Kapitola 8
REPOPULAČNÍ PROGRAM V PLNÉM PROUDU!
Potterova mudlovská šmejdka je mezi prvními náhradnicemi vybranými Pánem zla k zvýšení počtu kouzelnické populace.
První fáze britského programu na obnovu kouzelnické populace byla zahájena. Vhodné mudlovské šmejdky a polokrevné náhradnice byly přiděleny mnoha nejvýznamnějším kouzelnickým rodinám v Británii s cílem posílit kouzelnickou populaci. Přidělení bylo osobně schváleno samotným Pánem zla po konzul-taci s léčitelkou Lydií Stroudovou, která se ve své kariéře specializovala na magickou genetiku a kouzelnickou plodnost.
Nejpozoruhodnější mezi náhradnicemi je mudlovská šmejdka Hermiona Grangerová, poslední přeživší členka teroristické buňky známé jako Fénixův řád. Tato čarodějka byla od mládí známá svými romantickými spojeními s proslulými kouzelníky, zejména v roce 1994, kdy byla spojována hned se dvěma účastníky Turnaje tří kouzelnických škol, Harrym Potterem a Viktorem Krumem. Nyní si možná našla cestu do postele svého dosud nejmocnějšího kouzelníka.
Draco Malfoy, nejvíce proslulý svou vraždou čaroděje Albuse Brumbála ve věku pouhých šestnácti let, je již dlouho váženým Smrtijedem. Věštec potvrdil z několika zdrojů, že náhradnice Grangerová byla před více než týdnem dopravena na Malfoyovo sídlo. Poté, co Lucius Malfoy po smrti Narcissy Malfoyové v roce 2001 abdikoval na svůj titul lorda ve prospěch svého syna, zůstala rodová linie bez následníka.
Mladý lord Malfoy se však bohužel nemůže příliš při-poutat ke zrádkyni, která zahřívá jeho lože. Jakmile Grangerová porodí tři dědice rodu Malfoyů, léčitelka Stroudová potvrzuje, že náhradnice bude přesunuta do další čistokrevné kouzelnické rodiny, aby dále napomáhala rozšíření britské kouzelnické krve.
Pokud budou výsledky těchto snah o rozšíření pokrevních linií stejně úspěšné, jak se očekává, léčitelka Stroudová doufá, že podobné programy budou zavedeny po celé kouzelnické Evropě během jednoho roku…
Takže to byl Malfoy, kdo zabil Brumbála. Další jméno na seznamu těch, které zavraždil Nejvyšší soudce.
Lucius byl stále někde naživu.
O ostatních ženách zapojených do repopulačního programu nepadla žádná zmínka. Hermiona očima horečně přelétala další sloupce, shromažďovala každou sebemenší informaci.
Další článek uváděl popravy, které byly v Británii vykonány Nejvyšším soudcem. Byla tam i fotografie. Několik zubožených mužů a žen klečelo na podium. Za nimi, v černých šatech a zdobené masce, stál Nejvyšší soudce. Na fotografii vytáhl hůlku a jedním lhostejným pohybem zabil prvního člověka. Tělu, které padalo k zemi, sotva věnoval pohled, než seslal další kletbu na další oběť. Smyčka na fotografii trvala jen několik vteřin, ale Malfoy během ní zabil tři lidi na podium, než se začala opakovat.
Hermiona zírala. Vstřebávala každý detail.
Věděla, že za maskou se skrývá Malfoy, a právě proto to bylo tak do očí bijící. Nenuceně elegantní držení těla. Lhostejné sesílání kouzel. Smrtící chlad, který z něj vyzařoval.
Nicméně ani článek o šlechtitelském programu, ani sloupek o popravách nezmínily, že Malfoy je Nejvyšší soudce. Jako by titul a jeho nositel byly oddělené.
Anonymita byla překvapující. Noviny dokonce nenabízely žádné spekulace o tom, kdo by Nejvyšší soudce mohl být. Jako by nebylo dovoleno něco takového zveřejnit.
Hermiona si ten detail promítala v hlavě.
Nejvyšší soudce byl Voldemortovou pravou rukou, zřejmě jeho zástupcem. Hermiona přemýšlela, zda anonymita sloužila více Voldemortovým zájmům nebo Malfoyovým. Podezřívala, že pravděpodobně Voldemortovým. Pán zla měl v Malfoyovi mimořádně mocnou loutku. Dokonce ani Voldemort, když zabil Harryho, nesesílal kletbu tak rychle a s takovou lehkostí.
Bylo by nevhodné dovolit Malfoyovi možnost získat vlastní přívržence, hromadit osobní moc a pak se pokusit svého pána svrhnout. Donutit Malfoye zůstat anonymním za titulem – a dovolit to vědět jen Smrtijedům a dalším důvěryhodným sluhům – to byl pravděpodobně prostředek, jak Malfoye kontrolovat.
Voldemort měl Malfoye pevně pod dohledem.
Možná měl Malfoy tajné ambice, kterých se Voldemort obával.
To z Malfoye dělalo dokonalou past pro bojovníky Odboje. Kdyby se někdo pokusil Hermionu zachránit, předpokládal by, že útočí na zhýčkaného, druhogeneračního Smrtijeda. Netušil by, že kráčí přímo do pasti Nejvyššího soudce, Voldemortova nejznámějšího smrtícího služebníka.
Hermiona pročítala zbytek novin. Severní Evropa stále nepodlehla kontrole Smrtijedů. Voldemort agresivně postupoval, aby Skandinávské země podmanil. Zdálo se, že upíři, babizny a další temná stvoření, která byla během války přivedena do Británie, byla během posledních měsíců přesunuta na sever Evropy.
O povstání v Rumunsku nebyla žádná zmínka. Ani o známých členech Odboje, kteří by mohli dál bojovat.
Pius Břichnáč byl stále ministrem kouzel. Na příští rok byl plánován turnaj tří kouzelnických škol. Několik stránek bylo věnováno mezinárodním zápasům ve famfrpálu. Zdálo se, že sport zůstával přitažlivým rozptýlením i pod nadvládou temného režimu.
Zbytek novin tvořily společenské rubriky.
Astoria Malfoyová byla prominentní společenská osobnost. Byla pravidelnou účastnicí společenských událostí, sponzorovala charitativní projekty a významně financovala poválečné památníky. Malfoy ve společenských rubrikách téměř nefiguroval, pouze občas doprovázel svou ženu.
Hermiona četla každé slovo, včetně inzerátů. Hledala jakékoli náznaky. Jakoukoli podprahovou zprávu. Něco, co mohlo být nevyřčeno, ale naznačeno.
Pokud tam něco takového bylo, Hermiona byla příliš odtržená od současných událostí, aby to dokázala rozpoznat.
Nakonec noviny pečlivě složila ztuhlými prsty a vrátila je na místo, kde byly ponechány na terase.
Masírovala si promrzlé ruce, když spěchala zpět vzhůru do domu.
Překvapivě u toho nedostávala panický záchvat, přestože se vracela sama. Možná jen proto, že byla tak rozptýlená zimou. Sevřela ruce v naději a doufala, že to tak zůstane.
Cesta zpět do jejího pokoje byla jednoduchá. Jakmile se vrátila, spěchala do koupelny a pustila si studenou vodu. Nechala ji téct přes ztuhlé ruce, dokud se do nich pomalu nezačal vracet cit a voda přestala být cítit jako horká. Poté otevřela kohoutky vany a napustila si teplou lázeň.
S úlevným povzdechem se ponořila do vody a užívala si, jak mizí chlad, který jí prostoupil celé tělo. Třela si chodidla a kotníky, dokud z nich nezmizely i poslední zbytky špíny.
Po životě v cele si už nikdy nebude vážit čistoty jako samozřejmosti. Nebyla si jistá, jestli se někdy přes to nové vzrušení, které jí poskytovalo ponořit se až po krk do velkého množství vody, vůbec přenese. Momentálně to byl jediný světlý bod její existence.
Totéž se rozhodně nedalo říct o jídle. Přestože bylo očividně připravováno z drahých surovin, jeho účel byl pouze výživový. Nevěděla toho moc o dietě před těhotenstvím, ale nechápala, proč mohla jíst jen vařenou, nesolenou a nepřekořeněnou zeleninu, žitný chléb s neslaným máslem a vařené maso či ztracená vejce (také bez soli). Zabila by za pytlík brambůrků.
Zatímco seděla ve vodě a pomalu se zahřívala, přemýšlela nad dnešním odhalením.
Její ‚náhradní mateřství‘ pod bedlivým dohledem Malfoye bylo využíváno jako návnada.
Výsměšný, provokativní tón článku na titulní straně ji rozzuřil. Pečlivě vyvážený text, který se snažil Hermionu zároveň dehumanizovat, aby si nevyvolala soucit u veřejnosti, a současně podněcovat rozhořčení mezi případnými sympatizanty.
Hermiona přemýšlela, jaká bezpečnostní opatření byla zavedena, aby chytila potenciální zachránce. Byli v Malfoyově sídle rozmístěni další Smrtijedi? Nebo se předpokládalo, že si s nimi všemi osobně poradí samotný Nejvyšší soudce?
Pokud platila první možnost, bude muset být obezřetná a pokusit se je odhalit. Byli by dalším problémem při jejím útěku—pokud by si u některého z nich nedokázala vzbudit sympatie. Nebo by je možná mohla zkusit přimět, aby ji sami zabili, pokud by na to přišlo. Velmi ambiciózní a pochybný plán, vzhledem k tomu, že by Malfoy myšlenku pravděpodobně objevil v její hlavě dlouho předtím, než by měla šanci ho realizovat.
Pokud byl v domě jen Malfoy, šlo by o znepokojivý důkaz Voldemortovy důvěry v jeho schopnosti.
Jak nebezpečný Malfoy vlastně byl?
Hermiona si opřela hlavu o kolena a pokusila se jasněji si vzpomenout na okolnosti Brumbálovi smrti před více než osmi lety. Podrobnosti jí však připadaly—rozmazané.
Pevně zavřela oči a snažila se je vybavit.
Stalo se to necelý měsíc po začátku šestého ročníku. Ochranná kouzla v chodbách se aktivovala, když byla použita smrtící kletba. Hrad se ponořil do peruánského zatmívacího prášku - okamžitá temnota, ozývaly se výkřiky a studenti v panice utíkali. Když temnota konečně opadla, zůstaly desítky zraněných, vyděšených studentů a Brumbálovo mrtvé tělo. V tom chaosu bylo pošlapáno.
Prváci z Mrzimoru a Zmijozelu se právě vraceli do hradu z hodiny bylinkářství. Byli jediní, kdo něco viděli. Jejich svědectví si však protiřečila.
Brumbál prošel kolem. Na chodbě byl starší student. Možná dva. Muž. Havraspár. Zmijozel. Nebelvír. Mrzimor. Cormac McLaggen. Adrian Pucey. Colin Creevey. Ernie Macmillan. Draco Malfoy. Zachariáš Smith. Anthony Goldstein.
Po třech týdnech školy prváci stále nepoznali mnoho studentů z vyšších ročníků. Obecná shoda však byla, že to byl někdo blonďatý.
Slyšeli kletbu. Pak temnota. Někteří tvrdili, že to bylo naopak: nejprve temnota, pak kletba. Všichni křičeli a utíkali. Nikdo nic neviděl. Všechny ochranné bariéry ječely.
Když temnota zmizela, profesoři všechny shromáždili ve Velké síni. Dorazilo oddělení pro uplatňování kouzelnických zákonů, aby vyslechlo studenty a prozkoumalo tělo.
Pitva dospěla k závěru, že příčinou smrti byla Kletba smrti do zad. Žádná další nedávná magie nebyla zaznamenána.
Bylo tam ale ještě něco—něco s Brumbálovou rukou—
Hermiona se zoufale snažila si vzpomenout. Měla pocit, že to byl důležitý detail. Vzpomínka se však vytrácela mimo dosah.
Všichni starší studenti jmenovaní prváky byli vyslechnuti a zbaveni podezření. Až na Draca Malfoye. Ten chyběl. Hrad a pozemky byly prohledány. Byl pryč.
Bystrozoři byli vysláni na Malfoyovo sídlo, ale zjistili, že je neproniknutelné. Malfoy byl považován za vinného. Zda kletbu seslal sám, zda měl pomoc, a proč to udělal, zůstalo nezodpovězeno.
Řád předpokládal, že šlo o pokus vykoupit rodinu Malfoyů po Luciusově selhání a uvěznění po bitvě na Odboru záhad.
Hermiona si nevzpomínala, že by se někdy potvrdilo, že Malfoy zabil Brumbála. Po převzetí Ministerstva kouzelnictví Smrtijedy o šest měsíců později bylo obtížné získat spolehlivé informace. Denní věštec se okamžitě stal plnohodnotným propagandistickým nástrojem.
Bylo to potvrzeno? Nepamatovala si to.
Hermionina neschopnost si vzpomenout nic neznamenala. Nedokázala ani určit, kde jsou mezery v jejích vzpomínkách. Dokud ji nebyla položena konkrétní otázka, neuvědomila si, co jí chybí.
Když se pokusila své vzpomínky magicky uspořádat, bylo to jako plazit se skrze dehet. Vyčerpávající. Téměř zbytečné. Pokud do toho vložila víc než jen tenký pramínek magie, aktivovaly se pouta a všechnu energii jí vysály.
Nejjasnější představu o tom, kde jsou ztracené vzpomínky, měla z Voldemortových, Snapeových a Malfoyových pokusů proniknout do nich.
Bolest, šok a trauma rozmazaly detaily. Zdálo se, že jen několik ztracených vzpomínek je roztroušeno během války, ale většina je soustředěna v posledním roce, těsně před jejím uvězněním.
Mezery v jejích znalostech rvaly Hermionu zevnitř. Zoufale toužila vědět, co jí chybí, ale zároveň se bála získat informace zpět. Připadala si, jako by kráčela minovým polem. Neměla tušení, kde by mohla šlápnout vedle.
Přijmout ztrátu informací—ztrátu pochopení—bylo jako cítit uvnitř sebe hořký jed.
Proč prohráli válku?
Nemohla si alespoň na to vzpomenout?
Bylo to, jako by hrála s Malfoyem šachy, ale pouze on viděl šachovnici.
Zoufale se snažila získat jakýkoli střípek vědomostí.
Jakmile by se dozvěděla pravdu, její nepřátelé by to věděli také. Její nevědomost byla zároveň štítem i zbraní. Získávala jí čas na útěk, ale mohla ji každou chvíli zničit.
Z nějakého důvodu si byla téměř jistá, že ji to přivede k záhubě.
Bylo to, jako by jí nad hlavou visel Damoklův meč.
Když konečně vylezla z koupele, měla prsty na rukou scvrklé od vody. Cítila se vyčerpaná. Zalezla do postele a přitiskla k sobě polštář.
Její mysl běžela dál a dál, plná otázek, na které neměla odpovědi.
Další den se Malfoy objevil hned po obědě.
Hermionino srdce kleslo, ale poslušně si oblékla plášť a následovala ho. Už samotná jeho přítomnost ji děsila natolik, že jí bušilo srdce. Přemýšlela, jestli to dokáže vnímat skrze to, co používal k jejímu monitorování.
Když dorazili na verandu, Malfoy okamžitě vyčaroval židli, usadil se a rozevřel noviny. Hlavní článek byl o novém památníku na počest Volde-morta. Byl odhalen v Příčné ulici. Hermiona stála nešikovně vedle dveří a přemýšlela, kam má jít.
Podívala se na Malfoye a chtěla se ho na něco zeptat, ale bylo to, jako by její tělo otázku spolklo dřív, než ji mohla vyslovit.
Ticho.
Nemohla zahájit rozhovor.
Zamračila se a zadívala se na bludiště z živého plotu. Předpokládala, že bude muset jen bezcílně bloudit.
Vykročila pryč, ale při tom na ni začal doléhat nepříjemný pocit. Zvedla oči a zahleděla se na otevřenou, šedou oblohu…
Měla pocit, že její srdce najednou přestalo bít.
Bylo to, jako by všechen vzduch a zvuk kolem ní byly náhle vysáty, a zůstala jen prázdnota nekonečna před ní.
Nebyl tam žádný vzduch.
Měla pocit, že se dusí. Její srdce začalo prudce bít. Rychleji a rychleji. Mohla ho slyšet.
Viděla schody. Štěrk. Živý plot.
Připadalo jí to jako…
Nic.
Jako by vesmír končil u jejích špiček.
Kdyby udělala krok vpřed, zřítila by se do něj.
Ztuhla. Snažila se pohnout, ale jen se chvěla a nedokázala to.
Kousla se do rtu. Snažila se dýchat. Snažila se přinutit udělat krok vpřed.
Bylo to tak—otevřené.
Zavřela oči.
Je to jen v její hlavě. Jen v její hlavě.
Snažila se dýchat. Nasávala rychlé, přerývané nádechy, zatímco se zoufale snažila uvažovat.
Včera byla v pořádku. Byla tak zděšená a naštvaná. Uběhla několik kilometrů. Ale teď—
Nemohla—
bylo toho na ni moc.
Nepamatovala si, že by svět dřív působil tak nekonečně. Nebe bylo tak…vysoko. Cesty se táhly donekonečna. Netušila, kde končí.
Ruce se jí začaly třást a škubat, když na to pomyslela. Bylo jí na zvracení.
Chtěla zpátky do svého pokoje.
Chtěla se schoulit do kouta a cítit kolem sebe zdi.
Zírala dolů na své nohy a cítila, jak se jí do očí derou slzy. Panika v ní narůstala jako přílivová vlna. Srdce jí bilo stále rychleji, jako lapené ptáče, které se snaží dostat z klece. Tluče se o její hrudník, až se málem samo zabije.
Hermiona si přitiskla ruce na ústa a snažila se nezrychleně dýchat.
Ostrý zvuk ji najednou vytrhl. Podívala se a zjistila, že Malfoy drtí noviny v rukou tak silně, že mu klouby zbělaly. Ruce se mu lehce chvěly.
Vyjekla a o krok ustoupila.
„Promiň—promiň—,“ koktala vyděšeně. „Já—půjdu—“
Ušla jen pár kroků, než jí nohy odmítly dál sloužit.
Bála se být blízko Malfoye, ale ani on nepřevážil hrůzu, která ji pohltila, když se pokusila jít vpřed. Plíce jí připadaly, jako by z nich někdo vytlačil veškerý vzduch. Otevřela ústa a pokusila se nadechnout. Ale nic.
Hrůza se do ní zařezávala, jako by jí nějaké stvoření zarylo drápy do zad. Stahovalo je dolů po páteři. Rvalo ji to. Odhalovalo všechny svaly, nervy a kosti zimnímu vzduchu. A ona umírala.
Nemohla dýchat.
Svět se nakláněl.
Do rukou a paží jí bodaly jehličky.
Všude kolem ní bylo jen to otevřené prázdno—
Nemohla přestat třást se. Nemohla zastavit paniku. Nemohla jít dál—
Bylo to tak otevřené. Prázdnota. Nicota. Nekonečno. Byla v tom sama.
Ani zdi. Nic.
Mohla by křičet navždy. Žádný zvuk.
Nikdo by nepřišel.
Oblohu pohlcovala tma.
Pak už nebude nic.
Nikdo nepřijde.
Nemohla—
„Přestaň,“ zavrčel náhle někdo za ní.
Realita na ni dopadla jako přívalová vlna. Trhla sebou a ohlédla se. Malfoy měl tvář bledou jako křída a oči mu nebezpečně jiskřily, zatímco ji sledoval.
„Máš povinnost být venku. Nemáš povinnost se potulovat. Nepřivoď si psychické zhroucení, které by ohrozilo můj přístup k tvým vzpomínkám.“
Jeho tvář se mírně zkřivila, když ji dál pozoroval. Vytáhl hůlku a vykouzlil další židli.
„Sedni si. A uklidni se,“ přikázal ledovým tónem.
Hermiona se zhluboka nadechla a nechala nohy, aby ji zanesly ke židli. Snažila se nepodlehnout záplavě úlevy, která ji zaplavila. Posadila se a zadívala se na své ruce, zatímco se snažila znovu ovládnout dech.
Byla na židli. Byla na židli vedle Malfoye. Nebyla v prázdnotě. Nebyla žádná prázdnota. Pod nohama měla mramor. Nemusela nikam jít. Byla na židli.
Pomalu se nadechla. Na čtyři doby.
Vydechla ústy. Na šest dob.
Dovnitř a ven.
Znovu a znovu.
Byla na židli. Nemusela nikam jít.
Její srdce pomalu přestalo zběsile tlouct, ale celá hruď ji bolela.
Když její nepravidelný dech konečně polevil, pokusila se přinutit prsty, aby přestaly cukat. Nepodařilo se jí to, a tak si na ně sedla.
Jakmile její mysl zcela vystřízlivěla z paniky, zasáhl ji náhlý příval hořkého zoufalství.
Byla zlomená.
Byla.
Nemělo smysl to popírat.
Něco v ní se během jejího uvěznění psychicky zlomilo, a ona netušila, jak to napravit. Logika ji nemohla zachránit. Stravovalo ji to uvnitř.
Zírala dolů do svého klína. Slzy jí stékaly z koutků očí, podél tváří a přes rty, než spadly. Ostrý závan větru je na její pokožce chladil. Setřela je a pevněji si přitáhla plášť. Natáhla si kapuci.
Plášť ji téměř dusil teplem, které jí poskytoval, ale Hermiona se stále cítila mrazivě otřesená, zatímco mlčky seděla na terase a snažila se přemýšlet.
Byla v pořádku. Včera byla v pořádku. Proč? Proč jí to tehdy nevadilo?
Muselo jít o nějakou agorafobii. Nějakým způsobem si ve své cele bez světla, zvuku či času přisvojila jistotu zdí. Omezený prostor se stal jedinou konstantou v jejím životě. Nyní, vždy když byla uchráněna před bezprostřední hrůzou své situace a měla čas na přemýšlení…
Pocit otevřeného prostoru v ní vyvolal strach, který ji zcela pohltil.
Venku to bylo daleko horší než nahoře v chodbě.
Možná na to nebyla připravená. Možná teď, když věděla, co očekávat, dokázala by se přes paniku přenést. Kdyby si stanovila zvládnutelné cíle: Sejít schody. Přejít přes štěrk. Dojít k živému plotu.
Kdyby postupovala pomalu.
Rozhodně se hned tak neztratí v bludišti živých plotů.
Žaludek se jí zkroutil. Její časový plán na útěk se stále prodlužoval. Ještě ani nezačala zkoumat možnosti, jak uprchnout. Čím déle čekala—
Mohla by otěhotnět.
Možná už těhotná byla. Pokud ne, každý další měsíc strávený přikázaným ohnutím se přes ten stůl zvyšoval pravděpodobnost, že bude.
Chtělo se jí brečet.
Pohlédla na Malfoye, který se zaujatě věnoval výsledkům famfrpálových zápasů.
Jaké užitečné informace by o něm měla zjistit? Všechno, co dělal, bylo jen to, že se dusil vztekem, četl, a pak odcházel vraždit lidi.
Nikdy neuteče. Pravděpodobně zemře na tomhle panství.
Studovala ho zoufalým pohledem.
Byl jen chladný. Rozzuřený.
Ledový hněv se zdál viset ve vzduchu kolem něj. Cítila, jak se kolem jeho hranic kroutí černá magie.
Koho tolik nenáviděl? Byl jako Lucius, obviňující Řád z Narcissiny smrti? Byly všechny ty smrtící kletby pomstou? Pohánělo ho to k vzestupu?
Všechno na něm se změnilo. Nezdálo se, že by v něm zůstala byť jen špetka chlapce, kterého kdysi znala.
Vyrostl, byl vyšší a statnější. Povýšenost ze školních let vyprchala, nahradila ji hmatatelná aura moci. Smrtelná jistota.
Jeho obličej ztratil všechny chlapecké rysy. Byl krutě krásný. Jeho ostré aristokratické rysy ztuhly do tvrdého, neústupného výrazu. Šedé oči mu zářily jako čepele nože. Vlasy stále zůstávaly bledé, bílé jako sníh, ledabyle sčesané na bok.
Vypadal každým coulem jako líný anglický lord. Až na tu téměř nelidskou chladnost. Kdyby se vrahova čepel mohla proměnit v člověka, vypadala by jako Draco Malfoy.
Zírala na něj. Snažila se ho pochopit.
Krásný a zatracený. Padlý anděl.
Anebo snad Anděl smrti.
Zatímco ho studovala, svižně zavřel noviny a pohlédl na ni. Na okamžik mu pohled opětovala, než ho sklopila.
„Co je s tebou špatně?“ zeptal se po několika vteřinách, kdy na ni upřeně hleděl.
Trochu zrudla a neodpověděla.
„Jestli mi to neřekneš, prostě si tu odpověď vytáhnu z tvé mysli,“ řekl.
Hermiona se snažila nezareagovat na tu hrozbu. Upřeně zírala na živý plot.
„Já—myslím, že se tomu říká agorafobie,“ odpověděla po chvíli, když se zhluboka nadechla. „Něco ohledně otevřených prostor ve mně vyvolává paniku.“
„Proč?“
„Nevím. Není to zrovna racionální,“ řekla trpce a zkoumala stehy na svém plášti. Jednotlivé stehy bylo něco, na co se mohla soustředit. Něco pravidelného. Něco, co dávalo smysl. Něco úplně jiného než její iracionální mysl.
„Jsem si jistý, že máš nějakou teorii,“ řekl vyzývavě, tónem, jako by ji přímo provokoval, aby odmítla odpovědět, aby si odpověď mohl vytáhnout z jejích myšlenek sám.
Chtěla zalhat, ale bylo by to zbytečné. Beztak se jí dřív nebo později do mysli zase podívá. Když mu to neřekne teď, dozví se to zítra. Nebo za pár dní. Nebo kdykoli se rozhodne prozkoumat její myšlenky znovu.
„Pravděpodobně to má co dělat s tím, že jsem byla tak dlouho v té cele,“ řekla po chvíli. „Nebyla tam žádná… žádná realita. Bylo to jako prázdnota. Všichni byli mrtví. Nikdo pro mě nepřišel. Prostě jsem tam byla, aniž bych věděla, jak dlouho už to trvá. Ty zdi… byly jediná věc, která byla opravdová. Asi jsem se na ně začala spoléhat. Takže teď, když se snažím jít někam, a nevím—nevím, kam to vede… Já nevím. Nemůžu—připadá mi to, jako by—,“ hledala slova, která by dokázala popsat tu hrůzu, „je to, jako bych byla znovu opuštěná. Jako by všichni byli mrtví a já byla zase sama—A zvládám to, dokud můj svět zůstává malý—ale když si vzpomenu, jak je ve skutečnosti velký—tak nemůžu. Nemůžu—“
Zakuckala se, a její hlas utichl. Nedokázala to popsat. Slova selhávala při snaze zachytit všechny ty iracionální složitosti. Odvrátila pohled, ztracená.
Malfoyův výraz jako by při jejích slovech ještě více ztvrdl.
„A včera?“ zeptal se po nespokojené pauze.
„Nevím. Předpokládám, že moje zděšení překonalo můj strach.“
Na chvíli mlčel, než tiše odfrkl a opřel se v židli, zkoumajíc ji pohledem.
„Musím přiznat, že když jsem slyšel, že dostanu tebe, těšil jsem se, že budu tím, kdo tě konečně zlomí,“ řekl a naklonil se k ní blíž s tvrdým úsměvem. „Ale pochybuju, že je vůbec možné překonat to, co sis udělala sama. Je to celkem zklamání.“
„Jsem si jistá, že to stejně zkusíš,“ odpověděla a pohlédla mu do očí. Věděla, že zoufalství bylo vepsané v jejím obličeji, ale nemělo cenu se ho snažit skrývat.
Jeho stříbřité oči se zablýskly, když to uviděl.