Kapitola 15
Hermiona byla opět plodná.
Stůl se znovu objevil uprostřed místnosti a pohled na něj v ní vyvolal jen rezignaci. Začínalo to působit nevyhnutelně.
Nevyhnutelné.
Hermiona si s tísnivým pocitem uvědomila, že si na svou klec zvyká.
Malfoy ji znovu znásilní přehnutou přes stůl a ta myšlenka jí připadala už téměř samozřejmá. Dokonce i slovo ‚znásilnění‘ jí začínalo připadat lehce nepřesné.
Všechno začalo být
— nepatrné.
Fyzicky i psychicky se zdálo, že hrůza začala ustupovat, jak se její mysl snažila přizpůsobit. Necítila nevolnost. Srdce jí nebilo bolestivě. Ten tíživý pocit v žaludku už nebyl tak silný, aby měla dojem, že se tím zadusí.
Její mysl se začínala utápět v racionalizaci. Snažila se ji přizpůsobit. Přimět ji přežít.
Pokud její situace přestane být tak tíživá, bude méně pravděpodobné, že se pokusí o útěk. Méně pravděpodobné, že vyprovokuje Malfoye.
Vědecky to chápala. Jako léčitelka by dokázala vysvětlit fyziologii a psychologii, která za tím stojí. Bylo nemožné zůstávat v neustálém stavu strachu, hrůzy a děsu. Tělo ji nemohlo udržet v permanentním módu ‚bojuj, nebo uteč‘. Buď by byla nucena se přizpůsobit, nebo by vyhořela. Lektvary, které ji Malfoy nutil spolykat, pravděpodobně přispěly k otupění jejích pocitů.
Porozumění tomu procesu to ale nezlepšovalo. Naopak, zhoršovalo to. Věděla, kam její mysl směřuje.
Že se ‚přizpůsobuje panství‘.
Ta myšlenka ji otřásla do morku kostí.
Dívala se na stůl a nevěděla, co s tím dělat. Nebylo to tak, že by mohla bojovat. Nemohla vzdorovat víc, než už vzdorovala.
Nedělal nic, co by bolelo. Pokud by tomu věnovala pozornost – přestala se od toho odtahovat – pravděpodobně by to jen zhoršilo.
Musí utéct. To bylo všechno. Musí najít způsob. Nějaká cesta existovat musí. Žádná klec není dokonalá. Nikdo není dokonalý. Malfoy musí mít nějakou slabinu, kterou by mohla využít. Jen ji musí najít.
Musí. Musí.
Opakovala si to jako mantru, i když přešla přes místnost a předklonila se přes stůl. S nohama od sebe.
Nemysli na to, řekla si. Kdyby o tom začala přemýšlet, mohlo by to být ještě horší.
„Já uteču,“ slíbila si. „Půjdu někam, kde jsou lidé laskaví, kde je teplo a kde budu svobodná.“
Pevně zavřela oči a ten slib si opakovala stále dokola, šeptem, dokud neuslyšela cvaknutí dveří.
Dny v lednu ubíhaly.
Malfoy přicházel po pět dní. Šestý den přišel, mlčky prozkoumal její vzpomínky a zdál se zamyšlený. Potom ji nechal být.
Skládala origami. Prozkoumávala panství. Četla noviny.
Zprávy o válečných událostech se pomalu přesouvaly do menších sloupků. Veřejná fascinace náhradnicemi pomalu pohlcovala společenské rubriky. Objevovaly se čím dál častěji na veřejnosti – ukazovaly se, chodily na operu, byly prezentovány jako exotická domácí zvířata. Fotky jejich zakrytých postav se objevovaly spolu s neodbytnými spekulacemi – bylo to už těhotenství, nebo jen střih šatů? Anonymní zdroje naznačovaly věci jako: „Je tu šance, že Flintovi do konce roku přidají jméno na rodinnou tapiserii.“
Léčitelka Stroudová mlčela před novináři, což jen podněcovalo další dohady.
Hermioniny záchvaty paniky se téměř zdály být minulostí. Naučila se měřit své limity a snažila se je nepřekračovat. Když zůstávala soustředěná a zabývala se studiem portrétů, průzkumem panství nebo jeho okolí, dokázala zůstat klidná. Pokud se jí podařilo nemyslet na válku a na to, že všichni zemřeli.
Postupně se tak dobře naučila zaměstnávat, že občas na chvíli zapomněla, že zapomíná. Mohla se nadechnout a na okamžik prožila chvíli, která nepůsobila zlomeně, zarmouceně ani zoufale.
Když před ní byla jen osamělost, která se táhla donekonečna.
Vina, která ji vzápětí zasáhla, byla ledová a hořká jako mořská voda.
Na chvíli ztuhla, pak spolykala hrudku hrůzy v krku a obnovila svůj slib, že uteče.
Ale nemohla utéct.
Prozkoumala panství odshora dolů. Našla kouzelnické šachy a hrála partie sama proti sobě. Stavěla věže z karet, které objevila v zásuvce. Chodila navštěvovat koně.
Nebyla žádná možnost, jak utéct.
Snažila se najít Malfoye, ale nikdy se jí to nepodařilo. Nevěděla, jestli je vůbec v panství. Možná byl pryč, nebo za nějakými dveřmi, které nedokázala otevřít. Občas měla pocit, jako by se jí vyhýbal.
Neměla tušení, jak by mohla utéct.
Hermiona začala vídat Astorii stále častěji. Známé klapání podpatků v dálce a Hermiona si osvojila schopnost okamžitě zmizet za závěsem nebo v chodbě pro služebnictvo.
Chodby pro služebnictvo byly plné důmyslně ukrytých špehýrek. Hermiona měla podezření, že vzhledem k využívání domácích skřítků sloužily tyto klikaté tunely primárně ke špehování. Sídlo bylo špehýrkami doslova nacpané; některé byly zjevné, jiné neuvěřitelně dobře skryté. Hermiona je našla všechny. Kdykoliv se zdály rozměry místnosti byť jen trochu nesourodé, pustila se do práce. Jemně poklepávala na stěny, stiskla každý suk ve dřevě, otáčela každým nástěnným svícnem a šroubem, dokud něco nepovolilo. Některé dveře se objevily kouzlem, jiné byly důmyslně vybudovány pomocí ozubených kol a otočného nábytku.
Astoria byla málokdy sama, když ji Hermiona zahlédla. Doprovázel ji stejný tmavovlasý, širokoramenný muž, kterého Hermiona zahlédla na Nový rok. Brzy bylo zřejmé, že buď Astoria, nebo její milenec mají jistý odpor k postelím. Poprvé, když na ně Hermiona narazila, byla Astoria téměř nahá, přitisknutá k oknu salonu.
Zdálo se, že se snaží mít sex ve všech místnostech sídla.
Hermiona se jim co nejvíce vyhýbala. Představa, že by Malfoy mohl použít její vzpomínky k tomu, aby sledoval, jak jeho žena souloží ze všech možných úhlů, jí nebyla nijak příjemná. Hermiona na okamžik zvažovala, že by je sledovala jen proto, aby Malfoye rozčílila, ale tu myšlenku nakonec zavrhla; Malfoy očividně nedával najevo, že by mu na Astoriiných aktivitách záleželo. Pravděpodobně by to na něj nemělo žádný vliv. Pro Hermionu by to však bylo krajně nepříjemné.
Kdykoli Hermiona narazila na Astorii uprostřed aktu, rychle odvrátila pohled a vytratila se.
Zpočátku je jen letmo zahlédla, když utíkala pryč, ale nakonec na ně narazila plně oblečené. Hermiona se procházela po nejvyšším patře severního křídla, když je zahlédla, jak kráčejí po štěrkové cestě vedoucí podél bludiště. Astoria živě mluvila, a zatímco mluvila, muž vedle ní se otočil a zahleděl se na okna severního křídla. Hermiona si ho při pohledu z vrchu konečně prohlédla a spatřila jeho tvář.
Graham Montague.
Hermiona zírala dolů v šoku, zatímco jeho oči pečlivě přejížděly dolní okna severního křídla. Když zaklonil hlavu ještě víc, Hermiona rychle ustoupila dozadu a skryla se mimo jeho zorné pole.
Srdce jí náhle začalo divoce bušit.
Graham Montague byl Astoriin milenec. Montague, který ‚náhodou‘ narazil na Hermionu během novoroční oslavy. Který očekával, že ho Hermiona okamžitě pozná.
Měl poměr s Astorií. Denně navštěvoval panství. Díval se k oknům, kde měla Hermiona svůj pokoj, s výrazem intenzivního odhodlání.
Byla to všechno jen shoda okolností? Mohla to být náhoda?
Hermiona zvažovala všechny scénáře, které ji napadly.
Co o něm věděla?
Zmijozel. Bývalý člen vyšetřovatelského sboru. Těžce zraněný Fredem a Georgem. V určité fázi války ho Hermiona znala a zapomněla na to. Měl poměr s Astorií. Zdálo se, že hledá Hermionu.
Byl to Smrtijed? Hermiona nevěděla. Pokud nezastával místo na Ministerstvu, nezbylo mu než se nějak zapojit do Voldemortovy armády. Zdál se být společensky příliš vysoko na to, aby byl jen lapkou mudlů, a při novoroční oslavě nedával najevo přílišnou známost s ministerskými úředníky.
Hermiona si přehrávala vše, co si z oné noci pamatovala. Byla natolik zaujatá sledováním Malfoye a náhradnic, že ji nenapadlo spojit, že Astoria a Montague zmizeli ve stejnou dobu. Když ho později večer sledovala, pohyboval se mezi hosty, ale zdál se být nejvíce obeznámený s Marcusem Flintem a Adrianem Puceym.
Navzdory svým nejistým vzpomínkám na válku si byla Hermiona poměrně jistá, že Flint a Pucey byli, pokud si dobře pamatovala, středně postavení, Smrtijedi bez znamení zla.
Získání Znamení zla bylo považováno za významné ocenění; přijetí do Voldemortova nejvybranějšího vnitřního kruhu. Jak Voldemortova vláda nad Evropou nabývala na jistotě, označoval stále méně svých následovníků.
Logický závěr tedy byl, že Montague byl také Smrtijed. Označený nebo neoznačený, to nevěděla.
Ale to nevysvětlovalo, proč by měl mít jakýkoli zájem o Hermionu nebo s ní nějaký vztah.
Pokud tedy…
mohl by—
Hermiona se napůl bála tu představu vůbec zvažovat, připustit tu myšlenku ve své hlavě, kde by ji Malfoy mohl najít, ale nedokázala si zabránit v přemýšlení.
Býval Montague špehem pro Odboj? Mohl by být stále? Mohlo to být to, co se jí pokoušel sdělit, než odešel s Malfoyem?
Začala Astorii a Montaguea pozorně sledovat, kdykoli neměli sex. Špehovala je ze skrytých chodeb a postupně se stále více přesvědčovala, že Montague má pro svůj pobyt v sídle postranní úmysly. Zajímal se o dům nesmírně, jeho oči neustále bloudily zvláštně, kdykoli byla Astoria rozptýlená.
Hermiona zvažovala riziko pokusit se ho oslovit. Byl málokdy sám. Astoria se od něj téměř nikdy nevzdálila na více než pár kroků.
Při několika příležitostech, kdy Hermiona Montaguea zahlédla samotného, váhala. Připadal jí tak cizí. Jistě, kdyby to byl někdo, komu věřila, cítila by to instinktivně.
Snažila se přesvědčit sama sebe. Pokud by byl členem Odboje a ona by ho oslovila předčasně, mohla by ho prozradit. Pokud by neměl způsob, jak jí sundat pouta, bylo by to všechno zbytečné.
Hermiona se rozhodla vyčkávat a dál ho sledovat. Lepší neověřené podezření než cokoli konkrétního, co by Malfoy mohl z jejích myšlenek získat.
Stále váhala.
Léčitelka Stroudová přišla a zjistila, že Hermiona opět nebyla těhotná. Její výraz, když si prohlédla výsledky diagnostiky, vypadala podrážděně. Her-miona upřeně zírala na hodiny na stěně.
„Proč máte tak nízkou hladinu sodíku?“ zeptala se léčitelka Stroudouvá po provedení několika dalších testů na Hermioně.
Hermiona se na ni podívala. „Nedávají ke stravě žádnou sůl.“
„Opravdu ne?“ řekla léčitelka Stroudová překvapeně. „Co vám dávají k jídlu?“
Hermiona pokrčila rameny. „Vařené věci. Zeleninu, maso, vejce. A žitný chléb.“
„Proč?“
„Předpokládala jsem, že je to to, co jim bylo nařízeno, aby mi dávali. Nemám zrovna svobodu něco zpochybňovat,“ odpověděla Hermiona chladně.
„Máte mít vyváženou stravu. To zahrnuje i sůl,“ řekla léčitelka Stroudová s podrážděným výrazem. Natáhla se a klepla hůlkou na pouto na Hermionině zápěstí.
O minutu později vešel Malfoy se zamračeným výrazem.
„Volala jste?“ zeptal se.
„Ano. Existuje důvod, proč nedostává žádnou sůl?“ zeptala se léčitelka Stroudová.
Malfoy zamrkal. „Sůl?“
„Říká, že všechno jídlo je jen vařené a bez soli. Začíná to ovlivňovat její hladinu sodíku,“ řekla léčitelka Stroudová a přimhouřila oči, zatímco upřeně hleděla na Malfoye.
Malfoy překvapeně pozvedl obočí.
„Skřítkům bylo nařízeno, aby jí připravovali jídlo. Předpokládal jsem, že jí to, co my s Astorií,“ odpověděl. Pak mu však lehce ztuhl čelist a jeho oči se také přimhouřily. „Astoria schvaluje jídelníček. Zjistím, co se stalo.“
„To doufám. Pán zla ztrácí trpělivost s nedostatkem pokroku. Nechceme žádné komplikace.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Malfoy chladně a střetl se s pohledem léčitelky Stroudové. „Pokud už nic dalšího není, musím se vrátit ke své práci.“
„Samozřejmě, Nejvyšší soudce, nechci vás zdržovat,“ řekla léčitelka Stroudová a věnovala mu poslední pohled, než se znovu obrátila k Hermioně.
Té noci Hermiona dostala plnohodnotné jídlo s přílohami, čerstvým salátem, kořením a, pro ni nejdůležitější, slánkou.
Neuvědomila si, jak moc jí sůl chyběla, dokud ji znovu neměla.
Při zpětném pohledu ji nepřekvapilo, že Astoria nařídila domácím skřítkům, aby Hermioně podávali jakési… vězeňské jídlo? Sedláckou stravu? Hermiona si nebyla jistá, co tím bylo zamýšleno. Ta žena byla—zvláštní. Její odpor vůči Hermioně se projevoval v těch nejpodivnějších způsobech, jaké považovala za únosné.
A vydrželo jí to tři měsíce; přibližně dvě stě sedmdesát jídel. Hermiona už nikdy nechtěla jíst další převařenou zeleninu.
Když byla Hermiona téměř hotová s jídlem, vešel Malfoy do jejího pokoje a přešel k ní, aby si prohlédl obsah jejího talíře.
„Zdá se, že musím osobně dohlížet na všechno,“ řekl s úšklebkem poté, co jídlo očividně splnilo jeho očekávání. „Mohla jsi to zmínit.“
„Kdybych si měla začít stěžovat, jídlo by nebylo to první, co bych zmínila,“ odpověděla Hermiona a zuřivě bodla rajče vidličkou.
Věnoval jí tenký úsměv. „Ne. To asi ne.“
Přešel k oknu a zadíval se přes panství, zatímco Hermiona dojídala. Úmyslně si dávala na čas a v duchu si opakovala všechny ty otravné písničky, které se naučila na základní škole.
Když dojedla, pohlédla na něj. Viděla jeho profil a všimla si, jak se mu na chvíli oči nepřítomně zastřely. Doufám, že zemřeš tou nejpomalejší a nejstrašnější smrtí, jakou kdy kdo vymyslel, Malfoyi, zavrčela okamžitě v duchu. Po chvíli zamrkal a podíval se na ni bez jakéhokoliv výrazu. Její pohled se setkal s jeho, aniž by projevila sebemenší omluvu.
„Píšu si“ řekl a pokynul směrem k posteli.
Hermiona se rezignovaně vydala k posteli, posadila se na okraj a upřela na něj pohled, aniž by mrkla, zatímco jeho chladné stříbrné oči pronikaly do její mysli.
Nakonec vždy skončila na zádech, když skončil s prohledáváním jejích vzpomínek.
Vzpomínku s Ginny si prohlédl několikrát.
Pak se zaměřil na její špehování a úvahy o Grahamu Montagueovi. Nakonec se stáhl z její mysli.
„Montague dostal Znamení zla po poslední bitvě,“ řekl a díval se na ni shora. „Bylo to, jak mi bylo řečeno, jako uznání za mimořádné služby, které prokázal.“
Při těch slovech se ušklíbl.
„Poskytl jsi mimořádné služby také ty?“ zeptala se Hermiona a zvedla k Malfoyovi pohled. Neměla tušení, jestli jí o Montagueovi lže, nebo zda by se vůbec obtěžoval lhát.
Zíral na ni a na rtech mu pohrával krutý, křečovitý úsměv.
„Výjimečnější než Montagueovy,“ řekl. Pak úsměv zmizel.
Pokračoval v pohledu na ni, důkladně studoval její tvář a poté sklouzl očima dolů po zbytku jejího těla.
Jeho pohled se zdál měkčí a temnější než obvykle.
Teprve pozdě si uvědomila, že před ním leží na zádech na posteli. Po zádech jí přeběhl mráz. Rychle se posadila.
Ještě chvíli ji pozoroval, než odvrátil zrak a zadíval se na stěnu za ní.
„Jestli jsi vkládala jakékoli naděje do Montaguea, měla bys je nechat zemřít,“ řekl chladně. Pak se otočil a odešel.
O týden později měla Hermiona nový sen o Ginny.
Hermiona stála ve své ložnici na Grimmauldově náměstí, když vešla Ginny.
„Jsi zpátky brzy,“ řekla Ginny.
Hermiona se podívala na hodinky.
„Šťastný den,“ řekla Hermiona.
„Jo,“ řekla Ginny a vypadala trochu rozpačitě. „Ehm. Chtěla jsem se tě na něco—zeptat.“
Hermiona čekala.
Ginny si nervózně pohrávala s vlasy, její tvář byla dokonale hladká.
„Já—no—ty, očividně víš o mně a Harrym,“ začala Ginny.
Hermiona krátce přikývla.
„Jasně. No. Jde o to, že chci být opatrná. Používám to kouzlo. Ale—s Prewettovými je to trochu jinak; nejsou jako ostatní kouzelnické rodiny. Nějak prostě vždycky otěhotní. Ron a já jsme oba byli nehody po tom, co se narodila dvojčata. Takže—přemýšlela jsem, jestli bys mi nemohla uvařit antikoncepční lektvar. Pokud budeš mít čas. Já jsem na lektvary byla vždycky příšerná. Když nemůžeš, tak to nevadí. Můžu požádat Padmu. Vím, že jsi strašně zaneprázdněná. Jen jsem—nechtěla, abys měla pocit, že jsem se tě nechtěla zeptat.“
„Samozřejmě. Dnes večer stejně budu vařit lektvary. Bude ho snadné připojit. Máš nějakou preferenci ohledně chuti? Ty nejúčinnější nejsou zrovna lahodné.“
„Na chuti mi nezáleží, hlavně když to bude fungovat,“ prohlásila Ginny odhodlaně.
„Tak dobře, už mám pár lahviček jednoho druhu. Můžu ti je dát hned, jestli chceš.“
„Opravdu?“ Ginny zamrkala a podezíravě si Hermionu prohlížela. „Ty—ty nejsi—?“
Hermiona viděla, jak Ginny v hlavě probírá seznam možných mužů v Hermionině životě.
„Ty nejsi—se Snapem, že ne?“ Ginny náhle vykoktala.
Hermiona zůstala zírat.
„Bože—ne!“ vyprskla a mávala rukama, jako by se snažila něco odehnat. „Jsem léčitelka! Mám u sebe spoustu věcí. Panebože! Co—proč by tě to vůbec napadlo—“
Ginny vypadala trochu zahanbeně.
„Jenomže to je jediný člověk, se kterým mluvíš déle. Kromě Freda, který je s Angelinou. S každým jiným se jen hádáš. A ne tím stylem, kdy by se to později proměnilo v nějaký vášnivý, úzkostný sex.“
„To neznamená, že s ním spím,“ zamumlala Hermiona, s pocitem, že její obličej musí každou chvíli vzplanout. „Je to kolega. Konzultuji s ním jen ohledně lektvarů.“
„Jen mi připadáš osamělá,“ řekla Ginny a dlouze si Hermionu prohlížela.
Hermiona sebou trhla a zadívala se na Ginny.
„Už s nikým nemluvíš,“ řekla Ginny. „Kdysi jsi pořád byla s Ronem a Harrym. Ale už předtím, než jsi odešla, abys byla léčitelkou, jsi působila stále víc a víc sama. Myslela jsem, že možná někoho máš. Pravda, Snape by byl zvláštní volbou z mnoha důvodů—ale, je válka. Je toho příliš, aby to někdo zvládl sám.“
„Nezávazný sex je Ronova věc. Ne moje,“ řekla Hermiona stroze. „A navíc, to není, jako bych bojovala.“
Ginny se na ni chvíli zamyšleně dívala, než řekla: „Myslím, že nemocniční oddělení je horší než bojiště.“
Hermiona odvrátila pohled. Někdy nad tím přemýšlela, ale nikdy to nebyla otázka, kterou by mohla někomu položit.
Ginny pokračovala: „Vždycky na to myslím, když tam jsem. V poli—je všechno tak soustředěné. I když je někdo zraněný. Prostě ho přemístíš pryč a pak se vrátíš. Něco vyhraješ. Něco prohraješ. Občas tě zasáhnou. Zasáhneš zpátky. Pokud je to zlé, nebo pokud tvůj parťák zemře, máš dny na zotavení. Ale na nemocničním oddělení každý boj vypadá jako prohra. Vždycky jsem z toho víc traumatizovaná než z boje.“
Hermiona mlčela.
„Ty nikdy nemáš volno,“ dodala Ginny. „Nikdy tě nemůžou ušetřit dost dlouho, abys mohla truchlit. Vím od Harryho a Rona, že pořád tlačíš na černou magii na schůzích Řádu. Nesouhlasím—ale chápu to. Uvědomuju si, že válku vidíš z jiného úhlu než my. Pravděpodobně z toho nejhoršího. Takže—jen říkám, že kdybys někoho měla, byla bych za tebe opravdu šťastná. I kdyby to byl Snape.“
Hermiona protočila oči.
„Měla bys raději přestat mluvit, pokud pořád chceš ten antikoncepční lektvar,“ řekla Hermiona s pohledem plným hněvu.
Hermiona se probudila v šoku.
Ginny a Harry byli spolu.
Ginny a Harry byli spolu, a Hermiona si na to nepamatovala. Ani stopy po tom v její paměti nezůstaly. Zapomněla na to úplně.
Harryho a Ginnyin vztah byl něco, co zapomněla…
Úmyslně?
Tohle bylo to, co Hermiona skrývala?
Ginny byla stále naživu, když Hermionu uvěznili. Ginny nebyla u závěrečné bitvy. Nebyla umučená k smrti společně se zbytkem Weasleyových.
Hermiona si myslela, že Ginny byla naživu, dokud jí Hannah neřekla o Nejvyšším soudci.
Kdyby Voldemort věděl o Ginnyině jedinečném významu pro Harryho, její smrt by byla strašlivá. Daleko horší než cokoli, co postihlo zbytek Weasleyových.
Hermiona by udělala cokoli, aby Ginny ochránila; ukradla by i vlastní vzpomínky, aby ji zkusila uchránit.
Pro Harryho.
Pro Ginny samotnou.
Ginny zůstala během války její neochvějnou přítelkyní. Nebyli si blízké, ale Ginny byla neustále věrná Hermioně, i když se v mnoha jejích dalších vztazích objevily trhliny. Ginny, Lenka a Hermiona spolu bydlely na Grimmauldově náměstí, dokud Lenka nezemřela.
Ale Ginny byla mrtvá. Malfoy ji vystopoval a zabil.
Hermiona měla pocit, že se každou chvíli pozvrací.
Bylo to opravdu tak zbytečné? Uzamkla svou minulost, aby ochránila Ginny, a přitom nevěděla, že Ginny už byla mrtvá? Hermionu předali Malfoyovi, postavili ji před Voldemorta – a všechno to bylo kvůli ochraně někoho, kdo už nežil.
A Snape.
Hermiona se od svého propuštění velmi snažila, aby na Snapea nemyslela.
Myslela si, že byl na jejich straně.
Vycvičil ji jako mistra lektvarů. Věnoval nespočet hodin svého osobního času, aby to dokázal.
Krátce po Brumbálově smrti sestoupila do sklepení ke Snapeovým dveřím a klidným hlasem se zeptala: „Pokud dojde k bitvě, jaké lektvary bych měla umět připravit? Ty, které bych pravděpodobně nikde nesehnala?“ Místo aby se na ni ušklíbl a přibouchl jí dveře před nosem, pozval ji do své kanceláře.
Dokud nebyl Bradavický hrad uzavřen, trávila každé večery až do pozdní noci v jeho kanceláři, kde vařila jeden precizní a komplikovaný lektvar za druhým. Když bylo nutné Bradavice opustit, pokračoval ve výuce v domě na Grimmauldově náměstí.
Ten záhadný muž jako by se při její výuce postupně začal rozmrzat pod tíhou naprostého vyčerpání. Neměl energii na urážky. Byl tvrdý a náročný, ale velkorysý ve sdílení svého vědění. Zdál se být jedním z mála lidí, kteří se připravovali na dlouhou válku.
Nacpal jí do náruče stohy svých vlastních poznámkami popsaných knih o lektvarech, aby je přečetla, a sestavoval mapy, kde sbírat suroviny, až bude nemožné je koupit. Uprostřed noci a brzy ráno ji brával po celé Anglii, přemisťovali se z místa na místo, aby ji naučil, jak rostliny najít a sklízet tak, aby zůstaly co nejúčinnější. Učil ji, jak stavět pasti a jak chytat a humánně zabíjet zvířata a magické tvory potřebné jako přísady do lektvarů.
Ani nic neřekl, když plakala po tom, co zabila svého prvního hrbouna.
Vytrénoval ji tak, že získala kvalifikaci Mistra lektvarů.
Během války byla jeho nejoddanější obhájkyní.
Charlie Weasley ji kvůli jejímu věrnému postoji ke Snapeovi začal nenávidět. Obhajovala Snapeovy metody a vše, co dělal jako Smrtijed, jako nezbytné. Chránívala ho, když ho Harry a Ron chtěli z Řádu odstranit.
Považovala ho za víc než kolegu nebo mentora. Byl někým, komu bezvýhradně důvěřovala.
Všechno to byla přetvářka. Důmyslný trik. Bez Brumbála, aby se za něj zaručil, si vypěstoval nového zastánce. Omotal si ji kolem prstu tím, že byl štědrý se svými znalostmi. Získal její loajalitu tím, že jí pomohl dosáhnout mistrovství v lektvarech.
A pak, když dosáhl vítězství, ji odkopl. Měl šanci ušetřit ji před zahrnutím do repopulačního programu a odmítl. Odjel do Rumunska a nechal ji, aby byla využita k plození dětí.
K tomu, aby byla znásilňována.
Byla to tak trpká a hluboce osobní zrada, že na ni sotva dokázala pomyslet.
Vstala a přečetla si noviny.