Kapitola 2
„Hermiono…“ uslyšela něčí dech.
Rychle vzhlédla od svých okovů a viděla hlavu vykukující zpoza od-dělovací záclony. Přimhouřila oči a zadívala se. Byla to Hannah Abbottová.
Z Hermioniných rtů unikl tichý zděšený povzdech.
Hannah měla jen jedno oko.
Pravým okem hleděla na Hermionu, ale levé oko bylo pryč. V hlavě zůstal černý, zlověstně vypadajících důlek, jako by bylo oko vyrváno.
Hannahina ruka okamžitě vystřelila nahoru a zakryla levou stranu jejího obličeje.
„Promiň. Poprvé je to vždycky pro ostatní hrozné.“
„Co—se stalo?“ Hermiona ze sebe těžce vymáčkla.
Neznala žádnou kletbu, která by odstranila oko takovým způsobem. Exis-tovalo spoustu oslepujících zaklínadel, ale žádné s tak groteskními výsledky.
„Umbridgeová—vypíchla mi ho špičkou hůlky, když—když jsem se poku-sila utéct. Donutila léčitele, aby to nechali takhle. Pro efekt.“ Hannah mírně odvrátila hlavu, aby svůj obličej ještě více skryla.
„Má z toho ale potíže.“ Hannah sklopila pohled k podlaze. Její hlas zněl, jako by už byla napůl mrtvá. „Teď většinou odřezává články prstů. Když se chováš neuctivě. Když se pokusíš utéct. Když se na ni podíváš špatně. Parvati a Angelina, těm už skoro žádné prsty nezbyly.“
Hannah upřela své jediné oko pevně na Hermionu.
„Nech svého Nebelvíra zemřít, Hermiono. Nesnaž se být statečná. Nesnaž se být chytrá. Prostě skloň hlavu. Lidé se snaží utéct už měsíce. Každý, koho chytí, je zmrzačený. Každý—kdo uteče—trvalo nám příliš dlouho, než jsme si uvědomili, že pouta, která máme,“ Hannah zvedla své vlastní mědí potažené zápěstí, „mají v sobě stopovací kouzlo. Když se dostaneš přes ochranné bariéry, pošlou za tebou Nejvyššího soudce a pověsí tvé tělo ve Velké síni, abychom museli sledovat, jak se rozkládá.“
Hermiona cítila, jako by ji někdo prudce udeřil do hrudi. Její prsty křečovitě sevřely látku přikrývky. Těžko se jí dýchalo. „Kdo?“
„Ginny. Bylo to první tělo, které přinesli zpátky. Všichni jsme si mysleli, že jsi možná opravdu utekla. Protože jsi zmizela. Netušili jsme, že tě jen dali někam jinam…“
Hannahin hlas utichl a upřeně se na Hermionu podívala. „Ty ani nevíš, proč tě odtamtud dostali, viď?“
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Stráže toho hodně napovídají. Po válce jsme všichni čekali, že Pán zla začne zotročovat mudly. Ale—ukázalo se, že jeho řady byly víc vyčerpané, než jsme si mysleli. Zdá se, že být nesmrtelný ho činí trpělivým. Rozhodl se, že na prvním místě jeho plánu je znovu naplnit řady čistokrevných kouzelníků. Osobně spároval všechny čistokrevné. Přinutil je, aby se vzali, a nařídil jim, aby začali mít děti.“
Hannahin obličej byl zkřivený odporem, když tohle vyprávěla.
Hermiona svraštila obočí překvapením. Snaha o repopulaci? Válka si vyžádala vysoké ztráty vzhledem k velikosti kouzelnické populace, ale Hermiona nikdy nepředpokládala, že by si toho Voldemort všiml, natož aby ho to zajímalo. Sňatky domluvené mezi čistokrevnými nebyly nic neobvyklého – ale nařízené sňatky se zdály extrémní. Přemýšlela, co si o tom jeho stoupenci myslí.
„Byly tam—sotva nějaké děti. Plodnost čistokrevných už roky klesá. Několik těhotenství vzbudilo rozruch. Většina dětí by se narodila jako motáci a byla ukončena ještě před porodem. Nebo skončila potratem. No,“—Hannahin hlas zhořkl—„zřejmě vyhlídka na zánik evropského kouzelnického světa Pánovi zla trochu rozšířila pohled na čistotu krve. Magie je moc, víš. Rozhodl se spustit repopulační program se všemi těmi polokrevnými a mudlovskými šmejdy, které má po ruce. Jen s námi, ženami, protože pro čistokrevnou ženu je osud horší než smrt, kdyby se jí dotkl nečistokrevný muž. Mají z nás všechny udělat továrny na děti, dokud nám nevypoví dělohy.“
Hannah vypadala stejně zhnuseně, jako se Hermiona začínala cítit.
„Tak proto tě konečně pustili ven,“ řekla Hannah a bezmocně rozhodila rukama. „Používají školní a lékařské záznamy, aby rozhodli, která z nás je způsobilá. Ta léčitelka, se kterou jsi mluvila – ta to celé vede. Prý je specia-listkou na magickou genetiku. Jsme její laboratorní krysy. Kontrolují plodnost každé z nás.“
Hannah plakala. Hermiona na ni zírala, cítíc, jak se jí z šoku točí hlava. To přece nemohla být pravda. Bylo to příliš dystopické, příliš hrozivé. Jako noční můra, kterou si vymyslela ve své cele.
„Musíme—utéct,“ řekla Hermiona tak pevným hlasem, jakého byla schopná.
Hannah zavrtěla hlavou.
„Nemůžeme. Neslyšelas mě předtím? Dokud si neusekneš ruce, nikdy se nedostaneš pryč s těmi pouty. Ani tady nemají stopovací kouzlo. Angelina přišla o ukazováček, aby to zjistila. Pán zla ho má osobně. Proto, kdykoli někdo uteče, vždycky je to Nejvyšší soudce, kdo je pronásleduje.“
Hannah rychle pohlédla kolem sebe, nakláněla hlavu, aby lépe viděla na podlahu za závěsy.
Hermiona následovala její pohled. Nebylo tam nic.
„Kdo? Kdo je Nejvyšší soudce?“ zeptala se Hermiona. Ten titul si nevybavovala.
Hannah vzhlédla. „Nevím. Nikdo z nás ho nikdy neviděl bez masky. Každý o něm mluví. Je pravou rukou Pána zla. Voldemort moc nevychází ven, takže místo něj chodí Nejvyšší soudce. Před pár týdny uspořádali veřejné popravy – víc než dvacet lidí. Zabil každého jednou smrtící kletbou. Ani si nedal pauzu. Prostě šel rovnou dál. Nikdo nikdy neviděl ani Pána zla seslat tolik kleteb v řadě.“
„To—by nemělo být možné,“ řekla Hermiona a zavrtěla pochybovačně hlavou.
Hannah se naklonila blíž a snížila hlas. „Já vím. Ale viděla jsem těla těch, které chytil, když se pokusili utéct. Vždycky je chytí. McGonagallová, Moody, Neville, Dean, Seamus, profesorka Prýtová, madam Pomfreyová, Kratiknot, Oliver Wood; to jsou ti, které bys znala. Bylo jich ale víc. O hodně víc. Členové Řádu byli ti, kteří se snažili utéct nejvíc. Všichni se vrátili jako mrtvoly. Vždycky je to kletba smrti.“
Hannah zaváhala a upřeně se zadívala na Hermionu. „Nedělej žádnou hloupost, Hermiono. Neříkám ti to proto, abys to zkusila. Snažím se tě varovat. Je to peklo. Musíš být připravená, protože—pokud nebudeš—vyjdeš ven, skončíš zmrzačená, a nebude to ani k ničemu.“
Hannah vypadala, že chce ještě něco říct, ale za závěsy se ozvaly kroky. Na její tváři se mihlo zděšení a rychle se stáhla za shrnující se závěs.
Závěs na druhé straně Hermionina lůžka se prudce rozhrnul a vrátila se léčitelka z dřívějška, vypadala podrážděně.
„Pán zla chce osobně sledovat vaše vyšetření,“ řekla a pevně chytila Hermionu za paži.
Hermiona se instinktivně pokusila vyprostit. Vytrhla ruku z léčitelčina sevření a sklouzla na druhou stranu postele, aby si vytvořila odstup.
„Ach, ty hloupá malá čarodějko.“ Léčitelka si povzdechla a pokynula někomu mimo Hermionino zorné pole. „Omračte ji a přiveďte.“
Za závěsem se objevili dva strážní a vystřelili na Hermionu dvě omračující kouzla. Prvnímu se vyhnula, ale druhé ji zasáhlo do ramene. Sklouzla k zemi jako balvan.
Když znovu nabyla vědomí, byla připoutaná na stole v temné hale. Ruce a nohy měla znehybněné, stále se chvěla od předchozího mučení. Další popruhy jí pevně držely hlavu, čelo a bradu. Na jedné straně stál drobný čaroděj, na druhé samotný Voldemort.
Drobounký čaroděj mluvil tenkým, třesoucím se hlasem a gestikuloval směrem k projekci Hermionina mozku.
„Je to—je to něco, co jsem nikdy p-předtím neviděl. Normálně magická z-ztráta paměti nastává p-poměrně rozptýleně po celém mozku, když je s-s-samovolná. Č-člověk si často ani nepamatuje své jméno. Ale t-tohle je c-cílené. Jako kouzla na zapomínání. Dissociativní st-stav, nebo v tomto případě m-mnoho z nich. Skoro jako kdyby si s-sama sobě provedla kouzlo na zapomnění. Její magie skryla konkrétní vzpomínky uvnitř něčeho, co bych mohl popsat jen jako téměř k-k-kalcifikaci magických vrstev. Pravdě-podobně by se to nikdy nemohlo stát bez specifických okolností jejího v-v-věznění. T-tohle si vyžádalo čas. Její mozek postupně budoval obrannou linii v průběhu měsíců.
Téměř jako když škeble vytváří perlu. Pomalu je pohřbívala vrstvu za vrstvou. Můžete v-vidět, že některé vzpomínky jsou chráněny intenzivněji než jiné podle toho, jak jasně z-září.“
Voldemort přimhouřil oči. „Šlo by ty vzpomínky získat pomocí nitrozpytu?“
Drobný čaroděj vypadal ještě nervózněji. Na horním rtu se mu leskly kapky potu.
„Je—je to nepravděpodobné. Je to jako individuální obranná stěna mimořádné síly kolem každé konkrétní vzpomínky. Je—je to mož-né, pokud je nitrozpytec dostatečně mocný.“
„Rád si myslím, že jsem,“ řekl Voldemort a zadíval se Hermioně do očí. Ta je okamžitě pevně zavřela, ale bylo pozdě.
Měla pocit, že možná kdysi uměla nitrobranu. S většinou své ‚neexistující magie‘ neměla schopnost vytvořit kolem své mysli ochrannou bariéru. Vol-demort se do ní vnořil jako šíp, hluboko pronikl mezi její vzpomínky a pomalu se jimi probíral. Bylo to, jako by její mysl byla drcena pod jeho tíhou.
Její dětství. Bradavice. Voldemorta nezajímaly vzpomínky na její rodiče, které byly uzamčené. Ale po pátém ročníku, kdy vše začalo být nejasné, jeho zájem zesílil. Zkoumal její vzpomínky na léčitelství. Všechna ta těla. Všechna ta zranění. Tolik lidí. Čím blíže se dostával ke konci války, tím více vzpomínek bylo uzamčených. Pokoušel se do nich proniknout. Snažil se je prorazit hrubou silou. Žádná z nich však nepovolila jeho násilným a neústupným útokům.
To ji ničilo. Síla byla otupující bolestivá a nějakým způsobem bolest stále narůstala, až se zdálo nemožné, že na to neumírá. Hermiona sebou zmítala ve snaze uniknout – vytrhnout se z vpádu. Křik ji obklopoval a zdál se nekonečný, pořád dál a dál.
Konečně Voldemort ustoupil z její mysli. Zuřil. Pomalu si začínala uvědomovat, že ten křik byl její vlastní. Nakonec se proměnil v drobné, bolestné kvílení, vydávané jejími rozdrásanými hlasivkami. Z hrudníku jí vycházely chraplavé vzlyky, zatímco se jí tělo svíjelo v křečích bolesti a bojovala o dech.
„Nemám rád tajemství, která jsou přede mnou ukryta. Když je Potter mrtvý, nemělo být co skrývat. Co ukrýváš?“ zasyčel Voldemort. Jeho kostnaté prsty sevřely její obličej a otočily jej tak, aby se mu podívala do očí.
„Já—nevím—,“ vypravila ze sebe Hermiona. Její hlas byl chraplavý a zlámaný a slabě se pokoušela vytrhnout čelist z jeho sevření.
„Zavolejte Severuse! A správkyni. Bude za to potrestána,“ řekl Voldemort a znovu brutálně pronikl do Hermioniny mysli, dokud neležela ochablá a téměř v bezvědomí na stole.
Jako první dorazila Umbridgeová, která vypadala patřičně vyděšeně.
„Můj pane, můj pane,“ řekla a padla na zem, plazíc se k němu.
„Crucio.“ Voldemort seslal kletbu, jeho hněv byl slyšitelný v každém slově.
Umbridgeová vykřikla. Křičela a křičela a zmítala se na zemi. Hermiona jí téměř začala litovat.
Po několika minutách Voldemort konečně přestal.
„Myslela sis, správkyně, že když se budeš držet slov, ale ne ducha mých příkazů, ušetřím tě?“
Umbridgeová jen kňučela.
„Věděl jsem o tvém odporu k té mudlovské šmejdce, ale doufal jsem, že tvoje poslušnost ke mně bude dostatečnou motivací, abys se ovládla. Možná potřebuješ trvalou připomínku.“
„Můj pane—“
„Jaký je to trest, který tak ráda uděluješ svým svěřencům? Články prstů, že? Pověz mi, správkyně, kolik prstů ti zůstane, když ti vezmu článek za každý měsíc, který jsi strávila snahou přivést tu mudlovskou šmejdku k šílenství?“
„Nééééééé!“ vykřikla Umbridgeová a její hlas se proměnil v pronikavý jekot. Stále se třásla a zmítala na zemi.
„Možná bych měl být shovívavý,“ řekl Voldemort a pomalu kráčel směrem k Umbridgeové, která popotahovala a hrbila se u jeho nohou. „Tvá práce byla většinou dobrá. Místo šestnácti to zredukuji na polovinu. Osm článků prstů jako připomínku, že jsem jasně řekl, že chci Potterovu mudlovskou šmejdku nepoškozenou.“
„Proooosím…“ Umbridgeová se snažila zvednout ze země, vzlykajíc.
Do místnosti vpadl Severus Snape.
„Copak? Neschopná unést následky vlastních činů?“ posměšně se ušklíbl Voldemort a mávl rukou, zatímco se odvrátil od Umbridgeové. „Odveďte ji. Až s ní skončíte, vraťte ji zpátky do jejího vězení.“
Dva Smrtijedi přistoupili a odvlekli Umbridgeovou z místnosti, zatímco ta prosila a naříkala omluvy.
„Severusi, můj věrný služebníku,“ řekl Voldemort a obrátil se k Mistrovi lektvarů. „Řeším tu jistou záhadu.“
„Můj pane,“ řekl Snape, sepjal ruce před sebou a sklonil zrak.
„Předpokládám, že si na tu mudlovskou šmejdku pamatuješ.“ Voldemort se vrátil k Hermioně, zadíval se na ni a přejel kostnatým prstem po svých bezretých rtech.
„Samozřejmě. Byla nesnesitelnou studentkou,“ pronesl Snape, zatímco přistoupil k Hermioně a zkoumal ji připoutanou na stole.
„Jistě, a byla dobrá přítelkyně Harryho Pottera, toho chlapce, který zemřel,“ řekl Voldemort a lehce si pohrával s hůlkou. „Byla také členkou Řádu, což si jistě pamatuješ z mnoha let, kdy jsi pro mě špehoval. Když Potter zemřel, byla zajata, a já jsem ji nařídil uvěznit, ale nepoškodit, pro případ, že bych ji někdy potřeboval. Bohužel správkyně Bradavic usoudila, že si zaslouží vlastní trest za své dřívější činy. Po celou dobu ji držela ve vězení v podmínkách smyslové deprivace.“
Snapeovy oči se mírně rozšířily.
Voldemort položil ruku na Snapeovo rameno. „Podle léčitelů mysli jí tato zkušenost umožnila uzamknout své vzpomínky. Uzavřít je sama před sebou i přede mnou. Identitu jejích rodičů, což je bezvýznamné. Ale co je důležitější, velkou část vzpomínek z války, zejména z jejího konce. Tato ztráta paměti nastala po Potterově smrti – po skončení války. Co to je, co skrývá?“ Voldemortův nízký, hadí hlas zněl hrozivě. Na chvíli se odmlčel a pak se podíval dolů na Hermionu. „Možná jako někdo, kdo ji tehdy znal, bys mohl mít vhled do toho, co chybí.“
„Samozřejmě, můj pane.“
Hermiona ucítila Snapeovy chladné, neproniknutelné oči, jak se upírají na ni. Neměla už žádnou sílu bránit se, když se ponořil do jejího vědomí.
Nevšímal si jejích raných vzpomínek. Přímo zamířil k válce a rychle, ale důkladně pročesával její vzpomínky. Zdálo se, že se zaměřuje na specifické kategorie: léčení, přípravu lektvarů, setkání Řádu, výzkum, rozhovory s Harrym a Ronem, boj, závěrečnou bitvu. Kdykoli Snape narazil na uzamčenou vzpomínku, zdálo se, že se na chvíli zastavil, prozkoumával její okolí a pak se pokusil do ní proniknout.
Jeho invaze byla dramaticky méně traumatizující než Voldemortova, ale přesto Hermiona plakala a třásla se, když se nakonec pomalu stáhl. Ruce se jí křečovitě svíraly v místě, kde byly připoutané.
„Fascinující,“ řekl Snape a díval se dolů na Hermionu s poněkud rozpolceným výrazem.
„Nějaké postřehy?“ Voldemortova ruka se pevněji sevřela na Snapeově rameni, a jeho tón byl podezřívavý.
Snape se odvrátil od Hermiony a sklonil oči. „Abych byl upřímný, můj pane, během posledních let války jsme s tou mudlovskou šmejdkou měli jen velmi málo kontaktu. Vzpomínky na schůzky Řádu, kterých jsem se účastnil, jsou všechny přítomné. To málo, co jsem o ní věděl, bylo, že byla držena mimo boj a působila jako léčitelka a mistryně lektvarů. Tyto vzpomínky se zdají být nedotčené. Nemám představu, co by mohla skrývat.“
„Pokud měl Řád ještě nějaká zbývající tajemství, chci je znát,“ řekl Voldemort, jeho šarlatové oči se zúžily.
„Jistě,“ řekl Snape hedvábným a poddajným tónem. „Bohužel většina dobře informovaných členů Řádu je nyní mrtvá. Ať už během poslední bitvy, nebo v důsledku mučení či pokusů o útěk. Kromě slečny Grangerové pravděpodobně nikdo jiný nezůstal naživu, aby tyto informace měl.“
Voldemort upřeně hleděl na Hermionu. Jeho rudé oči byly zuřivé a kalkulující, zatímco si pomalu přejížděl prstem po ústech. Pak se prudce podíval na léčitele mysli.
„Existuje nějaký způsob, jak ty vzpomínky získat?“ zeptal se Voldemort, přičemž mu hůlka visela z prstů s nenucenou hrozivostí.
„To—to je velmi těžké říct,“ zbledl léčitel. „Je to mo-mo-možné. Teď, když byly okolnosti, které to způsobily, odstraněny. S č-časem by se mohly samy obnovit.“
„A co mučení? V minulosti jsem se pomocí mučení dostal k vymazaným vzpomínkám.“
Léčitel mysli zezelenal. „M-m-mohlo by to fungovat. A-a-ale—nedalo by se určit, které vzpomínky by se odemkly. M-m-mohlo by jich být jen pár, než by zešílela.“
Voldemort se zamyšleně podíval dolů na Hermionu. „Pak chci, aby byla pečlivě sledována. Někým, kdo okamžitě pozná, když se začnou vracet. Severusi, svěřím ji do tvého dohledu.“
„Samo—zřejmě, můj pane.“ Snape se hluboce uklonil.
„Námitky?“ Voldemort Snapea donutil narovnat se špičkou své hůlky. Naklonil mu hlavu dozadu, až se jejich oči setkaly.
„Nikdy. Vaše přání je mým rozkazem.“ Snapeův obvykle chladný výraz se pod Voldemortovým zkoumavým pohledem mírně zachvěl.
„A přesto máš námitky,“ řekl Voldemort, stáhl hůlku zpět a znovu se otočil k Hermioně.
„Zítra odjíždím do Rumunska,“ řekl Snape, „abych prošetřil zvěsti o ne-poslušnosti, které jsme slyšeli. Cesta, jak jste poznamenal, když jste mi ji zadal, bude delikátní záležitostí, složitou a náročnou i bez sledování vězně, který vyžaduje pečlivé sledování. Nerad—bych vás zklamal v jedné nebo druhé věci.“ Položil ruku na hruď a znovu se uklonil.
Voldemort se na chvíli odmlčel a zdálo se, že přemýšlí. Položil ruce na stůl vedle Hermiony a naklonil se nad ni, aby si ji prohlédl. Když tam stál, pohyb na druhé straně Hermiony upoutal její pozornost. Hlavní léčitelka Voldemortova repopulačního programu přistoupila blíž a tiše se na něco ptala léčitele mysli.
„M-můj pane,“ promluvil léčitel mysli a váhavě postoupil blíž, „léčitelka Stroudová mě upozornila na j-jeden bod, který by vás mohl zaujmout.“
„Ano?“ Voldemortův zájem se zdál zanedbatelný. Ani nevzhlédl k oběma léčitelům.
„Magické těhotenství, můj pane,“ řekla léčitelka Stroudová s hrdým úsměvem. „Existuje několik zaznamenaných případů, které naznačují, že taková těhotenství mají schopnost pronikat skrze magické blokády. Magie dítěte je kompatibilní, ale dostatečně odlišná od magie matky, aby mohla působit erozivně na nahromaděnou magii. Není to nic definitivního, vzhledem k vzácnosti těchto případů. Je to však možné. Slečna Grangerová má výjimečné magické schopnosti—vy sám jste to poznamenal a chtěl ji zahrnout do programu pro obnovení populace. Pokud ji necháte v programu, je možné, že těhotenství by mohlo odblokovat její vzpomínky. Ale—,“ zaváhala.
„Ale co?“ Voldemort vzhlédl prudce k léčitelce Stroudové, což ji přimělo zblednout a ucuknout.
„Vy—vy byste během těhotenství nemohl zkoumat její mysl,“ řekla léčitelka Stroudová rychle. „Invazivní magie, jako je nitrozpyt, nese vysoké riziko potratu. Je to často natolik traumatické, že to může vést k trvalé magické neplodnosti. Musel byste počkat, i kdybyste věděl, že se vzpomínky vrací, až do narození dítěte. Pokud by ovšem otec, který by sdílel podobný magický podpis s dítětem, nebyl tím, kdo by prováděl nitrozpyt.“
Voldemort se zamyšleně zadíval na Hermionu, jeho prsty pomalu přejížděly přes hruď, jako by si hladil nějaké zranění.
„Severusi.“
„Můj pane.“
„Nejvyšší soudce je výjimečný nitrozpytec, že?“
„Bezpochyby, můj pane,“ odpověděl Snape. „Jeho schopnosti se pravděpodobně rovnají mým vlastním. Cvičil jste ho velmi důkladně.“
„Jeho žena byla shledána magicky neplodnou, že?“ otázal se Voldemort, tentokrát směrem k léčitelce Stroudové.
„Ano, můj pane,“ odpověděla okamžitě.
„Pošlete mudlovskou šmejdku k Nejvyššímu soudci. Ať ji oplodní a monitoruje.“
Stroudová horlivě přikývla. „Mohu ji tam dostat za dva týdny. Chci zajistit její zdravotní stav a připravit ji.“
„Dva týdny. Dokud nebude těhotná, chci, aby byla předvedena každé dva měsíce, abych mohl osobně zkoumat její mysl.“
„Ano, můj pane.“
„Vraťte ji tedy zpět do Bradavic,“ mávl Voldemort rukou a propustil je.
Hermionino tělo stále lehce cukalo, když kouzla odstranila popruhy, kterými byla připoutaná. Měla pocit, že by měla něco udělat—plivnout, odmítnout, nebo—prosit.
Cokoli, jen ne tam nehybně ležet, zatímco Voldemort lhostejně rozhodoval o jejím osudu jako o pouhém nástroji.
Její tělo však odmítalo spolupracovat. Nemohla dělat nic, zatímco hrubé ruce ji zvedly ze stolu a levitovaly chodbou pryč.