Flashback 10
Červenec 2002
Hermiona se následující úterý při sběru ingrediencí cítila paranoidně, ale cesta opět proběhla bez incidentu. Toho rána, když dorazila k chatrči, Draco už na ni čekal.
„Takže souboj,“ řekl a točil svou hůlkou v pravé ruce, zatímco Hermiona vešla dovnitř.
Hermiona strnula a lehce zbledla.
Připravovala se na to—neustále si připomínala, že Draco pravděpodobně udělá něco neuvěřitelně nepříjemného, jakmile se začne cítit lépe. Zjevně to bylo jeho výchozí nastavení, jak si mezi nimi udržet odstup.
Vyléčila ho mnohem více z jeho trestu, než po jeho boji s vlkodlakem. Pokud měl pocit, že překračovala hranice svým nedávným dotýkáním se ho—pokud se mezi nimi mezera skutečně zmenšila—připomínala si, že nakonec možná udělá něco strašlivě krutého, aby ji znovu rozšířil.
Věděla to—
Ale přestože to očekávala, cítila se, jako by ji někdo podřízl.
Sklopila oči a donutila svůj výraz nezměnit se.
„Dobře,“ řekla. Položila svou tašku ke dveřím a zabezpečila ji kouzlem.
Jeho výraz byl chladný a vypočítavý, když na ni zíral z druhého konce místnosti.
„Chci vidět, jestli se tvoje uhýbání a vyhýbání zlepšilo, ale nemám zájem tě každou chvíli probouzet—“
Hermiona nepatrně ucukla.
„Jen mi nezasahuj do rukou,“ přerušila ho. „Nemůžu pracovat—když mi znovu zasáhneš ruce.“
Jeho oči se naštvaně přimhouřily.
„Neštvi, Grangerová, nemám v úmyslu tě proklít,“ vyštěkl. Ostře mávl hůlkou jejím směrem a Hermiona ucítila—vodu.
Pohlédla dolů a zjistila, že jí na hřbetu ruky ulpěla velká vodní kapka.
„Uvědomuji si, že mě považuješ za naprosté monstrum,“ řekl chladně, „ale obecně se snažím dodržet své slovo. Předpokládám, že voda tě neurazí.“
Hermiona stále ohromeně zírala na svou ruku. Nakonec vzhlédla a zrudla.
„Promiň,“ zamumlala.
„Dobře.“ Jeho výraz byl strnulý. „Takže—hlavně mě zajímá, jak se pohybuješ. Ale prosím, pokus se mě zasáhnout nějakým zaklínadlem, pokud to vůbec zvládneš.“
Zaujal velmi nenáročný postoj pro souboj a čekal, až udělá totéž.
Udělala to a mírně kývla hlavou, než na něj seslala zaklínadlo na sulcové nohy. Zablokoval ho nejmenším pohybem pravé ruky.
Vyslal proti ní tucet kapek vody, které snadno zablokovala neverbálním štítem.
Seslala sérii omračovacích kouzel, která zablokoval, aniž by se pohnul.
„Proč tě tolik zajímá, jak se pohybuji, když ty se sám nepohybuješ?“ zeptala se, zatímco na jeho nohy vyslala několik svěracích kouzel a zaklínadel na sulcové nohy.
„Nebojuji,“ řekl s tenkým úsměvem, zatímco blokoval její kouzla a několika kapkami vody zasáhl její nohy. „Tvůj štít není celistvý. Přestaň ho udržovat a uskakuj, nebo se ujisti, že pokrývá celé tělo.“
Hermiona zrudla a fyzicky uhnula dalším dvaceti kapkám vody, zatímco na něj sesílala několik mírných kouzel.
„Ty se ani nesnažíš mě zasáhnout,“ řekl zamračeně. „Uvědomuješ si vůbec, že v podstatě souboje mě živí? Bojuji s vlkodlaky, s tvým Řádem, s ostatními Smrtijedy… Zvlášť teď, kdy každý v řadách Pána zla považuje moje zranění za otevřenou pozvánku na to, aby mi ukradli místo.“
Hermiona málem zakopla a zírala na něj zděšeně.
„Cože?“ vydechla s hrůzou. Kdyby to byl Harry nebo Ron, už by ho praštila do hlavy.
Stříkl jí přímo mezi oči kapkou vody.
„Soustřeď se!“ zavrčel, než si položil ruku na čelo v očividném zoufalství, ale stále blokoval její zaklínadlo na zamčení nohou. „Jsi beznadějná. U Merlina. Tohle je důvod, proč prohráváte.“
„Jsem léčitelka,“ ohradila se defenzivně. „Kdybys chtěl, abych se víc snažila tě zaklít, měl jsi začít mluvit o tom, jak rád zabíjíš koťata Maguárů.“
„Každou noc před spaním,“ odsekl suše, zatímco vzduchem nechal pršet další kapky vody. Podlaha se začínala pokrývat kalužemi.
„Opravdu chceš říct, žes bojoval?“ Hermiona se zeptala. Přestala se ho snažit zaklít a místo toho na něj jen naštvaně zírala, zatímco odrážela všechny kapky vody, které na ni vysílal.
Draco protočil oči.
„Možná si vzpomínáš, že jsem Smrtijed,“ řekl. „Nechápu, jak tě to může překvapovat.“
„Jsi zraněný! Předpokládala jsem, že existují nějaké základní zásady lidské slušnosti i mezi Smrtijedy.“ Zuřila.
„No, mýlíš se. Navzdory svému mudlovskému původu je Pán zla pevně přesvědčen o přežití nejsilnějších. Proto také touží podrobit si všechny mudly. Pokud mě můj—trest—dělá zranitelným vůči sesazení, pak si to očividně zasloužím.“
„Takže—co? Mohou na tebe útočit, kdykoliv chtějí?“ zeptala se rozzlobeně, a stále odrážela dešťovou sprchu, kterou na ni směřoval. Celá podlaha už byla pokrytá vodou.
„Samozřejmě že ne,“ řekl, jeho rty se stáhly v pohrdavém úsměvu, „neustálé vnitřní boje oslabují vojenskou soudržnost. Každý týden je vyhrazený čas před Pánem zla, kdy jsou výzvy povoleny. A obecně existují omezení, co se týče zabíjení nebo způsobení trvalé újmy na naší—užitečnosti.“
„To je odporné.“
„Civilizovaný člověk je zkušenější a moudřejší divoch,“ řekl Draco.
Hermiona na něj zmateně přimhouřila oči.
„Jak to, že znáš Darwina a Thoreaua?“
„Ale víš, ‚Poznej sám sebe. Poznej svého nepřítele. A vyhraješ sto bitev bez ztrát,‘“ řekl s nepatrným úšklebkem. „My barbarsky necivilizovaní Smrtijedi umíme číst. Pánovi zla je jedno, co dělám, pokud mu nadále přináším vítězství.“
Najednou si povzdechl a přestal na ni stříkat vodu.
„Ty se mě vážně ani nepokusíš zaklít, že?“ zeptal se podrážděně, zatímco kouzlem odstranil vodu, ve které oba stáli.
Hermiona lehce zrudla.
„Strávila jsem hodně času tím, že jsem tě léčila. Nechci způsobit, že se zraníš ještě víc,“ přiznala zdráhavě.
„Ty jsi vážně hloupá,“ zavrčel a zamračil se na ni. „Čekáš snad, že Smrtijedi ti prokážou stejnou laskavost? Pokud jsi zraněná na zemi, tak tě zaklít ještě jednou by pro ně bylo zábavné.“
„Myslím, že je docela zjevné, že bych byla dost mizerný Smrtijed,“ odsekla.
„To nepochybně. Ale doufal bych, že bys mohla být natolik pragmatická, abys bojovala kompetentně.“
„Umím být pragmatická. Když jde do tuhého, nezaváhám. Ale—teď tě nemůžu zkusit zranit.“
Kousla se do rtu a odvrátila od něj pohled.
„Ty—,“ začala, „zachránil jsi teď už několik stovek lidí. Možná se to nikdo nikdy nedozví. A byl jsi za to potrestán. Takže—nebudu se tě snažit zranit. Ne, když jsi už teď zraněný.“
Stála tam rozpačitě. Povzdechl si a podíval se na ni. V jeho výrazu bylo chladné kalkulování, když ji zvažoval. Pak nastalo dlouhé ticho.
„Věděla jsi,“ řekl Draco lehkým tónem po chvíli, „že jsem byl u toho, když byla rodina Creeveyových vytažena ze svého úkrytu?“
Hermiona nemohla být víc šokovaná, ani kdyby k ní přistoupil a vlepil jí facku. Ostře na něj pohlédla, zatímco pokračoval.
„Dva kouzelníci z mudlovské rodiny. Docela anomálie. Byli považováni za vysokou prioritu. Pán zla chtěl, aby jejich smrt byla spektakulární.“
„Ty—,“ Hermiona vydechla. Slova jí zamrzla v krku, pohlcena narůstající hrůzou.
„Měla jsi slyšet, jak ti mudlové křičeli. Milá teta Bella měla takovou zálibu v cruciatu. Vzpomínáš si, jak přivedla Longbottomovy k šílenství? Považovala Creeveyovy za své další mistrovské dílo. Kluci se snažili utéct. Dobří běžci. Dost chytří na to, aby věděli, že své rodiče nezachrání.“
Hermiona měla pocit, jako by do ní někdo opakovaně udeřil. Snažila se dýchat, ale její plíce nefungovaly. V krku cítila, jako by ji něco dusilo.
Draco pokračoval neúprosně: „Samozřejmě, že tvůj Řád dorazil, ale bylo to dost pozdě. Otec si prokousl jazyk a utopil se ve vlastní krvi. Bella vyřízla matce dělohu, pro případ, že by byla ještě dost při smyslech, aby pochopila, za co je trestána. Zatímco věšeli její orgány po salónu, mně přidělili úkol vystopovat ty kluky. Bylo to snadné, brečeli a snažili se zůstat spolu. Umístit je na venkov, kilometry od další farmy, bylo docela přehlédnutí pro dva kouzelníky, kteří se nemohli přemístit. Pak ten mladší šlápl do jezevčí nory a zlomil si nohu. Začal se plazit trávou. Snadný cíl pro smrtící kletbu. Druhého člověka jsem tehdy zabil zezadu.“
Hermionina ruka se pohnula, aniž by nad tím přemýšlela, a poslala na něj sečné kouzlo. Prořízlo Malfoyovu tvář. Ani nemrkl, když mu z rány začala vytékat krev a stékala mu po obličeji. Udělal krok k ní.
„Víš,“ řekl tiše, „smrtící kletba něco stojí. Není to něco, co by mohl každý jen tak používat. Ne opakovaně. Colin mohl utíkat. Kdyby to udělal, možná by byl dnes naživu. Ale on zastavil. Kvůli svému mrtvému bratrovi se vrátil, snažil se ho odtáhnout.“
„Ty jsi—,“ Hermiona zachraptěla, cítila, že se v ní hromadí hrůza tak obrovská, že by ji mohla pohltit. „Jsi—“
Malfoy pozvedl obočí a chladně se na ni pousmál.
„Chceš vědět, jestli jsem odpovědný za tu noční můru ve tvé hlavě?“
Hermiona cítila, že pokud ještě něco řekne, možná se pozvrací. Její hůlka se jí chvěla v prstech a cítila, že je rozpolcená mezi touhou křičet a plakat. Nikdy si nemyslela, že by byla schopná použít Crucio, ale když se k ní Malfoy přiblížil, jeho šedé oči jiskřily, byla si jistá, že by to myslela vážně.
„Ne,“ řekl tiše a Hermiona sebou trhla. „To byl Dolohov. Právě ji vynalezl. Přišel konkrétně s nadějí, že ji ten den vyzkouší. Ale je těžké s ní mířit. Na dálku k ničemu. Musíš být od cíle méně než stopu. Kdyby Colin jen běžel—nezasáhla by ho.“
Hermiona si přitiskla ruce na ústa a s tlumeným vzlykem klesla na podlahu.
Malfoy si k ní klekl, chytil ji za bradu a chladně se jí podíval do očí.
„Tohle je to, jak vypadá sentimentalita Nebelvíru. Všechny ty vznešené ideály o tom, že nikoho nenecháte pozadu, ani mrtvé; že nebudete používat černou magii; že neudeříte někoho, kdo už je na zemi; že se pokusíte připsat hrdinství lidem—když se ti bude chtít věřit v něco z toho, vzpomeň si, jak a proč Colin zemřel přímo před tebou. Nemáš nejmenší představu, kolik členů vašeho Odboje jsem zabil, protože věřili lži, že dobrota je výhodou ve válce.“
Pustil ji a postavil se.
„Jestli se teď nenaučíš bojovat, zemřeš. Fakt, že tě už dávno nezabili při sběru bylin, je pouhou benevolencí osudu. Jsem si jistý, že jsi dost pragmatická na to, abys na něco takového nespoléhala dál. Jestli máš alespoň trochu rozumu, příští týden od tebe očekávám skutečné odhodlání.“
Položil vedle ní svitek pergamenu a s prásknutím se přemístil pryč.
Hermiona seděla a třásla se na vlhké podlaze chatrče dlouhou dobu.
Nikdo nemluvil o Colinovi.
Ze společného ohledu k ní i k Harrymu se tomuto téma důsledně vyhýbalo. Cokoli, co by se byť jen vzdáleně dotýkalo této otázky, bylo předneseno s maximální opatrností.
Po tom, co se to stalo, Hermiona ukryla vzpomínku do nejtemnějších koutů své mysli a ta tam hnisala jako otevřená rána. Malfoy na ni narazil během výuky nitrobrany.
To, že ji z ní vytáhl a využil její trauma, aby ji ponižoval, bylo tak drtivé, že měla pocit, jako by zažívala fyzický šok.
Bylo jen málo věcí, které pro Hermionu stále měly posvátný význam.
Ne její tělo.
Ne její duše.
Ale Colinova smrt—ta pro ni vždycky byla soukromou bolestí. Přiměla ji opustit přátele. Zavedla ji přes Evropu až zpět. Dohnala ji až do chatrče, ve které právě seděla. A k Malfoyovi, který ji využil, aby zničil poslední zbytky jejího já.
Přitiskla si dlaně na oči, dokud ji nezačaly bolet. Snažila se znovu najít rovnováhu.
Když se konečně zvedla z podlahy a zamířila zpět na Grimmauldovo náměstí, šla už pozdě na svou směnu v nemocničním oddělení.
Cítila se, jako by den proplouvala. Divně odtažitá. Jako by mezi její myslí a zbytkem světa bylo sklo.
Hermiona prováděla rutinní léčbu, a večer trávila dlouhým vařením lektvarů.
Řád potřeboval velkou dávku Doušku živé smrti. Používali jej jako řešení pro zajaté Smrtijedy. Nechtěli je zabíjet a neměli ani vězení, ani dostatek lidí, aby mohli některé uvolnit jako stráže. Takže zajaté Smrtijedy udržovali v nezjistitelné lokaci v režimu zadrženého vědomí. Bill Weasley a jeho manželka Fleur měli toto zařízení na starosti a díky svým dovednostem bývalých odeklínačů vytvářeli složitá kouzla a ochranné bariéry, aby zvládli značný počet vězňů, který se Řádu za léta podařilo shromáždit.
Když čekala dvě a půl minuty, než se lektvar usadí, podívala se na hodinky. Bylo skoro osm hodin večer.
Vzdychla a schovala si obličej do dlaní. Nechtěla Malfoye znovu vidět. Pokud by ho viděla, pravděpodobně by ho praštila do jeho krutého obličeje.
Pravděpodobně ani neočekával, že se objeví.
Její hůlka jemně cinkla, aby oznámila, že čas vypršel, a ona přidala poslední špetku kořene kozlíku.
Lektvar se zbarvil světle růžově.
Zabezpečila ho kouzly a pečlivě ho odložila stranou.
Vzala si do rukou sklenici s mastí a začala ji převalovat v prstech. Docházela jí esence z třemdavy. Většinu použila na ošetření jeho run. Snažila se nemyslet na to, kolik dalších zranění mohla vyléčit, kdyby ji nepoužívala na Draca; snažila se nepočítat jeho hodnotu ve srovnání s životy jiných. Kolik životů zachránil, kolik jich vzal, a zda jeho znalosti měly hodnotu ztracených životů, nebo ne.
Zabil Brumbála. Počet životů, za jejichž ztrátu nesl odpovědnost jen kvůli tomuto činu, byl dostatečný k tomu, aby byl navždy zatracen. Nikdy by nevyrovnal váhy, bez ohledu na to, kolik lidí zachránil.
Pokud by jim ale pomohl vyhrát, možná by to bylo dost.
Hořce se usmála sama pro sebe.
Draco Malfoy byl pořád stejný člověk, jakým byl noc předtím. Jediný rozdíl byl v tom, že její podvědomí o něm se o něco málo rozšířilo.
Nerozuměla mu.
Proč se tak rozčiloval a choval jako monstrum jen proto, že nechtěla zranit někoho, kdo už byl těžce zraněný? Byl tak nerozumně rozzlobený a zatrpklý. Měla pocit, jako kdyby rozbila křehký mír, který mezi nimi byl.
Ale provokovat ji Colinovou smrtí – to bylo přízemní, dokonce i podle jejích měřítek pro něj.
Možná měl opravdu obavy, že zemře.
Ušklíbla se. Pokud ano, pravděpodobně jen proto, že nechtěl riskovat, že bude muset komunikovat s někým, kdo není mistrem v nitrobraně.
Než mohla dál přemýšlet, strčila mast do kapsy a zamířila k chatrči. Byla tam o čtyři minuty dřív.
Být tam znovu ji vyčerpávalo.
Posadila se na židli a vytáhla z kapsy fotku. Byla na ní ona, Ron a Harry ve Velké síni, všichni zrovna uprostřed sousta, otravně se dívající na fotografa. Colin ji tehdy vyfotil.
Vždy na ni hleděla, když byla smutná.
Znovu ji schovala do kapsy a pak se opřela přes stůl, hlavu si položila na zkřížené paže.
Možná by si měla dát lektvar Bezesného spánku, až se vrátí. Už cítila, jak se noční můry krčí někde v hloubi její mysli. Jen čekaly na příležitost vyškrábat se na povrch jejího vědomí.
Ten měsíc už si ho vzala osmkrát. Pořád měla noční můry z obětí, které k ní byly přivezeny z vývojového oddělení kleteb.
Snažila se. Snažila se je všechny zachránit.
Nebyla tam žádná naděje. Téměř každý z nich zemřel. Ti, co ne, ty usmrtila. Aby je ušetřila nekonečné agónie, ve které byli magicky uvězněni.
Kdyby si vzala bezesný spánek znovu, porušila by pravidla, která ukládala všem ostatním. Kromě zraněných neměl nikdo povoleno více než osm dávek za měsíc.
Ne že by to někdo zjistil. Hermiona byla ta, kdo měl na starosti regulaci lektvarů. Odboj byl tak přetížený, že si nemohl dovolit nad ní dosadit dozor. I kdyby to zkusili, pokud by ten člověk nebyl mistr v lektvarech, sotva by Hermionu dokázal zastavit, aby potají dělala, co chtěla.
Ale bylo snadné sklouznout k porušování pravidel. Devětkrát za měsíc. Po tom by bylo tak snadné ospravedlnit si deset. Pak jedenáct.
Dokud by to nepřestalo fungovat.
Dokud by nezačala toužit po něčem silnějším.
Severus ji varoval. Možností, jak by mohl mistryně lektvarů zneužít své dovednosti, bylo nekonečno.
Možná by se po návratu domů měla zastavit u Nevilla, aby si s ním dala trochu kůže z hřímala, nebo zjistit, jestli by se s ní Charlie podělil o zásoby ohnivé whisky.
Ve skutečnosti se ale nechtěla sjet. A ani nemohla, i kdyby chtěla. Vždy byla v pohotovosti pro případ léčitelského nouzového stavu.
Mohla by se opít. Vždy měla ve svých zásobách pečlivě uložený lektvar na vystřízlivění. Ale ani střízlivá si s Charliem moc nerozuměla.
Hermiona zoufale toužila s někým mluvit.
Téměř každá interakce s Malfoyem byla jako emocionální rána do žaludku, a ona od nich musela odejít a předstírat, že se nikdy nestaly.
Žila v domě plném lidí, ale cítila se naprosto izolovaná.
Ozvalo se tiché prasknutí přemístění. Zvedla mdlý pohled a zjistila, že Malfoy dorazil. Působil chladně a líně jako vždy.
Chtěla se rozbrečet a utéct. Nebo ho zle proklít a nechat ho tam.
Spolkla to a vstala.
Rozepnul si košili a sedl si obkročmo na židli. Neřekla ani slovo, když mu stahovala látku z ramen a pustila se do práce.
„Teď použiju čisticí kouzlo,“ řekla mechanickým hlasem. Odpočítala do tří a pak ho provedla.
Poté rychle nanesla mast. Třemdava udělala pokrok v neutralizaci jedu. Řezy vypadaly téměř připravené na hojení. Pravděpodobně je bude moci začít uzavírat během příštího týdne. Proces by zabral několik hodin, pokud by ho chtěla provést správně a zajistit, že jizvy nebudou napjaté a nebudou tahat, když se pohne.
Nechtěla s ním mluvit, ale přinutila se otevřít ústa.
„Pokud budeš mít čas během příštích čtyř až sedmi dní, můžu ty řezy uzavřít. Zabere to asi tři hodiny. Nejlepší čas pro mě je po osmé večer a před pátou ráno. Přes den mám služby v nemocnici a další povinnosti.“
Neřekl nic.
Znovu seslala ochranná kouzla a přehodila mu košili přes ramena. Pak se otočila a bez jediného slova odešla z chatrče.
Letní večer byl chladný. Jemně se otřásla a kráčela dolů po cestě. Rozhodla se. Půjde se pořádně opít.
Zastavila se před hospodou a zaváhala. Byla upovídaná, když byla opilá. Nemohla jít do mudlovské hospody a začít brečet nad všemi, kdo zemřeli. I kdyby se dokázala vydávat za doktorku z pohotovosti, byla mizerná lhářka, pokud šlo o konverzaci.
Pokračovala dál, dokud nenašla trh, kde si koupila láhev portského. Její rodiče si portské často dávali večer na dovolené.
Vzala láhev k potoku, kde stála její věž z kamenů, a pak překvapeně zůstala stát. Na březích rostly rákosy, které si nepamatovala, že by tam byly dřív, a celé místo působilo o něco tepleji. Magicky. Seslala několik dalších kouzel na odpuzování mudlů a také kouzlo na soukromí, pak otevřela láhev a začala pít.
Vzpomněla si, že jí někdo říkal, že člověk se může opít rychleji, když používá brčko. Nevěděla, jestli je to pravda, ale vykouzlila si dlouhé brčko a začala srkat. Vypočítala si, že má několik hodin, než by ji někdo začal hledat. Víc než dost času na to, aby se opila, pobrečela si pod mostem a pak trochu vystřízlivěla, než se vrátí.
Nic nevečeřela; alkohol na ni rychle zapůsobil.
Brzy byla stočená do klubíčka mezi rákosím a vzlykala.
Nenáviděla Malfoye. Jak se opovažoval ji požadovat, izolovat ji a mluvit o rodině Creeveyových? Doufala, že bude tou, kdo ho zabije.
Postavila se a vzala vrchní kámen z věže a hodila ho zpátky do potoka.
Udělala to příliš neopatrně. Celá věž se zakymácela a s rachotem spadla do vody. Zděšeně zalapala po dechu a pokusila se ji znovu postavit.
Hromádky kamenů vyžadovaly větší zručnost a pevnější ruce, než jaké v tu chvíli měla. Po několika pokusech to vzdala, sedla si doprostřed potoka a začala plakat a třást se zimou.
Už dlouho se necítila takhle uboze, ale bylo jí to jedno. Měla si koupit dvě láhve portského.
„Co to, sakra, děláš, Grangerová?“