Flashback 5
Duben 2002
Následující úterý se Malfoy choval velmi podobně jako předchozí týden.
Učil ji nitrobraně, nechával ji procvičovat jednotlivé formy a techniky. Nebylo to bolestivé. Sotva na ni promluvil. Dotkl se jí jen jednou, když jí zaklonil hlavu dozadu, aby s ní navázal oční kontakt. A pak—zatímco byl v její mysli—cítila, jak jeho ruka stále spočívá na jejím krku, jeho palec na její tepně.
Nemusel se jí dotýkat. To věděla. Klidně by mohl provádět nitrozpyt ze vzdálenosti několika metrů.
Nepátral. Nevrtal se ve vzpomínkách, kam by ho očividně nechtěla pustit. Jen jí umožnil použít jeho přítomnost jako tréninkového figuranta pro zvládnutí vyhýbavých mentálních manévrů.
Když se stáhl, zvědavě na něj vzhlédla.
„Kde ses to naučil? Předpokládám, že tvoje teta tuhle techniku nepoužívala.“
„Nepoužívala,“ odpověděl a přitom lehce vycenil zuby. „Dočetl jsem se o tom v jedné knize. Sídlo Malfoyů má rozsáhlou knihovnu. Nefungovalo by to s většinou lidí, jen s přirozenými nitrozpytci. I když se může kdokoliv potenciálně naučit nitrobranu nebo nitrozpyt do určité míry, je to vždy buď bolestivé, nebo tak jemné, že to sotva vnímají.“
Podíval se na ni a s úšklebkem dodal: „Můžeš říct, že na tobě experimentuji.“
Hermiona protočila oči.
„Vyžadovala ta kniha i fyzický kontakt?“ zeptala se sladkým tónem, přitom pohledem zdůraznila jeho ruku.
Okamžitě litovala, že to řekla.
Jeho ruka se lehce napnula, právě tolik, aby přešla z jemného do pevného sevření. Jeho oči potemněly, jeho duhovky se nepatrně rozšířily.
„Ne. To—je jen proto, že můžu.“
Usmál se, přitáhl si ji blíž a sklonil hlavu, aby ji políbil.
Byl to chladný polibek. Jeho rty se na jejích tiskly bez touhy nebo vášně.
Bylo to prostě jen připomenutí.
Že může.
Že se drží zpátky. Že, kdyby chtěl, mohl by si vyžádat cokoliv, co by si přál, a ona už souhlasila, že mu to dá.
Hermiona na polibek nereagovala. Jen nechala jeho chladné rty dotknout se těch jejích, aniž by odporovala, dokud se od ní neodtáhl.
„Máš tento týden nějaké informace?“ zeptala se, zatímco jeho ruka sklouzla z jejího krku a on ustoupil.
Vytáhl z hábitu svitek a podal jí ho.
„Analýza kouzel a protikletby na nové kletby z oddělení Voldemortova vývoje kleteb,“ řekl. „Právě se vyučuje nová sada.“
Hermiona rozvinula svitek a zběžně si prohlédla informace. Severus už Řádu poskytl všechny podrobnosti o těchto kletbách, ale Malfoy to nemohl vědět. To, že ho to napadlo, bylo znamením, jak užitečný a proaktivní dokáže být. Pokud by Severuse ztratili, Malfoy by mohl poskytovat oba typy informací.
Výborný špeh.
„Tohle jsou neocenitelné informace,“ řekla a pečlivě svitek zabalila do své brašny.
Pokrčil rameny.
„Ne, opravdu. Tohle zachrání životy. Ani mě nenapadlo si o to říct. Ale že jsi na to přišel—nevím, jak ti dostatečně poděkovat.“
Malfoy vypadal, že je z její vděčnosti poněkud nesvůj.
„To je jedno. Byla to očividná informace, kterou bylo třeba poskytnout. Míra úmrtnosti ve vašem Odboji začíná být nápadná.“
Hermiona cítila, jak jí zbledl obličej, a on na ni upřeně zíral. „Jak dlouho si myslíš, že ještě můžete bojovat?“
Její hrdlo se stáhlo. „Tak dlouho, jak bude potřeba, nebo dokud už nikdo nezbude. Nemáme plán B, Malfoyi. Nemáme možnost se vzdát.“
Přikývl. „Dobré vědět.“
Pak se zarazil, jako by si náhle na něco vzpomněl. „Je na severu, v Caithnessu, nějaký úkryt s velkým počtem dětí?“
Hermiona zbledla ještě víc. „Proč—proč se ptáš?“
Jeho tvář ztvrdla. „Všimli si toho. Někdo tam pravděpodobně bude vyslán na průzkum do konce týdne. Nedopusť, aby tam něco našli.“
Hermiona prudce přikývla. „Musím jít,“ řekla a spěchala ke dveřím.
Vytvořila patrona hmotného tvaru čistou silou vůle. Od té doby, co vymazala paměť svým rodičům, se pro ni patroni stali problémem. Trvalo jí několik let, než tuto schopnost znovu získala, a nikdy neobnovila stříbrnou záři, kterou její patron měl v pátém ročníku.
„Najdi Minervu McGonagallovou,“ řekla. „Řekni jí, ať se připraví na evakuaci.“
Když její vydra odskotačila pryč, vytvořila dalšího. Štíhlé, průsvitné zvíře se postavilo na zadní nohy a zadívalo se na ni.
„Najdi Kingsleyho Pastorka. Řekni mu, že potřebujeme nový úkryt pro Caithness.“
Pak se přemístila za Moodym.
Proces evakuace dětí byl pomalý a únavný. Všechny děti byly příliš malé na to, aby se dokázaly samy přemístit, což znamenalo, že bylo nutné zmobili-zovat všechny dostupné a snadno kontaktovatelné členy Odboje, aby je přenesli do bezpečí pomocí košťat, opakovaného přemisťování s průvodcem, nebo na hřbetech testrálů. Vytvoření přenášedel bylo příliš časově náročné. Žádný z úkrytů si nemohl dovolit riziko mít připojení na letaxovou síť.
Odlehlá poloha byla strategickou volbou. Doufali, že zůstane Voldemortem bez povšimnutí, navzdory přítomnosti tolika zvláštních dětí v tak malém městečku. Zpětně vzato, bylo čisté štěstí, že se jim podařilo udržet místo v utajení tak dlouho. Měli jen velmi málo možností, kam by mohli tolik dětí různého věku přesunout.
Neměli žádný záložní úkryt, který by pojmul tolik dětí. Děti musely být rozděleny do desítek různých úkrytů. Převáželi je v malých skupinách do jiných částí Spojeného království, kde je znovu usazovali, rozšiřovali místnosti a vytvářeli nové postele.
Hermiona podnikla tři cesty. Po návratu z poslední z nich se vyčerpaně se-sunula podél zdi. Přemístila několik batolat až do Severního Irska. Po každém dalším přemístění zvracela, křičela a vzlykala, což ji nutilo zastavit a utěšovat je, dokud nebyla schopná je bezpečně znovu přemístit bez rizika rozštěpení.
Minerva se objevila a zastavila se před ní, její výraz byl rozpolcený.
„Tvoje informace?“ zeptala se Minerva tiše.
Hermiona přikývla. „Moody každému, kdo se zeptá, řekne, že se to dozvěděl při výslechu lapky.“
Minerva přikývla na znamení uznání a pevně sevřela rty, než na Hermionu několik vteřin tiše zírala.
„Jsi hodné děvče; doufám, že o tom nikdo nikdy nezapochybuje. Jsi—v pořádku?“
„Nic mi neudělal.“ To bylo jediné ujištění, které Hermiona mohla poskytnout.
V Minervině výrazu něco povolilo. Rázně přikývla a pak se odvrátila, aby pomohla zrušit ochranná kouzla a zmenšit nábytek.
Hermiona pohlédla na čas. Tu noc byl úplněk a potřebovala žabník.
Postavila se a zamířila ven z domu, dokud nedošla na okraj oblast proti přemisťování. Pak zahájila sérii skoků zpět směrem k Londýnu.
Zastavila se na velkém poli, kde často začínala své hledání poblíž lesu Dean. Držela hůlku před sebou, vyslovila kouzlo Ukaž mi a vydala se za ní hledat plevelnou rostlinu.
Jasné světlo měsíce vrhalo ostré stíny na moře trávy. Shluky stromů poblíž se tyčily jako černá opona proti jasné noční obloze. Když Hermiona sklouzla dolů po mírném svahu, poryv větru se prohnal polem, tráva se zavlnila a tiše zašeptala. Jakmile tento jemný, proměnlivý zvuk utichl, z lesa po větru zaznělo tlumené zavytí.
Strnula.
Vlkodlak.
V oblasti nikdy předtím vlkodlaci nebyli. Byla tak unavená a roztržitá, že ji ani nenapadlo učinit nějaká opatření.
Pak se ozvalo další zavytí. Z větší dálky. Napravo.
A další zavytí.
V lese Dean byla smečka vlkodlaků.
Hermiona se málem přemístila pryč, ale zaváhala. Potřebovala žabník. Pokud by ho nezískala té noci, nemohla by ho získat dřív než za měsíc. Musela připravit ten lektvar. Severus by neuděloval rady ani nevymýšlel nové lektvary, pokud by to nebylo naléhavé.
Rozeběhla se dolů z kopce ve směru, který jí ukazovalo kouzlo.
Další zavytí. Blíž.
Vytrhla z kapsy stříbrný nůž a začala sklízet žabník co nejrychleji, aniž by poškodila jeho účinnost. Nebylo ho dost.
Znovu seslala kouzlo Ukaž mi a běžela tam, kam ji její hůlka vedla. Když to udělala, zvedla pohled a uviděla ostrý, protáhlý stín vlkodlaka, který se plížil dolů po svahu směrem k ní.
Uklouzla a málem upadla, když dorazila na místo s několika rostlinami žabníku a během několika sekund je sklidila.
Vlkodlak byl méně než čtyři metry daleko a chystal se ke skoku, když se konečně otočila na patě a přemístila se na nejbližší místo, které ji napadlo.
Hermiona se objevila na schodech u Malfoyovy nezjistitelné chatrče. Lapala po dechu, zhroutila se na horní schod a seděla tam, zatímco se snažila popadnout dech.
Opřela se o dveře a zavřela oči, zatímco jí srdce dál divoce bušilo.
Byla strašně mimo kondici. Nemohla uvěřit, jak rychle ji běh unavil. Její jícen pálil a při každém nádechu cítila ostrou, bodavou bolest v plicích.
Kromě putování po krajině při hledání přísad do lektvarů se Hermiona nezabývala žádnými fyzicky náročnými aktivitami. Poté, co ji stáhli z boje, neměla čas na cvičení nebo trénink a ani na přemýšlení o své fyzické kondici.
Merline, byla k ničemu. Kdyby se někdy znovu ocitla na bojišti, pravděpodobně by ji během několika vteřin zabili.
Její dýchání se zklidnilo, ale zůstala ještě chvíli sedět, zatímco se snažila vůlí zpomalit bušení svého srdce.
Dveře za ní se náhle rozletěly, a ona se převrátila dozadu do chatrče.
Hlavou narazila do dřeva, až jí před očima zajiskřily hvězdičky, a uviděla Malfoye, jak se nad ní sklání, rozzuřený.
„Co to sakra děláš, Grangerová?“
„Malfoyi?“ řekla, zmateně na něj zírala. „Co tady děláš?“
„Co já tady dělám?“ zavrčel. „Aktivovala jsi ochrany. Předpokládal jsem, že něco potřebuješ.“
„Aha,“ řekla Hermiona, tváře jí začaly hřát. „Nevěděla jsem, že ochranné kouzlo sahá za tu místnost. Nechtěla jsem tě obtěžovat.“
Hermiona se přetočila a postavila se.
Malfoy si ji přejel pohledem od hlavy k patě.
„Co jsi dělala?“
„Potřebovala jsem žabník sklizený za úplňku,“ odpověděla a stále lehce lapala po dechu. „A objevili se tam vlkodlaci. Nemohla jsem čekat do příštího měsíce. Takže jsem musela utéct a pokusit se ho posbírat za běhu. Ale už nejsem moc ve formě. Úplně mě to vyčerpalo. Tohle bylo nejbližší místo, kam jsem se mohla přemístit. Takže jsem se tu jen snažila popadnout dech.“
„Kde jsi sbírala žabník?“ Jeho tón měl ostrý nádech.
Ukázala přes rameno. „Na poli nedaleko odsud, v lese Dean. Je to jedno z míst, kam obvykle chodím hledat přísady do lektvarů.“
„Obvykle—“
Odmlčel se.
„Chodíš po venkově v noci. Sbírat přísady?“ Jeho výraz ztuhl.
„Ano.“ Hermiona přikývla a sledovala ho. „Zmiňovala jsem se o tom.“
„Ne… Řekla jsi, že sháníš přísady do lektvarů. Předpokládal jsem, že máš dodavatele.“ Jeho výraz začínal tvrdnout a v očích měl obviňující pohled, jako by mu lhala.
Hermiona na něj nevěřícně zírala. „Jsem teroristka. Na černém trhu stojí přísady do lektvarů jmění. Nebudu plýtvat rozpočtem, když si je můžu sehnat zdarma a v lepší kvalitě tím, že si je sama nasbírám.“
„Takže se procházíš po venkově kouzelnické Británie, v noci, abys sbírala přísady? Sama?“
„Samozřejmě,“ řekla Hermiona a odfrkla si. „To je důvod, proč se potkáváme v úterní rána, když skončím.“
Nastalo dlouhé ticho.
„To nesmíš,“ prohlásil konečným tónem. „okamžitě s tím přestaneš. Zůstaneš v jakémkoli smutném malém úkrytu, kde tě nechávají léčit, a už nikdy nepůjdeš ven nic sbírat.“
Hermiona na něj nevěřícně a rozhořčeně zírala několik vteřin. „To rozhodně neudělám! Nemůžeš mi říkat, co mám dělat.“
Jeho výraz ztvrdl, v očích se mu objevil dravčí záblesk. „Můžu. Zapomněla jsi? Patříš mi. Pokud ti řeknu, abys seděla v téhle místnosti a zírala do zdi až do příštího týdne, slíbila jsi, že to uděláš.“
Hermiona ucítila, jak v ní vztek kypí. „Ne, neudělala bych to. Protože jsi slíbil, že mi nebudeš zasahovat do práce pro Řád. A sběr přísad je součást mé práce. To je nepřijatelné. Pokud chceš kontrolovat všechno, co dělám, budeš muset počkat, až vyhrajeme. Taky jsi dal své slovo.“
Malfoy stál a zíral na ni, jeho pohled byl kalkulující. Pak náhle změnil téma. „Takže, utekla jsi vlkodlakům?“
Zrudla.
„Ne. Tedy—nebyli moc blízko až do konce. Utíkala jsem možná tak sto metrů, nanejvýš.“
„A pořád z toho lapáš po dechu?“ řekl skepticky.
„Já—já vlastně nedělám žádnou terénní práci, kromě sbírání přísad. Není moc důvodů pracovat na své výdrži,“ odpověděla a narovnala se, přičemž si nasadila obranný tón.
Malfoyovi najednou poklesla čelist, ale rychle ji zavřel a přikryl si oči rukou, jako by se snažil sebrat. Pak si ruku stáhl a zadíval se na ni.
„Kdy tě naposledy někdo cvičil? Předpokládám, že pořád cvičíš základní souboje, vzhledem k tomu, že jsi tak důležitá, že tě už nenechají bojovat. Jistě, když tě pustí ven, sama, uprostřed noci, musí být tvá obrana bezchybná.“
Hermiona sklopila oči a začala si pohrávat s popruhem své brašny. „Mám toho hodně. Částečně mě z boje stáhli, protože mě potřebují na spoustu jiných věcí.“
„Jak dlouho, Grangerová?“ Jeho hlas byl tvrdý.
Rozhlédla se po místnosti. Ta hloupá chatrč neměla ani nic, na co by mohla předstírat, že se dívá. Soustředila se na suk na dřevěné podlaze.
„Je to—asi tak dva a půl roku,“ řekla tiše.
Malfoy si schoval obličej do dlaně a zůstal mlčet, jako by se na ni nemohl ani podívat.
Hermiona protočila oči.
„No, tak já už půjdu,“ řekla nakonec ostrým hlasem. „Omlouvám se, že jsem tě obtěžovala. Už se to nestane.“
„Budu tě trénovat,“ řekl Malfoy náhle, narovnal se a zamračil se na ni.
„Cože?“ Zmateně na něj zírala.
„Budu tě trénovat,“ zopakoval pomalu. „Protože očividně nemám možnost tě donutit přestat. Nehodlám ztrácet čas hledáním nového kontaktu v Řádu jen proto, že nejsi dost chytrá na to, abys zůstala v bojeschopném stavu. Soudě podle toho, jak všichni bojují, jsem si jistý, že kdokoliv jiný by byl v nitrobraně k ničemu a pravděpodobně by ho nakonec zajali v nějaké potyčce.“
No, zdálo se, že Malfoyův zmijozelský instinkt sebezáchovy byl stále silný. Hermiona si podrážděně povzdechla.
„To opravdu není nutné. Nebojuji. Při sběru se téměř nikdy nevyskytne žádný problém. Nemusíš se bát, že bys přišel o svou drahocennou válečnou trofej.“
„Opravdu?“ řekl lehkým hlasem, zatímco k ní udělal krok. „Nechceš? Protože se brzy naučíš nitrobranu. Myslel bych, že bys raději vyplnila svůj čas nácvikem soubojů než některými jinými aktivitami, které bych mohl požadovat, abys se mnou dělala.“
Hermiona na něj upřeně zírala.
Pochybovala, že by měl v úmyslu skutečně naplnit svůj lehce zastřený výhrůžný náznak, vzhledem k tomu, že zatím neprojevil žádný zvláštní zájem. Pokud ji chtěl učit souboje, nemělo to žádnou nevýhodu. Jistě by to prefe-rovala. Potřebovala s ním trávit čas. Nemohla by uspět ve své misi, kdyby se spolu nestýkali.
„Fajn,“ vyštěkla, její výraz zkřivený slabým opovržením.
„Vypadáš tak zatrpkle,“ jeho výraz byl plný výsměchu. „Člověk by si myslel, že jsem tě právě požádal, abys se mnou spala, místo naopak. Zklamaná?“
„Jenom ve tvých snech,“ odpověděla a vrhla po něm vražedný pohled.
„Každou noc.“
Protočila oči.
„Kupuješ si veškerou svou společnost?“ zeptala se sladce, její výraz byl však opovržlivý. Ani nemrkl.
„Mám rád profesionalitu,“ odpověděl klidně a díval se ke stropu, jako by recitoval mantru. „Jasné hranice. Žádné drama. Nemusím předstírat, že mi na něčem záleží.“
Při posledním slově se ušklíbl, jako by byl pojem ‚zájem‘ tou nejurážlivější věcí, jakou si lze představit.
„Samozřejmě. To jsi celý ty.“
„Přesně,“ přitakal s tenkým úsměvem.
Nastalo ticho. Hermiona mu chtěla říct, že je odporný, ale byla si jistá, že to už ví. Cítila se unavená a to v ní vzbuzovalo touhu být krutá.
„Mluvíš s nimi a brečíš, vyprávíš jim, jak je tvůj život smutný a osamělý? Nebo je prostě přehneš beze slova?“ zeptala se, hlasem naplněným posměchem.
Jeho oči se zableskly.
„Chceš, abych ti to ukázal?“ Jeho hlas byl ostrý a chladný jako střep ledu.
Hermiona měla stále v těle adrenalin z téměř smrtelného setkání s vlkodlaky. Byla zvyklá na vysoký stres na ošetřovně, ale tam šlo vždy o život někoho jiného. Teď se cítila opojená vzrušením z blízkého střetu se smrtí. Najednou rozuměla Harrymu. Měla pocit, že zvládne cokoliv.
Při Malfoyově hrozbě ji napadla náhlá myšlenka.
Zadívala se na něj a zvedla bradu.
„Neuděláš to.“
Jeho oči ztvrdly, ale než mohl odpovědět, pokračovala. „Bylo by to na tebe příliš skutečné. S někým, koho znáš. S někým, koho bys znovu viděl. Narušilo by to ty tvoje jasné hranice.“
„Zkoušíš mě, Grangerová?“ Jeho hlas byl tichý a podmanivý.
Zadívala se na něj.
„Myslím, že ano,“ odpověděla chladně, ale její srdce začalo bušit, jak si uvědomila, co právě udělala.
Naklonil se dolů, jeho oči tvrdé, dokud jeho obličej nebyl jen pár
centimetrů od jejího.
„Svlékni se.“
Hermiona se nezachvěla a ani on, takže pomalu udělal krok blíž, dokud se neodsunula dozadu. Tyčil se nad ní. Jeho oči se leskly.
„Zžírá tě to, že ano? Ta nejistota. Čekalas, že tohle udělám hned na začátku. Takže to čekání—snažit se odhadnout, kdy se k tomu dostanu—tě štve víc než samotná představa, že se mnou musíš spát.“
Ušklíbl se. „No—teď máš mou pozornost. Svlékni se.“
Hermiona na něj upřeně zírala, cítila, jak jí horko stoupá do tváří, zatímco zbytek jejího těla chladl.
„Ty mě ani nechceš. Proč jsi do svých požadavků zahrnul i mě? Jaký to má smysl?“ zeptala se. Její hlas byl plný hněvu a zmatení.
Usmál se. „Máš pravdu. Nechci tě.“
Nemělo by ji bolet to slyšet, ale přesto to bolelo. Zvlášť v kombinaci s tím zlomyslným posměchem v jeho výrazu, zatímco na ni hleděl dolů.
„Ale vlastnit tě mě nikdy neomrzí. ‚Teď i po válce.‘ Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak trpce těch slov budeš litovat. Takže, svlékni se,“ jeho hlas klesl do hlubokého tónu. „Nebo chceš, abych to udělal za tebe?“
Hermiona zvedla ruce ke límci své košile a sevřela ho v obranném gestu. Byla vyděšená a rozzlobená tak, že měla pocit, že by mohla začít brečet. Opravdu ji vlastnil. Souhlasila s tím. Její čelist se třásla a ruce se jí začaly chvět.
„Moc tě to vzrušuje, že ano?“ Její hlas se chvěl vztekem, zatímco se nutila rozepnout horní knoflík na své košili. „Ubližovat někomu, kdo nemůže—nebo nechce—se bránit. Využívat to, na čem lidem záleží, abys je mučil, uvěznil a přinutil dělat, co chceš. Jsi úplně stejný jako Voldemort.“
Zloba v Malfoyově výrazu náhle zmizela a zbledl. Jeho kontrola nad vztekem se náhle vytratila a z něj začaly proudit vlny temnoty a magie, které naplnily vzduch, vlnily se a svíjely se kolem.
Ledový vztek, který se objevil v jeho výrazu, byl ohromující. Jeho oči zčernaly, rty se zkřivily ve vzteklém zavrčení a on bledl a bledl, zatímco na ni zíral.
Hermioniny oči se rozšířily hrůzou a přikrčila se, připravena na nejhorší.
Kolem něj se zvedala přílivová vlna zuřivosti.
„Vypadni!“ vyštěkl.
Hermiona na něj zírala, nepohnula se. Jako zvíře ztuhlé strachem.
Zavrčel vztekem. Náhle se dveře chatrče rozlétly s takovou silou, že panty praskly a spadly na podlahu.
„VYPADNI!“ zařval.
Hermiona nepotřebovala další vyzvání. Vystřelila ke dveřím a přemístila se v okamžiku, kdy ucítila, že prošla ochrannými bariérami.
Když prošla dveřmi na Grimmauldově náměstí, zhroutila se na podlahu předsíně a třásla se hrůzou.
Hloupá. Hloupá. Hloupá. Nadávala si a snažila se donutit pravidelně dýchat. Měla pocit, že má panický záchvat.
Nemohla pochopit, co ji přimělo pokusit se ho provokovat. Kdyby nebylo uprostřed noci, praštila by hlavou o podlahu z frustrace nad svou hloupostí.
Po všech těch nespočtech případů, kdy kárala Harryho a varovala ho před důsledky jeho hloupé touhy po vzrušení, ho teď možná překonala.
Byla hloupá.
Přitiskla si ruku na bušící srdce a zabořila obličej do ohbí lokte. Tiše zakňučela.
Draco Dormiens Nunquam Titillandus.
Jenže ona nelechtala spícího draka. Vypadalo to, že místo opatrného přístupu spíš nakráčela přímo k němu a praštila ho pálkou na famfrpál po hlavě.
Potřebovali Malfoye. Zoufale ho potřebovali, a trochu adrenalinu jí vzalo rozum.
Měl pravdu, nedokázala zvládnout ten strach. To neustálé napětí. Vyčerpávala se přemýšlením o tom, co po ní chce. Co s ní zamýšlí. Neustále čekala, kdy přijde další rána. Ničilo ji to.
Pokud jí chtěl ublížit nebo ji využít, chtěla to jen vědět a mít to za sebou.
Chodit za ním každý týden, nejistá, co jí udělá příště—
To ji rozkládalo na kusy.
Kousla se do rtu a opřela se zády o dveře. Snažila se nerozplakat, když z ní odezněl příval noradrenalinu a prudce spadla dolů. Zaplavila ji hrůza a zoufalství.
Zabořila obličej do dlaní a tiše vzlykala.
Její úzkost možná právě stála Řád válku. Nebo alespoň nespočet životů.
Musela najít způsob, jak to napravit.
Obtočila si ruce kolem sebe a snažila se uklidnit a přemýšlet.
Dýchej. Dýchej. Dýchej.
Když se jí konečně podařilo uklidnit dech a přestat se zajíkat, postavila se a otřela si slzy.
Zamířila do své skříně s lektvarovými přísadami, uložila žabník a strávila několik minut pokusem uspořádat své myšlenky a přimět ruce přestat se třást.
Pak šla do svého pokoje.
Dveře byly pootevřené. Což bylo zvláštní, protože jak Hermiona, tak Ginny si obvykle pečlivě dávaly záležet na tom, aby jejich dveře byly zavřené a zamčené. Grimmauldovo náměstí sice nebylo široce přístupné pro všechny členy Odboje, ale občas se našel zvědavý jedinec s malým respektem k soukromí nebo osobnímu majetku.
Hermiona nahlédla dovnitř a překvapením ustoupila zpět.
Ginny a Harry byli napůl nazí a—pokud ještě nezačali—vypadali, že jsou jen pár vteřin od toho, aby se spolu vyspali.
Hermiona rychle na dveře seslala kouzlo na zachování soukromí a urychleně odešla. Na schodišti se zastavila a zaváhala. Grimmauldovo náměstí bylo momentálně přeplněné. Několik starších dětí z Caithnessu bylo přemístěno sem.
Salón dole byl obsazen všemi, kteří nemohli spát. Moc míst na spaní už nezbývalo.
Byla tak unavená. Její pláč ji zanechal emocionálně prázdnou.
Vlezla si na okenní sedátko a pokusila se usnout, ale její mysl se nedokázala utišit. Neustále si přehrávala rozhovor s Malfoyem. Trápila se kvůli lektvaru, který potřebovala připravit. Znovu prožívala moment, kdy z Malfoye vytryskla veškerá zuřivost a zařval na ni.
Neublížil jí.
Měl všechny příležitosti a víc než dost vzteku, ale místo toho ji zahnal pryč.
Vrah a Smrtijed s nějakým druhem morálního kodexu. Pokud kdy existoval oxymóron, byl to tento.
Muselo to být spojené s jeho motivací, proč pomáhal Řádu.
Co chtěl?
Neskutečně ji rozčilovalo, že na to nemohla přijít.
Po půl hodině převalování se na okenním sedátku se posadila s povzdechem. Nechtěla začínat s vařením Severusova lektvaru, dokud nebude odpočatá. Vstala a vydala se do nejvyššího patra domu. Byla tam cvičná místnost.
Podívala se dovnitř a zjistila, že je prázdná.
Přešla doprostřed místnosti, a s hůlkou v ruce, začala procvičovat některé základní soubojové pozice.
Když se vrátila ze svého léčitelského výcviku po celé Evropě, účastnila se jen dvou menších potyček, než Řád rozhodl, že ji definitivně stáhne z boje. Po letech mimo praxi byla zrezivělá, mnohem méně zdatná v soubojích než kdokoliv jiný v její věkové skupině. Zbytek BA byl rychlý a sesílal silná kouzla, přičemž se dokázali vyhýbat a uhýbat, zatímco si udržovali vynikající přesnost i na dálku.
Léčitelství bylo subtilní. Téměř vždy vyžadovalo opatrnost. Blízkou práci s důrazem na drobné detaily.
Zkoušet znovu o souboje byl takový obrat v technice, že byla přímo strašná.
Ron a Harry věnovali spoustu času tomu, aby jí pomohli dohnat vše zameškané, ale dříve než se jí to podařilo, Kingsley doporučil stáhnout ji úplně z boje. Nikdo neprojevil sebemenší náznak nesouhlasu.
Hermiona chápala racionální důvod, ale o několik let později ji to rozhodnutí stále bolelo. Cítila se, jako by nějak selhala a byla odsunuta—pryč od všech ostatních.
Původní BA se stala pevně semknutou bojovou jednotkou, jejíž součástí nebyla.
Hermiona si skousla ret a seslala Protego tak silně, jak jen dokázala. Štít se před ní rozvinul.
S úlevou si povzdechla, když kouzlo stáhla. Alespoň tohle pořád zvládala.
Seslala sérii kleteb na figuríny naproti místnosti. Polovina z nich zasáhla cíl. Žádná z nich ne přesně.
Zrudla a zkusila to znovu. Kupodivu byla napodruhé ještě horší.
Hermiona si vynadala. Stála na místě. Nebyla na bojišti. Nikdo na ni neútočil.
Byla hrozná.
Pokud by se Malfoy skutečně odhodlal ji trénovat, rozcupoval by ji na kusy za to, jak neschopnou se stala.
Narovnala ramena a zkusila to znovu.
Seslala několik složitějších kleteb.
Dobře, to zvládala.
Problém nebyl v tom, že by neuměla bojová kouzla. Prostě byla strašná v samotném boji.
To bylo aspoň nějaké uklidnění.
No, vlastně ne.
Pokračovala, dokud nebyla tak unavená, že se jí z vyčerpání třásly ruce. Pak se zhroutila na jednu z cvičných žíněnek a usnula.
„Hermiono, do háje, co tady děláš?“
Hermiona ráno přimhouřila oči a zjistila, že nad ní stojí Ron, obklopený Ginny, Nevillem, Deanem, Seamusem, Levandulí, Parvati, Padmou, Fredem a Angelinou.
S povzdechem se posadila a promnula si oči.
„Moje postel byla obsazená při přesunu lidí,“ zalhala a střelila pohledem po Ginny. „Přišla jsem sem spát.“
„Aha,“ řekl Ron. „No, budeme cvičit útočnou formaci, než Neville a Seamus vyrazí na tu průzkumnou misi. Takže—potřebujeme místnost.“
Hermiona přikývla a vstala.
„Můžu se dívat?“ slyšela se, jak se ptá.
Ron svraštil čelo a zadíval se na ni.
„Jasně. Asi jo. Jestli na to máš čas. Jen—drž si štít. Bude tam létat spousta kleteb.“
Hermiona ustoupila do rohu a sledovala, jak Ron rozkládá strategii. Nedokázala sledovat všechny termíny, které používali. Nebyla to tradiční bojová terminologie, spíše jakýsi druh zkratek, které se mezi bojovníky vyvinuly v průběhu času. Jejich vlastní jazyk.
Když se rozmístili po místnosti, seslala kolem sebe štít. Ron aktivoval jedno z ochranných kouzel v místnosti a pak všichni začali sesílat sérii kleteb směrem ke stěnám.
Kouzla se odrážela a odskakovala tam a zpátky po celé místnosti. Brzy byla místnost plná létající magie.
Hermiona sledovala, jak členové BA začali probíhat útočnou formací. Jejich kouzla byla přesná. Jejich štíty silné. Nikdo z nich nebyl ani škrábnutý létajícími kouzly. Bylo to pro ně instinktivní. Věděli, kdy jejich štíty potřebují obnovit. Věděli, jak ostatní bojují, kdo je kdy pokryje. Bojovali těsně vedle sebe a sesílali kouzla neverbálně.
Jejich bojové schopnosti byly zcela nad její úrovní. Musel by se stát zázrak, aby je dohnala.
Pozorovala je, jak dvakrát procvičují formaci, než se otočila a nepozorovaně zmizela z tréninkové místnosti.
Šla do své skříně s přísadami, posbírala ingredience a připravila se začít vařit.
Následující úterý se přemístila do Whitecroftu a pomalu přistoupila k chatrči.
Přemýšlela, jestli tam Malfoy bude. Modlila se, aby byl.
Neměla tušení, jak věci napravit, pokud by se odmítl vůbec objevit. Mohla jen doufat, že ať už ho ke špehování vedlo cokoli, bylo to dostatečně silnou motivací, aby jej její činy neodradily.
Pokud tam nebude, počká.
Pokud tam bude—doufala, že ji prostě potrestá a bude to za ní, místo aby ji nechal dál žít v neustálé hrůze.
Dveře byly opravené. Zhluboka se nadechla, připravila se a otevřela je.
Prázdno.
Po minutě čekání přešla k židli u stolu. Její žaludek se svíral strachem a snažila se rozptýlit recitací vzorců z numerologie, zatímco tam seděla.
Jen potřebovala přestat přemýšlet o tom, co by mohlo přijít dál.
Najednou se ozvalo ostré prásk a ona vyskočila a prudce se otočila, když se objevil Malfoy. Stál tam a zíral na ni, jeho výraz byl nečitelný.
Hermiona nic neřekla. Jen na něj hleděla. Byla ráda, že se netřásla.
Donutila se setkat se s jeho pohledem. Ten bodavý pocit strachu jí začal prostupovat páteří. Najednou jí bylo chladno. Cítila, jak se jí ježí chloupky na zátylku, když se připravovala na to, co přijde.
Viděla, jak zatnul čelist a odvrátil od ní pohled.
Očividně neměl v úmyslu promluvit jako první.
Zhluboka se nadechla. Potřebovala ho. Byl očividně stále rozzuřený, ale musela to napravit. Ať to bude stát cokoli.
„Omlouvám se,“ řekla zoufale. „Ztratila jsem hlavu a překročila hranici. Je mi to líto. Ať už musím udělat cokoli, abych to napravila—udělám, co budeš chtít. Jen mi dovol to napravit.“