Kapitola 4
Hermiona se objevila v temné vstupní hale. Byla to dokonale čistá, prázdná místnost. Uprostřed stál černý, lakovaný kulatý stůl. Na stole byl velký pugét bílých květin.
Pomalu se otočila. Nechtěla přehlédnout žádný detail, ale hloupá křídla čepci jí blokovala periferní vidění. Viděla pouze přímo před sebe.
Velké schodiště se nacházelo napravo. Chladné chodby vedly do temnoty a dále do domu. Byl to panský dům, a podle šířky schodiště obrovský.
„Zdravím, mudlovská šmejdko.“
Chladný hlas ji přiměl ztuhnout.
Pomalu se otočila dokola a uviděla Draca Malfoye.
Byl starší.
Její poslední vzpomínka na něj byla z pátého ročníku, kdy byl členem Vyšetřovatelského sboru. Vyrostl. Tyčil se nad ní a jeho tvář postrádala jakýkoli náznak chlapectví. Bylo v něm cosi nebezpečného, rafinovaná brutalita, která se odrážela v jeho postoji.
Způsob, jakým na ni hleděl…
Jeho oči byly jako oči vlka; chladné a divoké.
Jeho smrtící povaha byla hmatatelná. Jak na ni hleděl, měla jistotu, že by se mohl naklonit a podříznout jí hrdlo, zatímco by jí zíral do očí. Pak by ustoupil a zajímal se jen o to, aby si neušpinil boty krví.
Byl Nejvyšší soudce.
Voldemortova pravá ruka. Jeho kat.
Počet jejích přátel, které zavraždil: Ginny, McGonagallová, Moody, Neville, Dean, Seamus, profesorka Prýtová, madam Pomfreyová, Kratiknot, Oliver Wood… seznam pokračoval dál a dál. Kromě těch, kteří byli umučeni k smrti bezprostředně po závěrečné bitvě, všichni, o kterých věděla, že zemřeli po válce—je zabil Nejvyšší soudce.
Dívky jí během prvních nocí šeptem vyprávěly o světě hrůzy, který jí uni-kal, zatímco byla zavřená pod Bradavicemi.
Nikdy ji nenapadlo, že by to mohl být někdo, koho zná.
Někdo tak mladý.
Uvnitř ní se zvedla vlna děsu. Netušila, jak zvládnout šok.
Než mohla zareagovat – nebo si vůbec uvědomit, co to znamená – jeho oči se upřely do jejích a náhle se brutálně vřítil do její mysli.
Síla toho útoku ji málem přiměla ztratit vědomí.
Jeho mentální invaze byla jako čepel, která se zarývala přímo do jejích vzpomínek. Prořízl křehkou bariéru, kterou se snažila vytvořit z útržků své vnitřní magie. Vrtal se v jejích zablokovaných vzpomínkách.
Bylo to, jako by jí někdo zarazil hřebík do hlavy.
Preciznost a neúprosná síla.
Nepřestával se pokoušet prolomit bariéru. Bylo to téměř horší než kletba cruciatus. Trvala déle, než by to dokázala mučící kletba, aniž by příjemce přivedla k šílenství.
Když konečně přestal, zjistila, že leží na zemi. Malfoy stál nad ní a díval se na ni, zatímco ona se třásla z traumatu, které jí způsobil.
„Takže jsi opravdu zapomněla všechno,“ řekl, když si ji prohlížel. „Co si myslíš, že chráníš v té své hlavě? Prohráli jste válku.“
Nemohla odpovědět.
Neměla žádnou odpověď.
„Nuže dobrá,“ řekl a lehce si narovnal hábit. „Pán zla byl dost laskavý, aby tě poslal ke mně. Pokud se někdy vzpomínky vrátí, já to budu vědět jako první.“
Chvíli se na ni díval s úšklebkem, než jeho tvář zchladla a stala se lhostejnou. Pak ji překročil a odešel z místnosti.
Hermiona se zvedla na nohy, třesoucí se z mentálního utrpení a bezmocné zuřivosti.
Nenáviděla ho.
Nikdy předtím Draca Malfoye neměla v lásce.
Byl jen obyčejný šikanátor formovaný prostředím, příznak většího problému, za který mohli ostatní. Teď—ho nenáviděla. Za to, čím se stal. Za to, co udělal.
Vlastnil ji.
Byla uvězněná pod jeho patou a on měl v úmyslu ji rozdrtit, dokud nezíská, co chce.
Pevně sevřela čelist, když se donutila přemýšlet za hranice své náhlé zuřivosti. Její plán zůstal stejný. Musela najít způsob, jak uniknout, nebo ho oklamat, aby ji zabil.
Nebyl takový, jakého očekávala. Doufala, že Nejvyšší soudce bude řízen emocemi, a přestože Malfoy, kterého znala ve škole, takový byl, teď působil ledově chladně.
Což si samozřejmě měla uvědomit. Nitrozpyt, nitrobrana; klíčem k nim byla kontrola. Schopnost oddělit svou mysl za bariérami.
Bude potřeba mazanosti, aby ho dokázala vyprovokovat natolik, že by udělal chybu a zabil ji. Cokoli udělá, nemůže to zvládnout hned. Nemůže spěchat. Nemůže být neopatrná. Musí tam zůstat, čekat a vydržet, co přijde, dokud nenajde příležitost.
Při té myšlence se zachvěla. Hrdlo se jí sevřelo, když polkla a snažila se přemýšlet.
Klapání podpatků na dřevěné podlaze upoutalo její pozornost. Do místnosti vkráčela drobná blond čarodějka. Hermiona a ona na sebe zíraly několik dlouhých okamžiků.
„Takže, to jsi ty,“ řekla čarodějka, zvedla nos do vzduchu a pohrdavě si odfrkla. „Sundej si ten hloupý čepec a pojď. Než tě odvedu na místo, kam patříš, musíme si společně projít pokyny. “
Blondýna se otočila na podpatku a rázně vyšla z místnosti. Hermiona ji pomalu následovala. Čarodějka jí připadala povědomá. Greengrassová, pomyslela si Hermiona. Ne Daphne, ale možná její mladší sestra.
Hermiona si nemohla vzpomenout na její jméno.
Dorazily do salónku. Malfoy už tam byl, pohodlně usazený v křehce vypadajícím křesle a vypadal znuděně.
Hermiona si sundala čepec.
„Takže,“ řekla čarodějka, kterou Hermiona považovala za Malfoyovu manželku, zatímco se usazovala do jednoho z dalších křehkých křesel, „léčitelka Stroudová poslala balíček s instrukcemi. Kdo by řekl, že mudlovské šmejdky přicházejí s návodem? Jak příhodné, že?“
Sarkasmus v ostrém hlase čarodějky byl křehký a téměř hysterický.
„Prostě to přečti, Astorie,“ řekl Malfoy, krátce na ni pohlédl s úšklebkem.
Astorie. Takže tak se jmenuje Malfoyova manželka.
„Podívejme se. Žádné proklínání, mučení nebo fyzické týrání. Má být krmena. Můžeme ji nechat pracovat, ale ne více než šest hodin denně. A musí trávit alespoň hodinu denně venku.“
Astorie se zasmála téměř maniakálně.
„Je to spíš jako starat se o hafoně, že? Kdo by to řekl? Ach, ano. Jak rozkošné. Každý měsíc dostaneme sovu v těch pěti dnech, kdy máš povinnost – plnit své povinnosti, Draco. Léčitelka Stroudová připojila malou osobní poznámku, kde uvádí, že díky zvláštnímu zájmu Pána zla o rodinu Malfoyů a tu mudlovskou šmejdku, bude každý měsíc přicházet osobně, aby zjistila, jestli jsi uspěl.“
Astorie vypadala takřka hystericky, že Hermionu překvapilo, že nezačala křičet a rozbíjet křeslo.
„Poslouchej tohle. Mohu se dívat! Víš, abych se ujistila, že všechno mezi tebou a tou šmejdkou bude naprosto klinické.“
Astorie zbledla do šokující bělosti. Její modré oči vypadaly téměř šíleně. Ruce se jí chvěly, a když papíry ve svých rukou zmuchlala, mrštila je na čajový stolek.
„Nebudu,“ řekla hlasem ostrým jako břitva a třesoucím se. „Pokud máš námitky, můžeš mě předvést před samotného Pána zla, než mě zabiješ. Ale nebudu se dívat!“
Poslední slova vykřikla.
„Dělej si, co chceš, ale zmlkni!“ řekl Malfoy, jeho hlas byl jedovatý, když se postavil a vyšel z místnosti.
Hermiona zůstala strnule stát u zdi.
Astorie seděla několik minut třesoucí se v křesle, než promluvila k Hermioně.
„Moje matka chovala hafoně. Pěkná malá stvoření,“ řekla Astorie. „Je tak zábavné vidět, jak se to teď dělá s kouzelníky.“
Hermiona nic neřekla. Stála u zdi a snažila se nehýbat. Přemlouvala své prsty, aby sebou necukaly. Předstírám, že jsem strom, pomyslela si matně.
Astorie nakonec vstala.
„Ukážu ti tvůj pokoj. Můžeš dělat, co chceš, ale nechci tě vidět. Rozumím, že ty pouta, co máš, tě chrání před jakýmikoliv nekalostmi.“
Šly dlouhou chodbou a pak úzkými, částečně skrytými dveřmi, které vedly na točité schodiště pro služebnictvo. Po vystoupání o tři patra výš znovu prošly do větší hlavní chodby domu. Byly v jiné části domu. Všechna okna byla silně zastřená. Bylo tam chladno a šero; nábytek pokrývaly bílé prachové plachty.
„Tahle část je neobydlená,“ řekla Astorie, jako by to nebylo očividné. „Máme víc služebnictva, než potřebujeme. Zůstaň tady a mimo dohled, pokud tě někdo nezavolá. Portréty na tebe dohlédnou.“
Astorie otevřela dveře. Hermiona vešla dovnitř. Byl to velký pokoj. Uprostřed stála postel s nebesy a u okna jedno křeslo s vysokým opěradlem. U jedné zdi byla velká skříň. Nebyl tam žádný koberec. Na zdi visel portrét. Žádné knihy.
Všechno bylo chladné a holé.
„Pokud něco potřebuješ, zavolej domácího skřítka,“ řekla Astorie, než dveře zavřela. Hermiona poslouchala její vzdalující se kroky.
Najednou být bez dohledu a mimo celu působilo dezorientujícím dojmem. Náhlá změna byla současně vzrušující a děsivá, jako by zničehonic skočila z útesu.
Pustila čepec na podlahu vedle dveří a přešla k oknu. Zimní krajina se rozprostírala, kam až mohla dohlédnout. Když se na ni dívala, zvažovala svou situaci.
Malfoy a Astorie se očividně neměli rádi.
Nebylo divu. Jako by čistokrevná dohodnutá manželství už sama o sobě nebyla dost nefunkční, mít je dohodnutá Voldemortem pouze za účelem reprodukce muselo zadusit jakoukoli potenciální jiskru. Zvlášť po jejich neúspěchu v reprodukci.
Astorie se evidentně Malfoye nebála, takže zřejmě nebyl tak vznětlivý, aby byl násilnický. Zdála se většinou plná zášti a lhostejnosti k němu.
Malfoy se rozhodně nezdál být pozorným manželem. Jeho vztah k Astorii vypadal spíš jako k obtížnému hmyzu, který je nucen snášet.
Bez ohledu na to, co Astorie cítila ke svému manželovi nebo manželství, Hermionina přítomnost jako náhradnice to zjevně zhoršila. Zdálo se, že je odhodlaná ignorovat Hermioninu existenci, jak jen to bylo možné.
Hermiona proti tomu nic nenamítala. Čím méně hráčů musela mít na zřeteli, tím lépe. Kdyby musela řešit odpor nebo si získat přízeň Astorie, byla by to další překážka. Kdyby byla Astorie pozorná vůči svému manželovi, bylo by mnohem obtížnější uniknout nebo najít způsob, jak Malfoye zmanipulovat. Pokud se Astorie bude především snažit předstírat, že Hermiona neexistuje, byl by to nejjednodušší scénář. Hermiona se bude držet stranou, ve stínech, jak jen to bude možné. Dokud se nenaskytne příležitost jednat.
Klíčem bude Malfoye studovat. Zjistit, co ho pohání. Jaké má slabosti.
Co by na něm mohla využít.
Zdálo se, že Malfoye Hermiona příliš nezajímá, kromě toho, co by mohla skrývat ve svých ztracených vzpomínkách. Pokud to tak bylo, byla to úleva. Možná se rozhodne ji také převážně ignorovat. Byla si jistá, že pokud by chtěl, mohl by vymyslet nespočet způsobů, jak ji mučit, aniž by ohrozil její plodnost.
Draco Malfoy byl Nejvyšší soudce.
Pořád to byl šok.
Co se mu během války stalo, že ho to učinilo tak nemilosrdným?
Nenávist potřebná k úspěšnému seslání kletby smrti byla obrovská. Způsobit okamžitou smrt vás stálo část vaší duše. Většina temných kouzelníků a čarodějek toho byla schopna jen občas. To byl částečně důvod, proč se používalo tolik jiných kleteb k zabíjení. Sadismus v tom hrál roli, ale pravdou bylo, že žádná jiná kletba nebyla tak nevratná a nezastavitelná jako smrtící kletba. Síla potřebná k využití něčeho tak definitivního—no, nic s tím nešlo srovnávat.
Voldemortova schopnost sesílat ji opakovaně a neomylně byla jedním z důvodů, proč vzbuzoval takovou hrůzu.
Reputace Nejvyššího soudce ohledně používání této kletby byla už nyní legendární. Vynesla ho do nejvyšších řad Smrtijedů.
A byl to Malfoy.
Musela postupovat opatrně. Ležérnost, s jakou Malfoyovi přistupovali k jejímu příjezdu, naznačovala naprostou jistotu. Nechali ji stát ve foyer. Ukázali jí dům. Umístili ji do neobydleného křídla. Hermiona si byla jistá, že neexistuje žádná snadná cesta k útěku. Dokud si nesundá pouta, Malfoy ji vždy dokáže najít, a nebude schopná se mu nebo komukoli jinému ubránit.
Povzdechla si a její dech vytvořil na chladném skleněném okně malý kruh kondenzace.
Zvedla prst k oknu a nakreslila runu thurisaz: symbol obrany, introspekce a soustředění. Vedle ní nakreslila její obrácenou podobu, merkstave: symbol nebezpečí, bezbrannosti, zloby, nenávisti a zášti.
To, co potřebovala. To, co měla.
Musela změnit svůj osud.
Sledovala, jak runy mizí ze skla, když se kondenzace odpařila zpět do místnosti.
Žádná z dívek neslyšela žádné šeptané zvěsti o tom, že by Odboj stále existoval. Kromě Hermiony byli všichni členové Fénixova řádu, kteří přežili
závěrečnou bitvu, známí jako mrtví. Jejich smrt byla veřejně známa. Jejich těla byla pověšena, aby se zajistilo, že nebude žádný prostor pro plané naděje.
Odboj se zhroutil po Harryho smrti.
Voldemort se zdál být pečlivý v tom, aby zajistil, že Fénixův řád nebude mít žádnou jiskru, kterou by mohl znovu vzkřísit. Jak válka trvala roky, stal se opatrnějším a méně si jistým svou neomylností, než byl během Hermioniných let v Bradavicích.
Voldemort byl důkladný.
To bylo znepokojivé. Pokud povýšil Malfoye na Nejvyššího soudce, pravděpodobně to znamenalo, že i Malfoy byl důkladný. Někdo, kdo nebyl náchylný k chybám nebo omylům v úsudku.
Možná stále někde existoval Odboj. Ženy v Bradavicích věděly jen to, co jim říkali strážní. Stále mohly existovat nějaké frakce, které pracovaly proti Voldemortovi. Pokud by Hermiona utekla, možná by je mohla najít, a nakonec jim předat to tajemství, které skrývala.
Když byla v domě Nejvyššího soudce, možná by, pokud by byla chytrá, mohla získat užitečné informace.
Pokud by dál předstírala, že je poddajná a spolupracující.
Zlomená.
Pokud by si mysleli, že je skutečně zlomená, mohli by nakonec kolem ní začít být neopatrní.
Čekala by na to.
Byla velmi dobrá v čekání.