Kapitola 5
Hermiona prozkoumala pokoj, do kterého byla umístěna. Nebylo v něm nic, co by neupoutalo její pozornost hned na první pohled.
Šatník byl plný stejných šarlatových šatů a hábitů, jaké právě nosila. Byly různé tloušťky, zřejmě určené pro letní a zimní počasí. V zásuvkách byly další čepce, vlněné punčochy a další chatrné červené boty.
Hermiona vytáhla pár bot ze zásuvky a zadívala se na ně. Podrážky byly tenké a boty byly látkové; brzy by se prodřely. Pokud by chtěla utéct, musela by si obstarat nové oblečení a boty.
Portrét na zdi zobrazoval mladou čarodějku. Půvabnou a blond. Nejspíš jednu z Malfoyových předků. Měla stejné ostré rysy a pohrdavý výraz. Čarodějka nemohla být starší než čerstvá absolventka Bradavic, když byla namalována. Dívala se na Hermionu lhostejně, ležérně usazená v křesle s vysokým opěradlem, vedle sebe položenou knihu.
Nakonec se Hermiona od portrétu odvrátila a prohlédla si zbytek místnosti. Na protější straně místnosti byly dveře, které byly navrženy tak, aby splynuly se stěnou. Přešla k nim a otevřela je.
Koupelna, v níž dominovala velká vana na nožkách. Žádný sprchový kout. Byly tu jen ty nejzákladnější věci: mýdlo, ručníky, zubní kartáček, malý pohárek na vodu.
Hermiona přešla k umyvadlu a umyla si ruce. Když je vytahovala, předstírala, že omylem shodila pohárek z pultu. S hlasitým a ostrým zvukem dopadl na zem, ale nerozbil se ani nepraskl.
Na pohárku bylo ochranné kouzlo.
Malfoy byl důkladný.
Zvedla pohárek, opláchla ho a vrátila na místo. Když se otočila, zjistila, že i v koupelně visí portrét. Stejná mladá čarodějka si ji se zkoumavým pohledem prohlížela.
Hermiona nasadila nevinný výraz a vrátila se zpět do ložnice.
Během hodiny nebylo v pokoji nic, co by ještě mohla prozkoumat. Ne že by čekala, že něco najde, nebo že by se mohla s pronikavým dohledem portrétu na zdi dostat do potíží. Zdálo se, že čarodějce na portrétu bylo nařízeno sledovat Hermionu jako jestřáb.
Hermiona přešla ke dveřím ložnice a po krátkém zaváhání otočila klikou a vyšla na chodbu.
Srdce jí okamžitě začalo bušit.
Směs hrůzy a svobody, kterou cítila pouhým přechodem do jiné místnosti sama, byla ohromující. Když za sebou zavřela dveře, opřela se o ně a snažila se zhluboka nadechnout.
Prsty jí nervózně cukaly kolem kliky, zatímco se rozhlížela a pokoušela se uklidnit.
Dlouhá chodba, která mizela ve tmě, působila tak—otevřeně.
Nervózně polkla. Předpokládala, že některé následky svého dlouhého věznění ji budou stále pronásledovat. Samotný prožitek byl daleko znepokojivější, než si představovala. Bylo to děsivé.
Její pokusy dýchat a uklidnit se selhávaly. Její hrudník se chvěl malými a rychlými nádechy.
Jediný zvuk v chladném, temném křídle sídla.
Kousla se do rtu. Její mysl—vždy se na ni mohla spolehnout. Dokonce i její uzamčené vzpomínky působily jako obranný mechanismus. Ale panika a hyperventilace kvůli tomu, že sama od sebe vyšla do chodby—
To byla zrada.
Zavřela pevně oči a snažila se dýchat rovnoměrně. Pokusila se odtáhnout ruku od kliky dveří, které se zoufale držela, jako kdyby se měla utopit, kdyby ji pustila.
Její schopnost uvažovat a přesvědčit se, že je v pořádku, nestačila k tomu, aby uklidnila její mysl a tělo.
Snažila se přinutit udělat krok od dveří, ale její nohy odmítaly spolupracovat.
Hrůza, která jí probíhala tělem, ji ochromila.
Je to jen chodba. Jen chodba, opakovala si. Smí tam být. Žádné příkazy ji neomezovaly—
Žádné příkazy ji neomezovaly…
… pouze její vlastní mysl.
Po několika minutách, kdy tam stála a nedokázala se přinutit pohnout, náhle vzlykla a přitiskla se blíž ke dveřím.
Nemohla si vzpomenout, kdy naposledy plakala. Před dávnou dobou ve své cele.
Když tam stála, třásla se a hyperventilovala v chodbě toho prázdného křídla sídla, plakala. Nad všemi, kdo teď byli mrtví. Nad všemi, které Malfoy zabil. Nad všemi dívkami v Bradavicích, které byly posílány do světa hrůzy. Z rozhořčení nad pouty na svých zápěstích a nad pouty, která si zřejmě sama nasadila na svou mysl.
Vrátila se zpět do svého pokoje, zavřela dveře, sesunula se na podlahu a plakala dál.
Trvalo jí celý den, než se dokázala znovu odhodlat do chodby.
Byla odhodlaná překonat tu paniku. Následujícího rána otevřela dveře dokořán, posadila se na postel a nutila se hledět na chodbu, dokud jí při pouhém pohledu na ni nepřestalo bolestivě bušit srdce.
Ztratila by jakoukoli šanci na útěk, kdyby nedokázala ani vyjít ze svého pokoje, aniž by se psychicky zhroutila.
Seděla v posteli a snídala, která se objevila, zatímco přemýšlela o problému.
Projevilo se to, když byla sama. Nebyla si jistá, jestli to bylo tím, že ji pouta dříve nutila k poslušnosti a odváděla od toho pozornost, nebo jestli to byl záludný projev duševního traumatu; že věznění po tak dlouhou dobu ji zničilo natolik, že být ovládána ostatními byl nyní jediný způsob, jak dokázala fungovat.
Doufala, že je to jen vliv pout, ale obávala se, že je to to druhé. Věznění nahlodalo její psychiku způsobem, který se bála plně pochopit.
Obrnila se. Byla odhodlaná to překonat. Ať to stojí cokoli.
Když se toho večera objevila její večeře, přinutila se ji sníst, zatímco seděla u otevřených dveří. Ruce se jí tolik třásly, že polovinu jídla shodila z vidličky. Než dojedla, třes v nich polevil natolik, že se mohla napít vody, aniž by si ji rozlila po sobě.
Zírala do chodby. Dívala se na všechny zakryté kusy nábytku a četné portréty aristokratů s chladnými, bledými tvářemi.
Snažila se vzpomenout si, co o Malfoyovi ví.
Jak se mu podařilo vyšplhat tak vysoko v řadách Voldemortových Smrtijedů v tak mladém věku?
Byl — zapletený do smrti Brumbála na začátku šestého ročníku. Okolnosti toho nikdy nebyly zcela jasné. Pamatovala si, jak se uprostřed následného chaosu náhle probudily s křikem ochrany hradu. Minerva McGonagallová a ostatní profesoři byli bledí šokem a hrůzou, zatímco se horečně snažili zjistit, co se stalo. Malfoy zmizel v chaosu.
To byl první a poslední významný válečný incident, který Hermiona spojovala přímo s Malfoyem. Poté zmizel v řadách Voldemortových Smrtijedů. Další bezejmenný Smrtijed.
Jeho matka zemřela několik let po začátku války. Hermiona si pamatovala, že slyšela o smrti Narcissy Malfoyové v sídle Lestrangeových. Stalo se to během záchranné mise. Harry a Ron byli chyceni lapky. Když je Řád šel zachránit, jeden Smrtijed ztratil kontrolu nad kletbou zložáru a zapálil sídlo, přičemž uvnitř uhořely Narcissa a Bellatrix.
Narcissina smrt přivedla Luciuse Malfoye k šílenství. Hladce převzal šílenství tam, kde ho Bellatrix zanechala. Připsal odpovědnost za Narcissinu smrt Ronovi a Harrymu a zasvětil svůj život pomstě tím, že pronásledoval Weasleyovy. Během války Lucius způsobil Arthurovi Weasleymu poškození mozku a George málem připravil o život. Stal se neovladatelným prvkem mezi Voldemortovými Smrtijedy. Byl příliš užitečný a smrtící, aby ho za jeho neposlušnost zabili, ale neustále balancoval na hraně.
Hermionu napadlo, že by Lucius mohl být Nejvyšším soudcem, vzhledem k jeho bezcitnosti, nenávisti a ochotě vraždit bez váhání. Jelikož jím nebyl, přemýšlela, jestli Lucius stále žije. Možná po válce konečně překročil meze a byl zabit. Hermiona v to doufala. Ten způsob, jakým se Lucius smál, zatímco Ron umíral v agónii—ten obraz Hermiona nikdy nevymaže z paměti.
Ale Malfoy…
Nemyslela si, že by byl během schůzí Řádu považován za zvlášť důležitého nebo významného Smrtijeda. Cokoli udělal, aby se dostal na samý vrchol, muselo se stát ke konci války. Možná byl zapleten do toho, co způsobilo, že se plány Řádu během závěrečné bitvy rozpadly.
Protože byla léčitelka, Hermiona nebyla přítomna během celé bitvy. Něco v jejich strategii se pokazilo. Bylo tam mnohem víc Smrtijedů, než Řád předpokládal. Voldemort seslal kletbu smrti a Harry padl. Pak přikázal Luciusovi, aby potvrdil, že Harry je mrtvý.
Harry mrtvý nebyl.
A tak Voldemort seslal další kletbu smrti, a další, a další, a další. Po půltuctu kleteb smrti si Voldemort šel osobně ověřit, že Harry je mrtvý. Pro jistotu nechal Harryho tělo vytáhnout do vzduchu a pověsit na Astronomickou věž. Všichni sledovali, jak Voldemort proklel Harryho tělo rychle působící nekrotizující kletbou a celé jim před očima shnilo.
Harryho prázdné zelené oči—Hermiona je viděla pokaždé, když zavřela ty své. Výraz na jeho tváři; uvědomění, že selhal, bylo to vyryté do jeho rysů i po smrti.
Hermiona se roztřásla, když na to pomyslela.
Její nejlepší přátelé zemřeli před jejíma očima. Nějakým zvlášť krutým zvratem osudu jí nebylo dovoleno je následovat.
Zanechali ji za sebou.
Narovnala ramena a přinutila se vstoupit do chodby. Čelila všemožným hrůzám. Nenechá se porazit vlastní rozbitou myslí a chodbou.
Jeden krok.
Dva.
Tři.
Čtyři.
Její dech se stával slabším, zatínala ruce do pěstí, dokud necítila, jak se jí nehty zarývají do kůže.
Pět.
Šest.
Sedm.
Kap. Kap. Kap.
Ztuhla a podívala se dolů. Z jedné její ruky kapala krev a zanechávala za sebou stopu na podlaze.
Byla stejného odstínu jako její šaty.
Zírala na ni, dokud se u jejích nohou pomalu nevytvořila kaluž velikosti svrčku.
Pak pokračovala chodbou dál. Počítala kapající zvuky místo svých kroků, dokud nedošla na konec.
Neměla žádný cíl, a tak se otočila a vydala se zpět. Po cestě zkoušela kliky dveří. Některé byly zamčené. Jiné ne. Nakoukla do dalších prázdných ložnic plných zakrytého nábytku. Vrátí se a prozkoumá je všechny pečlivě později. Možná v nich najde něco užitečného.
Třásla se, když se vrátila do svého pokoje. Cítila se vyčerpaná a okamžitě se svalila do postele.
Když usínala, zdálo se jí o Ginny.
Ginny —takové, jakou ji znala ke konci války, s vlasy ustřiženými nad ramena a dlouhou krutou jizvou na jedné straně obličeje. Krčila se vedle postele a prudce vzhlédla k Hermioně, jako by se lekla.
Ginnyin výraz byl zkroucený bolestí, celý pokrytý slzami. Vzlykala nezadržitelně.
„Ginny,“ slyšela se Hermiona říkat. „Ginny, co se stalo? Co se děje?“
Když Ginny otevřela ústa, aby odpověděla, sen se rozplynul.
Když se Hermiona druhý den ráno probudila, věděla, že se jí muselo něco zdát. O čem to bylo? Nemohla si vzpomenout. Něco—něco smutného. Přitiskla si spodní část dlaní k očím a snažila se to vybavit.
Ten den se nedokázala přimět se přiblížit ke dveřím. Krčila se u okna a dívala se ven na mlhavé zahrady. Na jedné straně bylo bludiště z živého plotu. Očima si hledala cestu skrz něj.
Studovala celé pozemky panství, na které dohlédla. Snažila se si zapamatovat cokoli, co by mohlo být užitečné. Kam by šla, kdyby se potřebovala schovat? Kdyby se snažila utéct?
Den ubíhal pomalu.
Mít znovu pojem o čase bylo zvláštně zneklidňující. Neustálé tikání hodin jí stále přitahovalo pozornost. Nepřetržitý drásající zvuk. Když si dovolila ho poslouchat příliš dlouho, její prsty začaly cukat při každém klapnutí ozubených koleček.
Zjišťovala, že její mysl má tendenci bloudit a ztrácet se. Často se přistihla, jak se vytrhne z nějaké podivné myšlenky a uvědomí si, že uplynuly hodiny.
Když se den chýlil ke konci, zírala na dveře.
Měla by se přinutit znovu vyjít ven. Ještě Malfoye od svého příjezdu neviděla. Měla v plánu ho sledovat. Studovat ho. Získat alespoň nějaké porozumění tomu, jaký je.
Všechny ty plány se v posledních dvou dnech rozplynuly.
Postavila se a pomalu se přiblížila ke dveřím. Když svírala prsty kolem kliky, ozvalo se za ní náhlé pop. Trhla sebou, prudce se otočila a uviděla za sebou domácí skřítku.
„Máte se připravit na dnešní večer, Paní říká,“ řekla skřítka, uhýbala pohledem a pak s pop zmizela.
Hermiona měla pocit, že má srdce až v krku. Ruce se jí začaly třást.
Na chvíli uvažovala, že se nepřipraví.
Nejspíš by tím přivolala Malfoye, který by ji k tomu donutil. Kdo ví, co dalšího by jí mohl udělat, kdyby ho vyprovokovala.
Nutkání v její mysli se probudila…
Budeš poslušná.
Nebudeš klást odpor.
Její mysl automaticky začala procházet seznam úkolů, které jí byly zadány.
Nebyla si jistá, jestli ji nutkání přimělo racionálně odůvodnit poslušnost, nebo jestli byla poslušnost skutečně racionální volbou.
Šla do koupelny a pustila kohoutek u vany. Z kohoutku vytékala horká voda a Hermiona sledovala, jak se vana pomalu plní.
Napadlo ji, jestli by se dokázala utopit dřív, než by tam Malfoy přišel. Jako pán sídla se pravděpodobně mohl přemístit kamkoli. Zachvěla se při představě, že ji Malfoy vytáhne nahou z vody za vlasy.
Sundala si hábit a ponořila se do vody, sykla, ale bolest si vychutnávala. Dnes už skoro nic necítila. Očividně ji pouta neomezovala v horku.
To byla užitečná informace, kterou si uložila do paměti.
Po koupeli se utřela do přepychového, obrovského ručníku. Potom si oblékla čistý hábit. Dlouhé rudé šaty na knoflíky a přes ně otevřený rudý hábit. Pak si natáhla punčochy. Jak je nenáviděla. Kdyby nebyla v panství taková zima, nikdy by si je nevzala. Kromě odporné červené barvy si skoro mohla představovat, že hábity jsou prostě jen oblečení, ale ta strašná absence spodního prádla ji neustále nechávala pocitově odhalenou.
Dostala by kalhotky jen tehdy, kdyby krvácela nebo byla těhotná. Jinak měla zůstat—přístupná.
Když se oblékla, nejistě se zastavila uprostřed svého pokoje. Nevěděla, kam má jít, co má dělat.
Dveře se náhle rozlétly a objevila se Astoria, bledá jako stěna.
„Dobře, že jsi připravená. Už jsem se bála, že budu muset poslat Draca, aby tě odtáhl,“ řekla Astoria a kriticky si Hermionu prohlédla od hlavy k patě. „Ukážu ti, kam máš dnes jít. Po dnešku už budu někde jinde. Očekávám, že se připravíš a půjdeš tam každou určenou noc bez problémů. Uvědomila jsem si… že vlastně nepotřebuješ všechny části těla, které máš, abys byla schopna reprodukce. Takže jestli máš v plánu dělat potíže—měj to na paměti.“
Hermioně přeběhl mráz po zádech a přikývla.
Astoria odkráčela z pokoje a vedla Hermionu domem, přes foyer, po velkém schodišti a dál chodbou ve druhém patře. Portréty kolem si něco mumlaly, když procházely.
„Děvka.“
Hermiona to slovo zaslechla víc než jednou.
Astoria se zastavila u sedmých dveří.
„Běž dovnitř a počkej. Draco přijde, až se mu zachce, ale ty tam musíš být přesně v osm.“
Bez dalšího zastavení pokračovala Astoria chodbou a zmizela ve tmě.
Hermioně se chvěly ruce, když uchopila kliku a pokusila se dveře otevřít. Nejprve to nešlo, musela několikrát zhluboka nadechnout, aby se uklidnila a zastavila třes, než dokázala pevně uchopit kliku a otočit jí.
Vešla do místnosti a snažila se zaznamenat každý detail.
Připadala jí sterilní.
Předpokládala, že její vlastní pokoj byl prázdný a studený z lhostejnosti, ale možná to prostě byl Malfoyův styl. Byla tam velká postel, vysoká šatní skříň, psací stůl a židle.
Hermiona si představovala, že Malfoy má luxusnější pokoj. Celý zelený a stříbrný, s drahým povlečením a polštáři pokrytými příliš mnoha střapci.
Místnost před ní mohla patřit mnichovi.
Byla funkční. To bylo vše, co se o ní dalo říct. Není divu, že Malfoy byl tak chladný.
Odstoupila od postele a zamířila ke křeslu u stolu. Posadila se a zkoumala, co leží na desce stolu. Prázdný pergamen a brky. Váhavě natáhla ruku k brkům, a přemýšlela, jestli se jich smí dotknout.
Když se její prsty přiblížily, ucítila slabý pocit pálení a ruku rychle stáhla zpět.
Žaludek se jí svíral hrůzou a snažila se rozptýlit tím, že si v duchu odříkávala vzorce numerologie, zatímco tam seděla.
Byla zvyklá čekat donekonečna. Co je hodina po šestnácti měsících smyslové deprivace? Musela jen přestat myslet na to, co ji čeká. Žaludek se jí zkroutil tak, že si myslela, že se snad pozvrací.
Najednou cvakly dveře. Postavila se a prudce se otočila právě ve chvíli, kdy Malfoy vešel. Ruku měl u krku a uvolňoval si límeček. Zjevně nečekal, že ji tam najde. Náhle se zastavil a zíral na ni, přičemž se zdálo, že dokonce trochu zbledl, než pevně stiskl rty do úzké čáry.
„Mudlovská šmejdko,“ řekl po chvíli. „Vidím, že dnes nadešel ten den.“