Kapitola 1
Hermiona už dávno přestala doufat, že v temnotě něco uvidí.
Chvíli si myslela, že možná, když nechá své oči přivyknout, nakonec zahlédne nějaký matný obrys.
Ale do hlubokých kobek nepronikalo žádné světlo měsíce. V chodbách před celou nebyly žádné pochodně. Jen další a další temnota, až si občas říkala, jestli náhodou neoslepla.
Každý centimetr cely prozkoumala konečky prstů. Dveře, zapečetěné kouzlem, neměly žádný zámek, který by mohla otevřít, i kdyby měla něco víc než jen slámu a nočník. Zkoušela nasát vzduch v naději, že jí prozradí něco víc – roční období, vzdálenou vůni jídla nebo lektvarů. Vzduch byl ale zatuchlý, vlhký, studený. Bez života.
Doufala, že když bude dost pečlivá, najde uvolněnou kamennou desku ve zdi; nějaký tajný úkryt s hřebíkem, lžící nebo třeba kouskem provazu. V cele zřejmě nikdy nebyl žádný odvážný vězeň. Žádné škrábance na stěnách, kterými by někdo značil čas. Žádné uvolněné kameny. Nic.
Nic než temnota.
Nemohla ani mluvit nahlas, aby si ulevila od nekonečného ticha. Byl to od Umbridgeové poslední ‚dárek‘, když ji sem odvlekli a naposledy zkontrolovali její pouta.
Právě odcházeli, když se Umbridgeová zastavila, otočila se a zašeptala: „Silencio.“
Špičkou hůlky pozvedla Hermioninu bradu, až se jejich oči střetly, a řekla: „Brzy pochopíš.“
Pak se zachichotala a její dotěrný, sladký dech Hermioně ovanul tvář.
Hermiona zůstala v temnotě a tichu.
Zapomněli na ni? Nikdo nikdy nepřišel. Žádné mučení. Žádné výslechy. Jen temná, tichá samota.
Jídlo se objevovalo. Náhodně, takže si nemohla ani udržet přehled o čase.
Recitovala si v hlavě recepty na lektvary. Postupy přeměňování. Opakovala si runy. Dětské říkanky. Prsty napodobovala pohyby hůlkou, zatímco bezhlasně artikulovala kouzelné formule. Počítala pozpátku od tisíce, přičemž odečítala prvočísla.
Začala cvičit. Zřejmě nikoho nenapadlo, že by ji mohli omezit fyzicky, a cela byla dost prostorná, aby v ní mohla dělat přemety našikmo. Naučila se dělat stojky. Strávila celé ‚hodiny‘ děláním kliků a cvičením, které její bratranec jednou v létě nazýval ‚angličáky‘. Zjistila, že může nohy prostrčit mřížemi od dveří cely a dělat sklapovačky hlavou dolů.
Pomáhalo to vypnout mozek. Počítání. Překonávání fyzických limitů. Když se jí ruce a nohy proměnily v rosol, svalila se do rohu a usnula beze snů.
Byl to jediný způsob, jak zastavit ty nekonečné obrazy konce války, které se jí přehrávaly před očima.
Někdy přemýšlela, jestli není mrtvá. Možná tohle bylo peklo. Tma a samota a nic než její nejhorší vzpomínky, které se jí věčně přehrávaly před očima.
Když se konečně ozval nějaký zvuk, připadal jí ohlušující. Skřípění v dálce, když se otevřely dlouho zapomenuté dveře. A pak světlo. Oslepující, oslepující světlo.
Bylo to, jako by ji bodli.
Zakymácela se zpět do rohu a zakryla si oči.
„Ona je pořád naživu,“ slyšela Umbridgeovou říkat překvapeným tónem. „Zvedněte ji, ať vidíme, jestli je ještě příčetná.“
Hrubé ruce ji vytáhly z rohu a snažily se jí odtrhnout ruce od očí. I když měla pevně zavřená víčka, bolest z náhlého jasu byla jako nože zarývající se jí do rohovek. Vytrhla ruce zpět, aby si je znovu přitiskla na oči, a vyrvala se přitom z rukou svých věznitelů.
„Ach, pro Merlina,“ řekla Umbridgeová ostrým, netrpělivým hlasem. „Přemoženi mudlovskou šmejdkou bez hůlky. Petrificus Totalus.“
Hermionino tělo ztuhlo. Naštěstí jí zůstaly oči zavřené.
„Měla jsi být dost chytrá na to, abys umřela. Crucio.“
Kletba Hermioniným znehybněným tělem projela jako nůž. Umbridgeová nebyla nejsilnější kouzelnicí, která ji kdy touto kletbou zasáhla, ale myslela to vážně. Bolest Hermionou prostupovala jako oheň. Neschopná se pohnout měla pocit, že se jí vnitřnosti kroutí do uzlů, jak se snaží uniknout bolesti. Její hlava pulzovala, jak bolest rostla a rostla bez jakékoli úlevy.
Po věčnosti bolest skončila, a přesto zůstala. Kletba byla ukončena, ale agónie zůstávala, jako by její nervy byly rozdrásané.
Hermiona cítila, jak se její mysl snaží uniknout; prorazit ven ze zavěšené agónie. Prostě se zlomit. Prostě se zlomit. Ale nemohla.
„Odveďte ji na posouzení. Dejte mi hned vědět, co řekne léčitel.“
Byla levitována, ale svět zůstal rozmazaný hlukem a bolestí. Tolik zvuků. Připadalo jí, jako by vibrace škrábaly po její kůži. Musela být držena uvnitř bariérového ochranného kouzla, protože najednou vzduch explodoval hlukem a světlem.
Snažila se udržet si mysl soustředěním na zvuk kroků. Rovně deset kroků. Doprava. Třicet kroků. Doleva. Patnáct kroků. Zastavit. Jeden ze strážných, kteří ji levitovali, zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozval se tlumený hlas.
Dveře zavrzaly.
„Položte ji tam.“
Hermiona cítila, jak její tělo dopadlo na vyšetřovací stůl.
Cítila, jak ji hůlka šťouchla.
„Nedávné kouzlo?“
„Znehybnění a cruciatus,“ odpověděl nový hlas. Hermiona měla pocit, že ho poznává, ale její mysl byla příliš roztříštěná bolestí, aby si ho dokázala zařadit.
„Znehybněná?“ Léčitel zněl podrážděně. „Jak dlouho?“
„Minutu. Možná déle.“
Zasyčení podráždění. „Už tak jich máme sotva dost. To ji chce Umbridgeová zničit? Přivažte ji. Jinak si ublíží, až kouzla sejmu.“
Hermiona cítila, jak jí kožené pásy spoutávají zápěstí a kotníky, a něco jí bylo vstrčeno mezi zuby. Na spánku ucítila poklepání hůlkou.
„Jů-hů! Malá čarodějko, jestli se ti už nezměnila mysl na kaši. Tohle bude bolet – hodně. Ale,“ pokračoval vesele, „potom se budeš cítit lépe. Finite Incantatem!“
Hermionin svět explodoval. Bylo to, jako by ji znovu zasáhl cruciatus. Konečně se mohla hýbat, a tak se její tělo vymrštilo, a ona začala křičet a zmítat se. Pásy, které ji držely připoutanou, sotva zabránily tomu, aby se neprohnula dozadu, zatímco sebou škubala, házela se ze strany na stranu a kvílela v agónii. Zdálo se to jako věčnost, než přestala sebou zmítat, dávno poté, co jí selhal hlas. Svaly jí stále divoce cukaly a hrudník se jí zvedal v těžkých vzlycích.
„Dobrá. Můžete jít,“ řekl léčitel a znovu Hermionu šťouchl hůlkou. „Ale řekněte Umbridgeové, že jestli sem přijde ještě někdo v takovém stavu, nahlásím ji za sabotáž.“
Hermiona pootevřela oko a sledovala, jak stráže odcházejí. Vidění měla rozmazané. Všechno bylo bolestivě jasné, ale rozeznávala nejasné tvary a světlo bolelo méně. Nebo spíš, jiné věci bolely víc než její oči.
Léčitel se k ní vrátil. Byl to velký muž. Neznala ho. Přimhouřila oči a snažila se ho vidět jasněji.
„Výborně, sleduješ pohyb,“ řekl, zatímco jí otočil zápěstí, aby si přečetl číslo vězně na okovech. „Číslo 273…“
Z police vytáhl úzký spis a zamračil se, když ho rychle pročítal.
„Mudlovská šmejdka, samozřejmě. Studentka Bradavic. Ach, velmi dobré známky. Hmm. Neznámá kletba na břicho v pátém ročníku. To není moc dobré znamení. No, uvidíme, s čím pracujeme.“
Provedl nad ní složité diagnostické kouzlo. Hermiona sledovala, jak se její magický podpis vznáší nad ní a různé barevné sféry se rozmísťují podél jejího těla.
Léčitel do nich šťouchal a zapisoval si poznámky. Zvláště se zajímal o její břicho, kde se objevila koule s fialovým nádechem.
„Co—,“ zachraptěla přes roubík stále mezi zuby, „—co zkoumáte?“
„Hmm? Ach, různé věci; hlavně tvé fyzické zdraví. Jsi v pozoruhodně dobré kondici. Kde tě drželi? I když na tom nezáleží, pokud nepřijdu na to, co je to za starou kletbu, kterou pořád neseš.“
Několik dalších minut pracoval v tichosti, než se zasmál. Složitým pohybem hůlky a zaříkadlem, kterému Hermiona nerozuměla, sledovala, jak se do jejího žaludku vřítil tmavý proud fialových plamínků. Náhle jí uvnitř začalo bublat, a cítila, jak se něco živého svíjí mezi jejími orgány. Něco, co jí lezlo uvnitř těla.
Dřív, než mohla vykřiknout, léčitel na ni vyslal rudé kouzlo. Svíjení ustalo a měla pocit, že se něco uvnitř ní rozpustilo.
„Špatně seslané kouzlo,“ vysvětlil léčitel. „Někdo tě chtěl nechat sežrat zaživa, ale naštěstí pro tebe byla jejich kletba nedokončená. Opravil jsem ji a pak zneškodnil. Nemáš zač.“
Hermiona neřekla nic. Pochybovala, že by to bylo pro její dobro.
„No. Máte povolení. A jste způsobilá. Myslím, že z vás budeme mít hodně užitku. I když ten cruciatus bude asi vyžadovat nějakou terapii, než se z toho úplně zotavíte. Přidám to do záznamu.“
Mávnutím hůlky uvolnil popruhy na jejích zápěstích a kotnících. Hermiona se pomalu posadila. Její svaly stále nekontrolovatelně škubaly.
Léčitel otevřel dveře a zavolal: „Prošla. Můžete si ji zpracovat.“
Pak se vrátil ke svému stolu.
Všechno kolem bylo podivně zářivé. Hermiona mžourala. Světlo bylo tak jasné, že stěží viděla přes jeho záři, aby rozeznala tvary kolem sebe.
Třesoucí se rukou si sáhla k ústům a vytáhla roubík. Zuby jí okamžitě začaly cvakat. Uvědomila si, že je strašlivě, strašlivě zmrzlá. Příliš zmrzlá.
Strážný se k ní blížil, aby ji chytil za paži a odvedl pryč. Slezla z vyšetřovacího stolu a pokusila se postavit.
Zavrávorala.
„P-p-pane…“
Byl to vůbec její hlas? Už si nepamatovala, jak zní.
Slova zněla rozmazaně, a všechny zářivé věci v místnosti se před jejíma očima natahovaly a deformovaly, jako by se ocitla v akváriu. Léčitel se na ni tázavě otočil.
„M-m-m-myslím, že jdu do š-š-š-šo-…“ Zuby jí tak cvakaly, že slova nedokázala vyjít. Zkusila to znovu: „Š-š-š-šoku…“
Temnota se jí začala plížit do zorného pole. Všechny zářivé věci bledly, až viděla jen léčitelovu ustaranou tvář, která před ní plavala. Její oči se protočily a ona padala.
Nikdo ji nezachytil.
Hlavou narazila do rohu stolu. Tvrdě.
„Do prdele!“ zaklel strážný. I zvuk zněl zvláštně rozvlněný a pokřivený.
Poslední věc, kterou si Hermiona pamatovala, bylo, že ji napadlo, jestli to nebyl Marcus Flint.
Probrat se bylo jako topit se v ovesné kaši. Hermiona si nebyla jistá, proč ji napadlo zrovna tohle přirovnání. Bojovala, aby se vynořila na povrch, pohybovala se směrem k tlumeným hlasům a snažila se pochopit, co říkají.
„Šestnáct měsíců na samotce, s deprivací světla a zvuku! Podle všeho by měla být úplně šílená, pokud ne mrtvá. A přitom pro ni neexistují žádné záznamy! Jako byste ji hodili do bezedné jámy! Podívejte se na tenhle spis. Vězeňkyně číslo 187 na vedlejší posteli! Vidíte, kolik má stránek? Kontroly! Krevní testy! Sezení o duševním zdraví! Předepsané lektvary! Dokonce tu mám fotky, jak vypadala, než jste ji zmrzačili. A tahle? Nic! Je zapsaná jako přidělená do tohohle vězení, a pak prostě zmizela! Nikdo ji neviděl! Ne-existuje žádný záznam, že by jedla! Celých šestnáct měsíců! Vysvětlete mi, jak se to mohlo stát!“
Následovalo ticho, a pak Hermiona slyšela: „Ehm-hem.“
Umbridgeová začala kňouravým hlasem žadonit: „Je tu tolik vězňů. Sotva může být překvapivé, když jeden nebo dva proklouznou mezi prsty, jako se to stalo slečně Grangerové.“
„Slečna—Grangerová—,“ druhý hlas náhle zněl zděšeně a koktavě. „Jako TA Grangerová? Věděla jste, že je to ona! Pokusila jste se ji zabít.“
„Cože? Ne! Nikdy bych—o osudu vězňů rozhoduje Pán zla. Já jsem jen jeho služebnice.“
„Myslela jste si opravdu, že by náš pán zapomněl na vězně, jako je Hermiona Grangerová? Myslíte si, že bude shovívavý, když se dozví, co jste udělala?“
„Neměla jsem v úmyslu, aby to trvalo tak dlouho! Mělo to být jen dočasné řešení. Nevíte, co všechno dokáže. Musela jsem si být jistá, že nemůže utéct nebo se s někým spojit. V hradu se stále přetvářela ochranná kouzla. A pak—pak, než byly všechny přípravy dokončené—mi prostě vypadla z hlavy. Nikdy bych nešla proti našemu pánovi!“
„Úspěch plánu, který nám náš pán svěřil, leží na mně i na vás. Pokud zjistím, byť jen náznakem, že jste udělala něco dalšího, co by jeho agendu ohrozilo, okamžitě mu vás nahlásím. Grangerová je nyní zcela pod mou jurisdikcí. Bez mého svolení se k ní nesmíte ani přiblížit. Pokud se jí ještě něco stane, od kohokoliv, budu to považovat za vaši zodpovědnost.“
„Ale—ale má spoustu nepřátel,“ váhavě odpověděla Umbridgeová.
„Pak vám doporučuji, abyste své vězení pečlivě střežila. Pán zla ji výslovně zahrnul do svých plánů. Klidně vás dnes před něj předhodím, pokud to bude nutné pro úspěch. Pracovala jsem déle a tvrději, abych se dostala tam, kde jsem než vy, správkyně. Nenechám nikoho, aby mi stál v cestě. Jděte zpracovat ostatní. Pán zla dnes večer očekává zprávu o počtu způsobilých, a já jsem promarnila půl dne napravováním vaší chyby.“
Dvojice kroků odcházela. Hermiona si myslela, že jedním z nich byla Umbridgeová, a doufala v to. Pootevřela oči a snažila se nenápadně prohlédnout okolí.
„Jste vzhůru.“
Ne dost nenápadně. Otevřela oči úplně a pohlédla na rozmazanou siluetu léčitelky stojící nad ní. Léčitelka se naklonila blíž, aby si Hermionu
prohlédla, a Hermiona ji proti jasnému světlu částečně rozeznala. Starší žena, přísná, s hábitem označující vysoké lékařské postavení.
„Takže vy jste Hermiona Grangerová.“
Hermiona si nebyla jistá, jak na to reagovat. Rozhovor, který vyslechla, neobjasnil, proč ji potřebují. Byla důležitá pro nějakou děsivou Voldemortovu intriku. Neměla být mrtvá ani šílená, a chtěli ji zdravou. Pravděpodobně ji už neměli v úmyslu znovu strašlivě mučit.
Zůstala zticha, doufala, že léčitelka je ten typ, který mluví, když lidé ne-reagují. Byla zklamaná.
„Musím se vás zeptat, protože nikdo jiný to zjevně neví. Jak to, že jste stále naživu? Jak jste si udržela zdravý rozum?“
„Já… n-ne-vím…“ odpověděla Hermiona po několika okamžicích čekání. Její hlas zněl hlubší a roztřesenější, než si pamatovala. Její hlasivky působily ochable. Bylo těžké artikulovat, souhlásky se slévaly dohromady a pak se zastavovaly, jako by vyžadovalo námahu je vyslovit. „Dělala jsem—mentální aritmomagii… Opakovala si lektvary. Snažila jsem se… ne-ze-ší-let.“
„Pozoruhodné,“ zamumlala léčitelka a zapisovala si poznámky do spisu. „Ale jak jste přežila? Neexistuje žádný záznam o tom, že by vás někdo krmil, a přesto jste dokonale vyživená.“
„Já—nevím… Jídlo se objevovalo. Nikdy ve stejný čas. Myslela jsem-že to bylo záměrné.“
„Co bylo záměrné?“
„Ta nepravidelnost… Myslela jsem,“—její hrdlo bylo vyčerpané, jak pokračovala v mluvení—„že je to součást… smyslové deprivace. Abych… nevěděla, kolik času… uplynulo.“
Její hlas byl s každým slovem slabší a slabší.
„Ach. Ano. To by bylo kreativní. A vaše fyzická kondice? Nikdy jste nebyla z té místnosti odvedena. Přesto máte lepší svalový stavbu než polovina mých léčitelů. Jak je to možné?“
„Když… jsem nemohla—myslet, cvičila jsem… dokud jsem nemohla dál.“
„Jaké druhy cvičení?“
„Cokoli. Skákání. Kliky. Sedy-lehy. Cokoli… co mě unavilo… Abych nesnila.“
Další zapisování.
„Jakým snům jste se snažila vyhnout?“
Hermioně se mírně zachvěl dech. Ostatní otázky byly snadné. Tahle—šla příliš blízko k něčemu skutečnému.
„Snům o tom, co bylo předtím.“
„Předtím?“
„Předtím, než jsem přišla sem.“ Hermionin hlas byl tichý. Zlomený. Zavřela oči; světlo jí způsobovalo těžkou migrénu.
„Samozřejmě.“ Další zapisování. Zvuk způsobil, že se Hermioniny svaly reflexivně napjaly. „Zůstanete zde na ošetřovně, dokud se plně nezmírní vedlejší účinky vašeho vězeňského mučení. Také přivedu specialistu, aby zjistil, co se stalo s vaším mozkem.“
Hermioniny oči se náhle otevřely.
„Je—,“ zaváhala. „Je se mnou—něco v nepořádku?“
Léčitelka na ni zamyšleně hleděla, než nad její hlavou mávla hůlkou.
„Byla jste držena šestnáct měsíců ve smyslové izolaci. Skutečnost, že jste vůbec příčetná, je zázrak. Důsledkům takového zážitku se sotva dalo vyhnout, zvláště vzhledem k okolnostem před vaším příchodem. Předpokládám, že jste během války studovala léčitelství?“
„Ano,“ odpověděla Hermiona a podívala se dolů na přikrývku na svém klíně. Byla tenká a měla tak silný zápach po dezinfekci, že se jí z něj chtělo zvracet.
„Pak víte, jak vypadá normální, zdravý magický mozek. Tohle je váš.“
Jednoduchým pohybem hůlky vytvořila magickou projekci Hermionina mozku.
Hermioniny oči se přimhouřily. Po celé projekci byly roztroušené malé zářící body; některé byly seskupené, jiné rozptýlené. Nikdy předtím nic podobného neviděla.
„Co to je?“
„Můj nejlepší odhad je, že jsou to magicky vytvořené poruchy paměti.“
„Cože?“
„V určitém bodě během vaší izolace se vaše magie začala snažit vás chránit. Protože jste nemohla vyjádřit žádnou magii navenek, uzavřela se ve vás. Snažila jste se tvrdě, jak jste sama řekla, nezešílet. Mysl však není uzpůsobená k tomu, aby zvládala takovou zátěž. Vaše magie oddělila části vaší mysli. Výsledkem je, že jste se částečně rozstříštila. Normálně je porucha paměti obecná, ale tyto se zdají být téměř chirurgicky přesné. Ačkoli léčení mysli není moje specializace.“
Hermiona na ni zírala s hrůzou v očích.
„Chcete říct, že jsem… disociovala?“
„Něco na ten způsob. Ve skutečnosti jsem nic takového nikdy neviděla. Mohlo by se jednat o novou magickou poruchu.“
„Mám… rozdělené osobnosti?“ Hermiona se najednou cítila na omdlení.
„Ne. Jednoduše jste izolovala části své mysli. Myslím, že vaše magie měla v úmyslu je chránit před mentálními útoky, ale tím pádem vám zároveň zabránila k nim přistupovat.“
Hermiona vnitřně tápala.
„Co… si nepamatuju?“
„No, nejsme si úplně jistí. Budete to muset objevit sama. Jak se jmenují vaši rodiče?“
Hermiona na chvíli zaváhala a snažila se odhadnout, jestli se otázka týká diagnózy nebo případného získání informací. Krev se jí vytratila z obličeje.
„Nevím,“ řekla, najednou měla pocit, že nemůže dýchat. „Pamatuji si, že jsem měla rodiče. Byli—mudlové. Ale—nemůžu si o nich nic vybavit.“
Snažila se potlačit paniku, která v ní narůstala, a zoufale pohlédla na léčitelku.
„Víte něco?“
„Obávám se, že ne. Zkusme další otázku. Pamatujete si školu, kam jste chodila? Kdo byli vaši nejlepší přátelé?“
„Bradavice. Harry a Ron,“ řekla Hermiona, dívajíc se dolů, zatímco se jí stáhlo hrdlo. Prsty jí nekontrolovatelně cukaly.
„Dobře.“
„Pamatujete si ředitele?“
„Brumbál.“
„Pamatujete si, co se mu stalo?“
„Zemřel,“ řekla Hermiona a pevně zavřela oči. Ačkoli detaily byly nejasné, tím si byla jistá.
„Ano. Pamatujete si okolnosti jeho smrti?“
„Ne. Pamatuju si, že—byl znovu jmenován ředitelem poté, co se potvrdilo, že Vold—Vold—Vy-Víte-Kdo se vrátil.“
„Zajímavé.“ Léčitelka dál zapisovala poznámky. „Co si pamatujete z války?“
„Byla jsem léčitelka. Pracovala jsem na ošetřovně. Tolik lidí, které jsem nemohla zachránit—pamatuji si porážku. Něco—něco nefungovalo. Harry zemřel. Pověsili ho z Astronomické věže, a my jsme ho sledovali jak hnije. Pověsili tam Rona a jeho rodinu vedle něj. A Tonksovou a Lupina. Mučili je, dokud nezemřeli. Pak mě zavřeli do té cely a nechali mě tam.“
Hermiona se třásla, zatímco mluvila. Nemocniční postel se třásla s ní a vydávala naštvané vrzání.
Léčitelka si toho nevšímala a pokračovala v psaní poznámek.
„Tohle je velmi neobvyklé a zajímavé. O takovém stavu jsem nikdy neslyšela. Jsem zvědavá, co si o tom myslí specialista.“
„Jsem ráda, že jsem tak zajímavá,“ řekla Hermiona s úšklebkem, zatímco otevřela oči a vrhla na léčitelku vražedný pohled.
„No no, drahá. Nejsem úplně necitlivá. Podívejte se na to z lékařského hlediska. Pokud by ve vaší minulosti bylo něco, před čím by bylo logické, aby se vaše mysl chránila, byl by to důsledek války—který vás zjevně traumatizoval. A přesto, co jste se podvědomě rozhodla chránit? Identitu svých rodičů a válečnou strategii Řádu. Vaše magie si nevybrala chránit vaše vědomí, vybrala si chránit všechny ostatní. To je velmi zajímavé.“
Hermiona připustila, že to možná zajímavé je, ale všechno se zdálo být příliš.
Jen to, že znovu viděla, bylo ohromující. Moci mluvit. Být mimo svou celu. Všechno bylo příliš. Příliš intenzivní. Příliš jasné.
Neřekla už nic dalšího. Po několika minutách zapisování léčitelka znovu vzhlédla.
„Pokud nebude mít specialista námitky, zůstanete na ošetřovně týden na zotavení, než vás zařadíme dál. To vám dá čas znovu si přivyknout na světlo a zvuk a podstoupit terapii potřebnou k zotavení z mučení a otřesu mozku, který jste utrpěla během prohlídky.“
Léčitelka se začala vzdalovat, ale pak se zastavila.
„Doufám, že to není nutné říkat, ale vzhledem k vaší koleji a historii to přesto zmíním. Nacházíte se právě na rozcestí, slečno Grangerová. To, co vás čeká, je nevyhnutelné, ale máte možnost rozhodnout, jak nepříjemné si to uděláte.“
S tou—radou? Hrozbou? Varováním? Hermiona si nebyla jistá—léčitelka zmizela za dělící záclonou.
Hermiona se opatrně rozhlédla po svém okolí. Pořád byla v Bradavicích. Její vězeňské oblečení bylo vyměněno za nemocniční pyžamo. Když si vyhrnula rukávy, zklamaně si všimla, že nikdo neudělal chybu a nesundal jí pouta na zápěstích.
Zvedla jedno zápěstí před obličej, aby si je prohlédla. Nasadili jí je těsně předtím, než ji uvěznili v cele, a nikdy neměla šanci je pořádně vidět.
Na světle vypadaly jako dvojice náramků na každém zápěstí. Leskly se jako nový měděný penízek. Byly pokryté měděnou vrstvou, jak předpokládala.
Ve tmě své cely strávila nespočet hodin snahou zjistit, co přesně ty pouta jsou zač. Jednoduchá odpověď byla, že potlačují její magii. Jak to dělají a jak by je mohla obejít, zatímco byla slepá a němá, však vyžadovalo mnoho přemýšlení.
Když si nakonec přiznala, že je nemožné je obejít, začala zkoumat, jak vlastně fungují.
Nenáviděla a zároveň obdivovala toho, kdo je vyvinul. Byla si jistá, že podle toho, jak měď vedla její magii, obsahovala jádro s blánou z dračího srdce – možná dokonce odebrané z její vlastní hůlky.
Pouta byla zjevně specificky naladěna na ni.
Během všech jejích pokusů ovládat magii bez hůlky v cele magie stékala po jejích pažích směrem k rukám, aby mohla být seslána, a pak se jen—rozplynula, když došla k poutům. Nyní, když si potvrdila, že jsou měděné, okamžitě pochopila, jak fungují.
Měď magii pohlcuje do sebe. Vzpomněla si na Binnse, jak v hodině dějin čar a kouzel přednášel o pokusech používat jiné materiály než dřevo na výrobu hůlek. Měď byla jednou z očividných voleb díky své přirozené vodivosti magie. Bohužel byla až příliš vodivá. Pohlcovala jakoukoliv známku magie, který detekovala, ať už to bylo zamýšlené, nebo ne. Kouzla z měděných hůlek explodovala, ještě, než je čaroděj dokončil seslání. Čarodějové se jich sotva mohli dotknout, aniž by došlo k výbuchu. Dvě zničené laboratoře na hůlky a ztráta čtyř prstů přiměly výrobce zkusit něco jiného než měď.
Jádro pout, tím si byla Hermiona jistá, bylo železné. Měď ve spojení s blánou z dračího srdce pohlcovala její magii a přenášela ji do železného jádra, kde byla účinně neutralizována.
Ta důmyslnost ji rozpalovala vzteky.
Železná pouta byla běžná ve vězeňských zařízeních kouzelnického světa. Potlačovala magii natolik, aby zabránily vězňům sesílat mocná kouzla. Nikdy však nebylo možné zcela neutralizovat magii čaroděje nebo čarodějky pomocí železa. Vždycky dokázali protlačit trochu magie, nebo ji nechat hromadit, dokud nepropukla vlna nechtěné magie. Měď tento problém vyřešila. Se svou ochotnou vodivostí, obzvláště ve spojení s magickým jádrem odpovídajícím hůlce vězně, měď pohlcovala téměř každý kousek hromadící se magie uvnitř Hermiony.
Efektivně ji to proměnilo v mudlu.