Kapitola 13
Pět dní nato seděla Hermiona na podlaze u okna a skládala, podle svého počítání, svého dvoustého třicátého šestého papírového jeřába, když se otevřely dveře a dovnitř nakoukl mladý muž.
Jeho pohled přejel po pokoji, a když se zastavil na Hermioně, vstoupil dovnitř a rychle za sebou zavřel.
Vypadal nervózně a intenzivně na ni upíral oči, když se přibližoval.
Zdálo se že spěchá.
Byl statné postavy, měl tmavé vlasy a hranatý obličej. Oblečený byl ve formálním tmavě modrém hábitu a na tváři měl husté strniště.
Hermionina instinktivní reakce při pohledu na něj byla čirá hrůza.
Zůstala nehybně sedět, jako by byla zkamenělá, a zírala.
Nebylo kam utéct. Nemohla ani vykřiknout.
Nikdy ji nenapadlo, že by do jejího pokoje mohl jednoho dne jen tak vejít cizinec.
Když se k ní přibližoval, na okamžik zaváhal a všiml si jejího výrazu.
„Nepamatuješ si mě,“ řekl s náznakem překvapení. V jeho hlase bylo cítit i trochu dotčenosti.
Hermiona na něj zoufale hleděla a snažila se uhodnout, kdo to je. Byl jí matně povědomý. Možná ze školy? Někdo, koho moc neznala.
Pokračoval k ní dál přes pokoj. Byl v jeho polovině, když Hermioniny ruce začaly křečovitě cukat, zatímco horečně přemýšlela, co dělat. Pokud by se pokusila utéct, musela by se dostat mimo doslech, jinak by jí mohl prostě poručit zastavit. Možná kdyby si zacpala uši… ale mohl ji jednoduše omráčit.
Nemohla—
Byl jen pár kroků od ní a jeho výraz se měnil v triumfální.
Náhle se ozvalo ostré prásknutí a vedle ní se z ničeho nic objevil Malfoy. Hermiona polekaně nadskočila a instinktivně se přisunula blíž k němu, dál od přicházejícího muže.
Intenzivní, vítězoslavný výraz na tváři mladého muže se při pohledu na Malfoye rychle změnil v lhostejnost. Napětí v jeho držení těla zmizelo, narovnal se a rozhlédl se po Hermionině pokoji.
„Ztratil ses, Montagu?“ zeptal se Malfoy chladně, když o krok postoupil před Hermionu.
Montague pokrčil rameny.
„Jen jsem si ji prohlížel,“ řekl. „Zaujala mě, když jsem ji viděl. Na tomhle pokoji máš hodně ochranných zaklínadel, Malfoyi.“
Hermioniny oči rychle těkaly ke stěnám. Byla tam opravdu ochranná kouzla? Nikdy si toho nevšimla. Určité typy ochranných bariér se bez hůlky nebo trochy magie těžko odhalují.
„Pán zla mi ji svěřil s konkrétními pokyny ohledně její péče. Vždy je užitečné vědět, když někdo porušuje hranice,“ odpověděl Malfoy. Jeho tón byl ledový.
Montague se zasmál. „Nesmí mít návštěvy?“
„Nesmí,“ odpověděl Malfoy, odstoupil od Hermiony a věnoval jí jen ten nejstručnější pohled. „A pokud tě opravdu zajímala, mohl ses zeptat mě. Je téměř půlnoc. Možná bychom se měli vrátit na večírek. Jsem si jistý, že Astoria nás bude postrádat.“
Malfoy přešel místnost a zastavil, čekal, až ho Montague bude následovat. Montague si však záměrně dával na čas.
Ještě jednou se rozhlédl po pokoji, než svůj pohled znovu upřel na Hermionu. V jeho očích se znovu objevila intenzita, zatímco se na ni díval, s Malfoyem stojícím za sebou.
Něco. Něco jí chtěl sdělit.
Potom se otočil a vyšel za Malfoyem ven.
Hermiona několik minut zírala na zavřené dveře.
Montague.
Graham Montague?
Byl členem vyšetřovatelského sboru. A kapitánem zmijozelského famfrpálového týmu. Fred a George ho během pátého ročníku nacpali do Mizející skříně.
Hermiona ho sotva znala. On sotva znal ji.
Kdy ho znala do té míry, že by očekával, že si ho bude pamatovat?
Zatímco přemýšlela, odložila pomačkaný kus papíru, který její třesoucí se prsty poničily.
Malfoyovi pořádali v sídle na Nový rok večírek. Neměla by o tom vůbec tušení, kdyby se neobjevili Montague s Malfoyem.
Postavila se a šla ke dveřím, a váhala. Chtěla vidět lidi na vlastní oči, ale zároveň ji ta představa děsila.
Kdyby ji kdokoliv viděl, mohl by s ní udělat cokoliv, pokud by se Malfoy neukázal a nezastavil je. Její ostrá, instinktivní úleva, kterou pocítila při jeho příchodu před chvílí, ji zneklidnila víc, než byla ochotná si přiznat.
Poznané zlo je lepší než nepoznané dobro.
Stála u dveří několik minut, než je váhavě otevřela. Potichu se vydala chodbou a vklouzla do jedné z nepoužívaných chodeb pro sloužící, vinoucích se směrem k hlavní části domu.
Postupně k jejím uším začaly doléhat tóny smyčcového kvarteta doprovázené šumem rozhovorů. Zastavila se a poslouchala.
Hudba.
Nezaslechla hudbu už celé roky.
Zastavila se, opřela se o zeď a nechala ji na sebe působit. Zavřela oči a dýchala do rytmu strun.
Zapomněla, jaké to je, slyšet hudbu.
Po patnácti minutách se znovu vzpamatovala a pokračovala dál. Pootevřela jedny dveře a nakoukla do potemnělé chodby, aby se ujistila, že je prázdná. Právě se chystala vykročit, když zaslechla zašustění látky a ženské chichotání.
Hermiona se okamžitě stáhla zpět a sledovala, jak Astoria obíhá roh a drží za zápěstí nějakého muže. Mužské zápěstí, které rozhodně nepatřilo Malfoyovi.
Hermiona ve tmě neviděla jasně, ale stavba mužovy postavy neseděla. Byl širší, nižší, a jeho pleť nebyla dost světlá ani vlasy dost blonďaté.
Astoria se opřela zády o stěnu a muž se k ní naklonil tak, že Hermiona už vůbec neviděla blonďatou čarodějku. Oči se jí rozšířily, když se chichotání změnilo v přerývané zalapání po dechu.
Nevěděla—tedy, nebylo to nijak překvapivé—jen to nečekala.
Náhle se objevily dvě mléčně bílé nohy, jak se obtočily kolem mužových boků, a zvuky přešly od lapání po dechu k zasténání.
Hermiona na to fascinovaně zírala, dokud ji nezasáhla děsivá myšlenka—
Malfoy to najde v jejích vzpomínkách.
Rychle o krok ustoupila a tiše vyběhla po schodech pryč. Zvolila jinou cestu směrem k tanečnímu sálu.
Ve většině panství se už naučila poměrně dobře orientovat. Pokud nespě-chala a používala zdi jako vodítko, dokázala dojít téměř kamkoli.
Ve třetím patře vedlo úzké, klikaté schodiště k malému balkónu s výklenkem nad tanečním sálem. Hermiona předpokládala, že právě tam se koná večírek.
Doufala, že se dostane někam, kde by mohla poslouchat rozhovory, ale Astoriina eskapáda na chodbě jí plány zhatila. Hermiona si znovu přehrávala, co viděla. Samotný akt ji nepřekvapil, ale ta nevázanost jí připadala přehnaná. Podvádět manžela na chodbě plné portrétů jeho rodiny? I kdyby měli otevřené manželství, taková okázalost byla krajně nerozvážná.
Hermiona se vklouzla do výklenku, klekla si a nakoukla přes zábradlí dolů na večírek.
Taneční sál byl plný lidí, kteří se blýskali ve svých nejokázalejších róbách. Místnost byla oslnivě vyzdobena. Závěsné lustry zářily světélkujícími vílami a uprostřed místnosti stála více než sto osmdesát centimetrů vysoká věž ze skleniček šampaňského. Šampaňské se po ní kouzelně rozlévalo v nekonečné fontáně.
Byl to večírek hodný společenských rubrik. Několik fotografů pořizovalo snímky na titulní stránky příštího rána.
Hermiona spatřila Piuse Břichnáče a několik dalších důležitých osobností z Ministerstva. Byly tam desítky Smrtijedů, které poznávala.
Záblesk světlé blond ji upoutal, a tak zahlédla Malfoye, který vedl rozhovor s Dolores Umbridgeovou. Ta měla na sobě růžovo-fuchsiové slavnostní šaty s hlubokým výstřihem a přívěsek, který byl provokativně uložený mezi jejími ňadry.
Umbridgeová se rozplývala a dotýkala se Malfoye na paži, zatímco jeho tvář zůstávala nehybná. Jeho oči občas znechuceně a zvědavě sklouzly k jejímu výstřihu.
Než si Hermiona stačila lépe všimnout jejich interakce, upoutala ji šarlatová postava. Překvapeně se podívala a pak se rychle podívala znovu. Na večírku byla jedna z náhradnic.
Hermioniny oči pátraly po místnosti a všimla si, že tam bylo devět náhradnic.
Zírala v úžasu. Žádnou z nich nepoznávala; všechny měly na hlavách čepce a krčily se u čarodějů jako stíny. Hlavy měly sklopené a ramena pokorně shrbená.
Někteří z čarodějů, které doprovázely, byli Smrtijedi. Hermiona poznala Amycuse Carrowa, Mulcibera a Averyho. Ostatní čarodějové byli mladší. Měla pocit, že jedním z nich by mohl být Adrian Pucey a druhým Marcus Flint.
Náhradnice, jak si Hermiona uvědomila při pozorování, sloužily jako symboly postavení. Byly ukazovány na odiv, aby zdůraznily význam krve daného rodu.
Hermioně se sevřelo hrdlo a její tvář se při pohledu na to zkřivila.
Ženy se k sobě nepřibližovaly. Zřejmě měly přikázáno nevzdalovat se. Ale když se dvě z nich náhodou míjely, Hermiona zahlédla, jak se jejich ruce na okamžik dotkly. Aby si předaly zprávu, nebo jen pro útěchu, to z té vzdálenosti nedokázala rozpoznat.
Hermiona předpokládala, že ostatní náhradnice jsou izolované v domech stejně jako ona. Očividně to byl mylný předpoklad.
Byla to Hermiona, kdo byl výjimkou. Členka Řádu. Uzamčené vzpomínky. Krevně vázaná pouta. Svěřená Nejvyššímu soudci. Předvedená k Voldemortovi.
Bylo možné, že ostatním dívkám bylo dokonce dovoleno vycházet ven. Ve skutečnosti, vzhledem k tomu, že byly sledovatelné, nebyl nutně žádný důvod, proč by nemohly.
Možná by Hermioně dokonce technicky vzato mohlo být povoleno něco podobného. Ale nějak o tom pochybovala. Když jí nebyli dovoleni návštěvníci, zdálo se krajně nepravděpodobné, že by jí Malfoy dovolil opustit panství.
„Ještě minuta do půlnoci!“ zavolala čarodějka s hlasem zesíleným kouzlem Sonorus, radostně přehlušila Hermioniny myšlenky. „Připravte se na novoroční polibky!“
Astoria se vrátila zpět do místnosti. Její róba byla upravená a její výraz nevinný, ale Hermioně připadalo, že kolem ní stále visel jemný nádech neupravenosti. Rtěnka byla lehce rozmazaná, takže nepokrývala přesně obrysy jejích rtů. Nebyla to výrazná šmouha, ale dost na to, aby tvar jejích úst působil ledabyle. Její výraz byl spokojený.
Hermiona sledovala, jak se Astoria blíží k Malfoyovi. Její výraz se při přibližování přetvořil do podoby náklonnosti, ale v očích měla něco jiného.
Malfoy si ji pečlivě prohlédl, ale jeho výraz se ani nepohnul. Hermiona neviděla Astoriin obličej dobře ze svého úhlu.
„Deset! Devět! Osm! Sedm!“ Místnost začala odpočítávat příchod nového roku.
Jak se čísla blížila k nule, Malfoy natáhl ruku, stále s nečitelným výrazem, a přejel palcem přes Astoriiny rty.
Při nule se naklonil a přitiskl rty na Astoriiny. Zableskl fotoaparát. Místnost explodovala kouzelnými ohňostroji, výkřiky a cinkáním sklenic, jak lidé připíjeli.
Malfoyovy rty zůstaly přitisknuté k Astoriiným, ale zatímco líbal svou ženu, zvedl oči a podíval se přes její hlavu. Jeho chladné šedé oči se okamžitě setkaly s Hermioniným pohledem.
Hermiona zapomněla dýchat.
Dívala se na něj, zcela strnulá.
Její žaludek se prudce sevřel. Srdce jí bušilo tak hlasitě, až ho slyšela ve svých uších. Otřásla se. Měla pocit, že by se měla stáhnout z dohledu, ale byla jako přimrazená, lapená stříbrným pohledem.
Pokračoval ve zírání nahoru, dokud se od něj Astoria neodtáhla a neotočila. Tehdy sklopil oči a na rtech se mu objevil falešný aristokratický úsměv. Rozhlédl se po místnosti a několik vteřin bez nadšení tleskal, než si z poletujícího podnosu vzal skleničku šampaňského.
Vypil ji jako ústní vodu.
Hermiona se stáhla dozadu, přitiskla si ruce na hruď a snažila se srovnat svůj dech a utišit bušící srdce.
Večírek trval celé hodiny. Hermiona pozorně sledovala společenské interakce. Hledala známky napětí a aliancí, snažila se pochopit společenský řád, který nebyl zmíněn v Denním věštci.
Zpozorovala Grahama Montagua, jak se pohybuje mezi lidmi, a nějakou dobu ho sledovala, a pokoušela se najít něco povědomého. Připadal jí ale úplně cizí.
Malfoy se do společnosti nezapojoval. Stál a nechával ostatní, aby přišli k němu. Hermioně postupně docházelo, kteří lidé věděli, že je Malfoy Nejvyšší soudce, a kteří ne. Mladí Smrtijedi k němu přistupovali s úctou a zdrženlivostí. Starší Smrtijedi, jako Mulciber, Nott starší a Yaxley, k němu přistupovali s kombinací úcty a zášti.
Ostatní v místnosti možná neznali důvod, proč Smrtijedi k Malfoyovi přistupovali tak opatrně, ale respekt byl nakažlivý. Celý pokoj se kolem něj jako kdyby orientoval, což bylo znepokojivé.
Malfoy svou roli sehrál jako blahosklonný král. Chlad a smysl pro nebezpečí z něj byly nepopiratelné, ale skrýval je pod vrstvou aristokratické zdvořilosti. Tvrdý, neoblomný výraz, který měl, když byl s ní, byl pryč. Vypadal shovívavě. Ušklíbal se a vedl, zdálo se, nekonečné proudy zdvořilé konverzace s každým, kdo se k němu přiblížil. Hermioně, která nerozuměla jeho slovům a pouze ho sledovala, ale připadal pořád chladný a znuděný.
Bylo skoro čtyři hodiny ráno, když odešli poslední hosté.
Hermiona se opatrně vracela do svého pokoje. Nechtěla znovu narazit na Astorii ani na opozdilce. Když dorazila do chodby vedoucí k jejímu pokoji, nakoukla za roh a uviděla Malfoye, jak tam stojí.
Okamžitě si jí všiml.
„Bavila ses?“ zeptal se.
Váhala několik vteřin, než vyšla zpoza rohu a přiblížila se k němu, a pokrčila rameny.
„Bylo to zajímavější než si o tom jen číst,“ řekla.
Zasmál se krátkým, suchým smíchem.
„Slova, která bych od tebe nikdy nečekal,“ řekl a pak na ni upřeně hleděl s přimhouřenýma očima.
„Proč se o tebe Montague zajímá?“ zeptal se a zvedl obočí.
Hermiona k němu vzhlédla. Samozřejmě, proto tu byl.
Byla překvapená, že se ptal. Uvědomila si, že má rozvrh na prohlížení jejích vzpomínek. Přibližně každých deset dní. Poslední seanci vynechal a přenechal ji Voldemortovi, ale očekávala, že se druhý den objeví. Kdyby chtěl, mohl prostě počkat.
„Nevím,“ řekla. „Ve škole jsem ho sotva znala.“
V Malfoyových očích se objevila zvědavost.
„Opravdu? Jak zajímavé,“ pronesl zamyšleným tónem. „Ty jsi plná překvapení.“
Hermiona protočila oči.
„Říkáš to každé dívce?“ zeptala se sladce sarkastickým tónem.
Pohlédl na ni ostře a pak se rozesmál.
„Jdi spát, mudlovská šmejdko.“
Navzdory formulaci to neznělo jako rozkaz. Hermiona na něj ještě chvíli zírala, než přesto vešla do svého pokoje.
Když zavřela dveře, stále stál na chodbě.
Na titulní straně novin z dalšího rána byla fotka Malfoye a Astorie. Zachytila moment, kdy Malfoy natáhl ruku a přejel palcem přes Astoriiny rty, než se k ní sklonil a políbil ji. Za nimi vybuchovaly ohňostroje a poletovaly stuhy.
Vypadalo to sladce, romanticky a intimně.
Na další stránce byla fotografie Nejvyššího soudce, jak zabíjí několik lidí ve Francii. Jedna dívka vypadala povědomě. Hermiona si myslela, že možná navštívila Bradavice během Turnaje tří kouzelníků.
Hermiona si neuvědomila, že Malfoy na začátku týdne odcestoval do zahraničí.
Fotku Malfoye a Astorie přeložila do teselace vzoru rybí kosti a bavila se tím, jak Malfoy a Astorie poskakují od sebe a zase k sobě.
Fotografii Nejvyššího soudce roztrhala na malé proužky a upletla z nich prostírání. V jiném životě, pomyslela si, by ji možná bavilo vytvářet složité mřížkované vršky na koláče.
Pak vstala a začala cvičit.
Byla v neuvěřitelné formě, což byl uspokojivý, ačkoli většinou bezvýznamný pocit. Moc nezáleželo na tom, jak silnou ránu dokáže zasadit, když nemůže skutečně praštit Malfoye do obličeje. Vytrvalost taky moc nepomůže, když se téměř zhroutí pokaždé, když zkusí odtáhnout ruku od tisových keřů nebo se začne pohybovat jinak než šnečím tempem.
Malfoy se objevil pozdě odpoledne, aby prošel její vzpomínky. Nezdálo se, že by v její nedávné minulosti našel něco zvlášť zajímavého. Ani se nezarazil u vzpomínky na to, jak Astorie souložila s někým na chodbě. Portréty ho o tom pravděpodobně už informovaly. Když skončil s tříděním jejích vzpomínek, narovnal se.
Hermiona zamrkala proti bolesti hlavy a posadila se, podívala se na něj.
„Zítra ti pošlu poslední lahvičku toho lektvaru,“ řekl.
Hermiona přikývla. Neřekl už nic dalšího a otočil se k odchodu.
Tu noc si Hermiona v mysli pečlivě naplánovala následující den. Pokud to měla být skutečně její poslední dávka lektvaru, bylo několik věcí, které chtěla zkusit, než účinky pominou.
Následujícího rána se nezdržovala čtením novin. Obrátila do sebe lektvar dřív, než by stihla zaváhat nebo se začít děsit následného absťáku. Pak vyrazila ze dveří s chladným odhodláním.
Jejím prvním cílem bylo jižní křídlo panství. Jediná část domu, kterou dosud neprozkoumala. Začala na nejvyšších patrech a postupně se posouvala dolů. Byla to patra, kde nejméně hrozilo, že by na někoho narazila, takže se mohla pohybovat rychleji.
Jakmile došla do prvního patra, pocítila, jak se vzduch ochladil a získal zlověstný nádech, jenž pronikl i skrze ochranné účinky lektvaru. Vlasy na zátylku jí vstaly a tělo se jí pokrylo studeným potem.
Černá magie.
Byla tak hustá, že ji téměř cítila na jazyku.
Zastavila se na schodišti a několik minut přemýšlela.
Hermioniny instinkty ji naléhavě nabádaly, aby se otočila a odešla. Ale lektvar tyto pocity utlumil.
Její zvědavost ne.
Sešla posledních pár schodů a vydala se za tím pocitem. Dveře do jedné místnosti byly pootevřené. Nakoukla dovnitř. Byla to velká společenská místnost. Naprosto prázdná. Ani kousek nábytku. Žádné závěsy. Žádné portréty na stěnách. Dokonce i tapety byly stržené.
Nebyla tam nic než velká klec stojící uprostřed místnosti.
Černá magie visela nad celým prostorem, ale zdála se nejvíce soustředěná kolem klece.
Hermiona pomalu vstoupila do místnosti a přiblížila se k ní.
V té místnosti umírali lidé. Hodně lidí. A pomalu.
Hermionina mysl se automaticky pustila do katalogizace temných rituálů, o kterých věděla, že by mohly vytvořit tak trvalou přítomnost zvrácené magie.
Pravděpodobně to narušilo některé ley linie panství.
Když se přiblížila, zjistila, že klec byla zabudována do kamenné podlahy. Doslova neodstranitelná, pokud by nebyly vytrhány základní kameny panství – a ani to by možná nestačilo.
Pouhé stání blízko klece jí způsobovalo, že v ústech cítila pachuť, jako měděnou chuť krve.
Důkladně si ji prohlédla.
Byla o třicet centimetrů nižší než ona. Pravděpodobně přesně sto padesát centimetrů vysoká a asi devadesát centimetrů široká. Dost vysoká na to, aby vězně donutila se krčit nebo schoulit.
Přemýšlela, kolik lidí v ní bylo uvězněno.
Zvuk ji vytrhl z přemýšlení. Otočila se a uviděla Malfoye stát ve dveřích, jak na ni zírá s podrážděním, které hraničilo s vztekem.
„Samozřejmě jsi neměla dost rozumu, abys sem nelezla,“ pronesl tvrdým hlasem, když se k ní rozzuřeně blížil.