KLIHANDO
Mira hlasitě polkla, ale její slina si razila přes bolestivě semknuté hrdlo, cestu jen ztěžka. Kita jí stále držela pevným úchopem pod jejím krkem a přitom jí propalovala pohledem díru přímo do hlavy. V potemnělém sklepení její elektrické oči vypadaly jako by jimi skutečně procházela elektřina a nyní plály nefalšovaným hněvem. Snape jim právě zabavil hromádku pergamenů, do kterých byla zastrčená stránka, kterou tak pracně ukořistily z Oddělení s omezeným přístupem. Jestliže na ni přijde, a zjistí, z jaké knihy pochází, budou mít velký průšvih! Vždyť jí osobně zabavil právě Kitě, nebude tedy těžké domyslet si, kdo ji ukradl. Kitě připadalo jako by ji její vztek dočista ovládl. Hlava se jí točila a plíce každým nádechem bolely, jak jí v hrudním koši zběsile tlouklo její vlastní srdce. Přes ten zběsilý tlukot neslyšela Snapeova káravá slova, Nevillovo pofňukávání ani Miřiny nářky.
„Omlouvám se.“ Z Miry vypadla polohlasná omluva, když se snažila vyprostit z jejího skálopevného úchopu — marně.
„Nevěděla jsem, žes jí strčila zrovna do nich.“ Její oči byli komicky rozšířené, plné strachu. Přesně jako té noci, kdy stanula tváří v tvář postavě v kápi. Rozšířené stejným strachem, který pociťovala, kdy se ocitly samy na malé mýtině a kolem jejího zápěstí se obtočila ruka smrti. Kita ztuhla, když si vybavila tu chvíli plnou děsu a okamžitě ji pustila. Mira na ní nepřestávala zírat obezřetným pohledem, když si masírovala bolavý krk, na kterém se již začínaly ukazovat první tmavé podlitiny, které kontrastovaly s její bělostnou pokožkou. Kita se celá nasupená odtáhla a svůj vražedný pohled věnovala opět Snapeovi, který právě plísnil nějakou holčinu ze Zmijozelu, když čekankový květ přidala moc brzy a nedošlo tak ke správnému spojení. Jejich drahocenné pergameny si mezitím položil na svoji katedru a nevěnoval mu sebemenší pozornost. I přes to se k němu však neměla jak dostat. Rozhodně ne bez toho, aby na sebe upozornila celou třídu mezitím, co by scházela dlouhé řady lavic.
„Tak co budeme dělat?“ Ozval se vedle ní slabý hlásek Miry, která se konečně odhodlala promluvit. Její hlas zněl směšně. Po aroganci nebylo ani stopy. Tu nahradil strach a obezřetnost k dítěti, které jí před malou chvíli málem přidusilo.
„Nejdřív mi pomůžeš namíchat ten zpropadenej lektvar a pak se uvidí.“ Kitě stále ještě z obličeje nezmizelo zamračení, když pohledem hypnotizovala hromádku pergamenů, jako by doufala, že se vznese do vzduchu a doplachtí až k ní, do bezpečí její náruče.
„No vida, slečno.“ Nastal konec dvojhodinovky a Snape nad ní znovu stanul, jako obrovitánský netopýr. Nyní mu hrál na tváři nefalšovaný úsměv, který však nebyl směřován ke Kitě, ale k Miře, která se stále ještě neodvažovala tvářit pyšně, aby na sebe opět nepřivolala hněv tmavovlásky doprovázený pevným úchopem jejího hrdla. Znovu již ani za nic.
„To opravdu vypadá velmi obstojně, tentokrát je váš postup naprosto správný.“ Pochvaloval si znovu a jeho oči se konečně přesunuly z pobublávajícího cosi na Kitiinu tvář: „Je vidět, že práce se slečnou Lemaire vám prospěla. Měl bych vás dvě spojovat častěji. Škoda, že jsme společně došli k tomuto zjištění, až nyní, když je školní rok zdárně na konci.“ Mínil a Kita zaúpěla. S Mirou ve dvojici víckrát? Ne, děkuji pěkně, ale NE! Byla opravdu ráda, že je již konec školního roku a on tak nebude mít více příležitostí je spárovat, tak jak vyhrožoval.
„Nicméně jste mě hluboce zklamala, znovu. Ani nyní se vám nepodařilo vlastní snahou umíchat naprosto jednoduchý lektvar, který by jistě zvládlo sedmileté dítě! Strhávám Nebelvíru pět bodů, a vy se příště snažte víc!“ Dlouho po jeho odchodu Kita seděla zkamenělá jako socha a jediné, na co se zmohla, byl nenávistný pohled, kterým propalovala jeho záda. Tohle opravdu nebylo fér.
„Tak co ta stránka?“ Mira byla nervózní. Jistě více než Kita sama. Pohledem těkala mezi pergameny umístěnými na katedře a spokojeně se tetelícím Snapem, který zrovna Harrymu strhával další dva body a chystal se na chudáka Nevilla, který se za svým, opět roztaveným kotlíkem, celý třásl.
„Ty odvedeš pozornost a já pro něj dojdu.“ Nakázala Kita a Mira ještě více pobledla při představě, co ji v následujících minutách čeká.
„Prosím, pane profesore Snape, mohla bych s vámi o něčem mluvit?“ Ač se Mira snažila sebevíc, hlas se jí nepodařilo ovládnout. I přes veškeré její snahy v něm byla znát velká dávka nervozity, kterou dobře rozpoznal i Snape. Hodina byla u konce a žáci na odchodu. Sám seděla za svoji katedrou a něco si horečně čmáral na volný kus pergamenu. Nemusela hádat, aby pochopila, že si zapisuje veškeré jejich neúspěchy. Snape se ve svém rychlém psaní zarazil, odložil smaragdově zelené brko stranou a vzhlédl: „Ano, Miracle?“ Neobtěžoval se s oslovením „slečno“, jelikož byla třída již poloprázdná. Poslední zbytky odcházejících studentů rychle vytušili, že jsou zde nevítaní a zmizeli pryč. Ve sklepení tak zůstali sami.
„Ehm… Mohl byste se podívat ještě jednou na můj lektvar, prosím?“ Ani napodruhé její hlas nezněl o moc jistěji „Něco se mi na něm stále nezdá.“
„Ach opravdu?“ Snape se ve svém křesle napřímil a i nyní, když byl usazený a Mira stála, byl daleko vyšší než ona sama „Co přesně se vám na tomto lektvaru nezdá? Právě jste za něj dostala pět bodů pro svoji kolej. Máte snad pocit, že není dostatečně dokonalý anebo že jsem vás obdaroval moc štědře, Miracle? Stačí říct a já to hned napravím.“
„Ne,“ Vyjekla okamžitě „samozřejmě že ne pane profesore! Jen prostě se mi nelíbí, to je všechno. Mohl byste se tedy jít na něj, PROSÍM PODÍVAT?“ Koutky jejích úst jí cukaly.
Snape však stále nehnutě seděl. Jakoby snad ani nedýchal. Jeho oči zůstaly fixované na blondýnčině obličeji, jako by něco hledal.
„Zajisté,“ Promluvil po minutě ticha, kdy se mu konečně podařilo nalézt to, po čem v jejích očích pátral: „takže je něco špatně s vaším lektvarem, ano? A nemá to spíše spojitost se slečnou Moonovou, která se právě schovává pod lavicí ve třetí řadě?“ Mira ztuhla, jako by do ní v tom okamžiku uhodil blesk. Z jejího obličeje snad zmizela veškerá krev a zanechala ho tak nepřirozeně sinalý s velkou lesklou jizvou po skoro zacelené ráně. Podobně na tom byla i Kita samotná, která polekaně vyskočila ze svého úkrytu a nepříliš přesvědčivě předstírala, že pod lavicí pouze hledala svoji zapadlou učebnici. Jak ji sakra mohl vyčmuchat? Vždyť se pod ní schovala, když jí zakrýval největší odcházející dav? Tak jak, u Merlina, vždyť přeci musí mít čich jako lovecký pes!
„Pane profesore, prosím já jsem pouze hledala svoji učebnici, zapadla mi pod lavici.“ Zamávala proto s tlustou poničenou knihou, aby ji viděl i Snape, který se nepřestával spokojeně usmívat.
„Opravdu? A nespletla jste si řadu? Mám za to, že jste seděla v předposlední řadě, hned u dveří slečno.“ Pronesl stejným nevzrušeným tónem, jako by musel znovu Seamusovi Finniganovi vysvětlovat, proč nemůže přidávat kořen Svízelu do odvaru pelyňku, jestliže nechce celou učebnu vyhodit do povětří.
„No já…“ Kita znovu nevěděla, jak by se z této situace měla co nejlépe vymluvit. V hlavě měla stejné prázdno a bílý šum jako tehdy, když stanula před naštvanou profesorkou McGonagallovou.
„Ano, poslouchám?“ Snape si její utrpení patřičně užíval a temná očka mu plála. Kita dobře věděla, že z tohoto by se nevymluvila, i kdyby byla sebelepší řečník. Ne, Snape dobře věděl, že ji načapal přímo při činu, při kterém jí Mira pomáhala. Záhadou však bylo, jak se mu to krucinál podařilo!
„Pane profesore, prosím. Nevěděla jsem, že Kita ztratila svoji učebnici, opravdu.“ Mira se znovu snažila odvést pozornost na sebe, ale bez většího úspěchu. Snapeovi oči zůstaly fixované na Kitě, kterou propaloval pohledem. Ta hlasitě polkla, protože cítila jak se jí pod jeho zkoumavým pohledem pomalu, ale jistě, začínají rozklepávat kolena. Ten chlap je naprosto děsivý. Již začínala chápat, proč je takový kamarád zrovna s její rodinou.
„Ať jste obě pryč, než si zapíši vaše dnešní výkony.“ Procedil nakonec přes křečovitě zaťaté zuby, tichým zasyčením, které však v tichosti sklepení znělo ještě hrůzněji, než kdyby se na ně z plna hrdla rozkřičel.
„A upozorňuji vás, že jsem již u pana Weasleyho!“ Žádné jinou připomínku opravdu nepotřebovaly. Již takto věděly, že jsou v pořádném maléru a tak se co možná nejrychleji sbalily a byly pryč z tohoto chladného, děsivého místa. V ten moment si však byly naprosto jisté, že chlad nesálá ze slizkých kamenných zdí, ale ze Snapea samotného.
***
„Snape udělal co?“ Kita s Mirou nakonec pochopily, že Snapeova odchodu z kabinetu ani učebny lektvarů se v blízké době opravdu nedočkají a tak přestaly čmuchat okolo okovaných dveří a sklesle se dovlekly do knihovny, kde se měly sejít s ostatními.
„Jak jste mohly být tak hloupé!“ Amy to stále nemohla pochopit. Jak? Jak u Merlina! Jak mohly být tak hloupé a nechat si zabavit tu nejvíce důležitou věc zrovna Snapem? JAK?!
„To jste si nemohly dávat větší pozor, kam to strkáte?!“ Plísnila je.
„Hele, to není má chyba!“ Ohradila se Kita, která se do té doby tvářila jako obrovská hromádka neštěstí a trpělivě přijímala veškeré urážky a výčitky, kterými jí ostatní častovaly „kdyby si Mira nehodlala při hodině kreslit, nestalo by se to!“
„Cože! To ty jsi ten idiot, který to zastrčil mezi pergameny!“ Obhajovala se popuzeně i Mira, která nehodlala, aby byla celá tato patálie hozena pouze na její hlavu. Když už, tak za to mohou obě stejným dílem: „Jak jsem asi mohla vědět, žes jí zastrčila zrovna tam, Moonová? Chtěla jsem jen pomoct. Sama jsi říkala, ať vymyslím, kam lahvičky můžeme zanést!“
„Ano, ale nemyslela jsem, že nám při tom krátkém okamžiku, kdy konečně taky zapojíš mozek, připravíš o něco takhle cenného!“ Kita již křičela a bylo jí úplně jedno, že je nyní sleduje celá polekaná knihovna. Všechny páry očí a uší byly zaměřené jen a jen na jejich malý stoleček až na samém okraji, se stejným údivem, jako se k nim hnala knihovnice.
„Víš, co nám Snape udělá, až se domákne, co se mu to dostalo do rukou?! Umíš si to aspoň představit anebo si snad myslíš, že tě i z tohohle maminka vyseká!?“ Křičela znovu. Jenže v ten okamžik se k nim konečně přihnala knihovnice. Stejně nasupená jako Kita samotná.
„Tak, a dost slečny! Tady nejste ve Velké síni, tady jste v knihovně!“ Křikla a celá knihovna jako na povel utichla.
„Rušíte ostatní studenty, kteří si chtějí číst! Jestliže se chcete hádat, běžte na chodbu a to hned!“ V ten okamžik však zařinčela židle, která se skácela k zemi poté, co se Mira vyřítila na nohy, chvatně posbírala své knihy a vyběhla ven, přesně tak jak starší žena nakázala.
***
Mira rozrazila silné vchodové dveře, které za ní hlasitě zaklaply, když jimi vyběhla ven na přeplněnou chodbu plnou studentů, kteří chvatně uskakovali, aby se jí vyhnuli. Bezhlavě si jimi razila cestu a opravdu jí bylo jedno, když do někoho ve svém spěchu narazila anebo jej dokonce srazila tvrdě k zemi. Jediné, co v ten moment chtěla, bylo dostat se do svého kolejního pokoje, beztoho aby někdo zpozoroval, že se jí v koutcích jejích očí tvoří horké slzy. Jistě musela trhnout nějaký školní rekord ve vyběhnutí všech těch pitomých pohyblivých schodů, když se konečně dohrabala až ke vchodu do Nebelvírské společenské místnosti. Rychle ze sebe vysypala heslo, prolezla otvorem, vyběhla schody a skočila přímo do své postele. Uplakaný obličej zabořila do hedvábného školního povlečení a začala plakat. Vždyť za tohle přeci ona nemohla? Jen chtěla Kitalpě pomoci, když jí ona sama nakázala, aby vymyslela, kde mají zanechat lahvičky! A nakonec za její hloupost musí zaplatit ona? Zase?! Připadalo jí to naprosto nefér! Jak si může ta hloupá Moonová myslet, že s ní může takhle zametat! Tahle, zrovna ona! Ona, která je odpad pro svoji vlastní rodinu? Pche, na to se ještě podívá. Vyskočila ze své měkounké postele a popadla pero a pergamen. Ano, napíše matce a otci, co jí ta protivná Moonová zase provedla a oni se již o vše postarají. Ano, zas bude stačit pár slov k jejím rodičům anebo k Snapeovi, který jí opět udělá ze života peklo! A bude to! Ale bude Snape vůbec ochoten jí znovu dělat ze života peklo, když ji samotnou dnes načapal při pokusu pomoci jí?
Ruka se jí však v polovině dopisu roztřásla a pero jí vypadlo z roztřesených prstů. Opravdu za to mohla jen Kitalpha? Kdyby nebyla tak akční a nekreslila by mapu dívčích umýváren, Snape by nikdy nepřišel čmuchat k jejich lavici. I přes to všechno si však Kitalphina ostrá slova nezasloužila. A rozhodně si nezasloužila, aby po ní takto začala řvát na takhle veřejném místě, jako by školní knihovna, ve které bylo spousty svědků. Ne, to doopravdy Kitalpha přehnala.
S dalším návalem slz, které se jí opět draly ven, s sebou znovu plácla na postel. Byla opravdu vděčná za to, že je v tuto dobu pokoj prázdný a není zde jediného živáčka, který by jí tak mohl v takto zuboženém stavu vidět. Rozhodně nepotřebovala Hermioninu přednášku o tom, jak si nemá urážky brát k srdci ani výsměch Levandule. Ne!
Nevěděla jak dlouho jen tak ležela a předstírala, že spí. Jak Hermiona tak Levandule se již dávno vrátily a znovu zmizely na večeři ve Velké síni, kam, ale ona sama odmítla jít. Na jídlo neměla ani pomyšlení a jen z té představy, že by se měla podívat Moonové do těch modrých očí, se jí žaludek nebezpečně bouřil. Zůstala proto ve vší tichosti opět sama a jednoduše předstírala, že neexistuje. Blažená samota však netrvala dlouho, protože se krátce po skončení večeře navrátily všechny její spolubydlící včetně Kity. Ta vstoupila do pokoje a okázale jí ignorovala. Rychle se převlékla do pyžama a sama zapadla do své postele, kolem které zatáhla závěsy, aby na ní neviděla. Stále byla naštvaná. Mira se s hlasitým povzdechem převalila na své posteli, aby se na ně nemusela dívat a mohla tak zírat do prázdnoty jejích nebes. Ta jí aspoň nepřipomínala naštvaný výlev, který před tím proběhl v knihovně, ani bolestivý úchop jejího hrdla. Ruce jí k němu samovolně vystřelily a promnuly ho. Již nyní cítila bolest při doteku na podlitinách, které se jí v takto krátkém čase již začaly tvořit a odporně modrat.
***
Té noci však nezamhouřila oka. Opravdu se snažila, aby usnula blaženým spánkem, který by jí plně ponořil do nevědomosti a nezájmu. Třebas by se jí zdál nějaký krásný sen a ona by tak aspoň na malý okamžik mohla zapomenout na bodavou bolest jejího hrudníku. Nic z toho, jí však nebyla dopřáno, jako by ji chtěl vytrestat i on. Dlouho ležela a zírala do nebes postele bez žádného náznaku ospalosti. Nic, prostě se spánek nedostavil. Jejich pokojem se dávno rozeznělo spokojené pochrupování ostatních dívek, které měly to štěstí a spokojeně usnuly hlubokým bezstarostným spánkem. Jak jim záviděla! Jak může Kita tak spokojeně spát, poté co udělala? Netvrdila náhodou sama, že až Snape zjistí, co ukradly, bude konec všeho?! Evidentně ji to netížilo tolik, jak sama říkala, anebo spíše na ní před několika hodinami řvala dole v knihovně. Rozhodně ne tolik na to, aby nemohla poklidně usnout. Typické!
Nevěděla, kolik hodin muselo uplynout od večerky, ale připadalo jí, jakoby v posteli ležela celou úmornou noc. Záda a hlava jí bolela, ale ze všeho nejhorší byla bolest v její hrudi. Hrudník jí stále palčivě bolel a ona nevěděla, proč. Nehodlala si připustit, že by jí Kitalphina slova tak moc zasáhla. Ne – ona je přeci Lemaire, je lepší než polovina tohoto hradu a nehodlá se trápit jen proto, že jí ublížilo nějaké podřadné děcko, kterým Moonová rozhodně byla. Tak proč nyní tedy nemůže spát? Proč leží v měkounké posteli, zírá do nebes a v hlavě si neustále přehrává tu chvíli, kdy jim byly pergameny i s listem papíru zabaveny? Nechápala to a začínala být pěkně otrávená.
S povzdechem se nakonec pracně vyhoupla do sedu a mžourala ve tmě okolo sebe. Při pohledu na svůj noční stolek, kde měla umístěné malé hodiny, zjistila, že je skoro jedna hodina ráno. Mohl by být ještě Snape vzhůru? Jak ho znala, tak jistě bude. Zejména na začátku roku, kdy byla tím hloupým kloboukem zařazena do Nebelvíru, ho často navštěvovala. Ani v jeho silách však nebylo jeho rozhodnutí zvrátit a poslat jí do Zmijozelu, kam jistojistě patřila a kam chodila celá její rodina po celé generace, až k samotnému Merlinovi. Tehdy na něj byla opravdu naštvaná a nenáviděla ho. K čemu jí je, že je to jeden z nejstarších rodinných přátel a její kmotr, když toto nedokáže zajistit? V jejích očích byl tehdy naprosto neschopný, stejně tak jako i nyní. Vše musel zkazit zrovna on! Znovu se zadívala na hodinky a opatrně přehoupla nohy přes okraj postele. Podlaha byla studená, když se její citlivá pokožka dotkla chladného kamene. Již bylo nefalšované jaro, které pomalu, ale jistě začínalo přecházet v léto a tak se zdejší zdi nepotřebovaly vytápět. Kitiny závěsy byly stále ještě zatažené, stejně tak jako ostatních dívek a tak rychle přeběhla pokoj, hodila na sebe svůj školní hábit, a co možná nejtišeji se vyplížila ze společného pokoje.
Když sbíhala všechna ta pohyblivá schodiště, která vedla do přízemí hradu, připadalo jí jako by její splašené srdce, tak zběsile ještě nikdy netlouklo. Ani při jejich trestu v zapovězeném lese ne. Hrůzy, které v něm zažila, byly sice naprosto otřesné a ještě nyní se budila zalitá potem z odporných nočních můr, které ji nenechali spát. Tehdy však nevěděla, co se to okolo ní děje. Nyní si byla dobře vědoma, že záměrně porušuje školní řád a chystá se k něčemu, za co by mohla dostat daleko horší školní trest anebo snad vyloučení. Byl by to však tak hrozný trest? Již na začátku školního roku přeci dokázala svoji rodinu hluboce urazit, jejím zařazením. Opravdu by její vyloučení byla takováto tragédie? Mohla by se dostat do krásnohůlek anebo některých z pokrokových amerických škol daleko za mořem, kde by mohla začít s naprosto čistým štítem. Nakonec nad tím však zavrtěla hlavou, v jakémkoliv jiném čase by toto jistě neriskovala, ale nyní jí nic jiného zkrátka nezbylo.
Když se konečně dostala do potemnělého, sklepení byla zalitá studeným potem. Drobné krůpěje potu jí stékaly po jejích spáncích a vpíjely se do lemu jejího pomačkaného hábitu, který jí nikterak neochraňoval před chladem kamenných zdí sklepení. Když se ocitla před silnými okovanými dveřmi učebny lektvarů, za nimiž se nacházel i jeho kabinet, zaváhala v půli pohybu, když k nim natáhla svoji ruku. Chtěla zaklepat, ale zarazila se, když se jí ruka opět roztřásla. Opravdu je to ten nejlepší nápad? Stejně musel již stránku Snape dávno objevit. V moment, když ji opět přitáhla, ke svému tělu, aby si mohla vklidu promyslet další kroky svého plánu a nejednat stejně ukvapeně jako Moonová, se však dveře rozrazily a v nich stál Snape osobně. Miře se podařilo zadržet svůj vyděšený výkřik, když se spěšně přitiskla k vlhké kamenné zdi, aby tak unikla jeho pohledu i spěšným krokům. I kdyby však zůstala stát přímo proti jeho vysoké postavě, zřejmě by mu to v ten moment však bylo jedno. Okatě přehlížel vše kolem se a vydal se rychlými kroky směrem ze sklepení, až za ním plášť vlál. Miry vyděšené k smrti, která byla stále ještě přitisknutá ke zdi, si ve svém spěchu ani nepovšiml. Jeho hábit se za ním zavlnil a byl ten tam. Mira hlasitě dýchala a její vodnaté oči neopouštěly místo, kde se Snape právě vnořil do tmy, jako by se bála, že se stejně rychle opět vynoří a odhalí jí. Proč se před ním vlastně schovávala, jako ten největší srab, když právě s ním chtěla mluvit? Celým sklepením se nesl zvláštní pach zla, který jí byl prapodivně povědomí. Nakrčila proto nos a opět se odvážila odlepit se od studené zdi.
Ještě chvíli jen tak postávala před masivními dveřmi, nežli se konečně odvážila vstoupit. Bylo to opravdu zvláštní. Kam měl v tuto noční hodinu Snape tak naspěch? Dveře učebny se za ní tichounce zaklaply a jí opět pohltila temnota.
„Lumos.“ Zašeptala do nastalého ticha a místnost ozářilo světlo, které se objevilo na konci její hůlky. Učebna byla prázdná a naprosto tichá. Rychle seběhla všechny stupně lavic, až ke katedře. Ta byla však prázdná. Pergameny zmizely. Hlasitě zanadávala, když si uvědomila, že Snape je jistě již prohledal a stránku našel. To proto tak rychle vyběhl ven. No jistě, musel běžet hned za ředitelem. Do očí se jí znovu hrnuly slzy a ona se zprudka usadila na Snapeově židli a obličej zabořila do svých dlaní. Co teď bude dělat? Vždyť ji Kita při první příležitosti nyní již vážně uškrtí! Ta děsivá postava jí té noci měla zabít. Ušetřila by si alespoň spousty starostí, jak pro ni samotnou, tak i pro ostatní dívky.
V ten moment však uviděla to, co bylo za katedrou skryté. Šuplík. Před tím si ho nikdy nevšimla. No jistě v tom jistě bude mít ukryté všechny své papíry, učebnice a zabavené věci. Neobtěžovala se zkoušet, jestliže je šuplík zamčený, dobře věděla, že by Snape neriskoval a nenechal by ho jen tak odemčený, když by se v učebně nenacházel. Rychle zamumlala tiché kouzlo a šuplík se otevřel. ANO! Měla co dělat, aby se nezačala hlasitě radovat, když na samém vrcholu všemožného haraburdí a složek pergamenů nalezla, ty, které před tím zabavil Kitě. Hmátla mezi ně a již v ruce držela onu stránku. Rychle ji zastrčila do kapsy hábitu a opravdu jí bylo jedno, že ji celou pomuchlá. Dokázala to! Našla ji a Snape se o ničem nemusel dozvědět. I kdyby jí již viděl a zjistil, že ji Kita ukradla z Oddělení s omezením přístupem, nyní nebude mít žádný důkaz, kterým by mohl své obvinění podložit. Je jedno, že právě běžel přímo za Brumbálem, i že ho sem přivede. Nebude na ně čekat nic, co by jeho krutá slova podložilo. Brumbál mu nikdy bez důkazu neuvěří. Tím si byla naprosto jistá.
Její nadšení ze splněného úkolu však netrvalo dlouho. Snape vždy musel zkazit úplně vše a nyní ji ani nedopřál, aby se dostatečně nabažila zadostiučinění a blaženého pocitu vítězství, které jí hřálo u jinak zkamenělého srdce. Již se chtěla zvedat a vydat se nazpět do svého pokoje, aby předešla odhalení, když uslyšela vzdálené hlasy, které byly natolik hlasité, že dokázaly proniknout i tlustými kamennými zdmi. Přibližovali se! Mira brzy dokázala dobře rozeznat velmi povědomé koktání profesora Quirrella a naštvaný hlas Snapea. Vyjekla a trhla sebou dozadu tak zprudka, že se jí podařilo spadnout ze židle a tvrdě žuchnout na kamennou podlahu, když se ozval tvrdý náraz, jak se něčí tělo střetlo s okovanými dveřmi. S námahou se jí podařilo nasoukat do volného prostoru mezi katedru a židli, když se dveře zprudka rozrazily a dovnitř se vnořily dvě postavy. Jedna z nich do místnosti byla spíše vhozena. Velmi tvrdě a nevybíravě. Podle vyděšeného koktání omluvy a proseb jí nedělalo potíže, aby rozpoznala, že postava, která se momentálně válela na zemi několik metrů od ní, je zřejmě Quirrell.
„Severusi prosím …“ Jeho hlas zněl ještě žalostněji než při hodinách Obrany proti černé magii. Notná dávka strachu, která v něm byla přimíchána, způsobovala, že se jeho tolik typickému koktání skoro nedalo rozumět a tak zbytek jeho proseb neslyšela. Blondýnka se přimáčkla na přední desku a mezerou mezi ní a nohama stolu sledovala Snapeovu temnou postavu, která právě scházela řady stupňovitých lavic dolů ke Quirrellovi, který se stále válel na zemi a turban měl nakřivo.
„J-J-Já op-op-op-op- opravdu ne-nechá-pu, proč.“
„Drahý Quirrelle, tak vy nechápete.“ Snapeova slova zněla jako led. Ještě chladnější a děsivější než když si stěžoval na Amy anebo snad na samotného Pottera. Jeho nevraživosti si byl vědom i profesor Obrany proti černé magii a v reakci na jeho kousavá slova se vyděšeně odtáhl a doplazil až ke katedře. O ni se s žuchnutím opřel a ztěžka oddechoval. Mira se neodvažovala ani dýchat. Od něj ji oddělovala pouze deska stolu a těch pár centimetrů dřeva ji jistě neochrání v případě, že by na ni oba dva přišli.
„Já- Já, musí-musíte po-po-pocho-pit Severusi, že já-já nemů –“
„Tak vy nemůžete?“ Snape mezitím sešel všechny řady až k němu dolu a nyní se nad ním tyčil, tak jak to měl rád i u svých studentů. Quirrell byl proti němu úplně bezbranný a on si toho byl dobře vědom.
„Víte dobře drahý kolego, že o kameni by se neměl nikdo nepovolaný dozvědět, že ano?“ Quirrell se nezmohl na nic jiného než na přikývnutí, protože z něj nevyšla jedna jediná hláska. Svým souhlasem však Snapea musel potěšit, protože tomu se na potemnělém obličeji objevil opravdu děsivý úsměv. Jestliže takto vypadá, když se skutečně usmívá nefalšovanou radostí a není to nějaký další falešný úsměv, který si schovává pro své studenty, kterým se něco náhodou povede, Mira již chápala, proč po škole kolují zvěsti, že je upír. Mimoděk se otřásla děsem a pokusila se útlou škvírou zahlédnout víc z jeho obličeje, ale to se již Snape přesunul a poklekl přímo naproti Quirrellovi, který se klepal jako osika.
„Doufám, že jste se již rozhodl, na které straně budete stát! Od našeho posledního rozhovoru koneckonců uplynula pěkná spousta času, doufám, že jste na něj nezapomněl. Zjistil jste už jak projít kolem toho tříhlavého psa?“
„Já-já-já, musíte pochopit, že –“ Jeho další slova byla však přerušena zařinčením, jak se zprudka vchodové dveře rozlétly, a železné kování zařinčelo při styku s kamenem. Miře se jen stěží podařilo udržet se v klidu a hlasitě nevyjeknout, stejně tak jako i Snapeovi, který pohotově vyskočil na nohy a propaloval pohledem Protivu, který se právě se všemi fanfárami vnořil do učebny.
„Copak to tu máme!“ Vřískal okamžitě, co oba muže uviděl „copak to tu máme? Cooo?“ Opakoval stále dokola, když obkroužil celou učebnu a přistál rovnou mezi nimi.
„Vypadni, Protivo!“ Procedil skrz pevně zaťatou čelist Snape „Slyšíš, vypadni! Hned!“
„Ale, ale –“ Protáhl zvesela znovu, jako by jeho slova vůbec neslyšel „dočista jako malé děti. Jako malé děti. Ředitele Brumbála bude jistě velmi zajímat, co tady řešíte, když všichni ostatní už dávno spí.“ Poletoval kolem Snapea a vyplázl na něj jazyk. To však neměl dělat, protože se po něm Snape bleskurychle ohnal. Protiva však pobaveně zavýskal a zaplul za katedru, zpoza které na něj nepřestával vyplazovat jazyk. Snape znovu hlasitě zacvakal zuby a hmátl do svého hábitu, kde lovil svoji hůlku. Protiva znovu hlasitě zavýskal a schoval se pod katedru. V ten moment se jeho odporné oči střetly s těmi Miřinými. Dívka seděla zády přitisknutá k tvrdému dřevu a neodvažovala se ze sebe vydat jakoukoliv hlásku. Hrůzou vytřeštěné oči upírala na postavu školního strašidla, která zůstala stejně zkamenělá jako ona sama. Tím, že pod katedrou nebyl Protiva sám, byl zřejmě zaskočen i on samotný a uplynula dlouhá chvíle, nežli se cokoliv stalo. Pak se na jeho pobledlém ošklivém obličeji pomalu zformoval široký naprosto děsivý úsměv plný zubů: „Studenti nejsou v postelích!“ Začal zplna hrdla vřískat „studenti nejsou v postelích!“
„ Klihando!“ Jeho řev přerušila Snapeova slova, když vyřkl zaklínadlo. Mira stále zírala do usměvavého obličeje Protivy, když prvně pocítil jeho účinky. Přestal křičet – okamžitě. Pusa se mu naprázdno otevírala a zase zavírala. Po dřívějším širokém úsměvu již nebylo ani památky. Ten nahradila čirá panika, která se mu odrážela v jeho očích, které nyní bezmocně třeštil na vyděšenou blondýnku, která se ještě více nalepila na dřevěnou desku a kolena pevně přimknula k hrudi. Co se právě stalo? Nikdy před tím takovéto zaklínadlo neslyšela. Co mu Snape udělal?
„Teď vypadni! Slyšels, vypadni!“ Zahřímal Snape znovu a Protiva konečně odtrhl své oči od těch Miřiných. S posledním nenávistným pohledem pohlédl směrem, kde stál Snape a byl ta tam. Mira znovu zůstala v blaženém nepoznání. Kdyby Snape Protivu neumlčel, již by o ní věděli oba dva. Znovu zadržela dech, když se za katedrou tentokrát objevili Snapeovi nohy a lem jeho hábitu. Neviděl jí, jeho na rozdíl od Protivy nenapadlo sehnout se a podívat se pod ní.
„Kde jsme to bylo?“ Veškerá Snapeova pozornost byla opět zaměřena na chudáčkovi Quirrellovi, který se stále třásl na stejném místě, kde ho před Protivovým vpádem zanechal. Podobně jako Mira se ani on neodvážil hnout ani o píď.
„Ach ano u Kamene mudrců,“ Snape znovu obešel katedru a stanul před Quirrellem „doufám, že jste dostatečně pochopil, jak ta záležitost s tou tříhlavou psí potvorou spěchá anebo snad ne?“ Z jeho slov odkapával jed, i když zněla naprosto sladce. Tříhlavý pes? Proč mluví o tříhlavém psu a Kameni mudrců? Miře již nic nedávalo smysl. Šikanu profesora, který se bojí opustit svůj kabinet kvůli tomu, aby ho náhodou nesežraly škrkny anebo nenapadl upír, chápala, ale o čem to sakra oba mluví?
„A-a-ano.“ Dostalo se mu odpovědi, když se Quirrell neohrabaně soukal na nohy a přidržoval se při tom katedry „bu-budu se sna-žit.“ Sliboval a kvapně si upravoval svůj turban, který mu již málem sjel z jeho hlavy. Snape se při pohledu na tu roztřesenou hromádku neštěstí spokojeně usmál a bez jediného slova prošel kolem něj i katedry a zmizel ve svém kabinetu, až za ním jeho mastné vlasy zavlály.
Mira bedlivě poslouchala a neodvažovala se opustit bezpečí skrýše ještě jakou dobu poté, co zmizely i Quirrellovi spěšné kroky následované klapnutím vchodových dveří. Nehodlala však nocovat v učebně lektvarů a už vůbec nehodlala, aby ji Snape přeci jen načapal. Co když si koneckonců bude chtít vzít nějaké věci ze šuplíku anebo ji jednoduše odhalí, když bude vycházet z kabinetu. Ne, to nehodlala riskovat. Proto se celá rozechvělá nakonec vyplazila zpod katedry a vyhoupla se na vratké nohy, které jí skoro neudržely a ona se musela podpírat židle, aby znovu neskončila na zemi. Jako myška se vykradla všechny ty řady lavic nahoru k okovaným dveřím, které tichounce otevřela a vyřítila se ven do temnoty chodby sklepení.
Co to mělo všechno znamenat? Proč Snape šikanuje svého kolegu a proč si to vůbec nechá Quirrell líbit? Dobře věděla, že Snape usiluje o místo učitele Obrany proti černé magii, ale že by se k němu chtěl dopracovat takto? Vůbec jí to k němu nesedělo a nechápala to. Nechápala nic, čeho byla před malou chvílí svědkem. Nyní nad tím, ale nehodlala přemýšlet. Ještě jí čeká cesta vzhůru do Nebelvírských komnat, kam se musí dostat bez toho, aby ji načapal Filch nebo paní Norrisová. Byla již na samém okraji sklepení, kde ústily dlouhé schody, které směřovaly do přízemí školy, když se málem střetla s dalšími nezvanými hosty. Ze tmy schodiště se totiž přímo před ní zjevily tolik povědomé elektrické oči.
„Co tady děláš, Lemaire?!“