Kapitola 17
Hermiona byla ve třetím patře na Grimmauldově náměstí. Chodba byla tichá a tlumeně osvětlená; buď bylo pozdě večer, nebo časné ranní hodiny. Když míjela jeden z menších pokojů, zahlédla záblesk rudých vlasů sklánějících se nad stolem plným map. Zastavila se a lehce zaklepala na dveře.
„Ahoj, Miono,“ řekl Ron roztěkaně, když přemisťoval figurky po mapách a poté si zamyšleně poškrábal hlavu špičkou hůlky. Jeho výraz byl napjatý.
„Máš chvilku?“ zeptala se.
„Jasně.“ Strčil hůlku do zadní kapsy a podíval se na ni. „Jen si procházím, co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč. Hodně nájezdů, musela ses pořádně otáčet.“
Díval se na ni pronikavým pohledem. Hermiona sklopila oči.
„Určitě chápeš tu strategii,“ řekla tiše.
„Kingsley používá viteály, aby držel Harryho mimo bojiště,“ řekl Ron.
Hermiona krátce přikývla. „Chápeš proč, že ano?“
Ronův výraz ještě více ztvrdl. Pokrčil rameny a přikývl.
„Nestojí za to riskovat ho v nějaké šarvátce, když ho potřebujeme na finální úder. Jo, chápu to. To ale neznamená, že se mi to líbí. A některé z těchhle—,“ přetáhl k sobě pár svitků a letmo je přelétl pohledem. „To jsou prakticky sebevražedné mise. Neuvědomil jsem si, jak opatrně Kingsley hrál, protože tu byl Harry. Když vidím, co udělal, zatímco jsme byli pryč pár týdnů—“
Zarazil se a rozzlobeně zíral na zprávy. „Jaká byla míra ztrát, zatímco jsme byli pryč?“
Hermiona otevřela ústa, aby odpověděla, ale Ron ji přerušil.
„Nepotřebuju, abys mi to říkala. Vidím ty čísla tady. Sakra—to je naprosto šílené. Kdyby tu Kingsley byl, dal bych mu pěstí.“
Jeho tvář začínala rudnout vzteky.
„Rone, nemůžeme si už dovolit hrát na jistotu,“ řekla Hermiona a žaludek se jí svíral při pomyšlení na všechny ty lidi, kterým v posledních týdnech zavírala oči, na nový bezpečný dům pro hospic, který pomáhala Billovi zabezpečit. „Myslím, že si neuvědomuješ, jak vyčerpané máme zdroje. Kolik let si myslíš, že Harryho trezor uživí armádu? Nemocniční oddělení jede na poslední zbytky. Evropa padá pod Tomovu kontrolu. Jedinou možností, která nám zbývá, je riskovat. A Harryho riskovat nemůžeme.“
Ron mlčel. Hermiona viděla, jak mu pracují svaly na čelisti, když ji stále zatínal a uvolňoval.
„Musíme najít viteály,“ řekl nakonec. Hermiona vydechla dlouhý, hluboký vzdech, který napjatě zadržovala, a přikývla.
„Musíme,“ řekla. „Tom a Harry jsou klíčové body. Ideologicky jsou Smrtijedi příliš rozmanití. Je to Tomova moc, která drží armádu pohromadě. Pokud ho dokážeme zabít—definitivně—mělo by mezi nimi vzniknout dost bojů, aby Odboj získal převahu.“
„Tak to je asi ta jediná výhoda Tomových představ o nesmrtelnosti, že se neobtěžuje vychovat si nástupce,“ řekl Ron prkenně, zatímco pročítal další zprávu z mise. Hermiona zahlédla svůj podpis dole, který potvrzoval počet zraněných a ztráty vypočítané v přesných, neosobních číslech. „I když ne-pochybuju, že Malfoyovi si budou myslet, že jsou první na řadě, teď když je Bellatrix mrtvá. Zasraní psychopati.“
„Musíš Harryho přesvědčit, že viteály jsou nejvyšší prioritou,“ řekla Hermiona a upřeně se na Rona zadívala. „Obzvlášť teď, po Ginny. Bojím se, že je chce ignorovat.“
Ronův výraz se napjal.
„Jo,“ řekl tiše.
Hermiona se váhavě přiblížila.
„Rone, doufám, že to, co jsem řekla včera večer na schůzi, tě nevyvolalo pocit, že je to tvoje vina. Zachránil jsi Ginny. Nemyslela jsem si, že by bylo vhodné ty informace zamlčet, ale nechtěla jsem tě zranit tím, že jsem je zveřejnila.“
„To je v pořádku,“ řekl napjatě. „Udělala jsi správné rozhodnutí.“
„Omlouvám se—“
„Ne. O tom nechci mluvit,“ řekl třesoucím se hlasem, který nepřipouštěl odpor.
Hermiona zkoumala jeho tvář, všímajíc si napětí kolem očí, rudých uší a bledého obličeje, na kterém jeho pihy vystupovaly jako kapky krve.
Kdyby tlačila, explodoval by.
Hermiona cítila, jak jí těžkne srdce.
„Dobře. Nechám tě pokračovat,“ řekla a otočila se k odchodu.
Hermiona přišla k sobě a zmateně si uvědomila, že nad ní někdo stojí a jemně jí zaklání hlavu. Pravá strana jejího obličeje a těla byla ztuhlá. Nemohla pohnout prsty a jazyk ji bolel, jako by si ho opakovaně pokousala.
Trhla sebou pryč od rukou, které se jí dotýkaly, a muž, který ji držel, okamžitě přestal. O krok ustoupil a pozorně si ji prohlížel. Hermiona na něj zmateně zírala. Byl bledý, blonďatý a jeho tvář, která jí při prvním pohledu připadala výrazná, byla teď pečlivě nečitelná.
„Měla jsi záchvat,“ řekl klidným hlasem. „Zjevně se lektvar na plodnost a nitrozpyt moc dobře nesnesou.“
Podíval se dolů na hůlku ve své ruce. „Dokážeš mluvit? Několik minut jsi křičela.“
Hermiona se snažila polknout. Její hrdlo bylo rozedřené, jako by ‚několik minut‘ bylo hrubým podceněním. Pokusila se otevřít ústa, ale svaly na pravé straně její čelisti byly tak ztuhlé, že sotva dokázala oddálit zuby.
Cítila se vyčerpaná. Jako by jí prošel elektrický proud; svaly a šlachy měla napnuté, jako kdyby měly každou chvíli prasknout. Když se pokusila nadechnout, z hrdla jí vyšel slabý, chrčivý zvuk.
Pokusila se vybavit si, co se stalo. Zkusila se posadit, ale tělo jí odmítalo spolupracovat. Propukla v pláč.
„Kdo jsi?“ zamumlala skrz zaťaté zuby, když přestala vzlykat. Zadívala se na muže, který stál vedle ní.
Na jeho tváři se mihlo nespočet emocí. Otevřel ústa, jako by chtěl odpovědět, ale pak je pevně zavřel a zaváhal.
„Mám na starost tvoji péči,“ řekl nakonec, jeho výraz znovu nečitelný. Vytáhl malou lahvičku, jako by ji vykouzlil z ničeho. „Měla bys to vypít. Pravděpodobně si vzpomeneš, co se stalo, až se znovu probudíš.“
Hermiona zaváhala, ale nakonec přikývla na souhlas. Zasunul jí ruku pod krk na úroveň zátylku a pomohl jí nadzvednout ztuhlé tělo, aby mohla tekutinu spolknout. Jakmile ji vypila, úplná únava ji přemohla a cítila, jak upadá zpátky do spánku.
„Znám tě?“ zeptala se, když se jí oči zavíraly.
„Předpokládám, že ano.“
Když se Hermiona probudila znovu, pravá strana jejího těla byla mírně citlivá a na jazyku cítila jemné dozvuky hojivého kouzla.
Zamyslela se, snažila si vybavit, co se stalo.
Mluvila s Malfoyem o Voldemortovi, o viteálech—náhle si vzpomněla na to slovo. Nakonec položila svou otázku, která sotva otázkou byla, protože si téměř jistě myslela, že má pravdu. Voldemort umíral.
Pak měla pocit, jako by jí hlava explodovala, místnost se zbarvila do ruda a ona zkolabovala.
Dostala záchvat přímo před Malfoyem.
Když se poprvé probrala, byla prakticky nehybná a ani si nepamatovala, kdo je. Dal jí vypít Bezesný spánek.
Znovu si prošla jejich rozhovor v hlavě. „Mám na starost tvoji péči“ bylo velmi velkorysé označení jeho role. Ušklíbla se.
Pohnula rameny a zkusila otevřít ústa. Čelist ji bolela, ale dokázala zuby bez problémů oddálit. Opatrně se posadila a prohlédla si své tělo.
Byla ošetřena.
Léčba záchvatů nebyla její specializací, ale Arthur Weasley jimi po prokletí od Luciuse Malfoye mírně trpěl. Hermiona tehdy po tom pátrala. Léčba byla podobná jako při kletbě cruciatus, s čímž měla bohaté zkušenosti.
Nebyla to pouze léčba pomocí hůlky, ale magicko-fyzická terapie, která zahrnovala kouzla i ruční uvolňování svalového napětí a zatuhlých míst. Někdo se jí musel dotýkat. Minimálně jí promasíroval celou pravou stranu těla, aby bylo napětí a ztuhlost tak důkladně uvolněné. Podle toho, že se cítila téměř normálně, předpokládala, že ji ošetřili na obou stranách, od čelisti až po prsty na nohou.
Lehce se zachvěla, ale snažila se to racionálně zpracovat.
Bylo to léčení. Prosté léčení. Hermiona ošetřila stovky a stovky lidí. Léčila zranění na každé části těla. Zranění bylo zranění. Léčení bylo léčení. Bylo to zcela oddělené od jakékoliv smyslnosti nebo sexuality. Klinické. Těla sotva vnímala jako něco jiného než objekt k uzdravení.
Ale přesto… Myšlenka, že se jí někdo dotýkal, zatímco byla v bezvědomí v Malfoyově sídle, ji naplňovala odporem.
Přitáhla si deku těsněji k hrudi, jako by se chránila.
Pohlédla na kalendář na zdi a zjistila, že od jejího rozhovoru s Malfoyem uplynuly dva dny.
Pohnula se a zasyčela, když ucítila bolest. Sklonila pohled. Její prsa byla citlivá a—zvětšená. Několik vteřin na ně zírala v absolutní hrůze, než si vzpomněla, že je to vedlejší účinek lektvaru plodnosti, který jí dala Stroudová. Ušklíbla se a vylezla z postele.
Malfoy na ni po návratu z Voldemortovy Síně použil čistící kouzla, ale ona sama si žádnou skutečnou koupel nedopřála. Vzala si ručníky a oblečení a vydala se po chodbě ke sprše v jiném pokoji.
Dlouhá sprcha zmírnila poslední zbytky bolesti v jejím těle. Zaklonila hlavu pod proud vody a přemýšlela o vzpomínce na Rona, kterou omylem otevřela. Viteály. Počty obětí. A Ginny.
Vždycky to vedlo zpátky ke Ginny.
Ron. Vypadal tak pohuble. Tak vyčerpaně válkou. Jeho vlasy byly prokvetlé šedinami, i když mu nemohlo být víc než dvaadvacet. Na ty detaily zapomněla. Zapomněla, jak ho válka strávila; jak se stres fyzicky projevil na jeho těle.
Plánoval mise s Moodym a Kingsleym. Svůj talent pro strategii a kouzelnické šachy přetavil do válečné taktiky. Byl tak pyšný, když Kingsley poprvé schválil jednu z jeho strategií.
Ronovi, Harrymu a BA chvíli trvalo, než přijali, že válka bude dlouhá. Mysleli si, že kouzelnické komunity povstanou na podporu Řádu. Že být svědky Voldemortovy porážky během první kouzelnické války dodá kouzelnickému světu důvěru v moc dobra.
Ale Voldemort se z první války poučil. Byl chytřejší, obezřetnější a mazanější než tehdy, zvláště po chybách během bitvy na Odboru záhad. Omezil svou vládu hrůzy na mudlorozené, rodiny polokrevných a zrádce krve. Brzy ovládl ministerstvo a označil Fénixův řád za teroristickou organizaci. Nechal zavraždit Brumbála v jeho vlastní škole šestnáctiletým chlapcem.
Jakákoli důvěra kouzelnického světa v moc dobra byla rychle zadupána. Mudlorození a polokrevní byli jen zlomkem kouzelnické populace. Pro zavedenou kouzelnickou společnost bylo jednodušší prostě sklopit hlavu a nechat Řád, aby s Voldemortem bojoval sám.
Válku bylo těžké vést jako teroristická organizace.
I kdybyste měli peníze, dostat se na Příčnou ulici a přijít k trezoru u Gringottových bylo těžké. K nákupu čehokoliv, od jídla po přísady do lektvarů, bylo nutné ministerské povolení; a nákup většího množství okamžitě vzbuzoval podezření. Člověk mohl být odeslán do nemocnice po bitvě, ale jakékoliv zranění poslané na oddělení poškození způsobených zaklínadly znamenalo, že sv. Mungo musel kontaktovat Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů; zranění členové Odboje byli obviněni z terorismu, zatčeni během rekonvalescence a po propuštění ze sv. Munga zmizeli v jednom z Voldemortových vězení.
Odboj nebyl připraven na to, jak rozhodující budou Voldemortovy první útoky. Neudělali si dostatečné zásoby. Neukryli dost lidí, a mnohé z těch, které se snažili ochránit, neschovali dost pečlivě. Vždy se našlo nějaké roz-loučení, o kterém si mysleli, že to zvládnou, nebo malý náznak, který Smrtijedi dokázali vymámit z jejich sousedů během mučení.
Hrdost, kterou Ron pociťoval, když byly jeho strategie využívány, rychle vyprchala, jakmile zjistil, že je téměř nemožné naplánovat střet bez obětí. Lidé nebyli znovu použitelné figurky na šachovnici; když byli obětováni, zemřeli. Strašlivě. A i když jste strategicky udělali vše pro jejich ochranu, ne vždy se řídili pokyny nebo chovali tak, jak jste očekávali. A i když ano, nepřítel se mohl zachovat zcela nepředvídatelně.
Ron bral každou smrt a každé zranění jako svou osobní odpovědnost. Lesk hrdinství a závist, kterou kdysi cítil vůči Harrymu, zmizely. Válka ho rychle zocelila a toto pochopení ho s Harrym ještě více sblížilo, zacelilo všechny trhliny, které jeho dřívější žárlivost vytvořila v průběhu let. Byli spojeni po-citem viny, odhodláním a idealismem. Byli si bližší, než bratři.
Pro Hermionu už nezbývalo mnoho prostoru.
Hermiona si povzdechla a sklonila hlavu, a cítila, jak jí voda stéká po tvářích. Její rty se stáhly a chvěly, zatímco vzpomínala na Bradavice.
Harry, Ron a Hermiona: nerozlučná trojice… až do chvíle, kdy zemřel Brumbál a Hermiona si vybrala lektvary a léčení namísto pilování obranné magie s Harrym, Ronem a zbytkem Brumbálovy armády.
Dny trávila studiem léčení s Poppy Pomfreyovou. Noci zas věnovala lektvarům pod vedením Snapea. Přátelství šla stranou. Dokonce i její známky se zhoršily.
Na pilování obranných kouzel jí zbývalo jen málo času. Všichni se učili obrannou magii. Nikdo jiný se nezdál být znepokojený zraněními nebo tím, jak neutralizovat kletby. Ani tím, jak připravit lektvary potřebné k jejich léčení.
Měsíc po bitvě na Odboru záhad Hermiona denně užívala deset různých lektvarů, aby zahojila veškeré vnitřní škody způsobené Dolohovovou neverbální kletbou. Měla štěstí, že to přežila.
Po Brumbálově smrti, ke které došlo jen o několik měsíců později, si Hermiona intenzivně uvědomila, jak klíčovou úlohu budou léčení a lektvary mít pro to, aby Odboj vydržel ve válce dostatečně dlouho a zvítězil. Ale byla jediná, kdo si s tím dělal starosti. Všichni ji považovali za paranoidní.
Nemocnice byly neutrální teritorium; pokud by někdo potřeboval léčení, vždy tu bude svatý Mungo.
Jenže pak byli prohlášení za teroristy. Nemocnice nebyly nestranné vůči teroristům.
Když Voldemort náhle ovládl ministerstvo, prvním nařízením ministra Břichnáče byl Zákon o registraci mudlovských šmejdů. Byl to pečlivě načasovaný a strategický tah. Mudlovští šmejdi a bystrozoři poloviční krve v Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a léčitelé sv. Munga byli zatčeni a jejich hůlky zlomeny dřív, než stačili utéct k Řádu.
Mohli být neocenitelnými členy Odboje, kdyby je Řád stihl kontaktovat včas.
Místo toho se ‚teroristická organizace‘ ocitla náhle odříznutá od světa, a na krátkou dobu se Poppy Pomfreyová stala jejich nejzkušenější léčitelkou. Jakýkoli bojovník Odboje byl poslán na léčení bitevních zranění a temných kleteb ke školní ošetřovatelce. Kingsleymu se podařilo naverbovat dva všeobecné praktické lékaře, kteří založili provizorní nemocnici. Voldemortova snaha trestat celé rodiny vedla k tomu, že většina kouzelnické komunity váhala s opuštěním svého dosavadního života a přidáním se k Řádu, pokud k tomu nebyli přímo donuceni.
Válka se v té době soustředila na Británii. Poté, co byl obsazeno britské Ministerstvo kouzel, se evropské magické nemocnice sympatizující s Odbojem tajně spojily a nabídly specializovaný výcvik v léčení černé magie a kleteb. Hermiona byla jediná, kdo měl dostatečné základní znalosti léči-telství, aby se kvalifikovala, a zároveň byla postradatelná pro Řád.
Bylo to téměř bez diskuse. Řád potřeboval léčitele pro zraněné. Pokud ho nemohli získat, museli si ho vytrénovat; Hermiona měla předpoklady. Sotva jí dali čas se rozloučit, než ji Kingsley propašoval z Británie. Netušila, kdy se vrátí.
Trénovala posedle téměř dva roky. Blížila se ke konci svého výcviku, když bylo útočiště nemocnice Řádu kompromitováno po boji. Jeden Smrtijed se chytil Ernieho MacMillana při přemisťování. Jakmile byl uvnitř ochranných bariér, okamžitě zmizel a přivedl zpátky několik dalších Smrtijedů.
Kromě Fideliova zaklínadla nebyla nemocnice dobře chráněna. Nebyl připraven evakuační plán. Žádná ostraha. Byl to masakr, než se Řádu podařilo zmobilizovat a vyslat posily. Řád ztratil dva léčitele, které rekrutoval, jejich učně, Horacia Křiklana a téměř všechny zraněné bojovníky, kteří se tam zotavovali.
Smrtijedi nechali Ernieho naživu ze zlomyslnosti.
Řád Hermionu okamžitě potřeboval zpátky.
Voldemort umožnil Antoninu Dolohovovi zřídit oddělení na vývoj kleteb; nové a smrtící kletby byly používány v bitvách, což vyžadovalo pokročilé analýzy zaklínadel k jejich odvrácení. Hermionina specializace. Navíc potřebovali nahradit svého mistra lektvarů a Hermiona splňovala i tuto kvalifikaci.
Během tří dnů osobně Kingsley dorazil do rakouské kouzelnické nemocnice, kde Hermiona studovala, a přivedl ji zpátky do Anglie.
Za její nepřítomnosti se Harry a Ron znovu spojili do dua. Po jejím návratu se trojice pokusila obnovit své přátelství, ale ty dva roky je poslaly rozdílnými směry.
Hermiona nedokázala sdílet idealistickou víru, že dobro díky své přirozené laskavosti nakonec převrátí průběh války. V jejích očích se zdálo, že se vše obrací stále více proti Řádu.
Od okamžiku, kdy se vrátila do Anglie, žila v nové nemocniční místnosti, která byla zřízena ve druhém patře domu na Grimmauldově náměstí. Trávila dny a noci sledováním, jak lidé umírají; jak si uvědomují, že umírají. Snažila se je zachránit. Seděla u nich a co nejněžněji jim vysvětlovala, že už nikdy nebudou mluvit, nikdy nebudou jíst, nikdy neuvidí, nebudou chodit, hýbat se. Že už nikdy nebudou mít děti. Že jejich partner, manžel, rodiče nebo děti zemřeli, zatímco byli v bezvědomí.
Každý den žila v následcích bitev; vdechovala tu devastaci, dokud se v ní nezačala topit.
Nesměla bojovat. Nesměla na bojiště. Byla příliš cenná jako léčitelka a mistryně lektvarů. Řád si nemohl dovolit ji ztratit.
Bez ustání stála tváří v tvář důsledkům bitev, nad nimiž neměla žádnou kontrolu.
Tak využívala to, co měla: svůj hlas a svou pozici členky Řádu. Na schůzích prosazovala, aby Řád rozšířil výcvik za hranice obranné magie. Nevolala po mučení ani po používání kleteb, které se nepromíjejí; chtěla jen, aby bojovníkům Odboje bylo jednoznačně povoleno zabíjet Smrtijedy v sebeobraně, a ne aby to bylo jen tiše tolerováno.
Nemyslela si, že by tento postoj mohl být tři roky od začátku války nějak zvlášť sporný nebo komplikovaný.
Ale byl.
Harry byl neoblomný: nebudou používat černou magii, nebudou zabíjet lidi. Většina Řádu se přiklonila k jeho vizi.
Hermiona byla hlasitou výjimkou. A právě to postupně nahlodalo většinu jejích přátelství.
Nebylo zcela překvapivé, že Ginny došla k závěru, že Snape byl jediný, s kým Hermiona mohla mít nějaký vztah. Ginny měla pravdu. Hermiona byla téměř úplně sama.
Hermiona si povzdechla a vypnula sprchu.
Kdyby něco udělala jinak, mohlo to změnit výsledek války? Kdyby se věnovala obraně? Kdyby se nezaměřila na léčení nebo lektvary? Kdyby na dva roky neodjela?
Mohlo by to něco změnit? Zachránit někoho?
V krku se jí utvořil knedlík, když si znovu přehrála Malfoyovu poznámku z doby před několika měsíci:
„Ani během války jsi nebojovala, že? Já tě rozhodně nikdy neviděl. Nikdy jsi nebyla venku s Potterem a Weasleym. Jen jsi schovávala. Trávila jsi čas na ošetřovnách, mávala hůlkou zbytečně a zachraňovala lidi, kterým by bylo lépe po smrti.“
Těžce polkla a stiskla rty do úzké čáry, když vystoupila ze sprchy a osušila se.
Na okamžik se zarazila a zadívala se na svůj odraz.
Nenáviděla svůj odraz. Nenáviděla pohled na sebe samu. Snažila se odvrátit oči pokaždé, když narazila na zrcadlo. Sotva poznávala osobu, kterou v něm viděla.
Ve vzpomínkách na sebe samu byla vyhublá stresem a podvýživou. Bledá z nekonečného pobytu uvnitř při léčení a vaření lektvarů. Její pokožka byla bezbarvá. Nepoddajné vlasy si vždy pečlivě stahovala do utažených copů smotaných na temeni. Vyhublá a s kostnatými údy. Oči velké a tmavé, ale plné ohně.
Teď…
Její tvář už nebyla vyhublá. Správná výživa jí pomohla vyplnit rysy, takže její tváře už nevypadaly pohublé. Pravidelné každodenní procházky jí dodaly barvu, lehký přirozený ruměnec. Bez hřebenu nebo gumiček si vlasy mohla pročesávat jen prsty a nechat je volně splývat. Padaly v divoké záplavě vln a kudrlin až pod lokty. Její kolena, lokty, kyčelní kosti a žebra už nevystupovaly. Cvičením nabrala svalovou hmotu.
Vypadala zdravě. Dokonce hezky. Normálně. Jako Hermiona z jiného života.
Ale její oči—
její oči byly mrtvé. Nebylo v nich žádné jiskření.
Jiskra, kterou považovala za nejpodstatnější část sebe sama, vyhasla.
Byla jako živoucí mrtvola.
Otočila se od zrcadla a oblékla se.
Lektvar na plodnost ovlivnil i to, jak jí seděly šaty. Knoflíky přes hrudník se napínaly, látka těsně přiléhala, takže viděla své bradavky. Pokusila se to zamaskovat tím, že stáhla ramena dopředu a nechala vlasy spadnout přes ramena.
Když se vrátila do svého pokoje, našla tam připravený oběd. Nimrala se v okurkovém salátu a přitom hleděla z okna. Sníh roztál. Panství se teď zdálo nekonečně šedivé. Dokonce i obloha byla šedá.
Pořád ještě zírala ven, když klaply dveře. Otočila hlavu a zjistila, že vstoupil Malfoy. Měl na sobě své ‚lovecké‘ oblečení. Bylo čisté, takže odhadovala, že se teprve chystá ven, místo aby se vracel.
Pozorovala ho. Bez pláště byl nápadně vysoký a štíhlý. Jeho černý oděv doplňovala stříbrná ochranná výbava na předloktích, hrudníku a nohou. Po chvíli zkoumání dospěla k závěru, že jde o brnění z dračí kůže ukrajinského železnobřichého; chránilo jak před kouzly, tak fyzickými útoky, pokud tedy neměl zálibu v krocení draků, o které by nevěděla. V ruce držel pár rukavic.
Napadlo ji, jestli měl tohle oblečení na sobě, když zabil Ginny, Minervu McGonagallovou, Alastora Moodyho, Nevilla, Deana, Seamuse, profesorku Prýtovou, madam Pomfreyovou, profesora Kratiknota a Olivera Wooda. Pravděpodobně ho měl vždy schovaný pod svým hábitem Smrtijeda.
Kůže železnobřichého byla vysoce odolná proti magii a téměř neproniknutelná vůči fyzickým útokům. V souboji by byl Malfoy těžko porazitelný, pokud by protivník nezamířil přímo na jeho hlavu nebo nepoužil smrtící kletbu. Pro někoho s pouty blokujícími magii by byl naprosto neporazitelný.
Ale kdy se Zmijozelští vůbec starali o férový boj?
Jejich pohledy se setkaly přes celou místnost a Malfoy ji začal zkoumat. Překřížila si ruce přes hruď v obranném gestu.
„Vzpomínáš si na mě teď?“ zeptal se.
„K mému hlubokému zklamání,“ řekla a odvrátila od něj pohled. Pomalu se přiblížil.
„Informoval jsem Stroudovou o tom, co se stalo. Očividně se nenamáhala zjistit, zda lektvar na plodnost nereaguje špatně s nitrozpytem,“ poznamenal s lehkým úšklebkem.
„Pochybuji, že se taková kombinace běžně zkoumá mezi mistry lektvarů,“ odpověděla suše Hermiona.
Na chvíli bylo ticho a pak Malfoy z ničeho nic vytáhl noviny a podal jí je. Vzala je od něj se zvědavým výrazem.
„Evidentně jsi našla způsob, jak své čtení dobře zhodnotit,“ řekl, zatímco je rozevírala.
„Mírové rozhovory ve Skandinávii!“ hlásal titulek na titulní straně.
Při čtení článku se lehce usmála.
„Jak jsi to odhadla?“ zeptal se po minutě ticha.
Zvedla oči od novin a podívala se na něj.
„Tohle?“ zeptala se, nevinně vykulila oči a ukázala na článek.
Malfoy protočil oči.
„Ne.“
Hermioně cukl koutek úst.
„Jsem léčitelka,“ řekla a pohledem sjela ke svým zápěstím. „Nebo jsem alespoň byla. Specializovala jsem se na léčení černé magie. Znám příznaky magického rozpadu. Příliš mnoho určitých druhů černé magie a tělo začne reagovat, jako by to byl jed. Tělo i magie se to snaží přizpůsobit. Jakmile je černá magie na buněčné úrovni, není cesty zpět. Magie začne tělo rozežírat zevnitř.“
Odložila noviny stranou. „Ta magie je samozřejmě stále nesmírně mocná. Je pořád jedním z nejmocnějších kouzelníků na světě. Ale fyzicky chátrá. Ani to množství krve jednorožce, kterou vypil a v níž se koupal, nestačí k tomu, aby zvládal příznaky. Ležet v polospánku pod hnízdem hadů je jen oddalování nevyhnutelného. I když je nesmrtelný, brzy bude sotva víc než stín. Nakonec zmizí v nicotě. S mrtvým Harrym nemá způsob, jak se znovu zrodit. Pokud byly všechny jeho viteály zničeny—prostě… přestane existovat.“
Malfoy se na ni ostře podíval, a ona mu pohled opětovala.
„Ty části duše, nazývají se viteály, že?“ zeptala se.
Pomalu přikývl.
„Nová vzpomínka?“ zeptal se.
Přikývla.
„Během toho záchvatu,“ řekla a opřela se do židle. „Řád je hledal. Ron a Harry na tom pracovali.“
„Ještě něco?“ ozval se Malfoy tichým, nebezpečným hlasem.
„Ron byl rozrušený kvůli počtu obětí. Hladověli jsme. Pochybuju, že to je něco, co už nevíš,“ odpověděla tiše.
Podívala se na něj klidně a očekávala, že se okamžitě pokusí vpadnout do její mysli, aby si to ověřil. Jen na ni zíral.
Odvrátila pohled. Po chvíli znovu zvedla oči, váhala.
Zaznamenal její pozornost, naklonil hlavu a povytáhl obočí.
„Kingsley Pastorek…“ začala. „Hannah se o něm nezmínila. Všichni pořád tvrdí, že jsem poslední, kdo z Řádu zbyl, ale nepamatuju si—“
„Zemřel pár měsíců před poslední bitvou,“ přerušil ji Malfoy a odvrátil od ní pohled. Napjal čelist.
Hermiona to věděla, ale stejně ji při potvrzení té skutečnosti bodlo u srdce.
Byla si jistá, že už zná odpověď na svou další otázku.
„Byl jsi to ty, kdo…?“ zeptala se.
Setkal se s jejím pohledem a přikývl. „Stál mi v cestě.“