Kapitola 18
Hermiona zírala zmateně na čtverec papíru, který držela v ruce.
Zamračila se a přeložila ho napůl, pak se zarazila, a cítila se ztracená.
Nemohla si vzpomenout, jak složit origami jeřába.
Složila jich víc než tisíc. Velkých i malých. Den za dnem. Měla jasné vzpomínky na to, jak je skládala.
Ale nějak—
Nemohla si už vybavit, jak na to. Každé ráno, když dočetla noviny, se to pokoušela znovu naučit, ale prostě nedokázala přijít na to, jak je složit.
Nemohla si vzpomenout na pořadí skladů. Bylo to napřed přeložení úhlopříčně? Nebo měla papír složit napůl a pak znovu? Zkusila obojí.
Nemohla si vzpomenout. Ta vědomost byla—pryč.
Neměla žádného z jeřábů, které už složila, aby je mohla rozebrat a proces si připomenout. Skřítci je všechny každý večer zlikvidovali.
Hermiona si povzdechla a odložila papír stranou.
Musela to zapomenout během záchvatu. Možná došlo k poškození mozku.
Vzpomínka—znalost—zmizela z místa, kde ji uchovávala. Jako by nikdy neexistovala. Až na to, že věděla, že existovala. Vzpomínala si jasně, že je uměla skládat.
To je jedno.
Stejně ani nevěděla, proč je skládala. Nepamatovala si, kdy se to naučila. Možná na základní škole…
Oblékla si plášť a vyšla ven.
Panství bylo pochmurné a rozbahněné. Zima naposledy vydechla před jarem. Okna byla ráno občas pokryta jinovatkou, ale dny se oteplovaly a několik dní pršelo jako z konve.
Zrovna pršelo jen mírně, a tak se Hermiona odvážila ven.
Už zvládla projít většinu zahrad kolem panství, pokud nebyly příliš otevřené. Otevřený prostor stále nedokázala snést.
Když se občas pokusila přinutit projít mezi živými ploty a vyjít na otevřené, zvlněné kopce, měla pocit, jako by ji někdo pitval; vyřezával jí nervy z těla a vystavoval je chladu a větru. Její mysl se stáhla sama do sebe a zanechala ji v holém děsu.
Nedokázala—nedokázala to zvládnout.
Přemýšlela, jestli to někdy dokáže. Jestli se vůbec někdy vzpamatuje ze své agorafobie. Ten strach jako by zapustil hluboké kořeny, obtáčel se kolem ní zevnitř, proplétal se jejím mozkem, stékal jí hrdlem, ovíjel se kolem plic a orgánů jako invazivní réva; připravená ji zadusit k smrti.
V dny, kdy venku nelilo jako z konve, trávila Hermiona většinu času procházkami po panství. Vracívala se pokrytá blátem, které neměla jinou možnost než vláčet s sebou dovnitř a přes chodby. Kouzelnické domy neměly ve zvyku používat rohožky ani čističe na boty, když většinu bláta šlo odstranit jednoduchým pulírexo. Hermiona každý den tiše v duchu omlouvala domácím skřítkům.
Její dny zapadly do jakési monotónní rutiny, která jí naháněla hrůzu.
Ráno vstala a nasnídala se. Opakovaně četla noviny. Skládala origami. Naobědvala se. Pokud venku nelilo, procházela panství hodiny a hodiny. Když byl déšť příliš silný, vyšla ven jen krátce a pak cvičila ve svém pokoji, dokud téměř neomdlela únavou. Osprchovala se. Prozkoumávala panství. Večeřela. Někdy přišel Malfoy a prováděl na ní nitrozpyt. Jindy přišel a bez zájmu ji ohnul přes stůl. Pak šla spát. Ráno se probudila a všechno opakovala.
Den za dnem.
Noviny byly jedinou formou novinek.
Nemluvila s nikým kromě Malfoye a Stroudové.
Vědomost, že celý repopulační program je jen klam, na věci nic nezměnilo. Zjištění, že Voldemort umírá, že má viteály, na věci nic nezměnilo.
Ne pro ni.
Malfoy stále trávil veškerý svůj čas hledáním toho, kdo zničil medailonek. Když přišel zkoumat její vzpomínky, vypadal viditelně vyčerpaný. Její mysl prohledával jen krátce, jako by se bál, že by ji poškodil a způsobil další záchvat.
Hermiona začínala mít podezření, že Voldemort na Malfoye pravidelně sesílá crucio. Pokaždé, když Malfoy oznámil, že viníka stále nedopadl.
Nevracel se na panství bledý vzteky; byl bledý fyzickým šokem z mučení. Vlastně vypadal, jako by ho mučili každý den. Příznaky byly stále patrnější pokaždé, když ho zahlédla. Zdál se být viditelně zničený; jako by se blížil k bodu zlomu.
Crucio tohle s člověkem dělalo. Pokud bylo používáno příliš často, i když člověka nevyhnalo do šílenství, mohlo zanechat dlouhodobé následky.
Jeho ruce sebou škubaly stejně, jako to občas dělaly Hermioniny. Přemýšlela, jestli dostává terapii na následky mučení. Jestli na to má vůbec čas.
Určitě musel; postaral se o její léčbu po záchvatu. Pravděpodobně používal stejného léčitele. Musel mít někoho k dispozici. Nejspíš si během války zajistil léčitele na stálo. Nebyl typ, který by si sedl do čekárny u svatého Munga.
Snažila se ty příznaky nevnímat; tu bledost, občasné záškuby v prstech, rozšířené zornice. Připomínala si, že loví poslední zbytky Řádu; každé mučení, se kterým se vracel, bylo znamením, že selhal a Řád stále přežívá.
Ale jako léčitelku ji to znepokojovalo. To chátrání; nedokázala si toho nevšímat a její svědomí to nepochopitelně hryzalo.
Ignorovala to.
Voldemort umíral. Voldemort umíral a Malfoy to věděl, a odpověděl na to tím, že stoupal v hierarchii a vyhlazoval Řád. Hermiona se divila, proč je tak otrocky poslušný, dokonce i když se jednalo o ni jako o matku jeho budoucích dětí, ale teď už znala odpověď. Samozřejmě, že byl ochotný udělat cokoli, aby si zajistil Voldemortovu přízeň.
Ron měl pravdu. Malfoy se pravděpodobně považoval za nástupce. Jak by ne? Nejvyšší soudce. ‚Ruka smrti‘ Pána zla. Až Voldemort nakonec zmizí, kdo by se odvážil zpochybnit, že Malfoy je další na řadě? Nebyl žádný jiný Smrtijed, který by se s ním mohl rovnat.
Malfoy jasně zamýšlel stát se dalším Pánem zla, a pokud ho Voldemort nezabije dřív, Hermiona plně očekávala, že toho dosáhne. Přemýšlela, jakým Pánem zla by Malfoy byl. Co od toho vlastně chtěl? Pořád to nevěděla. Možná se to nikdy nedozví. Vždycky se bude ptát, ale nikdy ho nepochopí.
Zaslouží si zemřít, pomyslela si. Zasloužil si být mučen kletbou Cruciatus. Svět by byl lepší místo, kdyby byl Draco Malfoy zabit nebo dohnán k šílenství.
Ale představa, že by ho viděla s prázdnýma očima na oddělení Januse Paklíče, ji z nějakého důvodu znepokojovala. Pasivní sledování toho, jak na něj pravidelná mučení doléhala, v ní vyvolávalo zvláštní pocit viny.
Nemohla s tím nic udělat, připomněla si chladně, zatímco procházela bludištěm z živých plotů, i kdyby mu chtěla pomoci. Což rozhodně nechtěla. Byl Smrtijed. Nikdo ho nenutil stát se Smrtijedem nebo zavraždit Brumbála, ani být tím, kdo vyvraždil celý Fénixův řád a velkou část Odboje jako celek. Zasloužil si každou špetku utrpení, která byla součástí jeho služby. A ještě víc.
Pokud ho sama nemohla zabít, ironie, že by to nakonec byl Voldemort, kdo ho pomalu zničí, byla přinejmenším příhodná a uspokojivá k zamyšlení.
Víceméně.
Hermiona si povzdechla a zastavila se, přitiskla dlaně k očím. Snažila se pročistit si mysl a přestat přemýšlet. Vypadalo to, že v sobě stále má trochu slitování, dokonce i pro ty zvrácená monstra. Vždycky nesnášela už jen samotnou myšlenku mučení. Už pohled na to, co se dělo Umbridgeové, ji zneklidňoval. Očividně si nedokázala užít ani Malfoyovo utrpení.
Její další plodné období bylo díky lektvaru na plodnost výrazně horší.
Když se blížilo, její prsa natekla o několik velikostí, a protože neměla podprsenku, která by je podpírala, bolela ji, visela a byla nesnesitelně citlivá. Její podbřišek se vyboulil tak, že vypadala, jako by byla skutečně na začátku těhotenství. Bylo to děsivé. Hermiona najednou ostře a bolestně konfrontovala myšlenku na těhotenství způsobem, kterému se do té doby dařilo unikat.
Plakala. Oblečení jí nepadlo. Nemohla cvičit, bylo to příliš nepohodlné. Cítila se strašně unavená a podrážděná. Jen se schoulila ve svém pokoji a snažila se ignorovat všechno, co její tělo provádělo.
Když se objevil stůl, bylo jí poněkud nepříjemné přes něj ležet a cítit váhu svého těla tlačící se na její prsa. Hluboce polkla. Celé její tělo bylo přecitlivělé, obzvlášť na místech, na která se nechtěla soustředit. Když slyšela, jak se otevírají dveře, soustředila se na bolest a záměrně přitlačila na svá prsa víc, než bylo nutné, aby se nenechala unést jinými pocity.
Prosím, neotěhotni. Prosím, neotěhotni, prosila své tělo.
Po pěti dnech, když se Malfoy objevil, aby prozkoumal její vzpomínky, vypadal o něco méně napjatě. Už nebyl tak mrtvolně bledý. S delším odstupem od posledního mučení. Obávala se, že to znamená nějaký průlom v jeho vyšetřování.
Zkoumal její vzpomínky pečlivě. Důkladněji než minule, ale stále se vyhýbal těm uzamčeným. Hermionin rozhovor s Ronem si pouštěl opakovaně, jako by hledal detaily. Když narazil na její zdráhavý zájem o jeho symptomy mučení, stáhl se z její mysli.
„Děláš si o mě starosti, mudlovská šmejdko?“ řekl s úšklebkem. „Musím uznat, že jsem nikdy nepředpokládal, že se toho dožiju.“
„Neber to jako kompliment,“ odpověděla Hermiona chladně. „Bylo mi líto Umbridgeové, když ji mučili, ale na jejím hrobě bych si s radostí zatancovala.“
Jeho rty zacukaly pobavením. „Bohužel ji sežrali hadi.“
Hermiona se přistihla, že se usmívá, dřív než se stihla zarazit. Malfoy se zasmál hrdelním smíchem.
„Ty jsi ale potvora,“ řekl s lehkým zavrtěním hlavy.
Hermionin úsměv zmizel. „Někteří lidé si zaslouží zemřít,“ pronesla chladně. „A ty, kteří si to nezasloužili, jsi stejně už zabil.“
Protočil oči, jako by jen kritizovala jeho chování u stolu.
„Dělal jsem, co mi bylo nařízeno,“ odpověděl s pokrčením ramen.
„Říkáš si to, abys ulehčil svému svědomí?“ vyštěkla na něj a posadila se na postel. „Když jsi je věšel a nechal hnít? Myslel sis, že jsi ušlechtilý?“
Malfoy se na ni podíval tenkým úsměvem a zvedl obočí. „Tvůj Odboj byl bezmezně nadějeplný i poté, co Potter zemřel přímo před nimi. Byli to přesně ti, kdo by nikdy neuvěřili zprávám o smrti založeným na výpovědích Smrtijedů. Kolik dalších bojovníků by podle tebe zkusilo útěk, kdyby neviděli, jak těla hnijí na vlastní oči? Snad si nemyslíš, že je dobré povzbuzovat sebevražedný optimismus?“
„Někdo tam stále je,“ řekla Hermiona. „Někdo, koho jsi ještě nechytil.“
Malfoy se mírně ušklíbl. „Ne nadlouho.“
Hermiona pocítila, jak jí krev tak prudce opouští obličej, až měla pocit, že jí hlava zůstala prázdná. „Už jsi—?“ Hlas se jí chvěl.
„Ještě ne. Ale mohu ti prakticky zaručit,“ řekl s krutým úsměvem. „Dřív, než Pán zla zmizí, tvůj poslední člen Řádu bude mrtvý a tvůj vzácný malý Odboj se nikdy nedozví, že vůbec existoval.“
„To nemůžeš vědět,“ řekla Hermiona odhodlaně.
„Vím to,“ odpověděl, jeho výraz byl tak tvrdý, že by mohl být vytesán z mramoru. „Tohle je příběh s jediným možným koncem. Kdyby váš Řád chtěl jiný, měl učinit jiné volby. Možná tvrdá, realistická rozhodnutí. Měli se vzdát pohádkových představ, že mohou nějak vyhrát válku, aniž by si zašpinili ruce. Byli hlupáci, skoro všichni.“ Ušklíbl se na ni. „Máš vůbec tušení, jak snadné je zabít někoho, kdo doufá, že tě jen omráčí? Velmi. Tak snadné, že bych to dokázal dělat i ze spánku.“
Hermiona na něj zírala a sledovala, jak se jeho ústa křiví opovržením a jak v jeho očích plápolá vztek, když mluvil.
„Koho tak moc nenávidíš?“ zeptala se. Stále to nemohla pochopit. Zdálo se to být za hranicemi magie.
„Mnoho, mnoho lidí,“ odpověděl s drzým pokrčením ramen. Pak se usmál. „Většina z nich už je mrtvá.“
Odešel dřív, než mu mohla položit další otázku.
Po téměř měsíci začal Montague opět navštěvovat sídlo. Hermiona ho přestala špehovat. Dospěla k závěru, že pravděpodobně není členem Odboje ani Řádu. Kdyby byla byť jen malá šance, že je, Voldemort by na něj jistě poslal Malfoye.
Jednoho dne, když se vrátila z procházky, našla na terase severního křídla půl tuctu domácích skřítků, jak připravují velký stůl a všude rozmisťují obrovské množství květin. Jeden z nich okamžitě zmizel s ostrým pop a o chvíli později se objevila Topsy a přistoupila k Hermioně.
„Paní pořádá dnes večer oslavu rovnodennosti. Mudlovská šmejdka se má držet stranou,“ oznámila ji Topsy.
Hermiona zamrkala a rozhlédla se po terase, která vypadala spíš jako příprava na svatební hostinu než na oslavu jarní rovnodennosti.
„Dobře,“ odpověděla Hermiona a vydala se najít jiný vchod do panství. Přípravy sledovala z oken v patře a usoudila, že rovnodennost je pouze záminka, aby si Astoria mohla uspořádat večírek. Na rituály nebo tradice nic neukazovalo, kromě záplavy květin.
Když se setmělo, terasa zářila díky vílím světýlkům schovaným v obrovských kyticích narcisů a tulipánů. Astoria je musela nechat dovézt odjinud, odhadovala Hermiona, protože na panství Malfoyových stále panovala zima a o jaru zatím nebylo ani stopy.
Hermiona pozorovala hosty, jak přicházejí – byli to jeden vedle druhého Smrtijedi. Byli mezi sebou napjatí a formální, dokud nezačal alkohol téct proudem.
Když byli všichni usazení a jídlo v plném proudu, Hermiona odstoupila od okna, odkud je sledovala, a vzala si plášť. Proklouzla tichou chodbou ven do zahrad. Přes živé ploty slyšela hlasy z večírku. Pokud najde vhodné místo, mohla by odposlouchávat. Třeba někdo prozradí užitečné informace o Řádu nebo Odboji. Nebo o ostatních náhradnicích.
Denní věštec byl vždycky plný spekulací, ale těžko se dalo poznat, co je pravda.
Procházela klikatými uličkami živého plotu. Její kroky byly tiché. Nikdo jí přece nezakázal jít ven.
Pokusit se odposlouchávat, co zjevně začínalo být opileckou večeří, bylo pro Hermionu úleva. Cítila se – živá. Místo toho, aby se cítila jako mechanická mrtvá bytost, která den za dnem skládá origami, cvičí a čeká, až se uprostřed místnosti objeví stůl, na kterém ji klinicky znásilní a pak ji znovu nechají napospas dalšímu cyklu.
Terasa byla hned za živým plotem. Hlasy slyšela jasně.
„Má sotva nějaký prsty,“ zazněl hlas. „S tím se nedá chlubit. Je to děsně nechutný. Ze začátku se mi vůbec nemohl postavit, abych si ji vzal, ale teď, když je v tom, má neskutečný kozy. To ty prsty rozhodně vyvažuje.“
Hermiona ztuhla. Mluvili o ostatních dívkách. Možná o Parvati nebo Angelině. Obě přišly o většinu svých prstů.
Některé z dívek byly těhotné.
„Aspoň ta tvoje má obě oči,“ ozval se další hlas. „Ta moje je zatracený horor na pohled. Beru ji zezadu, nebo jí něco hodím přes obličej, abych se nemusel dívat do té zasrané díry v její hlavě. Má teď pásku, ale i tak…”
Hannah Abbottová.
„Nemají být na koukání,“ přerušil ostrý hlas Astorie.
Na to se ozval opilecký, řezavý smích.
„Měl bys vidět, jak jsem si tu svou vycvičil,“ přidal se další hlas. „Stačí, abych lusk‘ prsty, a ohne se. Má ji tak volnou, že dávám přednost tomu, píchat ji do zadku, pokud to není zrovna povinný den. Musela být děvka už na Bradavicích, ale kouřit ptáka umí. Každé ráno mám pod stolem její pusu, když snídám.“
Hermiona měla pocit, jako by ji někdo bodnul. Hrůza, kterou cítila, byla fyzicky bolestivá.
Ozvaly se výkřiky obdivu.
„Ty máš tu mudlovskou šmejdku, co, Malfoyi? Viděl jsem ten pěkný článek v Denním věštci.“
„Ano,“ řekl Malfoy chladným hlasem.
„Správkyně ji na škole nesnášela. Vsadím se, že k tobě přišla v kusech.“
„Ne,“ odpověděl Malfoy odměřeně. „Pán zla chtěl, aby zůstala celá.“
„Šťastný bastard,“ zamumlal někdo.
„To musí být zábava, dívat se jí do toho jejího vševědoucího obličeje, zatímco do ní přirážíš. Brečí? Vždycky jsem si představoval, jak ji přitlačím na lavici a přitom do ní tvrdě buším, zatímco brečí.“
Hermioně naskočila husí kůže a pevněji si kolem sebe stáhla plášť.
„Nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost,“ odpověděl Malfoy znuděně. „Co Pán zla nařídí, to vykonám, ale není na ní nic, co by mě zajímalo.“
Několik hlasů zamumlalo něco na Malfoyovu adresu, ale konverzace se přesunula jinam.
Hermiona zpozorněla. Mluvili o smrti Umbridgeové. Stěžovali si na hlídky v Zapovězeném lese a jak je kentauři otravují. Zdálo se, že nikdo z nich nic neví o viteálech. Bylo to zklamání, ale nijak překvapivé.
Poslouchala dál.
Malfoy měl být poslán do Rumunska. To byla novinka. Byly tam plánované popravy, a Voldemort chtěl, aby proběhly okázale. Ukázka síly, pro případ, že by ostatní evropské země považovaly pokus o zavraždění Břichnáče za známku slabosti. Nejvyšší soudce je měl provést osobně.
Hermiona se zamyslela, jestli právě to byl důvod, proč Voldemort přestal Malfoye mučit. Musel být v nejlepší kondici, aby mohl v Rumunsku předvést svůj vražedný talent.
Ozvala se závistivá mumlání ohledně Malfoyova úkolu. Hermioně se zkřivil ret. Co za odporné stvůry může někomu závidět, že dostal příležitost jít zabíjet lidi?
„Chystáš se na všechny použít smrtící kletbu?“ zeptal se někdo tónem plným úžasu.
„To by byla tradice,“ řekl Malfoy přehnaně protahovaným hlasem, takže si Hermiona téměř dokázala představit protočení očí, které ho muselo doprovázet.
Hermiona si nebyla jistá, co bylo znepokojivější – Malfoyova ledabylost, nebo nadšení ostatních Smrtijedů.
Konverzace pokračovala dál, ale nenabídla žádné užitečné informace. Pak se ozvalo šoupání židlí a lidé vstávali, zatímco Astoria bez přestání brebentila o květinách ve skleníku.
Hermiona se tiše stáhla zpět k druhému vchodu do panství. Nechtěla, aby na ni někdo narazil, pokud by některý ze Smrtijedů dostal chuť prozkoumat živé ploty.
Byla téměř u domu, když najednou:
„Immobulus.“
Kletba ji zasáhla do boku hlavy. Strnula na místě, zatímco se Graham Montague objevil ve francouzských dveřích domu.
„Kdo by řekl, že když si odskočím se vyčúrat, budu mít takové štěstí?“ pronesl s údivem, zatímco se k ní blížil. „S těmi všemi ochrannými kouzly, co Malfoy přidal do tvého křídla v domě, jsem se bál, že se k tobě už nikdy nedostanu. Už tě oplodnil?“
Seslal na ni diagnostické kouzlo na těhotenství a zazubil se, když se ukázal negativní výsledek.
„Nikdy by mě nenapadlo, že přimět Astorii uspořádat slavnost k rovnodennosti bude nakonec to, co zabere,“ řekl s úšklebkem. Studoval její tvář a jeho výraz byl triumfální, stejně jako na Silvestra. Rozepnul jí plášť a nechal ho sklouznout z jejích ramen.
„Sakra. Tohle jsi posledně neměla.“
Její prsa byla stále poněkud zvětšená z lektvaru na plodnost. Uchopil její levé prso a tvrdě ho zmáčkl, zatímco se přiblížil, takže se jejich těla téměř dotýkala. Zabořil nos do jejích vlasů a zhluboka se nadechl. Zapáchal vínem. Byl opilý.
„Měla jsi být moje, víš,“ řekl, když o krok ustoupil, aby si ji mohl znovu prohlédnout. „Byl jsem to já, kdo tě chytil, když jsi zaútočila v Sussexu. Když jsem tě viděl stát pod oblohou plnou hořících mozkomorů – chtěl jsem tě ošukat přímo tam na tom poli.“ Jeho sevření na jejím prsu zesílilo, prsty se jí zaryly hluboko do kůže. Kdyby se Hermiona mohla pohnout, bolestí by zalapala po dechu.
„Tohle mi vyneslo znamení, víš. Chytit tě. Moje výjimečné služby pro Pána zla. Když jsem tě viděl v Sussexu, poznal jsem tě z té jeskyně. Pamatuješ, jak jsem ti řekl, že tě budu žádat pro sebe? Byl jsem to já, kdo Pánu zla připomněl, že bys měla být zařazena do programu. Řekl, že budeš moje. Ale pak si to rozmyslel a dal tě Malfoyovi.“
Montague zasyčel a bolestivě zkroutil její prso v ruce. „Zasranej Malfoy má všechno. Ale dlužím ti tolik bolesti za to, jak jsi mě bodla těmi otrávenými noži, že ho nenechám, aby mi v tom zabránil. Tolikrát jsem si to představoval. Dokonce jsem si koupil myslánku, abych tě mohl sledovat, jak přede mnou klečíš a rozepínáš mi kalhoty, kolikrát budu chtít.“
Hermiona by se třásla, kdyby se mohla pohnout. Nevnímala, o čem Montague mluví, ale z jeho tónu poznala zvuk kruté a obsesivní pomsty. Usmál se na ni a přiložil hrot hůlky k jejímu čelu.
„Nechceme, aby nám Malfoy překazil zábavu, že?“ „Confundo.“
Hermionina mysl se rozmazala, jakmile bylo kouzlo nehybnosti zrušeno, a zhroutila se do jeho čekajících paží.