Flashback 6
Duben 2002
Draco se na ni ostře podíval, něco v jeho výrazu se mihlo, něco, co nedokázala přečíst.
„To je v pořádku,“ řekl tvrdým hlasem. „Když jsem řekl, že tě chci ochotnou, znamenalo to, že máš právo říct ne. I když by možná bylo lepší to prostě říct než se mě záměrně snažit vyprovokovat.“
Hermiona na něj šokovaně zírala.
Zatnul ruku v pěst a přitiskl si ji na čelo, jako by ho bolela hlava.
„Chceš pokračovat s nitrobranou?“ zeptal se.
Hermiona se lehce zavrtěla, ale neodpověděla. Cítila se vyvedená z rovnováhy. Tohle—ten rozhovor—neprobíhal tak, jak očekávala.
Co tím myslel?
Mohlo by to být jen klam, aby ji zaskočil?
Pokud opravdu mohla odmítnout, nikdy jí to nedal jasně najevo. Naopak—naznačil spíš opak. Ačkoli—doopravdy neudělal moc, co by nebylo hlavně za účelem ji provokovat.
Takže—
pohlédla na něj opatrně.
Něco, co mu té noci řekla, ho omylem zasáhlo. Hluboce.
Co to bylo?
Že ho moc vzrušuje. Že rád ubližuje někomu, kdo se nemůže—nebo
nechce—bránit. Že využívá to, na čem lidem záleží, aby je mučil, uvěznil a donutil dělat, co chce. Že je úplně stejný jako Voldemort…
Že je úplně stejný jako Voldemort.
Pravděpodobně to bylo ono. Možná se považoval za lepšího než jeho pán. Možná si myslel, že pokud pomůže Řádu svrhnout Voldemorta, vytvoří se mocenské vakuum, které by mohl vyplnit.
Ta myšlenka jí zkroutila vnitřnosti.
Bylo to opravdu ono? Hrál na obě strany s tím, že po vítězství si bude nárokovat moc?
Možná nesouhlasil s Voldemortovou vládou teroru; útoky, které byly použity k obvinění Řádu, mučením a experimenty. Malfoy si pravděpodobně představoval, že by vládl ‚kultivovanějším‘ způsobem, kde by ženy byly formálně ‚ochotné‘ a popravy ceremoniální.
A přesto—zdálo se, že byl víc než jen uražený. Ta zuřivost—zuřivost, kterou v sobě nosil, musela být větší než pouhé ego nebo ambice.
Její opatrný výraz ho zřejmě rozčiloval. Zasyčel lehce a blýskl zuby.
„Stačí, když řeknu, že ti neublížím,“ procedil skrz zuby. „Tak na mě přestaň koukat, jako bys čekala, že tě prokleju, jakmile se ke mně otočíš zády.“
Hermiona sebou při těch slovech škubla. Kdyby nebyla tak zoufalá zajistit, že pro ně bude dál špehovat, nejspíš by se ušklíbla a zeptala se, proč podobnou výjimku neudělal pro Brumbála. Zdálo se, že v jejím výrazu rozpoznal jízlivou odpověď, a jeho čelist nepatrně cukla.
Skousla si jazyk a rozpačitě se rozhlédla po chatrči. „Chci dokončit výuku nitrobrany.“
„Dobře.“
Jeho tón byl odměřený, a zdálo se, že svůj hněv uzavřel do hranic. Jeho tvář se znovu vyhladila do té chladné, lhostejné masky. Ale jeho stříbrné oči ji nadále studovaly. Téměř cítila jeho pohled na své kůži.
Přistoupil k ní.
Byl zároveň stejný, a přesto jiný. Jako by dělal stejné pohyby,
ale uvědoměleji než dřív. Byla v tom jemná příchuť přehnané preciznosti.
Konečky prstů jí zlehka zaklonil hlavu. Když se mu hluboce zadívala do očí, viděla v nich hořkost, o níž si nemyslela, že by tam dříve byla.
Bezbolestně pronikl do její mysli.
Další dva týdny pokračovalo totéž. Více nitrobrany a rezervovaný Malfoy. Rozhovory zůstávaly strohé, i když informace, které poskytoval, proudily dál štědře a zůstávaly spolehlivé.
Hermiona si každý týden v duchu nadávala, když se Malfoy přemístil pryč po výměně sotva tuctu slov.
Její psychologický náčrt Malfoye ustrnul. Každý týden přidávala další otázky bez odpovědí. Seznam jeho možných motivací se pohyboval od ušlechtilých až po monstrózní.
Poznala, že s výukou nitrobrany je téměř u konce. Malfoyovy invaze do její mysli byly stále bolestivější a agresivnější, jak testoval její techniku a schopnosti.
Chtěla se ho zeptat, jestli pořád plánuje trénovat ji v souboji, ale bála se téma zmínit.
Začínala cítit zoufalství.
Když dorazila do chatrče, nervózně přecházela, snažila se vymyslet způsob, jak prolomit tu nepříjemnou atmosféru. Musel existovat způsob, jak se k němu dostat. Nějaká slabina, kterou by mohla využít, aby se dostala dovnitř.
Malfoy se před ní objevil s ostrým prásknutím a při narovnávání se lehce zašklebil.
Hermiona viděla ten jemný výraz dostatečně často na to, aby ho okamžitě rozpoznala, bez ohledu na to, jak pečlivě byl skrýván. Bez přemýšlení vytáhla hůlku a seslala na něj rychlou diagnostiku.
Než se stihla podívat na výsledky, Malfoy se vrhl vpřed, vyrazil jí hůlku z ruky a přimáčkl ji ke zdi.
„Co to děláš?“ zavrčel.
Jasně. Pravděpodobně nebyl zvyklý nechávat lidi, aby na něj sesílali kouzla.
Podívala se mu klidně do očí. „Jsi zraněný.“
Odtáhl od ní ruce a ustoupil.
„To nic není,“ řekl. „Postarám se o to později.“
Hermiona sklopila oči k zemi, kde o pár stop dál ležela její hůlka. Na podlaze si přečetla nejzřetelnější výsledky.
„Máš několik zlomených žeber, otřes mozku a vnitřní pohmožděniny. Bude mi trvat deset minut, než to spravím. A—“ podívala se na něj významně, „každé další přemisťování tě bude ještě víc bolet. Pokud ty zlomeniny necháš být a budeš to dál dělat, žebra se mohou úplně zlomit. Můžeš si propíchnout plíci. Pokud tam budou úlomky, žebra by se musela odstranit a nechat znovu narůst.“
Několik okamžiků na ni zíral, než protočil oči. „Dobře.“
Sklonila se a zvedla svou hůlku. „Svlékni se—od pasu nahoru.“
Na chvíli ztuhl.
„Myslel jsem, že tohle je moje hláška,“ řekl nakonec a neohrabaně si začal rozepínat plášť, který nechal bezstarostně sklouznout na podlahu. „Kdybys mě tak moc chtěla, stačilo si o to říct.“
Zamračil se na ni přehnaně hraným způsobem.
Každý měl svou metodu, jak se vyrovnávat s bolestí. Harry vždy ztichl, zatímco Ron se stával tím, co Fred a George nazývali „protivnou slečinkou.“ Seamus a Charlie zase tak nadávali, že je bylo potřeba umlčet.
Zdálo se, že bolest činí Malfoye ještě sarkastičtějším, než obvykle byl.
Aspoň to znamenalo, že s ní zase mluví.
Hermiona protočila oči. „Jistě. Nic mě nerozpálí tak jako pohled na břicho pokryté fialovými a zelenými modřinami.“
„Vždycky jsem věděl, že jsi sadistická mrcha.“
Ten komentář Hermionu tak překvapil, že vybuchla smíchy.
Malfoy vypadal překvapený úspěchem svého vtipu, zatímco si neohrabaně rozepínal košili a snažil se ji svléknout.
Měl zraněné i rameno.
Pomalu k němu natáhla ruku, jako by se blížila k vystrašenému zvířeti. Neucukl, a tak mu začala jemně stahovat košili a přitom si prohlížela poškození.
Zdálo se, že byl extrémně násilně odhozen—do něčeho.
Rameno měl vykloubené, ale nejspíš si ho sám nahodil zpět. Celá pravá strana jeho těla byla pokryta modřinami. Bylo pozoruhodné, že neměl zlomenou paži.
„Co se stalo?“ zeptala se s upřímnou zvědavostí.
„Nová smečka vlkodlaků,“ odpověděl stručně. „Byly tam problémy s vedením.“
„Takže co? Bojoval jsi s vůdcem vlkodlaků?“ zeptala se skepticky, zatímco začala léčit jeho žebra.
„No, bylo přísně zakázáno, aby kousal nebo škrábal, a já ho nemohl zabít. Ale—když máš bestie se smečkovou hierarchií a pokusíš se je vést, aniž bys je nejdřív donutil k poslušnosti, tak jen čekáš na vzpouru,“ vysvětlil Malfoy, jako by to bylo samozřejmé.
„Tohle všechno je z vítězství, nebo z porážky?“ zeptala se, když opravovala další zlomené žebro.
Zamračil se na ni. „Samozřejmě z vítězství. Kdybych prohrál, nepřemístil bych se nikam. Ten zatracený zvířecí mozek ani nenapadlo použít hůlku. Jakmile začnou běhat ve smečkách, všichni se zdivočí.“
Protočil oči, když to říkal, a dodal: „Takže jsem teď údajně alfa smečky vlkodlaků. Myslím, že to přidává na mém přirozeném šarmu.“
„Alfa tě jistě zkusí zabít,“ podotkla Hermiona.
Malfoy odfrkl. „Klidně to může zkusit. Zabere mi méně než minutu ho zlikvidovat, jakmile budu mít povoleno ho zabít.“ Ušklíbl se.
Hermiona nic neřekla. Neverbálním kouzlem přivolala svou brašnu a vytáhla z ní pohotovostní léčitelskou sadu, kterou vždy měla s sebou.
„Sedni si a vypij tohle,“ nařídila, když mu podávala lektvar. „To vyřeší ten otřes mozku, co máš.“
Zatímco ho vypil, promnula si ruce, aby je zahřála, a pak je namočila do malé dózy s mastí.
Na chvíli se na něj zamyšleně podívala, než mu lehce položila ruku na obnažené rameno.
Skoro vyskočil z kůže.
„Uklidni se,“ řekla a cítila, jak se svaly na jeho ramenou napjaly pod jejími prsty. „Nebude to mít správný účinek, když se nebudeš umět uvolnit.“
Malfoy se vůbec neuvolnil.
Protočila oči.
Lehce přejížděla prsty po jeho rameni, roztírala mast a nechávala ho zvyknout si na dotek. Svaly na jeho rameni sebou škubaly a cukaly, což Hermioně připomnělo hlazení plachého koně.
Ze všech situací, ve kterých si kdy představovala Malfoye polonahého ve své přítomnosti, léčení ho překvapivě nebylo jednou z nich. Ale—mohla to využít k urovnání věcí a pokračování ve své původní strategii.
Bylo jisté, že je osamělý. Zdál se být vyvedený z míry z fyzického kontaktu, který nebyl ani násilný, ani sexuální.
Předpokládala, že to nebylo nijak překvapivé. Kdo by k němu byl laskavý? Podle jeho slov nikdo nebránil jeho brutálnímu výcviku s Bellatrix, dokonce ani jeho matka. Ta myšlenka ji lehce rozechvěla.
Používat Crucio na šestnáctiletého, aby se naučil nitrobraně a pak ho tam nechat omdlít z bolesti.
Mohla by využít tu prázdnotu. To osamění. Potřeba útěchy je zapsaná v lidské psychice. Malfoy si možná ani neuvědomuje, co mu chybí, takže by se nemusel bránit. Pokud by probudila tu potřebu—
—měla by vyhráno.
Fyzický kontakt, který není sexuální, pro ni byl přirozený. Dotýkat se těl. Být uklidňující a konejšivá. Uvědomila si, že to byla nečekaná výhoda, kterou nad Malfoyem měla. On měl rád jasné hranice. Ona by je rozmazala a proklouzla mezerami.
Naklonila se trochu blíž, tak, že její ústa byla blízko jeho ucha. Jeho kůže jemně voněla po soli, s jemnými, ostrými tóny mechového dubu a svěží zelené vůně papyru.
„Tohle bude trochu bolet,“ řekla tiše.
Pak začala masírovat svaly, aby léčivou mast vtlačila hluboko do tkání a obnovila natažené šlachy. Pokud by se to nedostalo dostatečně hluboko, poškození by mohlo být trvalé a Malfoy by mohl být náchylný k dalšímu vykloubení ramene.
„Do prdele,“ zasténal. „Jsi fakt mrcha.“
Její ruce na chvíli znehybněly, než pokračovala.
„To už mi párkrát řekli,“ poznamenala tiše.
Zdálo se, že ho její odpověď trochu zaskočila. Zmlkl a zatnul čelist, zatímco pokračovala. Během minuty byla hotová, ale stále mu masírovala rameno. Jemně. Způsobem, který—čistě z lékařského hlediska—nebyl nutný.
Po další minutě se zastavila a její ruce spočívaly lehce na jeho rameni.
„Teď musím dokončit léčbu žeber. Nejjednodušší to bude, když si lehneš.“
Malfoy si povzdechl a lehl si na podlahu. Jeho plášť mu strčila pod hlavu a sama se posunula tak, aby seděla vedle něj.
Díval se na ni s intenzivní podezřívavostí.
Zabavila se prohledáváním své léčivé sady a nakonec vytáhla velkou lahvičku séra. Rychlým kouzlem si očistila ruce od masti a nalila si viskózní tekutinu do dlaně. Roztírala ji po jeho paži, boku a hrudi krouživými pohyby. Pozorovala, kde sérum mizí nejrychleji, a na ta místa přidala další vrstvu.
Volnou rukou seslala nové diagnostické kouzlo. Měl i pohmožděnou ledvinu. Tiše si povzdechla.
„Máš naraženou ledvinu. Nemám na to s sebou lektvar, takže budeš muset zajít za léčitelem. Není to nic vážného, ale bude to pár dní bolet, pokud to nevyřešíš.“
Modřiny na jeho hrudi pomalu mizely pod jejími prsty. Jak mizely, její pohyby se postupně zpomalovaly, zatímco si ho prohlížela.
Byl—fyzicky—docela přitažlivý.
Musel mít genetickou predispozici k nízkému tělesnému tuku, protože všechny svaly na jeho trupu a pažích byly výrazně vykreslené. Celé jeho tělo bylo tvrdé a hranaté, bez náznaku měkkosti. Nebyl kulturista, ale byl—
v dobré kondici.
Většina mužů měla alespoň tenkou vrstvu tuku, která tlumila jejich tělo před tím, než se narazila na svaly. Navzdory tomu, jak silní byli všichni Weasleyovi kluci, jejich svaly byly většinou jen jemně viditelné pod kůží. Harry měl zase věčnou tendenci k vychrtlosti, bez ohledu na svou fyzickou kondici.
Takže ji to vlastně ani nepřekvapovalo. Lucius Malfoy byl dobře stavěný a měl daleko od obezity, zatímco Narcissa byla hubená jako laťka.
Zamyšleně si Malfoye prohlížela.
„Takže na všechny své pacienty civíš, nebo jsem tak výjimečný?“ ozval se Malfoy náhle protahovaným tónem.
Trhla sebou a zrudla.
„Necivěla jsem,“ řekla defenzivně. „Jen jsem přemýšlela o tvém podílu tělesného tuku.“
„Samozřejmě že jo,“ odfrkl si Malfoy.
Stáhla ruce zpět.
„Hotovo,“ řekla tiše.
Posadil se a zakroužil ramenem, zatímco si zkoumal opravená žebra. Pak si rychle natáhl košili a zapnul ji.
Hermiona odvrátila pohled a začala balit svou léčitelskou sadu.
„Takže—jak člověk přemůže vlkodlaka, aniž by ho zabil?“ zeptala se.
„Bombarda Maxima s hůlkou přitisknutou k jeho oční bulvě se zdá být docela účinná metoda,“ odpověděl Malfoy ležérně, zatímco zvedal svůj plášť a postavil se. „Ale musíš ho nechat dostat se blízko. Což se očividně úplně nevydařilo.“
Zírala na něj.
„Vyhodil jsi mu oko do vzduchu?“
„To by kouzelníka zabilo, ale vlkodlaci nikdy neví, kdy mají umřít.“
„Ten tě nepochybně zkusí znovu zabít,“ řekla Hermiona vážně.
„S tím počítám,“ řekl divoce.
Protočila oči a postavila se.
„Takže. Víc vlkodlaků. Nějaké další informace?“
Beze slov vyčaroval svitek.
„Pár nových kleteb, které by váš Řád možná milostivě použil, aniž by tím poskvrnil své drahocenné svědomí. Detaily o nové věznici v Cornwallu. A taky—Pán zla zvažuje udělat ze svého jména tabu. Možná bys měla varovat všechny své pošetilé bojovníky, aby ho nepoužívali jako důkaz své neohrožené nebelvírské odvahy.“
Hermiona svitek přijala a on se otočil k odchodu.
„Díky za uzdravení, Grangerová.“
Zmizel.
Hermiona se na chvíli rozhlédla po chatrči, než svitek zasunula do své brašny.
Právě uzdravila Draca Malfoye.
Uzdravila už spoustu lidí, ale nějakým způsobem to u něj působilo jinak.
Na pár minut se necítil jako Smrtijed. Byl to prostě člověk, který trpěl.
Člověk.
Nebyla zvyklá o něm takhle přemýšlet.
Působilo bezpečněji vnímat ho neosobně. Jako koncept ve své mysli.
Smrtijed. Vrah. Špeh. Cíl. Nástroj.
Tak si ho raději kategorizovala.
Ne jako zraněného člověka. Ne jako někoho, kdo se krčí bolestí ze zlomených žeber. Ne jako někoho, kdo není zvyklý na fyzický kontakt, že reflexivně ucukává. Ne jako někoho—přitažlivého.
Ta interakce zdánlivě vyřešila nepříjemnost; překlenula prostor, který mezi nimi vznikl. Ale také odřezala část ‚jinakosti‘, kterou na něj byla schopná aplikovat; jako na svého nepřítele, vraha Albuse Brumbála. Perspektivu, která jí umožňovala neochvějně přemýšlet o tom, že ho možná manipuluje do jeho vlastní záhuby.
Přemýšlet o něm jako o člověku ho v jejích očích dělalo méně monstrózním.
Nemohla si to dovolit. Probouzel v ní tu Hermionu z Bradavic, čtrnáctiletou dívku, která pletla čepice a založila SPOŽÚS. Ta spravedlivá teenagerka by byla zděšená z toho, jak její budoucí já racionálně zdůvodňuje strategickou nezbytnost intelektuální dehumanizace Draca Malfoye.
Hermioně se mírně chvěly ruce, když tu myšlenku zatlačila do zadní části své mysli.
A—přišel za ní hned, jak dorazila. Navzdory svým zraněním. Přišel.
Přemýšlela, jestli to něco znamená.
Hermiona se vrátila na Grimmauldovo náměstí a okamžitě zamířila do svého pokoje. Než vešla, nenápadně nahlédla za dveře, aby se ujistila, že je pokoj prázdný.
Harry a Ginny spolu ‚nebyli‘. Ginny vyhledala Hermionu před několika týdny, aby ji o tom ujistila. Byl to jen úlet. Chvilkové vzplanutí.
Očividně to vzplanutí bylo dost intenzivní, vzhledem k tomu, že Hermiona na ně málem narazila už asi tucetkrát.
Hermiona, stejně jako všichni ostatní na Grimmauldově náměstí, předstírala nevědomost ohledně Harryho dramaticky zlepšené nálady. Po domě se pohyboval jako radostný jelen.
Hermiona vytáhla svůj zápisník zpod postele a zamumlala protikouzla k ochranným opatřením, která na něj umístila.
Opatrně si prolistovala stránky. Prohlížela si všechno, co napsala, a všímala si, jak se její názory a teorie vyvíjely a rozcházely. Kousla si do konce brku, když podtrhla poznámku, kterou si zapsala před několika týdny.
Osamělý. Izolovaný.
Začínala být přesvědčená, že to je pro něj ústřední pilíř. Mrtvá matka. Šílený otec. Ambiciózní přátelé, kteří byli všichni oddáni pouze svému pudu sebezáchovy.
Cokoli Malfoye pohánělo k tomu, aby se odloučil od Voldemorta a přidal se k Řádu, bylo pravděpodobně tajemstvím pro všechny.
Pro upřímnost a přátelství nebylo místo pod vládou megalomana, který byl nejmocnějším nitrozpytcem ve světě kouzel.
Hermiona si byla téměř jistá, že nikdo na Voldemortově straně neví, že Malfoy je špeh. To riziko by si rozhodně nemohl dovolit.
Hermiona by mohla být bezpečným útočištěm pro jeho tajemství. Pokud by ho přiměla jí důvěřovat. Pokud by její nitrobrana byla dostatečně dobrá, mohla by si to sama sobě racionalizovat. Proměnila by jeho silné stránky ve slabiny, které by mohla využít.
Sklonila hlavu pod postel, aby našla knihu o psychologii, kterou chtěla použít jako zdroj. Když si prohlížela hromádky knih, zarazila se—
Byly posunuté.
Rozdíl byl nepatrný, ale byla si jistá. Někdo jí šmejdil pod postelí. Seslala detekční kouzlo, ale výsledek byl negativní.
Podívala se zpět na svůj zápisník. Seslala na něj sérii kouzel a analytických zaklínadel, aby zjistila, jestli s ním nebylo manipulováno. Nic nenašla.
Znovu se podívala pod postel a pak po celé místnosti.
Krátura.
Ten zatracený skřítek většinou jen bručel a urážel lidi, ale občas se pustil do polovičatého úklidu.
Pokoj vypadal, jako by ho někdo oprášil. Ginnyina postel, obvykle neustlaná, byla poněkud urovnaná.
Hermiona se trochu uvolnila, ale na své knihy seslala několik dalších kouzel a přidala ochranu, která ji upozorní, pokud by s knihami někdo manipuloval. Na svůj zápisník také přidala velmi důkladné sebedestrukční kouzlo, pokud by s ním kdokoli chtěl manipulovat.
Když se zvedala, aby odešla, vešla do pokoje Ginny.
„Jsi zpátky brzy,“ řekla Ginny.
Hermiona se podívala na hodinky. Byla. Její schůzky s Malfoyem obvykle přesahovaly vyhrazenou půlhodinu. Poprvé se vrátila před 8:30. Obvykle musela spěchat, aby uložila přísady na lektvary před svou směnou na nemocničním oddělení v 9:30.
„Šťastný den,“ řekla Hermiona.
„Jo,“ řekla Ginny a vypadala trochu rozpačitě. „Ehm. Chtěla jsem se tě na něco—zeptat.“
Hermiona čekala.
Ginny si nervózně pohrávala s vlasy. Udržovala je sestříhané do mikáda těsně pod bradou, od té doby, co jí při jedné bitvě chňapli za dlouhý culík a málem ji zabila ježibaba.
„Já—no—ty, očividně víš o mně a Harrym,“ začala Ginny.
Hermiona krátce přikývla.
„Jasně. No. Jde o to, že chci být opatrná. Používám to kouzlo. Ale—s Prewettovými je to trochu jinak; nejsou jako ostatní kouzelnické rodiny. Nějak prostě vždycky otěhotní. Ron a já jsme oba byli nehody po tom, co se narodila dvojčata. Takže—přemýšlela jsem, jestli bys mi nemohla uvařit antikoncepční lektvar. Pokud budeš mít čas. Já jsem na lek-tvary byla vždycky příšerná. Když nemůžeš, tak to nevadí. Můžu požádat Padmu. Vím, že jsi strašně zaneprázdněná. Jen jsem—nechtěla, abys měla pocit, že jsem se tě nechtěla zeptat.“
„Samozřejmě. Dnes večer stejně budu vařit lektvary. Bude ho snadné připojit. Máš nějakou preferenci ohledně chuti? Ty nejúčinnější nejsou zrovna lahodné.“
„Na chuti mi nezáleží, hlavně když to bude fungovat,“ prohlásila Ginny odhodlaně.
„Tak dobře, už mám pár lahviček jednoho druhu. Můžu ti je dát hned, jestli chceš.“
„Opravdu?“ Ginny zamrkala a podezíravě si Hermionu prohlížela. „Ty—ty nejsi—?“
Hermiona viděla, jak Ginny v hlavě probírá seznam možných mužů v Hermionině životě.
„Ty nejsi—se Snapem, že ne?“ Ginny náhle vykoktala.
Hermiona zůstala zírat.
„Bože—ne!“ vyprskla a mávala rukama, jako by se snažila něco odehnat. „Jsem léčitelka! Mám u sebe spoustu věcí. Panebože! Co—proč by tě to vůbec napadlo—“
Ginny vypadala trochu zahanbeně.
„Jenomže to je jediný člověk, se kterým mluvíš déle. Kromě Freda, který je s Angelinou. S každým jiným se jen hádáš. A ne tím stylem, kdy by se to později proměnilo v nějaký vášnivý, úzkostný sex.“
„To neznamená, že s ním spím,“ zamumlala Hermiona, s pocitem, že její obličej musí každou chvíli vzplanout. „Je to kolega. Konzultuji s ním jen ohledně lektvarů.“
„Jen mi připadáš osamělá,“ řekla Ginny a dlouze si Hermionu prohlížela.
Hermiona sebou trhla a zadívala se na Ginny.
„Už s nikým nemluvíš,“ řekla Ginny. „Kdysi jsi pořád byla s Ronem a Harrym. Ale už předtím, než jsi odešla, abys byla léčitelkou, jsi působila stále víc a víc sama. Myslela jsem, že možná někoho máš. Pravda, Snape by byl zvláštní volbou z mnoha důvodů—ale, je válka. Je toho příliš, aby to někdo zvládl sám.“
„Nezávazný sex je Ronova věc. Ne moje,“ řekla Hermiona stroze. „A navíc, to není, jako bych bojovala.“
Ginny se na ni chvíli zamyšleně dívala, než řekla: „Myslím, že nemocniční oddělení je horší než bojiště.“
Hermiona odvrátila pohled. Někdy nad tím přemýšlela, ale nikdy to nebyla otázka, kterou by mohla někomu položit.
Ginny pokračovala: „Vždycky na to myslím, když tam jsem. V poli—je všechno tak soustředěné. I když je někdo zraněný. Prostě ho přemístíš pryč a pak se vrátíš. Něco vyhraješ. Něco prohraješ. Občas tě zasáhnou. Zasáhneš zpátky. Pokud je to zlé, nebo pokud tvůj parťák zemře, máš dny na zotavení. Ale na nemocničním oddělení každý boj vypadá jako prohra. Vždycky jsem z toho víc traumatizovaná než z boje.“
Hermiona mlčela.
„Ty nikdy nemáš volno,“ dodala Ginny. „Nikdy tě nemůžou ušetřit dost dlouho, abys mohla truchlit. Vím od Harryho a Rona, že pořád tlačíš na černou magii na schůzích Řádu. Nesouhlasím—ale chápu to. Uvědomuju si, že válku vidíš z jiného úhlu než my. Pravděpodobně z toho nejhoršího. Takže—jen říkám, že kdybys někoho měla, byla bych za tebe opravdu šťastná. I kdyby to byl Snape.“
Hermiona protočila oči.
„Měla bys raději přestat mluvit, pokud pořád chceš ten antikoncepční lektvar,“ řekla Hermiona s pohledem plným hněvu.
Ginny okamžitě zmlkla. Hermiona sebrala svou brašnu z postele.
„Pojď. Jsou v mé lékárenské skříni,“ řekla Hermiona a vyšla z ložnice.
Všechny lahvičky byly uloženy na horní polici v malé krabičce. Hermiona vytáhla tucet z nich a vložila je do malého váčku pro Ginny.
„Jedna denně. Nejlepší je brát ji každý den ve stejnou dobu. Tento týden udělám další várku a dám ti měsíční zásobu.“
„Díky, Hermiono.“
Ginny se vytratila a Hermiona krabičku znovu uložila zpět na horní polici.
Lhala. Antikoncepční lektvar nebyl něco, co by běžně měla po ruce. Byl to její osobní zásobník, který začala brát jako preventivní opatření den poté, co ji Moody oslovil ohledně Malfoye.
Další týden byl už Malfoy v chatrči, když Hermiona dorazila. Když otevřela dveře, díval se na ni s mírně podrážděným výrazem.
Podívala se na něj zmateně.
„Jdu pozdě?“ zeptala se a podívala se na hodinky.
„Ne,“ odpověděl strohým tónem.
Zavřela dveře rozpačitě a čekala.
„Myslím, že s nitrobranou jsme hotovi,“ řekl po minutě.
„Dobře.“
Otevřela ústa, aby se ho zeptala, jestli ji hodlá trénovat v soubojích, ale pak je zase zavřela a čekala. Něco na jeho náladě ji mírně znepokojovalo.
„Začneme základními souboji, abych zjistil, jak špatná v tom jsi,“ oznámil.
Hermiona protočila oči.
„Dobře,“ řekla. „Jaká jsou pravidla?“
„Pro tebe žádná. Dělej, co chceš,“ odpověděl. „Já se omezím na žihadlové kletby. Chci vidět, jak dlouho vydržíš.“
Hermiona zrudla.
„Říkám ti rovnou, že budu příšerná,“ přiznala.
„Ano. S tím počítám.“
Zamračila se na něj, položila svou brašnu na podlahu vedle dveří a umístila na ni ochranné kouzlo. Pak se otočila, aby se mu postavila.
Přesunul se na druhou stranu místnosti a líně se opíral o zeď.
„Dobře.“
Sáhl do svého hábitu a vytáhl hůlku. Hermiona naklonila hlavu na stranu.
„To není tvoje hůlka ze školy, že ne?“ zeptala se.
Podíval se na ni a roztočil ji v prstech.
„Ne,“ přiznal. „Moje s jádrem z jednorožčí žíně si s černou magií moc nerozuměla, takže jsem ji musel vyměnit. Pořád je z hlohového dřeva, ale méně poddajná, s jádrem z dračího srdce. A taky je o pár palců delší.“
Zvedl obočí s významným výrazem, když vyslovil poslední větu.
Hermiona si tu informaci uložila pro budoucí analýzu. Myslela, že v knihovně Blackových na Grimmauldově náměstí je kniha o teorii hůlek.
Zaujala postavení pro souboj.
Malfoy se narovnal a s rozmachem zaujal stejné postavení.
Hermiona se snažila trénovat souboje pokaždé, když si našla čas proklouznout do tréninkové místnosti. Poslala na něj neverbální omračovací kouzlo, které snadno odrazil štítem, zatímco na ni vrhl sérii žihadlových kleteb.
Rychle seslala svůj vlastní štít a udržovala ho pomocí Fianto Duri.
Malfoy sesílal nekonečný proud kleteb a bez námahy odrážel jakákoli kouzla, která na něj poslala, aniž by se pohnul.
Navzdory nízké intenzitě kouzla, které používal, rychlost, s jakou kletby sesílal, opotřebovávala Hermionin štít.
Než ho stihla obnovit, poslal nízké kouzlo k jejím nohám. Trochu vykřikla, když ji zasáhlo do kotníku.
Od té chvíle to šlo rychle z kopce. Uskočila dozadu, aniž by přemýšlela, a zůstala nechráněná. Okamžitě ji zasáhl dalšími pěti kletbami.
„Dobře!“ vykřikla. „Vyhrál jsi. Přestaň!“
„Takhle to nefunguje, Grangerová,“ protáhl, zatímco na ni dál neverbálně sesílal kletby. „Na bojišti buď vyhraješ, nebo zemřeš. Nebo utečeš.“
Hermiona fyzicky uskakovala jeho kletbám a nakonec se jí podařilo znovu vykouzlit štít. Stála opatrně na jedné noze. Bok, kam ji opakovaně zasáhl, jí otékal a byl zanícený.
Rozzlobeně na něj poslala lehce temnou kletbu. Nic smrtelného, ale vážnější než omračovací kouzlo.
Malfoy ji odrazil a povytáhl obočí.
„Koťátko má drápky,“ řekl s hraným úžasem.
„Nech si to,“ zavrčela, zatímco na něj seslala sérii neverbálních kouzel.
„Proboha, Grangerová, tvé míření je příšerné,“ řekl, zatímco na ni dál chrlil židadlové kletby. „Ani se nehýbu, a ty mě netrefíš.“
„Jsem si toho vědoma.“
„Není divu, že tě stáhli z boje.“
„Zmlkni!“
„Dotkl jsem se citlivého místa, že ano?“ řekl suše. Jeho šedé oči se leskly a Hermiona si uvědomila, že ji za něco trestá. Ať už ho při jejím příchodu cokoliv dráždilo, teď si to na ní vybíjel.
Pasivně-agresivní spratek.
Ani se nesnažil. Už věděl, že je mizerná. Dělal to jen pro své osobní pobavení.
Vyhnula se jeho kletbám a znovu si vykouzlila štít. Už začínala být unavená z kombinace uskakování a sesílání kouzel.
Pevněji sevřela hůlku a pokračovala, dokud jí na ruku, ve které držela hůlku, nevrhl tolik žihadlových kleteb, že už ji nemohla udržet.
Hůlka jí vypadla na zem. Místo aby se dál snažila uhýbat, jen tam stála, zatímco ji zasáhl dalšími desítkami kouzel do trupu a nohou.
Pak konečně přestal a ona na něj zírala.
„Cítíš se teď líp?“ zeptala se.
Zazubil se a schoval hůlku.
„Už roky jsem tě chtěl proklít,“ řekl se spokojeným leskem v očích.
„Už jsem ti řekla, že můžeš,“ řekla nepřítomným hlasem, zatímco si v duchu začala rekapitulovat všechna místa na svém těle, kam ji zasáhl. „Ale předpokládám, že rád předstíráš, že dáváš férovou šanci.“
„To není moje chyba, že jsi v obraně tak ubohá,“ odsekl.
„Ne. To je na mně,“ řekla tiše a zvedla ruku, přičemž se mírně zašklebila, když se pokusila pohnout prsty.
Žihadlová kletba nezanechávala trvalé poškození, ale také se nedala magicky zhojit. Při množství a intenzitě, jaké Malfoy použil, potrvá déle než den, než bolest ze všech šrámů zmizí. Byla si jistá, že tu kletbu vybral právě kvůli tomu.
„Pro informaci,“ řekla a snažila se, aby se jí nezachvěl hlas, „tohle se kvalifikuje jako zasahování do mé práce. Takže možná příště použij kletbu, kterou lze zhojit, nebo to omez na jedno místo.“
Malfoy nic neřekl.
„Takže—“ zeptala se po chvíli, „můžu vědět proč?“
„Když jde o proklínání tebe, Grangerová, tvá samotná existence je dostatečným důvodem.“
Semkla rty a ztěžka polkla. Bolest se rozšířila přes její nos a tváře a ona to mrkáním zahnala.
„Máš tento týden nějaké informace?“
„Ne.“
„Dobře. Tak já půjdu,“ řekla, klekla si ztuhle a levou rukou zvedla hůlku. Pak přešla k brašně, přehodila si ji přes rameno a trochu sykla, když jí popruh dopadl na několik šrámů.
Malfoy neřekl ani slovo, když vycházela ven.
Venku před chatrčí stála a cítila se ztracená. Ne kvůli Malfoyově krutosti, ale kvůli tomu, co má dělat. Nemohla se vrátit na Grimmauldovo náměstí a riskovat, že si někdo všimne, že byla prokletá. Neměla by pro to žádné vysvětlení.
Pomalu přešla k pařezu a posadila se na jeho okraj.
S povzdechem si sundala brašnu z ramene a začala z ní vytahovat pytlíky a lahvičky. Všechny zásoby na lektvary, které nasbírala, bude muset vyhodit. Vyžadovaly pečlivé skladování, aby si uchovaly svou magickou účinnost. Potřebné kouzlení s hůlkou teď nedokázala provést kvůli stavu své ruky.
Smutně vysypala hrbouní chapadla na zem. Bude muset chytit a zabít dalšího. Pak vysypala křídla víl. A potom všechno ostatní, dokud jí nezbyl jenom svazek kopřiv.
S úšklebkem je popadla a přitiskla k oběma kotníkům i k oběma rukám a zápěstím. Pak si je lehce přejela i po obličeji. Svazek kopřiv pustila na zem a sledovala, jak se na její kůži objevují drobné puchýřky, které zakrývají všechna místa, která její oblečení nezakrývalo.
S povzdechem vstala, jemně uchopila hůlku a přemístila se zpátky na Grimmauldovo náměstí.
„Hermiono? Co se ti stalo?“ zeptala se Angelina s vytřeštěnýma očima, když Hermiona vešla do dveří.
„Zakopla jsem a spadla do kopřiv,“ zalhala Hermiona.
„Ach, to snad ne.“ Angelina zírala na Hermionin obličej, až Hermiona lehce zčervenala. „Můžeš s tím něco udělat?“
„Bohužel ne. Na žahnutí kopřiv neexistují žádná kouzla. Mělo by to zmizet do zítřka. Ale nemohla jsem pořádně sbírat suroviny. Takže budu muset zítra znovu.“
„To je škoda. Chudák tvůj obličej.“
Hermiona pokrčila rameny. „Ruce jsou na tom hůř. Musím to říct Pomfreyové. Nejsem si jistá, jak moc budu dnes v nemocničním oddělení užitečná.“
Kvůli Malfoyovým kletbám se Hermiona nečekaně měla volný den. Ne že by si ho mohla moc užít, když nemohla používat ruce. Nemohla si ani ohnout prsty natolik, aby mohla uchopit a otočit stránku v knize.
Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy měla volno. Kdykoli měla chvíli volna od léčení, využila ji k přípravě složitějších lektvarů nebo doplnění zásob přísad.
Seděla a dívala se z okna na půdě, pozorovala mudly, kteří procházeli kolem.
Přemýšlela, co mohlo Malfoye vyprovokovat.
Napadlo ji, jestli to, že ji proklel, nebylo vlastně dobré znamení. Možná to znamenalo, že se mu dostává pod kůži, a proto reagoval defenzivně. Léčení minulý týden bylo posunem v jejich interakci; možná to sesílání zaklínadel viděl jako způsob, jak ji vrátit zpátky ‚na své místo‘.
Byl tak pomstychtivý.
Trénink nitrobrany bolel mnohem víc, ale měl smysl. Bolest měla účel. Byly na to lektvary na migrény.
Kletby, kterými ji zasypal, byly jen projevem jeho zloby.
Byl to mizerný způsob, jak posoudit její bojové schopnosti, protože když ji zasáhl těmi kouzly, nebude schopná začít znovu alespoň týden. Kdyby chtěl otestovat její míření nebo výdrž, mohl ji opakovaně paralyzovat, znehybnit nebo omráčit.
Nepoužil žádné vážné ani trvalé kletby, pravděpodobně proto, že by to narušilo jeho morální kodex, na kterém si tak zakládal. Jeho ‚etickou hranici‘. Neměl rád, když by se mohl považovat za sadistického nebo pomstychtivého. Pravděpodobně si říkal, že jí dával férovou šanci. Že si každý zásah zasloužila, protože se měla kouzlům vyhnout.
Nechtěl se vidět jako krutý.
Pravděpodobně si myslel, že je lepší než to.
Hermiona se zadívala na své ruce.
Na velké škále bolesti a krutosti se žihadlové kletby sotva registrovaly. Přesto měla pocit, že ji ta zkušenost emocionálně zničila víc, než byla ochotná přiznat.
Zaryla si oči do ohbí paže a snažila se neplakat.
Slzy jí přesto vyklouzly.