Kapitola 6
Hermiona neřekla nic. Jen se na něj dívala.
Cítila úlevu, že se netřásla.
Přinutila se mu podívat přímo do očí, a připomínali si, že to musí vydržet jen chvíli—jen do té doby, než si vytvoří plán.
Dokáže to vydržet. Musí.
Netušila, co by měla dělat. Čekal, že si lehne na jeho postel?
Prošel kolem ní k šatníku a po chvilce, kdy se dlaní dotýkal jeho dveří, je prudce otevřel.
Možná Malfoy nebyl úplně jako mnich. Šatník měl uvnitř skoro celou místnost. Ve dveřích byl plný bar, a Malfoy se natáhl pro láhev ohnivé whisky. Vytáhl zátku zuby a plivl ji na podlahu. Zvedl láhev k ústům, a přitom na ni hleděl.
Hermiona jen čekala.
Po minutě vytáhl hůlku a rychlým pohybem vyčaroval stůl uprostřed místnosti. Hermiona na něj zírala a byla úplně bezradná. Podívala se zpátky na Malfoye.
Ten se na ni pohrdavě ušklíbl.
„Ohni se,“ řekl tichým, posměšným hlasem a ukázal směrem ke stolu.
Hermiona si myslela, že už nemůže cítit větší odpor k němu, ale zjevně mohla. Zaryla si zuby do vnitřní strany rtu, dokud necítila, jak se kůže poddala a krev zaplavila její jazyk, zatímco její nohy se začaly automaticky pohybovat.
Pomalu došla ke stolu a po krátkém zaváhání se přes něj předklonila.
Dřevo se jí zařezávalo do kyčlí. Opřela si ruce o okraje a sevřela je tak silně, až jí pod tlakem zapraskaly klouby. Snažila se zabránit třesu. Celé její tělo bylo napjaté pod tíhou její zranitelnosti. Napínala uši, aby zachytila jakýkoli zvuk.
Nastala pauza. Potom uslyšela, jak se k ní Malfoy pomalu přibližuje.
Zastavil se přímo za ní a znovu zavládlo ticho. Cítila na sobě jeho pohled.
Vzduch se pohnul.
„Jsi ještě panna, mudlovská šmejdko? Pamatuješ si to vůbec?“
Trhla sebou, když si uvědomila, že neví.
Přistoupil blíž. „Jsem si jistý, že tam někdy vlezl Weasley nebo Potter,“ řekl s posměšným tónem v hlase.
Jeho ruka krátce spočinula na jejích zádech, když jí vyhrnul sukni až k pasu. Na kůži ucítila chladný vzduch jeho pokoje. Její třes byl tak silný, že stůl začal vibrovat.
„No, předpokládám, že se to brzy dozvíme,“ řekl a pak přikázal: „Roztáhni nohy.“
Přinutila se pohnout.
Ucítila na sobě jeho prsty a mírně sebou trhla.
Zamumlal si pro sebe a ona ucítila, že v ní je něco teplého a tekutého. Lubrikační kouzlo. Trhla sebou tak náhle, že nohy stolu zaskřípaly, když se posunuly po dřevěné podlaze.
„Nemůžeme dopustit, aby nějaké poškození nebo infekce snižovaly tvou —použitelnost,“ vysvětlil jí posměšným tónem.
Slyšela cvaknutí jeho opasku a pak, bez varování, do ní pronikl.
Snažila se potlačit vzlyk, který se jí dral do hrdla, ale náhlý vpád ji zaskočil. Při jejím výkřiku ztuhl, jen na okamžik, než se znovu dal do pohybu. Kromě místa, kde byli spojeni, se jí nedotýkal. Pravou rukou sevřel stůl poblíž místa, kam byla otočená tváří. Na jeho ruce viděla černý prsten, který se slabě leskl.
Když se udělal, jeho pohyby byly stále nerovnoměrnější a hrubší a pak se náhle s tichým syknutím zarazil.
Zůstal tam jen na vteřinu, než se od ní prudce odtáhl a odkráčel zpět k baru.
„Vypadni.“ Jeho tón byl ostrý.
Hermiona se třásla.
„Nemůžu.“ Snažila se zadržet vzlyk, když to říkala, ale hlas se jí chvěl. „Nemám dovoleno se potom hýbat deset minut.“
Zavrčel vztekem. Najednou stůl pod ní zmizel a ona se zřítila na podlahu, tvrdě udeřila čelem o zem.
„VYPADNI!“
Místnost se otřásla.
Opřela se rukama o podlahu a uprchla. Potácela se omámeně chodbou, snažila se vzpomenout si na cestu zpátky.
Hrudník se jí chvěl, když se snažila nedýchat příliš zrychleně. Viděla rozmazaně. Zvedla ruku a zjistila, že má v místě úderu tržnou ránu na čele. Krev jí stékala do očí.
Stála na vrcholu schodiště, snažila se vzpomenout, kudy se vrátit. Krev jí zaplavovala oči. Cítila, jak jí tekutina vytéká mezi nohama a stéká po stehnech. Třásla se. Snažila se si vybavit, kde je její pokoj.
Kdyby tam zůstala—Astoria by ji našla a vydloubla jí oči, nebo jí uřízla prsty, nebo jí vytrhala zuby.
Zakopla a málem spadla ze schodů.
Krátce a rychle oddechovala, snažila se nepropuknout v hlasité vzlyky.
Nemohla to pochopit—přežila válku. Viděla, jak před ní umírají její přátelé. Zůstala při smyslech, sama v temné cele více než rok. Ale—když byla nucena podílet se na vlastním znásilnění… Nemohla to vydržet. Ne, když věděla, že se od ní očekává, že to druhý den udělá znovu. A další den. A další den.
Omámeně zírala dolů do foyer.
Kdyby se jen přehoupla přes zábradlí, Malfoy by ji nemohl zastavit.
Bylo by po všem.
Naklonila se a podívala se dolů na stůl ve foyer. Ještě kousek—
Železný stisk sevřel její paži a odtrhl ji pryč.
Otočila se a spatřila Malfoye, jak na ni zuřivě zírá.
„Ne—opovažuj—se,“ zavrčel skrz zaťaté zuby. Jeho tvář byla bílá vzteky.
„Prosím, Malfoyi—“ vzlykala. „Prosím—“
Táhl ji dolů po schodech a domem, zatímco plakala. Prakticky vykopl dveře jejího pokoje, když ji vtáhl dovnitř a strčil ji na postel.
„Evanesco!“ vyštěkl a namířil hůlku na její obličej. Náhle zmizela krev, která jí stékala do očí. Následoval to hojivým kouzlem a jen tam stál, zíral na ni s nezkroceným vztekem.
„Opravdu si myslíš, že nepoznám, když se pokusíš zabít, mudlovská šmejdko?“ zeptal se nakonec, když přestala vzlykat.
„Jen mě nech,“ řekla. Její hlas byl prázdný, hrudník se jí stále trhavě zvedal. „Jsem si jistá, že ti dají novou mudlovskou šmejdku na rozmnožování. Ty mě taky nenávidíš, Malfoyi. Opravdu chceš, abych byla matkou tvých dětí? Aby ses díval do jejich obličeje a viděl mě? Určitě dokážeš najít přesvědčivou výmluvu, proč mě zabít.“
Malfoy se štěkavě zachechtal.
„Když by to bylo tak jednoduché, hned bych tě zabil. Zdá se, že poprvé v životě jsi podcenila svou hodnotu. Pán zla je velmi zvědavý, jaké potomky spolu stvoříme. Až mi porodíš pár dědiců, má v plánu tě poslat dál, abys zjistila, co dokážeš stvořit s některými dalšími starými kouzelnickými rodinami. Vy, malé chovné klisny, jste opravdu žádaným zbožím. Pán zla má naplánovaný celý program rozmnožování—trvající několik generací.“
Hermiona na něj hleděla s hrůzou.
Přistoupil blíž, výraz měl hrozivý. „A nezapomeňme na ty tvé vzpomínky. Skutečnost, že jsi něco považovala za hodné ukrytí, i po prohře ve válce, je důvodem k obavám. Dokud nezjistím proč, nezemřeš. Nicméně o tom, kolik svobody budeš mít v tomto domě—a jak často tě budu muset hlídat, abych si ji pojistil—o tom rozhodnou ty tvé sebevražedné úvahy.“
Hermiona tam seděla jako přimrazená. Nějak předpokládala, že Malfoy bude jejím koncem. Že z ní vynutí dítě a pak ji odstraní. Nenapadlo ji, že je určena k tomu, aby pokračovala od jedné kouzelnické rodiny ke druhé, dokud její tělo nevypoví službu.
Malfoy se rozhlédl po jejím pokoji a pak zpět na ni. Jeho tvář byla napjatá a oči tvrdé jako ocel.
„No,“ povzdechl si, „neplánoval jsem to udělat hned po tom, co jsem tě poprvé opíchal – ale když už jsem tady a nemám žádné další plány na večer, proč ne. Nikdy není lepší chvíle než teď. Podívejme se, co se skrývá v té tvé malé mudlovské šmejdské hlavě. Kolik dalších nápadů tam máš?“
Než se stihla odtáhnout, přitiskl špičku hůlky k jejímu bradě a zvedl jí hlavu. Jeho chladné, šedé oči pronikly do její mysli.
Netrápil se s jejími uzamčenými vzpomínkami. Přešel rovnou k době po válce, k jejímu uvěznění, a pokračoval dál odtud.
Hermiona se nebránila. Kdyby se ho pokusila vytlačit, jen by to víc bolelo a on by se stejně dostal skrz. Zhroutila se na postel, když váha jeho vědomí zatlačila do její mysli.
Její prsty se trhavě pohybovaly, ale jinak zůstávala nehybná.
Prošel rychle všemi měsíci ticha a izolace, poté zpomalil, když ji vytáhli z cely, podrobili mučení, znehybnili a znovu jí působili bolest tím, že ji probudili bez omráčení. Věnoval pozornost její konverzaci s Hannah a popisu jejího stavu od léčitele mysli.
Pozoroval techniky, které Voldemort a Snape použili, aby se dostali do jejích uzamčených vzpomínek. Zvlášť ho zaujaly její plány na sebevraždu nebo útěk. Cítila jeho povýšené pobavení nad tím, koho si teoreticky představovala jako Nejvyššího soudce; nad jejími úvahami, jestli by ho mohla zmanipulovat, aby ji zabil.
Hermiona nedokázala tyto myšlenky od něj odtrhnout nebo je skrýt. Kdykoliv se pokusila soustředit i jen kousek magie, měděná pouta ji okamžitě zachy-tila a odčerpala.
Pečlivě se zaměřil na pouta. Na uložené příkazy. Na křičící dívku, která se zlomila a málem někoho umlátila k smrti. Na Hermionin příjezd na panství a její reakci, když ho poprvé spatřila. Na její teorie o něm a Astorii. Na její pečlivé zkoumání pokoje a panické záchvaty, když se pokusila vstoupit do chodby.
Trvalo to hodiny.
Důkladně si procházel každý detail. Všechny zvraty, pochyby, otázky a teo-rie v její mysli. Když se konečně dostal k její vzpomínce na to, jak do jejího pokoje přišla Astoria, aby ji odvedla, stáhl se. Zjevně neměl zájem prohlížet si její perspektivu znásilnění, kterého se na ní dopustil.
Hermiona měla pocit, že jí někdo rozdrtil lebku. Sotva sebou trhla, když na ni zíral shora.
„Tolik plánů,“ řekl, když se narovnal a zaklonil hlavu, hodnotil ji chladnýma, posměšnýma očima. „Ale na druhou stranu bych byl zklamaný, kdyby sis nepřipravovala alespoň jeden plán, jak mě zabít a utéct. Nemůžu se dočkat, co vymyslíš příště.“
Naklonil se nad postel, až byl jeho krutý obličej jen kousek od jejího. „Opravdu si myslíš, že mě dokážeš přelstít, abych tě zabil?“
Hermiona odvrátila oči od jeho tváře a upřeně zírala na baldachýn nad sebou.
„Neboj se to zkusit,“ prohodil s pobaveným výrazem, „jakmile dokážeš samu sebe přinutit projít těmi dveřmi.“
Pak se znovu narovnal a veškerý humor zmizel z jeho tváře.
„Drž se dál od mého pokoje. Nechci tě tam už nikdy vidět. Postarám se o to tady.“
Ušklíbl se na ni. „Pošlu ti stůl, abys věděla, kdy mě máš očekávat.“
Otočil se na patě a bez dalšího slova odkráčel.
Hermiona se nepohnula.
Ani když za ním zaklaply dveře.
Ani když ručičky hodin neúnavně ukazovaly, že už je po třetí ráno.
Ani když si uvědomila zasychající pocit na stehnech, slabou bolestivost mezi nohama a neznámé pnutí v podbřišku.
Jen tam ležela.
Kdysi dávno… byla dívka, která bojovala. Která věřila, že knihy, důvtip, přátelství a odvaha dokážou překonat všechno.
Ale teď—
—ta dívka byla pryč.
Byla téměř zabita během války.
A teď—Draco Malfoy za jeden večer rozdrtil tu dívku na prach.
Fyzicky a psychicky znásilnil každou poslední část té dívky k smrti.
Hermiona ležela a zírala na baldachýn nad postelí.
Nikdy příliš nevěřila ve své plány. Věděla, že její šance jsou mizivé. Teď—Malfoyův posměch zpečetil pocit porážky, který v ní narůstal.
Nepohnula se.
S příchodem rána zůstala dál v bezvědomí. Až pozdě odpoledne se konečně vyhrabala z postele a zamířila do koupelny.
Malfoy se jí sotva dotkl, ale přesto drhla každý centimetr svého těla, ve snaze zahladit po něm stopy.
Při tom objevila tenkou vystouplou jizvu na svém hrudníku, o které si nepamatovala, že by ji kdy získala, a také slabé shluky jizev na levém zápěstí a horní části hrudníku.
Všechny je pečlivě prozkoumala, ale nedokázala si vybavit, jak nebo kdy je získala. Nemyslela si, že by byla během závěrečné bitvy vážně zraněna. Několik let před koncem války se neúčastnila žádných přepadů ani soubojů.
Když si znovu prohlížela zápěstí, probírala si v mysli všechny kletby, které znala, a které by mohly způsobit takové jizvy. Ten seznam byl dlouhý. Voldemort vytvořil ve své armádě oddíl speciálně zaměřený na vývoj nových kleteb. Hermiona si nepamatovala bitvu, která by neměla několik obětí jen proto, že nedokázala dostatečně rychle rozpoznat všechny nové kletby, aby je zvrátila.
Voda kolem ní vychladla, ale nevylezla, dokud se nezačala třást zimou. Když se vrátila do ložnice, zjistila, že jí tam nechali oběd. Lhostejně se v něm šťourala.
Šla ke dveřím a několik minut před nimi stála, a chvěla se, než se odvrátila.
Zírala na studenou, mlhavou krajinu Wiltshiru za oknem. Přitiskla si čelo na sklo a vychutnávala si ostrou, ledovou bolest, která jí pronikala do kůže. Přála si, aby pronikla dost hluboko na to, aby ji otupila i psychicky.
Nevěděla, co jiného dělat, než si vymýšlet další marné plány.
Nebyla tu žádná jiná možnost. Žádné knihy ke čtení. Nic, co by zaměstnalo její mysl kromě těch kouzel, problémů z numerologie a receptů na lektvary, které si už tisíckrát sama pro sebe zopakovala.
Netušila, jakým zdrojem útěchy může být zapomnění, které přináší absence zraku a téměř neslyšné ticho v bezčasém prostoru. Návrat do skutečného světa přinesl ještě hlubší zoufalství než smíření se se samotou její cely. Uvědomění, jak moc byla oslabená. Jak bezmocná byla ve svém boji proti okolnostem. A že žádná z knih, které přečetla, ani kouzel, která ovládla, nenabízely východisko z její situace…
Nevěděla, jak se nad to povznést.
Nevěděla ani, jak se přes to dostat.
Chtěla prostě zemřít.
I to jí připadalo naprosto nedosažitelné.
Stůl se v její místnosti objevil přesně v půl osmé.
Koupala se jen před několika hodinami, takže na něj jen zírala. Připravovala se. Uvažovala.
Bylo to přinejmenším—neosobní.
Jak ponižující a děsivé to bylo. Nemusela se alespoň dívat na Malfoye, když to dělal. Nemusela se ho dotýkat.
Nechtěla ho vidět.
Minutu před osmou se zvedla a naklonila se přes stůl. Rozkročila nohy a otočila hlavu, aby mohla sledovat hodiny.
Když cvakly dveře, nepohnula se.
Malfoy neřekl ani slovo. Přišel k ní a zastavil se za ní.
Hermioniny ruce se začaly třást, ale odmítala se pohnout. Nechtěla se na něj podívat.
Pevně zavřela oči a začala si odříkávat léčivá kouzla; ta nejdelší a nej-složitější, která znala. V mysli si přehrávala pohyby hůlky.
Sukně jí byla vyhrnuta a cítila, jak se třes v rukou šíří do zbytku těla.
Slyšela zamumlané zaklínadlo. Teplo a tekutina.
Zaťala zuby, když ucítila průnik mezi nohama.
Když do ní vnikl, třásla se, ale neplakala.
Když se začal pohybovat, zoufale hledala v mysli něco—něco nového. Něco, na co ještě nemyslela do zbláznění.
Řádky básně se jí pomalu vynořovaly v mysli.
„Prožila jsem ten pohřeb ve svém mozku,
ty návštěvy, jichž kroky temně…“
Nepřetržitý pocit pohybu uvnitř ji stáhl zpět do reality. Zaťala zuby a snažila se vybavit další verše. Začala znovu.
„Prožila jsem ten pohřeb ve svém mozku,
ty návštěvy, jichž kroky temně
po domě dupaly a dupaly…“
Tempo pohybu se změnilo a zoufale se snažila vzpomenout si na další slova.
„…až se to začlo prolamovat ve mně.
Když konečně se všichni usadili,
smuteční obřad tísnil moji duši
jako buben, který buší, stále buší,
div mi rozum neohluší.“
Malfoy náhle vyvrcholil, když se pokoušela vybavit další verš. Prudce se od ní odtáhl.
Hermiona se nepohnula.
O chvíli později zaslechla, jak znovu cvakly dveře.
Hermiona se snažila vybavit si třetí sloku básně, ale unikala jí z dosahu paměti.
Měla dojem—vzpomněla si na křeslo a knihu poezie. Uklidňující paže objímající malou Hermionu a ženské ruce listující stránkami. Hlas, na který si už nedokázala vzpomenout…
Její matka—
Myslela si, že to možná byla její matka, kdo ji tu báseň naučil.
Otevřela oči a zadívala se na hodiny.