Flashback 14
Srpen 2002
Tu noc byli oba, Hermiona i Malfoy, zamlklí. Neucukl, když na něj sesílala čistící kouzlo, a mlčel, zatímco nanášela anestetikum a poté mast.
„Přežila to ta Weasleyová?“ zeptal se náhle, když vstal.
Hermiona na něj překvapeně zírala. Snažila se odhadnout, proč se ptá. Chtěl Lucius potvrzení?
Malfoy si ještě nenatáhl košili a stál tak blízko, že Hermiona téměř cítila teplo jeho těla, když na ni hleděl dolů. Jeho oči byly bouřlivé a když mlčela, jeho výraz na okamžik zakolísal.
„Budu tedy předpokládat, že ano,“ řekl a ustoupil, aby si oblékl košili.
Hermiona zamrkala. „Ano. Přestože ne kvůli nedostatku snahy ze strany tvého otce,“ řekla hořkým tónem.
Dracův výraz lehce ztvrdl.
„Doufám, že mě nepovažuješ za odpovědného za činy mého otce. Jistě jsem spáchal dost vlastních hříchů,“ řekl napjatě a rychle si zapínal knoflíky.
„Jen nechápu, proč se ptáš,“ odpověděla. Cítila se příliš vyčerpaná na to, aby tuto konverzaci vedla.
„Možná tě to překvapí, Grangerová, ale nemám zvláštní přání vidět tvé přátele mrtvé.“
Hermiona mlčela. Netušila, jak na to reagovat.
„Můj otec—,“ začal, ale pak zaváhal; jeho tvář se proměnila v chladnou masku. „Nic.“
Hermiona se uvnitř sebe shrbila. Potřebovala si s ním o tom promluvit. Natáhla se a chytila ho za zápěstí. Zastavil se a podíval se zpátky na ni, jeho výraz zůstával nečitelný.
„Omlouvám se. Ta otázka mě zaskočila. Neobviňuji tě za to, co dělá tvůj otec. Jen—,“ její hlas na chvíli zakolísal a její sevření na jeho zápěstí zesílilo, „vím, že jsi Weasleyovy vždycky pohrdal—ale to, co jim dělá, je otřesné.“
Malfoy mlčel.
„Je mi to líto,“ řekl nakonec. „Pochybuji, že mi uvěříš, ale já—s tou jeho pomstychtivostí s ním není rozumná řeč.“
„Nesouhlasíš s ním?“ zeptala se Hermiona a opatrně studovala jeho tvář.
Druhou rukou jí jemně uvolnil sevření a vyprostil své zápěstí. „Kdybych je vinil z matčiny smrti, neptal bych se na tu Weasleyovou.“
„Děkuji, že ses zeptal,“ řekla a rozpačitě se rozhlédla po místnosti. „Musí to pro tebe být těžké. Vím, že jsi svého otce obdivoval.“
Draco vypadal výrazně nepříjemně kvůli směru, kterým se konverzace ubírala.
„Jasně. No—měj se, Grangerová,“ řekl a přemístil se bez dalšího slova.
Hermiona tam stála ještě několik okamžiků a přehrávala si v hlavě celý rozhovor, než se vydala zpět do domu na Grimmauldově náměstí.
Když se vrátila, našla svůj pokoj obsazený Harrym a Ginny. Zůstala nervózně stát na chodbě a poté zamířila do nejvyšších pater domu. Když míjela jeden z menších pokojů, zahlédla záblesk rudých vlasů sklánějících se nad stolem plným map. Zastavila se a lehce zaklepala na dveře.
„Ahoj, Miono,“ řekl Ron roztěkaně, když přemisťoval figurky po mapách a poté si zamyšleně poškrábal hlavu špičkou hůlky. Jeho výraz byl napjatý.
„Máš chvilku?“ zeptala se.
„Jasně.“ Strčil hůlku do zadní kapsy a podíval se na ni. „Jen si procházím, co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč. Hodně nájezdů, musela ses pořádně otáčet.“
Díval se na ni pronikavým pohledem. Hermiona sklopila oči.
„Určitě chápeš tu strategii,“ řekla tiše.
„Kingsley používá viteály, aby držel Harryho mimo bojiště,“ řekl Ron.
Hermiona krátce přikývla. „Chápeš proč, že ano?“
Ronův výraz ještě více ztvrdl. Pokrčil rameny a přikývl.
„Nestojí za to riskovat ho v nějaké šarvátce, když ho potřebujeme na finální úder. Jo, chápu to. To ale neznamená, že se mi to líbí. A některé z těchhle—,“ přetáhl k sobě pár svitků a letmo je přelétl pohledem. „To jsou prakticky sebevražedné mise. Neuvědomil jsem si, jak opatrně Kingsley hrál, protože tu byl Harry. Když vidím, co udělal, zatímco jsme byli pryč pár týdnů—“
Zarazil se a rozzlobeně zíral na zprávy. „Jaká byla míra ztrát, zatímco jsme byli pryč?“
Hermiona otevřela ústa, aby odpověděla, ale Ron ji přerušil.
„Nepotřebuju, abys mi to říkala. Vidím ty čísla tady. Sakra—to je naprosto šílené. Kdyby tu Kingsley byl, dal bych mu pěstí.“
Jeho tvář začínala rudnout vzteky.
„Rone, nemůžeme si už dovolit hrát na jistotu,“ řekla Hermiona a žaludek se jí svíral při pomyšlení na všechny ty lidi, kterým v posledních týdnech zavírala oči, na nový bezpečný dům pro hospic, který pomáhala Billovi zabezpečit. „Myslím, že si neuvědomuješ, jak vyčerpané máme zdroje. Kolik let si myslíš, že Harryho trezor uživí armádu? Nemocniční oddělení jede na poslední zbytky. Evropa padá pod Tomovu kontrolu. Jedinou možností, která nám zbývá, je riskovat. A Harryho riskovat nemůžeme.“
Ron mlčel. Hermiona viděla, jak mu pracují svaly na čelisti, když ji stále zatínal a uvolňoval.
„Musíme najít viteály,“ řekl nakonec. Hermiona vydechla dlouhý, hluboký dech, který napjatě zadržovala, a přikývla.
„Musíme,“ řekla. „Tom a Harry jsou klíčové body. Ideologicky jsou Smrtijedi příliš rozmanití. Je to Tomova moc, která drží armádu pohromadě. Pokud ho dokážeme zabít—definitivně—mělo by mezi nimi vzniknout dost bojů, aby Odboj získal převahu.“
„Tak to je asi ta jediná výhoda Tomových představ o nesmrtelnosti, že se neobtěžuje vychovat si nástupce,“ řekl Ron prkenně, zatímco pročítal další zprávu z mise. Hermiona zahlédla svůj podpis dole, který potvrzoval počet zraněných a ztráty vypočítané v přesných, neosobních číslech. „I když nepochybuju, že Malfoyovi si budou myslet, že jsou první na řadě, teď když je Bellatrix mrtvá. Zasraní psychopati.“
„Musíš Harryho přesvědčit, že viteály jsou první prioritou,“ řekla Hermiona a upřeně se na Rona zadívala. „Obzvlášť teď, po Ginny. Bojím se, že je chce ignorovat.“
Ronův výraz se napjal.
„Jo,“ řekl tiše.
Hermiona se váhavě přiblížila.
„Rone, doufám, že to, co jsem řekla včera večer na schůzi, tě nevyvolalo pocit, že je to tvoje vina. Zachránil jsi Ginny. Nemyslela jsem si, že by bylo vhodné ty informace zamlčet, ale nechtěla jsem tě zranit tím, že jsem je zveřejnila.“
„To je v pořádku,“ řekl napjatě. „Udělala jsi správné rozhodnutí.“
„Omlouvám se—“
„Ne. O tom nechci mluvit,“ řekl třesoucím se hlasem, který nepřipouštěl odpor.
Hermiona zkoumala jeho tvář, všímajíc si napětí kolem očí, rudých uší a bledého obličeje, na kterém jeho pihy vystupovaly jako kapky krve.
Kdyby tlačila, vybuchl by.
Hermiona cítila, jak jí těžkne srdce.
„Dobře. Nechám tě pokračovat,“ řekla a otočila se k odchodu.
Pomalu vystoupala o patro výš.
Počet témat, kterým se s Harrym a Ronem vyhýbala, aby se s nimi nehádala, postupně vytvořil mezi nimi propast.
Snažila se zůstat soustředěná. Zůstat u mise. Všechny ty osobní problémy a hádky odkládala na jiný den, v naději, že válka skončí a budou mít šanci to všechno vyřešit, aniž by riskovali něčí život.
Ale válka pokračovala celé roky.
Teď už sotva věděli, jak spolu mluvit. Bylo tam tolik nevyslovené zášti. Tolik věcí, které čekaly příliš dlouho, než je mohli říct. Každý nesouhlas byl o tisíci dalších věcech než jen o aktuálním tématu.
Myšlenka, že by se někdy mohli vrátit zpět a opravit to, se zdála nemožná.
Možná byla šance před Malfoyem. Ale teď—
Hermiona byla téměř přesvědčená, že překročila čáru, ze které ji už nikdy nedovolí vrátit se. Pro ně měla zrada takovou váhu, že vztah definitivně přetrhla.
Jen pomyšlení na to jí ztěžovalo dýchání.
Ocitala se v tréninkové místnosti. Přešla k úložné skříni, která byla určená na vybavení, zapřela nohy pod její spodní hranu a začala dělat sedy-lehy, dokud ji břišní svaly nepálily, jako by byly napumpované kyselinou.
Zjistila, že Dracův cvičební režim je vynikajícím způsobem, jak ventilovat stres, frustraci a smutek. Neměla v úmyslu mu to kdy říct, ale přála si, aby s cvičením začala už před lety. Fyzické symptomy stresu nebylo možné potlačit pomocí nitrobrany. Přesměrování té energie do cvičení bylo skvělým způsobem, jak ji spálit.
Příval endorfinů, který následoval, byl dalším bonusem.
Poté, co provedla tolik opakování sedů-lehů, že sotva dokázala zvednout tělo z podlahy, se překulila a začala dělat kliky. Byla v nich příšerná, ale zároveň odhodlaná. Rozhodla se, že bude trénovat, dokud skutečně nedokáže udělat tolik kliků v řadě, kolik jí Draco určil.
Když dokončila všechny různé cviky, byla celá zpocená a měla pocit, že ji zasáhlo zaklínadlo na ‚sulcové nohy‘. Přesto se poprvé dostala přes všechny požadované cviky, i když jen ve čtvrtinovém množství.
Dopotácela se po schodech dolů a usnula na okenním sedátku.
Když se následující ráno probudila, celé tělo ji protestovalo. Každý kousek ji bolel. Doklopýtala do koupelny, kde si dala dlouhou sprchu, ještě předtím, než se kdokoliv další probudil.
Té noci pečlivě zkontrolovala svůj mentální seznam toho, co potřebovala na Dracův zákrok. Koupila levnou láhev tequily pro případ, že by se rozhodl, že ji chce. Pochybovala, že by někdy ochutnal mudlovský alkohol, a rozhodla se, že si zaslouží trochu trpět, pokud se rozhodne ignorovat její radu, aby si přinesl vlastní.
Zatímco balila několik lektvarů, ucítila, jak někdo narušil ochranné bariéry na její lektvarové skříni, a otočila se, aby zjistila, že za ní nejistě stojí Harry.
„Hermiono,“ řekl a na okamžik se jí podíval do očí, než pohled sklopil.
„Ano?“ řekla obezřetně, zatímco do kapes brašny skládala další lahvičky.
„Já—,“ začal, ale odmlčel se.
Podívala se na hodinky. Za sedm minut měla být u Draca.
„Poslala tě Ginny?“ zeptala se s jemným nádechem podráždění v hlase. Ginny, ještě než začala chodit s Harrym, se vždy snažila Hermionu a Harryho donutit k usmíření po hádkách.
„Jo,“ odpověděl rozpačitě a strčil si ruce do kapes. Hermiona sevřela čelist.
„No, tak jí můžeš říct, že jsme si promluvili. Je to v pohodě. Bez urážky. Chápu, že jsi byl unavený a snažil ses jen chránit svého nejlepšího kamaráda,“ řekla odmítavým tónem a znovu se podívala na hodinky.
Harry mlčel a Hermiona ho začala obcházet, aby odešla. Chytil ji za ruku.
„Hermiono,“ řekl pevně. „Je mi to líto. A nejen proto, že mě poslala Gin. Překročil jsem hranici. Byl jsem naštvaný, protože byl Ron tak rozrušený, a ventiloval jsem to na tobě. Zpochybnil jsem, jak ses zachovala ke Ginny a Ronovi, i když vím, že tvoje první priorita jsou vždy tvoji pacienti. Omlouvám se za to.“
Hermiona se na něj zadívala a její výraz zůstal nečitelný.
Byla to omluva za urážku a zpochybnění její role léčitelky. Nebyla to omluva pro ni.
Harry ji několik vteřin studoval.
„Jsi—jednou z mých nejlepších přátel,“ dodal Harry.
Hermiona cítila, jako by v ní něco pohaslo. Jako by nosila plamen ve svém srdci, který najednou zhasl a nechal ji v temnotě.
Ta slova byla—druhotná myšlenka. Něco, co řekl, protože to už řekl dřív. Protože to bylo něco, co by jí měl říct.
Cítila, jak se jí třese čelist.
Zadívala se na něj. Něco se jí muselo objevit ve tváři, protože Harry náhle vykročil vpřed a pevně ji objal.
Na chvíli se ho držela.
„Promiň. Opravdu mě to mrzí,“ řekl do strany její hlavy, jeho hlas tlumený.
Snažila se dát dohromady. Na emoce teď neměla čas ani prostor.
Zaťala ruce v pěst a chvíli se třásla, zatímco ho objímala zpátky, než si vynutila zpět své mentální bariéry. Uvnitř nich pro Harryho nebylo místo.
„Jsem jen unavená. Měl jsi pravdu, že jsi chránil Rona. Měl jsi pravdu, když jsem na něj nemyslela, když jsem to vytáhla.“ Vymanila se z Harryho objetí. „Jsi pro něj dobrý přítel.“
Harry ji pozorně sledoval.
„Jsem dobrý přítel i tobě?“ zeptal se.
Hermiona mu pohlédla do očí.
„Ten nejlepší,“ řekla pevným hlasem. „Vždycky můj nejlepší přítel.“
Harryho tvář se uvolnila úlevou.
„Ginny říkala, že chce otestovat svůj obličej v nějaké mudlovské hospodě, takže pár z nás si dnes večer vyrazí. Pomfreyová říkala, že dnes večer nejsi ve službě. Nechceš jít s námi?“
Hermionino srdce na chvíli poskočilo a pak se propadlo.
„Nemůžu,“ řekla. „Slíbila jsem, že dnes večer zajdu do jednoho hospice na kontrolu a inventuru. Už teď mám zpoždění.“
„Aha… Dobře. Jen jsem se chtěl zeptat,“ odpověděl Harry.
„Bavte se.“
Harry přikývl. „Půjdu to říct Gin.“
Hermiona přikývla a sledovala ho, jak odchází. Když zmizel, zavřela dveře lektvarové skříně a na chvíli tam zůstala stát a snažila se všechno ovládnout.
Vydechla několik krátkých a ostrých dechů nosem a pak kopla do podlahového soklu, dokud ji bolest v prstech neřízla naplno.
Nemohla plakat. Musela provést složitý léčebný zákrok. Na emoce nebylo místo. Neměla čas plakat kvůli Harrymu.
Stiskla rty do pevné linky a snažila se znovu najít rovnováhu.
Po chvíli se jí podařilo zatlačit ten chaos zpět. Udusila ho v koutku své mysli. Počkala, dokud se její dech nevyrovnal. Pak vyšla z Grimmauldova náměstí, s úsměvem a rychlým mávnutím na všechny, kteří mířili do Londýna.
Přišla do chatrče se čtyřminutovým zpožděním. Draco se objevil o minutu později.
Zadíval se na ni.
„Už jsem skoro myslel, že mě necháš čekat,“ řekl s nádechem ironie.
„Někdo si se mnou chtěl promluvit. Neměla jsem výmluvu, abych mohla rychle odejít,“ odpověděla, zatímco vyčarovala malý stůl a začala vyndávat zásoby z brašny.
Malfoy ji chvíli mlčky pozoroval při práci.
„Jsi chodící nemocnice,“ řekl.
„Musím být.“
Uspořádala vše podle pořadí, v jakém to bude potřebovat, a pak přivolala jednu z židlí.
„Na židli bude snadnější otestovat pohyblivost než na lékařském stole,“ řekla. „Měl bys si úplně sundat košili.“
Začal si ji rozepínat, zatímco Hermiona narovnala své zásoby, a ještě jednou je pečlivě zkontrolovala.
„Existují dva způsoby, jak léčit řezy tak hluboké, jako jsou ty tvoje,“ řekla a podívala se na něj. „Bezbolestně, ale jizvení svalové tkáně může vést k dlouhodobým omezením pohyblivosti tvých ramen. Nebo bolestivě, aby se zajistilo, že jizvy nebudou vazivem omezovat tvou pohyblivost. Předpokládám, že si vybereš druhou možnost.“
Přikývl a pozorně ji sledoval.
„Můžu použít kouzla na úlevu od bolesti na řezy, které nebudu léčit, ale nemůžu použít žádné lektvary, které by snížily tvé vnímání, protože nebudeš schopný říct, jestli se jizva tvoří správně. Bude to bolet.“
„To mi je jasné,“ řekl tvrdým hlasem.
Hermiona vytáhla láhev tequily a položila ji na stůl.
„Alkohol pomáhá. Pokud se úplně neopiješ, pomůže ti bolest zvládnout, aniž by to omezilo vnímání v ramenou do té míry, že by to narušilo hojení. Toto je mudlovský alkohol zvaný tequila. Byl velmi levný. Nemám velký rozpočet na alkohol.“
Vytáhla i uklidňující lektvar.
„Dvojitá dávka uklidňujícího lektvaru také pomáhá. Napětí by ti nepomohlo.“
Podala Dracovi velkou lahvičku uklidňujícího lektvaru a sledovala, jak si ji vzal.
„Připraven?“ zeptala se. Už dlouho necítila před léčebným zákrokem takovou nervozitu.
Posadil se obkročmo na židli a Hermiona začala.
Pečlivě nechávala narůstat části jizvy a pak ho donutila plně otáčet, natahovat a protahovat rameno. Tahalo to. Seslala kouzlo, které mělo pomoci uvolnit tkáň, ale stále to tahalo. Musela část odříznout a nechat ji znovu dorůst.
Kousek po kousku.
Z ostatních run prýštila krev, protože pohyb je neustále dráždil.
Zafixovala jizvy na čtyřech runách, než se Draco nakonec zlomil a bezhůlkově vyčaroval lahev staré ohnivé whisky.
Hermiona nic neřekla, jen se zastavila, zatímco Draco vyrval zátku zuby a pak si několik vteřin hltavě přihýbal. Pak ji pevně postavil vedle lahve tequily a položil hlavu na opěradlo židle.
„Do prdele. Do prdele. Do prdele,“ zamumlal.
„Promiň,“ řekla nešikovně a položila mu ruku lehce na rameno, když začala znovu pracovat.
„Nech si to, Grangerová,“ zavrčel. Byl bledý a držel se opěradla židle tak pevně, až mu zbělely klouby.
Mezi každou runou se napil.
Když začala na druhém rameni, byl už zjevně opilý a postupně se přesouval do rané fáze opilosti.
„Sakra,“ zavrčel hlubokým hlasem. „Vždycky jsem říkal, že jsi úplná a totální mrcha. Nemusíš mi to dokazovat.“
Hermiona pevně semkla rty, rozpolcená mezi uražením, pobavením a soucitem.
„Mrcha, co tě léčí,“ odsekla.
Zasmál se.
„Zřejmě.“
Pak už nemluvil, kromě odpovědí na její otázky týkající se jizvy, dokud neskončila. Vyčistila mu všechnu krev ze zad.
Jemně nanesla několik analgetik a finální vrstvu krémového lektvaru, který měl pomoci nové tkáni správně se usadit. Jizvy byly rozzuřeně rudé.
Podívala se na hodinky. Bylo dávno po půlnoci. Trvalo to déle, než čekala.
„Hotovo,“ oznámila.
Malfoy si s úlevou oddechl a vypil zbytek ohnivé whisky, než prázdnou lahev odhodil na stůl vedle té první.
Zůstal několik vteřin nehybný, jako by se vzpamatovával. Pak naklonil hlavu na stranu a zaujatě se podíval na tequilu.
„Co to vlastně je?“ zeptal se, uchopil ji za hrdlo a zkoumavě si ji prohlédl.
Nevykazoval téměř žádné známky opilosti. Jeho řeč nebyla zamlžená a ruce se mu ani trochu netřásly. Hermiona ještě nikdy neviděla nikoho, kdo by vypil tolik alkoholu a zůstal tak navenek klidný.
Bylo děsivé, jak se dokázal ovládat.
„Nepij to. Bylo to hrozně levné. Právě jsi vypil alkohol v hodnotě stovek galeonů. Nezabíjej to tímhle,“ varovala ho Hermiona.
Nevypadal, že by ji hodlal poslouchat. Odšrouboval láhev, přičichl si k obsahu a pak si zkusmo srkl. Okamžitě to vyplivl na podlahu.
„Co to k čertu! Tohle je lak na dřevo. Pokoušíš se mě otrávit, Grangerová?“
„Spíš jsem to brala jako trest, kdybys mi nevěřil a nepřinesl si vlastní,“ odpověděla Hermiona suše. „Prý to chutná líp se solí a kouskem limetky.“
„Prý?“
„Moc nepiju, obzvlášť ne mezi mudly,“ připomněla mu.
„Ani nevíš, co jsi koupila.“ Jeho tvář byla stále zkřivená, jako by se nemohl zbavit odporné chuti na jazyku.
„Šla jsem po tom, co bylo levné a mělo vysoký obsah alkoholu,“ odvětila.
„Neměl bych být překvapený. Tvoje představa opíjení zahrnuje portské a předstírání, že jsi trol pod mostem,“ řekl a lehce se uchechtl.
Hermiona se zašklebila, zatímco dokončovala balení léčivých pomůcek. Prohrabala se svou taškou a v duchu zaklela. Zapomněla přinést lektvar na vystřízlivění. Měla ho na mentálním seznamu, ale vypadl jí z hlavy, když se objevil Harry.
„Tak. Hotovo. Jsi schopný se přemístit?“ zeptala se a pozorně si ho prohlédla. Nepřipadalo jí to možné.
Draco zjevně nad otázkou přemýšlel několik vteřin. Naklonil hlavu ze strany na stranu a pozvedl obočí.
„Nemyslím si, že by to bylo z lékařského hlediska vhodné,“ řekl nakonec.
S úlevou si povzdechla. Neměla tušení, co by dělala, kdyby trval na tom, že je střízlivý. Přemítala, jestli by ho dokázala omráčit, kdyby se bránil.
„Dobře. Chceš, abych ti vyčarovala postel? Jsem v tom dost dobrá,“ nabídla.
„Spěcháš pryč?“ zeptal se a postavil se. Upřeně se na ni zadíval. Nevypadal vůbec opile. „Čeká na tebe někdo?“
Ta otázka ji zaskočila. Zamrkala a pomyslela na všechny ostatní v hospodě, kde ona nebyla.
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Já taky ne,“ prohlásil. Pak mávnul rukou bez použití hůlky a objevila se další Ogdenská starorežná ohnivá whiskey. „Tak pijme.“
Zůstala na něj zírat. Nečekala, že se večer vyvine tímto směrem.
Musel být neskutečně opilý. Po takovém množství ohnivé whisky by měl být mimo.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla a nenápadně zamířila ke dveřím.
„No tak, Grangerová,“ řekl pobaveně a přistoupil blíž, lahví v ruce. Byl stále bez košile. „Osamělá léčitelka Řádu. Zkus pít někde, kde není koryto potoka.“
Hermiona při ústupu vrazila do zdi. Tyčil se nad ní, a aby si udržela oční kontakt, musel zaklonit hlavu. S pobaveným úšklebkem na ni pohlédl shora.
„Měla bys být poctěná. Téměř nikdy s nikým nepiju. Nikdy se neopíjím ve společnosti. Je to tak strašný nápad. Špatná nitrobrana. Zpomalené reflexy. Strašný nápad.“
„To jsi říkal,“ podotkla Hermiona a pokusila se nenápadně natáhnout ruku za záda a hledala kliku dveří.
„Říkal…?“ Zamrkal. „Vidíš? Nějak—když jde o tebe—,“ povzdechl si a opřel si čelo o temeno její hlavy. Hermiona ztuhla překvapením.
Jeho prázdná ruka se zvedla a lehce přejela konečky prstů po její tváři. Palcem jí jemně přejel po lícní kosti. Hermioně se zatajil dech.
„Inspiruješ k hrozným rozhodnutím. Něco na tobě je. Nedokážu to pochopit.“ Zvedl hlavu a lehce se odtáhl, aby jí mohl pohlédnout do očí. „Co tě dělá tak výjimečnou?“
Hermiona našla kliku dveří, otočila jí a snažila se je otevřít. Nehnuly se. Když se podívala dolů, zjistila, že Draco má špičku boty zaklíněnou proti dveřím.
Vzhlédla k němu a on se samolibě ušklíbl.
„No tak, Grangerová. Kde je tvoje nebelvírská odvaha?“ pronesl tichým, hlubokým hlasem, který zněl chraplavě. „Dej si se mnou drink. Klidně ti budu říkat Hermiono.“
Zachvěla se při zvuku svého jména, které mu sklouzlo z rtů. Obvykle přímočarý způsob jeho řeči byl pryč. Tohle bylo děsivě hravé. Jako maguár, který drží zahradního skřítka v drápech.
Zkusila dveře znovu. Zdálo se, že se přibližuje. Mezi nimi téměř nezbývalo místo. Cítila teplo jeho nahé hrudi na svém obličeji. Jeho oči byly zčásti přivřené, ale zářily, když na ni hleděl.
Její srdeční tep začal prudce narůstat. Byla na pokraji toho, že ho požádá, aby ji nechal odejít. Že mu řekne, že ji děsí.
Otevřela ústa, aby to řekla. Pak se zarazila.
Měla by zůstat.
Draco Malfoy jí sám nabízel příležitost na stříbrném podnose.
Pokud kdy doufala v nějaký průlom, byl to tento okamžik. Taková příležitost se nikdy nebude opakovat. Dokonce i on přiznával, že dělá chybu. Že to je riziko.
Zůstat bylo riziko i pro ni, zašeptal kousek její mysli. Lehce se zachvěla a ignorovala to.
Musela zůstat.
Snažila se, aby si nevšiml její změny postoje.
„Nebojím se,“ řekla a vystrčila bradu, zatímco spustila ruku z kliky.
Ušklíbl se. „Opravdu?“
„Opravdu,“ odpověděla a udělala nepatrný krok směrem k němu. Téměř nebylo kam se pohnout.
Vzala mu z ruky lahev Ogdenovi starorežné a prohlédla si ji. Byla to osmdesátiletá rezervní edice. Vytáhla zátku a přivoněla si.
Byla muší váha, pokud šlo o alkohol, ale pochybovala, že by dokázala předstírat, že pije. Draco by si toho všiml.
A potřebovala odvahu. Neměla tušení, co může Draco Malfoy se sníženými zábranami udělat. Ta myšlenka ji ochromila čirým strachem.
Setkala se s jeho pobaveným pohledem, když si přihnula.
Jeden z nich byl na podnose. Otázkou zůstávalo, kdo z nich.