce přitáhla k sobě, až měla Hermiona plnou pusu vlasů, a sevřela ji v pevném objetí.
„Ach, Hermiono. Nesmíš začít takhle přemýšlet. Musíš si být schopná představit vítězství. Cítit ho. Bojovat za něj. Vidět sebe samu na druhé straně války. Pokud se vzdáš té naděje, skončíš někde ve tmě. Dobro vždycky vyhraje nad Zlem. Ale musíš tomu věřit.“
Hermiona ucítila, jak v ní něco ztuhlo. Vymanila se z Angelinina objetí, potřásla hlavou a koutky úst jí zacukaly. „To nestačí na to, abychom vyhráli válku. Nehodlám vsadit tuhle válku na svou ani na ničí jinou schopnost věřit ve vítězství.“
„Ty pořád chceš, abychom používali černou magii, že?“ Angelina se na Hermionu podívala výrazem zklamaného rodiče.
Hermiona se snažila neprotočit oči a přikývla.
Angelininé ramena se mírně svěsila. „Když ztratíme sami sebe, abychom vyhráli, je to skutečně vítězství? Když se otrávíme, abychom toho dosáhli, a staneme se monstry, proti kterým bojujeme?“
Hermiona sevřela čelist a bojovala s nutkáním Angelinou zatřást. „Co si vlastně myslíš, že se stane, když prohrajeme?“
„Zemřeme,“ Angelina lehce pokrčila rameny.
Hermiona náhle pochopila, proč Draco nesnáší Nebelvíry. Nedokázala zabránit posměšnému odfrknutí.
„Opravdu si myslíš, že prostě jenom zemřeme? Angelino, oni nezavřou Sussex, když vyhrají válku. Jsme pro ně jen dobytek. Neviděla jsi vězně, které přivezli z poslední divize kleteb. Oni byli—“ Hermioně se zadrhl hlas, „—rozpadající se, hnijící, stáhli je z kůže a oni stále žili, něco se jim plazilo uvnitř—“ její hlas se zlomil. „Ti, kteří ještě mohli mluvit, mě prosili, abych je zabila.“
Hermiona zasyčela skrz zuby. Dusivý pocit frustrace se v ní zvedal, zatímco znovu čelila věčnému optimismu bojovníků Odboje. Stres a zoufalství v ní se bylo jako jed, jako kyselina, která ji pomalu rozežírá na buněčné úrovni. „Pokud prohrajeme—Všechny nás shromáždí a použijí bojovníky Odboje jako laboratorní krysy nebo cokoli jiného, co si usmyslí, dokud nám nedojdou. Poté, co jsme vyhodili do vzduchu poslední divizi kleteb, postavili ještě větší. Válka nemá skončit Odbojem. Smrtijedi mají dobýt mudlovskou Evropu. To je ten plán. Dohoda. Všechna temná stvoření se spojila s Tomem, protože jim to slíbil. Nevím, jestli je dost šílený, aby si myslel, že to zvládne, ale takhle to tvrdí. A pravděpodobně to aspoň bude předstírat.“
Hermiona měla pocit, že se začne dusit, jen na to pomyslela. Její hrudník se zadrhával a ona pořád jen zrychleně a krátce lapala po dechu.
„Ale, Hermiono,“ Angelina položila ruku na tu její, „vyhráváme.“
Hermiona ztuhla a pomalu zamrkala, zatímco nevěřícně zírala na Angelinu. Málem se zasmála, ale pak s hrůzou zjistila, že to Angelina myslí naprosto vážně. „My—cože?“
„Vyhráváme.“ Angelinina brada se zvedla, a její výraz se stal obraným. „Ano, vyhráváme. Pomysli na všechny ty vězeňské nájezdy. Od jara jsme zachránili stovky lidí. Úspěšně jsme odrazili stovky útoků letos. Zůstávat věrní dobru se vyplácí. Válka se obrací v náš prospěch. Brzy si to kouzelnický svět uvědomí. Tak funguje naděje. Potřebuje jen jiskru.“
Hermiona měla pocit, že ji někdo prudce udeřil do hlavy; jako by měla lehký otřes mozku a vysvětlovalo to surrealistický svět, ve kterém se náhle ocitla. Bez slova zírala na Angelinu, která jí věnovala povzbudivý úsměv. „Nejsi venku, takže to asi nevidíš. Vím, že to bylo temné období, ale vždycky je nejtemněji před svítáním, a já si jsem docela jistá, že jsme teď u svítání.“
Hermiona polkla a snažila se odolat pokušení zakřičet. Cítila, jak jí krev pulzuje ve spáncích, a rychle se jí rozvíjela migréna.
Nevyhrávali.
Přežívali. Odboj balancoval na ostří nože, které držel Draco. Používali informace, které Gabrielle Delacour získávala tím, že využívala své tělo k tomu, aby je vyrvala ze Smrtijedů. Používali je k udržení Odboje, zatímco Řád se zoufale snažil najít viteály, které mohly být kdekoli v Evropě.
Nevyhrávali. Ani zdaleka se nepřibližovali k vítězství.
Angelina na ni nadějně zírala.
„Ano…“ Hermiona slyšela, jak to z ní vychází. „Já—já asi máš pravdu. Nejsem tam venku, takže to nevidím. Já—neuvědomila jsem si, že vlastně—vyhráváme.“
Angelina přikývla a znovu Hermionu objala. „Problém je, že jsi příliš izolovaná. Pomfreyová chodí a tráví čas s profesory z Bradavic a Padma má Parvati, která ji drží v obraze. Ale ty téměř nikdy neopouštíš tenhle dům, kromě případů, kdy jdeš pro přísady do lektvarů. Vím, že Harry a Ron tu nejsou moc často, ale máš i jiné přátele. Potřebuješ přátele. Když se všechno zdá ztracené—právě to tě podrží a pomůže ti vydržet. My ostatní o tom mluvíme. Vím, že jsi opravdu chytrá, Hermiono, ale když jde o věci jako dobro a zlo, nemůžeš čekat, že odpověď najdeš v knize. To je něco, co musíš cítit. Jako létání—no, asi to není nejlepší příklad pro tebe—ale musíš věřit, že tě to zachytí. Je to všechno součást cesty, dosáhnout dna, abys mohla vystřelit nahoru. Dobro si vyžaduje oběti. Doufám, že až válka skončí, budeš to moct vidět. Tak to funguje světlo a temnota.“
„Samozřejmě,“ odpověděla Hermiona mdle, vyhýbajíc se Angelininým očím. „Asi jsem se jen příliš ponořila do vlastního světa.“
„To je v pořádku. Nemusíš se tím trápit. Může se to stát každému. Já jsem byla na hodně temném místě, když byli George a Katie oba zranění. Je snadné tam spadnout během války. Ale pak Harry všem v BA pronesl proslov. Mluvil o tom, jak Brumbál porazil Grindelwalda. A mluvil o Řádu během První kouzelnické války, jak zlé to tehdy bylo. Všichni si mysleli, že Tom vyhraje; ministerstvo používalo kletby, které se nepromíjejí, ale Řád vydržel. Byla smrt a zrada, ale láska a světlo vždy v těchto okamžicích září nejjasněji. Proto vždy vyhrávají. Jen jim musíme věřit. Hned poté, co Harry tohle řekl, myslím, že to bylo dokonce ten stejný měsíc, jsme měli první úspěšný vězeňský nájezd.“
Hermiona se prudce postavila. Měla pocit, že nemůže dýchat. Potřebovala—vzduch. Chlad. Potřebovala uklidňující odvar. „Musím něco z mé skříňky s přísadami. Za pár minut se vrátím.“
Hermiona se otupěle vydala ke své skříni s přísadami.
Zakopla v chodbě a zavřela za sebou dveře, zatímco roztřeseně otevřela lahvičku a vypila dávku uklidňujícího odvaru. Když lektvar začal účinkovat, Hermiona prudce vzlykla a rozplakala se.
Stála tam a několik minut vzlykala, než se opřela o pracovní desku. Skrčila tvář do paží a snažila se vyrovnat s rozhovorem, který právě vedla.
Netušila—ani ji nenapadlo, jak by posun ve válce mohl Odboj vnímat. Samozřejmě. Samozřejmě, že pro ně se nic nezměnilo. Všichni si mysleli, že tím, že se drží svých přesvědčení o dobru a zlu, se válka prostě posunula díky inherentní nevyhnutelnosti.
Netušili, že Smrtijedi jsou mučeni kvůli informacím, nebo že se Hermiona prodala Dracovi, aby většinu z nich získala.
Hermiona nechtěně potvrdila jejich mýty a zároveň se proměnila v Kassandru, která u bran Tróje pronáší nevyslyšená varování.
Slyšitelně vzlykla a snažila se pomalu dýchat nosem, zatímco se zoufale snažila přemýšlet.
Musela s Dracem pokročit.
Padma byla—ucházející, co se týkalo lektvarů a léčitelství. Kingsley prošel všechny Hermioniny poznámky a nějakým způsobem zajistil náhradního léčitele pro těžké zranění. Hermiona přemýšlela, jak dlouho tenhle tah schovával.
Sestavila všechny své poznámky o protikletbách, které za ta léta vyvinula, a instrukce vysvětlující postupy analýzy kleteb.
Moody se zdál být stále více frustrovaný z nedostatku pokroku, který Hermiona týden, co týden hlásila. V jeho a Kingsleyho chování došlo k posunu, k novému skepticismu, jako by zaostávala za jejich očekáváním.
Teď tomu rozuměla. Potřebovali Draca pod kontrolou.
Dracovy informace byly stále výborné, ale od začátku si stanovil podmínky. Byla to rovnováha moci, které nebyli ochotni důvěřovat a kterou toužili změnit.
Chtěli ho ‚na vodítku‘.
Hermiona otálela.