Flashback 19
Říjen 2002
Když Hermiona dorazila příště do chatrče, Draco se objevil s viditelně podrážděným výrazem a gramofonem v ruce.
Hermiona si ho opatrně prohlédla. „Mám pocit, že mi něco uniká.“
„Buď si jistá, Grangerová, že kdybych dokázal vymyslet lepší řešení, udělal bych to.“ Kouzlem vykouzlil stůl a položil na něj gramofon. Mávl hůlkou a začala hrát hudba.
„To jako—,“ Hermiona se téměř zakuckala a zírala na něj nevěřícně. „Chceš, abychom tancovali?“
„Valčík,“ odpověděl a upřel na ni pohled. „Při souboji se pohybuješ jako tučňák.“
Hermiona cítila, jak jí tváře zrudly.
„To rozhodně ne!“ odsekla.
„Strávil jsem podstatně více času sledováním tvých soubojů než ty sama, a věř mi, že ano.“ Jeho rty se znechuceně zkroutily. „Jsi pomalá a nemotorná, a jediný důvod, proč tě netrefím častěji, je, že záměrně nemířím.“
Hermiona potlačila ostré odseknutí.
„A ty si myslíš, že řešením je valčík?“ zeptala se napjatě.
„Ano. Teta Bella byla jednou z nejvýjimečnějších tanečnic, s jakými jsem kdy měl tu smůlu tančit. A bojovala se stejnou plynulostí. Vím, že tančit umíš. Stačí, když ten pohyb převedeme do soubojů.“
Hermiona o tom chvíli přemýšlela a nakonec přikývla, zatímco si odkládala brašnu stranou. „Dobře.“
Draco k ní přistoupil s výrazem člověka, který by se raději nechal udeřit do obličeje, než aby udělal to, co má v plánu.
Zvedl levou ruku, aby ji vzala. Poté ztuhl a posunul pravou ruku pod její paži, kde ji položil pod lopatku, a přitáhl ji blíž, až mezi nimi zůstalo jen pár centimetrů. Hermiona měla pocit, že sotva dýchá.
Upřela pohled na jeho tvář, zatímco levou ruku položila na jeho rameno.
Stáli ve vyčkávající pozici, aniž by se hýbali, jen na sebe zírali. Viděla napětí v jeho čelisti a pevnou linii úst, téměř se ušklíbl, když se na ni díval dolů. Ale viděla i jeho oči, a když se do nich podívala, všimla si, jak se mu zorničky rozšířily, než prudce trhnul bradou vzhůru a zadíval se přes místnost.
Cítila, jak jeho prsty škubly proti jejím zádům, než je zase zklidnil.
„Takže,“ promluvil tvrdým hlasem, stále se dívaje jinam. „Tanec, který nej-lépe vystihuje rychlost a plynulost, kterou od tebe chci, je vídeňský valčík. Je to mimořádně jednoduchý krok, pokud je žena schopná reagovat a následovat vedení druhého člověka. Vzhledem k tomu, že ani jedna z těchto vlastností na tebe nepasuje, jsem smířený s tím, že ti to bude trvat značně dlouho, než to zvládneš aspoň s náznakem elegance.“
Dal jí povýšený úsměv.
Hermiona cítila, jak se jí v hrudi začíná zvedat rozhořčení a odhodlání, a trochu se napřímila, než ji napadlo: Draco ji zjevně nechce ‚držet‘ ve svých pažích; snažil se ji vyprovokovat k tomu, aby se snažila co nejvíc a ukončila jejich ‚hodiny tance‘ co nejdřív.
Věnovala mu svůj vlastní úzký úsměv.
„Budu se snažit,“ řekla, lehce se posunula a ‚téměř‘ mu šlápla na nohu.
„Tak mě prosím nešlapej,“ ušklíbl se na ni. „Rád bych se vyhnul návštěvě léčitele, až mi tvojí nešikovností zlomíš kost.“
„Vyléčím ti to sama,“ řekla s předstíranou sladkostí.
Znovu na ni ušklíbl a náhle se začal pohybovat. Hermiona se pokusila ho následovat, ale jejich kolena se srazila. Vykřikla a on zaklel.
„Nějaké varování, než začneš pohybovat,“ řekla napjatým hlasem, zatímco jí pravé koleno pulzovalo bolestí.
„Zkus sledovat moje vedení,“ odsekl. „Tohle je pro souboj. Nikdo ti nedá ‚nějaké varování‘, než tě prokleje. Musíš se pohybovat instinktivně.“
Hermiona pevně sevřela čelist a odfrkla si.
„Dobře.“
„Začneme znovu.“
Hermiona nemusela předstírat nešikovnost, když tancovala s Dracem. Rychlost, jakou po ní chtěl valčík, byla téměř závratná. Nebyl trpělivý. Naopak, zdálo se, že je odhodlaný udělat to co nejnepříjemnější; pravdě-podobně jako motivaci.
Její prsty na nohou pulzovaly bolestí a byla si téměř jistá, že jeho dračí boty mají ocelové špičky, protože ji ‚náhodou‘ kopl do holeně a myslela si, že jí snad zlomil kost.
S výkřikem se svalila na zem a objala si nohu.
„Jsi nejhorší taneční instruktor na planetě,“ zavrčela a vyhrnula si kalhoty, aby našla fialovou modřinu, která už se jí rozlézala po holeni.
„Jak jen to přežiju?“ řekl suše, aniž by na ni pohlédl. „Má tajná ambice je zničena.“
„Snažíš se mi zlomit nohu? Proč máš na sobě vojenské boty?“ řekla rozzuřeným hlasem.
Malfoy na ni prudce pohlédl a zahlédl její nohu. Jeho výraz na zlomek sekundy zakolísal, než si znovu nasadil masku lhostejnosti. „Nečekal jsem, že budeš takhle nešikovná,“ řekl.
„Jsi naprostý bastard,“ řekla Hermiona, přivolala si brašnu a začala se přehrabovat ve své léčebné sadě.
„A přesto by většina vašeho drahocenného Řádu už teď byla mrtvá, kdyby nebylo mě,“ ušklíbl se Draco zlovolně. „V tuto chvíli jsem pro ně stej-ně velký spasitel, jako kdy bude svatý Potter, a protože mi patříš, máš jen pramálo důvodů si stěžovat.“
Hermiona cítila, jak bledne, zatímco se jí hrudí šíří vlna vzteku. Nenáviděla ho. Nenáviděla ho. Nenáviděla ho a zároveň ho chtěla, což ji přimělo nenávidět ho ještě víc.
Ale možná ho nenáviděla nejvíc proto, že měl pravdu, co se týkalo Řádu. Válka v Británii byla aktuálně na mrtvém bodě po letech pomalých ztrát na jejich straně. Řád byl stále, relativně řečeno, v nevýhodě, ale Voldemort měl čím dál tím méně vítězství od chvíle, kdy Malfoy začal špehovat. Dracova pomoc naklonila váhy války do křehké rovnováhy, a on to věděl.
Měl Řád v dlani.
Byla to nejkřehčí forma přežití, jaká byla možná, protože neměli tušení, jestli jednoho dne prostě nerozevře ruku.
„Snažím se,“ řekla třesoucím se hlasem, zatímco si na kůži roztírala mast na modřiny. „Kdybys mi dal varování, pořídila bych si knihu a natrénovala kroky, než bych přišla. To není, že bych se záměrně nesnažila. Prostě je neumím. Mohl bys zkusit trochu víc komunikovat.“
Několik okamžiků na ni zíral, než odvrátil pohled. „Teď už to víš.
Tak trénuj.“
Zmizel s hlasitým prásknutím.
Hermiona zůstala. Sundala si boty, aby zkontrolovala, jestli nemá zlomené prsty na nohou, a přemýšlela nad tím, jak neuvěřitelný pitomec Draco je. Povzdechla si a schovala obličej do dlaní.
Nejhorší bylo, že ho vlastně úplně neobviňovala. Kdyby někdo dělal Hermioně to, co ona právě dělala Dracovi, a očividně v tom uspíval, bylo by pro ni těžké necítit vůči němu zášť a touhu mu ublížit. Muselo ho to sžírat vědomí, že ho manipuluje emocionálně, a přesto se k ní cítí přitahován. Bylo to nesmírně kruté.
Zvláště vůči němu.
Každá věc, kterou o něm zjistila, ji přiměla cítit se za to víc provinile.
Spolkla svou vinu. Draco Malfoy byl dvojsečná zbraň, stejně připravená zničit Řád, jako mu pomoci. Pokud ho nezkrotí, byl hrozbou.
Nebylo to tak, že by si to užívala. Určitě to musel vědět taky.
Nelhala. Nebyla neupřímná. Proto to fungovalo. Vědomí jejího záměru nevylučovalo skutečné spojení, které mezi sebou nějak vytvořili. Právě proto to bylo tak hrozné. Bylo to opravdové, ale ona to zneužívala jako zbraň.
Opustila chatrč a přemístila se do knihkupectví, aby našla knihu, která by vysvětlovala, jak tančit vídeňský valčík.
Další týden byl Draco stejně nabručený, ale měl tu slušnost obout si jiné boty. Když Hermiona dorazila, posadila se před něj a začala si přeměňovat své tenisky na sběr na nízké podpatky.
„Plánuješ nosit podpatky i při souboji?“ zeptal se s pozvednutým obočím, zatímco na ni shlížel. Jeho rty se zkřivily do pohrdavého úšklebku.
„Kniha, kterou jsem četla, říká, že mám být na špičkách. Je snazší si zvyknout na kroky a plynulost, když jsou moje nohy už ve správné pozici. Přezuju se zpět do tenisek, jakmile si budeš myslet, že mám aspoň náznak ladnosti,“ řekla a pozvedla bradu.
„Potřebuješ lepší boty. Tyhle mudlovské věci, co nosíš, jsou k ničemu,“ řekl s úšklebkem.
Hermiona zrudla. Většina jejího oblečení pocházela z mudlovských kontejnerů na darované věci. Sehnat dobré boty v její velikosti bylo obtížné. Své současné boty udržovala v použitelném stavu jen díky kouzlu Reparo.
Draco ‚bohatý rozmazlený spratek‘ Malfoy pravděpodobně ani netušil, kolik stojí pár dračích kožených bot.
„Fungují,“ řekla napjatým hlasem. „A to je jediné, co mě zajímá.“
Postavila se.
„Pokud by ti to nevadilo, kdybys začal pomaleji a pak zrychloval, myslím, že bych tě dokázala lépe následovat,“ řekla.
Draco protočil oči. „Dobře.“
Ani se na ni nepodíval, když natáhl ruce, aby ji vzal do pozice. Byla připravená, když bez varování vykročil vpřed. Ustoupila pravou nohou dozadu a udělala krátký, rychlý krok, když ji nechal otočit na jedné noze, načež dlouze ustoupil zpět, a ona ho následovala levou nohou.
Byl to, jak říkal, technicky velmi snadný krok. Obtížnost spočívala ve rychlosti a v tom, že musela důvěřovat Dracovu vedení; musela se donutit dostatečně uvolnit, aby ho následovala instinktivně, ne reaktivně.
Teoreticky nebylo těžké ho následovat; bylo zřejmé, že byl naučen tanci. Postoj měl výborný, měl vynikající držení těla a pohyboval se s ladností kočky. Bohužel byl také mizera, který se jí úmyslně snažil tanec s ním co nej-více znepříjemnit, zatímco ona se snažila přizpůsobit novému kroku, který zahrnoval otáčení v páru po směru hodinových ručiček a pohyb proti směru hodinových ručiček po místnosti.
Za dvacet minut jí šlápl na nohy osmkrát, a Hermiona byla přesvědčená, že několikrát to bylo schválně.
„Pro všechno na světě, Draco!“ Hermiona ho prudce kopla do holeně poté, co jí obzvlášť bolestivě rozdrtil pravou nohu. „Strávíme spolu výrazně méně času tancem, když mi dáš šanci si ten krok osvojit. Bude to trvat déle, pokud mi zlámeš prsty.“
„Je něco, co umíš dělat, aniž by sis stěžovala?“ řekl s pohrdavým výrazem, zatímco se Hermiona skláněla, aby se podívala na zraněný prst.
„To nevím. Je?“ řekla chladně, narovnala se a vztyčila ramena. Pohledem se mu vyrovnaně zadívala do očí, zatímco zvedala ruce do taneční pozice dřív, než to stihl on.
Jeho výraz zakolísal a na chvíli zaváhal. Posměšně se na něj ušklíbla a jeho výraz na okamžik ztvrdl vztekem, než ji prudce přitáhl do náruče a k sobě na hruď. Vzhlédla k němu.
„Pokud k tomu nemáš důvod, možná bychom mohli zkusit vídeňský valčík normálně,“ řekla klidným, ale lehce provokativním tónem. „Koneckonců, byl to tvůj nápad. Čím dříve zvládnu plynulost, tím dříve se můžeme vrátit k sesílání kleteb.“
„Touha, která stojí za splnění,“ pronesl s chladným výrazem.
Hýbal se pomaleji. Hermiona nebyla ve skutečnosti špatná tanečnice, jen byla velmi mimo praxi a v náručí někoho, kdo byl fyzicky rozptylující a osobně odporný.
Po hodině ho dokázala bezchybně následovat plnou rychlostí, aniž by si navzájem způsobili zranění.
Nakonec zastavil.
„Dostatečné. Začni přemýšlet, jak tu plynulost využít při soubojích,“ řekl Draco a prohrábl si vlasy, než si promnul čelo.
„Jasně. Prostě si budu valčíkovat v tréninkových místnostech, nikdo si toho určitě nevšimne,“ odsekla Hermiona mezi přerývanými nádechy. Potila se a cítila, jak se jí tričko lepí na záda mezi lopatkami. Prameny vlasů se jí lepily na krk.
Malfoy vypadal naprosto klidný, jako vždy. Pravděpodobně měl veškeré své oblečení opatřené kouzly na regulaci teploty. Přesto na něm bylo vidět, že se lehce potí.
Hermiona si přitáhla tričko, aby se jí přestalo lepit na tělo, a seslala na sebe chladící kouzlo. Poté si vyčarovala pohár a naplnila ho vodou.
„Je to tvůj život,“ poznamenal chladně a vytáhl svitek. „Pán zla je stále víc frustrovaný těmi záchranami. Sussex pracuje na něčem, co tomu má zabránit. Do té budovy nemám moc přístup, ale Řád by se měl připravit na to, že brzy možná nebude možné zachránit nikoho.“
Hermiona těžce polkla.
„Netušila jsem, že je Dolohov tak všestranně nadaný,“ pronesla nakonec.
„Není,“ řekl Draco a vyčaroval si vlastní sklenici vody. „Teď, když má Pán zla většinu Evropy pod kontrolou, může shromáždit spoustu ambiciózních vědců, kteří nemají žádné etické zábrany. Sussex už dávno přesahuje vývoj kleteb. Je fascinující, jakých magicko-vědeckých pokroků se dá dosáhnout, když si vědci mohou dělat, co chtějí, se svými pokusnými subjekty.“
Hermiona měla pocit, že se v ní něco zhroutilo a zanechalo prázdnotu. „Chápu… To asi není překvapivé. Podobné věci se děly během druhé světové války v mudlovském světě.“
Draco přikývl a vypadal unaveně. Nejen unaveně; působil dojmem, jako by skrze jeho stříbřité oči prosvítala jeho duše, a uvnitř byl téměř průhledný.
„Jak to, že víš o druhé světové válce?“
Jeho oči ztvrdly jako diamanty. „Jak už jsem zmínil, umím číst. Proč bych ji nestudoval? Je to očividně příručka, kterou Pán zla používá. Propaganda je podobná. Stejné taktiky. Poučil se z Hitlerových chyb; neplýtvá prostředky na Rusko a dává si pozor, aby otevřeně neprovokoval KOKUSA, dokud to nebude nutné. Ačkoli nevím, co plánují udělat, pokud se pokusí zrušit statut utajení.“
Hermiona přikývla. „Snažili jsme se požádat o pomoc, ale očividně ani genocida není dostatečný důvod k zásahu. Ostatní země si mají prý své problémy vyřešit samy; KOKUSA přece není bystrozorem celého světa. Ani naše uprchlíky nepřijmou. Ne bez několika let prověřování. Ani děti. Prý je příliš velké riziko, že by si na své území přinesli evropský extremismus, a pro většinu těch nejmladších ani nemáme žádné právní dokumenty…“
Její hlas ztrácel sílu. Podívala se na něj vážně. „Myslíš, že můžeme vyhrát, Draco?“
Chtěla to slyšet od něj víc než od kohokoli jiného. Ron, Harry, Fred, dokonce Kingsley nebo Moody… všichni by lhali, nebo by si vybrali optimistický pohled na věc. Ale Draco Malfoy by jí nelhal. Nějak to věděla jistě. Řekl by jí, co si doopravdy myslí, že je možné.
Povzdechl si a opřel se o stěnu. „Záleží na tom, co si myslím?“
„Žiju mezi idealisty, ale všechno, co vidím, jsou další a další mrtvá těla. Chci slyšet názor od někoho, kdo skutečně ví, jaké to tam venku je, a nemyslí si, že optimismus nějak zlepšuje šance.“
„Dobře víš, že si o vašem Řádu myslím, že je z velké části tupý,“ řekl s hořkým výrazem. „I když jsem si všiml, že Pastorek a Moody občas udělají strategickou volbu, když se jim to podaří prosadit.“
Věnoval Hermioně významný pohled, který mu oplatila, aniž by mrkla.
„Nevidím, jak byste mohli vyhrát s pokračující politikou zákazu využívání černé magie. Na druhou stranu, Potter je idiot, který je stále naživu. Má nej-nepřirozenější talent na přežití, jaký jsem kdy viděl; sílu taky, kdyby ji byl ochoten skutečně využít. Pokud by šlo o souboj mezi Pánem zla a Potterem, dal bych Řádu šanci jedna ku čtyřem, na základě Potterova neuvěřitelně nepravděpodobného štěstí. Ale pokud je válka o něco víc než to—“ promnul si čelo, „ty šance jsou výrazně horší. Mírně řečeno.“
„Tak proč nám pomáháš?“
Zvedl obočí, jeho výraz byl rezervovaný a posměšný. „Nemyslíš, že za to stojíš?“
„Ach ano, tvoje růže na hřbitově.“ Otočila pohled stranou, tiše se ušklíbla a upravila si oblečení. „Takže ty runové jizvy máš díky mně?“
Jeho oči na chvíli zableskly, ale pak zavrtěl hlavou.
„Tak proč?“ zeptala se, zatímco si ho zkoumavě prohlížela.
Zíral na ni a jeho výraz zakolísal. Vypadal hořce. Zraněně. Několik vteřin se na ni díval kalkulujícím pohledem, pak se jeho výraz znovu uzavřel.
„Na tom nezáleží.“
Hermiona otevřela ústa, jako by chtěla něco říct. Chtěla se hádat, chtěla mu říct, že na tom záleží; že kdyby přestal být tak záhadný, nemusela by ho manipulovat. Ale nemohla to říct. A on to už věděl. Ať už jeho motiv byl jakýkoliv, nevěřil, že by ho Řád nepoužil proti němu.
A oba věděli, že by to Řád udělal.
„Asi ne,“ povzdechla si a posadila se, aby si přeměnila boty.
Připravila se k odchodu, ale ještě se podívala na Draca, když byla u dveří. Opíral se o stěnu, jeho oči se od ní odvrátily, když se otočila.
„Neumři, Draco.“
Díval se na ni chvíli, než se pousmál.
„Jen protože jsi to ty, Grangerová.“ Jeho tón přetékal sarkasmem.
Stále se opíral o stěnu, když za sebou zavřela dveře.
Jejich úterky se začaly skládat z podivné kombinace tance a soubojů. Draco ji tvrdohlavě cvičil, dokud se nedokázala plynule pohybovat a uhýbat tak, jak chtěl. Měl pravdu; tanec a souboje vyžadovaly podobnou schopnost reakce, a Hermiona se to rychle naučila.
Když si uvědomila, že její pohyby a techniky skutečně začínají připomínat Bellatrix, lehce ji to znepokojilo.
Málem si myslela, že se zlepšuje, ale Malfoy nikdy nepoužíval levou ruku. Zajímalo ji, jak bojuje, když jde skutečně o všechno. Občas přicházel s viditelnými zraněními, ale chladně odmítal, aby ho léčila.
Čas, který spolu trávili, se prodlužoval. Tréninky soubojů byly každou půlhodinu přerušovány přestávkami na zchlazení a hydrataci. Hermiona se s ním pokoušela mluvit, ale většinou ji ignoroval, a když odpověděl na její otázky, zdálo se, že lže.
Občas byla Hermiona po šarvátce náhle odvolána, ale Smrtijedi nebyli zrovna známí tím, že by útočili brzy ráno.
Napětí z války působilo jako neustále napnuté lano, které se mohlo každou chvíli přetrhnout. Napětí mezi Hermionou a Dracem působilo podobně.
V prosinci měla pocit, jako by vzduch mezi nimi vibroval pokaždé, když byli spolu. Hněv. Zášť. Zoufalství.
Draco postupně nabýval ostrých hran, jako by ho stres pomalu obrušoval. Hermiona si nebyla jistá, zda za to může jen válka, nebo k tomu přispívá i ona.
Jednoho dne přišel bledý, s krví odkapávající z levé ruky. Při posledním pokusu ho léčit na ni téměř křičel, a tak se rozhodla to ignorovat. Když však krvácení neustávalo ani po půlhodině, konečně se mu při uhýbání kleteb otočila za záda a seslala diagnostické kouzlo. Stačil letmý pohled.
„Ty idiote!“ křikla na něj a musela se přes místnost převalit v kotoulu, aby se vyhnula zuřivému sledu omračujících kouzel, která na ni Draco vyslal. „Nemůžeš ignorovat kousnutí upírem.“
Vyslala na jeho nohy půltucet klopýtacích kleteb, a když se jim vyhýbal, namířila hůlku na jeho čelo a zasáhla ho omračovacím kouzlem. Draco k jejímu údivu klesl k zemi. Téměř čekala, že se okamžitě zvedne, a byla šokovaná, že se jí ho skutečně podařilo zasáhnout.
Pak si uvědomila, že úspěch měl pravděpodobně více společného s jeho ztrátou krve než s jejími soubojovými schopnostmi. Rychle na něj znovu seslala diagnostické kouzlo.
Ztratil znepokojivé množství krve. Kousnutí bylo na jeho bicepsu, měl vnitřní krvácení a otevřenou ránu na boku.
Hermiona vykouzlila postel a pomocí kouzla ho na ni přenesla. Na okamžik zaváhala, než si sedla na kraj vedle něj. I v bezvědomí vypadal Draco napjatě. Natáhla se opatrně k jeho tváři a dotkla se jí. Poté přejela konečkem prstu mezi jeho očima, snažila se z jeho výrazu vymazat stres.
Kouzlem rozepnula jeho hábit a košili a pak, s pomocí částečného levitačního kouzla, ho zvedla tak, že se opíral o její rameno, a stáhla mu oblečení z ramen a paží. Jeho hlava jí klesla na rameno, a ona si nemohla nevšimnout jizev po runách.
Dobře se zhojily do stříbřitých stop přes jeho ramena. Lehce přes ně přejela prsty a cítila magii: chladnou a neoblomnou. Vrytou do jeho bytí. Pod jejím dotykem magie lehce zareagovala.
Jeho pokožka byla znepokojivě chladná.
Opatrně ho znovu položila na postel a prohlédla si ho. Na bicepsu měl kousnutí, dvě hluboké ranky, které bylo snadné vyléčit. Vážnější problém představoval jeho trup, pokrytý hlubokými modřinami, které podle Her-mionina odhadu pocházely z blízkého výbuchu kletby Expulso, pravděpodobně z boje s Řádem předchozí noci. Na boku měl hlubokou řeznou ránu, která vypadala několik dní stará, ale znovu začala krvácet kvůli kousnutí upíra.
Hermiona přivolala svou brašnu a vytáhla z ní lékárničku. Nalila mu několik lektvarů do hrdla a pustila se do ošetření rány na jeho boku.
Byl to idiot a jí projela ledová vlna úzkosti, když si uvědomila, že si nenechává ošetřit zranění. Dříve byl ve výborné fyzické kondici, když ho léčila.
Na pažích a trupu měl teď řadu jizev, které dříve neměl. Podle jejich vzhledu usoudila, že je prostě ignoroval a nechal je zahojit bez jakékoliv pomoci léčitele. Možná svého předchozího léčitele propustil poté, co mu nedokázal pomoci s runami. I kdyby byla magie neobvyklá, žádný kvalifikovaný léčitel by nemohl být takový ignorant, aby předstíral, že neexistují žádné možnosti, ledaže by byl úmyslně nedbalý.
Říkal, že má nového léčitele. Kdykoliv mu Hermiona nabídla pomoc, trval na tom, že má někoho, kdo se o něj postará.
Záměrně zanedbával své zdraví.
Možná to dělal, aby se trestal. Pokud ho Hermiona nějakým způsobem odváděla od jeho—pokání, nebo čehokoliv, co ho pohánělo. Hermiona si skousla ret. Možná úmyslně zanedbával své tělo, aby se lépe soustředil. Nebo možná zkoušel, kam až může zajít.
Snažila se na tuto možnost příliš nemyslet.
Vytáhla mast na modřiny a natřela ji na jeho trup, poté nad všemi jizvami zamumlala kouzla, která by měla pomoci s jejich hojením a zmírnit jejich viditelnost.
Seslala další diagnostické kouzlo a pečlivě ho prostudovala, aby se ujistila, že na nic nezapomněla.
Když si byla jistá, že žádná další zranění nezůstala, vzala jeho ruku, propletla své prsty s jeho a přitiskla hřbet jeho ruky na svou tvář. Čekala, dokud jeho pokožka nezačala pomalu teplat, jak dokrvovací lektvar začal působit.
Odhrnula mu vlasy z obličeje a sledovala, jak se mu pomalu vrací barva. Sledovala jeho rysy, jako by je mapovala pohledem.
Když byl nepopiratelně zahřátý, stáhla své ruce, očistila jeho oblečení kouzlem a znovu ho oblékla. Jeho hábit nesl nádech černé magie, jako by se do něj vpil.
Váhala, jestli má zůstat, kde je, nebo jít na druhý konec místnosti, než ho probudí.
Zůstala.
Sotva dokončila kouzlo na probuzení, když se Draco prudce zvedl, chytil
ji pod krkem a přitiskl ji zpátky na matraci dřív, než stačila vykřiknout překvapením. Jeho ruka zůstala na jejím krku, a Hermiona cítila, jak se jí několik spon z vlasů bolestivě zarývá do hlavy, když ji držel přitisknutou. Jeho oči byly dezorientované, ale výraz v obličeji naprosto rozzuřený. Jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe.
Sledovala, jak se mu výraz mění, když ji poznal a uvědomil si, že ji málem začal škrtit. Jeho sevření okamžitě povolilo.
„Co to sakra děláš, Grangerová?“ Podíval se kolem sebe a jeho zmatení se ještě prohloubilo, když si uvědomil, že jsou spolu v posteli.
Hermiona na něj hleděla s bušícím srdcem. Ani ji nenapadlo, že by na ni mohl takhle zaútočit. „Byl jsi zraněný.“
Trhl rukou pryč od jejího krku a jeho výraz se změnil v zuřivost. „Málem jsem tě zabil. Ty vměšující—“
Přerušila ho. „Je možné, že si to neuvědomuješ, i když jsem ti to jasně řekla, ale upíří jed funguje jako antikoagulant. Měl jsi drobná vnitřní zranění z té šarvátky včera v noci. Krvácel jsi povrchově i vnitřně.“
„Postaral bych se o to včas,“ zavrčel, ale jeho oči se vyhnuly jejímu pohledu; místo toho směřovaly níž, k jejímu krku. Jeho ruka sklouzla dopředu a palcem jí jemně přejel po hrdle.
Zachvěla se a pocítila, jak jí naskakuje husí kůže, když mu prsty přejížděly po jejím krku. „Vážně? A kdo tě měl léčit? Protože, upřímně řečeno, soudě podle všech těch nových jizev, které máš na těle, si myslím, že ten nový léčitel, o kterém pořád mluvíš, je podvodník.“
Jeho ruka se zastavila. „Sundala jsi mi oblečení?“
„Jen košili. Nedívej se tak pohoršeně, Draco. Jsem léčitelka. Není to poprvé, co tě vidím bez košile.“
Jeho oči vzplály hněvem. „Neopovažuj se mě léčit bez svolení.“ Jeho hlas byl hluboké zavrčení.
Jeho zuřivost byla zjevná, ale zastrašující účinek byl zcela zkažený tím, že jí zároveň jemně otáčel hlavu, aby zkontroloval, jestli jí nenechal modřinu.
Hermiona cítila, jak se jí koutky úst mírně cukly, zatímco ho sledovala. Skláněl se nad ní, jeho prsty přejížděly po její čelisti, otáčel jí hlavu z jedné strany na druhou a lehce jí hladil palci po kůži.
Její srdce bušilo víc, než když ji nečekaně přimáčkl k matraci.
„Zkus neumírat v mé přítomnosti a já se nebudu cítit nucená tě léčit. Nechci, abys mě trénoval, když jsi zraněný. To už víš.“ Zvedla ruku a chytila ho za zápěstí, aby ho zastavila. Jeho oči vystřelily k jejím a ona ho vážně studovala. „Sežeň si léčitele, Draco. Dobrého. Dej si ho zálohy a zavolej ho, kdykoliv budeš zraněný. Prosím. Prosím tě, najdi si léčitele.“
Jen na ni zíral, a měla pocit, že se jí při tom intenzivním pohledu zastavilo srdce. Její tep pulsoval pod jeho prsty, a ona sledovala, jak se mu zornice pomalu rozšiřují a pohlcují stříbrnou barvu jeho duhovek. Teplo jeho kůže jí prostupovalo a cítila jeho dech na svém obličeji.
Jeho obličej se nepatrně přiblížil. Její srdce bušilo tak silně, že se divila, jestli ho také slyší. Zatajila dech a její prsty sevřely jeho zápěstí. Všechno bylo horké, a oni byli tak blízko. Byl tak blízko.
Sklonil hlavu ještě níž, až se jejich rty téměř dotýkaly. Pak se zasmál.
Vytrhl svou ruku z jejího sevření a posadil se. Jeho výraz byl chladný jako led a pohrdavě se na ni ušklíbl.
„Vážně sis myslela, že tě políbím?“
Hermiona na něj zírala.
Zaklonil hlavu a hořce se zasmál. „Víš, fascinuje mě, že se někdo jako ty dokázal tak dlouho přátelit s Potterem a Weasleym.“
Hermiona ucukla. „Někdo jako já?“
Draco na ni zíral a povytáhl obočí. Jeho výraz byl lhostejný, ale v očích mu mohla vidět zášť. „Někdo, kdo nemá žádné zábrany. Při Potterově a Weasleyho smyslu pro spravedlnost bych čekal, že s tebou už dávno skoncovali.“
Hermiona na něj hleděla, a její ústa se zachvěla. Pevně semkla rty. Draco se ušklíbl a lehce naklonil hlavu. „Co? Myslela sis, že mluvím o tvé krvi?“
Sklopila oči. Ano, s tím by souhlasila. Nic dobrého by nevzešlo z toho, kdyby přiznala, že má pravdu; její bezohlednost v podstatě ukončila její přátelství s Harrym a Ronem.
Posadila se a natáhla ruku, aby upravila sponky, které jí držely copy. „Ty jsi byl první člověk, který mě nazval mudlovskou šmejdkou.“
Draco zavrtěl hlavou s nádechem nevěřícnosti. „Určitě alespoň chápeš, že tahle válka není o čistotě krve.“
„Vím, že není.“ Vystrčila bradu. „Ale většina kouzelnického světa si toho očividně nevšimla.“
Narovnal si hábit a pokrčil rameny. Jeho maska se vrátila na své místo; jeho výraz byl líný a aristokratický. Hermiona na něj zírala a snažila se pochopit hluboký rozpor, který byl Draco Malfoy. Zabiják. Špeh pro Řád. Dědic čistokrevné linie. Nadšenec do mudlovské filozofie a historie.
Generál Smrtijedů.
Čím víc o něm věděla, tím méně mu rozuměla.
Opřel se o čelo postele a prohlížel si ji. „Válka vyžaduje snadné extrémy. Jinakost. Když řeknu, že se jmenuji Malfoy, okamžitě se zařazuji do kontextu historie. Jméno Malfoy má v Anglii téměř tisíciletou dohledatelnou historii. Lidé vědí, kdo jsou moji rodiče, prarodiče a praprarodiče. Máme celé historické knihy a chodby plné myslících portrétů, které nesou a udržují odkaz. Ale ty—tvá rodinná historie je zamotaná jako říční dno. Nikdo neví, kdo jsou tvoji rodiče, jaké genetické choroby možná neseš, nebo jaký může či nemusí být tvůj magický potenciál.“
Naklonil hlavu na stranu a přejel ji očima od hlavy k patě, jako by hodnotil koně.
„Je snadné podezřívat někoho, o kom nic nevíš. Když je něco děsivé, je snadné to nenávidět. Mudlovští kouzelníci s podivným oblečením, elektřinou a zvěstmi o vašich zvláštních zbraních. Vaši rodiče jsou důvodem, proč byl kouzelnický svět nucen žít ve stínu tajemství po stovky let. A přesto, ve chvíli, kdy mudla projeví náznak magického talentu, se od nás očekává, že ho přivítáme v našem světě, aby mohl porušovat naše tradice a krást naše pracovní místa.“
Hermiona si odfrkla a otočila se tak, že byli opět blíž k sobě. Dracovy oči se na okamžik rozšířily, než překvapení potlačil. Hermiona zmenšila vzdálenost mezi nimi a vzhlédla k němu.
„Tak proto jsi mě nenáviděl ve škole, Draco? Protože jsem ti chtěla ukrást práci?“