Kapitola 11
Malfoy se tiše zasmál.
„Líbí se ti to?“ zeptal se.
Hermiona naklonila hlavu na stranu. Teď, když necítila strach ani ohromující nenávist k němu, bylo snadné se na něj dívat. Uvědomovala si, že je nebezpečný, ale její tělo nijak nereagovalo. Žádné sevření žaludku. Žádný zrychlený tep. Mohl by být sochou.
„Připadám si, jako bych byla mrtvá,“ řekla.
Přikývl, jako by ho její odpověď nijak nepřekvapila.
„Účinky jsou dočasné. Vyprchají po dvanácti hodinách. A nakonec vůči tomu budeš imunní. Mělo by to vydržet dost dlouho, abys zvládla zvyknout si na panství a okolí.“
Hermiona na něj upřeně hleděla.
„Teď jsi ke mně jiný. Méně zlý. Proč to vlastně děláš?“ řekla. Zamračila se. Zjevně ještě dokázala cítit zmatení.
Povytáhl obočí a naklonil se tak blízko, že cítila jeho dech na tváři.
„Nedělám to kvůli tobě, mudlovská šmejdko,“ zašeptal jí do ucha. „Dělám to pro sebe. Stejně bys na to nijak nereagovala.“
Narovnal se.
„Vidíš? Nic. Žádný zrychlený tep. Žádné bušící srdce. Mohl bych přivést bubáka nebo tě přehnout přes stůl a ty bys ani nemrkla. Žádná zábava.“
Hermiona přikývla, zamyšlená. Kdyby chtěla spáchat sebevraždu, bylo by to pod účinkem lektvaru mnohem snazší. Malfoy by si mohl něčeho všimnout, až by bylo příliš pozdě.
Malfoyovi ztuhly rysy. Ukázal směrem ke dveřím.
„Půjdeme?“
Hermiona si vzala plášť a následovala ho ven. Na terase se zastavil a sledoval, jak sama schází po schodech. Sníh byl z cestičky odklizený, ale chlad už jí pronikal botami. Ten den byla krutá zima.
Na okamžik zaváhala, a přemýšlela, kam jít. Pak zamířila k bludišti z živého plotu. Při všech procházkách s Malfoyem do něj nikdy nevkročil. Byla zvědavá, jestli dokáže najít cestu skrz.
Bylo obrovské. Ploty se nad ní tyčily. Připomínalo jí to bludiště z turnaje tří kouzelníků. Pochybovala, že Malfoyovo bludiště by se ji pokusilo sežrat nebo že by obsahovalo nějaké temné bytosti. Bloudila spletitými, klikatými cestičkami a přemýšlela o lektvaru, který ji Malfoy donutil spolknout.
Napadlo ji, jestli si sám neordinuje stejný lektvar, aby byl tak chladný a zlý bastard, ale po chvilce tu myšlenku zavrhla. Smrtící kletba byla magie založená na emocích. Bez citu ji seslat nešlo.
Ačkoliv Malfoy se zdál děsivě schopný nějakým způsobem ohýbat i pravidla kolem této kletby.
Když odložila myšlenky na Malfoye a záhadu jeho bezedné studnice nenávisti, uvědomila si, že ten lektvar by mohla využít. Pod jeho vlivem by mohla udělat mnohem větší pokroky ve svém úsilí o útěk, než dokázala za poslední měsíc. Natolik, že se to zdálo podezřele neopatrné z Malfoyovy strany.
Na chvíli se zarazila a zamyslela.
Malfoy nebyl neopatrný. Bez ohledu na to, jak moc nesnášel ji sledovat, neopatrný by nebyl. Musel mít nějakou pojistku, která mu dávala dostatečnou jistotu, aby jí podal něco tak mocného. Jinak by to neriskoval, ani kdyby pro něj její dozorování bylo formou mučení.
Jak si mohl být tak jistý, že nic neudělá, když jí tep a puls nejspíš neprozradí?
Málem se už jednou vrhla přes balkon a Malfoy ji zastavil na poslední chvíli. Přišel přesně ve chvíli, kdy měl…
Podívala se dolů na svá zápěstí.
Musel to vycítit skrz pouta. Ale jak mohl vědět, že má zasáhnout tehdy, a ne během jejích záchvatů paniky? Monitorovací kouzlo, i to specializované, by tak přesné být nemohlo.
Pokud…
Pokud jí skrze ta pouta nějakým způsobem čte myšlenky—
Jakmile ji ta myšlenka napadla, byla si tím téměř jistá. Jak přesně to fungovalo, nevěděla, ale vsadila by na to cokoliv.
Jak otravné. Měla by být naštvaná, ale nedokázala ten pocit vyvolat. Měla by být pohlcená zoufalstvím, ale mohla se zmoci nanejvýš na intelektuální podráždění.
Jako by nestačilo, že jeho nitrozpyt byla už tak dost invazivní; probíral se její myslí, jako by to bylo jeho vlastní naleziště perel. Byla si jistá, že jí nějakým způsobem čte myšlenky i skrze ta pouta.
Nikdy si nebral pouze povrchové myšlenky. Toho si všimla. Pamatovala si, jak to Snape dělal se studenty—vstoupil do mysli očima a vnímal to, co bylo právě v popředí. Malfoy tohle při očním kontaktu nedělal.
Hermiona se otočila na podpatku. Rozhodným krokem vyšla z bludiště a zamířila zpět na terasu, kde Malfoy vypadal, že je zaujatý knihou o alchymii.
Malfoy knihu prudce zaklapl a vzhlédl k ní, zatímco tam stála a dívala se na něj s rukama na bocích.
Nemohla nic říct, ale mohla na něj upřeně zírat.
Zdálo se, že pochopil, že nemůže mluvit, a jen se mírně ušklíbl, než se na ni znovu podíval.
„Ano?“ zeptal se nakonec po téměř minutě.
„Čteš mi myšlenky?“ zeptala se.
Široce se usmál.
„A trvalo ti to jen měsíc, než sis toho všimla,“ řekl posměšně. „I když uznávám, že jsi byla dost zaneprázdněná pláčem, sebelítostí a strachem z chodeb a nebe.“
Výhodou absence emocí bylo, že Malfoyova zloba působila jen jako kamínky dopadající na hladinu jezera. Malá, rychlá šplouchnutí na hladině její mentální neprostupnosti, a pak zase klid a lhostejnost.
„Jak je to možné?“ zeptala se s pozdviženým obočím, skeptická. Popíralo to několik základních zákonů magie.
„Buď si jistá, mudlovská šmejdko, že nečtu všechny tvoje myšlenky. Kdybych musel podstupovat neustálý proud tvého vědomí, asi bych si sám na sebe seslal smrtící kletbu. Vnímám tě jen, když děláš něco… zajímavého. A ušetří mě to nutnosti objevovat se pokaždé, když se pokoušíš sejít schody sama.“
Normální Hermiona by při jeho výsměchu zrudla vzteky. Ale tahle Hermiona, utlumená lektvarem, jen zamrkala a zvážila nové informace.
Takže to nebylo neustálé. To bylo dobré vědět. Ale kdykoliv se dělo něco výraznějšího, dokázal proniknout a přečíst její nejvýraznější myšlenky. To byl problém.
Studovala ho. Musela zjistit, co používá k tomu, aby ji monitoroval. Umbridgeová popsala, že to je kouzelný předmět, který má u sebe hlava domácnosti. Hermiona si nebyla jistá, co to může být. Kouzelné předměty bývaly zpravidla vyrobeny z kovu, který sloužil k přenosu magické energie. A musí se nosit – nejčastější jsou náhrdelníky, náramky nebo prsteny.
Malfoy na sobě žádné šperky nenosil, ani snubní prsten. Jedinou viditelnou věcí byl černý prsten na jeho pravé ruce.
Možná to bylo ono.
„Nemůžeš to ukrást,“ protáhl Malfoy líně.
Ostře na něj pohlédla.
„Není to předmět. Není to tohle,“ řekl a zvedl ruku, aby jí ukázal prsten, který sledovala. Sundal si ho z prstu a hodil jí ho. Reflexivně ho chytila a zkoumala.
Byl z nějakého černého kovu. Neměl žádnou výraznou magickou stopu, jakou by něco spojené s pouty mělo mít. Ale možná přesto. Možná jí lhal. Možná ji chtěl svést na špatnou stopu.
Napadlo ji, co by udělal, kdyby ho spolkla.
Rozesmál se na celé kolo.
„Nepolykej to.“
Ostrým pohledem na něj pohlédla a on zdvihl obočí s vědoucím úšklebkem. Natáhl ruku a ona s neochotou prsten pustila do jeho dlaně. Nandal si ho zpátky na prst.
„Jak jsem řekl, není to věc. Nemůžeš ukrást hledáček. Ne ten, co máš na sobě. Na tvá pouta použili krevní magii.“
Hermiona na něj zírala v úžasu.
„Jsem v tvojí hlavě?“ vydechla s pootevřenými ústy, když si to uvědomila.
Vzali jí krev.
Když byla v Bradavicích, vzali jí lahvičky s krví a prameny vlasů. Předpokládala, že šlo o genetické testování. Nenapadlo ji, že by to mohlo být použito ke krevnímu rituálu.
To znamenalo, že její životní esence ji poutala k Malfoyovu vědomí. Mohl ji vnímat na okraji své mysli. Bylo to jako krevní ochrany na panstvích a hradech, které vytvářely podvědomé spojení s pánem v jejich držení. Krevní ochrany umožňovaly vlastníkovi cítit, když někdo vstoupí nebo se pokusí něco narušit. Hermiona existovala v Malfoyově mysli podobným způsobem.
Kdyby nebyla úplně zbavená emocí, ztuhla by hrůzou.
Malfoy přikývl.
„Jsi Potterova mudlovská šmejdka. Bylo považováno za nutné přidat další bezpečnostní opatření. Tak si hned ujasníme, jak to bude fungovat: Vždycky budu vědět, co děláš, a vždycky tě dokážu najít. Pokud se ovšem nezbavíš těch pout.“ Jeho pohled sklouzl k poutech, a na rtech se mu objevil lehký úsměv. „Opravdu bych rád viděl, jak se ti to podaří.“
Zasmál se.
„Možná bys mohla začít tím, že mě svedeš,“ poradil suše a opřel se ve svém křesle, přičemž si ji od hlavy k patě prohlédl. „Získáš si mé srdce svým důvtipem a šarmem.“
Hermiona protočila oči.
„Jistě. Možná zítra,“ odpověděla, už ponořená do vlastních myšlenek. „No, to bylo velmi poučné,“ dodala. „Nebudu tě dál rušit při čtení.“
Potom se otočila na patě a znovu se vydala do bludiště z živého plotu.
Proplétala se jeho zákruty a přemýšlela. Její možnosti se dál zúžily. Malfoy zjevně neočekával, že uteče. Ani se tím nezdál znepokojený. Nevinila ho. Ani ona sama už v útěk nevěřila.
Už předtím to byla jen bláhová naděje. Teď jí to připadalo jako naprostá hloupost. Povzdechla si tiše a sledovala, jak její dech vytváří v chladném vzduchu obláček páry.
Až lektvar vyprchá, bude na tom psychicky mizerně.
Prošla celé bludiště. Když se konečně vynořila, měla nohy promrzlé na kost a promočené. Dokulhala zpět na verandu. Malfoy nic neřekl, a tak prošla kolem něj zpět do sídla a sama zamířila do svého pokoje.
Bez emocí bylo příjemné cítit se aspoň trochu jako funkční člověk. Žádný smutek. Žádný strach. Žádná deprese nebo zoufalství. Nemusela se obávat, že ji tělo zradí panickým záchvatem.
Ten lektvar by snadno mohl být návykový.
Ne že by jí to Malfoy dovolil. Léčitelka Stroudová zmínila, že lektvary proti úzkosti mohou narušovat otěhotnění, takže jí ho s největší pravděpodobností bude dávkovat jen po krátkou dobu.
Hermiona si přála, aby o magickém těhotenství věděla víc. Byl to během jejího léčitelského vzdělávání převážně opomíjený aspekt. Kdyby měla pergamen a brk, mohla by napsat třicetipalcovou esej o lektvarech proti úzkosti a jejich interakci s léčivou magií a temnými kletbami. Ale těhotenství bylo z léčby zranění vyloučeno. Během války skoro nikdo neměl děti, a pokud ano, přestali bojovat a šli k porodní asistence.
Přemýšlela, jak se ten lektvar vyrábí. Byla si téměř jistá, že obsahuje sliz z žihadel rotulice, kořen kozlíku lékařského a fazolky dřímalky. Možná i hlen z mozku lenochoda. Vzpomínala na chuť a jemné brnění, které cítila, když ho polykala. Možná to byl důsledek reakce slizu z žihadel smíchaného se sirupem z kýchavice.
Bylo příjemné mít něco nového, o čem mohla přemýšlet. Její mozek se od války cítil, jako by se sám do krve sedřel. Naprosto hladovějící po čemkoliv novém, co by mohl zpracovávat. Byl plný minulosti. Pořád dokola ji přehodnocoval. Snažil se pochopit, co se pokazilo.
Její minulost byla jako mlýnský kámen. Vždy ji táhla ke dnu. Neúprosně ji vracela zpátky, zatímco si znovu a znovu kladla otázku, co se pokazilo.
Věděla to? Věděla, proč Řád prohrál válku? A ukryla si tu informaci? Rozhodla se sama sebe mučit tím, že ji před sebou tajila?
Proč? Jak říkal Malfoy, válku prohráli. Co by ji donutilo chránit něco i po tom, co všechno skončilo? S vědomím, že všichni, na kterých jí záleželo, byli buď uvězněni, nebo mrtví?
Stejně jako Brumbálova smrt, i detaily kolem konce války jí připadaly mlhavé. Nepamatovala si, proč šli do Bradavic. Nepamatovala si ani samotné zajetí. Pamatovala si Harryho smrt. A pak byla v kleci a sledovala, jak Weasleyovi mučí.
Předpokládala, že to vytěsnila kvůli šoku.
Hermiona prozkoumala celé křídlo panství odshora dolů ještě před setměním. Půdu, každý kumbál, schody a tunely pro služebnictvo. Neprohledávala pokoje důkladně, ale doufala, že se s nimi obeznámí, dokáže se do nich vrátit, aniž by panikařila nebo měla nervové zhroucení, a to i bez pomoci lektvaru.
Zajímalo ji, kolik domácích skřítků Malfoyovi měli. Ani v nejtemnějších koutech půdy nebyla ani pavučinka.
Dalšího rána se probudila a cítila, jako by jí na hrudi ležel balvan. Připoutaná k posteli, zahlcená nárazem zoufalství, které včera nebyla schopna prožít. Bojovala, aby mohla dýchat.
Dvanáctihodinová úleva udělala všechnu její emocionální bolest ještě horší. Uvrhla ji do ostrého kontrastu. Netušila, jak hluboko sahaly její rány smutku a osamělosti, dokud nebyla na chvíli osvobozena od jejich tíhy.
Jak na ni ta váha znovu dolehla, připadala si, jako by ji drtila na prach. Skoro cítila, jak se okraje její bytosti rozpadají a lámou. Rozpouštějí se v prázdno. Nezbylo z ní skoro nic kromě bolesti.
Páteř a zadní část krku se jí přehřívaly, zatímco zbytek těla byl vlhký a ledově chladný. Kůže byla vlhká, jako by přes noc vypotila celý lektvar.
Vyvalila se z postele a zvracela na podlahu, než stihla doběhnout do koupelny.
Sesunula se na zem, třásla se. Tělo měla těžké jako olovo. Sotva mohla zvednout ruce. Toužila po sprše. Byla jí horko a zároveň zima.
Měla žízeň. Zoufale toužila po vodě.
Toužila po objetí.
Čerstvá vlna osamělosti ji zasáhla tak prudce, že se okamžitě rozplakala.
Cítit se slabě a nemocně ji vracelo do dětských let. Zoufale toužila po mámě, která by nad ní lamentovala, přiložila jí ruku na čelo a utěšila ji.
Ani si svou mámu nepamatovala, ale přesto jí chyběla. Vzpomínala si, jak ležela v posteli, chladné prsty jí přejely po tváři, odhrnuly pramen vlasů a spočinuly na její tváři.
Když vlna nevolnosti konečně pominula, dobelhala se do koupelny, vypila několik sklenic vody a zhroutila se do vlažné koupele.
Bylo to jako mít kocovinu kombinovanou s chřipkou. Možná to tak vypadalo, když člověk zažíval abstinenční příznaky. Hermiona nicméně nikdy nezažila drogovou závislost – alespoň pokud si pamatovala.
Samozřejmě, že jí Malfoy neřekl, že se po odeznění účinků lektvaru bude cítit jako mrtvola. V duchu ho silně proklela a doufala, že to pocítí.
Chtěla se utopit.
Když se vrátila zpět do svého pokoje, podlaha byla uklizená.
Pořád měla pocit jako kdyby měla mít horečku. Stáhla přikrývky z postele, zabalila se do nich a přitiskla tvář na okno.
Byla nemocná celý den, což Malfoy zjevně očekával, protože se neukázal, aby ji donutil jít ven. Následující odpoledne se objevil beze slova, ignoroval její vražedné pohledy a odvedl ji na terasu. Zjistila, že lektvar ji přece jen trochu přizpůsobil. Dokázala sejít z terasy, aniž by ji přemohla panika. Třásla se a musela bojovat proti hyperventilaci, ale strach ji zcela nepohltil. Překonat štěrk a dostat se k živému plotu bylo nejtěžší. Jakmile se však ocitla mezi vysokými tisovými stěnami, mohla si po nich přejíždět prsty a soustředit se na cestu. Díky tomu se jí podařilo trochu uklidnit dech.
Když se vrátila na terasu, Malfoy byl pryč. Zřejmě byl spokojený s tím, že už ji nemusel hlídat nebo ji doprovázet.
Lektvar se objevil znovu další ráno. Hermiona strávila několik hodin tím, že sama se sebou debatovala, jestli ho má znovu užít. Už samotná myšlenka na další den plný abstinenčních příznaků ji rozčilovala. Nakonec se přemohla, zatnula zuby a vypila ho.
Plížila se panstvím jako stín a prozkoumávala hlavní křídlo. Neustále byla ve střehu kvůli ostrému klapání Astoriiných bot. Od té noci, kdy ji Astoria odvedla do Malfoyova pokoje, čarodějku nepotkala. Párkrát ale zahlédla, jak někdo pozoruje z oken, když ji Malfoy brával ven. Neměla zájem zjišťovat, zda byly Astoriiny výhrůžky myšleny vážně.
Ten den prozkoumala většinu hlavního křídla. Bylo tam tolik zamčených dveří, že si uvědomila, že Malfoy pravděpodobně nastavil zámky domu podle její krve. Uvěznil ji v rámci její vlastní krevní stopy.
Další den byly abstinenční příznaky horší.
A o tři dny později se lektvar k snídani neobjevil. Hermiona tušila proč a téměř nedokázala jíst. Zuřivě přecházela po pokoji a pak si šla sednout pod sprchu v pokoji na konci chodby, kde strávila hodinu snahou přestat se třást.
Po večeři se objevila domácí skřítka, aby odnesla nádobí.
„Máte se připravit na dnešní noc,“ oznámila a zmizela.
Hermiona seděla nehybně na židli. Něco takového předpokládala. Potvrzení to však přesto zhoršilo. Další měsíc, kdy mohla tento okamžik očekávat, jen zesílil hrůzu a zchladil ji do morku kostí. Měla pocit, jako by jí někdo utahoval orgány do stále pevnějšího uzlu, až cítila, že se něco uvnitř ní snad musí přetrhnout. Hruď měla tak sevřenou, že sotva dokázala popadnout dech, i když se snažila jen o mělké nádechy.
Šla do koupelny a vykoupala se. Když se vrátila, přistihla se, že neustále nervózně pokukuje ke středu pokoje. Děsila se, že by Malfoy mohl zážitek nějak změnit. Přistihla se, jak zoufale doufá, že se objeví stůl a že Malfoy nic neobvyklého nepodnikne.
Nechtěla být znásilněna novým způsobem.
Když se přesně v půl osmé objevil stůl, málem se rozplakala úlevou.
Chtěla si dát facku. V jakém světě hrůzy může být žena šťastná, že bude znásilněna způsobem, který už zná?
Malfoy přicházel a odcházel po pět večerů, aniž by k ní pronesl jediné slovo. Přesně stejným způsobem jako v předchozím měsíci.
Každý večer Hermiona svírala stůl a představovala si, že připravuje lektvar na úzkost. Měla tolik volného času, že začala odhadovat, jak by ho mohla zpětně rozebrat a pochopit jeho složení.
Snažila se to představit co nejreálněji. Snažila se znovu vytvořit vůně a vjemy. Byla přesná. Věnovala se tomu s až úzkostlivou pečlivostí.
Daleko, daleko od houpání. Od tlaku dřeva do jejích kyčelních kostí. Od kluzkého pocitu uvnitř, na který odmítala zaměřit svou mysl.
Nebyla tam.
Vařila lektvar.
Ze stříbrného regálu sundala cínový kotlík s pomocí schůdků. Zkušeným mávnutím hůlky vyčarovala plamen. Čekala, dokud se kov nezahřál na střední teplotu, a poté přidala sliz z žihadel rotulice. V pravé ruce by držela lahvičku a naklonila ji. Ostrá vůně by ji pošimrala v nose.
Cín a teplo by způsobily, že levitační vlastnosti slizu z žihadla rotulice by se odpařily po jedné minutě varu. Parní výpary by zachytila do lahvičky a používala jako anestetikum na lokální poranění. Z nádoby by vyndala mozek lenochoda a pomocí dlouhého nože by ho nakrájela na tak tenké plátky, že by byly průsvitné. Mozek pod její rukou by byl houbovitý a jemný. Její dotyk by byl lehký a čepel nože ostrá jako břitva. Po jedné minutě by snížila teplotu slizu na jemné probublávání a plátky lenochodího mozku by rozložila po povrchu, aby měla dvě minuty na to, aby se sliz z žihadla a mozek spojily. Směs by se pomalu změnila na ocelově modrou barvu a získala viskózní konzistenci.
Mezitím by připravila fazolky dřímalky. Použila by jich dvacet. Rozdrtila je čepelí svého stříbrného nože a získala šťávu. Cítila by tlak v kloubu palce, když by na nůž zatlačila. Představovala si ten pocit, když se fazolka pod čepelí poddá. Jakmile by přidala šťávu, míchala by lektvar dvanáctkrát po směru hodinových ručiček stříbrnou míchací tyčkou a poté osmkrát proti směru hodinových ručiček popelovou tyčkou. Pak by lektvar přikryla a nechala jej vařit na nízké teplotě po dobu sedmdesáti tří hodin. Pomalé vaření bylo nezbytné pro neutralizaci uspávacích vlastností šťávy z dřímalky. Lektvar by získal světle zelenou barvu. Ve čtyřiasedmdesáté hodině by přidala nasekaná chapadla hrbouna, rozmělněnou cibuli ladoňky, kozlík lékařský a prášek z vaječných skořápek popelce. Přivedla by ho k prudkému varu na třicet sekund, poté by pomocí chladicího kouzla snížila teplotu těsně nad bod mrazu. Lektvar by získal tmavomodrou barvu s vodovou konzistencí. Poté by přes povrch nechala stékat sirup z rotulice, jednu kapku na každých deset pomalých míchacích pohybů, střídavě ve směru a proti směru hodinových ručiček. Její paže by začala lehce unavovat. Celkem třicet kapek, dokud by se lektvar nezahustil a nezačal ulpívat na popelové tyčince. Třikrát by zamíchala stříbrnou tyčinkou a nechala lektvar pět minut probublávat, než by jej sundala z ohně a nechala ochladnout na pokojovou teplotu bez použití magie. Lektvar by ztmavnul na šedou a získal sirupovitou konzistenci. Výsledkem by bylo dvacet pět dávek.
Každou noc si ho v mysli připravovala. Upravovala množství a techniky. Měnila pořadí přidávaných ingrediencí. Pátý večer byla téměř přesvědčená, že celý recept konečně rozluštila.
Šestý den se přinutila vyjít ven sama, ze strachu, že jinak by se objevil Malfoy a přikázal jí to.
Překonání své agorafobie, rozhodla se, bylo její první prioritou. Jakékoli plány zahrnující Malfoye měly počkat, dokud se nenaučí pravidelně vycházet ven.
Hluboko uvnitř měla podezření, že se pouze klame a vyhýbá se mu. Netušila ale, jak ho přimět, aby ji zabil, když s ním ani nemohla mluvit bez jeho svolení. Pokud šlo o to, svést ho, jak navrhl, no, ten nápad byl tak absurdní, že byl téměř k smíchu.
Následující den se objevil v jejím pokoji, přimáčkl ji k posteli a zuřivě se prohrabal jejími vzpomínkami. Téměř s ní nepromluvil. Když skončil, prostě se otočil na podpatku a odešel.
Hermiona měla o dva dny později sen, ve kterém stál Alastor Moody před ní v malé úklidové komoře. Jeho oko se podezíravě otáčelo kolem dokola. Jako by byli pod vodou; slova, která si vyměnili, byla nesrozumitelná. Podíval se na ni intenzivně, když něco říkal, a pozoroval její reakci. Pamatovala si, že se cítila skepticky, ale odhodlaně. Moody řekl něco dalšího, a Hermiona zavrtěla hlavou. Ostře přikývl a když se otočil k odchodu, měl kamenný výraz. Ale jeho oko, když se ještě jednou ohlédl, v sobě neslo zaváhání. Alastor nikdy neváhal. Poté, co odešel, stála Hermiona ještě několik minut sama.
Nevěděla, co ten sen znamená. Snažila se nad tím příliš nepřemýšlet.
Hermiona prozkoumávala hlavní křídlo panství. Zdálo se, že portrétům bylo přísně zakázáno s ní mluvit. Pozorovaly ji přísným pohledem, ale nikdy nevydaly ani slovo. Procházela bludištěm z živých plotů tak často, že jím dokázala projít se zavřenýma očima. Nedokázala se však stále pohybovat jinde venku, pokud se nepřidržovala zdi panství.
Otevřené prostory pro ni zůstávaly nadále velmi obtížné. Ani v širokých chodbách se nedokázala odpoutat od zdi. A sotva snesla vstoupit do tanečního sálu v hlavním křídle domu.
Po deseti dnech přišla znovu léčitelka Stroudová, aby zjistila, zda je Hermiona těhotná. Nebyla. Hermiona agresivně cvičila ve svém pokoji, aby nasměrovala svou zlost. Léčitelka Stroudová byla potěšena zlepšením Hermionina fyzického stavu.
Další den, když Hermiona vstoupila do svého pokoje třesoucí se zimou ze své procházky, našla tam Malfoye, čekajícího na ni v plné smrtijedské výstroji.
„Chceš se projít, mudlovská šmejdko?“
Hermiona na něj zírala, a hodnotila, co má na sobě. Jeho tvář byla bezvýrazná maska, když k ní přistoupil.
„Zapomněla jsi snad?“ zeptal se, jeho stříbrné oči se zaleskly. „Dva měsíce. Žádné těhotenství. Pán zla tě netrpělivě očekává.“
Popadl ji za paži dřív, než mohla ustoupit, a přemístil se.