Flashback 11
Červenec 2002
Hermiona zvedla hlavu prudce a spatřila Malfoye, jak na ni shlíží z cesty. Byla příliš unavená a naštvaná, aby se vůbec cítila trapně, že ji našel opilou a plačící v potoce.
„Vypadni, Malfoyi,“ řekla a pleskla rukou do vody tak, že ji rozprskla jeho směrem.
„Ty jsi opilá?“ zeptal se.
„Ne, ty kreténe, sedím v potoce naprosto střízlivá,“ protočila oči. „Zmiz. Nechci s tebou mluvit. Nechci vidět tvůj odporný obličej. Kdybych mohla vymazat tvou existenci z mé mysli, aniž bych ohrozila Řád, udělala bych to okamžitě.“
Znovu se rozplakala.
„Do prdele,“ zavrčel Malfoy a díval se na ni se stejným výrazem podráždění, jaký měl, když jí vyprávěl o nechtěném mantichorovi, kterého dostal na starost.
„Grangerová, nemůžeš sedět a brečet v potoce,“ řekl nakonec.
„Ale já můžu,“ odsekla. „Kromě tebe tu není nikdo, kdo by mě viděl. Oblast jsem si už zakouzlila. Žádný mudla sem nepřijde ani mě nezaznamená. Naplánovala jsem si tenhle emocionální výpad pečlivě, a ty mi ho kazíš. Takže—vypadni.“
Hlava jí připadala velmi těžká, a tak ji opřela o kolena. V potoce začínala být pořádná zima, ale byla rozhodnutá se nehnout, dokud Malfoy neodejde.
Ozvalo se tlumené žuchnutí a najednou ji pevná ruka chytila za paži a vytáhla ji z vody.
„Pusť mě!“
Praštila Malfoye přes ruku a kopla ho do holeně, zatímco se snažila vykroutit.
„Nech mě být! Ty a Voldemort jste mi zničili život. To si ani nemůžu občas poplakat?“
„Grangerová, ty hlupačko!“
Malfoy ji vtáhl do náruče a přemístil. Objevili se v chatrči.
Zmateně se rozhlédla po místnosti a přidržovala se ho, aby neupadla.
„Proč jsme tady?“ zeptala se s hlasem, který se jí třásl, jak se postavila a snažila se vzpamatovat. „Nenávidím to tady. Jedna z nejbohatších kouzelnických rodin v celé Evropě, a ty mě nutíš, abych za tebou chodila sem, do téhle ubohé chatrče. Jako bych už tak dost dobře nevěděla, jakým pohrdáním nás, mudlovských šmejdů, oplýváš. Proč sis prostě nekoupil nevěstinec nebo solný důl a nenutil mě navštěvovat tě tam?“
„Říkal jsem ti, že je na jméno Pána zla uvaleno tabu, a ty jsi to stejně použila,“ zavrčel Malfoy. „To je důvod, proč se nemůžeš opít v zatraceném potoce, bez ohledu na to, kolik mudlovských odpuzovacích kouzel použiješ.“
Hermiona zamrkala a zírala na něj.
„Nenávidím tě,“ řekla nakonec.
„Ten pocit je rozhodně vzájemný,“ odsekl, jeho tvář plná opovržení.
Svezla se na podlahu.
„Nenávidím tě tolik,“ řekla. „Byla jsem už tak úplně sama—a pak jsi mě vyžádal a udělal to ještě horší. Aspoň dřív—když se mě někdo zajímal dost na to, aby se zeptal, jestli jsem v pořádku, mohla jsem říct pravdu. Ale teď—teď už to ani říct nemůžu. A teď—i kdybychom vyhráli, nebudu mít na co se těšit. Všichni ostatní budou svobodní a já pořád budu patřit tobě. Budu navždycky sama—“
Položila si obličej do dlaní a znovu začala plakat.
„Harry a Ron mi to nikdy neodpustí,“ pokračovala, její tělo se třáslo vzlyky. „I kdybychom vyhráli válku—oni mi to nikdy neodpustí.“
Po několika minutách její pláč trochu utichl.
„Upřímně nechápu, proč bych se měl starat,“ řekl Malfoy a díval se na ni s lhostejným výrazem.
Upřela na něj naštvaný pohled. „Přemístil jsi mě sem, když jsi věděl, že jsem opilá. Kdybys tohle všechno nechtěl slyšet, mohl jsi mě nechat na pokoji, jak jsem ti opakovaně říkala. Nechápu, proč prostě nezmizíš.“
Pozvedl obočí.
„Nadávky a kletby na moji osobu během jednoho dne. Zdá se, že jsem tě konečně dostal. Zajímalo mě, co to bude stát, abych tě přiměl vzdát se těch sladkých dotyků a říct mi, co opravdu cítíš.“ Jeho výraz byl výsměšný.
„Zmlkni!“ zavrčela, než opřela hlavu o kolena a objala si rukama tělo.
„Ale opravdu—tímhle teprve začínáme, ne? Možná bych měl vyjmenovat všechny, které jsem zabil,“ řekl a pomalu kolem ní přecházel s úšklebkem. „Jako první tu bylo pár mudlů, takové cvičné pokusy, než jsem se vrátil do školy. Teta Bella říkala, že je nutné zvyknout si na zabíjení, než to udělám někomu, koho skutečně znám. Pak Brumbál. A další mudlové. Věděla jsi, že mi zadali najít tvoje rodiče? Musela sis je ukrýt sama, protože po nich nezůstala ani stopa. Žádné chyby nebo tajné rozloučení jako u tolika jiných rodin mudlovských kouzelníků. I když ani ta opatrnost neuchránila tvé sousedy. Bella byla zdrcená, jak pečlivá jsi byla.“
Hermiona na něj zírala s hrůzou.
„Pak Creeveyovi. Finch-Fletchleyovi. A moje teta Andromeda s jejím manželem Tedem. Ten byl pro Bellu dost osobní, mít kouzelníka mudlovského původu v rodině Blackových byla taková ostuda. Nejvíc litovala, že nikdy nemohla zabít Nymfadoru, zvlášť poté, co se rozneslo, že se provdala za vlkodlaka. A pak… No, mrtví ti časem začnou splývat, ale myslím, že to byli další mudlové…“
Hermiona cítila, jak z ní s každým jeho slovem odplouvá hřejivý závoj alkoholu. Malfoy pokračoval, jméno za jménem, každé jí bylo důvěrně známé. Jeho stříbrné oči se leskly a jeho obličej byl chladný, zatímco dál mluvil svým ledovým, přezíravým tónem.
„Víš, Malfoyi,“ řekla po chvíli tiše, „trávíš tolik času tím, abys mi dal přehršel dobrých důvodů tě nenávidět. Je to zvláštní.“
Na chvíli zmlkl a pohlédl na ni.
„To není, jak fungují lidé,“ řekla. „Mozky máme nastavené tak, abychom si věci racionalizovali, aby nás nezničilo provinění. Omlouváme se, obviňujeme, hledáme vysvětlení, které nám pomůže spát. Lidé si nemyslí, že jsou padouši. Zabíjejí, aby ochránili sebe, své rodiny, své peníze, svůj způsob života. Dokonce i tvůj pán, on si nemyslí, že je padouch. Jen si myslí, že je lepší než všichni ostatní. Myslí si, že si zaslouží vládnout nade vším. Když mučí a zabíjí mudly—je to v pořádku, protože podle něj nejsou skuteční lidé. Když ti hodiny vyrýval runy do zad—bylo to v pořádku, zasloužil sis to, protože jsi ho zklamal. Ve své mysli není padouchem, je bohem. Ale ty—ty si myslíš, že jsi padouch. Myslíš si, že si zasloužíš být nenáviděn.“ Naklonila hlavu na stranu a zkoumala ho. „Často přemýšlím, proč to tak je.“
Malfoyova tvář během její řeči stále více chladla a uzavírala se.
„Ušetřím ti námahu,“ pokračovala, a koutky úst jí zacukaly. „Nenávidím tě. Nemusíš dělat nic, abyste mě o tom přesvědčil. Nenávidím tě. Více než kohokoli jiného, kromě tvého pána. Nenávidím tě. Považuji tě za částečně odpovědného za každou osobu, která v této válce zemřela, a za každou, která ještě zemře. Nemusíš mě přesvědčovat, že jsi monstrum, to už dávno vím. Léčím tě, když jsi zraněný, ne proto, že bych měla měkké srdce. A neproklínám tě, když jsi těžce zraněný, ne proto, že by to byl sentiment. Je to prostě jen ten poslední kousek slušnosti, který mi zbyl. Všechno ostatní dobro už jsi ve mně zničil. Takže—bez ohledu na to, co na mě házíš, ti ho nedám. A teď—táhni.“
Bože, to bylo úlevné, konečně to všechno říct nahlas. Pravděpodobně toho později bude litovat, ale v tu chvíli cítila jen úlevu.
Malfoy se mírně pousmál. „Dobré vědět.“
Hermiona si lehla na podlahu a zahleděla se do stropu.
Po několika minutách ticha bylo jasné, že Malfoy nehodlá odejít. Vzdala snahu ho vyhnat. Převládla touha mluvit. Posadila se na podlahu.
„Jaký jsi opilý, Malfoyi?“ zeptala se a otočila hlavu, aby se na něj podívala. Stál vedle ní a díval se na ni z výšky.
Vypadal překvapený otázkou. „Tišší. A naštvanější.“
Odfrkla si. „Samozřejmě. Nebe chraň, abys byl něco zajímavého.“
„Nepředpokládal jsem, že jsi plačící opilec.“ Pozvedl obočí a vyčaroval židli, na kterou se posadil obkročmo vedle ní. Napadlo ji, že se zřejmě nemůže opřít o nic zády. Přemýšlela, jak moc ho muselo bolet, když ji vytáhl z potoka a přemístil se, zatímco se bránila a snažila ho odkopnout.
„To jsem nebývala,“ řekla zasněně. „Vždycky jsem byla ukecaná. Ale alkohol mě dělá emotivní. Dřív jsem byla šťastný opilec. Byla jsem prostě—směšná. Jednou jsem byla na večírku, kde byl punč s alkoholem, a úplně jsem se zřídila. Harry mě musel umlčet, když mě s Ronem táhli chodbami. Smála jsem se tak nekontrolovatelně. Ozvěny smíchu se odrážely od zdí. Filch nás málem chytil.“
„Kdy to bylo?“ zeptal se.
„Moje narozeniny. Bylo mi sedmnáct. Bylo to—den před tím, než jsi zabil Brumbála.“ Její čelist se mírně chvěla, a dívala se dolů na své prsty, které přejížděly po sukni na podlaze. „Měla jsem být druhý den na chodbě. Prefektská služba, abych pomohla prvákům. Ale byla jsem taková po kocovině. Zaspala jsem. Často přemýšlím—jestli by to něco změnilo…“
„Nic by to nezměnilo,“ řekl.
„Od té doby vždycky brečím. Vždycky. Ne že bych se opíjela často. Mám tendenci říkat věci, které lidi naštvou.“
„To děláš vždycky,“ podotkl a věnoval jí významný pohled.
„Říkám víc věcí, které lidi naštvou,“ opravila se. „Každopádně—dnes večer to bylo buď opít se, nebo se sjet, nebo zneužít lektvary.“
„A ten potok?“
„Nemám kam jít. Nemůžu jít do hospody. Nebo se opít před někým z Řádu. Moody není zrovna rameno, na kterém by se člověk mohl vybrečet.“
„Potter a Weasley?“
„Protože o tobě nevědí—jak bych to mohla vysvětlit?“ Nehodlala zmiňovat, že se Harry a Ron vydali hledat viteály a nechali ji za sebou.
„Nemůžu uvěřit, že jsi mě prostě nemohl nechat na pokoji,“ řekla. „Proč jsi tam vůbec byl?“
„Měl jsem pocit, že se chystáš udělat nějakou hloupost. Říkej tomu šestý smysl.“
Protočila oči. „Nechápu, proč by tě to mělo zajímat. Tvoje tajemství by se mnou zemřelo. Jsem si jistá, že bys i tak našel způsob, jak dostat, co chceš.“
„Jsem si jistý, že kdokoliv, koho by Moody poslal jako tvoji náhradu, by byl jen ještě otravnější,“ řekl s lehkým úšklebkem. „Považuj to za další laskavost pro váš Řád. Udržuji vaši léčitelku a mistryni lektvarů naživu.“
Hermiona si odfrkla. Začínala být neuvěřitelně ospalá. Myšlenka na spánek ji přivedla ke Colinovi. Oči se jí zalily slzami. Zakryla si obličej rukama a rozplakala se.
„Co teď?“ řekl Malfoy, když její vzlyky začaly ustávat. Zněl znuděně, ale když se na něj podívala, odvrátil pohled. Pozoroval ji.
„Dneska se mi bude zdát o Colinovi,“ řekla smutně a opřela si hlavu o kolena.
„Byla jsi naivní, když jsi říkala, že bys mohla někoho zabít. Nezvládneš ani to, že někdo zemře rukou někoho jiného,“ řekl Malfoy a zavrtěl hlavou s výrazem pohrdání.
Hermiona ztuhla a upřela na Malfoye pohled.
„Nemyslím si, že na smrti je něco obzvlášť hrozného. Vím, že je to válka. Lidé umírají,“ řekla. „Mně záleží na způsobu. Nemáš ani ponětí, Malfoyi, jaké to je, když ti někdo umírá, zatímco děláš všechno, co je v tvých silách, abys ho zachránil. Umíral pomalu, celou dobu křičel, a já jsem se ho snažila zachránit. To mě pronásleduje. Všechny ty smrti v mé mysli… takové jsou. To je důvod, proč mě pronásledují. Byli v mých rukou—snažila jsem se je zachránit—a selhala jsem—“
Zalkla se a její hlas při posledních slovech praskl.
Malfoy na ni hleděl, poprvé vypadal, že o něčem přemýšlí.
„Proč je pro tebe Colin tak důležitý? Nebyli jste si blízcí. Proč právě ta smrt pro tebe zůstává tak významná? Viděla jsi od té doby horší smrti.“
Zaváhala. Nikdy o tom s nikým nemluvila. Ne doopravdy. Ne celé roky.
„Jeho smrt znamenala začátek konce všeho,“ řekla a podívala se dolů, kde si všimla utržené nitě na své košili. Impulzivně za ni zatáhla a sledovala, jak se látka napnula a stáhla, dokud nit náhle nepovolila a neobjevila se díra. Opravila ji mávnutím hůlky. „Byl první, kdo zemřel úplně pod mou péčí. Harry to viděl. A od té chvíle—jsem si uvědomila, že to, co Řád dělá, nestačí. Že obrana nestačí. A začala jsem to říkat. Ale Harry nesouhlasil. Pro něj—je smrt to nejhorší. Je to odchod. Takže jakékoli zabíjení je zlo. Sebeobrana. Milosrdné zabíjení. Jakékoliv. Tenhle—nesouhlas—nás poslal ve válce každého jiným směrem. Po tom už nic nebylo jako dřív. To je důvod, proč jsem skončila jako léčitelka, zatímco všichni ostatní šli spolu na bojiště.“
„Trochu ironie.“
„Jeden člověk používající černou magii na bojišti nestačí, aby to něco změnilo. A kdybych byla neposlušná a snažila se získat ostatní na svou stranu—mohlo by to rozdělit Řád.“
„Kdybys zase bojovala, jak bys zabíjela?“
„Rychle. Jsou kouzla, která zastaví srdce. Kletby, které dusí. Sečné kletby na krk. Dělala bych něco takového. Pravděpodobně bych použila i kletbu smrti, kdybych toho byla schopná—ale Harry by mi to nejspíš nikdy neodpustil.“
„Jak plánuje Potter porazit Pána zla?“
„Je—je tu proroctví. Harry si myslí, že odpověď je v proroctví,“ řekla neurčitě. Nebyla si jistá, jestli ‚Síla lásky‘ byla skutečná strategie Řádu, ale Malfoy opravdu nepotřeboval znát detaily.
„Fantastické. Všichni sázíme naše životy na kluka-který-nezabíjí a proroctví. Jsme ztraceni.“
„Brumbál porazil Grindelwalda, aniž by ho zabil,“ řekla Hermiona.
Malfoy nevypadal přesvědčeně.
„Kde ses učila léčitelství?“ zeptal se jí. Překvapeně na něj pohlédla.
„Nejdřív ve Francii,“ řekla, „ale válka rychle překročila kanál a bylo pro mě bezpečnější se přesunout než riskovat, že mě tam najdou. Takže jsem šla do Albánie; jejich oddělení staré magie mělo nejlepší základy pro léčení černé magie. Byla jsem tam nějakou dobu. Tam jsem se naučila postup, který používám na tvé runy. Máš štěstí—pravděpodobně jsem jedna z mála léčitelů, kteří ten postup znají, protože nemocnice byla zničena. Pak Dánsko, na analýzu a dekonstrukci kouzel. Potom Egypt; jejich nemocnice se specializovala na lámání kleteb, ale situace byla—nestabilní, takže mě během pár týdnů přeřadili do Rakouska. V Rakousku jsem byla, dokud mě Řád nepřivedl zpátky.“
„Hodně lidí si myslelo, že jsi zemřela, nebo utekla,“ řekl Malfoy a zkoumal ji přivřenýma očima. „Dokud Pán zla nezačal zjišťovat, proč Odboj přežívá po vypálení jejich nemocnice, a Severus nezmínil, že Potterova malá šmejdí kamarádka byla povolána zpět ze své cesty do zahraničí, jako léčitelka a mistryně lektvarů. Mezi vyššími kruhy to způsobilo mírné pozdvižení.“
Ostře na něj pohlédla. Takže věděl, kým byla, když si ji nárokoval. Přemýšlela, jestli to hrálo nějakou roli v jeho rozhodnutí.
Rozhovor ustal. Po několika dalších minutách Hermiona vstala.
„Teď jsem dostatečně střízlivá na to, abych se přemístila,“ řekla.
„Nechystáš se jít opít někam jinam, že ne?“ zeptal se a podezíravě na ni hleděl.
Zavrtěla hlavou.
„Ne. Úplně jsi mi zkazil náladu. A jsem dostatečně vybrečená.“
Vypadal nepatrně ulehčeně. „Nezmrzač se,“ protáhl za ní, když vycházela ze dveří.
Hermiona se nezmrzačila. Když se vrátila na Grimmauldovo náměstí, zamířila ke své skříňce s lektvary a vypila lektvar střízlivosti. Bolest hlavy a nevolnost na ni okamžitě dopadly s jemností bouracího kladiva.
Položila hlavu na pracovní desku a zasténala.
Věřte Dracu Malfoyovi, že jí nedovolí se ani v klidu opít. Zatracený parchant.
Očekávala, že střízlivost ji naplní hrůzou, ale překvapivě nelitovala toho, že na něj konečně vyjela. Rozhodně to nevypadalo, že by ho to překvapilo nebo rozrušilo. Čekal na to.
Neměla vůbec tušení, jak interpretovat nebo zpracovat všechno, co se stalo.
Prohrabala skříňku, dokud nenarazila na lahvičku lektvaru proti bolesti hlavy, vypila ji a snažila se soustředit.
Draco sám sebe považoval za padoucha.
To bylo důležité zjištění. Pravděpodobně to nejdůležitější, které o něm dosud udělala. Ta rozporuplnost, která byla v samém jádru jeho osobnosti.
Probírala si v hlavě všechno, co ten den řekl. Teď, když ze sebe vypustila všechen svůj vztek, se její mysl zdála najednou křišťálově čistá.
„Pak ten mladší šlápl do jezevčí nory a zlomil si nohu. Začal se plazit trávou. Celkem snadný cíl pro smrtící kletbu. Druhá osoba, kterou jsem trefil do zad. Víš… smrtící kletba. Něco si z tebe vezme. To není něco, co by jen tak někdo mohl házet kolem sebe. Ne opakovaně. Colin mohl utíkat dál. Kdyby to udělal, mohl být dneska naživu. Ale on zastavil. Kvůli mrtvému bratrovi zastavil, vrátil se, a snažil se ho odtáhnout.“
Hermiona ztuhla.
Mohl zabít Dennise Creeveyho nespočtem krutějších, pomalejších způsobů než smrtící kletbou. Se zlomenou nohou Dennis nepředstavoval žádné riziko útěku. Byl by dokonalou návnadou, aby přilákal Colina zpátky. Ale—místo aby stál nad zraněným Dennisem a chytil oba bratry—Draco ho zabil humánně. Možná v naději, že mrtvý bratr Colina zažene a zachrání mu život.
Hermiona měla pocit, že se jí podlamují nohy při dvojím uvědomění, které ji zasáhlo.
Malfoy se snažil Colina ušetřit.
Ale možná ještě významnější bylo, že Malfoy tento detail nepovažoval za vykoupení.
Byl si jistý, že ho bude nenávidět až do morku kostí, jakmile zjistí, že se na tom vůbec podílel. Nechtěné přiznání, že se snažil chlapcům pomoci uniknout, nebylo pokusem se omluvit. Podezřívala ho, že to ani nevnímal jako omluvu.
Malfoy se považoval za padoucha kvůli tomu, co dělal. Což naznačovalo, že to dělat nechtěl. Což naznačovalo, že jeho touha pomáhat Řádu mohla být upřímná a ne pouze prostředkem k dosažení jiného cíle.
Hermiona zamyšleně poklepávala prsty na pracovní desku a znovu přehodnocovala vše, co si myslela, že o Dracu Malfoyovi ví.