Kapitola 7
Následující tři dny probíhaly víceméně stejně. Stůl se každý večer objevil přesně v půl osmé. Hermiona k němu přistoupila a o pár minut před osmou se o něj opřela. Malfoy vstoupil—vykonal svůj úděl—a mlčky zmizel.
Hermiona si recitovala poezii a snažila se myšlenkami dostat co nejdál. Cokoli, jen aby nemyslela na to, co se děje s jejím tělem.
Nebyla tam. Ležela přes stůl, protože byla unavená. Prsty přejížděla po jemné struktuře dřeva. Možná to byl dub. Nebo ořech.
Jakmile jí bylo dovoleno vstát od stolu, zalezla do postele a modlila se, aby přišel spánek. Nesměla se umýt až do následujícího rána, a nechtěla cítit tu tekutinu mezi svými nohama.
Snažila se na to nemyslet. Ani při tom, ani potom. Ani následující ráno. Prostě—se snažila na to vůbec nemyslet.
Nemohla s tím nic dělat.
Snažila se to vytěsnit do koutku své mysli. Odtrhnout myšlenky od svého těla a držet se co nejdál.
Když se ráno po pátém dni probudila, měla chuť plakat. Tak se jí ulevilo, že to bylo—alespoň dočasně—za ní. Mrtvolná hrůza usazená v jejím žaludku byla najednou trochu snesitelnější.
Vstala a vykoupala se. S rituální pečlivostí drhla každý kousek svého těla. Pak se s odhodláním postavila před dveře ložnice.
Chystala se vyjít ven. Hodlala opustit svůj pokoj a prozkoumat alespoň…čtyři. Čtyři další místnosti v chodbě.
Byla rozhodnutá. Hodlala prozkoumat každý kout a najít jakoukoli potenciální zbraň, kterou by mohla Malfoye zabít.
Během posledních dnů si jeho smrt představovala na nespočet kreativních způsobů. Držela se při životě intenzivní touhou sledovat, jak světlo vyhasne z jeho očí. Udělala by cokoli, aby mohla vrazit čepel do jeho chladného srdce.
Klidně by se spokojila i s uškrcením nebo otravou.
Kromě Voldemorta a Antonina Dolohova nebyl nikdo, jehož smrt by si Hermiona nyní přála tak vroucně.
Dolohov byl vedoucím vývoje v sekci kleteb, kterou Voldemort zřídil. Ty nejstrašnější kletby, které se během války objevily, byly jeho dílem. Her-miona si kladla otázku, zda ještě žije a dál vynalézá metody, jak způsobovat lidem pomalou a nesnesitelnou smrt.
Teď byli Dolohov a Malfoy téměř na stejné úrovni. Hermiona si nebyla jistá, kterého z nich chce mrtvého víc. Pravděpodobně stále Dolohova, odhadovala. I kdyby byl počet obětí stejný, Malfoy přece jen nebyl takový sadista.
Otevřela dveře a vykročila ven. Nenamáhala se je za sebou zavřít. Nedala si čas na to, aby ztuhla. Rychle vběhla do nejbližší místnosti v chodbě.
Když se za ní zabouchly dveře, opřela si čelo o rám a přinutila se dýchat. Pomalé, hluboké nádechy. Vzduch až na dno plic a pak pomalu vydechovat na osm dob.
Ramena se jí chvěla, prsty jí cukaly. Odhodlaně se otočila, aby si prohlédla pokoj. Byl téměř identický s tím jejím, ale měl dvě křesla a lenošku.
Otočila se dokola a zaznamenávala všechny základní detaily. Vztekle potlačila nadávku, když si všimla obrazu na zdi. Bylo to nizozemské zátiší: stůl plný květin a ovoce. Vedle stolu stála čarodějka z portrétu v Hermionině pokoji. Dívala se na Hermionu s lehce provokativním výrazem.
Hermiona měla chuť po obrazu něco hodit, ale sevřela prsty v pěst a přinutila se nereagovat. Pomalu se prošla po místnosti. Nakoukla do šatníku. Pod postel. Do koupelny.
Vklouzla za mohutné zimní závěsy a vyhlédla na další úsek bludiště tvořeného živým plotem.
Zkontrolovala každé prkno na podlaze, ale ani jedno nezavrzalo.
Samozřejmě to nebude snadné.
Zhluboka se nadechla a přinutila se pomalu přejít do další místnosti.
Byla téměř totožná. Portrét ji následoval a usadila se u impresionistického pikniku rozloženého u řeky. Dívka si jemně ukusovala sýr, zatímco Her-mionu pozorovala.
Třetí pokoj byl nejvíce povzbudivý. Ne že by v něm bylo něco alespoň vzdáleně užitečného, ale koupelna měla sprchu. Hermioně poskočilo srdce. Strašně toužila po sprše.
Mytí vlasů ve vaně bylo jen jednou z nesčetných věcí, které na svém životě nesnášela. Když se probudila na ošetřovně v Bradavicích poté, co omdlela, její vlasy a tělo byly kouzlem Pulírexo vyčištěny od měsíců nánosů špíny. Nepamatovala si, kdy si naposledy pořádně umyla vlasy.
Pokračovala do další místnosti. A pak dál. Její panické záchvaty se zdály být trochu pod kontrolou, když se soustředila na přechod z místnosti do místnosti. Nutila se pomalu počítat do čtyř při každém nádechu a výdechu.
Ze všeho nejvíc ji trápila právě ta chodba. Rozlehlá, otevřená, neznámá…
Jednotlivé pokoje byly uzavřené. Zvládnutelné.
Prošla všechny odemčené pokoje v chodbě. Nejbližší věc, která by mohla být užitečná, byl krbový pohrabáč—kterého se ale nemohla dotknout.
Vrátila se do svého pokoje a stočila se do křesla u okna.
Cítila se ztraceně. Co má teď dělat?
Zavřela oči.
Uvnitř ní se něco stáhlo. Potřebovala se dostat blíž k Malfoyovi.
Byl tím nejbližším, co mohla považovat za klíč. Pokud zůstal záhadný, nemohla předvídat, kde je obezřetný a kde dělá chyby.
Působil pedantsky. Všechno bylo nezničitelné. V každé místnosti i koupelně visel portrét. Ale nikdo nebyl dokonalý. Každý má nějakou slabinu a ona najde Malfoyovu a využije ji, aby ho zničila.
Samozřejmě to bude hra na kočku a myš.
Jakékoliv slabiny, které odhalí, rychle najde v její mysli. Pokud o něm nebude vědět nic a bude se jen snažit být nepředvídatelná, stejně to v její mysli najde. Trik bude v tom, poznat ho natolik dobře, aby se mohla pohybovat rychleji, než ji dokáže zastavit.
Představa, že by měla být kdekoli poblíž něj, ji děsila.
Skrz zaťaté zuby tiše zasyčela a schoulila se do pevnějšího klubíčka. Už jen myšlenka, že by se dostala Malfoyovi na dohled, v ní vyvolalo ostrý pocit strachu, který jí přejel po páteři a sevřel se ve spodní části zad.
Zabořila obličej do opěradla křesla.
Udělá to.
Opravdu.
Jen—ne hned.
Potřebovala ještě pár dní, aby se vzpamatovala. Aby se odtrhla od posledních pěti dnů, které musela přežít.
Možná pozítří.
Malfoy jí ale čas na vzpamatování ani zorientování nedal. Vstoupil do jejího pokoje, právě když obědvala, a ta návštěva ji natolik vyděsila, že málem vykřikla.
Zůstal stát a několik sekund na ni jen zíral, zatímco ona křečovitě svírala opěradlo židle a snažila se neucuknout.
Proč přišel? Co chce? Chystá se ji znovu znásilnit?
Její prsty se třásly a křečovitě škubaly, když se snažila ovládnout.
Jeho chladné, bledé oči přejížděly po jejím těle, jako by si všímal každého detailu. Něco v nich na okamžik zablýsklo, když si všiml, jak se jí třesou ruce. Jiskra rychle to zmizela a zůstala jen pevná, soustředěná chladnokrevnost.
Jako had, těsně předtím, než zaútočí.
„Nedržíš se pokynů,“ prohlásil po minutě zkoumání.
Hermiona na něj jen zírala, ztracená v tom, co má říct.
Neměla snad chodit do jiných pokojů? Nikdo jí to nezakázal. Řekl jí přece, že smí opustit svůj pokoj.
Pak jí to došlo, žaludek se jí sevřel. Byl to pravděpodobně trik. Chtěl si vytvořit záminku, aby ji mohl potrestat.
Připadalo jí, že jí něco uvízlo v krku, když se snažila spolknout hrůzu a odhadnout, co jí provede.
„Máš chodit každý den na hodinu ven,“ dodal s vysvětlením. Rty měl zkřivené slabým úšklebkem. „Jelikož sotva opouštíš svůj pokoj, zdá se, že jsi tuhle část ignorovala. Nepřipustím, aby tvoje duševní labilita narušila mou schopnost plnit příkazy Pána zla.“
Ostrým gestem ukázal ke dveřím, ale pak se zarazil a znovu si ji přeměřil.
„Máš plášť?“
Hermiona sotva znatelně zavrtěla hlavou. Zakabonil se a protočil oči.
„Předpokládám, že pokud bych tě nechal zmrznout na kost, kvalifikovalo by se to jako zanedbání a mučení,“ povzdechl si. Vytáhl hůlku a jedním mávnutím vykouzlil těžký, tmavě rudý plášť, který po ní hodil.
„Pojď!“ štěkl a vyrazil z jejího pokoje dolů chodbou.
Automaticky ho následovala. Vedl ji po hlavním schodišti křídla až na velkou mramorovou terasu.
Hermiona zalapala po dechu, když udělala krok ven a ucítila ledový vítr na tváři. Kousla se do rtu a snažila se uklidnit, když stála ve dveřích a přemýšlela, jak se vzchopit.
Otočil se prudce.
„Co je?“ zeptal se a přimhouřil své ocelové oči.
„Já… od toho dne, kdy Harry zemřel, jsem nebyla venku,“ řekla hlasem, který se jí mírně zadrhl. „Zapomněla jsem… jaký je to pocit, když fouká vítr.“
Díval se na ni několik vteřin, než pohrdavě odfrkl a odvrátil se.
„Hodinu. Jdi,“ řekl a vyčaroval si křeslo, přičemž z ničeho vytáhl noviny.
Hermioniny oči okamžitě padly na titulky, které dokázala rozeznat. Tak zou-fale toužila po jakýchkoliv informacích, že jí to upoutalo pozornost silněji než samotný zážitek z čerstvého vzduchu.
Repopulační program v plném proudu! křičel nadpis na vrchní straně.
Uvnitř jí něco zahořelo, sevřela rty a odvrátila pohled. Malfoy si všiml jejího zájmu.
„Chceš se podívat?“ zeptal se pomalu, s tím líným, provokativním tónem, který jí rozechvěl kůži. Uslyšela zvuk rozkládání papíru a pohlédla k němu, aby uviděla svou fotografii na titulní straně Denního věštce—ležela v bezvědomí na nemocničním lůžku.
Zírala v hrůze.
„Potterova mudlovská šmejdka je mezi prvními náhradnicemi vybranými Pánem zla k zvýšení počtu kouzelnické populace,“ hlásal text pod nadpisem.
Malfoy se na něj podíval s úšklebkem.
„Podívej, jsem tam taky.“ Jeho ústa se zkřivila v tenký, zlomyslný úsměv a jeho oči zlověstně zajiskřily, když ukázal na svou fotografii dál v článku. „Kdyby náhodou někoho na celém světě zajímalo, kdo tě šuká a kde tě najde.“
Hermiona měla pocit, že se snad pozvrací do květináče s modrým smrkem u dveří.
„Připadalo mi to jako dost očividná past,“ dodal Malfoy se zjevnou nechutí, aniž by se na ni podíval. Pohodlně se opřel v křesle a rozevřel noviny s lhostejným výrazem. „Ale tvůj Odboj nikdy neproslul inteligencí. Něco jemnějšího by jim asi uniklo. Pán zla pevně doufá, že pokud ještě někdo přežil, bude se cítit morálně povinen přispěchat tě zachránit, tak jako to Potter vždycky rád dělal.“
Bože…
Celý svět věděl, že z ní Voldemort udělal Malfoyovu sexuální otrokyni v rámci repopulačního programu. Byla návnada.
Hermiona zavrávorala dozadu, cítila, jak jí slábnou nohy. Potřebovala se dostat pryč od Malfoye a jeho krutosti, než jí to zlomí mysl. Zakryla si ústa rukou a rozběhla se po štěrkové cestičce.
„Jestli se ztratíš v bludišti, pošlu své psy, aby tě z něj vyhnali,“ zavolal za ní Malfoyův tvrdý hlas.
Utíkala.
Už celé věky neběhala, ale v cele si udržela celkem dobrou kondici. Všechny ty skoky a kliky. Všechno, co dělala, aby vypnula svou mysl.
Potřebovala vypnout svou mysl.
Nemohla přemýšlet. Potřebovala se hýbat, dokud už nebude moct.
Vyrazila po cestě, která se otevřela do širší uličky. Rozeběhla se. Vysoké živé ploty kolem ní ji dusily.
Všechno ji dusilo.
Ruce jí vylétly nahoru, rozepnula plášť, který jí Malfoy dal. Cítila, jak jí ho vítr strhl z ramen.
Raději by zmrzla.
Nezastavila se, dokud živé ploty nezmizely a cesta nepokračovala mezi rozsáhlými poli. Pokračovala. Protože kdyby se zastavila, začala by přemýšlet. A kdyby přemýšlela, rozplakala by se. Nemohla plakat. Ne dokud nevymyslí, jak se dostat pryč a zároveň ochrání případné přeživší členy Odboje před pokusem ji zachránit.
Bože…
Bože…
Nakonec se zastavila.
Plíce ji pálily, jako by jí hořely. Ostrá, pálivá potřeba kyslíku se jí zařezávala do hrudi, která se prudce zdvihala. Celé tělo měla pokryté potem, který rychle chladl a bodal ji na kůži. V boku ji bodala ostrá bolest. Boty měla téměř roztrhané. Sukni pokrytou blátem.
Stála, těžce oddechovala a rozhlížela se kolem.
Malfoyovo panství se zdálo být nekonečné. Šedé kopce pokryté mrtvou zimní trávou a v dálce tmavé shluky bezlistých stromů, vše pod těžkou šedou oblohou.
Připadalo jí, jako by ze světa vybledly veškeré barvy. Kromě ní. Stála tam v šarlatově červené, ostrý kontrast k jednobarevné krajině.
Přitiskla si ruce na ústa, zatímco dál zhluboka lapala po dechu.
Když její hruď přestala prudce stahovat, postupně si začala uvědomovat, jak moc se začíná chvět zimou. Ostrý vítr jí pronikal skrz tenké oblečení. Její ruce zmodraly mrazem. Cítila, jak jí tváře a špička nosu začínají bolet. Ledový chlad jí prostupoval od prstů u nohou směrem vzhůru nohama, jak voda nasákla do bot a dál do punčoch.
Otočila se a podívala zpět, odkud přišla. Živé ploty se na obzoru zmenšily na sotva znatelné čáry.
Přitiskla si ledové ruce na oči a několik minut stála, snažila se přemýšlet.
Nic.
Nic nového. Nic, co by mohla udělat.
Její plán zůstal stejný. Nic se nezměnilo.
Její situace byla přesně taková, jaká byla noc předtím. Jediným rozdílem bylo, že nyní znala svou situaci o něco lépe. Možnosti byly stále stejně omezené; jen sázky se zvýšily.
Pomalu se otočila nazpět.
Pochybovala, že by Malfoy skutečně poslal psy, aby ji pronásledovali. Zranění od smečky loveckých psů by mohlo ohrozit její schopnost reprodukce.
Přemýšlela, jestli by jí pouta dovolila bránit se útočícímu zvířeti. Kdyby zoufale toužila zemřít, mohla by se vrhnout do cesty nějakému smrtícímu tvorovi. Někdo tak zvrácený jako Malfoy by možná měl na svém panství schovanou mantichoru. Nebo by se mohla vrhnout do nějaké pasti určené pro případné zachránce.
Zuby jí začaly cvakat, když pokračovala po cestě směrem k živým plotům. Byla příliš unavená, než aby znovu běžela a zahřála se.
Objala se pažemi a šla dál.
Nenapadlo ji, že by Voldemort zveřejnil informace o repopulačním programu. Při zpětném pohledu to bylo zřejmé. Nebylo to tajemství, které by se dalo snadno udržet, zvlášť když se náhradní matky rozdělovali do dvaasedm-desáti nejvýznamnějších kouzelnických rodin v Británii. Lepší bylo vše otevřeně přiznat.
Zajímalo ji, co si Malfoy myslí o tom, že je veřejně spojován s ní. S tou mudlovskou šmejdkou, kterou ve škole tak nenáviděl a která se teď měla stát matkou jeho dětí. Celý svět to věděl.
Byl však tak otrocky poslušný svému Pánovi, že si to pravděpodobně nějak racionálně zdůvodnil. Ušklíbla se znechuceně.
Počet důvodů, proč Malfoye nenávidět, byl téměř nekonečný. Pokaždé, když ho viděla, jako by objevila další aspekt jeho povahy, který jen přidával na seznam důvodů, proč si zaslouží pomalou, krutou smrt.
Ostré kameny štěrkové cesty jí nakonec úplně prořízly podrážky bot. Než došla k živým plotům, začaly jí krvácet nohy. Sundala si zničené boty a hodila je nahoru do tisového keře, kde zůstaly viset. Blátivá červeň na nich jasně kontrastovala.
Pokračovala dál. Celá se třásla.
Když se nakonec vrátila k sídlu a obešla roh, zjistila, že Malfoy tam stále je a čte knihu. Noviny ležely odhozené stranou.
Zastavila se, váhala. Nechtěla s ním mluvit, ale byla nesnesitelně promrzlá. Netušila, jak jinak se dostat dovnitř.
Její pohyb nebo výrazná červená barva upoutaly Malfoyovu pozornost.
Zvedl hlavu, ostře se na ni podíval a mírně znechuceně si ji přeměřil pohledem, když si všiml jejího zuboženého stavu. Pak pozvedl obočí a ušklíbl se.
„Vidím, že svůj status bereš vážně. Krev a bláto.“ Tlumeně se zasmál, než jeho výraz ztvrdl. „Neměla jsi ztratit plášť. Ještě máš,“ podíval se na hodinky, „deset minut, než ti bude dovoleno vejít dovnitř.“
Hermiona se s pocitem zoufalství stáhla a vrátila se kolem boku sídla. Našla místo, kde tolik nefoukal vítr, a stočila se do těsného klubíčka vedle zdi, aby si uchovala co nejvíce tělesného tepla.
Byla tak strašně promrzlá.
Třes přestal a přemáhala ji nesmírná ospalost.
To—jak si matně uvědomila—naznačovalo podchlazení.
Hermiona během války nikdy neřešila skutečné podchlazení. Jen to, které způsobovali mozkomorové.
Podchlazení nebylo něco, čím by kouzelnický lid obvykle trpěl. Zahřívací kouzla byla tak snadná, že je zvládla většina prváků. Kouzelnické oblečení mělo taková kouzla často vetkaná.
Měla by jít za Malfoyem a říct mu, že její tělesná teplota nebezpečně klesá.
Ale—kdyby počkala… možná by na to mohla zemřít.
To by vyřešilo všechny její problémy.
Ještě těsněji se přitiskla ke stěně sídla a zavřela oči. Dýchala mělce.
Všechno se začínalo příjemně ztrácet v mlze.
„Kreativní,“ Malfoyův ostrý hlas vtrhl do jejího zamlženého vědomí.
Něco nepříjemně horkého zasáhlo celé její tělo. Překvapená Hermiona vykřikla. Po chvíli si uvědomila, že na ni seslal zahřívací kouzlo. Dramatický rozdíl teplot byl fyzicky bolestivý, když se magie kouzla střetla s její kůží.
Když vzhlédla, Malfoy už odcházel.
Hrozný parchant. Zahřál ji jen natolik, aby zmírnil podchlazení, ale ne dost na to, aby ji zbavil pronikavého pocitu zimy.
Skrčila se k sídlu a snažila se odhadnout, kdy uplyne deset minut. Její nohy a ruce bolely až do morku kostí kvůli mrazu.
Hořce litovala svého rozhodnutí odhodit plášť. Očividně jí ještě zbylo trochu té nebelvírské zbrklosti. Tak akorát, aby ji občas přiměla udělat něco opravdu hloupého. Teď, když její vztek a hrůza trochu polevily, dokázala lépe ocenit svou impulzivní pitomost.
Zkoušet ‚vytočit‘ Malfoye tím, že odmítne péči, kterou jí musel poskytnout, ubližovalo jen jí samotné. Bylo to jako odmítat jídlo. Oslabovat se, aby mu ukázala, že stále může být tvrdohlavá, bylo přesným opakem toho, co by měla dělat. Malfoy se nestane neopatrným, pokud bude mít pocit, že v ní ještě zůstalo trochu vzdoru.
Bylo to, jako by si sama podkopávala nohy.
Zasténala a praštila hlavou o zeď sídla.
O chvíli později ji zaujaly kroky na štěrku. Zvedla hlavu a spatřila Malfoye, jak se k ní znovu blíží.
Jeho výraz byl studený jako vítr.
Natáhl ruku a upustil jí plášť k nohám.
„Našel jsi ho,“ řekla a podívala se dolů.
„Kouzlo. Accio je docela užitečné pro ty z nás, kteří ho stále dokážou používat,“ řekl s krutým úšklebkem. „Zvedneš se, nebo tě mám odtáhnout? Mám v životě víc práce než jen dohlížet na tebe. Stále je tu tolik žijících mudlů. A také pár domácích skřítků, které jsem ještě nenakopl.“
Tenký úsměv zkřivil jeho rty.
Hermiona se kousla do jazyka. Zvedla plášť, postavila se a obtočila si ho kolem sebe. Malfoy se ostře otočil na patě a vykročil zpět k terase. U dveří se zastavil a čekal, až ho dožene.
Když k němu dorazila, všimla si, že poněkud zbledl a zírá na zem za ní. Otočila se a uviděla, že na bílém mramoru za sebou zanechala krvavé stopy. Malfoy se na ně chvíli zamyšleně díval.
„Překvapilo tě zjištění, že naše krev vypadá stejně?“ zeptala se klidným hlasem.
Ušklíbl se.
„Všechna krev vypadá stejně. Moji psi krvácejí stejně jako moji domácí skřítci. Otázku o nadřazenosti rozhoduje moc. A vzhledem k tomu, že jsem pánem těch psů, skřítků i tebe, mám pocit, že odpověď je jasná.“
„A přesto já jsem ta, která ti má dát dědice,“ řekla Hermiona a podívala se na něj chladným pohledem.
„To je důsledkem Astoriina selhání, ne mého,“ odsekl s jemným pohrdavým úšklebkem. Vytáhl hůlku a odstranil krev z mramoru. Potom si povzdechl a protočil oči.
„Předpokládám, že tě nemůžu nechat ničit koberce, i když by mě bavilo dívat se, jak krvácíš.“
Mávl hůlkou směrem k jejím nohám, očistil je a následně seslal několik ledabylých hojivých kouzel. Pak zbavil její šaty bláta, které se zachytilo na lemu.
„Předpokládám, že ti mozek ještě funguje natolik, aby sis našla cestu zpět do svého pokoje. Pokud ne, klidně spi někde na zemi,“ dodal a zmizel s hlasitým prásknutím.
Hermiona několik vteřin stála sama před dveřmi. Byla promrzlá, ale—
Vrhla se ke kopii Denního věštce, která ležela na zemi. Proklouzla dveřmi, ušla jen tolik, aby se dostala z dosahu kousavého mrazu, a pak ho roztřeseně otevřela a začala hltat každou informaci, kterou obsahoval.
