Flashback 1
O tři roky dříve.
Březen 2002. Téměř šest let po smrti Albuse Brumbála.
Hermiona zatínala zuby frustrací, když plnila lahvičky s protijedem. Právě se vrátila z dalšího zbytečného setkání Řádu.
Někdy si kladla otázku, jestli je jediná, kdo si uvědomuje, že válku prohrávají.
Když ukládala nové lahvičky na polici, pár z nich si strčila do kapsy a spěchala do další místnosti, kde se Madam Pomfreyová čile pohybovala. Ošetřovna, která zabírala celé druhé patro na Grimmauldově náměstí, byla zlověstně tichá.
Nikdo v místnosti neměl zranění, které by šlo snadno vyléčit.
Lee Jordan ležel na jedné posteli. Z jeho uší stále po kapkách vytékala mozková hmota. Hermiona našla způsob, jak kletbu zrušit, ale protikouzlo působilo pomalu. Mohla jen doufat, že kapání přestane během příští hodiny. Bylo nepravděpodobné, že by se jeho mentální funkce obnovily. Poškození mozku bylo vážné a nevratné. Nebyla si jistá jeho přesným rozsahem. Musela počkat, až se probudí.
Pokud se probudí.
Pravděpodobně, pokud do té doby nebude zcela mít kompletní mozkovou smrt, bude muset někdo z Řádu podniknout výpravu a dopravit ho do Nemocnice svatého Munga, jakmile si budou moci dovolit někoho uvolnit.
George Weasley seděl na posteli vedle svého přítele. Byl bledý bolestí a zoufalstvím. Zasáhli ho do pravého stehna s rychle se rozšiřující nekrotickou kletbou. Než byl schopen překonat bolest a přemístit se zpět, hniloba se rozšířila až k jeho kyčli. Na nekrózu neexistuje protikouzlo. Hermiona jen stěží zvládla zabránit tomu, aby se hniloba dostala k jeho životně důležitým orgánům, když ji z něj musela odřezat. Neměla ani vteřinu na to, aby ho omráčila. Jeho ruce se stále třásly, bez ohledu na to, kolik uklidňujících lektvarů a tišících lektvarů mu Hermiona podala.
Katie Bellová ležela na posteli v rohu. Spala. Doufala, že ji brzy propustí. Nějaký zlovolně kreativní Smrtijed vyčaroval ježka uvnitř jejího hrudníku. Ostny roztrhaly a znetvořily dívčiny plíce a žaludek, jen zázrakem nezasáhly její srdce. Málem se utopila v krvi, než Hermiona a Madam Pomfreyová dokázaly tvora z jejího těla vyndat a stabilizovat ji. Katie tam byla tři týdny. I když se většinou zotavila, celý její hrudník stále pokrývala spousta drobných kulatých jizviček. Když se pohnula, její dech vydával slabý chrastivý zvuk.
Hermiona přešla k Seamusovi Finniganovi a nalila mu do krku protijed na uštknutí. Spadl do jámy zmijí a byl uštknut třicet šestkrát, než se mu podařilo přemístit pryč. Jen díky imunitě čarodějů vůči nemagickým zraněním se mu podařilo dostat zpět k nim dřív, než zemřel.
V ošetřovně ležel tucet dalších těl, ale Hermiona neznala jména těch bojovníků Odboje a oni byli příliš zranění na to, aby jí to mohli říct.
Hermiona stála v místnosti, hleděla na nehybná, zraněná těla a připadala si ztracená.
Právě přišla z dalšího setkání, na kterém naléhala na Řád, aby začal při boji používat efektivnější kletby. Byla znovu odmítnuta. Už zase.
Mezi mnoha členy Řádu panoval zvláštní druh optimismu, že mohou nějakým způsobem vyhrát válku, aniž by použili černou magii. Většina bojovníků Odboje stále upřednostňovala omračovací nebo znehybňující kouzla, jako by Smrtijedi nedokázali tyto kletby zrušit během pár sekund a pak se neobjevili v dalším střetu, aby někoho strašlivě zabili nebo zmrzačili.
Někteří však začali používat krutější kouzla. Většinou ti, kteří sami téměř zemřeli v důsledku kletby. Bylo to jako špatně střežené tajemství v řadách Odboje; všichni se tomu vyhýbali pohledem, předstírali, že se to neděje.
Pokaždé, když se Hermiona objevila na vyšší úrovni setkání Řádu, předkládala argumenty, proč by se všichni bojovníci měli učit efektivnější magii k soubojům. A pokaždé na ni hleděli s nevěřícným pohledem.
Zřejmě být na ‚straně dobra‘ vyžadovalo bojovat proti naprosto nevyrovnaným šancím. Nevadilo, že jejich nepřátelé je všechny chtěli zabít a pak zavraždit a zotročit všechny mudly v Evropě. Zjevně ani tohle nebyl dostatečný důvod k tomu, aby Smrtijedy zabíjeli v sebeobraně.
Odpověď, kterou vždy dostala, byla stejná. Byla léčitelka, copak nevěděla, že používání černých kleteb nakonec člověka zkazí? Pokud se členové Řádu nebo Odboje rozhodli používat tento druh kouzel, byla to jejich osobní volba. Řád by to po nikom nikdy nevyžadoval. Nikdy by nikoho takové kouzla neučil.
Kromě toho jí vždy někdo chladně připomněl, že vlastně ani pořádně neví, jaké to je být na bojišti a čelit rozhodnutí ukončit něčí život. Vždy byla na Grimmauldově náměstí, kde působila jako léčitelka, mistryně lektvarů a výzkumnice pro Řád. Tam ji potřebovali. Musela nechat lidi, kteří se specializovali na boj, aby rozhodovali o válečných strategiích.
Hermioně se chtělo křičet.
Když stála vedle Leeho Jordana, vzteklá, zaslechla drsné ťukání dřeva o zem a otočila se. Ve dveřích spatřila vstupovat Pošuka Moodyho. Díval se přímo na ni.
„Grangerová, na slovíčko,“ řekl.
Obrnila se a otočila se, aby ho následovala chodbou. Doufala, že ji nečeká další kárání za drzost, se kterou zpochybňovala válečné strategie Řádu. Nemyslela si, že by to udělal zrovna Moody; byl jedním z mála členů Řádu, kteří s ní nesouhlasili jen výjimečně.
Moody vedl cestu do malé místnosti, a jakmile byli uvnitř, otočil se a seslal sérii složitých a silných ochranných kouzel pro zajištění soukromí.
Když skončil, pečlivě se rozhlédl po místnosti. Jeho kouzelné oko se otáčelo, když zkoumal každý kout. Po minutě se podíval dolů na ni.
Zdál se zvláštně napjatý, dokonce i na muže, který vykřikoval „Stálá bdělost!“ častěji než cokoliv jiného.
Vypadal nesvůj.
„Prohráváme válku,“ řekl po chvíli.
„Vím,“ řekla Hermiona otupělým hlasem. „Někdy mám pocit, že jsem jediná, kdo si to uvědomuje.“
„Někteří lidé… dokážou bojovat jen díky optimismu,“ řekl Moody pomalu. „Ale… optimismus nám dochází.“
Hermiona na něj jen dál zírala. Nemusela to od něj slyšet. Věděla to.
Byla to ona, kdo musel držet umírající, zatímco trpěli v agónii kleteb, které nedokázala zrušit. Kdo pak musel vejít do místnosti pro debriefing a vyjmenovat mrtvé a zraněné, podrobně popsat, jak dlouho se očekává zotavení a zda se po něm mohou znovu zapojit do boje.
„Naskytla se příležitost,“ řekl Moody tlumeným hlasem. Pečlivě si prohlížel její tvář. „Taková, která by mohla obrátit průběh války.“
Hermiona už v sobě neměla žádné zásoby naděje, aby ji jeho slova povzbudila. Na základě tónu, kterým Moody mluvil, měla podezření, že cena za tuto příležitost bude tak vysoká, že by ji šlo zpochybnit.
„No?“
„Jak Voldemortovy síly rostly, Severusovy informace se staly omezenějšími. Většinu času tráví výzkumem a vývojem nových kleteb s Dolohovem. Nezahrnují ho do strategických plánů útoků.“
Hermiona přikývla. To si v posledních několika měsících všimla. Někteří další členové Řádu toho využili jako příležitosti znovu zpochybnit Snapeovu loajalitu.
„Máme možnost získat nového špeha. Někdo s vysokým postavením ve Voldemortově armádě je ochoten pro nás pracovat.“
Hermiona se na Moodyho skepticky podívala. „Někdo s vysokým postavením chce teď přeběhnout?“
„Podmíněně,“ upřesnil Moody. „Ten Malfoyův kluk. Říká, že se chce stát špehem, aby pomstil svou matku. Chce záruku úplného omilostnění a—“ zaváhal, „a chce tebe. Teď i po válce.“
Hermiona zůstala ohromeně stát. Kdyby na ni Moody právě seslal kletbu, nebyla by víc šokovaná.
„Severus si myslí, že nabídka je legitimní. Říká, že Malfoy měl na škole jakousi fascinaci tebou. Nic nenaznačuje, že by byla nabídka učiněna na Voldemortův příkaz.“
Hermiona sotva vnímala jeho slova, zatímco vnitřně zpracovávala šok.
Malfoye neviděla od školy.
Šestý ročník sotva začal, když rozpoutal válku zavražděním Brumbála a poté utekl. Občas o něm slyšela, když Severus podával zprávy o Voldemortově vojenské struktuře. Malfoy za ty roky neustále stoupal na žebříčku hodností.
Proč by Malfoy přeběhl? Vinu za válku by na něj šlo oprávněně svalit. Pro tak pozdní změnu loajality neexistoval žádný věrohodný důvod.
Možná Voldemortova moc nebyla tak pevná, jak si mysleli. Možná se jeho řady začínaly lámat. Zdálo se to příliš dobré na to, aby to byla pravda.
Ale proč chtěl ji?
Nevzpomínala si, že by jejich školní rivalita stála za řeč. Vždy se soustředil mnohem víc na šikanování Harryho než na ni. Byla pro něj spíš poznámkou pod čarou; dodatečnou urážkou, protože byla mudlorozená. Nikdy nebyla pravým cílem jeho krutosti.
Pokud… pokud nebylo požadování jí jakousi pomstou vůči Harrymu.
Možná si myslel, že jsou s Harrym spolu. Hajzl.
Stála a přemýšlela, dokud Moody znovu nepromluvil.
„Není moc věcí, které bych neudělal pro informace, které by mohl poskytnout. Ale musíš souhlasit. Chce, abys za ním šla dobrovolně.“
Ne. Ne. Nikdy.
Přemohla odmítnutí. Ruce sevřela v pěst, dokud necítila obrysy svých záprstních kostí pod kůží.
„Udělám to,“ řekla a nedovolila svému hlasu zaváhat. „Za předpokladu, že neudělá nic, co by mi bránilo pomáhat Řádu. Udělám to.“
Moody si ji pečlivě prohlédl.
„Měla by sis to ještě promyslet. Máš pár dní. Pokud to uděláš—nesmíš to nikomu říct. Až do konce války. Ne Potterovi, ani Weasleymu, ani nikomu jinému. Jen Kingsley, Severus, Minerva a já o tom budeme v Řádu vědět.“
Hermiona na něj klidně pohlédla. Uvnitř hrudi cítila, jako by se v ní něco scvrkávalo a umíralo, ale nedovolila si na to soustředit.
„Nepotřebuju víc času na přemýšlení,“ řekla ostře. „Rozumím tomu, co je po mně žádáno. Čím dřív ty informace získáme, tím líp. Nehodlám to odkládat jen proto, abych mohla přemýšlet nebo litovat rozhodnutí, které jsem už učinila.“
Moody přikývl. „Pak pošlu zprávu, že jsi souhlasila.“
Sejmul ochranná kouzla ze dveří, přešel místnost a odešel. Nechal Hermionu o samotě, aby vstřebala, s čím souhlasila.
Nebyla si jistá, co cítí.
Plakat. To byla její nejbližší touha.
Měla pocit, jako by jí Moody hodil válku na ramena.
Ale také—možná naději. V té míře, jaké je možné cítit naději poté, co v podstatě souhlasila s tím, že se prodá Smrtijedovi jako válečná trofej.
Hermiona necítila naději už dlouho.
Nějakým způsobem si až do Brumbálovy smrti a dokonce i chvíli poté myslela, že válka bude jednoduchá a krátká. Harry unikl smrti tolikrát během školní docházky. On, Ron a ona už tolikrát dokázali překonat nepřekonatelné.
Takže věřila, že být chytrý, být dobrý, že přátelství, odvaha a síla lásky stačí k tomu, aby vyhráli válku.
Ale nestačilo to.
Být chytrá nestačilo. Dobro v ní se drtilo na prach pod tíhou všech těch ztracených nebo zničených životů, aniž by za to zatím měla cokoli, co by stálo za to. Přátelství nedokázalo zabránit tomu, aby někdo nezemřel s křikem v agónii. Odvaha nevyhrála bitvu, když měl nepřítel nespočet způsobů, jak vás trvale odstranit z války, a vy se ho snažili porazit znehybňující kletbou. Láska dosud nepřemohla Voldemortovu nenávist.
Každý den, kdy válka pokračovala, se šance zdály o něco menší.
Harry se pod tlakem a vinou hroutil. Byl tak hubený a vyčerpaný, že se Hermiona bála, že se každým dnem zlomí.
Stahoval se stále víc do sebe. Smrt Brumbála krátce po ztrátě Siriuse ho vykolejila způsobem, ze kterého se nikdy úplně nevzpamatoval. Každá smrt a zranění jeho přátel ho tlačily o něco blíž k propasti, ze které by se podle Hermiony už nemusel vrátit.
Harry se upínal k naději, že válka nějak skončí tak, aby život mohl být poté normální. Právě tato nemožná víra ho stále hnala dál.
Byl to právě on, kdo nejdůrazněji trval na tom, že Řád ani Odboj nikdy nesmějí používat černou magii. Tvrdil, že pokud by to udělali, nebylo by cesty zpět. Byli by jí navždy poskvrněni. Nebyli by o nic lepší než Smrtijedi.
A tak Hermiona musela sledovat, jak se k němu většina Řádu i Odboje přidává. A pak sledovat, jak jejich přátelé umírají v její ošetřovně. Všichni spoléhali na Harryho. Pokud by ztratil naději, zlomil by se úplně a vzdal by to.
Řád zoufale potřeboval výhodu. Jakoukoli informaci. Vědět o nájezdu dřív, než udeří. Kde jsou slabá místa. Cokoli.
Tohle jim Malfoy mohl dát.
Byl osobně trénován svou tetou Bellatrix, než zemřela po boku jeho matky. Postoupil vysoko.
A teď nabídl něco, co nemohli odmítnout.
Co ona nemohla odmítnout.
Zjevně věděl, co dělá, a choval se jako král požadující svou odměnu.
Protože byl fascinován jí…
Přemýšlela o tom.
Kdyby to nepotvrdil Severus, nikdy by něčemu takovému neuvěřila.
Aby pomstil svou matku. Pro milost. Kvůli ní, teď i po válce. Co bylo skutečným motivem? Byl některý z nich pravý? Nebo za tím byla ještě jiná, skrytá hra?
Jeho matka byla mrtvá už víc než rok, při podivné nehodě spolu s Bellatrix Lestrangeovou, když se Smrtijed pokusil zastavit Harryho a Rona při útěku z Lestrangeova panství. Za její smrt vlastně nemohla ani jedna strana. Pokud by její smrt ukončila Malfoyovu loajalitu, stalo by se to tehdy. Ne až o rok později. Ne poté, co využil prázdné místo po své tetě k tomu, aby se dostal na ještě vyšší pozici moci.
Ale toužit po milosti? To se zdálo zvláštní. Pokud by si neuvědomoval nějaké neuvěřitelné šance, o kterých Hermiona nevěděla, zdálo se, že pravděpodobnost vítězství Řádu je nanejvýš mizivá.
Takže kvůli ní? Možná ji nenáviděl víc, než si kdy uvědomovala. Nebo po ní toužil—
Zachvěla se odporem a snažila se tu myšlenku zahnat, než se zarazila a donutila se ji zvážit.
Pokud bylo jeho motivací ji chtít… záleželo na víc než jen na jejím souhlasu. Jakmile by ji měl jednou, nebo možná několikrát—pokud by to bylo jen poháněné pomstou—přestala by ho bavit.
Možná to pro něj byla jen hra.
Hrát si chvíli na špeha, získat příležitost ji přinutit padnout na kolena. Byla si vědoma, že by se před ním plazila, jen aby zachránila Harryho. Zachránit Řád. A pak—jakmile by dostal, co chtěl—by ji odsunul stranou a sledoval, jak všichni umírají.
Hrdlo se jí sevřelo a měla pocit, že by mohla zvracet. Přinutila se zahnat svůj strach a ignorovala bolestivý, svíravý pocit v žaludku.
Musela najít způsob, jak ho fascinovat. Udržet jeho pozornost a zájem.
Bylo by to vůbec možné?
Vyšla z místnosti, cítila se ztuhlá, a zamířila zpět na ošetřovnu. Místnost byla stále tichá.
„Poppy, potřebujete mě teď, nebo je v pořádku, když odejdu?“ zeptala se tiše.
„Samozřejmě, drahá. Měla by sis odpočinout. Už jsi na nohou dvanáct hodin,“ řekla jí Pomfreyová jemně. „Pokud se něco stane, zavolám tě.“
Hermiona si nervózně pohrávala s náramkem na zápěstí. Nesl proměnlivé kouzlo, které Řád používal k přivolání na místa, kde byla nejvíc potřeba.
Opustila ošetřovnu a zamířila do svého pokoje. Neměla však v úmyslu si odpočinout. Převlékla se do čistého oblečení, pak vyšla na přední schody a přemístila se pryč.
Kouzelnický svět neměl to, co potřebovala.
Zamířila do nejbližší pobočky knihkupectví Waterstones.
Procházela sekce, vybírala knihy; z filozofické sekce, z psychologie, ze vztahové literatury, z historické sekce, dokud neměla plnou náruč knih.
Prodavačka, která u pokladny skenovala její hromadu knih, povytáhla obočí, když procházela tituly. Několik historií a biografií konkubín a špionek; tlustý průvodce sexuálními technikami; Umění války od Sun Tzu; Příruční orákulum a umění moudrosti od Baltasara Graciána; Vladař od Machiavelliho; Zbraně vlivu od Roberta Cialdiniho; kniha o řeči těla. Byl to upřímně zvláštní výběr.
„Jsou to materiály k eseji na univerzitu,“ zalhala Hermiona impulzivně a cítila potřebu to vysvětlit.
„Některé z nich se ti asi hodí i v osobním životě, nemyslíš?“ Prodavačka na ni mrkla a vložila knihy do tašky.
Hermiona zčervenala, ale přinutila se zasmát.
„No, když už je kupuju,“ odvětila Hermiona, ale slova jí chutnala jako písek v ústech.
„Jestli přijdeš znovu, musíš mi říct, jak tvoje esej zapůsobila na tvého vedoucího. A jestli se některé z těch knih nakonec hodily na volnočasové aktivity.“
Hermiona nemotorně přikývla, zaplatila a odnesla si tašku z obchodu. Při dívčiných slovech se jí před očima mihla tvář profesorky McGonagallové. Minerva to věděla taky.
Ale byl to Moody, kdo byl vybrán, aby s Hermionou promluvil. Přemýšlela proč.
Cítila se mírně nevolně, když pohlédla na výběr knih, které teď vlastnila. Toužila po šálku čaje. No, vlastně chtěla zalézt do díry a tam zemřít, ale čaj byl její druhou volbou.
Našla poblíž kavárnu a vytáhla knihu s názvem, který ji nejméně zneklidňoval, zatímco čekala.
„Pracuj na svých cílech – přímo i nepřímo. Život je boj proti lidské zlobě, kde moudrost soupeří s lstivostí záměru. Lstivost nikdy nečiní to, co naznačuje; její cíl je klamat. Oslava je ve světle, poprava za tmy, účelem je vždy zavádět. Záměr je odhalen, aby odvedl pozornost nepřítele, poté je změněn, aby se dosáhlo cíle nečekaným způsobem. Ale bystrost je moudrá, obezřetná a vyčkává za svou zbrojí. Vždy cítí opak toho, co má být cítěno, a okamžitě rozpozná pravý smysl lsti; nechává každý první náznak projít, čeká na druhý a dokonce na třetí. Simulace pravdy se nyní povyšuje tím, že zakrývá klam, a snaží se pravdou samotnou vytvořit faleš. Mění hru, aby změnila lest, a staví největší podvod na největší bezelstnosti. Ale opatrnost je bdělá, jasně vidí, co je zamýšleno, odhaluje temnotu zahalenou do světla a rozpoznává ten nejrafinovanější plán, který působí nejprostším dojmem. Tak se lstivost Pythona staví proti prosté průzračnosti Apollonových pronikavých paprsků.“.“
Hermiona si nervózně kousala ret, zatímco si nalévala šálek čaje, a znovu přemýšlela o Malfoyovi. Ruka jí mimoděk zabloudila ke krku, kde si nervózně pohrávala s řetízkem náhrdelníku a obtáčela si ho kolem prstů.
Pak se přehrabovala ve své tašce a tajně použila hůlku, aby proměnila své brko a pergamen na pero a malý zápisník. Než byla její konvička čaje prázdná, byl zápisník plný poznámek.
Když vkládala knihy zpět do své brašny z nezjistitelným zvětšení, znovu zvažovala situaci, ve které se nacházela.
Nemohla do ní vstoupit s žádnými předsudky. Pokud by to udělala, pravděpodobně by něco přehlédla.
Po téměř šesti letech jako Smrtijed byl Malfoy pravděpodobně velmi schopným manipulátorem.
Severusovy zprávy o dění ve Voldemortově vnitřním kruhu naznačovaly, že šlo o nelítostné politické prostředí. Voldemort byl krutý pán, který neodpouštěl. Smrtijedi měli mezi sebou jen málo loajality. Byli dychtiví odstranit ty nad sebou, pokud by jim to pomohlo zajistit si lepší postavení, větší moc nebo ochranu.
Malfoyova nabídka mohla být snadno jen úskokem, jak postoupit ještě výš. Stát se dvojitým agentem pro Voldemorta, stejně jako Snape působil jako agent pro Řád. Podávat jim falešné informace v klíčovém okamžiku, což by vedlo k jejich pádu.
Přesto Severus tuto myšlenku podporoval a zjevně se domníval, že Malfoyova nabídka je legitimní. Musela si s ním promluvit. Chtěla vědět přesně, co ho přesvědčilo, že tomu věří.
Zahnula do postranní uličky a přemístila se zpět na Grimmauldovo náměstí. Když stoupala do svého pokoje, všimla si, že z pokoje, který Ron sdílel s Harrym a Fredem, vychází Levandule Brownová.
Ron a Levandule spolu nebyli ve skutečném vztahu. Ron měl asi pět dívek, které střídal podle dostupnosti po misích a střetech. Válka ho činila rozzlobenějším a napjatějším. Balancoval neustále na hraně, zatímco plánoval útoky a mise. Jeho talent pro kouzelnické šachy se proměnil v talent pro válečnou strategii. Každé ztráty bral jako osobní odpovědnost. Pokud zrovna s někým nespal, měl sklony k výbuchům zuřivosti.
Každý měl jiné způsoby, jak se s tím vším vyrovnávat.
Neville Longbottom a Susan Bonesová kouřili v podkroví tolik kůže z hřímala, že z nich cítili zápach ještě i po aplikaci kouzla na odstranění kouře a osvěžení vzduchu.
Hannah Abbottová si kousala nehty, až jí z nich tekla krev.
Charlie měl placatku, o které Hermiona podezřívala, že na ní bylo kouzlo neviditelného zvětšení, protože jeho denní dávka alkoholu se nikdy nezdála že dojde.
Harry kouřil cigarety a pravidelně se ocital v mudlovských podzemních zápasnických klubech.
Hermiona zaváhala na chodbě, chvíli se dívala za Levandulí, než přešla a lehce zaklepala na dveře ložnice.
„Je otevřeno!“ zavolal Ron.
Hermiona nakoukla dovnitř a uviděla Rona, jak si obléká tričko.
„Všechno v pořádku?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla rozpačitě. „Jen jsem se—chtěla zeptat, jestli bys mi mohl říct, co se stalo, když Lestrangeovo panství shořelo. Dělala jsem si nějaký výzkum kouzel. Bylo to zložár, že?“
Ron na ni vrhl zvláštní pohled.
„To už je nějaká doba. Ale jo, když mě a Harryho chytili ti lapkové. Seslal jsem mu do obličeje žihadlové kouzlo, aby ho hned nepoznali. Odvedli nás k Bellatrix, její sestra tam byla taky. Poslali pro Malfoye, aby Harryho identifikoval, než zavolají Voldemorta. Ale než dorazil, Lenka stihla poslat zprávu zpátky Řádu, a ona, Moody, Tonksová a Charlie vletěli dovnitř na tom drakovi a prorazili přímo to zatracené okno.“
Projížděl si prsty vlasy a Hermiona si s lítostí všimla, že má v nich šedivé prameny.
„Každopádně, pak to bylo šílenství. Kouzla létala všude kolem a Crabbe, myslím, se nás snažil zastavit kouzlem zložáru a ztratil nad ním kontrolu. Vždycky to byl idiot. Celé místo shořelo během pár minut. Asi bychom všichni zemřeli, nebýt Charlieho draka. Ale—nemohli jsme odtamtud dostat Lenku. Byla moc daleko… jedna z ohnivých chimér ji pohltila.“ Jak mluvil, jeho výraz se vzdálil, vypadal ztraceně a zmučeně.
„A tak zemřely Bellatrix a Narcissa taky?“ Hermiona nenuceně pokračovala.
„Jo. Asi by se mohly přemístit z panství, kdyby si to uvědomily včas. Ale Crabbe stál hned za nimi, když kouzlo seslal. Zasáhlo je jako první, což je asi důvod, proč ztratil kontrolu. Pravděpodobně se vyděsil, když si uvědomil, jak moc je v háji, za zabití Bellatrix.“
„Pravděpodobně,“ přikývla Hermiona.
„Zložár není žádná legrace, Hermiono.“ Ron na ni vážně pohlédl. „Vím, že pořád mluvíš o tom, že chceš, aby Řád začal používat nebezpečnější kouzla, ale jen proto, že to není černá magie, to neznamená, že to není vážné. Jestli se budeš snažit prosadit používání zložáru na bojišti, budu první, kdo tě zastaví.“
Hermiona pevně stiskla rty a její sevření kliky zesílilo, až jemně zarachotila. Rychle svůj stisk uvolnila.
„Nejsem hloupá, Ronalde. Potřebuju jen vajíčka popelce na přípravu lektvarů a snažím se rozhodnout, které ohnivé kouzlo bude nejlepší.“ Byla to směšná lež, ale Ron už roky žádný lektvar nepřipravil.
„Aha. No—asi ne zložár.“
Hermiona prudce přikývla na souhlas.
„Dobře, musím si udělat ještě trochu výzkumu,“ řekla a stáhla se z ložnice.
Když otevřela dveře svého pokoje, Harry a Ginny od sebe rychle odskočili s provinilými výrazy.
„Promiň,“ omluvila se Hermiona. „Neruším v něčem?“
„Ne,“ řekl Harry rychle. „Jen jsem se Ginny ptal na podrobnosti o té misi, ze které se s Deanem vrátili.“
Rychle opustil místnost.
Hermiona se podívala na Ginny. „Podrobnosti o misi?“
Ginny zrudla.
„Jen jsme mluvili. On stále—nechce. Jen sem—někdy přijde si promluvit.“
Harry a Ginny kolem sebe kroužili už roky. Jejich zájem byl očividný, ale Harry odmítal vstoupit do vztahu. Říkal, že je to příliš nebezpečné. Že by to na Ginny přitáhlo nechtěnou pozornost.
Ale pokaždé, když Ginny chodila s někým jiným, Harryho sklon tajně se plížit do mudlovského Londýna a vracet se domů bez zubů, se zlomeným nosem, rozbitými klouby, zlomenými očnicemi a žebry dramaticky narůstal.
Ginny už přes rok s nikým nerandila. Jako černá díra její dostupnost Harryho vtahovala stále blíž k ní. Zdálo se, že se od ní nemůže držet dál, ale zároveň se nedokázal přimět svůj zájem přiznat.
„No, aspoň že s tebou mluví,“ zamumlala Hermiona.
Hermiona a Harry se—odcizili. Její naléhání na používání černé magie bylo vnímáno jako nedostatek důvěry v něj a v Brumbála. Možná dokonce jako zrada, i když by to Harry ani Ron nikdy tímto slovem nepojmenovali. Pokaždé, když Hermiona něco na téma používání černé magie zmínila, Harry s ní nemluvil celé dny.
Hermiona tu myšlenku rychle zahnala. Nemohla o tom přemýšlet. Už tak měla příliš mnoho, co musela zvážit.