Flashback 17
Srpen 2002
Hermiona seděla na skále na pláži a čekala, až ji Kingsley zavolá zpět, aby podala lektvar Doušek živé smrti. Zatímco tam seděla, neustále si přehrávala předchozí noc znovu a znovu, hledala jakýkoli detail, který jí mohl uniknout.
Při dalším rozboru večera dospěla k závěru, že Draco ji na nějaké úrovni přitahoval. Přeci jen ji nazval ‚okouzlující‘, přirovnal ji k růži na hřbitově a přiznal, že ho to zaskočilo. Ušklíbla se a přemýšlela, jestli by vůbec něco takového přiznal, kdyby nebyl u třetí lahve ohnivé whisky.
Postrádal v životě intimitu. Bez ohledu na to, zda odpovídala jeho obecným standardům fyzické přitažlivosti, byl vůči ní emocionálně zranitelný.
Zároveň si uvědomila, že bylo pravděpodobně nejlepší, že spolu nespali.
Jeho současný zájem byl jako plamen, který teprve vzplál; příliš mnoho paliva by ho udusilo. Teď, když se zdálo nepopiratelné, že upoutala jeho pozornost, musela postupovat opatrně. Klíčem bylo pečlivě tento zájem kultivovat, až se stane něčím, čeho by se nedokázal vzdát, něčím, co by chtěl více než cokoli jiného.
To bude vyžadovat čas.
Draco byl trpělivý. Byl ochoten lhát, manipulovat, zabíjet a šplhat tak daleko, jak bylo potřeba, aby získal to, co chtěl. Pomsta—nebo snad pokání, či cokoli, na čem byla založena jeho spolupráce s Řádem—bylo něco, pro co byl ochoten čekat; trpět a obětovat, jak dlouho to bude nutné.
Zkusit nasměrovat jeho ambice a obsesivní povahu k sobě samé byl děsivý risk. Jak řekl Severus, měla stejnou šanci zničit Řád jako ho zachránit.
Cítila, jak jí při té myšlence zachvacuje panika. Její hrudník se sevřel a měla pocit, že ji oceánský vítr okrádá o dech. Sklonila hlavu mezi kolena a donutila se pomalu nadechnout.
Dokázala to. Musela to dokázat, protože jiná cesta k vítězství ve válce neexistovala.
Samotná představa, že by ho mohla ovládat, jí dosud připadala jako iluze, čistě teoretická.
Myšlenka, že by mohla válku zaplatit svou—emocionální intimitou, jí přišla naprosto absurdní, dokud nepocítila hloubku Malfoyovy nezkrocené pozornosti.
Jak se kontroloval, i když byl opilý. Dokonce i když ji políbil. Nespěchal ani nebyl přehnaně dychtivý. Jeho vášeň nebyla výbušná. Byla to doutnající jiskra; taková, která se tajně šíří, jako podzemní oheň, čekající a rostoucí, než se vynoří a zničí svět nad ním. Tušila, že jeho touhy hořely hlouběji, než si sám plně uvědomoval.
Pečlivě si ve své mysli sestavila plán.
Při příštím setkání s ní bude opatrnější. Pravděpodobně se ji pokusí od sebe odehnat a znovu mezi nimi vytvořit odstup. Možná by to mohlo hrát v Hermionin prospěch.
Nakonec, žádné pokušení nebylo větší než zakázané ovoce. Čím více na ni myslel; na to, jak musí být kolem ní opatrný, na to, že by ji neměl mít, tím více ho bude pohlcovat. Tím více ji bude chtít.
A fakt, že ona chtěla jeho…
Hermiona polkla a nervózně si okusovala nehet na palci.
To použije také. Pokud bude napětí reálné na obou stranách, bude pro něj těžší odolat. Stejně nevěděla, jak to předstírat. Byla příliš nezkušená. Pocit touhy, který cítila, bude součástí její výbavy.
Hořce se pro sebe usmála.
Prodala by svou duši, aby vyhrála válku. Použít své city jako měnu by mělo být ještě jednodušší.
Mělo by být…
Racionalizace věcí však někdy nezabránila tomu, aby nebolely.
Ostrý zvuk drtících se kamenů upoutal její pozornost. Otočila se a spatřila Billa, jak se k ní blíží.
„Kingsley mě poslal, abych tě našel; už skončil,“ řekl Bill.
Hermiona na něj upřela pohled. Válka nejstaršího Weasleyho chlapce poznamenala. Z někdejšího bezstarostného a stylového odeklínače se stal tvrdý a zamyšlený muž.
Bill byl na misi s Arthurem, když byl Arthur proklet. Pocit viny v něm něco zadusil. Byl chladný, spolehlivý a mechanický ve své práci, která byla vším, co dělal. Hermiona s ním občas konzultovala výzkum kleteb. Nebylo tam však žádné nezávazné povídání; žádné vtipy nebo neformální poznámky. Dokonce i Severus byl hovornější.
Hermiona vstala a následovala ho. Když kráčeli po pláži, Bill se náhle zastavil a podíval se na ni.
Hermiona čekala.
„Gabrielle—,“ začal Bill a pak zaváhal. „Fleur si dělá starosti.“
Hermiona nic neřekla. Netušila, co by o dívce mohla říct.
„Co přesně dělá?“ zeptal se Bill.
„Zachytává posly, které Tom posílá do jiných částí Evropy,“ odpověděla Hermiona opatrně.
„To vím. Ale jak?“
„Neřekla mi to,“ řekla Hermiona. „Musel by ses zeptat jí nebo Kingsleyho.“
„Myslím, že s nimi šuká,“ řekl Bill náhle. Jeho obličej vypadal, jako by byl vytesán z kamene. „Myslím, že s nimi šuká a pak, když usnou, je sváže a mučí.“
Hermiona pevně semkla rty a nic neřekla.
„Nevím,“ řekla nakonec po dlouhé pauze. „Já jen léčím ty, které přivedou. Nejsem informována o metodách.“
Bill viditelně zaťal čelist. „Hodně léčení?“
Hermiona se ošila a otřela si nos.
„Nic trvalého,“ řekla tiše.
Stál chvíli tiše, než se otočil a pokračoval dál. Hermiona ho následovala zpět ke schodišti na pláži.
Vězeň byl stále pod silným vlivem veritaséra, když Hermiona vstoupila do místnosti. Byl ochablý, hlava mu padala na stranu.
Hermiona přistoupila a seslala na něj diagnostické kouzlo.
„Vyhrajeme—vyhrajeme. Vy všichni zemřete. Všichni do jednoho zemřete…,“ mumlal tiše.
Hermiona si prohlédla výsledky diagnostiky a zjistila, že Kingsley podal vězni nějaký halucinogen spolu s pravdomluvným lektvarem. Prudce se ohlédla k pracovnímu stolu, kde Kingsley psal poznámky.
„Chemická reakce těchto lektvarů může způsobit trvalé šílenství a obsedantní chování,“ řekla vyčítavě. „Měl jste se poradit se mnou.“
Kingsley k ní zvedl oči.
„Konzultoval jsem to s naším druhým mistrem lektvarů,“ odpověděl klidně. „Výslechy nejsou vaší specializací. Tento znal nitrobranu. Byla nutná dodatečná opatření.“
Hermiona si kousla do jazyka a otočila se zpět k vězni. Jeho mozek vykazoval známky extrémního zánětu. Zaklela si pod vousy a začala prohledávat tašku v hledání něčeho, co by neutralizovalo účinky. Byla to neobvyklá reakce; bez jejího kompletního zásobníku lektvarů měla omezené možnosti, jak tomu čelit.
Dospěla k závěru, že tinktura z destilovaného žihadla rotulce kombinovaná s kapkou sirupu z kýchavice by mohla mít chladivý účinek na mozek. Rychle směs připravila ve flakonku a zaklonila vězňovu hlavu, aby mu ji mohla podat.
Jeho oči byly obrácené vzhůru, a když se hrdlo flakonku dotklo jeho rtů, pevně sevřel oči i ústa.
„No tak,“ řekla Hermiona jemně. „Tohle ti pomůže.“
Jedno oko pootevřel, aby na ni pohlédl, a po chvíli otevřel obě. Hermiona sledovala, jak se mu zorničky najednou rozšířily, a jeho pohled se na ni upřel znepokojivě intenzivně.
„Pamatuju si tě,“ řekl. „Ty jsi Potterova děvka.“
„Musíš to vypít, jinak riskuješ poškození mozku,“ řekla Hermiona nezúčastněně.
Vězeň pootevřel rty, spolkl tinkturu a poté zasyčel a lehce zavrtěl hlavou. Hermiona seslala diagnostiku znovu a sledovala, jak zánět rychle mizí.
Podívala se zpátky na jeho tvář a viděla, že jeho zorničky se stáhly do malých teček uprostřed duhovek. Jeho pohled stále zůstával upřený na Hermionu způsobem, který byl stále nepříjemnější.
„Jak se cítíš?“ zeptala se.
„Chladno… Můj mozek je studený. Můj mozek je chladný, ale pohled na tebe mě zahřívá…“ řekl s podivným, zpěvavým tónem.
Náhle se vrhl dopředu a zuby cvakly naprázdno, když Hermiona rychle ustoupila. Zasmál se.
„Co si myslíš, že jsi, vlkodlak?“ řekla ostře. Otázka byla řečnická; diagnosticka analýza by jasně indikovala lykantropii.
Chichotal se. Jeho výraz byl stále zastřený účinky veritaséra, ale jeho oči zůstávaly upřené na Hermionu.
„Nejsem vlkodlak. Ale budu si tě pamatovat,“ řekl. „Až tuhle válku prohrajete, budu si tě pamatovat. Zabiju tu blondýnku, ale myslím, že Pána zla požádám, jestli si tě můžu nechat. Možná tě bude chtít nechat naživu. Já tě nechám naživu.“
Jeho oči přejížděly po Hermioně a ta se zachvěla. Začínala litovat, že zánět mozku vůbec léčila. Něco v rychlosti, s jakou neutralizovala halucinogen, se zdálo, že to uzamklo obsedantní tendenci, které se obávala, přímo na ni.
„Dost, Montague!“ zvolal ostře Kingsley a vstal, aby k nim přišel.
Hermiona se na něj podívala a konečně si uvědomila, kdo vězeň je. Byl o několik ročníků výš na Bradavicích. Graham Montague.
„Dostali jsme z něj všechno, co jsme potřebovali,“ řekl Kingsley a sbalil několik svitků pergamenu. „Můžeš ho uspat.“
Hermiona přikývla a omráčila Montagueho. Jeho oči stále zůstávaly přilepené na její tváři, i když se bezvládně zhroutil.
Když dokončila jeho přípravu na zadržení vědomí, utěšovala se myšlenkou, že i kdyby Řád prohrál válku, bylo nepravděpodobné, že by jeskyně byla objevena. Už ho nikdy neuvidí.
Poté, co podala lektvar doušek živé smrti, předala Montagueho Billovi a vrátila se do Grimmauldova náměstí.
Draco nezanechal žádný svitek s informacemi, když se Hermiona vrátila večer do chatrče. Stála tam několik minut a přemýšlela, jestli se objeví, aby jí umožnil zkontrolovat stav zjizvené tkáně.
Po deseti minutách čekání odešla.
Nevěděla, co to znamená. Bylo možné, že žádné nové informace neměl, ale nemohla se zbavit strachu, že to byla odplata za jejich poslední setkání. Snažila se, aby ji to nestresovalo, a uklidňovala se tím, že kdyby bylo něco naléhavého, Draco by se zmínil dřív.
Když už nemusela každý večer léčit Draca, její pokrok se zastavil. Často na něj myslela. Ne strategicky. Přemýšlela o tom, jak se má, jestli ho jizvy neobtěžují.
Stále dokola si přehrávala a analyzovala jejich polibky a následky, až měla pocit, že jí to přivádí k šílenství.
Ta bezvýslednost jí drásala mysl. Ten týden se jí nedařilo soustředit ani usnout.
Přestala používat svůj pokoj na spaní. Harry a Ginny ho pravidelně zabírali na celou noc. Harry, když byl s Ginny, mohl skutečně klidně spát. Jeho nálada se stabilizovala způsobem, jaký Hermiona neviděla roky, a zřídka ho potkávala v obývacím pokoji v noci. Stres, který ho celé roky sužoval, poprvé od Brumbálovy smrti ustoupil.
Hermiona začala spát v jakékoliv volné posteli, kterou našla, nebo v tréninkových místnostech. Pokračovala ve cvičení a pečlivě si budovala fyzičku.
Další úterý byla tak vystresovaná, že si vzala uklidňující lektvar předtím, než se přemístila do chatrče. Neměla tušení, co by Draco mohl udělat.
Když dorazila do chatrče, přešlapovala na špičkách, zatímco čekala. Pak si všimla, že na stole leží svitek.
Chvíli na něj zírala, než ho zvedla a rozvinula. Plánované nájezdy na následující týden. Protizaklínadla.
Nic přímo pro Hermionu.
— ne že by očekávala, že jí zanechá osobní vzkaz.
Tiše si povzdechla a odešla.
Celý srpen ho neviděla.
Trápila se tím. Záměrné mlčení mezi nimi ji nahlodávalo. Pořád dokola si přehrávala, co se stalo, zpochybňovala své závěry a vyvozovala nové. Možná všechno zničila. Nebo se jí možná vyhýbal, protože se bál, jak ho láká.
Pořád se nemohla rozhodnout. Byl to dobré nebo špatné znamení?
Nejhorší na tom bylo, že jí chyběl. Nerada si to přiznávala, ale nakonec to musela uznat. Léčba jeho zranění se stala významnou součástí jejího každodenního života. Kontakt s ním byl důležitou součástí jejího života. Když to najednou skončilo, jeho absence ji zasáhla intenzivně. Neměla mnoho lidí, které by pravidelně vídala.
Pořád si přehrávala jejich předchozí interakce. Neustále ho přehodnocovala a analyzovala jeho chování. Byla tím posedlá, ale nevěděla, co jiného dělat. Potřebovala ho kvůli Řádu.
Musela se na něj soustředit. To byla její práce.
Nemusela jí však chybět, přesvědčovala se. To bylo její osobní selhání.
Začalo září a Malfoy dál nechával jen svitky bez toho, aby se objevil.
Hermiona začala mít pocit, že se rozpadá.
Nevěděla, co má dělat.
Samozřejmě, bylo to od něj chytré. Kdyby byla na jeho místě, pravděpodobně by udělala totéž. Ale to neřešilo problém, co má dělat ona.
Pořád sbírala přísady a navštěvovala chatrč s čím dál menší nadějí.
Jak ji Malfoy varoval, větší a větší části anglického venkova byly pokryty proti přemisťovacím ochrannými kouzly. Týdny se snažila těmto oblastem vyhýbat a hledat jiné místo ke sběru, ale nakonec ochrany pohltily všechny oblasti, kde mohla a potřebovala sbírat. Snažila se najít nová místa, ale nemohla získat dostatek některých klíčových přísad.
Když jí došla zásoba třemdavy, vzdala to a vydala se do chráněného lesa. Seslala všechna detekční kouzla, která znala, a zůstala ve střehu.
Právě sbírala svou třetí velkou úrodu třemdavy, když les zlověstně ztichl. Okamžitě si uschovala zásoby, prudce se otočila a sesílala nová detekční kouzla do všech směrů. Nic.
Důvěřovala svým instinktům. Byla dobrých třicet metrů od okraje oblasti proti přemisťování. Klidně se k němu vydala, snažila se neprozradit svou obavu. Držela ve své levé ruce stříbrný nůž a v pravé hůlku, když se opatrně prodírala kapradím.
Čekala, dokud se nepřiblížila dostatečně blízko k okraji oblasti pro přemisťování, aby pocítila naději.
Ostré zuby se najednou zaryly do zadní části její pravé nohy. Hermiona lehce vykřikla a otočila se, aby spatřila Gytraše, který se vynořil z temnoty a roztrhl její lýtko.
„Lumos!“ vyštěkla. Přízračný pes okamžitě uvolnil její nohu a rozplynul se zpět do temnoty lesa. Hermiona si ani nezkontrolovala zranění. Zvedla hůlku a hledala další tvory. Gytrašové se obvykle pohybují ve smečkách.
Navíc obvykle nejsou agresivní vůči dospělým lidem.
Zatímco se ostražitě otáčela, něco na ni náhle seskočilo z větví stromu nad ní. Sotva stihla vzhlédnout a spatřit bledou kůži a prodloužené tesáky upíra, než ji povalil na zem. Upír jí sevřel zápěstí s hůlkou a přišpendlil ji k zemi, zatímco zabořil své tesáky do jejího ramene.
Hermiona ani nepřemýšlela. Instinktivně bodla stříbrný sklízecí nůž do spánku upíra a vytrhla se ze sevření. Vyškrábala se na nohy a rozběhla se za hranice oblasti proti přemisťování.
Objevila se a málem se zhroutila uprostřed potoka ve Whitecroftu.
Nebyl to zrovna ideální cíl přemístění. Rozhlédla se zmateně kolem a přemýšlela, proč ji jako první napadlo právě tohle místo. Krvácela silně. Upíří zuby při prvním kontaktu vstřikují do krve antikoagulační jed, a jak se Hermiona vytrhla, způsobila si vážné tržné rány. Celé její rameno bylo promočené krví, zatímco tam stála a snažila se zorientovat.
Podívala se dolů na svou nohu. I tam krvácela silně.
Neměla dost sil na další přemístění.
Kolem projelo auto, a tak se Hermiona neohrabaně skrčila pod mostem, dokud nepřejelo. Měla s sebou zásoby na ošetření, ale zrovna pod mostem ve tmě se jí léčit nechtělo.
Zkontrolovala čas. Bylo více než hodinu před tím, než měla podle plánu vyzvednout Dracovy svitky. Povzdechla si. Jestli ho znala dobře, pravdě-podobně tam zanechal zprávu už předchozí noc.
Zastíracím kouzlem na sebe seslala ochranu a přitiskla si ruku pevně na rameno, aby zpomalila krvácení, zatímco se kulhala směrem k chatrči.
Jak očekávala, svitek už ležel na stole, když otevřela dveře. Protočila oči a nekrvavou rukou ho strčila do brašny.
Hermiona se těžce posadila na židli a seslala diagnostické kouzlo. Ztratila hodně krve. Pokud si to rychle nezastaví, začne být malátná. Vytáhla obvaz ze své nouzové sady a kouzlem ho pevně omotala kolem lýtka. Kousnutí Gytraše si ošetří až po rameni.
Zvedla bradu a pokusila se prohlédnout zranění. Pohyb zkřivil její poranění; sykla bolestí a vyčarovala zrcadlo. Upír se zakousl do místa, kde se její krk napojuje na rameno. Když se vytrhla, jeho tesáky jí způsobily dlouhé, hluboké tržné rány až k klíční kosti, jen těsně minuli krční tepnu a krční žílu.
Hermiona si odřízla košili a seslala očistné kouzlo. Za pomocí zrcátka a navzdory obtížné práci v odrazu, drtila a mačkala mezi prsty čerstvé listy třemdavy a poté je vtlačila do tržných ran. Čerstvá třemdava nebyla příliš účinná, ob-zvláště v celku, ale neměla po ruce hmoždíř. Zatímco pracovala, rozžvýkávala několik dalších listů.
Pevně přitiskla zmuchlanou košili proti tržným ranám jednou rukou a začala připravovat infuzi, která by mohla sloužit jako koagulant. Nemohla si uvařit lektvar, ale měla po ruce řebříček a výtažek z hrbouna. S několika zkušenými pohyby hůlkou je zkombinovala a rychle vypila. Po minutě se krvácení z jejího ramene začalo zmírňovat.
Byla celá od krve a na podlaze pod ní se hromadila pořádná louže. Nevšímala si jí. Úklid chatrče nechá na později, až bude hotová.
Hermiona použila zrcátko, aby začala vytahovat listy třemdavy z ran, poté znovu seslala očistné kouzlo na zranění a znovu posoudila jeho stav. Jednou z výhod upířích kousnutí bylo, že se hojila snadno a bez jizev.
Začala u klíční kosti, kde byla tržná rána nejmělčí, a začala tiše mumlat zaklínadlo na zacelení kůže. Dostala se do poloviny ramene, když se Draco náhle přemístil do místnosti.
Zdálo se, že při pohledu na ni zbledl, a Hermiona zčervenala a okamžitě si přála, aby si košili neodstřihla. Pak ale tiše odfrkla, protože byla pokrytá krví; pokud Draco neměl zvláštní fetiš, pravděpodobně vůbec nevěnoval pozornost tomu, co má, nebo nemá na sobě.
„Co se stalo?“ zeptal se Draco po několika vteřinách, kdy na ni jen zíral.
„Sháněla jsem byliny,“ odpověděla Hermiona lhostejně, znovu se soustředila na svůj odraz v zrcadle a pokračovala v léčení. „Omlouvám se. Podlahu uklidím, než odejdu.“
„Jsi v pořádku?“ zeptal se.
Hermiona se zasmála. Dnes byla blíž smrti než kdykoli za poslední dobu, byla lehce omámená ztrátou krve, a tak jí otázka, položená v situaci, kdy z ní krev doslova kapala na podlahu jeho rozpadající se chatrče, připadala podivně komická.
„No, ne,“ odpověděla. „Ale nic, co bych si sama nedokázala spravit.“
Draco viditelně rozzlobeně zatnul čelist.
„Řekl jsem ti, abys byla opatrná,“ řekl nakonec.
„Byla jsem,“ odpověděla Hermiona a její pobavení náhle zmizelo. Byl to přece on, kdo jí slíbil naučit ji bránit se, a pak ji odmítal vůbec spatřit, jakmile dokončila jeho léčbu. „Ale jak jistě víš, po celé Anglii jsou oblasti proti přemisťování. Došla mi třemdava. Je to pro nás kritická zásoba. Seslala jsem detekční kouzla a snažila se odejít, jakmile jsem něco vycítila. Ale jak jsi sám poznamenal, to, že jsem stále naživu, je dílem laskavosti Osudu.“ Její hlas zhořkl. „Moje štěstí muselo dřív nebo později dojít.“
„Proč si to prostě nekoupíš jako normální člověk?“ zeptal se, jako by byla natvrdlá.
„Protože,“ odpověděla Hermiona, její hlas byl ostrý a nesl nádech lehce posměšného tónu, „jsem hledaná teroristka. Možná jsi na to zapomněl. A—“ škytla, „—nemám už žádné peníze.“
Na chvíli zmlkl a jen na ni zíral.
„Co se stalo?“ zeptal se znovu.
„Sháněla jsem zásoby v Hampshiru. Les ztichl, takže jsem seslala detekční kouzla, ale nic se neobjevilo. I tak jsem se rozhodla odejít. Byla jsem skoro pryč, když mě kousl Gytraš. Když jsem ho odháněla, zaútočil na mě upír. Zabila jsem ho a přemístila se. Nevím, proč jsem se ocitla ve Whitecroftu. Neměla jsem to v plánu. Ale ztratila jsem příliš mnoho krve, abych se mohla znovu přemístit, a nemám—spotřebovala jsem všechnu svou esenci z třemdavy. A bez listů třemdavy nemůžu vyrobit dokrvovací lektvar. Takže jsem musela sem, abych to spravila ručně.“
Hermionin hlas se chvěl, když skončila s vyprávěním, a byla na pokraji pláče. Jakmile vylíčila, co se stalo, najednou to přestalo být vtipné a začalo to být traumatické, hrozné a příliš blízko.
Začala přerývaně dýchat, když si uvědomila, jak blízko byla smrti, úplně sama v lese. Nikdo by ani nevěděl, kde ji hledat, a než by si to uvědomili, byla by už dávno mrtvá.
Pevně sevřela rty a několikrát škytla, zatímco se snažila dýchat rovnoměrně.
„Myslím, že upadám do šoku,“ řekla.
Její hlas zněl podivně malý a dětský. Těžce polkla.
Chtěla plakat, ale odmítla si to dovolit. Už před Malfoyem plakala několikrát. Nechtěla, aby si myslel, že je někdo, kdo brečí nad každou maličkostí.
Byla tak naštvaná, že tam byl. Ze všech okamžiků, které si mohl vybrat, aby se objevil, to muselo být zrovna teď. Přála si, aby se přemístila kamkoli jinam.
„Neumírám. Řád není v krizi. Takže můžeš prostě jít. Uklidím to, než odejdu, ani nebudeš vědět, že jsem tu byla,“ řekla.
Nebyla to strategická věc, kterou měla říct, ale nechtěla se na něj dívat. Políbil ji a pak ji nazval mrchou. Nechal ji týdny, aby ho léčila, poděkoval jí jen, když byl opilý, a pak jí střízlivý oznámil, že plánuje přejít k jinému léčiteli.
Odstřihl ji.
Donutil ji po něm toužit jako nějakou hlupačku, zatímco on si pravděpodobně užíval s tolika plnoštíhlými prostitutkami, kolik mu srdce ráčilo.
Nenáviděla ho. A nechtěla, aby ji viděl takovou, jaká teď byla – celou od krve, hysterickou a traumatizovanou.
Proč ji nikdy nenechal na pokoji, když si to přála?
Po chvíli se znovu obrátila k zrcátku, aby pokračovala v hojení svého ramene. On tam stál a dál na ni zíral.
Během několika minut byly rány zacelené a zbyly jen slabé jizvičky. Ty zmizí, jakmile si na ně nanese tinkturu z třemdavy.
Přivolala si druhou židli, zvedla nohu a začala si rozvazovat obvaz. Potom odstřihla nohavici svých kalhot nad kolenem a odhodila ji k zbytkům své košile do kaluže krve.
Prohlédla si kousnutí od Gytraše. Na zadní straně lýtka bylo těžké rozeznat všechny rány od kousnutí. Posunula boky, aby získala lepší výhled. Dvě dlouhé tržné rány a několik kousnutí. Seslala na oblast čisticí kouzlo, aby odstranila krev. Žádná z ran nebyla příliš hluboká. Nemyslela si, že by něco z toho mohlo zanechat jizvy.
Měla to všechno rychle zahojené.
Místnost se zdála, jako by se pomalu otáčela. Opřela se a na chvíli zavřela oči. Pak je znovu otevřela a seslala na sebe nové diagnostické kouzlo. Ztratila něco přes půl litru krve, což by mělo být v přijatelném rozmezí, ale protože byla podvyživená, představovalo to více než 15 % jejího objemu krve.
Několik vteřin na diagnostiku jen zírala, a pak si vyčarovala sklenici vody. Rty ji jemně brněly.
Začala se přehrabovat ve své tašce, jestli nenajde nějaké jídlo, a narazila na müsli tyčinku, na kterou si vůbec nepamatovala. Rychle vypila vodu a pustila se do jídla, tvrdohlavě ignorovala Dracovu přítomnost. Stále tam jen stál a zíral na ni.
Když dopila třetí sklenici vody a snědla poslední drobek tyčinky, podrážděně se na něj podívala.
„Budu tu muset zůstat nějakou dobu, než se budu moct přemístit,“ řekla a zamračila se na něj.
„Proč se nemůžeš přemístit?“ zeptal se.
Chvíli na něj jen zírala, pak ukázala na podlahu.
„Ztráta krve. Musela jsem sem dojít pěšky od mostu. Pravděpodobně po mně zůstala stopa. Jak jsem zmínila, došla mi třemdava, takže v nouzové sadě nemám žádný dokrvovací lektvar. Budu muset počkat, až se budu cítit dost stabilně na přemístění. Kdybych teď vstala, pravděpodobně bych omdlela.“
Draco zbledl vzteky. Jeho čelist se napínala a povolovala, přesně jako když se Ron blížil k výbuchu. Stále na ni zíral, jako by už jen její existence byla urážkou.
Zjevně se zcela přenesl přes jakýkoli prchavý zájem, který o ni kdy mohl mít. Zatímco ona tesknila, on očividně strávil posledních šest týdnů tím, že si připomínal, že ji nenávidí, vždycky ji nenáviděl a že její mudlovská existence je pro něj urážkou.
Byl mnohem lepší nitrozpytec než ona.
Bude muset přiznat Moodymu, že udělala chybu a zkazila svůj úkol.
Rty se jí zachvěly, odvrátila pohled a začala zkušeně čistit krev z podlahy. Skvrny na její košili se nedaly odstranit, a tak ji místo opravy prostě zlikvidovala.
Když znovu zvedla hlavu, zjistila, že Malfoy se přemístil pryč, aniž by vydal jediný zvuk. Její rty se zkřivily. Netušila, že se dokáže přemístit tak tiše.
Zároveň cítila úlevu i zničující smutek, že skutečně odešel. Prudce zakroutila hlavou a dovolila si jen jediné, velmi tiché vzlyknutí, než se znovu pustila do čištění podlahy.
Když se přehrabovala ve své tašce, aby něco proměnila v košili, Draco se najednou znovu objevil.
„Dokrvovací lektvar,“ řekl chladným hlasem a podal jí lahvičku.
Zírala na ni. Poznala Severusovo špičaté písmo na etiketě. Odkorkovala lahvičku a obsah vypila.
Místnost se okamžitě přestala točit a brnění na rtech zmizelo.
„Děkuji,“ řekla. Přeměnila kus látky na bílé tričko a poté, co očistila své rameno, ruku a trup pomocí čistícího kouzla, si ho přetáhla přes hlavu. Pak shromáždila všechny své věci zpět do své sady a postavila se, aby odešla.
„Vidíš?“ řekla a ukázala na podlahu. „Nikdy jsem tu nebyla.“
Neřekl ani slovo, zatímco odcházela ze dveří.