Kapitola 9
Malfoy s ní po zbytek hodiny nepromluvil. Vytáhl z pláště knihu a začetl se do ní, zjevně zcela lhostejný k mrazivému chladu.
Hermiona na několik minut zavřela oči a snažila se donutit své srdce, aby přestalo divoce bušit, jen tím, že upřeně hleděla na oblohu.
Překoná to.
Nezáleželo na tom, co to bude stát.
Dny se rozplynuly do neurčité šedi.
Malfoy se každý den objevil hned po obědě a odvedl ji na terasu. Jakmile tam byli, většinou ji ignoroval, četl noviny nebo nějakou knihu. Hermiona se procházela po terase, snažila se najít odvahu k procházce. Dokázala sejít po mramorových schodech, ale pokaždé se zastavila, než se dotkla štěrku.
Na rozdíl od chodby ji tahle hranice nešla překonat. Logická a racionální část jejího uvažování náhle zcela vypověděla službu.
Posadila se tedy na schody, brala štěrk do rukou a házela kameny jeden po druhém co nejdál. Nebo je skládala do obrazců či run.
Nebyla žádná jiná možnost, jak se zabavit.
Malfoy na ni nikdy nepromluvil, a protože ona nemohla mluvit bez jeho svolení, žádný rozhovor nezačala. Ne, že by chtěla, ale ponižovalo ji, že k tomu potřebuje povolení.
Fakt, že Malfoyovi zjevně nepotřebovali žádné služebnictvo, znamenal, že od ní nečekali nic jiného než prostou existenci. Nedali jí žádné prostředky, jak se zabavit. Žádné knihy, papír, ani kousek provázku. Byla skoro stejně znuděná jako ve své cele v Bradavicích. S tím rozdílem, že ji navíc neustále sledoval odsuzující pohled portrétu, a věděla, že mimo její ložnici čeká celé panství, které by mohla prozkoumat – kdyby jen našla odvahu.
Hermiona opakovaně procházela všechny ložnice ve svém křídle. Studovala bludiště z živého plotu z oken tak dlouho, až si byla téměř jistá, že by našla cestu ven.
Snažila se sebrat odvahu sejít schody a prozkoumat další patra. Prvním patrem prošla s Malfoyem už téměř devětkrát. Sama se však nedokázala přinutit to udělat.
Osmý den se Malfoy po obědě neobjevil. Místo něj vešla do jejího pokoje léčitelka Stroudová.
Hermiona mlčky stála a sledovala, jak žena vykouzlila uprostřed místnosti vyšetřovací stůl.
Zdálo se, že všichni, které Hermiona nenáviděla, ji nutili lehat si na stoly. Voldemort. Malfoy. Stroudová. Hermiona automaticky přešla ke stolu a posadila se na jeho okraj, aby ji k tomu nikdo nemusel donutit.
„Otevři ústa,“ přikázala léčitelka Stroudová.
Hermionina ústa se automaticky otevřela, a Stroudová zvedla lahvičku s lektvarem a kápla jí jednu kapku do úst. Jakmile lahvičku znovu zazátkovala, Hermiona koutkem oka zahlédla její obsah a ztuhla. Veritasérum.
Asi to byl jeden způsob, jak udělat lékařské prohlídky efektivní—znemožnit pacientům lhát. Hermiona nechápala smysl. Pouta ji už tak činila poslušnou; léčitelka Stroudová jí mohla jednoduše přikázat, aby řekla pravdu.
Léčitelka Stroudová si zřejmě všimla výrazu na Hermionině tváři.
„Věci to zjednodušuje,“ řekla Stroudová a mávla hůlkou. „Kdyby vám Nej-vyšší soudce nařídil lhát o něčem, byla byste vnitřně rozpolcená. Takhle není vaše upřímnost vaší vinou.“
Hermiona přikývla. Asi to dávalo smysl.
„Hmm. Ještě nejste těhotná. Myslím, že bylo poněkud přehnané doufat tak brzy.“
Hermiona se téměř zhroutila úlevou. Pak si však uvědomila, že to znamená, že ji Malfoy znovu položí přes stůl na dalších pět dní, a úleva se rychle rozplynula.
„Podívejte se na mě, slečno Grangerová,“ přikázala léčitelka Stroudová. „Ublížil vám tu někdo od té doby, co jste tady?“
Hermiona na ni hleděla upřeně, zatímco její ústa odpověděla samovolně.
„Byla jsem pětkrát fyzicky znásilněna a dvakrát mentálně.“
Léčitelka Stroudová vypadala nezúčastněně, jen zamyšleně.
„Nitrozpyt je bolestivý?“
„Ano.“
„Hmm. Udělám si poznámku. Jiná újma?“
„Ne.“
„Velmi dobře. To je úleva. U některých ostatních byly problémy.“
Hermionu zachvátil mrazivý pocit hrůzy, jako by se jí dotkl přízrak.
„Jsou—jsou v pořádku?“ zachraptěla.
„Ach, ano. O všechno jsme se postarali. Někteří muži jednoduše potřebují připomenout, že dary Pána zla mohou být odebrány, pokud se o ně nebude správně pečovat,“ odpověděla Stroudová. Ve tváři neměla ani náznak soucitu nebo výčitek, zatímco dál mávala hůlkou nad Hermionou.
Hermiona měla chuť té ženě zlomit vaz. Ruce se jí třásly, jak se snažila ovládnout.
Léčitelka Stroudová si Hermioniny sotva maskované zuřivosti nevšímala. Seslala diagnostické kouzlo zaměřené na Hermionino podbřišek.
„Žádné natržení. To je úleva. Bylo by to komplikované. Měla jsem přijít dřív, abych vás zkontrolovala, ale měla jsem plno práce. Dozor nad všemi umístěními byl mnohem zdlouhavější, než jsem očekávala.“
Stroudová očividně čekala Hermionin soucit. Hermiona však ostentativně zírala na hodiny a mlčela.
„Vaše fyzická kondice se trochu zhoršila. Chodíte ven každý den cvičit?“ zeptala se Stroudová podrážděně.
Hermiona ztuhla; její hruď se sevřela, zatímco se snažila dýchat a odpověděla co nejlhostejněji.
„Já—nechodila jsem. Ale Nejvyšší soudce na to začal dohlížet.“
„Chodíte? Dlouhé procházky jsou důležité pro kondici.“
„Já—nemůžu.“
Stroudová se na ni upřeně zadívala. „Nemůžete?“
Hermiona si skousla ret a zaváhala. „Mám záchvaty paniky—už jen odejít z tohoto pokoje je těžké. Nejvyšší soudce mě bere na terasu na hodinu, ale já—já nemůžu—nemůžu… Já prostě nevím—je to tak—tak—“
Hermiona začala lapat po dechu, když se snažila popsat své pocity. I s pomocí veritaséra zápasila s tím, jak ten strach vyjádřit slovy. Bojovala také s vlnou vzteku a zoufalství, kterou v ní vyvolávalo vědomí, že čelí tak iracionální překážce, kterou nedokáže sama překonat.
Hermiona stiskla rty, ale ty se jí prudce zkřivily. Cítila tlak ve tvářích a očích, jak se snažila nerozplakat.
„Zajímavé,“ poznamenala léčitelka Stroudová a začala si zapisovat poznámky. „Zřejmě důsledek vašeho uvěznění. Nenapadlo mě, že by pobyt venku mohl být problém. Hmm. Uklidňující lektvar by nestačil, ale nemohu vám nasadit trvalý lektvar proti úzkosti; ty narušují těhotenství. Možná něco dočasného, co by vám pomohlo se přizpůsobit. Budu to muset prozkoumat.“
Hermiona mlčela.
„Hygienické potřeby pro váš cyklus budou poskytovány denně,“ dodala Stroudová a pokračovala v psaní. Pak jako by ji něco napadlo, zvedla oči a zvědavě se na Hermionu podívala. „Jak—jak jste to řešila, když jste byla ve vězení?“
„Prostě jsem krvácela,“ odpověděla Hermiona. „Cela se udržovala čistá, ale nic nebylo k dispozici.“
Stroudová zavrtěla hlavou s jemným nesouhlasem, jako by měla nějakou morální převahu nad Umbridgovou za to, jak Hermionu zacházela.
„Je ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala se léčitelka Stroudová Hermiony.
„Myslím, že jste zlá a nelidská,“ odpověděla Hermiona okamžitě.
Nestihla si ani uvědomit, že ta slova říká; veritasérum je z ní prostě vytáhlo.
Výraz na tváři léčitelky Stroudové na okamžik zakolísal.
„No, řekněme, že jsem si o to asi řekla. A co vaše zdraví? Je něco, co bych o něm měla vědět?“
Hermiona chvíli přemýšlela. „Ne.“
„Dobrá tedy.“ Healer Stroudová naposledy nahlédla do svých poznámek. „Ach. Málem jsem zapomněla. Sundejte si punčochy.“
Hermiona je poslušně stáhla. Léčitelka Stroudová přejela pohledem její nohy a mávla hůlkou. Ostré, pálivé teplo se na několik vteřin rozlilo Her-mioninýma nohama.
Hermiona tiše zasyčela překvapením. Když pálení ustalo, podívala se dolů a viděla, že její nohy jsou jasně červené a podrážděné.
„Trvalé kouzlo na odstranění chloupků. Někteří muži si stěžovali. Jeden z nich se pokusil poskytnout lektvar do koupele, ale ta zlomyslná malá čaro-dějka ponořila hlavu pod vodu a vynořila se úplně holohlavá.“
Léčitelka Stroudová podala Hermioně malou skleničku s výtažkem z hrbouna.
„Podráždění by mělo zmizet za den nebo dva. Promluvím si s Nejvyšším soudcem o vašem stavu.“
Stroudová vložila Hermionin spis zpět do aktovky. Hermiona seskočila z vyšetřovacího stolu a stála rozpačitě na místě, punčochy v jedné ruce a skleničku s výtažkem z hrbouna v druhé. Stroudová mávnutím hůlky nechala stůl zmizet a bez dalšího slova opustila místnost.
O půl hodiny později se objevil Malfoy, vypadající ještě naštvaněji než obvykle.
Hermiona si oblékla plášť a následovala ho. Když došli na terasu, vrhl na ni znechucený pohled.
„Musíš ujít aspoň kilometr denně.“
Hermiona na něj zamrkala.
„Poslal bych tě s domácím skřítkem, ale Stroudová má strach, že by tvoje zranění mozku, které sis sama způsobila, mohlo vyústit v záchvat, kdyby ses dostala do stresu.“ Vypadal vzteky tak, že by nejradši něco rozbil. „Teď tě musím doprovázet já.“
Na chvíli upřel pohled na pozemky, než dodal: „Jsi horší než pes.“
Sešel prudce schody a postavil se na štěrkovou cestu.
„Pojď,“ řekl chladným hlasem. Oči mu nebezpečně blýskaly a rty měl stisknuté do tvrdé linky, zatímco ji sledoval.
Hermiona na něj nevěřícně zírala. Peklo zamrzne dřív, než by jí přítomnost Draca Malfoye zabránila mít panický záchvat.
Přinucení ji však táhlo vpřed.
Hermiona se zhluboka nadechla, když opatrně sestoupila ze schodů a po krátkém zaváhání vstoupila na štěrk. Ušla čtyři kroky směrem k němu a málem se rozplakala vzteky, když nezamrzla na místě.
Zřejmě byl dnes v pekle opravdu studený den.
Malfoy se otočil na podpatku a zamířil po cestě, zatímco ho Hermiona následovala.
Cestou si uvědomila, že je to zřejmě kvůli poutům. Nařídil jí jít, a tak šla. Pouta ji nutila být poslušnou během znásilnění. Zdálo se, že bez ohledu na to, jak přesně kouzlo působilo, dokázalo utlumit její paniku stejně účinně, jako potlačilo její touhu vzdorovat Malfoyovi a způsobit mu pomalou a krutou smrt.
Prošel podél vnější strany bludiště z živého plotu, dokud ho zcela neminuli, a pak ji vedl po cestách mezi růžovými záhony připravenými na zimu.
Hermiona se zamyslela, jestli na Malfoyově panství existuje vůbec něco, co nepůsobí chladně, mrtvě a sterilně. Cesty ze štěrku neměly ani jeden kamínek mimo cestu. Růžové keře byly precizně ostříhané na zimu. Živé ploty se ostře tyčily k nebi v přesných, rovných liniích.
Hermiona nikdy neměla formální anglické zahrady příliš v lásce, ale ty na Malfoyově panství byly snad ty nejstrašnější, jaké kdy viděla. Ploty, bílý štěrk, holé stromy a keře zastřižené na centimetr přesně.
Dokázala si představit, že na jaře a v létě vypadají o něco lépe, ale v jejich současném stavu viděla parkoviště s větší estetickou hodnotou.
Malfoy zřejmě také neměl v úmyslu si krajinu vychutnávat.
Po hodině vzteklé chůze po cestách zamířil zpět k domu. Když se přiblížili, Hermiona si všimla, že se v jednom z horních oken pohnula záclona.
Malfoy ji doprovodil do jejího pokoje, ale místo toho, aby odešel, tam zůstal a zíral na ni.
Hermiona se stáhla a začala si pohrávat s přezkou na plášti. Možná když ho bude ignorovat, odejde.
„Do postele,“ přikázal po chvíli.
Hermiona vzhlédla, překvapená, a Malfoy se zlomyslně ušklíbl, když k ní vykročil.
„Ledaže bys to radši dělala na podlaze,“ řekl.
Hermiona se nepohnula. Jen na něj zírala, ochromená hrůzou. Malfoy pozvedl hůlku a po krátkém, neverbálním gestu Hermiona pocítila, jak ji jeho magie zachytila a smýkla s ní dozadu, až narazila do postele a převrátila se na ni.
Malfoy se k ní líně přiblížil, tvářil se znuděně, ale v očích mu jiskřilo. Hermiona si skousla ret, aby nezačala kňučet, a zkřížila si ruce na prsou.
Stál nad ní, a když mezi její nohy vtlačil své, naklonil se nad ni.
Hermiona si přála propadnout se do postele a tam se udusit. Přála si, aby mohla křičet. Přála si mít aspoň kousek své magie, aby se mohla bránit.
Poslušná. Tichá. Nebudeš klást odpor.
Zasunula bradu k rameni a pokusila se před ním co nejvíc stáhnout.
Pravou ruku položil na matraci vedle její hlavy, a pak ucítila špičku jeho hůlky pod svou bradou.
„Podívej se na mě, mudlovská šmejdko,“ přikázal.
Její brada se zvedla a ona se podívala přímo do jeho očí, vzdálených od jejích jen několik centimetrů. Jeho zornice byly zúžené a šedá v jeho duhovkách vypadala jako bouře.
Vnikl do její mysli.
Hermiona překvapeně zalapala po dechu.
Jeho nitrozpyt byl chladný. Jako pád do ledového jezera. Byla to jasná, bodavá bolest.
Na rozdíl od předchozích pokusů byla její mysl nezastřená traumatem nebo šokem. Zážitek byl o to živější. Prolétal jejími vzpomínkami, soustředil se na všechny uzamčené části. Pokusil se prorazit jednu z nich, dokud jí nevydral z hrdla bolestný sten.
Pohyboval se rychle, jako by si jen ověřoval, že k nim stále nemá přístup. Když si ověřil, že se nezměnily, přesunul se k přítomnosti.
Zdálo se, že ho baví její rostoucí nenávist. Jak zoufale si přála ho zabít. Pozoroval, jak prozkoumává ostatní pokoje, jak běží přes pozemky a znuděně sedí na schodech terasy. Jak četla Denního věštce. Její panický záchvat.
Zkoumal její opakované pokusy vzpomenout si na detaily Brumbálovi smrti a na to, jak si nemohla vybavit něco ohledně kouzelníkovy ruky. Ten detail upoutal jeho pozornost. Pokusil se najít informace, ale ať už Hermiona skryla vzpomínky kamkoliv, nedokázal je najít.
Cítila jeho podráždění, když se nakonec přesunul k její schůzce se Stroudovou, jejich procházce přes pozemky a její hluboké nelibosti k zahradám. Když se dostal k její hrůze poté, co jí přikázal jít do postele, konečně se stáhl z její mysli.
Zpříma na ni shlížel s pohrdavým úšklebkem.
„Buď si jistá, mudlovská šmejdko, že nemám nejmenší chuť se tě dotknout. Už jen tvoje existence v mém sídle je pro mě odporná.“
„Ten pocit je rozhodně vzájemný,“ odpověděla Hermiona suše. Nebyla to zrovna nejlepší odpověď; její hlava pulzovala bolestí. Měla pocit, jako by jí Malfoy vtlačil celý svůj mozek do jejího, a uvnitř ji pohmoždil.
Malfoy se narovnal a shlížel na ni, jako by očekával, že ještě něco řekne. Hermiona na něj upřeně hleděla.
„Opravdu jsi zabil Brumbála?“
Malfoy se ušklíbl, opřel se o sloupek postele, zkřížil ruce a naklonil hlavu na stranu.
„To jsi snad zapomněla i na to? Pamatuješ si vůbec něco užitečného, nebo jen rutinně zapomínáš na všechno, co není v učebnici?“ pohlédl na své nehty, jako by se nudil, a pak je ledabyle přeleštil o svůj hábit. „Předpokládám, že na nic jiného jsi nikdy nebyla dobrá. Ani během války jsi nebojovala, že? Já tě rozhodně nikdy neviděl. Nikdy jsi nebyla venku s Potterem a Weasleym. Jen jsi schovávala. Trávila jsi čas na ošetřovnách, mávala hůlkou zbytečně a zachraňovala lidi, kterým by bylo lépe po smrti.“
Jeho slova způsobila, že Hermioně bleskově vybledla krev z tváře, až se jí celý svět začal točit před očima. Zalapala po dechu, jako by ji trefil potlouk.
Všechny ty chvíle, kdy léčila Rona, Billa, Charlieho, George a Freda, Tonksovou, Remuse, Ginny, Hannah, Angelinu, Katie…
Zachránila je, aby nakonec zemřeli na konci války. Zachránila je, aby byli mučeni k smrti. Zachránila je, aby byli zotročeni a znásilněni.
Sevřela si ruce přes ústa a tlačila prsty na rty, až cítila obrysy svých zubů. Celé její tělo se na posteli chvělo, a i když se snažila neslzet, tlumený vzlyk se jí přece jen vydral mezi prsty. Oči jí začaly pálit právě ve chvíli, kdy se jí Malfoyova tvář rozmazala za závojem slz. Přetočila se na bok a schoulila se do klubíčka.
„Když už jsi tak zvědavá,“ pokračoval Malfoy s ledovým klidem, „Pán zla mi osobně přikázal zabít Albuse Brumbála někdy během šestého ročníku. Takže jedno páteční ráno, když ten pitomý stařík prošel kolem mě na chodbě, jsem ho zezadu zasáhl kletbou smrti. Zastavil se, aby si povídal s pár prváky o citrónových bonbonech nebo nějakém stejně stupidním tématu. Docela neopatrné, nechávat se takhle nechráněný. Ale takoví už Nebelvíři jsou. Nikdy nepočítají s tím, že by je někdo mohl prostě za bílého dne zavraždit. Jsem si téměř jistý, že dokonce věděl, že se ho pokusím zabít, ale stejně se ke mně otočil zády. Asi si myslel, že na to nebudu mít odvahu.“ Pohrdavě si odfrkl, než pokračoval s náznakem pobavené neochoty. „To je jediná nevýhoda používání smrtící kletby zezadu; oběť přijde o ten zlomek vteřiny, kdy si uvědomí, že umírá.“
Hermiona si kousala ret, zatímco poslouchala jeho ledabylé vyprávění. Když se na to rozhodla zeptat, čekala, že jeho odpověď bude krutá a domýšlivá. Ale přesto ji šokovalo, když to slyšela.
„Předpokládám, že tvůj pán byl s tebou velmi spokojený,“ řekla, aniž by se na něj podívala.
„Byl,“ odvětil Malfoy, zatímco se opíral o sloup postele, zkřížil ruce a naklonil hlavu na stranu. „Obzvlášť poté, co jsem mu přinesl hůlku toho starého blázna. Večer večeřel s matkou a mnou, tady, v tomto sídle. Byl jsem prohlášen za chráněnce.“
Jeho tón zněl jaksi dutě. Hermiona se na něj přes rameno podívala. Nedíval se na ni. Oči měl upřené na okno, a vypadal téměř zamyšleně a zasněně. Jako by se jeho mysl toulala někde jinde.
Náhle se vzpamatoval a věnoval jí tenký úsměv.
„Potřebuješ ještě nějaké další podrobnosti?“ Pozvedl obočí, když se na to zeptal. Jeho výraz působil mechanicky.
„Ne,“ odpověděla a sklopila pohled od jeho tváře. „To bylo vše, co jsem chtěla vědět.“
„Tak tedy.“ Narovnal si hábit a otočil se k odchodu. „Venkovní svět na mě volá. Zkus během mé nepřítomnosti nedostat záchvat, mudlovská šmejdko.“