Kapitola 3
Postel, kterou předtím obývala Hannah, byla prázdná, když Hermionu vrátili na ošetřovnu v Bradavicích.
Léčitelka Stroudová jí hned, jak ji položili na postel, nalila do krku lektvar. Bolest v Hermionině mysli mírně polevila. Zamrkala a tančící černé skvrny, které jí neustále zastiňovaly zrak, konečně začaly mizet.
Hermioně bylo na zvracení. Uvnitř ní to vřelo a svíjelo se, jako by měla v těle jed, kterého se nemohla zbavit. Stále se třásla. Chtěla se otočit a stočit se do klubíčka, ale neměla sílu to udělat.
„Střežte ji jako svůj život. Pokud se jí někdo bude chtít dotknout nebo se na ni jen podívat, bude potřebovat mé povolení,“ slyšela říkat Stroudovou.
Hermiona se otočila a matně rozeznala dvě mohutné postavy stojící za Stroudovou. Jejich oči byly chladné, když se dívaly dolů na Hermionu.
Stroudová na Hermionu seslala několik monitorovacích kouzel, která se třpytila kolem jejího těla. Po pár minutách, kdy zkoumala projekce, se Stroudová otočila a rázně odkráčela, přičemž její léčitelský plášť vlál za ní.
Hermiona zírala na strop a snažila se vstřebat všechno, co se jí ten den stalo.
Měla pocit, že by měla plakat, ale slzy nepřicházely.
Rezignace a beznaděj se propletly s její duší od chvíle, kdy viděla Harryho zemřít.
Po tom, co viděla umírat v agónii většinu lidí, které milovala, věděla, že její čas přijde.
A ten čas právě nadešel.
Smrt Hermionu nikdy neděsila. Její strach se vždy soustředil na způsob smrti. Viděla ty nejhorší způsoby, jak odejít.
Harryho smrt byla milosrdná vražda ve srovnání s mučením, kterému byli podrobeni Weasleyovi, Remus a Tonksová.
Lucius Malfoy stál jen pár stop od klece, ve které byla Hermiona uvězněna, když se podíval na Rona a zavrčel: „Tohle je za mou ženu!“
Pak seslal kletbu, která proměnila Ronovu krev postupně v roztavené olovo. Hermiona sledovala, jak kletba pomalu postupovala Ronovým tělem a ničila ho zevnitř. Nemohla nic udělat—nemohla ho nijak ušetřit.
Arthur Weasley zůstal během války trvale zmatený kvůli kletbě. Plakal, aniž by chápal, proč ho něco bolí nebo že umírá.
Molly nechali nakonec. Aby mohla sledovat, jak všechny její děti umírají.
Remus vydržel o několik hodin déle než kdokoliv jiný. Jeho lykantropie ho neustále uzdravovala, dokud tam jen nevisel a nereagoval. Nakonec na něj někdo vystřelil smrtící kletbu z nudy.
Smrti se Hermioně přehrály před očima tolikrát, že by si myslela, že bolest z nich časem poleví.
Nikdy nepolevila.
Každý okamžik byl stejně ostrý. Stejně čerstvý.
Rána, která se nikdy nezahojí.
Syndrom přeživšího, pomyslela si. To byl mudlovský termín. Tak nicotný popis. Nevystihoval ani zlomek šíře agónie v její duši.
Pro Hermionu bylo být ‚chovnou matkou‘ nějakého Smrtijeda osudem, který ji nikdy ani nenapadl. Být znásilněna – s tím rizikem počítala. Tohle ale bylo jako znásilnění v pomalém sledu. Situace však byla mnohem složitější než jen to. Ať už v její mysli bylo skryto cokoli, bylo to důležité. Důležitější než cokoli jiného. Nemohla to nechat padnout do rukou Voldemorta.
Nebála se, že by její tělo hnilo ve Velké síni. Ten osud nebyl nic ve srovnání s tím, že by ztratila to, co chránila. Nebo ve srovnání s tím, že by byla znásilněna a přinucena nosit dítě, které by jí bylo vyrváno hned po narození.
Uvědomila si, že útěk byl pravděpodobně luxus, který si nemohla dovolit. Důležité bylo zemřít rychle. Než by ji mohli zastavit a zabránit dalším pokusům.
Tiše ležela v posteli a plánovala.
Dny plynuly pomalu. Žádnou z vězeňkyň přivedených na ošetřovnu si nedovolila Hermionu oslovit, protože u její postele neustále stáli stráže.
Léčitelé přicházeli několikrát denně, aby ji vyšetřili a léčili. Odebírali jí ampule krve a pár vlasů na analýzu. Přicházel terapeut, aby Hermionu léčil z mučení. Kvůli třesům.
Nakonec většina náhodných křečí ustala. Hermioniny prsty však stále reagovaly spastickými záškuby na nečekané zvuky.
Na hluk už nebyla zvyklá.
Vzpomínala si, že její život býval plný hluku; ve třídách, při jídlech, na ošetřovně po bitvách. Nyní ji jakýkoli nečekaný zvuk zaskočil. Bouchnutí dveří nebo dupání bot – zvukové vlny z těchto věcí – to vše jí připadalo jako fyzické zachvění na kůži.
Cukla sebou.
Nervózní léčitel mysli často přicházel s léčitelkou Stroudovou, aby zkoumali Hermionin mozek a psychický stav. Měli obavy o její celkovou stabilitu. Sesílali na její mozek simulační kouzla, aby viděli, jak by reagovala na davy, stísněné prostory, fyzický kontakt, krev. Pokud měla psychicky selhat, chtěli, aby se to stalo na ošetřovně.
Zdálo se však, že navzdory záškubům je Hermiona považována za dostatečně stabilní. Když po čtyřech dnech terapie ustaly nejhorší třesy způsobené mučením, rozhodli se, že je připravená na výcvik.
Pátého dne byla propuštěna z ošetřovny. Stráže ji odvedly přímo do Velké síně.
V síni byly v řadách uspořádány židle otočené směrem k čelu místnosti. Na židlích seděly ženy oblečené v nevýrazných šedých šatech.
Umbridgeová stála na pódiu vpředu a mluvila s falešně sladkým nadšením. Na sobě měla tlumený odstín růžové a na krku jí visel velký přívěsek. Jedna její ruka byla silně obvázaná.
„Byly jste vybrány, abyste pomohly budovat budoucnost, jakou náš Pán zla předpověděl. Byla vám udělena výsada přivést ji na svět,“ řekla, a přitom se podbízivě usmívala. „Jste jedny z mála, které si to zasloužily.“
Umbridgeová zněla mechanicky, zatímco zírala dolů na dívky s očima, které se leskly nenávistí. Falešný úsměv měla pevně přilepený na obličeji. Její oči neustále těkaly směrem k rohu místnosti.
Hermiona se mírně otočila, aby se podívala, a uviděla dva Smrtijedy stojící tam bez masek: Corbana Yaxleyho a Thorfinna Rowlea. Pozorovali Umbridgeovou s výrazem znuděného pobavení.
„Pán zla nařídil, abyste byly vycvičeny, abyste mohly své povinnosti plnit bez selhání. To je velká pocta, kterou vám udělil; nechcete ho zklamat. Jste pro Pána zla velmi důležité. A právě proto musíte být chráněny – nejen před ostatními, ale i samy před sebou.“
Umbridgeové úsměv se náhle zostřil, vykazujíc zlomyslnou radost. Ukázala směrem dozadu a Yaxley s Rowlem vyšli kupředu. Umbridgeová se obrátila k vězeňským strážím seřazeným podél zdi.
„Omračte je všechny. Buďte důkladní.“
Několik sedících žen sebou trhlo nebo se pokusilo stáhnout, ale většina z nich se sotva pohnula, když stráže začaly sesílat kletby. Těla se sesouvala na židle nebo padala dopředu na zem.
Hermiona stála směrem k zadní části místnosti. Sledovala, jak dívky padají. Některé z nich poznávala: Hannah Abbottová, Parvati Patilová, Angelina Johnsonová, Katie Bellová, Cho Changová a Romilda Vaneová. Hermiona si myslela, že některé další mohly být z vyšších nebo nižších ročníků v Bradavicích. Bylo tam také několik o něco starších žen, ale nikdo, kdo by vypa-dal přes třicet. Bylo jich téměř sto.
Umbridgeová si všimla Hermiony stojící vzadu.
„Omračte i ji,“ řekla a nenávistně na Hermionu zírala.
Stráže zaváhaly.
Na okraji Hermionina zorného pole se objevila léčitelka Stroudová.
„Udělejte to,“ řekla s ostrým přikývnutím.
Hermiona byla omráčena dřív, než se stihla připravit.
„Rennervate.“
Hermiona se rozespale posadila. Byla přesunuta a zjistila, že leží vedle ostatních dívek.
Byly položené v řadách. Některé byly stále v bezvědomí, zatímco stráže procházely řadou a probouzely je. Ostatní seděly a zíraly na pouta kolem svých zápěstí. Hermiona se podívala dolů na své vlastní.
Magická pouta vypadala jinak; byly o něco širší a nyní bez jakéhokoliv zapínání. Dokonalý kruh mědi obepínal každé její zápěstí.
„Vlastnictví Nejvyššího soudce“ bylo vyryto do lesklého povrchu obou pout.
Větší starosti Hermioně však dělal studený předmět pod kovem, který cítila, jak se lehce tlačí na vnitřní stranu jejích zápěstí. Pouta byla tak těsná, že nemohla nahlédnout pod ně, aby zjistila, co to je. Bylo jasné, že důvodem omráčení bylo odstranění a výměna pout. Pravděpodobně za něco horšího, než už měly předtím.
Hodiny na zdi ukazovaly, že od začátku omračování uběhlo několik hodin. Ať už to bylo cokoli, celý proces trval dlouho.
Ve Velké síni se objevil velký stůl, pokrytý zbraněmi.
Nemohla to být očividnější past.
Všechny ženy stály opatrně na místě a jen zíraly.
„Pojďte blíž,“ řekla Umbridgeová lákavým hlasem a kývla směrem k stolu. „No tak. Pojďte se podívat.“
Nikdo se nepohnul.
Umbridgeová vypadala zklamaně. Očividně doufala, že někdo bude natolik hloupý, aby se vrhl ke stolu a pokusil se vyzbrojit.
„Ty tam. Pojď sem,“ ukázala na dívku v davu. Hermiona si myslela, že dívka mohla být v jejím ročníku. Mafalda, vzpomněla si, ze Zmijozelu.
Dívka poslechla pomalu a krčila se v obavách.
„Něco zvedni,“ nařídila jí Umbridgeová.
Mafalda natáhla ruku pomalu, ale když se její prsty přiblížily na pár centimetrů k noži, náhle ji s výkřikem stáhla zpátky.
Umbridgeová se vítězně usmála.
„Teď všichni, přistupte. Podívejte se, co se stane.“
Ženy neochotně přešly blíž. Hermiona postupovala s rostoucí hrůzou, zatímco její mysl spekulovala. Muselo být přidáno bariérové kouzlo k poutům; něco, co jim bránilo přiblížit se k určitým předmětům.
Natáhla ruku z větší vzdálenosti a přiblížila se pomalu. Když její prsty byly deset centimetrů od dýky na stole, začal je obklopovat palčivý pocit. Rychle ruku stáhla, hořce si uvědomila, že její možnosti, pokud by potřebovala sáhnout k sebevraždě, se dramaticky zúžily. Prohlédla si různé předměty: šipky z kuše, nože, meče, sekery, kuchyňské nože, otvírače dopisů a dokonce i velké ocelové hřeby. Kouzlo vytvořené k potrestání zřejmě pokrylo všechny možné možnosti. Pečlivě si každý předmět zapamatovala.
To však nemohlo být vše, co nová pouta dokázala. Zakomponování bariérového kouzla bylo poměrně jednoduché. Na nové sadě bylo něco složitějšího.
Hermiona se podívala dolů a znovu s nimi nepokojně pohybovala.
„Tyto nová pouta vás udrží v bezpečí a zajistí, že domácnosti, do kterých budete poslány, o vás budou moci dobře pečovat. Hlava každé domácnosti bude mít přívěsek, který jim umožní vás vždy najít a vědět, zda jste v jakémkoli nebezpečí. Vzhledem k tomu,“—Umbridgeová se sladce usmála,—„jak nebezpeční a nepředvídatelní jsou mudlové, vás udrží od jakéhokoli násilí na ostatních, včetně vás samotných. Pomohou vám neochvějně poslouchat Pána zla při této velkorysé příležitosti, kterou vám dal.“
Několik žen slyšitelně vzlykalo.
„Vždyť budete sloužit tak důležitým kouzelníkům. Nechceme, aby se jim stala nějaká chyba nebo nehoda.“
Bariérové kouzlo, možná nějaký druh donucovacího zaklínadla, a k tomu monitorovací kouzlo – to bylo to, co Hermiona cítila pod okovy. Monitorovací prvek, který sledoval její fyzický stav.
Monitorovací kouzla se běžně používala na psychiatrických odděleních nemocnic, aby upozornila léčitele, když by si pacienti mohli ublížit nebo se chovat neklidně. Sledovala tepovou frekvenci a hormony, zachycovala jejich náhlé nárůsty. Komplexnější kouzla dokonce lehce pronikala do vědomí. Nebylo to čtení mysli, ale poskytovalo to určitý pojem o stavu a sklonech nositele.
Pokusit se o sebevraždu nebo útěk bez jakéhokoli druhu zbraně, pod vlivem donucovacího kouzla, aniž by to vykazovalo mentální indikace nebo zvýšení srdeční frekvence—bylo by téměř nemožné.
Hermiona stála ztuhle ve Velké síni a vstřebávala to.
Dny splývaly v mlhavý příkrov hrůzy.
Byly trénovány.
Umbridgeová držela něco, co vypadalo jako malá lucerna, a vydávala instrukce. Když domluvila, lucerna slabě zazářila a okovy zteplaly, když do nich pronikla magie.
Vtloukání příkazů do jejich myslí.
Provádělo se to postupně. Zdálo se, že každý příkaz potřebuje čas, aby zakořenil v jejich vědomí. Aby formoval jejich chování.
Budeš tichá.
Budeš poslušná.
Nikomu neublížíš.
Neurazíš manželku.
Nebudeš klást odpor, když budeš v posteli.
Po styku se nepohneš deset minut.
Uděláš vše pro to, aby ses rychle otěhotněla a porodila zdravé děti.
Nebudeš mít sex s žádným mužem kromě toho, který ti byl určen.
Jak dny plynuly, Hermiona viděla, jak se příkazy projevují na ostatních ženách.
Byly stále tišší a tišší. Během prvních pár dnů bylo v noci slyšet tlumený šepot. Do třetího dne už byly místnosti většinou tiché, kromě občasného tlumeného vzlykání.
Hermiona byla držena trochu stranou od všech ostatních. U ní vždy stála stráž na obou stranách.
Umbridgeová se držela daleko od Hermiony, i když její oči vždy vítězoslavně zablýskly směrem k ní pokaždé, když byl položen nový příkaz.
Ať už byla černá magie používaná k aktivaci donucovacího zaklínadla jakákoli, byla křehká. S každým novým příkazem přicházeli léčitelé a prováděli diagnostiku na ženách.
Jednoho dne jedna z dívek náhle ztratila kontrolu a s výkřikem vyskočila. Popadla svou židli, zvedla ji do vzduchu a rozbila ji o ženu vedle sebe. Než stráže omráčily křičící dívku a odtáhly ji pryč, měla napadená žena rozdrcené rameno.
Možná byly plánovány další příkazy, ale po této události léčitelka Stroudová rozhodla, že to, co bylo naprogramováno, je dostatečné.
Hermiona ležela každou noc ve tmě a plánovala.
Pokud nemohla utéct, její nejlepší nadějí by bylo zemřít hůlkou Nejvyššího soudce.
Ten byl, podle toho, co Hermiona dokázala zjistit, velmi pohotový k vraždám. Kdyby ho dokázala vyprovokovat k tomu, aby jednal bez přemýšlení, mohl by ji zabít dříve, než by se zastavil.
Pokud by—uspěla, mohl by Voldemort poté zabít Nejvyššího soudce. Svět by tím byl o hodně lepší.
Musela by jednat rychle. Chytře. Pokud byl tak dobrý nitrozpytec, jak tvrdil Snape, Nejvyšší soudce by mohl její úmysly vyčíst z její mysli.
Možná by na tom ale nezáleželo.
Někdo tak nenávistný—pravděpodobně reagoval rychleji emocemi než rozumem. Mohla by to využít ve svůj prospěch a stáhnout smyčku kolem obou jejich krků.
„Svlékněte se,“ řekla Umbridgeová o několik dní později.
Hermiona si nebyla jistá, jestli ji k poslušnosti vedlo donucovací kouzlo, nebo jen marnost odporu.
Pravděpodobně obojí.
Spolu s ostatními ženami si rozepnula nevýrazné šedé šaty a sundala spodní prádlo. Stály tam, třesoucí se v chladné místnosti. Zůstalo jich sedmdesát dva. Dvacet bylo staženo léčitelkou Stroudovou ze strachu, že by se mohly zhroutit jako ta dívka, která křičela.
Všechny stály nahé kromě lesklých měděných pout na zápěstích, snažily se zakrývat těla před chtivými pohledy strážných.
„Oblečte si toto.“
Umbridgeová mávla rukou a rozvinula velkou hromadu oblečení. Jasně šarlatové šaty a hábity. Rudé jako krev.
Bez spodního prádla.
Hermiona byla tak hubená, že jí skoro nechyběla podprsenka, ale absence spodního prádla byla nesnesitelná. Jako otevřený nerv.
„A toto, proti zimnímu chladu,“ řekla Umbridgeová s úšklebkem, zatímco rozvinula další hromadu oblečení. Vlněné punčochy po stehna.
Potom Umbridgeová přidala hromadu bílých čepců a šarlatových bot s plochou podrážkou.
Hermiona si vše oblékla.
Čepce byly poslední. Jejich křídla jí téměř úplně blokovala periferní vidění. Tlumeně slyšela okolní zvuky.
Hermiona mohla vidět jen přímo před sebe. Pokud se chtěla podívat na něco vlevo nebo vpravo, musela výrazně otočit hlavu.
Všechno bylo pečlivě navrženo tak, aby v nich vzbudili pocit zranitelnosti.
Sotva mohly vidět, sotva slyšely, nemohly odporovat, nemohly odmítnout, nemohly utéct.
Jejich přežití by záviselo zcela na tom, jak se zalíbí těm, kteří je ‚vlastní‘.
Aby byly poddajné.
„Pokud opustíte domov, který vám byl přidělen, jste povinny nosit tyto čepce. Nikdo na vás nemá právo pohlédnout,“ přikázala Umbridgeová. „Tímto pro vás končím svůj trénink. Nemohu se dočkat, až spatřím děti, které přivedete na svět.“
Umbridgeová upírala pohled na Hermionin obličej, v očích tak hustou nenávist, že ji Hermiona téměř cítila na kůži jako vrstvu chladu. Umbridgeová se chladně a radostně usmála, pak se otočila a odešla.
Někdo se otřel o Hermioninu paži. Někdo tak blízko, že i když se otočila, nemohla přes okraj čepečku vidět, kdo to byl.
„Je mi to tak líto,“ zašeptal Angelinin hlas. Angelina měla v hlase zlom, jako by potlačovala vzlyk. „Měla jsi pravdu. Měly jsme tě poslechnout.“
Hermiona otevřela ústa, aby se Angeliny zeptala, co tím myslí. Než však stihla otázku vyslovit, sevřela jí paži tvrdá ruka. Byla odvlečena do malé místnosti.
Za velkým stolem pokrytým papíry seděla léčitelka Stroudová. Na stole před ní ležel otevřený spis, který vypadal jako kalendář. V jednotlivých čtvercích byla zaškrtnutí, jež označovala dny.
Hermiona si uvědomila, že je polovina listopadu roku 2004. Až do toho okamžiku jí datum unikalo.
„Slečno Grangerová,“ oslovila ji léčitelka Stroudová, když vzhlédla, „jsem velmi potěšena, že se mi podařilo vás udržet v programu.“
Hermiona nic neřekla. Dřevěně zírala na ženu před sebou.
„Uvědomuji si, že jste si to nevybrala, ale vzhledem k tomu, jakou stranu jste si ve válce zvolila, vás jistě těší, že jsou vaše magické schopnosti uznávány.“ Stroudová si Hermionu pozorně prohlížela, oči jí zářily a výraz byl podivně vřelý. „Po této generaci už nebude žádných Posvátných osmadvacet. Budoucí generace budou jednoduše magické. Jsem si jistá, že v tom vidíte výhodu.“
Hermiona tam stála, uvnitř fascinovaná pokroucenou logikou, kterou žena před ní používala, aby si očistila svědomí.
Trvalo jí několik vteřin, než si uvědomila, že se od ní očekává odpověď. Podle výrazu Stroudové byla odpověď očekávaná.
„Posíláte mě, abych byla znásilněna, a chcete, abych v tom viděla výhodu?“ nakonec prohlásila a zdvihla obočí.
Oči léčitelky Stroudové na okamžik zablýskly a chladně ztvrdly.
„Nejsem zodpovědná za všechna rozhodnutí ohledně bezpečnosti. Možná vás to překvapí, ale mám skutečně zájem na vašem zdraví a štěstí.“
„I kdybych byla neplodná?“
Hermiona sklopila zrak a zkoumala obrácený kalendář, snažila se přečíst čísla a určit přesné datum. Jasný bílý papír jí rozmazával zrak a působil bolest očím.
Léčitelka Stroudová protočila oči a povzdechla si. „Očividně s vámi nemá smysl debatovat. Pořád jste příliš emocionální ohledně všeho. Možná jednoho dne čarodějka s vaší inteligencí ocení, co se snažím udělat.“
Hermiona neřekla nic. Přimhouřila oči a pokusila se znovu přečíst kalendář. Její prsty sebou škubaly.
Léčitelka odložila složku na kalendář a postavila se. Hermiona vzhlédla.
„Pán zla je netrpělivý, abyste dostala pod dohled někoho schopného monitorovat vaše vzpomínky. Požádala jsem o odklad, abych viděla, jak na vás působí výcvik, ale vaše období plodnosti přijde za pár dní a Pán zla chce, abyste co nejdříve otěhotněla. Chtěla jsem vám fyzicky pomoci s přípravou, ale—nezdá se, že byste mou pomoc chtěla. Nejvyšší soudce je ženatý. Jsem si jistá, že ví, co dělat, a nebude mu vadit, když si vás vycvičí podle svých představ.“
Léčitelka Stroudová se chladně a úzce usmála a Hermiona ucukla. Její žaludek se bolestivě stáhl.
Léčitelka Stroudová sáhla do zásuvky a vytáhla sáček.
„Tohle vás přenese na panství Nejvyššího soudce. Očekávají vás.“
Natáhla ruku směrem k Hermioně. Hermiona ucouvla.
Sklopila bradu a snažila se dýchat. Potřebovala jen chvíli, aby se připravila. Aby se postavila tomu, co ji čeká—i tomu, co měla v plánu udělat.
„Natáhněte ruku,“ řekla léčitelka Stroudová, když obešla stůl směrem k Hermioně. Hermioně bušilo srdce bolestivě v hrudi, když si kousala ret a snažila se spolknout strach, který se v ní zvedal jako příliv.
Bezbranná. Neschopná odporu. Poslušná.
Budeš poslušná.
Hermionina ruka se začala zvedat. Na rozevřenou dlaň jí spadla mince. Okamžitě pocítila škubnutí za pupíkem, když ji přenášedlo odneslo pryč.