Flashback 18
Září 2002
Když se Hermiona příští týden vrátila do chatrče, na stole nebyl žádný svitek.
Nebyl tam ani stůl a žádné židle. Ten kousek nábytku, který tam předtím byl, zmizel.
Žaludek jí poklesl a cítila, jak se jí v ruce zachvěla klika dveří.
Stále zírala a snažila se silou vůle přimět svitek, aby se objevil. Rozhlédla se po zbytku místnosti. Možná něco přehlédla.
Nábytek byl pryč.
Pomalu vešla do místnosti a znovu se rozhlédla.
Možná má prostě moc práce. Možná to přinese večer, pomyslela si nervózně.
Ale nábytek byl pryč.
Možná byl zraněn nebo zabit. To ji do té chvíle vůbec nenapadlo; mohl zemřít a ona by se to nikdy nedozvěděla. Prostě by zmizel a ona by ho už nikdy neviděla.
Severus by jí určitě dal vědět, kdyby Draco zemřel…
Kromě toho byl nábytek pryč.
Stála uprostřed místnosti a přemýšlela, co dělat.
Určitě by neukončil svou dohodu s Řádem jen proto, že jí tekla krev na jeho bazarový nábytek. Nechal si záda rozřezat na kusy, aby mohl být špehem.
Stopy krve v jeho úkrytu přece nemohly být jeho tou pomyslnou hranicí.
Možná ten nábytek prostě spálil.
Naposledy se rozhlédla a pak zamířila ke dveřím. Vrátí se večer. Kdyby tam příští týden nic nebylo, pak si dovolí panikařit. Zatím si to nedovolí. Možná existuje nějaké jiné vysvětlení.
Byla v půli cesty ke dveřím, když uslyšela prasknutí. Otočila se a uprostřed místnosti spatřila Malfoye.
Zůstala na něj zírat s široce otevřenýma očima, nejistá, co dělat. Prohlédl si ji od hlavy k patě, jako by čekal, že bude znovu zraněná.
„Měli bychom znovu začít s tréninkem,“ řekl po chvíli.
Hermiona neřekla nic. Cítila se rozpolcená mezi touhou se rozesmát nebo rozplakat. Koutek úst se jí zachvěl a snažila se polknout tvrdou hroudu v krku. Ruka se jí lehce chvěla, jak se snažila potlačit všechny vzteklé věci, které chtěla říct.
Byla jsem tady každý týden. Ty jsi ten, kdo přestal chodit. Já ani nechtěla tu noc pít. Donutil jsi mě zůstat a pak jsi mě za to potrestal. Proč tě to vůbec zajímá? Proč jsi tady? Proč špehuješ pro nás? Proč nedává tvé chování smysl, abych přestala přemýšlet, jestli tě lze vykoupit nebo ne? Já tady byla. Já tady byla a ty jsi byl ten, kdo se nikdy nevrátil.
Nic neřekla. Jen stála ve dveřích.
Chtěla se prostě otočit a odejít. Jít a pokusit se pochopit, proč jí na tom záleží.
Záleželo jí na tom. Cítila se zrazená.
Dal jí vážná varování, nařídil jí cvičit, trénovat souboje a být opatrná. Udělal ji paranoidní a vystresovanou pokaždé, když se vydala sbírat přísady do lektvarů, až sotva mohla dýchat; až se nedokázala ani najíst večer předem, protože jídlo chutnalo jako popel a žaludek se jí zauzloval tak pevně, že ho nedokázala donutit nic přijmout.
Přiměl ji uvědomit si, jak moc nechce zemřít.
Nechtěla zemřít.
Řekl jí, že ji bude trénovat, zesměšnil ji za to, že není dost bezohledná, a pak—ji opustil.
Neopustil Řád.
Opustil jen ji.
To by mělo být v pořádku. Mělo by jí to být jedno. Vždycky to mělo být jen o Řádu. Ale bolelo to. Každý týden, kdy nepřišel, se cítila znovu a znovu opuštěná.
Bylo tak snadné ji nechat za sebou?
Hruď jí škubala a lícní kosti ji bolely z úsilí, které vynakládala, aby se nerozplakala.
Nic neudělala, nic neřekla. Jen na něj hleděla s očima doširoka otevřenýma a polykala, dokud nepřestala mít pocit, že by mohla propuknout v pláč.
„Dobře,“ řekla. „Dnes? Nebo je to jen oznámení na příští týden?“
„Dnes,“ odpověděl. „Pokud nemáš jiné závazky na dnešní ráno.“
Neměla jiné závazky. Měla čas. S Padmou, která pomalu přebírala čím dál víc Hermioniny práce, měla Hermiona zřídka jiné závazky. Pokud ji Kingsley nepotřeboval nebo nebylo vážné zranění, byla zcela k dispozici Malfoyovi.
Měla podezření, že to věděl.
Byla léčitelkou černé magie a specialistka na kletby. Měla mistrovský titul v lektvarech. Opustila a nakonec ztratila všechny své přátele, aby se těmi věcmi stala; aby byla přínosem pro válečné úsilí.
Ale tím, co Řád nejvíc potřeboval, bylo, aby se přetvořila na femme fatale, schopnou emocionálně manipulovat Draca Malfoye, aby na ní závisel; aby využila jeho nedostatek intimity, dokud ho nebude mít plně ve své moci.
Někdy ji to rozzuřilo tak moc, že si myslela, že tím vztekem zemře.
Byla to všechno Malfoyova vina. On o ni požádal. On to udělal jim oběma, ale momentálně za to platila jen ona.
Byly chvíle, kdy ho nenáviděla tak moc, že měla pocit, že její srdce se v její hrudi rozbije na prach.
Vstoupila zpátky do chatrče a zavřela za sebou dveře.
„Jak jsi unikla tomu upírovi?“ zeptal se po chvíli.
„Držel mi ruku s hůlkou, takže jsem ho bodla stříbrným nožem na byliny do spánku,“ odpověděla a pokrčila rameny, aniž by se na něj podívala.
Bolelo to—dívat se na něj.
Přikývl, oči z ní nespouštěl. „Nosíš ten nůž u sebe?“
„Je na sběr bylin, takže ano, obvykle ho mám v brašně.“
„Měla bys ho nosit u sebe. Hůlku máš v pouzdře na paži, že?“ Jeho pohled sklouzl dolů a přejel po jejím těle, jako by si ji detailně prohlížel.
„No, někdy,“ řekla a zkřížila ruce na prsou, protože jí to bylo nepříjemné. „Je dlouhá skoro jedenáct palců. Moje předloktí nejsou tak dlouhá. Když ji nosím, omezuje to pohyb ruky. Buď ztratím pohyblivost zápěstí, nebo nemůžu ohýbat loket.“
Vytáhla hůlku z kapsy bundy a přiložila ji k předloktí, aby mu to ukázala.
Draco se zamračil a stiskl čelist.
„To je problém. Kde ji tedy nosíš?“
„Když mám bundu, tak ve vnitřní kapse. Když ne, tak ji mám v brašně nebo v kapse.“
„To není dost rychlé. Když tě někdo napadne, nebudeš ji schopná vytáhnout včas. Měla bys mít aspoň nůž. Tvé oblečení je teď chráněné štíty, že?“
„Ano,“ odpověděla okamžitě Hermiona. „Všechno, co nosím při sběru, má na sobě štítové kouzlo.“
George a ostatní v hospicových bezpečných domech, kteří měli ruce stále dostatečně pevné na kouzlení, věnovali většinu času tkaní ochranných štítů do oblečení pro bojovníky Odboje.
„Dáváš přednost plášťům, nebo bundám?“ zeptal se po chvíli, tón skoro podezřele nenucený.
Hermiona přimhouřila oči.
„Pláště lépe zapadnou do kouzelnického světa. Bunda u ženy většinou naznačuje, že je mudlovského původu,“ řekla.
„Dobře,“ řekl a vytáhl hůlku z pouzdra na zápěstí, ale pak ji přehodil do pravé ruky. „Ukažme si, jestli ses od minule zlepšila.“
Hermiona odložila brašnu, zajistila ji kouzlem a postavila se do soubojové pozice.
Od posledního tréninku, když byl Draco zraněný, se zlepšila dramaticky. Cvičila do té míry, že její výdrž byla slušná, a Kingsley s Moodym ji několikrát tvrdě cvičili.
Byla také dost naštvaná na to, aby Draca chtěla zaklít.
Tentokrát se dokonce pohyboval, aby se vyhnul několika jejím kletbám, a většinu vodních proudů, které na ni poslal, zablokovala. Nakonec přestal.
„Zlepšila ses,“ řekl.
„Nechci umřít,“ odpověděla s pokrčením ramen. Její hlas byl jen mírně hořký.
„Dobře,“ přikývl ostře. Zastrčil hůlku a sáhl do svého hábitu. Vytáhl svitek a poté flakon, který Hermiona okamžitě rozpoznala že je naplněný esencí z třemdavy.
Hermiona zalapala po dechu a bezmyšlenkovitě natáhla ruce. Esence z třemdavy vyžadovala tak obrovské množství listů, že bylo vzácné, aby ji měla vůbec k dispozici. Zásobu získali, když Řád přepadl oddělení kleteb, ale většinu z ní použila na léčení zajatců. To, co zbylo, využila na neutralizaci jedu v jeho runách.
Poté už si nemohla dovolit další koupit nebo vyrobit. Jediná kapka vyžadovala celý svazek listů. Obvykle proto třemdavu zpracovávala na prášek nebo tinktury. Účinnost byla nižší, ale zásoby z lesa tak vydržely déle a mohly pomoci více lidem.
„Nechoď znovu do Hampshire,“ řekl. „Jsou tam stovky upírů. Měla jsi štěstí, že jsi to přežila.“
Váhavě přijala flakon.
„Nevystaví tě to nebezpečí?“ zeptala se, zatímco hladila sklo dlouhými pohyby. „Tohle je podezřelé množství. Jednotlivec by tolik nevyužil za celý život.“
Draco se ušklíbl. „Jsem generál v armádě Pána zla. Můžu si vyžádat, co chci. Těm, kteří to zpochybňují, obvykle začne chybět jazyk.“
Hermiona zbledla a Draco protočil oči.
„To byla nadsázka, Grangerová. Nikdy jsem nikomu neusekl jazyk. Stačí říct, že kvůli tobě neudělám nic, co by ohrozilo mé krytí.“ Pohrdavě se na ni podíval a strčil jí svitek s informacemi do rukou.
„Pokračuj v tréninku.“ Zmizel beze zvuku.
Hermiona několik minut zírala na prázdné místo, než odešla.
Když se vrátila do Grimmauldova náměstí, nenápadně rozdělila esenci z třemdavy do desítek malých lahviček a pečlivě je ukryla. Většina členů Řádu o lektvarech nevěděla dost na to, aby si všimli nebo se pozastavili nad tím, že Hermiona najednou měla neomezenou zásobu, ale Padma by si toho všimla. Už týdny se snažily najít způsoby, jak zvětšit jejich skromné zásoby třemdavy.
Malfoy byl při trénincích tichý a nerudný. Ignoroval její otázky a mluvil jen tehdy, když ji rozzlobeně káral za chyby.
Skoro by si myslela, že ji nenávidí, nebýt toho, že pokaždé, když přišla do místnosti, okamžitě se objevil a vypadal, jako by se připravoval na to, že ji najde zraněnou; jeho oči ji přejely od hlavy až k patě, jako by se chtěl ujistit.
Soubojové tréninky byly stále delší a delší.
Hermiona dělala, že si toho nevšímá.
O několik týdnů později Malfoy vytáhl štítový plášť. Hermiona si ho pečlivě prohlédla.
„Všechno moje oblečení už je chráněné štítem.“ Držela plášť před sebou a zjistila, že je dokonale přizpůsobený její výšce.
„Tenhle má štít z krve mantichory.“
Podívala se na něj ostře. „Znamená to, že jsi ho zabil?“
„Ne, je překvapivě těžké vymyslet dobrý důvod, proč je zabít. Ale zdá se, že ta moje je zvláštně letargická, McNair to nemůže pochopit,“ řekl s úšklebkem.
„Vykrvuješ ji,“ řekla Hermiona a znovu si prohlédla plášť.
Přikývl. „Nesnáší dobře chladné podnebí. Možná bude mít tuto zimu smůlu a podlehne zimě. Když budu mít štěstí, dospěje dost na to, aby produkovala jed, než ji zima zahubí.“
„Doufám, že ho netýráš,“ řekla Hermiona a zkoumavě se na něj podívala. „Je to bytost s vědomím. A i kdyby nebyla, každé živé stvoření by mělo být zacházeno humánně.“
„Netýrám ho. I když popisovat ho jako bytost s vědomím jen proto, že dokáže mluvit, je velkorysé,“ řekl Draco s lehkým posměškem. „Jediné, co dělá, je to, že si prozpěvuje o tom, jak mě chce sežrat zaživa.“
„Kdybys mě držel jako vězně a vysával mě z mých magických schopností, prozpěvovala bych podobně,“ odvětila Hermiona.
Draco se zasmál, ale bez skutečného veselí.
„Děkuji za plášť,“ řekla Hermiona po chvíli, když si ho pečlivě prohlédla. Byl nádherně vyrobený. Měl do něj vetkané kouzlo na regulaci teploty, takže by ho mohla nosit po celý rok. Byl opatřen desítkami kapes s nedetekovatelným rozšířením, kam by mohla ukrýt věci. Lem pláště byl očarován, aby o něj nezakopla. I bez ochrany krve mantichory měl plášť hodnotu menšího jmění díky své zručné řemeslné výrobě.
„Ber to jako poděkování za to, že jsi mi vyléčila záda,“ řekl, aniž by se na ni podíval.
Podívala se na něj a on upřeně hleděl ven z okna. „Jsou—,“ zaváhala, „jsou jizvy správně zhojené? Já—ty—nikdy ses neukázal, když jsem přišla je zkontrolovat.“
„Jsou v pořádku,“ řekl strohým hlasem. „Fyzicky je téměř necítím. Neměl jsem potřebu další péče.“
Jeho čelist se mírně pohybovala, jak ji pevně svíral. Hermiona na něj chvíli zírala, než sklopila oči zpět k plášti.
„No, to je dobře,“ řekla. „Jen jsem—proceduru v takovém rozsahu jsem nikdy předtím neprováděla. Měla jsem obavy—“
„Neměj! Nemám zapotřebí starost někoho, jako jsi ty.“
Hermiona na něj vykulila oči. Sevřel ruce v pěsti, zatímco ji probodával pohledem.
„Já jen chtěla—“ začala.
„Dej mi pokoj, Grangerová,“ řekl tvrdým hlasem. Vytáhl z hábitu svitek a upustil ho na zem, než zmizel.
Hermiona zamyšleně zvedla svitek a poklepala si prstem na bradu, než si všechno sbalila zpět do brašny. Opouštěla chatrč a zamířila k potoku, hluboce ponořená do myšlenek.
Co říkal o vlivu těch run?
„Neodporují mému chování, ale je to, jako by byly přidány nové prvky. Je snazší být nemilosrdný. Mám větší problém odradit se od impulzů. Ne že bych se dřív nechal snadno rozptylovat, ale teď se všechno ostatní zdá ještě méně důležité.“
Měla ten runový slib vyrytý do paměti, strávila tolik večerů jeho studováním. Neochvějný, mazaný, neomylný, nemilosrdný a neústupný; poháněný touhou uspět…
Ale v čem byl poháněn k úspěchu, to nebylo uvedeno; bylo to ponecháno na jeho uvážení.
Chtěl ji. Byla si tím téměř jistá. Momentálně se zmítal mezi odhodláním ji odstrčit a touhou ji mít.
Právě proto byl tak rozzuřený, že byla zraněna.
Nedokázal se přesvědčit, aby mu bylo jedno, jestli zemře, ale byl rozhodnutý nepodlehnout touze po ní a neohrozit sám sebe. Malfoyové byli majetničtí jako draci, řekl Severus.
Věděl, co dělá; proč byla poslána. Viděla to v tom zahořklém pohledu, kterým se na ni díval. V jeho očích byla divoká zuřivost, která tam dříve nebyla.
Ale byl zahnaný do kouta uvědoměním, že pravděpodobně zemře, pokud ji nebude trénovat. Útok upíra byl pozoruhodným štěstím. Kdyby to zinscenovala, nemohlo by to vyjít lépe.
Pokud ho udrží blízko sebe, bude to jen otázka času, než nakonec uklouzne; bude ji chtít příliš na to, aby se dál držel zpátky. Runy to zajistí.
Až k tomu dojde…
Hermiona si povzdechla.
Až k tomu dojde, bude ho mít ve své moci.
Ledaže by byl natolik zoufalý, že by se chtěl své posedlosti zbavit, až by ji nakonec zabil.
V některých momentech, když cítila jeho pohled na sobě při jejich souboji, jí to připadalo jako hod mincí mezi těmito dvěma možnostmi. Jako by neustále zvažoval obě varianty.
I když si byla stále jistější jeho pozorností, nebyla si dost jistá tím, že by přežila. O Dracu Malfoyovi toho věděla a chápala příliš málo. Když na něj pohlédla, mohla se jen ptát, zda je ten typ člověka, který ničí to, co miluje.
Ať už chtěl cokoliv – jeho motiv pro špehování – zabil už nespočet lidí, aby toho dosáhl. Pokud by si myslel, že mu stojí v cestě… možná by byla další.
Neochvějný, mazaný, neomylný, nemilosrdný a neústupný; poháněný touhou uspět…
Hermiona si zkroutila popruh své brašny, zatímco stála a přemýšlela.
Musí prioritizovat výcvik Padmy během každého volného času, který má.
Padma měla slušný talent pro léčení, zůstávala klidná pod tlakem a měla dobrou hlavu na zapamatování všech kouzel a variací. Měla však potíže s precizností, která byla potřebná u některých léčebných kouzel, a měla tendenci spoléhat se na mechanické memorování spíše než na kreativitu nezbytnou k vymýšlení protikleteb. Ale Hermiona doufala, že s Poppyinou pomocí by mohla Padma Hermionu dostatečně nahradit.
Hermiona začala brát Padmu s sebou na sběr přísad. Někdo další potřeboval umět sbírat místní zásoby na lektvary; s blížící se zimou bylo nutné se zásobit. Hermiona však byla opatrná, aby Draco nezjistil, že má při sběru partnerku. Kdyby se to dozvěděl, pravděpodobně by přestal s jejím výcvikem.
S Padmou sbírala každé čtvrteční ráno. V úterý stále chodila sama, ale byla při tom mnohem opatrnější.
Hermiona potřebovala mít vše připravené, než se pokusí posunout věci s Dracem dál.
Dívala se na vodu, jak klouzala pod mostem, a přemýšlela, jestli náhodou neotálela.
Nechtěla zemřít.
Posledních pár týdnů přemýšlela o smrti téměř stejně často, jako myslela na Draca.
Poté, co pocítila, jak se upíří zuby ponořily do jejího ramene, byla náhle konfrontována s tím, že na primitivní úrovni má absolutní odhodlání nezemřít. Netušila, jak ohromující tento pud byl.
Racionálně vždy považovala smrt za něco, čemu by mohla čelit. Kvůli dobrému důvodu by zemřela ráda.
Ale v momentě, kdy ji ochromila hrůza z rukou tisknoucích ji k zemi a zubů zakusujících se do jejího těla, její mysl pohltil instinkt probojovat se na svobodu a zabít cokoli, co by jí stálo v cestě. Neuvědomila si, jak moc její instinkt přežití převládne nad vším ostatním.
Netušila, jak moc nechtěla zemřít.
Ale pokud by šlo o ni a Draca, pravděpodobně by zemřela. Mohl ji zabít tak snadno. Další mrtvola do jeho sbírky. Po čase by asi splynula se zbytkem jeho obětí.
Hořce se usmála, když pomyslela na kontrast mezi nimi.
Hermionino ‚množství těl‘ bylo reprezentací jejích selhání. Každý, koho nezachránila.
Dracovo ‚množství těl‘ bylo ilustrací jeho úspěchu. Všeho, čím byl, a proč byl cenný pro Voldemorta i pro Řád.
Jejich vztah – ať už to bylo cokoli a kamkoli směřoval – jí připadal jako nějaká krutá forma ironie. Jako by byli opačnými stranami téže mince.
Jin a jang. Kroužili nevyhnutelně kolem sebe.
Nějak je válka svázala dohromady.
Přemístila se zpět na Grimmauldovo náměstí a šla hledat Kingsleyho.
Obvykle mluvila výhradně s Moodym, ale Alastor byl v Irsku, kde cvičil nové rekruty společně s Remusem a Tonksovou.
Kingsley stál v místnosti pro válečné plánování a díval se na mapu na zdi. Hermiona věděla, že si je vědom její přítomnosti, ale okamžitě ji neoslovil.
„Kingsley,“ řekla Hermiona, když tiše zavřela dveře, „mohla bych s vámi na chvíli mluvit?“
Kingsley se prudce otočil, jeho hábit zavířil kolem něj, a několika rychlými pohyby hůlkou vytvořil v místnosti ochranná kouzla na zajištění soukromí, než promluvil.
„Grangerová,“ řekl Kingsley, „nové informace?“
Hermiona rozepnula svou brašnu a podala mu svitek. Kingsley ho rozvinul a minutu přejížděl očima po jeho obsahu, než si ho schoval do hábitu a znovu se na ni podíval.
„Potřebujete se mnou o něčem mluvit, Grangerová?“
Hermiona na něj chvíli zírala. Od té doby, co ji Malfoy požadoval, ji Kingsley přestal oslovovat křestním jménem. Všimla si toho. Harryho, Rona a většinu ostatních členů Řádu oslovoval jménem, ale ji vždy příjmením. Dospěla k závěru, že se ji tak snažil vůči sobě odosobnit.
„Myslím, že Severus s vámi a Moodym mluvil o svých obavách ohledně Malfoye,“ řekla.
Kingsley přikývl, jeho výraz zůstával nečitelné. „Ano, mluvili jsme.“
Hermiona přikývla. „Podle toho, jak se věci vyvíjejí… začínám si myslet, že existuje šance, že mě Malfoy může zabít.“
Kingsley se na ni upřeně zadíval a narovnal si hábit. „Ptáte se, jestli vás máme stáhnout, Grangerová?“
Hermiona odvrátila pohled a zadívala se na zátiší visící na zdi. „Ne. Potřebujeme ty informace. Pravděpodobně bychom už všichni byli mrtví, nebýt Malfoye. Jen—chci vědět, čemu bych měla při tréninku Padmy na mou náhradu dát prioritu. Nemá dva roky jako já, a stále se musí naučit spoustu základního léčení, než jí mohu učit pokročilé léčebné metody černé magie. Pak je tu ještě lektvary a sběr přísad. Nejsem si jistá—není tak odhodlaná jako já. Vím, že chtěla zůstat v poli s Parvati. Takže potřebuji vědět, co vy a Moody považujete za nejdůležitější.“
Kingsley byl chvíli ticho.
„Promluvím si s Alastorem a podívám se na zprávy z nemocnice. Možná sestavím seznam oblastí, kde nemáme žádné zálohy. Dám vám odpověď příští týden.“
„Dobře,“ přikývla Hermiona. Její hlas zněl strnule a mechanicky.
„Grangerová. Řekněte mi, jakou strategii se přesně snažíte uplatnit?“
Zvedla oči ke Kingsleymu a cítila se vyčerpaně.
„Chce mě. Je posedlý a chce mě. Ale ví, co dělám. Vidím to podle toho, jak se na mě dívá. Ví to. Pořád nevím, jaké jsou jeho dlouhodobé cíle. Nikdy neříká nic, co by to prozradilo. Pokud ho budu dál přitahovat a ukáže se, že narušuji jeho původní ambice, může mě zabít. Ale pokud mě nezabije—podle Severuse mají Malfoyové sklony být jak posedlí, tak majetničtí. Nemyslím si, že by se pak od Řádu odtrhl. Ochota se zdá klíčová, a on ví, že ta moje závisí na přežití Řádu.“
Pak pokrčila rameny. „Nebo se mohu mýlit a obrátí se proti Řádu, což je to, čeho se Severus obává. Upřímně nevím. To není—nevím, jak lidi takto využívat.“
Kingsley mlčel.
„Pokud je vámi čím dál víc posedlý… to je víc, než jsem očekával,“ řekl, pohlédl na stůl, položil na jeho okraj prsty a zamyšleně jimi začal poklepávat.
Hermiona měla pocit, že by měla nějak zareagovat na jeho slova; uraženě, spokojeně nebo—nějak. Ale necítila nic. Jako by se její srdce každý den trochu víc smršťovalo a tvrdlo.
„Já nejsem—,“ začala Hermiona, ale zarazila se a pevně semkla rty. Mírně otočila hlavu, když ucítila napětí v šíji, které se šířilo dolů do ramen. „Já mu nelžu, Kingsley. Nejsem neupřímná. Emocionální spojení mezi námi je skutečné.“
Kingsley přestal pohybovat prsty a zamyšleně ji pozoroval s lehce přimhouřenýma očima. „Doufám, že se jím nenecháte ovlivnit, Grangerová. Řád na vás spoléhá, že zůstanete věrná svému poslání.“
Hermiona strnule přikývla. „Moje věrnost bude vždycky patřit především Řádu.“
Kingsleyho výraz nezměkl. „Harry—víte, že ho můžu držet dál od nejhorších bitev jen tehdy, když budu vědět, které to budou.“
Hermiona sebou trhla. „Já vím. Dělám, co můžu, Kingsley. Dělám naprosto všechno, co je v mých silách. Nikdy bych—nikdy bych neudělala nic, co by mohlo ohrozit Harryho.“
„Tak v tom pokračujte,“ řekl Kingsley a otočil se zpět k mapě na zdi.
Hermiona na něj chvíli mlčky hleděla, než se otočila ke dveřím a položila ruku na kliku. Když ji sevřela, tiše se zasmála.
„Máte ještě něco na srdci, Grangerová?“ Kingsleyho hlas měl lehce ostřejší tón.
Hermiona se ohlédla přes rameno. Stále k ní byl otočen zády.
„Jen jsem si uvědomila,“ řekla tiše, „že jestli uspěju—vy mě využijete k tomu, abyste ovládal Malfoye, stejně jako používáte Harryho, abyste ovládal mě. Tohle—skoro mě to nutí ho litovat.“
Kingsley chvíli mlčel. „No, on si to zaslouží mnohem víc než vy.“