Kapitola 14
Hermiona se klidně otočila k Malfoyovi. I bez lektvaru by pravděpodobně necítila žádné zvláštní obavy. Dívala se na něj, jak se k ní přibližuje. Došla k závěru, že obecně řečeno nebyl ani ochoten, ani oprávněn jí ublížit.
I kdyby zoufale nepotřeboval získat přístup k jejím vzpomínkám, Stroudová mu jistě jasně vysvětlila, proč by nebylo rozumné ji psychicky zlomit.
„Držíš hodně lidí v klecích?“ zeptala se.
Zůstal na ni zírat. Jeho tvář byla lehce bledá, oči temné a ztvrdlé potlačovaným vztekem. Hermiona cítila, jak se hněv kolem něj krouží a kroutí.
Napadlo ji, že pokud by ho chtěla vyprovokovat k tomu, aby ji zabil, tohle by byl pravděpodobně ten nejlepší okamžik. Stál uprostřed zkorumpované, návykové černé magie, která naplňovala místnost. Cítila, jak se jí magie vpíjí pod kůži, zatímco na něj hleděla. V takovém prostředí by člověk snadno podlehl omámení z kouzlení.
Malfoy semkl rty do tvrdé linie a Hermiona si všimla, jak mu zatíná čelist. Pod tou nekonečnou ledovou maskou v něm dřímala neklidná zuřivost, která se v něm začínala vlnit, připravená vybuchnout.
Místnost na něj měla silný vliv. Stačilo by pár mazaných provokací a možná by ztratil kontrolu. Přemýšlela, jak toho docílit.
Pak se ušklíbl.
„Jsi jediná, koho držím v kleci, mudlovská šmejdko,“ řekl. Jeho výraz se náhle změnil na lhostejný a potlačovaný vztek jako by se znovu stáhl pod povrch. „To ti ještě nedošlo?“
Hermiona zkřivila rty. Malfoy se rozhlédl po místnosti; jeho tvář působila napjatě, ale dolů na ni se usmíval.
„Tahle část sídla patří mému otci,“ řekl.
Hermiona se prudce rozhlédla, napůl očekávající, že odněkud vyskočí Lucius Malfoy s maniakálním výrazem, který by připomínal jeho bývalou švagrovou.
„Naštěstí pro tebe,“ pokračoval Malfoy, „je od konce války v zahraničí. Rád bych doufal, že by tě při náhodném setkání nečekalo mučení a kruté kletby, ale kdybych si měl vsadit, musel bych uznat, že tvoje šance nejsou příliš vysoké. Takže ti radím, abys sem nechodila pravidelně. Chceš si dát kompletní prohlídku, než odejdeme? Jen abys měla jistotu, že tu neleží něco, čím bys mě mohla zabít?“
Ukázal směrem ke dveřím a Hermiona vyšla z místnosti. Malfoy ji těsně následoval a poté dveře pevně zavřel. Hermiona zaznamenala vlnu magie, když dveře s cvaknutím zapadly; atmosféra zlověstné temnoty kolem nich se rozplynula. Dveře byly silně zabezpečeny kouzly. Uvědomila si, že to pravděpodobně byla jedna z mnoha místností, kam neměla vstoupit. Zajímalo ji, zda ostatní zakázané místnosti byly stejně prosyceny pokroucenou magií.
„Astoria neříkala, že bych někam neměla chodit. Předpokládala jsem, že můžu prozkoumat celý dům,“ řekla.
„Jsem si jistý, že by byla nadšená, kdybys přišla k nešťastnému konci. Kromě ponížení z tvé pouhé existence, by to mohlo znamenat i mou zkázu. A pak by se stala bohatou vdovou a mohla by své laciné aférky provozovat ještě veřejněji než teď,“ řekl Malfoy lhostejným tónem.
Hermiona vzhlédla k němu.
„A to ti nevadí?“
Malfoy po ní hodil chladným pohledem.
„Bylo mi přikázáno si ji vzít, tak jsem si ji vzal. Nikdy mi nebylo přikázáno, aby mi na ní záleželo,“ odpověděl.
„Zníš skoro stejně zotročeně jako já,“ pronesla Hermiona posměšně.
Malfoy se zarazil uprostřed chodby a pomalu se k ní otočil. Pozvedl obočí a několik vteřin ji zkoumavě sledoval. Hermiona se zastavila a opětovala jeho pohled.
„Snažíš se mě vyprovokovat, nebo zviklat mou loajalitu, mudlovská šmejdko? Jak neskutečně drzé,“ řekl s náznakem ironie.
Hermiona zkoumala jeho tvář několik okamžiků, než sama pozvedla obočí.
„To tě už určitě napadlo. Kdyby ne, tak by tě to teď uráželo,“ řekla.
Malfoy ji dál sledoval, a pak se mu na rtech pomalu rozprostřel úsměv.
„Víš, skoro mi zase připadáš jako nefalšovaný Nebelvír,“ pronesl.
„Vždycky jsem byla Nebelvír,“ odpověděla.
Jeho oči zableskly.
„Pravda. Asi máš pravdu,“ řekl.
Moment se protáhl. Stále se na sebe dívali. Hermiona přimhouřila oči, zatímco si ho odhadovala.
Bylo téměř neuvěřitelné, že mu bylo teprve čtyřiadvacet let. Nikdo tak mladý by neměl mít v očích tak ledově zadržovanou zuřivost. Hermiona viděla mnoho tváří, které válka donutila zestárnout, ale Malfoyův výraz byl jedinečný. Byl tak dokonale kontrolovaný, ale v jeho očích zuřila bouře; vypadaly, jako by v sobě nesly sílu moře.
Kolik lidí zabil? Lidi, které znal, i ty, které neznal; zdálo se, že ho to nijak zvlášť nezasáhlo. Jeho tvář zůstávala nepoznamenaná starostmi, mladá a lhostejná. Ale válku měla Hermiona stále před sebou, zrcadlila se v jeho očích. Všechny ty životy, které ukončil, a smrt, kterou viděl, jako by šedé odstíny v nich byly stíny duchů.
Ginny. Zabil Ginny. Zavěsil její tělo před zraky všech jejích přátel a nechal ho hnít.
A Minervu. Poppy Pomfreyovou, která Hermionu jako první učila léčitelství. Nevilla, Hermionina prvního přítele ve světě kouzel. Pošuka Moodyho.
Malfoy zabil každého, kdo po válce zbyl. Vyhladil Fénixův řád.
I pod vlivem lektvaru nebylo možné ignorovat nenávist a vztek, které vůči němu cítila. Nešlo jen o emocionální nenávist. Vztek nad tím, co všechno zničil, byl v ní zakořeněný jako pevná struktura. Malfoy si zasloužil hluboce trpět za vše, co spáchal. Nemusela cítit emoce, aby to věděla.
Nechápala, co z toho měl. Byl bohatý, ale zdálo se, že to nijak nevyužívá. Byl mocný, ale musel si svou moc držet v anonymitě. Neměl žádné zjevné zájmy kromě efektivního zabíjení lidí a čtení. Ani se nezdálo, že by si zabíjení nějak zvlášť užíval.
Jeho život se zdál bizarně prázdný, bez jakéhokoliv uspokojení. Co ho pohánělo?
Otevřela ústa, aby se zeptala, ale zarazila se a upustila od toho. Musela postupovat opatrně. Chtěla si to ještě promyslet.
Malfoy se ušklíbl, když viděl, jak zavřela ústa.
„Sestavuješ si o mně psychologický profil?“ zeptal se.
Hermiona nepatrně zkřivila rty do slabého úsměvu.
„Ano,“ odpověděla.
„Těším se, až ho uvidím,“ řekl a otočil se, aby pokračoval chodbou dál.
Hermiona si odfrkla a vrhla za ním pohled plný podráždění.
Ozvalo se ostré klapání podpatků a za rohem se náhle objevila Astoria. Když spatřila Hermionu s Malfoyem, přimhouřila oči a rty semkla do tenké linky.
„Teď už se tu všichni přátelíme?“ zeptala se přeslazeným hlasem.
„Jen si prohlížíme sídlo,“ protáhl Malfoy a Astoria lehce zbledla. „Dveře do salonu v jižním křídle byly otevřené.“
„Možná je nechali otevřené domácí skřítkové,“ odpověděla Astoria stroze.
„Bezpochyby,“ přikývl s úšklebkem. „Určitě to byli skřítkové.“
„Myslela jsem, že dnes máš nějaké povinnosti,“ řekla Astoria a náhle změnila téma. „Říkal jsi, že máš celý den plný práce, když jsem tě prosila, abys přišel na dnešní sbírku, a přesto tu teď ‘prohlížíš sídlo’.“
Hermiona nejistě postávala mezi Malfoyem a Astorií. Bylo na Malfoyově ženě něco nesmírně nevyrovnaného, a Hermiona rozhodně nechtěla přitáhnout její pozornost—nebo hněv. Nebyla žádná možnost, jak se z této napjaté konverzace vytratit, aniž by na sebe upozornila.
Zůstala tedy stát na místě, pečlivě sledovala dění a snažila se být co nej-méně nápadná. Slova mezi manželi byla plná náznaků a vzájemného pohrdání. Astoria prskala potlačovaným vztekem, zuby jí při pohledu na manžela lehce probleskovaly.
„Pán zla byl dost konkrétní, že zrádkyně krve má přednost před čímkoliv jiným,“ řekl Malfoy ledově.
Astoria se ostře, hystericky zasmála.
„Ach, opravdu? Netušila jsem, že dědici jsou tak důležití,“ řekla a krátce pohlédla na Hermionino břicho.
„Pánovy příkazy jsou to, co je důležité,“ řekl Malfoy, načež začal vypadat znuděně. Ani se na svou ženu nepodíval. Hermiona si uvědomila, že se dívá přes Astorii na zrcadlo na zdi, ve kterém se odráželi on a Hermiona. „Kdyby po mně chtěl, abych pěstoval tlustočervy, dělal bych to se stejnou oddaností.“
Hermiona měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.
„Nevšimla jsem si, že by ostatní chovné klisny vyžadovaly tolik pozornosti. Ani k ní nikoho nepustíš. Je to, jako by sis ji syslil pro sebe,“ odsekla Astoria ostře.
Malfoy se zasmál, v očích se mu zaleskl krutý lesk, když pohlédl dolů na Astorii. V očích jeho ženy se na moment objevilo zaskočení, jako by ji zarazila plná váha manželovy pozornosti.
„Pochopil jsem, že ji nechceš ani vidět, Astorie. Bylo to špatně?“ řekl Malfoy tónem lehkým – téměř lichotivým – ale s mrazivým podtónem. „Chtěla bys, abych ji vodil s sebou? Bral ji na operu? Možná aby se k nám přidala na titulku Denního věštce příštího Silvestra? Celý svět už ví, že je moje. Chtěla bys, abych to ještě zdůraznil?“
Astoria viditelně zbledla a podívala se na Hermionu s neskrývanou nenávistí.
„Je mi jedno, co s ní uděláš,“ zavrčela Astoria, otočila se na podpatku a rázně odkráčela.
Napětí ve vzduchu zmizelo s odeznívajícím zvukem vzdalujících se kroků. Malfoy se za ní s otráveným výrazem díval, pak se otočil a nasměroval svůj zlostný pohled na Hermionu.
„Rozčilila jsi moji ženu, mudlovská šmejdko,“ řekl.
Hermiona k němu vzhlédla. Zdálo se, že snad očekává, že se omluví.
„Moje existence ji irituje,“ odpověděla lhostejně. Pohlédla na něj. „Pokud ti na tom záleží, snadno bys to mohl napravit.“
Ušklíbl se a přeměřil si ji pohledem.
„Ten lektvar s tebou vážně dělá divy,“ řekl a upřeně na ni zíral, až měla pocit, že si ji ukládá do paměti.
Klidně mu pohled oplácela. Přála si, aby mohla být tak klidná i bez pocitu, že je zmrzlá na kost. Bylo na něm tolik věcí, které chtěla rozluštit a využít, kdyby jen dokázala zkrotit svou mysl a ovládnout se.
Bylo na něm tolik, co jí nedávalo smysl.
Kdyby se jen mohla dostat blíž.
„Cítím se, jako bych konečně mohla dýchat,“ řekla. „Jako bych se tak dlouho topila, že jsem zapomněla, jaký je to pocit, nadechnout se.“
Poté se ušklíbla.
„Ale absťák je vážně něco, co by stálo za vylepšení,“ dodala.
Zasmál se a konečně odvrátil oči od její tváře.
„Kdybych tě nenechal válet se na podlaze, jak zvracíš, možná by sis mohla naivně myslet, že mi na tobě záleží,“ pronesl pohrdavým hlasem.
Hermiona na něj pohlédla.
„Zdáš se být překvapivě znepokojený tím, že bych si to mohla myslet,“ poznamenala chladně.
Malfoy se zarazil a na chvíli ji znovu pozorně sledoval, než se mu na rtech objevil pomalý, kočičí úsměv.
„Pokračujeme tedy v plánu?“ protáhl líně.
Hermioniny oči se zúžily.
„Jak to bylo? Prozkoumat jižní křídlo, pokusit se najít kuchyni, podívat se po kůlně na zahradní nářadí nebo stájích, vyhledat Malfoye a pokusit se najít jeho slabinu? Už jsme tak daleko? Jsi opravdu efektivní.“
Hermiona na něj hleděla. Chtěla se zlobit, ale lektvar jí jakoukoliv takovou reakci dokonale potlačil.
„Byl jsi v mé hlavě včera večer,“ řekla nakonec.
„Snažil jsem se spát, ale myslela jsi dost nahlas,“ odpověděl klidným tónem, přičemž si z hábitu smetl neexistující smítko prachu a rozhlížel se po hale, jako by posuzoval její interiér.
„No, tak hodně štěstí,“ řekl po chvíli. „Stáje jsou za růžovými zahradami na jižní straně panství. Kůlna na nářadí je na opačné straně bludiště. Podle důvěryhodných zdrojů se nedokážeš dotknout zahradnických nůžek nebo vidlí. Možná bys mě mohla zkusit uškrtit uzdou, ale nějak pochybuji, že by ses k tomu dokázala přimět.“
Zlomyslně se ušklíbl na její zápěstí, než se otočil a beze slova vystoupal po schodišti. Hermiona stála, sledovala, jak mizí v jedné z chodeb, a poté se rozhlédla kolem, zatímco ho zvažovala a plánovala svůj další krok.
Četl jí myšlenky předchozího večera. Nepřekvapilo ji to, ale činilo to každý její pokus hrozně marným. Nemusel ani čekat, aby na ni použil nitrozpyt; jednoduše mohl vyčíst její plány z popředí její mysli.
Vrátila se do svého pokoje, oblékla si plášť a nazula boty. Když vyšla z domu na terasu, začala si v duchu počítat po dvou.
Dva, čtyři, šest, osm, deset, dvanáct…
Při počítání nechala svou mysl bloumat a líně přemýšlela.
Draco Malfoy byl záhadou. Pod jeho chladnou fasádou se skrývalo tolik rozporů. Jaké měl ambice?
Dvacet dva, dvacet čtyři, dvacet šest, dvacet osm…
Zdálo se, že hromadí moc, aniž by k tomu měl konkrétní cíl.
Věděl, že je spoután rozkazy, které nemůže neposlechnout. Oženit se s Astorií, pošpinit svou krev polokrevnými dětmi, držet Hermionu pod neustálým dohledem…
Plnil Voldemortovy rozkazy s oddaností, přestože v nich zjevně neměl v nich žádné zalíbení.
Co z toho měl? Co ho pohánělo? Jeho moc a postavení vypadaly bezúčelně. Nezdálo se, že by z toho získával něco, co by neměl už jako obyčejný Smrtijed střední úrovně.
Šedesát šest, šedesát osm, sedmdesát, sedmdesát dva…
Samozřejmě jí možná něco unikalo. Trávil celé dny pryč, během kterých neměla tušení, co dělá. Mohly existovat nesčetné věci, které podnikal a o kterých neměla ani ponětí.
Bylo něco, co přehlížela. Nějaký detail, o kterém cítila, že ho podvědomě zná, ale nedokáže si ho spojit. Něco… něco. Jako by skládala puzzle z rozporuplných informací, které si ukládala do mysli.
Sto třicet dva. Sto třicet čtyři. Sto třicet šest.
Vzadu v její mysli něco prasklo a před očima se jí objevila stránka z otřepaného sešitu, plná jejího rukopisu.
„Oslava je ve světle, poprava za tmy, účelem je vždy zavádět. Záměr je odhalen, aby odvedl pozornost nepřítele, poté je změněn, aby se dosáhlo cíle nečekaným způsobem. Ale bystrost je moudrá, obezřetná a vyčkává za svou zbrojí. Vždy cítí opak toho, co má být cítěno, a okamžitě rozpozná pravý smysl lsti; nechává každý první náznak projít, čeká na druhý a dokonce na třetí. Simulace pravdy se nyní povyšuje tím, že zakrývá klam, a snaží se pravdou samotnou vytvořit faleš. Mění hru, aby změnila lest, a staví nej-větší podvod na největší bezelstnosti. Ale opatrnost je bdělá, jasně vidí, co je zamýšleno, odhaluje temnotu zahalenou do světla a rozpoznává ten nejrafinovanější plán, který působí nejprostším dojmem. Tak se lstivost Pythona staví proti prosté průzračnosti Apollonových pronikavých paprsků.“
Hermiona se zarazila a přemýšlela, odkud ta slova pocházejí. Nebyla to kniha, na kterou by si vzpomínala. Ta slova si zapamatovala. Jakmile je spatřila ve své paměti, vybavila si okamžik, kdy se je naučila nazpaměť.
Oslava je ve světle, poprava za tmy.
Opakovala si ta slova několikrát.
Pak začala počítat po trojicích, zatímco pokračovala bludištěm živého plotu směrem, který jí Malfoy označil jako cestu k zahradní kůlně.
Den uplynul bezvýznamně, naplněn jen počítáním. Při své poslední prohlídce Malfoyova panství nenašla nic užitečného.
Zahradní kůlna, na kterou ji Malfoy navedl, byla zamčená.
Zjistila však, že Malfoy chová stádo okřídlených koní – obrovských Abraxanů, Granianů a Aethonánů. Všichni ji sledovali skrze mříže stájových dveří a dupali kopyty, když se přiblížila.
Jediný, kdo neustoupil, byl drobný Granian. Zatřepetal svými kouřovými křídly a protáhl nos skrz mříže, frknul a pohodil hlavou směrem k Hermioně.
Hermiona jemně pohladila jeho sametovou tlamu a ucítila teplo jeho dechu na své dlani. Kdyby nebyla její mysl otupělá, možná by se rozplakala při uvědomění, že kůň byl první vřelou a laskavou bytostí, která se jí po letech dotkla.
Stála tam několik minut, hladila koně po čele a jemně ho škrábala pod bradou, zatímco jí nutil nos do hábitu v naději, že najde jablko nebo mrkev. Když zjistil, že Hermiona nemá co nabídnout, stáhl svou úzkou hlavu zpět za mříže a přestal si jí všímat.
Hermiona tam setrvala déle, než by měla.
Pak se vydala na cesty a dorazila k hlavnímu vchodu do Malfoyova panství. Velká železná vrata zůstala zavřená a odmítala se jí otevřít. Hermiona si nebyla jistá, co by dělala, kdyby se otevřela.
Procházela se po panství a prozkoumala vše, co bylo v jejích silách.
Nakonec našla rodinný hřbitov. Nespočet náhrobků a mauzoleí pokrytých sněhem. Malfoyova rodina byla prastará.
Pouze jedno mauzoleum bylo pečlivě očištěno od sněhu. Po stranách dveří kvetly očarované narcisy. Hermiona si prohlížela slova vytesaná do mramoru.
Narcissa Blacková Malfoyová. Milovaná manželka a matka. Astra inclinant, sed non obligant.
Nedaleko stál velký náhrobek Bellatrix Lestrangeové. Mramor zdobil znak rodu Blacků s nápisem Toujours Pur.
Hermiona opustila hřbitov a pokračovala v průzkumu panství. Připadalo jí nekonečné. Izolované. Nepřerušované zasněžené kopce se táhly, kam jen oko dohlédlo, oslepující bílá pod jasně modrou oblohou. Když padla noc, dál se toulala, hleděla na souhvězdí, dokud necítila, jak účinky lektvaru začínají slábnout.
Ráno se cítila tak špatně, že měla pocit, že umírá. Zvracela přes okraj postele a trvalo jí hodiny, než se dokázala odplazit do koupelny. Nevěděla, jestli by si na lektvar mohla vybudovat imunitu, ale nemyslela si, že by bylo možné ho dál používat, aby to zjistila. I kdyby Malfoy poslal další dávku, nemyslela si, že by měla sílu ji znovu vypít.
Byla nemocná dva dny, přitisknutá k oknu, zatímco se třásla a potila, jak její tělo lektvar vylučovalo. Znovu a znovu si přehrávala myšlenky na Malfoye a místnost v jižním křídle, pokud zrovna nebyla příliš otupělá horečkou na to, aby mohla uvažovat jasně. Druhou noc se jí zdálo o Ginny.
Ginny seděla schoulená vedle své postele a tiše vzlykala. Prudce se otočila, když Hermiona vešla dovnitř. Ginnyina tvář byla plná utrpení; její hrudník se prudce zdvíhal, zatímco lapala po dechu ústy. Dokonce i její rudé vlasy byly mokré od slz.
„Ginny,“ řekla Hermiona. „Ginny, co se stalo? Co je špatně?“
„Já nevím—,“ Ginny se snažila vyslovit slova, ale pak začala plakat ještě silněji.
Hermiona si k ní klekla a objala ji.
„Ach bože, Hermiono—,“ Ginny vzlykala. „Já nevím, jak—“
Ginny se zadrhla, zatímco bojovala o dech. Z jejího hrdla se ozývaly přerývané zvuky, jak se snažila přemoci křečovitě stahující plíce.
„To je v pořádku. Dýchej. Musíš dýchat. Řekni mi, co se stalo, a já ti pomůžu,“ slíbila Hermiona, zatímco rukama hladila Ginnyina ramena. „Jen dýchej. Nádech na čtyři doby. Zadrž to. A pak výdech nosem na šest dob. Půjdeme na to postupně. Budu dýchat s tebou, ano? No tak, dýchej se mnou. Držím tě.“
Ginny jen plakala ještě víc.
„To je v pořádku,“ Hermiona stále opakovala a začala hluboce a názorně dýchat, aby to Ginny mohla následovat. Držela ji pevně v náručí, aby Ginny cítila, jak se Hermionina hruď pomalu zvedá a klesá, což mělo působit jako podvědomý signál.
Ginny plakala ještě několik minut, než se její vzlyky zpomalily a její dech začal pomalu kopírovat Hermionin.
„Chceš mi říct, co se stalo, nebo mám dojít pro někoho jiného?“ zeptala se Hermiona, když si byla jistá, že Ginny už nebude dál hyperventilovat.
„Ne—nemůžeš—,“ Ginny se pevně chytila Hermioniny košile, aby ji zastavila. „Ach bože! Já nevím—“
Ginny znovu začala vzlykat Hermioně na rameni.
Pláč Ginny ze snu Hermioně stále zněl v hlavě, když se probudila.
Hermiona si v mysli přehrávala tu vzpomínku.
Ginny plakala jen zřídka. Když zemřel Percy, plakala celé dny, ale jak válka pokračovala, její slzy vyschly stejně jako u všech ostatních. Ginny sotva plakala, když byl Arthur proklet, nebo když George málem zemřel.
Hermiona si nedokázala vzpomenout, že by Ginny někdy tolik plakala.
Znovu a znovu si tu vzpomínku v hlavě přehrávala a snažila se jí porozumět.
Nemohla si vzpomenout na tu jizvu na Ginnyině tváři. Ve vzpomínce vypadala stará několik měsíců, ale Hermiona si nedokázala vybavit, kdy mohla Ginny k té jizvě přijít. Vypadala, jako by někdo Ginny hrubě vyřezal kus tváře nožem.
Hermiona přemýšlela, jestli to byla ona, kdo ji léčil.