Kapitola 23
Hermiona stála v kuchyni na Tkalcovské ulici. Pomalu se otočila a prohlížela si pracovní plochy pokryté zápisníky, připravenými přísadami a bublajícími lektvary.
Hermiona se pomalu rozhlédla po místnosti a překvapeně se zastavila, když si všimla kotlíku třpytícího se v rohu. Přišla blíž a sledovala spirálovité páry stoupající z povrchu. Nenápadně přičichla—kořeněná, zemitá vůně dubového mechu, kouřové podtóny cedru a pergamenu—ne. Přičichla znovu. Papyrus.
Rychle ustoupila stranou a pohlédla na ostatní kotlíky kolem sebe.
„To je docela různorodá sbírka lektvarů lásky, které vaříš,“ řekla a dívala se na Severuse, který byl shrbený nad mírně vroucím kotlíkem.
„Nový projekt pro Pána zla. Z ničeho nic se začal zajímat o to, jak by z toho mohl udělat zbraň,“ řekl Severus s odporem, zíraje na zakalenou, luminiscenční tekutinu před sebou.
Hermiona cítila, jak jí ztuhla krev v žilách. „Je to vůbec možné?“
Severus pokrčil rameny s jemným úšklebkem. „Jsem skeptický a nemotivovaný, takže pravděpodobně ne. Myslím, že to byl spíše letmý nápad než něco, o co by měl skutečný zájem. Připravuji podrobnou zprávu, kdyby se na to zeptal. A dělám to doma, ne v laboratoři, aby nikdo nenabídl nějaké převratné nápady.“
Hermiona si prohlédla místnost. Bylo zde deset různých variant lektvarů lásky a několik afrodiziak, která poznávala, stejně jako dalších patnáct, která se zdála experimentální.
„Jak by vypadal lektvar lásky použitý jako zbraň?“
„Něco mimořádné síly, co by nevyžadovalo opakované dávkování. Domnívám se, že si plánuje tímto způsobem vést výslechy.“
„To je—zvrácené,“ řekla nakonec Hermiona.
„To ano. Naštěstí, nebo možná bohužel, má jiné záležitosti, které považuje za naléhavější, než aby se na ně Sussex zaměřil.“
Hermiona se probudila a stále ležela na studené podlaze koupelny. Zůstala tam ležet; pokud měla její deprese nějakou výhodu, pak to, že usínání bylo snadnější. Jako by její tělo vzdalo jakýkoli boj. Hněv, který v sobě měsíce živila, zmizel a zanechal ji vyčerpanou a bez života, jako by její tělo bylo příliš těžké na to, aby se dokázala přemístit i jen přes podlahu.
Mohla spát a spát, ponořená v zoufalství, většinu dne.
Zvedla se z podlahy, šla do svého pokoje a zalezla pod přikrývky své postele; zavrtala se do nich a pevně je kolem sebe objala.
I její mysl byla unavená a apatická. Jako by i přemýšlení bylo příliš vyčerpávající.
Pohlédla na hodiny. Bylo skoro devět večer. Vedle židle stál tác s večeří, ale Hermiona neměla žádnou chuť k jídlu.
Přemýšlela, proč byl Malfoy ve Francii; pravděpodobně proto, aby zabil další lidi.
Byl stále maskovaný, nebo to dělal otevřeně? Zajímalo ji, jak vypadá, když sesílá smrtící kletbu. Při sesílání kletby smrti se většině lidí na tváři objevil odpudivý škleb. Dokonce i Voldemortovi. Ale Malfoyův hněv a zuřivost byly tak chladné. Možná vypadá stejně, jako když zabíjel Montaguea.
Hermiona přemýšlela, jestli bylo odhalení Malfoye jako Nejvyššího soudce úmyslné.
Pokud by se Malfoy chystal převzít moc od Voldemorta, musel by být známý. Známý a obávaný. Odhalení mohlo být vypočítané riziko; věřil, že Voldemortova nutnost mít někoho viditelného na veřejnosti zajistí, že ho ušetří. Pokud byly věci v Rumunsku tak nestabilní, jak naznačovali, Voldemort teď nemohl Malfoye zabít—ani kdyby chtěl. To by vytvořilo mocenské vakuum, destabilizovalo celou armádu Smrtijedů a dalo Evropě příležitost osvobodit se.
V armádě Voldemorta nebyla žádná jiná postava, která by se mu byť vzdáleně mohla rovnat. Voldemort měl lokální vládní figurky, ale Malfoy byl jeho jedinou viditelnou oporou na mezinárodní úrovni.
Nejmocnější generál v armádě Pána zla. Tak to řekla Astoria. Generál už celé roky; to zase o sobě řekl Malfoy.
Hermiona se zarazila, zmatená. Malfoy byl generálem během války?
Nepamatovala si, že by Malfoy byl generálem. Nepamatovala si toho o něm moc od chvíle, kdy zemřel Brumbál. Předpokládala, že jeho vzestup v hodnostech nastal až na konci války, ale možná se mýlila. Ke konci války bylo těžké získat spolehlivé informace. Hermiona nebyla součástí většiny konkrétních strategických schůzek Řádu. To musel být detail, který jí unikl.
O Malfoyovi bylo tolik věcí, které působily nepochopitelně. Jeho moc. Smysl jeho ambicí. Jeho paradoxní nadání pro léčitelství. Jeho schopnost přemisťování.
Rituál zamýšlený jako trest…
Hermiona si tu záhadu v hlavě obracela.
Pravděpodobně to bylo to, na co Voldemort narážel, když mluvil o tom, že ho Malfoy hluboce zklamal. Hermiona přemýšlela, co to mohlo být. Rituály černé magie byly obvykle fyzicky ničivé a psychicky vyčerpávající. Malfoy se zdál podezřele, dokonce až nepřirozeně v pořádku.
Vlastně, čím víc o tom přemýšlela, Malfoy byl naprosto příčetný.
S množstvím černé magie, se kterou přicházel do styku, jak vlastní, tak Voldemortovy, by jí měl být otrávený. Pokud by netrávil všechen čas očistnými rituály, jeho relativní zdraví bylo nemožné.
Hermioně se udělalo zle už jen z toho, že vstoupila do Voldemortovy síně, zatímco Malfoy se k tomu choval zcela lhostejně; a tam jistě chodil několikrát týdně. Lidé si na černou magii nezvykají. Byla jako jedovatá droga. Návyková. Mocná.
Smrtící.
Temní kouzelníci obvykle používali stále více a silnější formy černé magie, až se postupně zničili jako Voldemort, nebo zešíleli jako Lucius a Bellatrix.
Ale Malfoy byl v pořádku. Fyzicky i psychicky byl—bez poskvrny.
A dokázal se přemisťovat přes celý kontinent.
Jak to, pro všechno na světě, bylo možné?
Hermiona si tu otázku přehrávala stále dokola, až to nakonec vzdala. Měla příliš málo informací na to, aby mohla cokoli odhadnout.
Přešla na jiný problém.
Nemohla přijít na to, jak do toho všeho zapadá. Ať už Malfoyova strategie byla jakákoli, zdálo se, že musí být její součástí. Malfoy se jí věnoval s takovou oddaností, že to nemohlo být jen náhoda. Hermiona si původně myslela, že jednoduše plní příkazy, ale začínala mít silné podezření, že jeho pozornost přesahuje tento rámec. Zdálo se, že je do ní osobně a emocionálně zainteresovaný. Způsob, jakým na ni zíral—ta nepřerušovaná intenzita—bylo to téměř nepopiratelné. Byla pro něj nebo pro jeho plány důležitá.
Kam zapadalo to, že Hermionu nechtěl nechat otěhotnět?
Nenáviděl to, že ji musí znásilňovat; nevypadalo to, že by si to jakkoli užíval, a ani se o to nesnažil. Dělalo mu to zle. Proč by tedy nechtěl, aby otěhotněla co nejdříve?
Ledaže by to mělo něco společného s jejími vzpomínkami. Myšlenka, že by těhotenství odemklo vzpomínky, byla v nejlepším případě teoretická. Jestli Malfoy tušil, že v jejích vzpomínkách je něco, co by nemělo být odkryto… mohlo by to být vysvětlením.
Jenže i bez těhotenství se vzpomínky pomalu začínaly vracet.
Kdyby byla těhotná, získal by devět měsíců výhradního přístupu k nim. Dokud nebyla těhotná, mohly se náhodné vzpomínky objevit kdykoli a Voldemort by je mohl najít.
Proč by je stále nutil každý měsíc prožívat pět dní utrpení?
Hermiona tomu nerozuměla.
Znovu nad tím přemýšlela.
Jediný další prvek, který ji napadl, byl ten, že Malfoy musel vědět, že by raději zemřela, než aby otěhotněla.
Záleželo by mu na tom?
Přemýšlela nad tím, dokud neusnula.
Celý další den byla nervózní; napjatá a neklidná, až měla strach, že si začne škrábat kůži. Sotva přelétla Denního věštce, než ho začala trhat na kusy a skládat z něj všechny možné tvary, na které si vzpomněla. Neuměla skládat jeřáby, ale zvládla skládat letadla a různé geometrické tvary. Do skládání vrhla všechnu svou nervozitu, dokud jí konečky prstů nezačaly připadat rozedřené.
Začala se procházet severním křídlem a při chůzi lehce přejížděla prsty po stěnách.
Když přišel večer, Hermiona se vykoupala, aniž by k tomu byla vyzvána. Topsy se neobjevila, ale večeře ano. Hermiona ji ignorovala. Bylo skoro devět, když se najednou domácí skřítka zjevila v jejím pokoji.
Topsy odvrátila pohled, zatímco na ni Hermiona zírala.
„Pán je zpátky. Máte se připravit.“
Nastala pauza.
„Už jsem připravená,“ řekla Hermiona.
Topsy přikývla a zmizela.
Hermiona přešla a posadila se na okraj postele.
Když se Malfoy objevil ve dveřích, několik minut na sebe přes pokoj hleděli.
Nebyla žádná slova, která by mohla být řečena.
Přešel místnost a vytáhl lahvičku Uklidňujícího lektvaru, kterou jí beze slova podal. Vypila obsah a vrátila mu ji.
Zatímco si bral svůj vlastní lektvar, Hermiona se posunula zpátky na matraci a lehla si, odhodlaně zírala na nebesa nad postelí.
Nepohnula se, když ucítila, jak se postel pod jeho váhou prohnula. Nevydala ani hlásku, když jí odhrnul hábit a odhalil ji. Když se přesunul mezi její nohy, skousla si ret a dál upírala pohled na nebesa. Když zamumlal lubrikační kouzlo, sevřela ruce v pěst.
Když do ní vstoupil, tiše zalapala po dechu a zoufale otočila tvář ke zdi, svíjející se vnitřním rozkolem.
Její tělo to očekávalo. Bylo naladěné a připravené. Toužilo.
Byla to tak hluboká zrada.
Vědomí, že její vzrušení bylo fyziologicky přirozené, nijak nezmírňovalo pocit viny.
Když bylo znásilnění chladně klinické, dalo se to snést. Když bylo pod vlivem lektvaru, dalo se to snést. Ale když to byla jen ona, její vlastní mysl a fyziologie, bylo to to nejhorší. Něco v ní to kroutilo a trhalo na kusy.
Jsem znásilňovaná a moje tělo si to užívá, pomyslela si hořce a chtěla se schoulit pryč.
Myslela, že snad začne zvracet.
Nechtěla vědět, jestli Malfoy pozná rozdíl. Jestli to ví.
Zírala na zeď a snažila se nevydat ani hlásku. Když se udělal, okamžitě se odtáhl, stáhl jí hábit, popadl svůj vlastní a přemístil se.
Neotočila se, aby zjistila, jak vypadal, než zmizel. Jen si přitáhla nohy k sobě a zůstala ležet. Cítila, jak jí slzy nechávají na spáncích chladivé stopy.
Další dva dny byly stejné.
Ráno po pátém dni nepřišel žádný pocit úlevy. Hermiona cítila jen chlad.
Její pokoj a postel ztratily jakýkoli náznak pohodlí.
Vytáhla ze skříně čistý hábit a zamířila chodbou do koupelny se sprchou. Pak se stočila do těsného klubíčka, sedla si na podlahu sprchy a zůstala tam pod tekoucí vodou.
Nemělo smysl to popírat. Něco se změnilo. Nic už nepůsobilo stejně. Už ne.
Lektvar hrál podstatnou roli, ale Hermiona nemohla popřít i množství dalších okolností.
Malfoy nebyl tím monstrem, za jaké ho zpočátku považovala. Po tom, co se dozvěděla, co se děje ostatním náhradnicím; po tom, co se jí pokusil udělat Montague; po Astorii; po tom, co ji vyděsilo, jakou krutost by mohl Lucius Malfoy vymyslet, kdyby její roli náhradnice převedli na něj. Její vnímání Malfoye se změnilo.
To, že ji ‚zachránil‘, na věci mělo vliv.
Dotkl se jí. Nikdo se jí už tak dlouho nedotkl.
Uzdravil ji, mnohem víc, než musel.
Ani ji nechtěl znásilnit.
Ačkoli tvrdil, že jeho ochrana pramení výhradně z jeho vlastního zájmu—protože to měl přikázané—Hermiona si byla téměř jistá, že jeho péče daleko přesahuje to, co od něj bylo vyžadováno.
Svou roli v tom sehrály i pouta. Ta byla vždy určena k tomu, aby pěstovala poslušnost a závislost. Aby jí vzala schopnost odporu.
Kdyby dokázala vzdorovat Malfoyovu znásilnění; kdyby ji fyzicky držel a nutil ji, bylo by pro ni snazší necítit se otupěle a nepropadat rezignaci. Bylo to prosté ležení a pouhé vnímání toho. To očekávání nevyhnutelného, kterému nemohla vzdorovat.
Kdyby jí ubližoval méně z povinnosti a více z vlastní vůle, viděla by ho jasněji, jaký ve skutečnosti je.
Ačkoli i tehdy byla mysl krutě přizpůsobivá. Podvědomá vůle přežít byla v lidech zakořeněná hlouběji než téměř cokoli jiného. Přežití nevyžadovalo, aby Hermiona zůstala celistvá. Aby byla slušná. Aby zůstala sama sebou.
Přežití by odsekalo každou část z ní, která dělala vytrvání těžším.
Vyhladilo by duševní utrpení. Chytilo by se každého záblesku laskavosti. Učinilo by život méně bolestivým.
Kdyby nebyla opatrná, přežití by jí vzalo každou část z ní, až by byla uvnitř tak zlomená, že by přijala svou klec.
Hermiona se zachvěla pod horkou vodou, která jí stále bubnovala na kůži.
Musí se držet dál od Malfoye.
Nebude s ním mluvit. Nedovolí si mu klást otázky. Když se jí na něco zeptá, odpoví co nejstručněji. Přestane s ním komunikovat, přestane se ho snažit pochopit.
Možná nemohla ovládnout své tělo, ale mohla ovládnout svou mysl. Cokoli od ní bude chtít, bude si to muset vynutit.
Položila hlavu na kolena, když ji přemohl pocit opuštěnosti.
Byla tak unavená z toho, že je pořád sama. Sevřela rty, když bojovala proti pláči.
Dokonce i její paměť byla osamělou propastí. Téměř celé válečné roky strávila sama.
Samostatné studium v Bradavicích. Pak studium v Evropě, kde nebyl čas na nic jiného než na pracovní vztahy. Když se vrátila, prakticky žila na ošetřovně.
Nikdy nebyl čas na přátelství. Když měla nějaký volný čas, Harry a Ron byli na misích. Když se vrátili, bylo to většinou po bitvě, kdy byly Hermioniny schopnosti nejvíce potřebné. Jen zřídka si pamatovala, že by s nimi trávila čas mimo profesní záležitosti.
Po závěrečné bitvě bylo Hermionino uvěznění pod Bradavicemi jako nekonečný pád. Sama. Sama. Sama. Až do chvíle, kdy Hermionina paměť začala požírat samu sebe.
Když byla nakonec vytažena ven a donucena vstoupit do repopulačního programu, byla zredukována na svou funkci. Pro léčitelku Stroudovou byla jen dělohou. Pro Voldemorta potenciálním zdrojem válečných informací.
Nebyla osobou.
Ne pro nikoho kromě Malfoye.
Ten s ní jednal jako s člověkem. Odpovídal na většinu jejích otázek a díval se na ni, jako by ji skutečně viděl. Mluvil s ní. Choval se k ní, jako by pro něj měla nějaký osobní význam. Když jí ubližoval, vždy to působilo nuceně a neochotně.
Všichni ostatní jí ubližovali jen proto, že mohli.
Dokonce i domácí skřítci se na ni sotva podívali.
Na Malfoyově sídle nebyla žádná práce, do které by se mohla pohřbít. Žádná nekonečná prázdnota, ve které by se mohla ztratit. Byla jen Hermiona, která seděla, přemýšlela a skládala papír; uvězněná v chladném domě.
Malfoy byl jediným náznakem tepla, života nebo lidského kontaktu, který měla. Ať už to zamýšlel, nebo ne, Hermiona se na něj ve své zoufalé osamělosti upínala.
Nemohla.
Zabil všechny. Zavraždil nebo popravil je všechny. Ať už chtěl, nebo ne, znásilňoval ji. Pro něj byla jen figurkou na šachovnici.
Nebude zrazovat vzpomínky svých přátel tak hrozným způsobem. Nebude zrazovat samu sebe.
Pokud zemře na Malfoyově panství, zemře s posledními zbytky svého já. Malfoy jí, stejně jako sama Smrt, vzal všechno a čekal, až si vezme ještě víc.
Může se držet dál od Malfoye. Může odmítat jakoukoli interakci, pokud ji k ní nedonutí nebo nepřiměje.
Může. A udělá to.
Byla zvyklá být sama.
Zbytek dne strávila rozhodováním a připravováním se. Čekala ji další nitrozpytecká kontrola od Malfoye. Vždycky přišel po jejím plodném okénku.
Až přijde, najde všechny její myšlenky. Pravděpodobně ji bude provokovat.
Nebude reagovat.
Odpoledne strávila stavěním věže z karet.
Den plynul. Přišla večeře. Malfoy ne.
Hermiona se snažila nebýt nervózní. Snažila se přestat dívat na hodiny. Ignorovala svíravý pocit na hrudi, zatímco ho stále očekávala.
Připomněla si, že to pravděpodobně dělá schválně. Možná jí četl myšlenky, když o tom přemýšlela dříve. Pravděpodobně ji mučil záměrně.
Stále čekala, že se nakonec objeví, až bylo po jedenácté, což byla doba, kdy Hermiona obvykle usínala. Nakonec šla do postele.
Nemohla usnout.
Jen tam ležela a přemýšlela, proč nepřišel. Možná byl znovu na cestách. V novinách o tom nic nepsali, ale možná stále byl. Možná byl s Astorií na nějaké společenské akci. Hermiona si nevybavovala, že by něco bylo zmíněno ve společenských rubrikách. Možná prostě jen šli na večeři. Chodili Malfoy a Astoria spolu na večeře?
Hermiona ležela v posteli a přemýšlela, dokud hodiny na stěně neukázaly téměř dvě ráno.
Vstala z postele. Byl skoro úplněk.
Šla ke dveřím, vyšla ze svého pokoje a začala se procházet po chodbách severního křídla ozářených měsíčním světlem. Portrét ji následoval jako bledý přízrak.
Když šla, Hermiona lehce přejížděla prsty po zdech. V panství už nemívala záchvaty paniky, ale dotek stěny pod jejími prsty ji přesto uklidňoval.
Měsíční světlo vrhalo dlouhé, ostré stíny na podlahy a zdi.
Hermionu náhle udeřila myšlenka. Co kdyby Malfoy zemřel? Věděla by to vůbec? Pravděpodobně ne. Dny by o tom neměla tušení. Léčitelka Stroudová by přišla a odvedla ji, aby ji převedla k jinému nitrozpytci. Možná by Voldemort přivedl Snapea zpátky z Rumunska a nařídil mu, aby ji oplodnil místo Malfoye.
Co kdyby už byla těhotná? Ta myšlenka ji ochromila. Co kdyby byla těhotná a Malfoy zemřel? Počkal by Voldemort, až porodí, a pak by z ní vytáhl vzpomínky sám? Nebo by přinutil Stroudovou dítě potratit, aby Hermionu mohl převést jinam? Kdyby dítě donosila, co by se s ním stalo? Dal by Voldemort dítě Astorii?
Astoria by ho zabila. Mučila by ho k smrti. Kdyby vypadalo jako Malfoy a Hermiona, Astoria by mu pravděpodobně vypíchla oči, spálila ho, nechala ho vyhladovět…
Hermiona zalapala po dechu a začala v chodbě hyperventilovat.
Nemohla nic udělat. Nic. Nemohla nic udělat.
Měsíce si přála, aby Malfoy zemřel, ale teď ji ta myšlenka naplňovala hrůzou.
Co když je mrtvý?
Dýchala stále rychleji a rychleji. Její ruce a paže začaly brnět, jako by se jí po kůži ježily jehličky. Hrudník měla sevřený, jako by ji něco drtilo. Nedokázala se uklidnit.
Náhle se v temnotě něco pohnulo. Hermiona ztuhla, zadržela dech a rozhlédla se kolem sebe.
Malfoy vystoupil ze tmy. Byla si jistá, že tam před chvílí nebyl.
Měsíční světlo zachytilo jeho bledé vlasy a kůži, a on vypadal děsivě a andělsky zároveň.
Dívala se na něj a cítila, jak její počáteční panika ustupuje. Nebyl mrtvý ani neumíral. Úleva, kterou pocítila, když ho viděla—
Snažila se tím nezabývat, zatímco si ho pečlivě prohlížela.
Bylo něco na jeho výrazu…
Napětí v jeho výrazu se zdálo o něco zmírněné oproti tvrdé chladnosti, na kterou byla zvyklá. Nevypadal už jako na pokraji zhroucení.
Přiblížil se k ní. Jeho oči ji pomalu přejížděly, jako by si ji měřil.
„Grangerová.“
Její jméno se mu ze rtů skutálelo jako zapředení. Pocítila nejisté zachvění. Nikdy ji neoslovoval příjmením, ani jednou od chvíle, kdy sem přišla. Byla pro něj vždycky jen mudlovská šmejdka.
Rozšířily se jí oči.
Byl opilý.
Kroky měl stále jisté a hlas zněl čistě, ale—byla si naprosto jistá.
Nepohnula se.
Přiblížil se blíž, dokud necouvla, ale on pokračoval, až byla přitlačená ke zdi a mezi nimi zůstaly jen pouhé centimetry.
„Ach, Grangerová.“ Povzdechl si a zadíval se na ni. Zvedl ruku a položil ji na její hrdlo, ale nestiskl; jen ji tam nechal. Cítila, jak se teplo jeho dlaně vpíjí do její kůže.
Vzhlédla k němu. I když byl opilý, stále měl nasazenou masku. Neměla tušení, co zamýšlí udělat. Jeho palec jemně sklouzl po jejím krku a ona pocítila, jak jí na kůži naskakuje husina.
Znovu si povzdechl. „Kdybych věděl, jakou bolest mi způsobíš, nikdy bych si tě nevzal.“
Jen tam stál a držel ji za hrdlo. Cítila, jak její tep nervózně pulzuje proti jeho ruce. Netušila, co tím myslí; jestli se má omluvit.
Cítila z něj alkohol.
„Ale,“ řekl po chvíli, „teď už si asi zasloužím shořet. Zajímalo by mě, jestli shoříš taky.“
Jeho tvář byla najednou blízko té její, cítila, jak jí jeho dech z jeho slov lehce hladí kůži.
Jeho rty se prudce přitiskly k jejím.