Kapitola 22
Následující ráno se Hermiona donutila vylézt z postele a zamířila do koupelny na konci chodby, kde si dala sprchu. Horká voda, která dopadala na její tělo a šířila kolem ní teplo, byla to nejbližší fyzickému komfortu, co měla k dispozici.
Zavřela oči a zůstala tam, nakonec klesla na podlahu a objala si kolena. Pevně zavřela oči a snažila se nemyslet na předešlou noc. Soustředila se na sprchu.
Jedním z nejméně doceněných aspektů magie byla nikdy nekončící zásoba horké vody. Teplota se nikdy neměnila, voda nikdy nedocházela. Prostě na ni stále proudila. I kdyby tam zůstala celý den, voda by pořád tekla horká.
Když se nakonec přinutila vypnout kohoutky a vylézt ven, stála uprostřed zamlžené koupelny a snažila se v sobě najít sílu osušit se a obléknout.
Nikdy se necítila tak nemotivovaná. Pouhá existence jí připadala jako nespravedlivý požadavek.
Hermiona by dala cokoli za knihu—cokoli na čtení, kromě zpráv. Zpráv už měla dost.
Možná by se mohla projít. Od rovnodennosti nebyla venku. Nevěděla, jestli se někdy zvládne přiblížit k živým plotům, ale možná by dokázala zvládnout procházku jednou z cest. Mohla by si prohlížet pupeny na stromech. Počítat narcisy. Cokoliv.
Vyšla z koupelny a zamířila po ledové chodbě zabalená v ručníku. Zpátky ve svém pokoji přistoupila k šatníku a vytáhla čistý hábit.
Položila ho na postel, nechala ručník spadnout na zem a zadívala se na sebe.
Všechny zbývající jizvy po Montagueovi úplně zmizely. Na vnitřní straně pravého prsu jí však zůstalo místo, kde tkáň pořád působila zjizveně.
Hermiona si ho zamyšleně přejela prsty. Bylo to tak hluboké, že by to pravděpodobně potřebovalo specifičtější léčivé kouzlo. Kůže působila napnutě.
Bylo to dost hluboké na to, že poškozená tkáň nebyla jen povrchová. Typická léčivá kouzla byla navržená pro opravu kůže a svalů. Pravděpodobně existovalo specifické kouzlo pro opravu prsní tkáně, ale Hermiona si ho z hlavy nedokázala vybavit. Zavřela oči a pokusila se si vzpomenout, jestli se ho někdy učila.
Vzpomněla si na velkou knihu léčivých kouzel. Několik let ji nosila neustále s sebou. Zmenšenou, aby se jí vešla do kapsy, aby ji měla vždy po ruce. Potřísněnou krví a lektvary, které se rozlily a vpily do stránek, když neměla čas kouzlem skvrny odstranit. Stránky s označenými rohy na nejdůležitějších místech. Tolik ohnutých rohů. Plná jejích poznámek na okrajích.
Byla to první věc, kterou si koupila po Brumbálově smrti. Vzpomněla si na velkou sovu, která vletěla do Velké síně v Bradavicích a upustila ji před ni.
Všichni ostatní mluvili o obnovení Brumbálovy armády. Kupovali knihy o obrané magii. Ale Hermiona se obrátila k léčitelství. To byl počátek propasti, která se mezi ní a ostatními jejího věku v Odboji postupně rozevírala.
Zatímco ostatní cvičili obranná a omračovací kouzla, šla za madam Pomfreyovou a požádala ji o zaučení.
Většinu dní trávila s madam Pomfreyovou, učila se nazpaměť každé léčivé kouzlo a pokročilá diagnostická zaklínadla, která ji školní ošetřovatelka mohla naučit. Učila se rozpoznávat různé příznaky a symptomy, na které si má dávat pozor.
Práce s léčivými kouzly byla nesmírně přesná—jemná. Vyžadovala schopnost odfiltrovat rušivé podněty, soustředit se a nasměrovat magii s extrémní precizností. Bylo třeba určit správné kouzlo, dokonale zvládnout intonaci a pak své záměry přesně zacílit.
Léčitelé nepoužívali fyzické skalpely, ale z hlediska přesnosti mysli a práce s hůlkou se to dalo přirovnat k chirurgii.
Hermiona se naučila zpaměti jeden anatomický diagram za druhým. Trénovala sama sebe, aby dokázala svým zrakem zachytit všechny detaily, které potřebovala při diagnostice; dílky skládačky informací, jež bylo třeba složit, aby zjistila, co by mohlo být špatně.
Večer pak chodila do sklepení na hodiny lektvarů se Snapem.
Když skončila s léčitelstvím a lektvary, schovala se do kouta knihovny a prohrabávala jednu knihu za druhou, aby našla užitečná kouzla pro Harryho. Dokud tam neusnula.
Postupně se od svých přátel odcizila.
Všichni byli po Brumbálově smrti naplněni rozhořčeným hněvem, ale zároveň optimismem. Hnala je palčivá jistota, kterou Hermiona v sobě nedokázala zažehnout, ani na úplném začátku. Čím víc se učila, tím víc její jistota ohledně výsledku války slábla. Nikdo jiný nezdálo se, že by chápal, jak těžké je udržet lidi naživu.
Když s nimi nesdílela optimismus, urazilo je to. Byla Harryho přítelkyní, tak proč v něj nevěřila? Proč byla tak odhodlaná všechny děsit? Myslela si, že je chytřejší než oni? Ani už nedokázala vyčarovat patrona. Možná by přestala být tak morbidní, kdyby věnovala víc času cvičení obranných kouzel.
Ne že by nebrali válku vážně, ale jejich pohled byl omezený. Světlo proti
temnotě, Dobro proti Zlu. Dobro vždy vítězí nad zlem. Podívejte se na příběhy, podívejte se do učebnic dějepisu. Ano, někteří lidé zemřou, ale bude to pro věc; čestná smrt. Nebáli se pro to zemřít.
Nakonec Hermiona přestala mluvit a stáhla se ke svým knihám. Nemělo smysl poukazovat na to, že dějiny píší vítězové. Nebo že v mudlovském světě existuje spousta válek, kde jsou lidské životy jen další formou munice; kde bitvy nemají žádný smysl ani výsledek, kromě nového seznamu obětí a čerstvé řady hrobů.
Možná potřebovali těm věcem věřit, ale Hermiona nemohla. Potřebovala se připravit. Ponořila se do léčitelství, lektvarů a knih, dokud nepadlo Ministerstvo kouzel a válka nezačala oficiálně.
Pak byla narychlo poslána do Francie, aby tam pokračovala ve studiu. Poté do Albánie, když se Francie stala příliš nebezpečnou. Pak do Dánska. A pak—Rakousko? Ne.
Bylo ještě nějaké jiné místo, než odjela do Rakouska? Měla pocit, že tam byla mezera. Něco zastřeného. Hermiona se pokusila zatlačit na prázdné místo ve své paměti. Nějaké místo, kam odjela studovat. Kde to mohlo být? Proč by na to zapomněla? Přinutila svou mysl soustředit se na to zastření, ale byla tam jen temnota. Tlumené zlatavé světlo linoucí se z lampy, prach, vůně starého papíru, suchost a svěžest zároveň, a jemný řetízek náhrdelníku v jejích rukou.
Nic víc. Tlačila na vzpomínku intenzivněji, ale znovu se ztratila v pozadí její mysli. Nedokázala si vybavit nic dalšího.
Stejně jako si nemohla vzpomenout na kouzlo pro opravu prsní tkáně.
Tiše si povzdechla, když její prsty sklouzly po napjaté tkáni.
Mezery v její paměti ji čím dál víc zneklidňovaly.
Někdy si nebyla ani jistá, jestli ví, kým během války vlastně byla. Pamatovala si sebe jako léčitelku. Prostě jen léčitelku a mistryni lektvarů.
V určitém okamžiku se od té osoby odchýlila, ale nevěděla jak nebo kdy se to stalo.
Kdy se z ní stal někdo, koho by Voldemort popsal jako nebezpečného? Někdo, kdo zničil polovinu vězení. Kdo upálil mozkomory a pobodal Grahama Montaguea otrávenými dýkami?
Hermiona neměla tušení, odkud se tato verze jejího já vzala. Bylo pro ni těžké uvěřit, že taková osoba vůbec kdy existovala.
Nějak ta záhadná osoba zmizela v temnotě pod Bradavicemi. Bez svědectví Voldemorta, Malfoye a Montaguea by ani nevěděla, že taková osoba, kdy existovala. Skoro by si myslela, že jde o nějaký druh klamu, kdyby neměla tolik jizev, které nedokázala vysvětlit.
Podívala se na své levé zápěstí, přejela konečky prstů po roztroušených stříbřitých jizvách na hrudní kosti a klíčních kostech, a pak přejela po dlouhé, tenké jizvě mezi sedmým a osmým žebrem.
Léčitelka Stroudová řekla, že výpadky v její mysli nejsou odpojením od reality ani projevem mnohočetné osobnosti, ale Hermiona měla pocit, že to tak být musí. Hermiona, jak ji znala, by nikdy nezničila polovinu vězení a nezabila nespočet lidí, aby se tam dostala. Ani kvůli Ginny. Hermiona by nebrala ostatní jako vedlejší ztráty při záchranné misi. Nevěděla, jak naplnit oblohu hořícími mozkomory. Nikdy nenosila otrávené dýky, natož aby se naučila, jak s nimi někoho bodnout.
Její nevědomost byla jako zívající prázdnota, se kterou si nevěděla rady.
Natáhla si hábit, sešla dolů a na chvíli se zastavila u dveří na terasu. Vzduch byl teplý, voněl po hlíně a nesl slabé stopy sladkosti. V obrovských záhonech, které za poslední dva týdny zřejmě vyrašily a kvetly narcisy a kosatce. Ptáci zpívali.
Jak kdyby se venkovní svět změnil, zatímco Hermiona ležela ve svém temném pokoji. Příroda odhodila svůj závoj a přestala zrcadlit chlad a temnotu Hermionina života. Svět ji nechal za sebou. Znovu ožil, ale Hermiona zůstala uvězněná v kleci, chladná a mrtvá.
Otočila se a vrátila se dovnitř.
Nechtěla cítit probouzející se jaro; ne na své kůži, ani ve své krvi. Nechtěla přemýšlet o životě, který se probouzí. Ani kolem ní. Ani v ní.
Topsy se objevila před večeří.
„Teď se musíte připravit,“ vypískla domácí skřítka.
Bylo to o hodiny dříve, než kdy předtím Malfoy přišel. Hermiona neměla tušení, co mohlo být důvodem té změny. Každá přidaná nepředvídatelnost to jen zhoršovala. Ztuhla hrůzou.
Šla do koupelny a vykoupala se. Když se třesoucíma rukama utírala ručníkem, vzpomněla si na lektvary, které jí poslala léčitelka Stroudová. Předchozí noc byla tak nervózní, že na ně zapomněla.
Po oblékání zašla do koupelny a vytáhla jednu z lahviček ze skříňky. Nebyl to Uklidňující lektvar; barva a konzistence jí nebyly známé. Přičichla k němu. Vůně byla ostrá, lehce citrusová a pepřová. Dala si kapku na špičku prstu a ochutnala. Na jazyku byla teplá a mírně sladká.
Chvíli počkala. Cítila se méně sevřená úzkostí.
Polkla lektvar a horko jí projelo krkem. Jakmile dorazilo do žaludku, začalo se šířit do celého těla.
Kůže ji brněla a stala se téměř bolestivě citlivou. Hermiona ztuhla, zalapala po dechu hrůzou a trhla sebou dopředu, přičemž se vyděšeně dívala do zrcadla. Její tváře zrudly a zorničky se rozšířily, když studovala svůj odraz. Přitiskla si ruce na ústa a couvla.
Stroudová jí podala lektvar touhy.
Hermiona měla chuť propuknout v pláč, když se snažila ovládnout a potlačit účinky lektvaru, který jí právě spaloval tělo.
Tohle se nemohlo dít.
Bylo to nekonečně kruté.
Hermioně se třásly ruce, když se snažila vymyslet nějaké řešení. Nějaký způsob, jak to neutralizovat. Popadla pohár vedle umyvadla a hltala sklenici za sklenicí vody v naději, že to vyplaví ze svého systému. Nepomohlo to. Teplo, které prostupovalo jejím tělem, jako by se posouvalo níž a začínalo vyzařovat z podbřišku.
Vešla do svého pokoje. Nedokázala pochopit, proč by to Stroudová udělala.
Potrestat Malfoye za jakýkoli zásah, který udělal v rámci programu repopulace, byla jedna věc, ale přimět Hermionu, aby si sama podala lektvar touhy, to už byla úplně nová úroveň bezcitnosti.
Hermiona nejistě vylezla na postel, položila se a zavřela oči. Pokud zůstane klidná a soustředěná, možná to bude v pořádku.
Když cvakly dveře, trhla sebou.
Otevřela oči a uviděla Malfoye, jak tam stojí, chladný a napjatý, zatímco si rozepínal svrchní hábit a nechal ho sklouznout z ramen. Studoval ji pohledem, když přecházel místnost, přehodil oblečení přes okraj postele a zadíval se na ni.
„Chceš další Uklidňující lektvar?“ zeptal se.
Možná by Uklidňující lektvar pomohl. Hermiona přemýšlela, že by mohl zmírnit fyzickou reakci, kterou její tělo spalovalo. Prudce přikývla a posadila se.
Když si od něj brala lahvičku, jejich prsty se dotkly a ona si kousla do jazyka, aby nevzdychla.
Odkorkovala lahvičku a hltavě ji vypila, zatímco Malfoy do sebe obrátil svůj vlastní lektvar.
Účinek Uklidňujícího lektvaru byl opačný. Místo aby zmírnil symptomy, přiměl její tělo ještě více se do nich uvolnit. Upustila lahvičku na postel, když se ji pokusila vrátit.
Zakryla si rukama ústa a propukla v pláč. Malfoy na ni chvíli zíral.
„Co se děje?“ zeptal se naléhavě.
„Léčitelka Stroudová poslala sadu lektvarů, o kterých říkala, že by to měly usnadnit,“ řekla Hermiona, otřela si slzy a upřeně se dívala dolů na přikrývky na posteli. „Včera jsem na ně zapomněla, ale dnes večer jsem si jeden vzala, těsně předtím, než jsi přišel. Myslela jsem, že je to na úzkost. Tak to působilo, když jsem si dala kapku na zkoušku. Nemám možnost provádět analýzu kouzlem. Takže jsem si ho vzala, ale—“ hlas jí trochu selhal, „bylo to afrodiziakum.“
Nastalo ohromené ticho.
„Jsi hloupá,“ řekl nakonec Malfoy. „Prostě spolykáš cokoli, aniž by ses ptala?“
Hermiona sebou trhla.
„Minule, když jsem tě požádala, abys identifikoval lektvar, který mi poslali, jsi mi ho ze čiré zášti vylil do krku. Měla jsem snad předpokládat, že tentokrát to bude s tebou jiné?“
Malfoy mlčel. Zuřivost, která z něj vyzařovala, byla téměř hmatatelná. Jako vlny horka kolem plamene, i vzduch kolem jeho těla se zdál, jako kdyby se vlnil, když tam stál a zlostně na ni hleděl.
„Jsi hloupá,“ zopakoval.
Hermiona měla chuť se stočit do klubíčka.
Horko ve svém nitru vnímala až příliš jasně, a celé její tělo bylo příliš teplé a citlivé. Uvnitř se cítila prázdná. Toužila po doteku. Nikdo se jí už tak dlouho nedotkl…
Ne. Ne. Ne.
Zhluboka a roztřeseně se nadechla.
„Nemohl bys počkat a udělat to později večer? Jsem si jistá, že to za pár hodin vyprchá.“
„Nemůžu. Narychlo mě dnes večer povolali do Francie. Proto jsem přišel tak brzy, na panství se vrátím až zítra pozdě odpoledne,“ řekl Malfoy.
Hermiona tiše vzlykla.
„Fajn,“ hlesla a přinutila se znovu lehnout na postel. „Prostě—to udělej.“
Pevně zavřela oči a snažila se soustředit na odpočítávání od tisíce, přičemž každé číslo násobila dvěma, než ho odečetla.
Mínus jedna.
Devět set devadesát devět.
Mínus dva.
Devět set devadesát sedm.
Mínus čtyři.
Devět set devadesát tři.
Mínus osm.
Devět set osmdesát pět.
Cítila, jak jí Malfoy odhrnuje hábit, a zachvěla se.
Mínus šestnáct.
Devět set sedmdesát devět.
Mínus třicet dva.
Malfoyovy prsty blízko jejího středu náhle přerušily její soustředění, a ona potlačeně zasténala, když prudce otevřela oči.
Malfoy na ni zíral rozšířenýma, zděšenýma očima.
Dívala se na něj. Nikdy ho vlastně nepovažovala za objekt sexuální touhy. Přestože ji posledních pět měsíců ohýbal přes stůl, jeho sexuální stránka jí nikdy nedošla. Byl chladný a nebezpečný. Krásný, ale jen esteticky, jako mramorová socha. Ne jako někdo s horkou krví. Ne jako někdo, od koho by kdy chtěla jakýkoli fyzický kontakt.
Nikdy, nikdy si nepřála, aby se jí jakkoli dotýkal.
A teď chtěla cítit jeho rty na svých. Chtěla cítit jeho ruce na svém těle. Váhu jeho těla, od které se předešlou noc tak zoufale snažila uniknout—tu teď chtěla cítit; chtěla, aby ji přimáčkl. Aby ji zatlačil do postele.
Pálivá touha v jejím nitru jí otupovala mysl. Nikdy předtím necítila potřebu mít ho v sobě, ale jak tam tak ležela, měla pocit, že začne křičet, pokud se jí nedotkne.
Nemyslela si, že druhá noc by mohla být horší než ta první, ale byla tisíckrát horší.
Znovu pevně zavřela oči, aby přestala zkoumat jeho tvář; aby přestala vnímat všechny detaily, kterých si nikdy předtím nevšímala. Jeho vlasy a ostré lícní kosti, intenzitu jeho pohledu, jeho tenké rty a rovné bílé zuby, přesné linie čelisti a bledý krk mizící v černém límci jeho košile.
„Prostě se pohni,“ řekla a málem vzlykla z námahy, kterou ji stálo nepohnout se sama.
O chvíli později ucítila, jak do ní vklouzl, a okamžitě se prohnula v bocích dopředu, aby ho přijala hlouběji.
Zabořila tvář do dlaní a snažila se odpoutat svou mysl, zatímco lapala po dechu do svých rukou a cítila se zničená.
Třásla se.
Myslela jen na to, jak moc chce, aby se začal hýbat. Tvrdě a rychle.
V hrdle se jí stále tvořily vzdechy a ona je nedokázala udusit. Držela se tak pevně, že se jí chvělo celé tělo, jak se snažila nepřipustit žádnou reakci.
Uzel touhy se v ní stahoval stále těsněji. Kousla se do rtů. Nechtěla se vzdát.
Jen musela vydržet. Brzy přijde a bude po všem. Pak by mohla nechat lektvar, aby se jí vyplavil z těla. Jeho přírazy byly stále delší a drsnější, jak se blížil ke konci. Mírně zrychlil a ona se silně kousla do jazyka, jak se snažila udržet.
A pak—
se z ní vydral zoufalý vzdech.
Její tělo se kolem něj prudce sevřelo. Cítila, jak se svírá a svírá, když do ní ještě několikrát vnikl, a pak se zachvěl s mučivým sténáním.
Po chvíli od ní prudce ucukl a Hermiona sotva stihla otevřít oči, aby ho zahlédla, jak popadl svůj hábit z postele a přímo z místnosti se přemístil. Těsně předtím, než zmizel, zahlédla jeho obličej; vypadal bílý, jako by měl každou chvíli omdlít.
Ležela na posteli a plakala, zatímco se jí hlava pomalu projasňovala. Realita, trpká jako jed, do ní začala pomalu prosakovat, zatímco si uvědomovala, co právě prožila.
Právě prožila svůj první orgasmus, na který si kdy pamatovala.
Nevěděla, jestli byla panna, než ji poslali k Malfoyovi. Pokud nebyla, ztráta toho byla jedním z mnoha detailů, které zmizely z její mysli. Zdálo se jí zvláštní, že by si zvolila chránit právě to. Nejpravděpodobněji během války s nikým nespala.
Všechno působilo cize. Nic v ní nevzbuzovalo pocit, že by její tělo takové věci někdy znalo.
Lektvar touhy změnil všechno. Natrvalo, jak se obávala. Probudil v jejím těle nový aspekt těchto fyzických invazí, který dosud ležel v ní nečinný.
Hermiona zůstala deset minut nehybně ležet.
Když uplynul čas, konečně vstala a zamířila do koupelny. Vytáhla všechny zbývající lahvičky lektvarů a vylila je do umyvadla, než prázdné lahvičky odhodila do koše.
Když vzhlédla, byl tam portrét, který ji sledoval v zrcadle. Vždycky sledoval. Vždycky mlčel.
Hermiona mu věnovala hořký úsměv a pak se zhroutila na podlahu.
Bledá mladá čarodějka na portrétu na ni hleděla.
Hermiona cítila chlad, jako by upadala do šoku. Stočila se do těsného klubíčka, objala si kolena a snažila se dýchat.
Zblázní se.
Zblázní se.
Už to nedokáže vydržet. Ani nevěděla, proč se stále drží. Proč to tehdy pod Bradavicemi prostě nevzdala.
Malfoyovo sídlo bylo horší.
Zabořila si obličej do dlaní. Na stehnech stále cítila jejich společné tělesné tekutiny.
Usnula na podlaze.