Kapitola 12
Síň, kde Voldemort přebýval, byla vlhká a teplá jako terárium pro plazy. Někde pod zemí. Stěny, které Hermiona dokázala rozeznat ve tmě, byly kamenné, bez oken.
Hluboko pod zemí.
Vzduch byl těžký a kyselý. Zatuchlý. Nasycený pachem černé magie.
Hermioně vyrazil na čele studený pot, zatímco ji Malfoy vlekl kupředu, a ona bojovala, aby se mu vytrhla. Nebyl to vědomý pokus. Každá buňka jejího těla křičela, že musí utéct.
Malfoyova ruka byla jako svěrák. Nemohla se vykroutit. Zdálo se, že si sotva všiml, že se v jeho sevření zmítá.
„Můj pane,“ pronesl s úctou a poklonil se. „Přivedl jsem mudlovskou šmejdku, jak jste požadoval.“
Jeho slova byla přerušována Hermioninými roztřesenými nádechy, když se snažila zvládnout svůj panický záchvat. Náhle na ni dolehla zdrcující tíha, která ji srazila na vlhkou kamennou podlahu. Sotva mohla dýchat pod tím tlakem a bojovala, aby do sebe vtáhla kyslík, zatímco se její čelist dřela o tvrdý kámen. Zvuk drhnutí zněl v jejích uších.
„Ach ano,“ zašeptal Voldemort konejšivě. „Stroudová zmínila, že ještě nepočala.“
Hermiona obrátila oči vzhůru v panice, aby ho mohla vidět z místa, kde byla přitlačená k zemi. Voldemort se rozvaloval na velkém kamenném trůně a shlížel na ni znuděně.
Mávnul rukou, která byla pokrytá matnými šupinami.
„Přiveďte ji blíž,“ přikázal Voldemort.
Tíha, která Hermionu drtila k podlaze, zmizela, a dva přisluhovači ji zvedli z podlahy, táhli ji po schodech k podstavci a přinutili ji kleknout u Voldemortových nohou.
Voldemort se nenamáhal narovnat. Mírně natočil hlavu a otřel si koutek úst. Hermiona pevně zavřela oči, ale on vtrhl do její mysli. Jeho přítomnost v její hlavě byla jako rozžhavené železo. Pálil ji. Poškozoval. Křičela a křičela, dokud jí plíce a hrdlo nevypověděly službu, a zůstala jen třesoucí se v agónii.
Hermiona si neuvědomila, jak moc její šok z toho, že ji odvedli z cely, vše otupil. Nepamatovala si, že by to bolelo tak moc. Možná byl Voldemort pomstychtivý kvůli tomu, že stále nebyla těhotná.
Bylo to, jako by jí stahoval vědomí z kůže.
Netušila, jak dlouho to trvalo. Navždy. Měla pocit, že by měla během toho zemřít už několikrát.
Voldemort se pokusil prolomit magii kolem jejích uzamčených vzpomínek, a když to konečně vzdal, začal se hrabat v jejích nedávných vzpomínkách. Její příjezd na Malfoyova sídla, první Malfoyovo znásilnění v jeho pokoji. A druhé, třetí, čtvrté, páté a šesté. Přiměl ji znovu prožít všech deset, jako by ho zajímalo, jak to Malfoy provádí. Její panické záchvaty. Její rozhovory s Malfoyem. Její omezené interakce s Astorií. Její otázky, podezření a plány. S groteskní krutostí a zvědavostí se probíral těmi měsíci.
Hermiona cítila, jak jí Voldemort ničí mysl, až zůstala bezvládně viset, její svaly příliš vyčerpané na to, aby se mohly třást.
Nakonec se stáhl a ruce, které ji držely, ji nechaly spadnout na zem, kde se zkroutila v křečích.
„Znals tu mudlovskou šmejdku ze školy,“ zaslechla Voldemorta promluvit po chvíli.
„Samozřejmě, můj pane,“ odpověděl Malfoy s nádechem opovržení v hlase. „Jedna z Potterových oblíbenkyň.“
„Sní o tvé smrti, a to zoufaleji než o mé,“ poznamenal Voldemort pobaveně.
„To jen dokazuje, že má přehled o tom, co je vůbec možné,“ Malfoy odvětil ledabyle.
Voldemort Hermionu šťouchl špičkou nohy. Její zrak se chvěl a opakovaně vyhasínal, kdykoli se pokusila zaostřit. Nebyla to tma, spíš jako kdyby její oči zapomněly, jak vidět.
„Je chytrá. Věřím, že ji máš pevně pod kontrolou, Nejvyšší soudce,“ řekl Voldemort.
„Samozřejmě, můj pane. Víš, že ve všem, co mi svěříš, uspěji.“
„Opravdu,“ Voldemort přikývl. „Je to už dlouho, co jsi mě naposledy zklamal.“
„Jsem vám oddán, můj pane.“
„Jsi si vědom, že je nebezpečná,“ pokračoval Voldemort a Hermiona ucítila magii, která ji vytáhla ze země. Visela ve vzduchu, zatímco na ni Voldemort hleděl s odporem. „Čeká, až najde slabinu, kterou by mohla využít.“
„Zajistil jsem ji velmi důkladně. Víte, že nikdy nezklamu vaši důvěru,“ řekl Malfoy s úctou.
„Chci, aby otěhotněla,“ Voldemort zasyčel silou. Pak jako kdyby mimochodem, dodal: „Znepokojuje mě, že je rod Malfoyů bez dědice.“
„Samozřejmě, můj pane, Astoria a já jsme důsledně dodržovali všechny pokyny léčitelky Stroudové,“ odpověděl Malfoy.
„Dobře,“ Voldemort se zabořil hlouběji do svého trůnu a znovu si otřel koutek úst. „Vrať ji zpátky do panství.“
Malfoy se uklonil a chytil Hermionu za paži tam, kde ji magie držela ve vzduchu. Když ji propustila, zhroutila se na něj. Znechuceně se zašklebil a začal ji vláčet z haly pryč, pryč z toho dusivého, zlého hnízda černé magie.
Když byli v polovině nějaké chodby, Malfoy ji strčil ke stěně a pustil ji. Sesunula se podél ní, zvedla třesoucí se ruce a setřela si slzy ztvrdlé na tvářích. Skrze pálivou bolest v hlavě stále sotva viděla.
„Vypij to,“ přikázal a vtiskl jí do ruky lahvičku s běžným lektvarem proti bolesti. „Jinak omdlíš, až přenesu nás oba, a to by značně prodloužilo dobu tvého zotavení.“
Poslechla, celkem jistá, že ji nehodlá otrávit.
„Stalo se ti to někdy?“ zeptala se, když bolest začala ustupovat natolik, že byla schopná mluvit, a jeho tvář se jí konečně začala zaostřovat.
Malfoy si ji chvíli měřil pohledem. „Víckrát,“ řekl. „Můj výcvik byl důkladný.“
Hermiona přikývla.
„Bylo to po pátém ročníku?“ zeptala se, upírajíc na něj pohled. Bolest jako by trochu ustoupila, když se soustředila na otázku.
„Ano,“ odpověděl stroze.
„Tvoje teta?“
„Hmm,“ zabručel v potvrzení, oči přimhouřené.
Oba na sebe upřeně hleděli. Malfoy se jí v tu chvíli zdál jako jediná věc, kterou dokázala vnímat.
„To není všechno, co ses to léto naučil,“ podotkla. Jeho oči se nepatrně rozšířily.
„Potřebuješ snad nějaké přiznání? Chceš, abych ti řekl všechno, co jsem kdy udělal?“ zeptal se opatrným, protahovaným tónem. Přiblížil se natolik, že ji převyšoval jako hora.
Hermiona se donutila neuhnout pohledem a nesesunout se ještě níž, než už byla. Zadívala se mu do očí. Na rtech jí vyvstala otázka, která se jí zdála nějak zásadní.
„Chtěl bys?“ zeptala se.
Malfoy na ni hleděl, jako by nad něčím uvažoval. Pak jeho pohled ztvrdl a o krok ustoupil.
„Proč bych si měl chtít povídat právě s tebou, mudlovská šmejdko?“ řekl chladně, uchopil ji za paži a vlekl chodbou k místu, odkud se dalo přemístit.
Hermionina hlava se stále cítila rozdrcená a zničená. Když se Malfoy přemístil zpět do jejího pokoje, tlak v její hlavě ji přiměl vykřiknout a zhroutit se. Sotva se zhmotnila, začala zvracet.
Malfoy stál nehnutě, upřeně na ni hleděl a kouzlem odstranil nepořádek z podlahy, zatímco se Hermiona pokoušela potlačit neutuchající vlny ne-volnosti.
„Jdi spát. Máš dva dny na to, abys byla schopná zase chodit,“ řekl a otočil se k odchodu. Kdyby nebyla zaměstnaná křečovitým dávením, nejspíš by na něj vrhla zlostný pohled.
Když její tělo konečně uvěřilo, že v žaludku už opravdu nic nezbylo, Hermiona se doplazila do postele a schoulila se, a objímala si hlavu pažemi.
Nebyla si jistá, kdy uběhly dva dny. Spala jako mrtvá a nemohla říct, zda to byly hodiny nebo dny, když se konečně probudila bez migrény.
Zatímco si hrála s jídlem u snídaně, Malfoy vkráčel do jejího pokoje.
Věnovala mu pochmurný pohled z postele.
„Veselé Vánoce, mudlovská šmejdko,“ protáhl líně.
Hermiona na něj překvapeně pohlédla.
„Jako vánoční dárek sám sobě jsem se rozhodl ukončit týdenní rituál nahrazování všech tvých bot. Nové by měly dorazit zítra. Prosím, neber to jako projev mé náklonnosti,“ řekl a na okamžik se zasmál. Pak mu však tvář ztvrdla, když se přiblížil blíž. „Jsou to tři dny, co jsi neopustila svůj pokoj. Doufám, že mi nehodláš dělat problémy.“
Hermiona se cítila příliš špatně na to, aby se Malfoye bála.
„Nemám žádný způsob, jak zjistit, jaké je datum,“ řekla odměřeným hlasem. „Možná by kalendář mohl být dalším dárkem pro tebe.“
Zadíval se na ni.
„Nenapadlo tě prostě zeptat se nějakého domácího skřítka?“ zeptal se po chvíli.
Hermiona na něj hleděla a cítila, jak jí v koutcích očí pálí slzy ponížení. Její ústa se zkřivila, když se snažila nesyknout vztekem ani nezačít plakat.
„Nemůžu mluvit, pokud na mě někdo nepromluví,“ řekla stroze.
Malfoy ztuhl a překvapivě dlouho mlčel. Po tváři mu přeběhl nečitelný výraz, než zamrkal a slabě se zasmál.
„A já si myslel, že jde o něco s právy skřítků,“ řekl s úšklebkem. Jeho oči však stále vypadaly poněkud ztuhlé. „Pošlu sem později skřítka a zjistíme, jestli dokážeš mluvit, když začne první.“
Otočil se na patě a beze slova odešel.
Když Hermiona dojedla a přestala se vrtat v jídle, objevila se skřítka, aby odnesla nádobí.
„Pán se ptá, jestli něco nepotřebujete,“ řekl a vyhýbal se jejímu pohledu.
„Kalendář, který by ukazoval aktuální datum, pokud je to možné. A—nějakou knihu, na jakékoli téma.“
Domácí skřítka vypadala nesvá.
„Můžu vám přinést kalendář. Ale paní říkala, že mudla nemá špinit žádné malfoyovské knihy, a tak je zaklela, aby pálili, kdyby se jich dotkla vaše špinavá krev.“
Hermiona odvrátila pohled, zatímco se jí sevřel hrudník. Skousla si ret, aby se jí nezachvěl. Samozřejmě, že Malfoy nebo Astoria by udělali něco tak zlomyslného, jako speciálně zakázat, aby četla.
„To je jedno,“ řekla tiše.
„Mohla byste dostat Denního věštce, pokud byste chtěla,“ nabídla skřítka.
„To—by bylo milé,“ řekla Hermiona a snažila se nedovolit si pocit naděje.
„Mudla si přeje ještě něco jiného?“
Hermiona téměř požádala skřítku, aby jí říkal Hermiona. Nikdo jí tak neoslovil už—už—
Bylo těžké si vzpomenout.
Ale nebyla si jistá, jestli chce vědět, zda měla skřítka konkrétní pokyny, aby ji nazýval pouze mudlou. Pravděpodobně ano. Bylo jednodušší se na to ani neptat.
„Nic jiného,“ řekla a zadívala se z okna.
Skřítka zmizela.
Odpoledne, když se Hermiona vrátila z procházky, třesoucí se zimou, našla na zdi kalendář a na posteli výtisk Denního věštce.
25. prosince. Vidět to na stěně ji na několik minut úplně ochromilo.
Kopie novin datum potvrdila. Bála se na ně sáhnout, napůl očekávala, že ji spálí. Další zlomyslné gesto.
Váhavě na ně položila špičku prstu. Nic se nestalo.
Posadila se a začala číst. Od začátku do konce. Vychutnávala si slova.
Čtení.
Chybělo jí to. Minule, když četla Denního věštce, to bylo tak narychlo.
Tentokrát četla pomalu. Jednou. A pak znovu. A znovu. Každé slovo.
Většinou to byly nesmysly. Tenké závoje propagandy. Politické zprávy byly téměř nesrozumitelné pod nánosy manipulace. Hermionu famfrpál nikdy zvlášť nezajímal, ale nyní horlivě četla rekapitulace zápasů, protože to se zdálo být jediné, co bylo pravdivě popsáno. Společenské rubriky se neustále věnovaly Astorii. Její jméno se objevilo v každém jednotlivém článku o společnosti.
Hermiona pročítala noviny tam a zpátky. Hledala jakékoli vzorce. Nebo šifry. Pro jistotu.
Následující ráno našla v botníku nový pár bot mezi svými střevíci. Malfoyův ‚dárek‘. Podešve jejích tenkých pantoflí se opotřebovávaly každých pár dní a při procházkách ve sněhu ji několikrát málem omrzly prsty.
Boty byly z dračí kůže. Když si je obula, automaticky se přizpůsobily její noze. Cítila, že do nich byly vetkaná ochranná kouzla, které udržovaly její chodidla v ideální teplotě. Mohla by v nich ujít stovky mil a neměla by ani puchýř.
Zírala na ně zmateně. Byly—přehnané.
Stejně jako plášť, který jí dal.
Možná Malfoy ani nevěděl, jak pořídit obyčejné boty. Prostě předpokládal, že všechny boty mají být z dračí kůže s regulací teploty a kouzly na odpružení.
Představa, že by Malfoy byl v něčem ohleduplný, ji znepokojovala. Na boty se dívala ještě několik minut.
Tu myšlenku zavrhla. Kdyby Astoria měla pokojového mazlíčka, nepochybně by nosil obojek zdobený drahokamy.
Byla jen dobře obutá a zabalená náhradnice, kterou mohl ošukat.
Pravděpodobně měl obavy, že kdyby jí omrzly prsty, musel by s ní zase něco řešit.
A vzhledem k tomu, že údajně měla přivést na svět tři děti, než opustí panství, se předpokládalo, že bude na Malfoyově sídle žít alespoň čtyři roky. Možná pět nebo šest.
Soudě podle toho, jak stroze bylo Malfoyovo sídlo vybavené, Malfoy zřejmě zastával přísnou filozofii ‚koupit jednou, používat navždy‘. Pravděpodobně ho i mravně pohoršovalo, že jí musel během dvou měsíců koupit dvacet párů bot.
Kdyby jí ty boty dal dřív, možná by v nich viděla naději na útěk. Ale když se podívala na své nohy, necítila ani ten nejmenší záchvěv optimismu.
Přesto bylo příjemné, že jí po celodenních procházkách nebudou bolet nohy.
Věci, za které byla schopná být vděčná, ji děsily.
Domácí skřítka se znovu objevila, aby odnesla nádobí, a zeptala se, jestli něco nechce.
„Můžu si nechat noviny, když si je přečtu?“ zeptala se Hermiona opatrně.
Otázka skřítku očividně zaskočila. Přešlapovala z nohy na nohu a zdálo se, že o ní přemýšlí.
„Topsy myslí, že ano. Stejně se pak budou ničit,“ řekl po několika minutách. „Proč je mudla chce?“
Hermiona pokrčila rameny.
„Není tu co dělat. Možnost mít nějaký papír by byla fajn. Předpokládám, že kdybych požádala o klubko provázku nebo příze, bude mi to zamítnuto.“
Domácí skřítka přikývla na znamení, že Hermionin odhad je správný.
„Topsy musí udržovat tento pokoj čistý. Ale mudlovská šmejdka může používat papír, dokud nepřijde nový,“ řekl skřítka.
„Spravedlivé,“ souhlasila Hermiona. Ne že by měla na výběr.
Hermiona přečetla noviny toho dne dvanáctkrát, než je pečlivě roztrhala na úhledné čtverce. Předchozí noc strávila přemýšlením o věcech, které by možná mohla dostat. Předpokládala, že pletací jehlice jí nepovolí. Zákaz příze byl jen odhad, i když jí přišlo sporné, že by se Malfoy bál, že by se oběsila, aniž by ji některý z portrétů zachytil—
Možná venku. Budu si muset lépe prohlédnout stromy na panství… Tyhle úvahy si ale odložila na později.
Nemyslela na sebevraždu. Nemyslela na to, jak ji stále bolela hlava, jako by Voldemort způsobil její mysli trvalé poškození. Nemyslela na to, jak jí zvuky ubližovaly. Nemyslela na to, jak se jí kvůli hodinám začaly třást ruce. Nebo na to, že přinutit ji znovu prožívat znásilnění bylo ještě traumatičtější než samotné činy, když se staly. Nezabývala se tím, že útěk pro ni nebude možný.
Nemyslela na nic jiného, než jak pečlivě trhá Denního věštce, jak jí to její třesoucí se prsty umožňovaly.
To bylo všechno.
To bylo jediné, na co myslela.
Když měla několik dokonalých čtverců, pustila se do skládání. Začala s origami jeřáby.
Nedokázala si přesně vzpomenout, kde se je naučila skládat. Bylo to jako svalová paměť, tvořit přesné přehyby v určitém pořadí, které si nepamatovala, že by si zapamatovala.
Její otec? Možná?
Někdo s obratnými, precizními prsty. U kuchyňského stolu ji vedl jedno-tlivými kroky.
„Když během roku složíš tisíc jeřábů, splní se ti přání,“ ozval se mužský hlas.
„Ne, přinese ti to štěstí a radost,“ odpověděl ženský hlas z vedlejšího pokoje.
„To je totéž.“
„Vůbec ne. Přání předpokládá, že člověk ví, co je pro něj nejlepší. Štěstí a radost to nechává na osudu, aby tě vedl správnou cestou. Raději bych byla obdarovaná štěstím a radostí než jediným přáním.“
„Dobře, Konfucie. Podřídím se tvému vyššímu pochopení mystiky.“
„Teď mě záměrně provokuješ. Srovnávat konfucianismus s japonskou mytologií je urážka před bohy pedagogiky. Nedovolím ti plnit naší dceři hlavu takovými mylnými představami.“
„Možná to dělám proto, abych podpořil její kritické myšlení… Dobře, upřímně se omlouvám za to, jak strašně nevzdělaná teď bude.
Přijmu plnou odpovědnost, až ji kvůli tomu vyloučí ze slušné společnosti a bude nucena bloudit po světě jako kočovnice. Příště si samozřejmě nejdřív všechno ověřím v knihovně.“
„Ano, děkuji. To by bylo skvělé.“
„Problém s tím, že si vezmeš někoho, kdo tě nikdy nenudí, je, že ti nenechá ani chvilku klidu, abys mohl dceru naučit své oblíbené koníčky. Tady, ukážu ti, jak dělat origami teselace. Tvoje matka o nich nic neví. Zrovna jsem četl článek od astrofyzika, který navrhuje tuhle techniku použít ke skladování velkých membrán na satelitech.“
Hermiona skládala origami jeřáby, dokud neměla prsty celé rozedřené. Poté je rozestavila na podlaze tak, aby stály s roztaženými křídly.
Novinový papír nebyl ideální pro origami, ale byla to nějaká činnost. Hermiona už tak dlouho neměla co dělat.
Škoda, že japonská mytologie nebyla skutečná magie. Poskládala by sto tisíc jeřábů, kdyby jí to mohlo přinést alespoň trochu štěstí.
Sesbírala jeřáby a znovu je rozložila. Nechala je na úhledné hromádce, aby je domácí skřítci mohli odklidit.
Přemýšlela, jací asi byli její rodiče. Jaké druhy zaměstnání měli.
Doufala, že její neschopnost si na ně vzpomenout znamená, že jsou někde v bezpečí. Že je ochránila ještě před začátkem války.
Doufala, že nevědí, co se s ní stalo.