Kapitola 24
Chutnal po ohnivé whisky.
Byl to trestající polibek. Jakmile se jejich rty dotkly, přitiskl její tělo drtivou silou k sobě. Ruka na jejím hrdle sklouzla dozadu k šíji, kde mu prsty zajely do jejích vlasů, zatímco polibek prohloubil. Druhá ruka se na chvíli zastavila na její tváři, jemně ji držela v dlani, než se posunula dolů po jejím těle.
Nasměroval jí hlavu vzhůru a dál ji líbal. Jeho jazyk vklouzl do jejích úst, než se stáhl, a on jí kousl do rtů. Dost silně, aby to zabolelo, ale ne tak, aby tekla krev. Pak, když zalapala po dechu, tak se odtáhl od jejích úst a začal ji líbat na krku.
Hermiona šokem ztuhla. Poddajná a zmatená v jeho majetnických rukách.
Začal jí stahovat oblečení. Cítila, jak jí svrchní hábit sklouzává na podlahu, a studený vzduch panství zasáhl její odhalenou kůži, když rozepínal horní knoflíky jejích šatů. Knoflíky trhal, když ji svlékal a obnažoval její tělo.
Tiskl se k ní, zatímco jí šaty stahoval z ramen a svlékal ji do pasu.
Studený vzduch ji kousal do kůže a cítila, jak jí v chladu tuhnou bradavky, zatímco jeho ruce jí obemkly prsa a začaly ji dráždit. Jeho ústa byla na rozhraní jejího krku a ramene, líbal ji a jemně kousal podél této linie, až našel místo, kde—zasténala.
Oba ztuhli.
Malfoy se od ní trhnutím odtáhl.
Zůstal tam stát a díval se na ni. Byla opřená o stěnu, zpola svlečená a—vzrušená.
Jeho oči byly rozšířené, jako by si právě uvědomil, co dělá. Několik okamžiků vypadal šokovaně, než jeho maska náhle zapadla zpět na místo. Jeho výraz ztvrdl a na tváři se mu objevil samolibý úšklebek.
„Zdá se, že jsi přijmula své místo,“ řekl s posměšným výrazem.
Pak se otočil na podpatku a zmizel ve tmě.
Hermiona tam zůstala stát v šoku. Připadala si zmrzlá, když se po jejím těle začal plížit chladný pocit zdrcení.
Byla—byla…přístupná. K Malfoyovi.
Její povolnost nebyla vynucená pouty. Ani ji nenapadlo ho odstrčit. Ani ji nenapadlo, že by chtěla.
Políbil ji a ona mu to dovolila. Necítila odpor. Něco osamělého a bolavého hluboko uvnitř to v ní probudilo. Dotýkal se jí. Někdo s teplými rukama, kdo ji hladí. Byla to touha, která se proplétala celou její bytostí.
Uvázaná v sídle se upínala na každý záblesk laskavosti, který mohla najít.
Ale tohle nebyla laskavost.
Malfoy nebyl laskavý; prostě nebyl krutý. Nebyl tak strašný, jak by mohl být. V jeho nitru zůstaly jen ty nejmenší střípky lidské slušnosti.
Zdálo se, že v její rozkládající se mysli stačila absence krutosti jako útěcha. Pro její hladovějící srdce to bylo dost.
Z hrdla se jí vydral zadržený vzlyk, přitáhla si hábit těsněji k tělu a utekla zpět do svého pokoje.
Rozrazila dveře skříně, vytáhla nový hábit a začala si ho co nejrychleji zapínat. Následně objala samu sebe v náručí, aby cítila alespoň trochu bezpečí. Pro pocit důstojnosti.
Byla lepší než tohle.
Nedovolí svým psychologickým obranným mechanismům, aby ji přiměly padnout za oběť monstru; aby toužila po pozornosti člověka odpovědného za rozpoutání války; aby byla vnímavá vůči muži, který zavraždil její přátele.
Nesměla si připustit, aby její mysl ospravedlnila, že by mohla začít cítit něco ke svému násilníkovi jen proto, že se k ní nechoval tak hrozně, jak mohl.
Nesmí. Nepřipustí to.
Nepřipustí.
Nepřipustí.
Dokázala snést zradu svého těla. Nedovolí však, aby ji zradila i její mysl.
Raději by ji zlomila.
Musí se z toho panství dostat pryč.
Přitiskla ruku na studené okno a zoufale hleděla na panství zalité měsíčním svitem.
Pak zaklonila hlavu a udeřila ji co nejsilněji do skla.
Nerozbitné okno neprasklo. Nemohlo povolit.
Udeřila znovu.
A znovu.
A znovu.
Krev jí stékala do očí, ale nepřestávala.
Znovu.
A znovu.
Paže ji objala kolem pasu a ruka sevřela její zápěstí, zatímco ji někdo odtáhl od skla.
Bránila se. Snažila se vytrhnout ruce a zapírala se prsty na nohou o nerovnosti dřevěné podlahy, aby se odtáhla pryč.
Vzlykala.
„Grangerová. Ne—nedělej to,“ zašeptal Malfoy blízko u jejího ucha.
Bezvýsledně se snažila vytrhnout, zatímco vzlykala a vzlykala.
Byla tak unavená z toho, že jí pořád ubližovali a že byla sama. Chtěla, aby to skončilo. Pokud by zůstala v tom domě dál, pokusila by se najít útěchu. Cokoli, jen nebýt navždycky chladná a opuštěná.
Chtěla, aby se jí někdo dotýkal. Chtěla se cítit v bezpečí, i kdyby to měla být jen iluze. Toužila po tom—
Ale nemohla.
Nemohla takhle všechny zradit. Harryho. Rona. Minervu. Ginny…
Nemohla takhle zradit samu sebe.
„Nemůžu—nemůžu—“ vzlykala a znovu se snažila vyprostit.
„Neubližuj si. Grangerová, to je rozkaz. Neubližuj si.“ Malfoy zavrčel příkaz, zatímco ji odtahoval dál od okna.
Pokračovala v boji.
„Přestaň.“
Příkaz zazněl jako zasyčení.
„Přestaň se pokoušet si fyzicky ublížit.“ Jeho hlas se chvěl.
Cítila, jak pouta kolem jejích zápěstí začala pálit, když je Malfoy aktivoval, a bojovala proti magii.
„Ne–!“ vzlykala, když cítila, jak magie sílí, až téměř zadusila její mysl, a její tělo ochablo.
Zhroutila se proti Malfoyovi. Pustil její zápěstí a pevně ji objal kolem ramenou, jako by čekal, že se znovu pokusí vrhnout proti oknu.
Jen tam zůstala, třásla se a tiše vzlykala v jeho náruči. Krev jí stékala po obličeji a kapala z rtů a brady na podlahu.
„Takže—“ promluvil po několika minutách napjatým hlasem, „našla jsi způsob, jak obejít pouta, jak vidím.“
Když tak visela v jeho náruči, pomalu si uvědomila, že má pravdu.
Přinucení existovalo v její mysli. Příkaz byl neubližovat si, ale nespecifikoval rozdíl mezi psychickým a fyzickým zraněním. Takže—v dostatečně hluboké mentální agónii—ho byla schopná obejít. Ubližovala si tak jako tak; nedokázala zabránit své mysli, aby jí ubližovala. Příkazy přestaly fungovat.
Vždycky to bylo v její hlavě.
Její vlastní interpretace příkazů ji vždycky omezovala. Příkaz být zticha: interpretovala ho jako zákaz od Malfoye mluvit bez jeho svolení, protože předpokládala, že by byl tak mstivý. Proto nemohla mluvit. Kdyby si ho vyložila jednodušeji, třeba jako zákaz mluvit hlasitě, mohla by promluvit—pokud by Malfoy příkaz dále nekonkretizoval.
Příkazy byly postaveny na zabránění úmyslné neposlušnosti.
Když si neuvědomovala, že odporuje příkazu, když reagovala instinktivně nebo mluvila bez přemýšlení, vždycky byla schopná příkazy obejít. Jen si toho nikdy nevšimla.
„Asi ano,“ řekla tiše, narovnala se a postavila.
Jeho ruce sklouzly pryč. Něco uvnitř Hermiony se sevřelo při ztrátě kontaktu.
Otočil ji a kouzlem odstranil krev z jejího obličeje, poté seslal léčivé zaklínadlo na místo, kde kůže roztrhla. Hlava jí stále pulzovala v místech, kam se udeřila.
„Proč?“ zeptal se Malfoy tvrdým hlasem. „Proč ta náhlá potřeba zajít tak daleko?“
Podívala se na něj. Stáli od sebe jen několik centimetrů. Jeho ocelově šedé oči si ji pečlivě prohlížely. Od chvíle, kdy ji políbil, si vzal lektvar na vystřízlivění; cítila ho z jeho dechu.
„Proč ne?“ odpověděla zasněně. „Možnosti byly vždy jen dvě: utéct, nebo zemřít.“
„Ale tohle je poprvé, kdy jsi to myslela natolik vážně, aby se ti to téměř podařilo. Proč dnes v noci, a ne včera, nebo v den, kdy jsem odjel do Francie?“
Takže si všiml, že se vůči němu začala nechtěně otevírat. Hermioně zacukaly koutky a odvrátila tvář, opřela si ji o rameno.
Nemluv s ním. Není to tvůj přítel.
„Nežádám tě, abys odpověděla slovně,“ řekl po několika minutách. „Ačkoli bych myslel, že bys to upřednostnila. Máme naplánovanou nitrozpyteckou schůzku, koneckonců.“
Hermiona pevně stiskla rty, ale její oči sklouzly k posteli. Nechtěla znovu ležet před ním na posteli. Pokud by vnikl do její mysli, aby našel odpověď, uviděl by, jak pateticky a zoufale je osamělá. Jak moc pro ni začal znamenat.
Když odpoví, bude mít alespoň částečnou kontrolu nad tím, jak vše vyloží.
Několikrát otevřela ústa, snažila se najít, kde začít. Byla jí taková zima, že ji bolela kůže. Obtočila si paže kolem těla a pomalu si třela ruce.
„Myslím, že začínám mít stockholmský syndrom,“ řekla nakonec tiše. „Je to mudlovská psychologická porucha. Instinkt přežití nebo způsob vyrovnání se, dalo by se říct.“
Zmlkla a pohlédla na Malfoye. Byl bez výrazu, zjevně čekal, že bude pokračovat. Otočila se od něj pryč.
Povzdechl si podrážděně. „Takže na to půjdeme těžší cestou. Dobře. Tak nitrozpyt.“
Hermiona ztuhla a defenzivně shrbila ramena. „Je to něco, co se občas stává, když si rukojmí začne vytvářet citovou vazbu ke svému únosci—kvůli závislosti na něm.“ Vynutila ze sebe slova, hlas se jí třásl. Nepodívala se na Malfoye.
Donutila se pokračovat.
„Nevím o tom moc. Neměla jsem čas studovat psychologii. Ale myslím, že začínám racionalizovat tvé chování; snažím se ospravedlnit, co děláš. Nedostatek krutosti se stává laskavostí. Je to—je to přežívací mechanismus, takže funguje na podvědomé reakce a přizpůsobování. Abych si vytvořila
autentické emocionální spojení, možná k tobě začnu něco cítit…“ Hlas se jí zlomil a na chvíli utichl.
Nastala pauza.
„Popravdě, raději bych byla znásilněná tvým otcem, než k tobě něco cítit,“ řekla nakonec a upřeně zírala na krev na podlaze.
Nastalo ohlušující ticho a viděla, jak se Malfoyovy ruce pomalu zatínají v pěsti po jeho bocích.
„Tak dobře,“ promluvil po několika vteřinách, „s trochou štěstí jsi teď těhotná, takže už se nebudeš muset trpět s pozornost ani jednoho z nás. Budeš prostě ponechána o samotě.“
Otočil se, že odejde. Bez přemýšlení vystřelila ruku a zachytila jeho hábit. Ztuhl. Potichu vzlykla, zatímco pevněji sevřela látku, sklonila hlavu a opřela ji o jeho hruď. Voněl po mechu a cedru, a Hermiona se třásla a tiskla se k němu. Jeho ruce se zvedly a spočinuly na jejích ramenou, dokud necítila, jak jejich teplo pomalu prostupuje jejím tělem, zatímco mu palce lehce přejížděly po jejích ramenou, dokud se nepřestala třást.
Pak se jeho ruce zastavily a on ji prudce odstrčil. Hermiona zakopla a málem narazila na svou postel, zatímco on od ní ustupoval. Jeho oči byly chladné a v jeho výrazu bylo něco neznámého, co nedokázala zařadit.
Několik vteřin na ni zíral, čelist mu tikala, pak se ostře nadechl a tiše se hořce zasmál.
„Ty nemáš stockholmský syndrom.“ Zvedl obočí.
„Nezajímá tě přežití. Nebelvíři jsou vždycky připravení zemřít.“ Při slově ‚Nebelvíři‘ se mu rty zkroutily do posměšného úšklebku. „Koneckonců už celé měsíce sníš o velkolepé společné sebevraždě nás dvou. Ne, to, co tě požírá, není přežití; je to samota. Chudák malá léčitelka, která nemá o koho pečovat. Nikdo ji nepotřebuje. Nikdo ji nechce.“
Hermiona na něj zírala, zatímco pokračoval.
„Nemůžeš vystát samotu. Nevíš, jak fungovat. Potřebuješ někoho, koho bys mohla milovat; uděláš cokoli pro lidi, kteří ti to dovolí. O tom byla celá válka, že ano? Chtěla jsi bojovat, ale byla jsi dost chytrá na to, abys věděla, že další bláznivý sedmnáctiletý bojovník výsledek války nezmění—alespoň ne tak, jako léčitel. Nemyslím, že by si toho tví přátelé kdy vážili, že ano? Že to byla pro tebe oběť.“
Hermiona cítila, jak bledne.
„Potter a zbytek tvých přátel byli příliš hloupí a idealističtí, aby si vážili rozhodnutí, která jsi udělala. Docela břímě, být jedním z mála lidí dost chytrých na to, aby pochopili, co je nutné k vítězství; jedním z mála, kdo byl skutečně ochotný zaplatit cenu, kterou vítězství vyžaduje. Nikdy si ničeho nevážili. Nechala jsi je, aby tě poslali pryč. A když ses vrátila, nechala jsi je, aby tě uštvali k smrti. Léčitelé nemají velkou hodnotu ani slávu—ne jako bojovníci. I Ginny to pochopila. Když zemřel Creevey, dali Potterovi dny na truchlení jen proto, že to viděl. Byla jsi to ty, kdo se snažil toho chlapce zachránit, a co jsi dostala ty? Čtyři hodiny a očekávalo se, že se vrátíš na směnu?“
„To—tak—nebylo,“ řekla Hermiona přes zaťaté zuby, sevřené tak pevně, až ji bolely kosti v dlaních.
„Přesně tak to bylo. Můžeš se klamat, ale já strávil tolik hodin v tvých vzpomínkách, že je znám pravděpodobně lépe než své vlastní. Udělala bys pro své přátele cokoli; udělala bys všechna těžká rozhodnutí a zaplatila cenu bez jediné stížnosti; kurvila by ses pro válečné úsilí. Ale řekni mi, protože mě to opravdu zajímá, co Potter kdy udělal pro tebe, aby si to zasloužil?“
Vytřeštila na něj oči. „Harry byl můj přítel. Byl můj nejlepší přítel.“
Malfoy se posměšně zašklebil. „No a?“
Hermiona odvrátila pohled a roztřeseně se nadechla. „Nikdy jsem neměla žádné přátele—když jsem vyrůstala. Byla jsem příliš divná, příliš velká knihomolka. Toužila jsem po nich víc než po čemkoli jiném, ale nikdo nikdy nechtěl být můj přítel. Když jsem se dozvěděla o Bradavicích, myslela jsem si—myslela jsem si, že všechno bude jiné, že být čarodějkou je důvod, proč jsem nikdy nikam nezapadala. Ale—když jsem tam přišla—pořád jsem byla divná a velká knihomolka a nikdo se mnou nechtěl mít nic společného. Harry—Harry byl první, kdo mi dovolil být jeho přítelkyní. Udělala bych pro něj cokoli.“ Potichu a nasucho vzlykla a vzlyk potlačila. „A—ne že by pro mě bez něj byla nějaká šance.“
Nastala dlouhá pauza.
„To je ta nejubožejší věc, jakou jsem kdy slyšel,“ prohlásil nakonec Malfoy a narovnal si hábit. „Takže, co? Jsem tvůj náhradní Potter?“ Odfrkl si. „Stačí, aby s tebou někdo promluvil, a ty se na něj okamžitě upneš? Prostituky z Obrtlé stojí zavíc než ty.“
Hermioně se zachvěla čelist, ale Malfoy neskončil.
„Abychom si rozuměli, mudlovská šmejdko. Nechci tě. Nikdy jsem tě nechtěl. Nejsem tvůj přítel. Není nic, co by mě potěšilo víc než být s tebou hotový.“
„Já vím—“ odpověděla Hermiona tichým, prázdným hlasem.
„Nicméně…“ pokračoval Malfoy po chvíli, „nemohu popřít, že ses za poslední dobou začala zlepšovat. Budu muset poslat Stroudové poděkování.“
Přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Hermiona se ostře nadechla a probodla ho pohledem.
Pak si odfrkla. „Opravdu? Tak proto jsi mě políbil? Kvůli tomu lektvaru?“
Pokrčil rameny a posměšně na ni zíral, oči chladné. „Co mám říct? Znásilnění není tak úplně ‚můj styl‘. Ale tvá rostoucí náklonnost je fascinující a je zábavné to sledovat. Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohla být typ, který si bude namlouvat, že moje povinná péče o tebe něco znamená. Ani si neumím představit, jak pobavený bude Pán zla, až to za pár dní uvidí. Potterova šmejdka, která se zamilovala do svého smrtijedského násilníka. Myslel jsem, že nemůžeš být ubožejší, ale zjevně u šmejdů vždy existuje ještě hlubší dno.“
Otočil se k odchodu, ale pak se zastavil.
„Vrátím se později, abych se vypořádal s tvými vzpomínkami. Prosím, nemysli si, že jsem mrtvý jen proto, že občas mám lepší věci na práci než brodit se tvým tragickým ubohým životem.“
Naposledy si posměšně odfrkl a rázně opustil Hermionin pokoj.
Když se vrátil druhý den, Hermiona se téměř nepohnula. Několik minut na ni hleděl. Nezvedla oči, ani ho nevzala na vědomí.
„Postel,“ přikázal nakonec.
Hermiona vstala beze slova a posadila se na okraj postele. Dívala se dolů na podlahu. Její oči nepotřeboval.
Po krátké pauze jí vnikl do mysli.
Většinu času věnoval zkoumání jejích vzpomínek na Snapea. Její nedávné vzpomínky sotva prolétl. Když se dostal k přítomnému okamžiku, stáhl se a odešel beze slova.
Hermiona se cítila—mrtvá. Kdyby se podívala do zrcadla a zjistila, že je duchem, sotva by ji to překvapilo.
Chladné prázdno.
To bylo vše, co cítila.
Ležela v posteli a beze slov se omlouvala svým přátelům za to, že je všechny zklamala.
Když Stroudová dorazila o šest dní později, Hermiona bez jediného slova přešla přes místnost a posadila se na okraj vyšetřovacího stolu; mechanicky otevřela ústa pro veritasérum.
„Vypadáte poněkud bledě,“ řekla Stroudová, koutky úst jí slabě zacukaly, zatímco si Hermionu prohlížela. „Jak šly tento měsíc pokusy o početí?“
„Nevím. Není to důvod, proč jste tady?“ odpověděla Hermiona hořkým hlasem, zírala do svého klína a prsty si pohrávala s látkou svého hábitu.
Stroudová se chladně zasmála. „Chytré.“
Nastala pauza, během níž Stroudová seslala kouzlo na detekci těhotenství. Pak delší ticho.
„Jste těhotná,“ oznámila Stroudová triumfálním tónem.
Hermioniny ruce znehybněly.
Ne.
Prosím, ne.
Bylo to, jako by ji náhle ponořili hluboko pod ledovou vodu; žádný vzduch, tlak, jako by ji drtily stěny ze všech stran. Slyšela svůj tep, který prudce vystřelil, až jí zvuk hučící krve téměř zahltil všechno ostatní.
Stroudová začala mluvit, ale Hermiona nedokázala rozeznat jednotlivá slova.
Nemohla dýchat.
Stroudová na ni mluvila stále hlasitěji. Slova byla zaoblená a nesrozumitelná. Hermiona lapala po dechu a snažila se nadechnout, ale její hrdlo se bylo sevřené—jako kdyby ji někdo dusil.
Její srdce bilo tak silně, že cítila ostrou bodavou bolest v hrudi.
Ne. Prosím, ne.
Stroudová stála před ní, dívala se Hermioně do tváře. Neustále něco říkala, znovu a znovu. Pohyb jejích rtů byl pokaždé stejný, jak se léčitelka nakláněla blíž a gestikulovala. Hermiona nedokázala rozeznat slova. Výraz Stroudové byl stále netrpělivější, když se opakovala. Zvuky se spojily v nesrozumitelné dunění.
Hermiona nemohla dýchat; plíce ji pálily, když se o to snažila. Obrysy tváře léčitelky se rozmazávaly, jako by se rozpíjely do okolního vzduchu.
Všechno bylo stále rozmazanější. Do jejích rukou a paží jako kdyby se zarývaly jehličky.
Najednou byl Malfoy před ní; jeho ruce jí spočinuly na ramenou.
„Uklidni se.“
Jeho ostrý hlas prořízl mlhavé obrysy.
„Dýchej.“
Hermiona lapala po vzduchu a roztřeseně se nadechla; pak propukla v pláč.
Ne. Ne. Nemůže být těhotná. Raději ať ji dají Luciusovi, ať ji znásilní a umučí k smrti.
Každý nádech ji bolel, jako by jí někdo táhl nožem po vnitřní straně jícnu.
„Ach bože—ne…“ vzlykala ta slova stále dokola a třásla se.
„Dýchej. Pokračuj v dýchání,“ řekl Malfoy. Jeho výraz byl napjatý. Svíral čelist, když na ni zíral a sledoval, jak se pokouší nadechnout.
Trvalo několik minut, než přestala jenom roztřeseně lapat po dechu a začala pomalu pravidelně vdechovat a vydechovat. Jeho sevření na jejích ramenou postupně povolovalo, a pak se pomalu otočil a upřel na léčitelku Stroudovou zuřivý pohled.
Jeho výraz byl vzteklý.
„Víte, že má sklony k panickým záchvatům. Nemůžete jí takhle něco oznámit zčistajasna,“ pronesl rozzuřeným hlasem, stále pevně držel Hermionu za ramena, zatímco dál plakala.
„Myslela jsem, že panikaření způsobují jen otevřené prostory.“ Stroudová si založila ruce na prsou a zvedla bradu. „Vzhledem k tomu, jak se bojí vašeho otce, jsem si myslela, že se jí uleví.“
„Možná by stálo za to více přemýšlet,“ odvětil Malfoy ledově. „Začínám mít podezření, že ji úmyslně traumatizujete. Vyhrožovala jste jí mým otcem a bez varování ji nadopovala afrodiziakem. Snažíte se jí způsobit psychický kolaps?“
Stroudová si odfrkla a seslala na Hermionu diagnostické kouzlo. „Nedělám nic, co by mohlo ohrozit její vzpomínky; nemusíte se znepokojovat. Od chvíle, kdy jsem zjistila, že je odpovědná za Sussex, mi na jejich obnovení velmi záleží.“ Stroudová si Hermionu chladně prohlédla. „Zajímá mě, jak mohla čarodějka, která ani nedokončila Bradavice a nemá žádné formální vzdělání, sama sestrojit bombu, která dokázala zabít všechny mé kolegy.“
Nastala dlouhá pauza, přerušovaná Hermioninými zlomenými vzlyky, zatímco Malfoy zíral na Stroudovou.
„Byla teroristkou Odboje, vyškolenou po celé Evropě, aby se stala léčitelkou specializovanou na dekonstrukci sussexských kleteb; nemluvě o tom, že byla mistryní v lektvarech. Pokud dokázala rozebrat a neutralizovat kletbu, dokázala ji i použít. Pokud váš to tolik zajímalo, mohla jste zeptat mě,“ řekl ledovým hlasem. „Psychologické mučení vám odpovědi nedá, zvlášť když si na to nevzpomíná. Váš program není příležitost pro uplatnění osobní msty. Zdá se, že jste zapomněla, že netoleruji hlupáky, kteří se s ní pokoušejí manipulovat.“
„Já jsem—“
„Ale ano, byla jste. Pán zla ji svěřil do mé péče. Víte, jak je křehká. Vynaložil jsem značné prostředky a úsilí na udržení vhodného prostředí. Vzhledem k tomu, že Pán zla neprojevil žádné námitky, když jsem popravil jednoho z jeho označených následovníků za vměšování, myslíte, že by si lámal hlavu kvůli vám?“
Stroudová smrtelně zbledla. „Můj program—“
„Je to fraška,“ pronesl Malfoy s posměškem. „Důvod, proč jste nezemřela spolu se svými ‚kolegy‘ v Sussexu, je ten, že váš návrh nebyl vědecky natolik podložený, aby se kvalifikoval pro laboratorní standardy. Kde jsou vaše kontrolní skupiny? Kde jsou vaše statistiky a historická data? Divadlo, které tak ochotně poskytujete pro společenské rubriky, je financované a zařízené tak, aby bez vás snadno pokračovalo.“ Malfoyovy oči se nebezpečně zablýskly, když mluvil. „Tohle je jediné varování, které vám nabízím. Už nikdy nesmíte s ní být sama. Dnešní schůzka skončila. Pokud máte nové pokyny ohledně její péče, předáte je mně. Topsy!“
Domácí skřítka se objevila s tichým prasknutím. Malfoy nespustil oči ze Stroudové.
„Doprovoď Stroudovou do salónu. Přijdu dolů, až tady vyřeším situaci.“
Stroudová si odfrkla, ale stále byla bledá a její ruce se třásly, když sbírala své spisy. Když se za ní dveře zavřely, Malfoy se otočil zpět k Hermioně, která přestala plakat a pokoušela se pravidelně dýchat.
Tiše si povzdechl a pomohl jí vstát.
„Pojď,“ řekl a vedl ji přes místnost k její posteli. Pečlivě ji zkoumal pohledem, než sáhl do hábitu a vytáhl lahvičku lektvaru na Bezesný spánek. „Vzhledem k nedávným událostem ti nemůžu věřit, abys tu zůstala sama a při vědomí. Vezmi si to.“
Hermiona zvedla těžkou ruku, přijala lahvičku, ale váhavě na ni hleděla. Její dech se stále zadrhával.
„Některé lektvary mohou způsobit vrozené vady. Nepamatuji si, jestli je Bezesný spánek bezpečný,“ řekla roztřeseným hlasem.
„Je v pořádku.“
Hermiona vzhlédla k Malfoyovi. Jak by to mohl vědět?
Setkal se s jejím pohledem. „Obával jsem se, že se něco takového může stát, pokud bys někdy otěhotněla. Ověřil jsem si to.“
Stále váhala.
„Není to žádost. Pokud odmítneš, přinutím tě,“ řekl tvrdým hlasem.
Hermiona pevně stiskla rty, prudce polkla a snažila se uklidnit svůj zadrhávající dech. Roztřeseně otevřela lahvičku a přiložila ji k ústům. Jakmile vypila obsah, zajíkla se a znovu propukla v pláč. Lahvička jí vyklouzla z rukou, dopadla na podlahu a roztříštila se.
„Ach bože…“ vzlykala do dlaní, když jí lektvar zaplavil mysl jako černá přílivová vlna. Sesunula se na postel. „Ach bože… ach bože… prosím.“
Její oči se zavřely, zatímco dál plakala. Matně vnímala, jak jí Malfoy zvedl nohy a položil je na matraci. Temnota ji pohltila.
„Je mi to líto, Grangerová.“