Kapitola 10
snažím si tě znovu vybavit
a
opustit tě
v
tentýž okamžik.
Nayyirah Weheed
Harry Potter seděl na střeše, kouřil cigarety a hleděl do dálky. Hermiona se vyškrábala z okna, aby se k němu připojila.
„Co se to s námi stalo, Hermiono?“ zeptal se, když byla blízko.
„Válka,“ odpověděla, natáhla ruku a otočila jeho tvář k sobě. Na čele měl tržnou ránu. Jeho bledá kůže byla stále lehce zarudlá od zaschlé krve, kterou si smyl. V jeho výrazu se mísily smutek, únava a vztek.
„Kdo se změnil? Ty, nebo já?“ zeptal se, když mu prsty propletla vlasy a odhrnula je, aby mohla ránu zacelit.
„Já,“ přiznala.
„Proč? Myslíš, že to nezvládnu?“ zeptal se. „Snažíš se připravit na to, že selžu?“
Hermiona na něj seslala diagnostické kouzlo. Měl dvě zlomená žebra a pohmožděné břicho. Jemně ho zatlačila, aby si lehl, než začala s léčením.
„Myslím, že to zvládneš. Ale—ta věštba. Je to padesát na padesát. Po smrti Brumbála—,“ na chvíli zaváhala.
„Smrt je jen jedno kouzlo od nás všech,“ řekla po chvíli. „Nemůžu jen sedět a čekat, jak se ty šance vyvinou, a předpokládat, že znám výsledek. Ne, když je na nás tolik lidí závislých. To, co máš ty, ta tvá láska k lidem… je čistá, je mocná. Ale—kolikrát už jsi Toma zabil? Jako mimino, kvůli své matce. V prvním a druhém ročníku. Ale on tu pořád je. Pořád s tebou bojuje. Nechci předpokládat, že něco už stačilo.“
„Nemyslíš si, že dobro může prostě zvítězit,“ řekl Harry, jeho hlas byl plný výčitek.
„Každý, kdo vyhrál, říká, že byli ti dobří, ale oni jsou ti, kdo píší dějiny. Neviděla jsem nic, co by naznačovalo, že to byla skutečně morální převaha, co rozhodlo,“ řekla tiše, zatímco mumlala kouzla na opravu zlomenin.
„Mluvíš ale o mudlovské historii. Kouzelnický svět je jiný,“ Harry se natáhl k její hůlce právě ve chvíli, kdy ji posunula, aby vyléčila další žebro. Zatnul prsty v pěst a pustil ji.
Hermiona zavrtěla hlavou, a Harryho výraz zhořkl. Podíval se vzhůru na oblohu. Hermiona mu začala jemnými krouživými pohyby nanášet mast na pohmožděné břicho a žebra.
„Dřív jsi byla jiná,“ řekl Harry. „Dřív jsi byla v těchhle věcech spravedlivější než já. Co se stalo s SPOŽÚS? Ta dívka by nikdy neřekla, že černá magie stojí za tu cenu. Co se s ní stalo?“
„Ta dívka zemřela na ošetřovně, když se snažila zachránit Colina Creeveyho.“
„Byl jsem tam, když Colin umřel taky, Hermiono. A nezměnilo mě to.“
„Já jsem byla vždycky ochotná udělat cokoli, Harry. Všechna ta naše dobrodružství ve škole. Když jsem jednou byla v tom, byla jsem v tom naplno. Možná sis jen nikdy nevšiml, jak daleko jsem byla ochotná kvůli tobě zajít.“
Když se Hermiona probudila, vzpomněla si na ten sen.
Znovu a znovu si ho přehrávala. Byla to vzpomínka. To ji trochu děsilo, ale nezdálo se, že by na ní bylo něco zvlášť závažného. Snažila se zařadit, ve kterém roce se to stalo.
Harry kouřil. Zlozvyk, se kterým začal tři roky po začátku války. Hermiona nepoznávala tu střechu, ale to nemuselo nic znamenat. Byly desítky bezpečných úkrytů, které Hermiona jen zřídka navštěvovala.
Mít novou vzpomínku na Harryho, i když nebyla nijak zvlášť šťastná, působilo jako nečekaný dar. Chyběl jí tak nesnesitelně, že občas měla pocit, že se nemůže nadechnout.
Ležela v posteli a pořád si ji převracela v hlavě. Všímala si každého detailu. Světla v jeho očích. Nervózního, soustředěného způsobu, jakým si potáhl z cigarety a prudce vydechl. Vyčerpání v jeho tváři. Jak mu vlasy trčely na všechny strany.
Přála si, aby ho objala. Nebo vzala za ruku. Nebo se mu podívala do očí a řekla mu, jak moc pro ni znamená.
Řekla mu, jak moc ho potřebuje. Že je jejím nejlepším přítelem. Že by ho následovala na konec světa. Že se nikdy, nikdy nevzpamatuje, pokud ho ztratí.
Přála si, aby mohla vrátit čas a najít způsob, jak napravit to, co se pokazilo. Cokoli to bylo. Aby se mohla vrátit a říct Harrymu, ať nejde do Bradavic v den závěrečné bitvy.
Vrátit se a varovat Řád, co se stane, pokud prohrají.
Jejich hádka ve vzpomínce byla známá. Hermiona chtěla, aby Řád použil – ne nutně černou magii, ale kouzla, která byla morálně nejednoznačná. Jak se válka stále protahovala, byla v tom stále neústupnější, což napjalo její vztahy nejen s Harrym.
Snažila se nemyslet na otázku, jestli by válku mohli vyhrát, kdyby byla Odboj byl ochotný používat černou magii.
Válka skončila a oni prohráli.
Přitiskla si ruce na oči a pokusila se tu otázku zahnat. Ať už byla odpověď jakákoli, její nalezení by bylo stejně bolestivé jako zbytečné.
Ach, Harry…
Řekla mu, že ho má ráda v den, kdy zemřel? Promluvila s ním vůbec?
Nemohla si vzpomenout.
Hermiona se schoulila do klubíčka na své posteli, objala se rukama, a napodobila tak alespoň iluzi objetí. Když byla v cele, často přemýšlela, jestli je možné zemřít na zdrcující osamělost, kterou cítila.
Měla pocit, jako by jí puklo srdce.
Ten pocit stále přetrvával.
Po několika minutách se donutila vstát. Ležením v posteli a litováním sebe sama ničeho nedosáhne.
Zastavila se u okna. Sněžilo. Celý svět venku pokryl sněhový koberec. Ten vizuální kontrast od šedivé monotónnosti byl téměř povzbuzující.
Spolu se snídaní toho rána přišla lahvička—něčeho. Hermiona lektvar nepoznávala. Dívala se na něj, přičichla k němu, ale nevěděla, co by to mohlo být. Odložila ho stranou. Dokud nedostane příkaz, aby ho vypila, neměla v úmyslu požít žádný neznámý lektvar.
Přešla ke schodišti a postavila se před něj, a zírala dolů. Bylo na čase. Chystala se sejít schody sama. Fakt, že to ještě neudělala, ji přiváděl k zoufalství. Bylo to jen schodiště. Pouhé schodiště vedoucí do haly, kterou už několikrát prošla s Malfoyem.
Ramena se jí téměř neznatelně chvěla, a tak je narovnala.
Cítila se jako vyděšené dítě.
Nenáviděla ten pocit.
Sevřela rty a zhluboka se nadechla. Pak přitiskla ruku ke zdi a pomalu udělala první krok.
Musí utéct, řekla si.
Předtím než otěhotní, musí utéct z Malfoyova panství. Jednou se sem vrátí a Malfoye zabije.
Bude volná. Volná. Někde, kde bude slunce, magie a lidé, kteří jí neublíží.
Soustředila se na tu myšlenku, dokud jí pod nohama nezmizel poslední schod.
Rozhlédla se kolem. Ruku stále tiskla ke zdi. Cítila jemnou texturu tapety. Dotek zdí jí pomáhal udržet tep v trochu snesitelné míře.
Vstoupila do čajového salonku, šatny a salonu. Všechny místnosti důkladně prozkoumala. Portrét ji celou dobu sledoval.
Nic. Nic. Nic.
Dokonce i šňůry od závěsů byly očarované, aby nešly vytáhnout. Otevírala příborníky, skříně a prádelníky, ale nenašla nic, co by jí mohlo být k užitku. Žádnou zbraň, žádnou možnost k útěku.
S frustrovaným prásknutím zavřela zásuvku.
Jestli měla něco potenciálně užitečného najít, musela se vydat prozkoumat obydlená křídla sídla. Bylo snadné pro Malfoye zajistit, aby prázdné křídlo neobsahovalo nic, co by Hermiona mohla využít. Udržovat takovou míru opatrnosti v ostatních částech domu by bylo mnohem těžší.
Astoria na Hermionu působila trochu lehkomyslně. Vzhledem k tomu, jak oddaně ignorovala Hermioninu existenci, se pravděpodobně nezatěžovala stejnou přehnanou opatrností jako Malfoy.
Hermiona se pomalu vrátila do svého pokoje a zadívala se na neposkvrněnou krajinu pod sebou. Cítila se po své ‚výpravě‘ dolů naprosto vyčerpaná. Jako by uběhla maraton.
Všechno jí připadalo tak náročné.
Opřela tvář o sklo a znovu ji zaplavila vlna zoufalství.
I kdyby se jí podařilo překonat svou agorafobii, byl by to sotva začátek. Bez ohledu na to, jaké lži si šeptala, pravdou zůstávalo, že stále neměla ponětí, jak dosáhnout čehokoli víc.
Pohlédla dolů na pouta na svých zápěstích.
Už několik dní zkoumala jejich schopnosti a experimentovala s nimi. Od chvíle, kdy Malfoy dokázal přemoci její agorafobii, začala pečlivěji analyzovat, jak fungují donucovací mechanismy.
Nemohla pochopit, jak mohly být tak mocná. Během války studovala různé temné artefakty, ale pouta byla rozdílná od čehokoli, s čím se dosud setkala.
Začala své experimenty tím, že se pokusila překonat příkaz mlčení tím, že zakřičí. Tento příkaz se jí zdál méně restriktivní než příkaz poslušnosti. Mohla přece vydávat zvuky a mluvit, pokud byla oslovena. Zdálo se, že právě toto bude nejsnazší překonat. Myslela si, že když bude bojovat dostatečně tvrdě, dokáže prolomit příkaz čistou silou vůle, podobně jako silní jedinci dokázali odolávat kletbě Imperius.
Byla si jistá, že do kategorie alespoň částečně silných jedinců patří.
Když však zkusila otevřít ústa a vykřiknout, prostě—přestala. Bez ohledu na to, jak tvrdě se snažila přinutit své hlasivky vydat zvuk, nemohla. Bojovala, dokud se pouta nezačala zahřívat.
Nemohla je přemoci.
Nakonec se zhroutila na podlahu, vyčerpaná natolik, že se sotva dokázala udržet při vědomí.
Ležela tam a sledovala, jak se jí pokoj rozplývá před očima, když jí začalo docházet, proč byla pouta tak mocná. Používaly její vlastní magii. Kouzelníci neměli větší schopnost zastavit proud magie uvnitř sebe, než by mohli vypnout produkci svých nadledvinek. Jakékoli úsilí, které vložila do překonání pout, měly pouta v téže míře na potlačení jejího odporu.
Nemohla ani vykřiknout nebo vztekat se nad svou frustrací, když si to uvědomila. V jejím nitru byla zuřivost tak ohromná, že měla pocit, že vzplane.
Chtěla něco rozbít. Použít magii, nechat něco vybuchnout. Udělat něco, co by bolelo.
Chtěla rozbít zrcadlo, jako to lidé dělají ve filmech. Vidět, jak se sklo rozpraská a zrcadlí její pocity. Chtěla si rozdrásat klouby, cítit krev stékat po rukou a vnímat ostrou bolest až do zápěstí. Zoufale chtěla cítit něco jiného než tu emocionální agónii, ve které se topila.
Ale nemohla.
Zkoušela obejít pouta různými způsoby.
Nutkání šlo dál než jen k tomu, že nesměla křičet nebo mluvit, pokud nebyla oslovena. Nemohla být hlučná, protože jí bylo přikázáno být tichá. Nemohla třísknout dveřmi, dupnout. Kdykoli se pokusila udělat cokoli, co by způsobilo hluk, byla zastavena.
Tehdy jí začalo docházet, že je to také ona sama, kdo ovládá ty příkazy. Bylo jí přikázáno být tichá. A její vlastní vědomí toho, že není tichá, aktivovalo okovy.
Cokoli, co považovala za hlučné, vzdorující nebo neposlušné, nemohla udělat.
Právě proto se léčitelka Stroudová tak starala o zachování psychické stability všech dívek. Pokud by ztratily rozum, donucovací kouzla by je nedokázala ovládnout. To vysvětlovalo, proč mohla ta křičící dívka zaútočit na někoho.
Pouta byla tak neomezená ve svých omezeních, jak jen Hermionina kreativita dokázala být.
Hermiona se pokusila zaměřit na něco jiného, zatímco zkoušela dupat nohama nebo třískat dveřmi. Provádění mentálních počtů. V duchu si opakovala recept na Uklidňující lektvar. Pouta se přesto aktivovala.
Už jí došly nápady, jak se pokusit je obejít.
Odvrátila pohled od zasněžené krajiny a začala ve svém pokoji cvičit. Zpočátku to bylo nepříjemné pod dohledem portrétu, ale po téměř měsíci jí to už bylo jedno.
Byla tak unavená z neustálého přemýšlení a nových vln zoufalství.
Ne že by se mohla přestat zamýšlet, i když si zastrčila nohy pod skříň a začala dělat sedy-lehy, dokud její břišní svaly nepálily, jako by do nich někdo vstříkl kyselinu. Alespoň tak mohla usměrnit svůj vztek.
Nemohla Malfoye zabít. Pouta to znemožňovala.
Nemohla ani utéct samotná.
Umbridgeová se ani neobtěžovala uložit donucovací příkaz proti útěku. Tak jistá si byla ona i Stroudová, že si dívky pouta nemohou sundat. Tento detail byl jedinou skulinkou, kterou Hermiona mohla momentálně využít. Mohla dělat věci s úmyslem uniknout.
Pečlivě si znovu prošla všechno, co o poutech věděla. Hannah se nikdy nezmínila o tom, že by si je kdy kdokoliv dokázal sundat, dokonce ani s pomocí upovídaných strážných. Pouta měla v sobě stopovací kouzlo, ale místo aby se je Angelina zkusila sundat, pokusila se ukrást samotný hledáček, který to sledování umožňoval.
Poměrně hodně lidí se dokázalo dostat z Bradavic. Všichni ti, které Malfoy zabil. Nikdo ale neunikl úplně, protože nikdo nedokázal sundat pouta.
Co říkala Hannah? Pokud si Hermiona nedokáže useknout ruce, nikdy se jí nepodaří utéct.
Jak se pouta sundávala?
Jednoho dne přišli do Bradavic dva Smrtijedi, když měla být nasazena nová pouta. Yaxley a Rowle. Byli přivoláni, když strážci začali všechny ženy omračovat, a byli pryč, když Hermionu probudili.
Pouta mohli odstranit pouze Smrtijedi se znamením zla.
Měla dvě možnosti. Musela najít způsob, jak přimět Malfoye, aby ji buď zabil, nebo jí pomohl utéct. Neexistovala žádná varianta, která by ho nezahrnovala.
I kdyby na panství byl celý stanový tábor, koš plný přenášedel a zbraň, kterou by se jí podařilo uchopit, bylo by jí to všechno k ničemu, pokud by nemohla sundat pouta.
Potichu na sebe zavrčela frustrací, otočila se a začala dělat kliky, dokud se už nemohla zvednout ze země.
Hermiona se překulila na záda a zadívala se do stropu.
Draco Malfoyi, kde je slabina v tvé dokonalé zbroji?
Jako by na povel se dveře otevřely a dovnitř vešel Malfoy. Hermiona otočila hlavu, aby se na něj podívala, stále příliš vyčerpaná na to, aby se pokusila zvednout z podlahy.
Chvíli na ni hleděl, než se mu v očích cosi mihlo.
„Předpokládám, že tohle je něco mudlovského,“ řekl.
Hermiona protočila oči a přinutila se vstát. Měla pocit, že celé její tělo je vyrobené z želatiny.
Malfoy se rozhlédl po místnosti. Jeho pohled se zastavil na lahvičce s lek-tvarem, který Hermiona odmítla vypít. Beze slova ho přivolal svou hůlkou a pohotově ho zachytil do pravé ruky.
„Uvědomuju si, že jako Nebelvír budeš mít vždycky problém pochopit některé zcela jasné věci. Neměl bych se tedy divit, že ti unikla zjevná instrukce, že to máš spolknout,“ řekl, koutky úst mu cukly v náznaku pobavenosti.
Hermiona si založila ruce na prsou a tvrdohlavě zůstala stát. I když by možná bylo strategicky výhodné působit poddajně a poslušně, bývalá mistryně lektvarů byla na něco takového příliš paranoidní.
„Co to je?“ zeptala se.
Malfoyův výraz se proměnil v triumfální.
„Řeknu ti to, když to poslušně vypiješ do poslední kapky,“ řekl a na tváři mu zahrál zlomyslný úsměv.
Hermiona se nepohnula. Malfoy se na ni chvíli jen klidně díval, pak se slabě usmál.
„Pojď sem, mudlovská šmejdko,“ poručil po chvíli.
Hermiona na něj zlostně pohlédla, zatímco její neposlušné nohy ji nesly přes místnost přímo k němu. Zastavila se až těsně před ním, tak blízko, že její hábit se skoro dotýkal jeho.
Zarytě zírala na jeho boty.
„Podívej se na mě, mudlovská šmejdko.“
Její brada se zvedla, až se jí pohled střetl s jeho očima. Pořád se usmíval.
„Snad víš, že tě nezabiju,“ řekl. Jeho oči se krutě leskly pobavením. „Konec-konců, kdybych to měl v plánu, asi by ses cítila povinna přiběhnout sama.“
Hermiona na něj zlostně hleděla. Ano, to věděla, ale jed byl jen jedním z bezpočtu věcí, kterými ji mohl omámit. Její srdce bušilo tak silně, že jí hučelo v uších.
„Otevři pusu,“ přikázal, uvolnil zátku lahvičky a naklonil ji nad její ústa. „Spolkni všechno.“
Hermionina ústa se zavřela, a ona polkla. Lektvar chutnal hořce a v ústech a krku zanechával jemné mravenčení, když klouzal dolů do žaludku. Cítila, jak se tam na okamžik zastavil, než se rozptýlil do jejího těla.
Cítila, jako by jí někdo rozbil vajíčko na temeni hlavy. Něco studeného jí pomalu stékalo po mysli, dokud ji zcela neobklopilo. Jako by jí někdo vyjmul mozek a uložil ho do nádrže s ledovou vodou. Její tělo bylo stále tam, ale její mysl—ne. Bylo to, jako by samu sebe pozorovala z pohledu třetí osoby.
Její tep se ustálil na klidném rytmu.
Měla by panikařit. Bylo to, jako by její vědomí bylo odpojeno od jejího těla. Žádný příval adrenalinu, žádná přirozená reakce na nebezpečí. Žádný strach.
Byl to jen poznatek: měla by panikařit. Nepanikařila.
Vzhlédla k Malfoyovi.
Věděla, že ho nenávidí. Byla to informace, která jí připadala nesmírně důležitá, a přesto ji necítila. Nenávist byla pouhou konstrukcí, nikoli emocí.
Malfoy ji sledoval upřeným pohledem.
„Jak se cítíš, mudlovská šmejdko?“ zeptal se po chvíli. Jeho ostré oči zkoumaly každý detail její tváře, očí, postoje. Sledoval ji, jak stojí před ním. Její ruce přestaly škubat, uvědomila si, když se na ně podíval. Připadalo jí, že ji systematicky zkoumá a analyzuje. Hermiona cítila, jak se jí kůže chvěje pod jeho pohledem, a jemné zamrazení jí přeběhlo po páteři, ale nebyl tam žádný doprovodný pocit strachu. Jen vědomí.
„Chlad,“ odpověděla. „Mozek mám chladný. Co jsi mi udělal?“
„Má ti to pomoct zvyknout si na panství,“ odpověděl, o krok ustoupil a dál ji pečlivě hodnotil. „Abych tě už nemusel osobně hlídat.“
Hermiona mlčela. Její mysl analyzovala.
Cizost panství ji znepokojovala. Neznámo. To ji přivádělo k panice.
Lektvar to zablokoval. Teď mohla jít kamkoliv.
Lektvar zablokoval všechno, uvědomila si. Nebyla smutná. Ani rozzlobená. Ani se nestyděla. Její zármutek zmizel. Její vztek.
Byla—nic.
Pouze existovala v chladné prázdnotě.
Vzhlédla k Malfoyovi. „Takový je to pocit, být tebou?“