Flashback 16
Srpen 2002
Hermiona pevně sevřela rty, zatímco zírala na Draca a ztěžka dýchala.
„Jsem příliš opilá. Nemůžu se přemístit,“ řekla. „Říkala jsem ti, že brečím. Nemůžu si pomoct. Neumím to všechno zadržet, když jsem opilá.“
Přiložila si ruce na ústa a snažila se nezačít naplno vzlykat. Slzy jí i tak unikaly z očí a stékaly po prstech.
Draco si povzdychl.
„Proč teď brečíš?“ zeptal se, když pořád zápasila s pláčem.
„Protože jsem osamělá, líbám tě, a ty si ani nemyslíš, že jsem přitažlivá,“ přiznala mezi slzami.
Draco se na ni chvíli díval a pak zaklonil hlavu a zíral na strop celou minutu.
„Proč si myslíš, že jsem tě líbal?“ zeptal se nakonec napjatým hlasem.
Hermiona sebou trhla a odvrátila pohled.
„Protože jsem tady,“ řekla tiše.
„Proč jsi líbala mě?“ zeptal se, zvedl oči od stropu a upřel je na ni.
Hermiona studovala suk ve dřevěné podlaze a kroutila si pramen vlasů v prstech.
„Protože mě bereš takovou, jaká jsem. Moji přátelé mě berou jako kolegyni,“ řekla trpce. „S Harrym jsme se pohádali, a pak se mi omluvil za to, že mě urazil profesně. Jako by to bylo to, co mě ranilo. Ty—nějak mi připomínáš, že pod tím vším, čím jsem se ve válce stala, pořád existuje ta osoba, kterou jsem bývala.“
Kousla se do rtu a snažila se znovu nerozbrečet. Sehnula se pro lahev na zemi, kterou během noci někdy odložili, a dopila poslední zbytek ohnivé whisky. Zbývalo méně než dva centimetry, a stále doufala, že pokud všechno dopije, dostane se do stavu opilosti, kde už nic nebude cítit.
Malfoy odvrátil pohled a pak se opřel a přehodil si paži přes oči. Když Hermiona dopila zbytek lahve, podívala se na něj. Jeho ruka sklouzla dolů; usnul.
Dlouho na něj zírala a studovala jeho rysy způsobem, který si nikdy předtím nedovolila. Pak jí postupně začala klesat víčka. Měla by—nedokázala si to pořádně promyslet, ale měla by něco udělat. Vstát? Nebo si třeba přivolat lehátko? Její mysl se rozplynula do tmy. Ještě když usínala, upírala na něj pohled.
Nevěděla, kdo z nich se pohnul, ale když se druhý den ráno probudili, byli napůl propleteni. Nějakým způsobem ani jeden z nich nespadl z malé pohovky. Sesunuli se dolů a zaklesli se do sebe. Kdyby Hermiona neměla pocit, že jí praskne hlava, pokusila by se rychle odtáhnout, ale místo toho jen ležela pod Dracem ve stavu ohromené hrůzy.
Jeho výraz vyjadřoval podobnou hrůzu a téměř paniku, když přešel ze spánku do náhlého bdění. Pokusil se vytáhnout ruku zpod jejího těla, což způsobilo, že se oba nebezpečně zakymáceli na okraji pohovky.
„Jestli mě shodíš z téhle pohovky, tak na tebe okamžitě vyzvracím,“ řekla mu Hermiona bez zaváhání. Draco ztuhl a upřeli na sebe pohledy.
„Nějaké geniální řešení, slečno chytrá?“ zeptal se nakonec.
„Dej mi minutu,“ odpověděla Hermiona, zrudlá až po kořínky vlasů, a zavřela oči, zatímco se snažila přijít na způsob, jak se z této situace dostat. Naprosto odhodlaně ignorovala fakt, že na ní Draco leží. Draco, který je bez košile. Vzduch v místnosti byl chladný, ale jeho kůže hřála, a jeho dech, který jí ovíval tvář, byl horký. Celé jeho tělo bylo pevné a přitisknuté k ní; jeho ruka pod jejím zády ji nutila se k němu prohýbat. Něco pevného a rostoucího se tisklo k její noze u kyčle, a po chvíli zmatení ucítila slabé škubnutí—panebože!
Ne, na to nemyslí. Ničeho si nevšimla. Myslí jen na kocovinu a na to, jak se z pod Draca dostat, aniž by jeden z nich nepozvracel toho druhého.
Draco na ní ležel celou svou váhou, ale jeho ruka, která byla blíž okraji pohovky, byla omotaná kolem jejího pasu až po loket. Když se ji pokusil vytáhnout, hrozilo, že jejich společná váha destabilizuje pohovku natolik, že oba spadnou.
Kdyby mohl uvolnit druhou ruku, mohl by se zachytit opěradla pohovky a uvolnit je. Ale při každém pohybu ramenem se pohovka znovu zakymácela.
Kdyby mohl nejdřív stáhnout nohy z pohovky, mohl by kleknout na podlahu a snadno se dostat ven. Ale ten proces, jak Hermiona předpokládala, by vedl k velkému množství nepříjemného tření v úrovni pasu.
„Myslím, že když pohnu levou nohou—,“ začal Draco.
„Nedělej to!“ vykřikla Hermiona a cítila, jak jí tváře ještě víc rudnou.
„Sakra! Grangerová, nekřič,“ řekl rozzlobeně a zašklebil se bolestí.
„Jen—nech mě přemýšlet,“ řekla Hermiona, zatímco si v duchu hořce přála, aby prostě usnula na podlaze.
„Naprostý neuvěřitelný,“ zamumlal Draco pod vousy.
Iritace se v Hermionině hrudi rozhořela vedle jejího studu z aktuální situace.
„Neobviňuj mě. Já chtěla jít včera večer domů. Ty jsi ten, kdo zablokoval dveře a nutil mě s tebou pít,“ řekla ostře.
„Byl jsem opilý. Na tvé doporučení, jakožto údajného lékařského profesionála,“ odsekl s pohrdavým výrazem.
„Omlouvám se, že jsem ti doporučila úlevu od bolesti při hojení,“ řekla Hermiona a probodla ho pohledem. „Pokud je má pomoc pro tebe taková obtíž, vždy můžeš jít jinam.“
„To jsem měl stejně v plánu,“ řekl chladně.
Hermioně se na chvíli zastavil dech. Ostrá bolest jí projela, ztuhla a prudce sebou pod Dracem škubla. Ztratil rovnováhu a svalil se na zem. Hermiona se rychle posadila, aby ho nenásledovala.
S prásknutím narazil hlavou do dřevěné podlahy.
„Ty jsi naprostá mrcha,“ zasyčel, zatímco si třel obličej.
Hermiona se na něj svrchu pohrdavě podívala, zatímco vstávala.
„Ano, myslím, že to už je dostatečně jasné,“ řekla, pevně stiskla rty, popadla svou brašnu a otevřela dveře.
„Pokud máš nějaké užitečné informace, nech mi je na svitku. Vyzdvihnu si je později,“ dodala, prošla dveřmi a přemístila se dřív, než stačil něco říct na oplátku.
Jakmile se objevila na ulici kousek od čísla 13 na Grimmauldově náměstí, okamžitě se předklonila a zvracela do živého plotu. Po chvíli odstranila nepořádek kouzlem a otřela si ústa, pak se začala přehrabovat ve své brašně, až našla lahvičku s lektvarem na zmírnění kocoviny, který si večer předtím vzala pro Draca.
Vypila ho a její ústa se zkřivila při hořké chuti, zatímco stála na prázdné ulici a snažila se nebrečet, když si střízlivě promítala události předchozí noci.
Políbila Draca Malfoye. A nejen to. Líbali se. Dobrovolně.
Nikdy předtím nelíbala nikoho jiného než Viktora Kruma ve čtvrtém ročníku.
Ale to nebylo to, co ji trápilo.
Stála na prázdné ulici, prsty kroutila popruhem své brašny a bála se, že ohrozila svou misi. Draco se jí otevřel. Požádal ji o společnost a chtěl ji políbit. A ona to zkazila tím, že byla opilá, zranitelná a nejistá.
Nebyla si jistá, jestli by se s ním vyspat bylo správné rozhodnutí, ale jejich líbání nezarazila s žádným kalkulem nebo strategií. Zaváhala, a on to viděl.
Ochotně. To řekl přesně. V momentě, kdy zaváhala, ji odstrčil zpátky za své zdi.
Ani nemyslela na svou misi. Dotknul se jejích vlasů, řekl, že je nádherná. Vypadal kvůli ní smutný, a to ji přimělo chtít ho políbit.
Kdyby alkohol nezesílil její nejistotu, pravděpodobně by s ním vyspala. Netušila, že když se jí někdo dotýká, tak to může být tak smyslné. Že slyšet ho sténat a reagovat na její dotek může zasáhnout něco hluboko uvnitř ní.
Teoreticky chápala sex a romantické vztahy. Z čistě praktického—nebo spíš osobního—hlediska byla tak mimo svou komfortní zónu, až měla pocit, že ji shodili do mořské propasti.
Nikdy na žádný vztah nebyl čas ani příležitost. Ne, když studovala v zahraničí. Ne, když se vrátila. Většina lidí v jejím věku ani neměla oprávnění ji kontaktovat, když pracovala na výzkumu nebo lektvarech, a návštěvy byly přísně regulovány na nemocničním oddělení. Do doby, než si ji většina pacientů mohla vůbec všimnout, byli převedeni do jiných léčebných zařízení nebo hospiců.
Prostě na to nikdy nebyl čas.
Pozorovala Rona a jeho cyklus partnerek a předpokládala, že sex je neosobní. Prostě něco, co je uklidňující a fyzické. Že je snadné být s někým, odejít a ne-zajímat se, jestli si druhý den najde někoho jiného.
Myslela si, že pokud by ten krok někdy udělala s Malfoyem, dokázala by zůstat lhostejná. Že by to nemuselo být osobní, pokud by byla dostatečně racionální. Prostě si lehnout a myslet na Anglii. Ženy to tak dělaly stovky let.
Mýlila se.
Líbat Draca a cítit jeho doteky bylo to nejosobnější, co kdy zažila. Probudilo to v ní touhu někde hluboko uvnitř; když teď stála sama na ulici, přistihla se, že si přeje to znovu zažít.
Bylo to posvátné. Nebylo to něco strategického nebo neosobního. Bylo to její gesto, její touha políbit někoho, kdo o ni měl zájem. Někdo, kdo se cítil stejně osamělý jako ona. Někdo, kdo chápal temný svět, do kterého se propadla. Kdo na ni nebyl naštvaný za to, že chtěla vyhrát válku za každou cenu.
Chtěla, aby to pro něj znamenalo stejně tolik. Vědomí, že tomu tak pravděpodobně nebylo, v ní něco zlomilo. Pravděpodobně byl jako Ron. Pravděpodobně to pro něj bylo jen něco fyzického.
Skutečnost, že to pro ni tak nebude—ani nemůže být—jí připadala nemilosrdně nespravedlivá Nejhorší na tom všem bylo, že po tom přesto stále toužila.
Cítila se prázdná. Cítila se fyzicky i emocionálně zrazena sama sebou.
Nechtěla už nikdy Draca vidět. Přišlo jí, že by ji jeho přítomnost zraňovala pokaždé.
Smrtijed. Vrah. Špeh. Cíl. Nástroj.
A přesto chtěla, aby se jí znovu dotkl. Aby jí propletl prsty vlasy, klouzal po jejím těle rukama, a aby na jejích rtech cítila jeho povzdech, když mu polibek opětuje.
Nikdy předtím něco takového necítila a nevěděla, jak to ignorovat teď, když to existovalo. Nevěděla, jak to zastavit. Nebyla to touha v její mysli, kterou by mohla zablokovat pomocí nitrobrany.
Bylo to někde hlouběji.
Ale na tom nezáleželo. Nezáleželo na tom, jestli ho nikdy nechce znovu vidět. Nezáleželo na tom, co cítí. Nikdy na tom nezáleželo. Pokyny zůstávaly stejné: udržet jeho zájem, získat jeho loajalitu.
Potlačila hořkou pachuť lektvaru a svého zvracení a vydala se zpět do Grimmauldova náměstí.
„Panebože, Hermiono!“ vyhrkl Ron, když vešla do dveří.
Byl v obývacím pokoji s nespavci.
Zadívala se na něj, zmatená.
„Co se ti stalo s vlasy?“ zeptal se.
Sáhla si na hlavu a ucítila, jak jsou zamotané.
„Ostružiny,“ zalhala okamžitě.
„Vypadáš, jako by ses poprala s maguárem,“ řekl Ron škádlivě.
Hermiona nepřítomně přikývla.
„Zapomněl jsem, jaké to bylo,“ dodal Ron po chvíli, kdy na ni upřeně zíral. „Je hezké, jak to teď nosíš spletené.“
Hermiona se na něj slabě usmála a ucítila, jak se jí jemně zachvěla čelist.
„Ano. Je nejlepší, když je mám stažené,“ řekla. „Teď už ani nevím, co si s nimi počít, když jsou takhle.“
Neměla chuť mluvit s nikým. A už vůbec nechtěla mluvit o svých vlasech.
Rychle vyběhla po schodech do koupelny a dala si sprchu. Drhla se tak silně, až to bolelo, snažila se smýt jakoukoli fyzickou vzpomínku na Dracovy ruce. Voda byla vařící a nedokázala se přimět ji vypnout. Když skončila s mytím, zůstala tam stát ještě několik minut a ztrácela čas, který neměla.
Nepláče, říkala si. To je jen sprcha. Jen voda na její tváři.
Sotva se usušila, vlasy si rychle spletla do dvou těsných francouzských copů, které svinula u zátylku. Čisté. Ani jeden neposlušný pramen.
Zrovna dělala inventuru lektvarů, když ji našel Kingsley.
„Grangerová, jste potřeba v Lasturové vile,“ oznámil.
Hermiona na okamžik ztuhla, než se otočila a nakreslila runu na nenápadnou truhlu ležící na zemi. Ta se otevřela a Hermiona vytáhla malou koženou brašnu. Nadzvedla klopu a rychle vizuálně zkontrolovala obsah.
„Jsem připravená,“ řekla a snažila se uklidnit rychle bijící srdce a chladný pocit svírající žaludek.
Kingsley ji vedl skrz Grimmauldovo náměstí a pak přemístil od hlavních dveří.
Neobjevili se v Lasturové vile. Hermiona věděla, že tam nebudou.
Stáli u ústí úzké jeskyně. Kingsley přešel a poklepal na velký balvan vedle vchodu do jeskyně.
Země u Hermioniných nohou se zavlnila a objevil se schod vedoucí dolů do země. Hermiona chvíli zírala dolů, pak stiskla rty a začala sestupovat.
Na dně schodů stála Gabrielle Delacourová, vypadala étericky krásně.
„‘Ermiono, chytila jsem dalšího!“ oznámila vítězně. „Není označený, ale myslím, že je důležitý, protože byl velmi obtížný.“
Gabrielle byla nedávnou posilou britského Odboje. Jedna z mála členek francouzského Odboje, které se podařilo uprchnout do jiných částí Evropy, když Voldemort konečně ovládl Francii. Gabriellini přátelé a spolužáci byli všichni mrtví. Dorazila s hořící touhou po pomstě.
Místo aby ji formálně zařadili do britského Odboje nebo do Řádu, Kingsley ji začlenil do svého tajného průzkumného týmu; týmu, o kterém většina členů Řádu téměř nic nevěděla.
Kingsleyho rekruti byli rozptýleni po celé Evropě a shromažďovali informace. Byli převážně samostatní. Kingsley jim dával vágní instrukce a velkou volnost ohledně metod, které používají k získání informací. Pokud byly informace dobré, nezasahoval do jejich způsobů ani je nezpochybňoval.
Měli své cíle přivádět zpět k uvěznění. Hermiona byla povolána, aby je uzdravila, než byli uvedeni do stavu zadrženého vědomí.
Gabrielle byla mimořádně nadaná ve shromažďování informací. Využívala svou vílí přitažlivost a polapila své cíle na místě, kde je mohla vyslýchat podle libosti. Často přinášela zpět více informací než zajatců.
Hermiona podezřívala, že většinu svých cílů Gabrielle po dokončení výslechu zabíjela. V chladném triumfu v jejích očích se zračilo utrpení – jak to, které způsobila, tak to, které zakusila. Krásná mladá žena vždy nosila dlouhé rukávy a pečlivě se zahalovala od krku dolů.
Když Gabrielle někoho přivedla zpět, znamenalo to, že ho nedokázala zlomit. V takovém případě se smířila s tím, že ho přenechá Kingsleymu a Moodymu a jejich tradičním výslechovým metodám: Nitrozpytu, veritaseru a psychologickému nátlaku.
Kdykoliv Kingsley přivedl Hermionu na pláž, nikdy si nebyla jistá, co ji tam čeká.
Připravila se.
Otevřela dveře a našla mladého muže spoutaného na židli. Pod ním na podlaze se shromažďovaly malé loužičky krve.
Hermiona se zhluboka nadechla, položila svou koženou brašnu na stůl a otevřela ji. Vytáhla léčitelské pomůcky a pečlivě je rozložila na stůl. Když měla vše na místě, přistoupila blíž a seslala diagnostické kouzlo.
Nic životu nebezpečného. Nic, co by ho mohlo zabít. Spousta drobných zranění v oblastech s velkým množstvím nervů. Nejvíce na rukou a—Hermiona polkla—v oblasti genitálií.
Byl při vědomí, ale Hermionu ignoroval, což bylo obvyklé.
Hermionina práce spočívala v tom, že ho uzdravila dřív, než ho Kingsley vyslechl. Nebyla to laskavost, spíš další šroubek do mučicího nástroje, zatímco zajatec přemýšlel, co ho čeká.
Občas ten děs stačil k tomu, že se zlomili už během Hermioniny práce a začali jí informace sami nabízet.
Poprvé, když byla Hermiona přivedena a zjistila, že Řád tiše toleruje mučení, byla rozzuřená. Byl zásadní rozdíl mezi používáním černé magie v sebeobraně a mučením. Tím, že souhlasila s léčením těchto vězňů, se stala součástí toho všeho.
Kingsley zůstal vůči jejím výčitkám svědomí chladný. V Řádu nebyl nikdo jiný, kdo měl přístup a dovednosti, aby to zvládl. Pokud by Hermiona odmítla vězně léčit, zůstali by v jakémkoliv stavu, v jakém byli, když jim podali Doušek živé smrti. To by je ponechalo zmrzačené v zadrženém vědomí.
Opakovaně se snažila Kingsleyho odradit od toho, aby dával svým rekrutům tak velkou volnost. Nabízela, že uvaří více veritasera. Kingsley na ni zíral a odpověděl, že špehové nechtějí veritaserum; chtějí pomstu. Tím, že je najímal, jejich touhu po odplatě pouze efektivně usměrňoval. Řád potřeboval špehy, kteří byli ochotni udělat cokoliv, nemohl tam posílat lidi, kteří by mohli zaváhat nebo něco zadržet v klíčovém okamžiku.
Připomněl jí, že informace jsou nezbytné a že to, co se stává členům Odboje, kteří jsou zajati Smrtijedy, je horší. Jako by Hermiona potřebovala připomínat; právě ona léčila to, co z těch vězňů zbylo.
Přesto se cítila jako monstrum pokaždé, když byla povolána, aby léčila někoho chyceného týmem pro průzkum. Přemýšlela, zda tím, že spolupracuje, nepřispívá k dalším obětem.
Přestože byli Smrtijedi, přát si jejich smrt na bojišti bylo něco jiného než přihlížet jejich mučení.
„Nejdřív vám opravím ruce,“ řekla tiše muži.
Poklekla vedle něj, jemně vzala jeho pravou ruku a zvedla ji do světla. Rychlým kouzlem aerosolizovala analgetický lektvar a navedla mlhu kolem prstů a palce. Pod nehtovými lůžky byly opakovaně zavedeny jehly.
Když kůže lektvar vstřebala, jemně uchopila ruku a začala provádět kouzla na opravu poškozených tkání.
Pracovala na třech prstech, když promluvil.
„Znám tě,“ řekl a zvedl hlavu.
Vzhlédla. Vypadal povědomě. Robustní postava, tmavé vlasy s hustým strništěm. Jeho ruce a paže byly chlupaté.
„Jsi Potterova mudlovská coura,“ řekl.
Hermiona pozvedla obočí a pokračovala k dalšímu prstu.
„Vážně jsi dospěla,“ řekl s vilným úšklebkem. „Nikdy bych neřekl, že taková kudrnatá hlava jako ty může nakonec vypadat takhle.“
Hermiona ho ignorovala.
„Grangerová, že? Budu muset všem říct, že jsem tě viděl. Mysleli jsme, že jsi mrtvá.“
Naklonil se dopředu, až jeho obličej byl nepříjemně blízko Hermioninu.
„Řeknu ti tajemství, mudlovská šmejdko,“ zašeptal. „Tu válku prohrajete. A až ji prohrajete, tu blonďatou děvku venku zabiju tak pomalu, že mě o to bude prosit.“
Hermiona ho dál ignorovala a uzavírala jemné řezné rány na jeho dlaních.
Dokončila první ruku a začala s druhou. Děsila se chvíle, kdy to skončí, ale nakonec už na rukou nebylo co léčit a vyhýbat se dalšímu kroku déle nemohla.
„Potřebovala bych, abyste se opřel, pokud chcete, abych vám vyléčila to, co vám bylo provedeno na genitáliích,“ přinutila se říct klidným hlasem.
Celé tělo měla chladné. Žaludek se jí svíral tak bolestivě, že si nebyla jistá, jestli někdy bude schopná něco strávit.
Opřel se do židle, ke které byl připoután, a roztáhl nohy. Výraz v jeho obličeji byl výsměšný, jako by byl ten, kdo má moc.
Chtěla ho omráčit.
Musela je léčit při vědomí. Byla to součást psychologické taktiky, kterou Kingsley používal.
Mávla hůlkou a provedla kouzlo na rozepnutí. Pak natáhla ruku a rozevřela mu kalhoty.
Gabriela mu nějakým jemným ostřím vyryla do penisu slova. Hermiona přes rozedrané řezy a krev nedokázala přečíst francouzštinu. Na okamžik byla vděčná, že to nebyly runy.
Pak se pustila do práce.
Byla odhodlaná ho vůbec nedotknout, což dělalo práci s hůlkou mnohem složitější. Zbavila se krve a seslala mírné čistící kouzlo.
Mladík poprvé zasténal bolestí. Poté z lahvičky odsála výtažek z hrbouna a aplikovala ho magicky. Bylo to méně přesné a jemné, ale Hermiona si odmítala dělat starosti.
Tiše odříkávala potřebná léčivá kouzla a seslala druhou diagnostiku. V jeho těle bylo velké množství alkoholu. Pravděpodobně to byl jeden z důvodů, jak se k němu Gabrielle dostala tak blízko. Hermiona vytáhla lektvar střízlivosti a nalila mu ho do krku. Poznal ho, protože se při tom nebránil tak, jak by očekávala.
Poté ustoupila o krok a zhodnotila jeho stav.
Díval se na ni, když sáhla do své tašky, vytáhla lektvar proti kocovině a nabídla mu ho.
Když ho spolkl, pohrdavě se na ni ušklíbl.
„Léčíte mě na druhé kolo?“ hádal. „A to jsem si myslel, že jste samí dobrodinci s politikou nulového zabíjení.“
Hermiona mu věnovala tenký úsměv, který se naučila od Malfoye.
„Nezabíjíme vás.“
Pak se otočila na podpatku a odešla. Když za ní dveře zaklaply, na chvíli se zastavila, aby se uklidnila.
Cítila se jako naprostá mrcha.
Lhala Malfoyovi, když byla poprvé opilá; už v sobě neměla ani stopy slušnosti. Válka je z ní všechny vyrvala.
Jediné, co jí zbylo, byla její odhodlanost ochránit Rona a Harryho. Vyhrát válku.
Přešla by přes mučená těla, prodala by se a vyrvala by srdce Dracu Malfoyovi, kdyby to bylo nutné k dosažení jejího cíle.
Až budou její přátelé v bezpečí, bude tiše stát po boku Kingsleyho a Moodyho a bez reptání spolkne své zatracení.