Kapitola 16
V polovině února byla Dolores Umbridgeová zabita během pokusu o atentát na ministra kouzel.
Socha Voldemorta měla být odhalena ve věznici Bradavic jako památník na Poslední bitvu. Správkyně Umbridgeová stála na pódiu vedle ministra Břichnáče, zatímco Břichnáč přednášel projev vězeňským strážím, novinářům a několika ministerským úředníkům přítomným na akci. Jakmile došlo k přestřižení stuhy, ze Zapovězeného lesa vyletěl šíp z kuše, prošel vězeňskými ochrannými bariérami, těsně minul ministra a zarazil se do středu hrudníku správkyně Umbridgeové.
Nezemřela okamžitě. Střepy z náhrdelníku a dřík šípu zpomalily krvácení. Stráže, které neměly ponětí o barbarských středověkých zbraních ani základních medicínských postupech, šíp vytrhly. Poté zemřela okamžitě.
Pokus o atentát na oblíbeného ministra kouzel, který již třikrát vyhrál volby, otřásl britskou kouzelnickou společností. Odboj byl považován za zcela zlikvidovaný. Skutečnost, že se znovu objevil tak spektakulárním způsobem, přinesla chaos a vyhnal Smrtijedy v plné zbroji do ulic.
Voldemort považoval útok za osobní urážku.
Montagueovy návštěvy na panství náhle ustaly. Astoria se panstvím vznášela bledá a paranoidní. Hermiona slyšela, jak se s hysterickým tónem ptala Malfoye, jaké ochranné bariéry jsou na panství Malfoyových zavedeny.
Když Hermiona zahlédla Malfoye, byl neustále oblečen do něčeho, co připomínalo kombinaci bojové výstroje a loveckého oděvu. Pravidelně se vracel domů pokrytý blátem a s tváří zkřivenou vzteky.
Hermiona byla nadšená.
Posedle pročítala zpravodajství. Noviny s velkou pompou oznamovaly, že šlo o neúspěšný pokus o atentát, ale Hermiona považovala smrt Umbridgeové za mnohem přiměřenější než zamýšlený cíl. Břichnáč byl jen loutka. Hříchy Umbridgeové však byly její vlastní.
Pocit satisfakce byl však nicotný ve srovnání s úlevou, že Odboj stále žije. Hermiona strávila půl hodiny pláčem radostí. Poprvé po velmi dlouhé době pocítila nečekanou naději.
Tato skutečnost jí dodala lehkost do kroku na několik dalších dnů.
Když za ní přišla léčitelka Stroudová, její podráždění z toho, že Hermiona stále není těhotná, bylo jasně patrné. Vrhla na Hermionu sérii kouzel a za-myšleně si je prohlížela.
„No, vaše hladina sodíku se očividně zlepšuje,“ poznamenala Stroudová po několika minutách ticha.
Hermiona upřeně zírala na hodiny a neřekla ani slovo.
Stroudová prohledala svou brašnu a vytáhla velkou lahvičku fialově zbarveného lektvaru.
„Vypijte to celé,“ přikázala Stroudová.
Hermiona automaticky přiložila lahvičku k ústům, i když ze sebe vyhrkla: „Co to je?“
Léčitelka Stroudová vyčkávala a odpověděla teprve, když Hermiona vypila celou lahev.
„Lektvar na plodnost. Nemělo by to být nutné, ale už mi došly nápady. Obávám se, že vedlejší účinky si moc neužijete, a pravděpodobnost vícečetného těhotenství to zvýší,“ řekla léčitelka Stroudová.
Hermiona pocítila, jak jí z tváře mizí krev, a měla pocit, že snad spadne z vyšetřovacího stolu. Lahvičku upustila a ta se roztříštila. Stroudová okamžitě střepy skla odstranila kouzlem.
„Očekávejte otok a citlivost prsou, bolesti hlavy, výkyvy nálad a otok v podbřišku. Může také způsobit přecitlivělost na teplo a návrat úzkostných stavů,“ dodala léčitelka, zatímco si do Hermionina záznamu dělala další poznámky. „Informuji o tom Nejvyššího soudce.“
Hermiona polkla, skousla si spodní ret a upřeně zírala přes místnost na hodiny.
Malfoy se ten den neobjevil, aby prozkoumal její vzpomínky. Hermiona nebyla překvapená; už to očekávala.
Voldemort. Každé dva měsíce, dokud nebude těhotná.
Když Malfoy dorazil následujícího dne, vypadal unaveně a rozzuřeně. Beze slova ji chytil za paži a přemístil se s ní do spletitých tunelů vedoucích k Voldemortově síni.
Síň byla ještě teplejší než dříve a páchla hnilobou. Hermiona se začala dávit hned, jak se nadechla. Malfoy byl vůči tomu zřejmě imunní; táhl ji kupředu, pak poklekl a strhl ji vedle sebe na kamennou podlahu. Lepkavé kamenné dlaždice se matně leskly.
V místnosti bylo téměř naprosté temno, jen pár vzdálených pochodní slabě osvětlovalo prostor. Hermiona neviděla žádné jiné přítomné služebníky ani Smrtijedy.
„Mudlovská šmejdka, můj pane,“ ohlásil Malfoy.
Z temného pódia se ozval dlouhý, táhlý syčivý povzdech a Voldemortovy rudé oči se náhle objevily.
„Přiveď ji blíž,“ pronesl Voldemort po chvíli.
Malfoy Hermionu přitáhl blíž, až ji dotlačil na kolena před schody. Hermiona se znechuceně dívala.
Trůn, na kterém Voldemorta viděla dříve, zmizel. Místo toho spočíval na obrovském hnízdě krajt, které byly navzájem zamotané a vytvářely neurčitý tvar křesla. Pod Voldemortem se líně svíjely, zatímco on spočíval na jejich klouzavých tělech.
Voldemort naklonil hlavu na stranu a pavoučími prsty si pomalu přejížděl po hrudi, zatímco si Hermionu zamyšleně prohlížel.
„Ssstále není těhotná,“ zasyčel hrozivě.
„Bohužel ne, můj pane,“ odpověděl Malfoy omluvným tónem. „Nicméně, jak vidíte, léčitelé mysli měli pravdu, že čas sám o sobě stačí k postupnému obnovení jejích vzpomínek.“
Voldemort si podrážděně povzdechl a z pohybující se masy hadů vyklouzla hlava krajty a spočinula mu na klíně. Voldemort ji líně hladil a ještě více se zabořil do klouzajících smyček pod sebou.
„Drž ji,“ nařídil Voldemort.
Malfoy jí zarazil koleno mezi lopatky a rukama sevřel její čelist, aby jí zafixoval hlavu. Hermiona se třásla, když Voldemortovy rudé oči pronikly jejími vlastními a zabodly se do její mysli.
Hermiona cítila Malfoyovy ruce pevně sevřené kolem svého krku a čelisti, zatímco se chvěla bolestí. Voldemortův nitrozpyt působil jako čepel trhající její mysl. Skrze zaťaté zuby vykřikla.
Bylo to pomalejší. Místo horké, oslepující agónie to byla postupná, záludnější bolest. Taková, která se usadí v kostech a v hlubinách mysli a přetrvává.
Voldemort líně cupoval její vzpomínky na kusy; jako kočka, která se baví se svou kořistí. Hermiona netušila, že něco takového je vůbec možné. Útržky a střípky věcí, které považoval za bezvýznamné, ničil jen proto, aby cítil její reakci. Její vzpomínku na skládání origami, zatímco se její rodiče přeli o východní mysticismus, nebo na objev Graniana ve stájích. Roztrhal je na drobné kousky, jako by byly z papíru.
Cítila, jak se ty vzpomínky vytrácí… pokoušela se je udržet, zatímco mizely, ale vyklouzly jí, až ji bolest v mysli donutila zapomenout, co se snaží zachytit.
Byl fascinován jejími vzpomínkami na Ginny. Když se konečně stáhl z Hermioniny mysli, zhroutila se proti Malfoyovi a neviděla nic jiného než zuřivě rudé Voldemortovy oči. Viděla je skutečně? Nebo se jí jen vypálily do mysli?
Mozek ji bolel tak strašně, že téměř čekala, že ho ucítí odkapávat z uší. Skrze mlhavou bolest, která neustupovala, cítila, jak jí puls šílí pod tlakem Malfoyových prstů.
„Je škoda, že jsi tu Weasleyovou dívku nepřivedl živou,“ uslyšela Voldemorta nakonec říct.
„Omlouvám se, můj pane, netušil jsem její význam. Jak si jistě vzpomínáte, byla už téměř mrtvá, když jsem ji našel.“
Hermiona se slabě pohnula a zakňučela, snažila se probrat z bolesti a pečlivě poslouchat.
„To vysvětluje útok té mudlovské šmejdky v Sussexu,“ řekl Voldemort zamyšleným tónem. „Sebevražedná mise za záchranou umírající přítelkyně. Řád byl vždy překvapivě předvídatelný.“
„Jistě,“ pronesl Malfoy s očividným despektem.
Nastalo dlouhé ticho. Malfoyův stisk na její čelisti povolil a Hermiona ucítila, jak se sesouvá na podlahu. Když tam ležela, chladná, svalnatá smyčka hada se začala pomalu ovíjet kolem její nohy.
„Jsem zklamán vaším nedostatkem pokroku při hledání odpovědných za útok, Nejvyšší soudce,“ pronesl Voldemort. V jeho slovech byla jemně slyšitelná šeptaná zuřivost.
Hermiona téměř nemohla dýchat. Vlhkost a pach rozkladu v místnosti ji dusily a šupiny jemně drhly o její punčochy, zatímco se smyčka utahovala kolem jejího lýtka. Krajta se sunula pod její šaty. Otřásla se a pokusila se nohu odtáhnout.
Sotva něco v temné síni rozeznala. Neschopnost vidět ji nutila být o to více vnímavá k zvukům; syčení a tiché šustění klouzajících šupin, které se neustále pohybovaly kolem ní ve tmě.
„Nezklamu vás. Jestli to byl Řád, najdu je,“ řekl Malfoy. Jeho hlas byl klidný a rozhodný. Smrtící.
Hermiona cítila, jak se jí chvějí rty a slzy jí bodají v očích. Ruce se jí třásly, když jí bolestí pronikla vlna vzteku. Nemohla nic udělat. Malfoy mohl někoho lovit a zavraždit přímo uprostřed její ložnice, kdyby chtěl, a Hermiona by jen stála a dívala se. Nenávidím tě, Malfoyi. Nenávidím tě. Nenávidím tě.
„Byl to Řád. Kdo jiný by to mohl vědět? Ten blázen Křiklan to musel říct Brumbálovi. Potter to musel vědět, proto se vloupal do Bradavic. Někdo byl při čistce přehlédnut. Někdo důležitý pro Řád. Ne jeden z jejich nevědomých pěšáků. Jsem si jistý, že ta mudlovská šmejdka ví, kdo to je.“
Když Voldemort promluvil, černá magie v místnosti zesílila. Jako by samotný vzduch ztěžkl, zhoustl a nemilosrdně tlačil na Hermionu. Cítila, jak se jí žebra ohýbají pod tlakem, který ji krutě přitlačoval ke kamenné podlaze. Lapala po dechu a pokoušela se nadechnout plícemi, které se nemohly roztáhnout.
„Možná by bylo rozumné, můj pane, povolat Severuse,“ řekl Malfoy. Jeho slova zněla nuceně. Hermiona nebyla sama, na koho vražedný tlak doléhal.
„Ne…“ řekl Voldemort chladným hlasem. „Rumunsko je klíčové. Vyvolalo by to otázky, kdybychom Severuse povolali kvůli pokusu o atentát na Břichnáče. Severus zůstane na svém místě. Zjistil jsi, jak se ten medailonek dostal do jejího vlastnictví?“
Tlak mírně polevil a Hermiona s lapáním po dechu zoufale vtáhla vzduch do plic. Krajta se vyplazila výš po její noze. Cítila, jak šupiny škrábou její holou kůži nad okrajem punčochy. Z hrdla jí uniklo zakňučení, zhnusení, a ještě zoufaleji se pokusila odplazit. Další smyčka se omotala kolem jejího kotníku.
„Provedl jsem diskrétní šetření. Existují ministerské fotografie z roku devadesát pět, na kterých se zdá, že ho nosila. Tvrdila, že je to Selwynův rodinný šperk. Jak se k němu dostala, nikdo neví, ačkoli bývalá sekretářka se zmínila, že Warden měl ve zvyku zbavovat drobné překupníky jejich majetku.“
„Takže nic nevíš. Ani jak Řád dokázal zničit medailonek na takovou vzdálenost, ani jak ho identifikovali, ani jak ho získala. Víš vůbec něco?“ zavrčel Voldemort. Pak na chvíli ztichl, než promluvil klidnějším, ale o to hrozivějším tónem: „Zklamal jsi mě, Nejvyšší soudce. Doufám, že jsi nezapomněl, co se stalo naposledy, když jsi mě hluboce zklamal. Crucio!“
Hermiona ucítila, jak Malfoy náhle klesl. Nespadl zcela na zem, ale zhroutil se do podřepu nad ní. Cítila, jak se jeho tělo třese pod náporem kletby a z hrdla mu unikl hluboký, hrdelní sten.
Voldemort kletbu dlouho neudržel. Po něco málo více než minutě přestala, Malfoyovo třesení ustalo a Hermiona slyšela jeho těžké oddechování blízko svého ucha, zatímco se vzpamatovával.
„Nezklamu vás, můj pane. Nechal jsem skřety prozkoumat šíp i zbytky medailonku,“ řekl Malfoy, v hlase jen náznak chvění, zatímco se začal opět stavět na nohy. „Hrot šipky byl ze skřetího stříbra napuštěného kombinací jedu z ocasu mantichory a baziliščího jedu. Jed mantichory umožnil šipce projít přes ochrany – baziliščí jed zničil medailonek.“
„Prozkoumal jsi možné zdroje?“
Hermiona ucítila, jak se po její holé vnitřní straně stehna otřel hadí jazyk, a tiše se rozplakala.
„Mladého baziliška dokáže s trochou trpělivosti získat každý kouzelník, který má ropuchu a ovládá oslepující kletby. Zdroj jedu mantichory je však podstatně problematičtější, zvláště s ohledem na přísnou regulaci ingrediencí od chvíle, kdy jste převzal kontrolu nad ministerstvem. McNair trval na tom, že právě on se postará o vyšetřování, což bylo od něj nezvykle štědré. Soukromě jsem vyslechl jednoho z jeho asistentů. Zdá se, že v záznamech o některých dovezených tvorech byly dlouhodobé nesrovnalosti. Černý trh byl v posledních letech značně výnosný.“
„Pošššššli pro něj,“ zasyčel Voldemort, v jehož tónu byla zjevná zuřivost. „Ten útok by nebyl možný bez jeho nedbalosssti. Někteří moji služebníci se zdají být hladoví.“
„Jak si přejete, můj pane,“ řekl Malfoy a Hermiona cítila, jak ji vytahuje ze země.
Škrtič omotaný kolem jejích nohou ještě pevněji utáhl své sevření a stáhl ji zpátky. Voldemort ostře zasyčel a had ji neochotně začal pouštět, přičemž vydal syčivý zvuk na protest. Když Malfoy Hermionu vytáhl z hadích smyček, Voldemortova tvář se objevila v jejím zorném poli.
Několik hadů se omotalo kolem jeho těla. Byl napůl zahalený hady a pozorně si ji prohlížel.
„Na té mudlovské šmejdce ulpěla temnota. Hadi to dokážou vycítit. A je velmi plodná,“ řekl Voldemort a otřel si své bezretá ústa, zatímco ji zkoumal.
Hermiona na něj chvíli zírala, než jí opět začal selhávat zrak. Vnímala slabé chvění v Malfoyově sevření, pozůstatky jeho mučení.
„Léčitelka Stroudová jí včera podala nějaký lektvar,“ řekl Malfoy. „A co se týče té temnoty – už zkáza hlášená v Sussexu naznačovala, že se příliš nedržela zásad Fénixova řádu ohledně černé magie.“
Voldemort souhlasně zasyčel.
„Sledujte ji pečlivě. Teď, když se Řád opět dal do pohybu, ji určitě přijdou hledat,“ řekl Voldemort.
„Víte, že raději zemřu, než abych ji ztratil z dosahu,“ pronesl Malfoy tiše, přičemž jeho stisk na Hermionině paži zesílil.
„Chci jejich mrtvolu, Nejvyšší soudce. Kohokoli, kdo to udělal. Toho posledního člena Řádu. Chci jejich lebku přidat do své ssssbírky.“
„Bude vaše, stejně jako všichni ostatní,“ řekl Malfoy.
Hermiona sebou škubla a pokusila se vytrhnout paži z jeho sevření. Vol-demort ji pozoroval a jeho pohled byl plný krutosti a zloby, jak jeho oči klouzaly po jejím těle. Otevřel ústa a vyplázl jazyk, jako by ochutnával vzduch. Jeho dásně byly bílé a bezzubé jako u hada, a jazyk se v tlumeném světle leskl. Když zavřel ústa, naklonil se dopředu a tiše zasyčel.
Jeho tvář byla jen centimetry od Hermioniny. Cítila, jak jí po tváři přejel slabý závan vzduchu. Nebyla si jistá, jestli ji chce olíznout, nebo na ni znovu použít nitrozpyt. Jeho krvavě rudé oči ji chvíli studovaly, než se Voldemort znovu opřel do hnízda z hadů.
„Až z ní dostanete všechny její tajemství, chci, aby byla také zabita. Ví toho příliš mnoho, než aby mohla zůstat v programu Stroudové. I když… pokud bude těhotná, dovolím ti počkat, dokud nezískáš svého dědice.“
„Jak si přejete, můj pane,“ řekl Malfoy bez váhání. Poté Hermionu odtáhl z haly.
Jakmile byli v klikatých chodbách, Malfoy jí podal lektvar na úlevu od bolesti. Hermiona tiše odfrkla, než ho polkla.
Snažila se pročistit hlavu a bojovala, aby se jí navrátil zrak. Měla pocit, jako by vzduch v síni otrávil její tělo. Sesunula se slabě na podlahu. Její mozek stále pulsoval bolestí, i přes lektvar na úlevu. Přesto v ní vířily otázky.
„Napadla jsem vězení?“ dostala ze sebe namáhavě.
„Po Potterově smrti,“ ozval se Malfoyův hlas z temnoty. „Pár hodin po poslední bitvě. Byla jsi zajata poté, co jsi téměř zbořila polovinu budovy, abys vnikla dovnitř. Byl to nečekaný protiútok. O škodách jsem četl až poté, co tě přidělili ke mně. Škoda, že nikoho nenapadlo tě vyslechnout dřív. Asi přílišná sebedůvěra z vítězství.“
Hermiona vzhlédla směrem k jeho hlasu. Stěží rozpoznala jeho světlé vlasy, než se jí zrak opět rozmazal. Opřela si hlavu o zeď, aby se uklidnila.
„Byla jsem léčitelka,“ řekla. „Nebyla jsem—oni mi nedovolili—bojovat.“
Zamračila se, snažila se pochopit. „Ale Ginny se dostala ven? Dovedla jsem ji ven?“
„Dovedla,“ potvrdil Malfoy.
„Ale umírala—když jsi ji—když jsi ji zabil. Proč?“ zeptala se slabým, bolestným hlasem.
Nastalo ticho, než Malfoy odpověděl.
„Byla v Sussexu na experimentální výzkum.“
Z Hermiony se vydral tichý, hluboký zvuk hrůzy.
„Dolohovovo oddělení pro vývoj kleteb…“ Její hlas se chvěl a vytrácel. Zahlédla, jak Malfoy v temnotě přikývl.
Sklonila se a začala zvracet. Ach bože, Ginny… Malfoy vyčkal, dokud nepřestala dávit, a pak ji zvedl z podlahy a přemístil zpátky do jejího pokoje v panství.
Zvuk, který vydala při bolesti z přemístění, byl zvířecí. Sesunula se proti Malfoyovi a zjistila, že je pokryta něčím, co připomínalo lesklé, hnijící zbytky. Viděla je jen na okamžik, než se jí zrak opět rozmazal. Dusila se pláčem a pokoušela se slepě otřít si ruce o své špinavé roucho.
Malfoy zamumlal několik čistících kouzel a zápach kolem ní zmizel. Strčil ji zpět na postel.
„Tři dny,“ řekl, a ona jen mlhavě slyšela, jak odchází.
Hermiona se chtěla udržet při vědomí. Aby mohla truchlit a pokusit se pochopit, co zjistila, ale její mysl byla otupělá. Jako by jí unikala a byla mimo její dosah…
Strhala ze sebe oblečení, dokud knoflíky se neutrhaly, a oblečení pak odhodila na zem. Punčochy stáhla palcem nohy a pokusila se z kůže vymazat pocit, že je stále obtočená hady.
Trvalo dva dny, než mohla znovu spolehlivě vidět. Bolest hlavy jí znemožňovala udržet v sobě jakékoli jídlo. Pokoj se jí točil pokaždé, když se pokusila posadit nebo vstát.
Nemohla dělat nic jiného než přemýšlet.
Když Malfoy vešel třetího dne, přinutila se posadit a klidně se na něj podívat.
„Další otázky?“ zeptal se chladně, když si ji prohlížel.
Hermiona zavrtěla hlavou. Vypadal lehce překvapeně.
„Tedy, jednu asi ano,“ řekla po chvíli.
Malfoy čekal. Sbírala myšlenky; všechny nesrovnalosti, které si za ty měsíce v hlavě poskládala. Konečně z nich utvořila něco smysluplného.
Hermiona se zhluboka nadechla, než promluvila. Pak mu pohlédla přímo do očí.
„Oslava je ve světle, poprava za tmy.“
„Válka se zastavila,“ řekla. „I když oficiálně stále probíhá v částech kouzelnické Evropy, už se o ní nemluví jako o něčem významném nebo rozhodujícím. Podle zpráv v novinách dokonce tuším, že brzy bude vyhlášeno příměří. Za poslední dva roky, kromě dobytí Británie, se téměř nic nepohnulo od chvíle, kdy Harry zemřel.“
Malfoy mlčel; jeho výraz byl pečlivě neproniknutelný.
„Vlastně se skoro nic nestalo od doby, kdy Harry zemřel. Voldemortova celá kampaň se zastavila, jakmile Harryho porazil. Protože…“ zaváhala jen nepatrně, „mezi nimi bylo něco, co je spojovalo. Byli nějak propojeni, pravděpodobně od chvíle, kdy se Voldemort pokusil Harryho jako dítě zabít. Proto se objevovali ve snech toho druhého, a určitě si pamatuješ, že Harry uměl mluvit hadím jazykem. Proto, když Voldemort použil kletbu Avada Kedavra, aby Harryho zabil v Bradavicích, nefungovalo to hned—“
Hermioně se zlomil hlas, polkla naprázdno a donutila se pokračovat. Nová bolest jí pomalu začínala pulzovat v zátylku. Ignorovala ji.
„Proto musel Voldemort na Harryho seslat tu kletbu znovu. Kvůli tomu propojení. Ale—nešlo jen o Harryho. Ta jeho nesmrtelnost…Profesor Quirrell, deník, který měl tvůj otec…nějak tvůj pán přišel na to, jak provázat svůj život s živými i neživými předměty. A Řád o tom věděl. Proto ví, že ten útok tento měsíc spáchal Řád a ne nějaká nová skupina Odboje. Protože ten atentát nebyl atentátem. Břichnáč nebyl cílem. Ani Umbridgeová. Ten přívěsek, co občas nosila. Ten medailon. Viděla jsem ho, když nás cvičila. Byl jeho. Jeden z jeho kotvicích bodů. A kdokoliv je ten poslední člen Řádu, přišel na to, co to je, a zabil ji, aby to zničil.“
Malfoyovy oči se nepatrně zúžily. Hermiona naklonila hlavu na stranu a chvíli si navzájem hleděli do očí.
„Myslím, že jsem přehlédl otázku,“ řekl Malfoy po chvíli.
„Ještě jsem ji nepoložila,“ odpověděla Hermiona klidně a snažila se igno-rovat stále se stupňující bolest v zátylku, jako by se jí do spodiny lebky zarýval skalpel.
„Celá ta snaha o repopulaci,“ řekla a snažila se přitom dýchat navzdory bolesti, „je zástěrka. Je to klam. Voldemortovi na kouzelnické populaci nezáleží. Je to jen způsob, jak odvést pozornost veřejnosti. Nečeká s ovládnutím mudlů proto, že by měl obavy o populaci kouzelnického světa. Dělá to proto, aby získal čas; baví masy tím, že vytváří veřejná divadla z čisto-krevných rodin. Nejprve s manželstvími a potraty, a teď s náhradními matkami. Válku nezastavil proto, že by chtěl, ale protože musel.“
Bolest jí vystřelila hlavou a svět před ní se proměnil v děsivý odstín rudé, jako by se jí zrak plnil proudem krve. Vydala bolestný výkřik a začala se hroutit dopředu. Přinutila se podívat na Malfoye. Pohyboval se k ní.
Vynutila si otázku, přestože ji nesnesitelně bolela hlava.
„Umírá, že ano?“