Memento mori

„Co tady děláš?“ Opakovala Kita znovu, když se udýchaná blondýnka neměla k odpovědi. Všechny čtyři stály naproti sobě u schodiště a vyjeveně na sebe shlížely. Ani jedna strana nepředpokládala, že na sebe v těchto místech a tak pozdě noci narazí.
„Co bych tady asi v tuhle dobu dělala?“ Mira těkala pohledem mezi dívkami a temnoty schodiště. Její srdce stále splašeně tlouklo, když se bála, že se ze tmy každou chvílí vynoří Quirrellova pobledlá tvář a její hlas tak zněl daleko přidušeněji, nežli jí bylo v ten moment po chuti „přesně to samé, co tady děláte i vy.“
„Cože?“ Amy nic nechápala a její zamračení toho bylo dostatečným důkazem.
„U Merlina!“ Mira s protočením očí zanadávala „Vysvětlím vám to nahoře, tady nejsme v bezpečí.“
„V bezpečí?“
„Co to zase plácáš?“ Miře dalo opravdu slušnou práci, aby dostala ty tři košťata do bezpečí Astronomické věže, kde nehrozilo, že je odhalí Quirrell anebo nedejbože Snape. Tu zpropadenou Moonovou tam musela dokonce dostrkat násilím. Černovláska jí dobrovolně následovala, až když jí před obličejem zamávala ukořistěním kusem pergamenu a její čelist poklesla, že ji div netáhla za sebou. Pracně se dovlekly ve vší tichosti, až na nejvyšší věž, která byla nyní prázdná. Usadily se za hromadou beden s dalekohledy, mapami a jiným astronomickým haraburdím, kterému Mira nerozuměla a byly konečně v bezpečí.

„Proč by mu, ale Snape vyhrožoval?“ Amy Miřina slova nedávala žádný smysl. Dobře věděla, že Snape usiluje o jeho místo, ale k tomuto chování by se snad nesnížil ani on anebo se mýlila? Koneckonců šikana studentů je přeci něco úplně jiného než šikana vlastních kolegů. Musela však uznat, že profesor Quirrell je opravdu snadný cíl. Při poslední hodině Obrany proti černé magii se před nimi dokonce rozbrečel, když jim popisoval jednu obzvláště ošklivou kletbu, které prý byl kdysi svědkem. V nastalém záchvatu nekontrolovatelného breku však zapomněl vysvětlit, o jakou kletbu se vlastně jednalo, a tak zůstala zahalena oparem nepoznání, až do dnešních dnů.
„Vždyť je to úplná hloupost! Seš si jistá, že to opravdu byli oni dva?“ Stála si za svým, když pozorovala Miřinu tvář na které se začínalo tvořit velké zamračení. Miře již pomalu, ale jistě začínala docházela trpělivost.
„Myslíš si, že lžu, Clarkeová?“ Zaprskala „proč bych si něco takového měla vymýšlet? Byla jsem doslova pár centimetrů od obou dvou pod katedrou! Slyšela jsem ho na vlastní uši!“
„Takže říkal přesně co?“ Do začínající hádky se rychle vložila Kita, která dobře rozpoznala zvyšující se tón jejího hlasu, který nevěstil nic dobrého.
„No—“ Vzpomínala „snape mluvil o něčem, co nazval Kámen mudrců a o nějakém tříhlavém psu —“
„Snape mluvil o Chloupkovi?“ Zhrozila se Kita a vyvalila oči „Co o něm říkal?“
„Cože?“ Tentokrát se zatvářila nechápavě blondýnka „Chloupek? Ta tříhlavá potvora má jméno?“
„Není to potvora!“ Pronesly všechny tři dívky sborově „Má jméno!“
„Dobře,“ Stále nechápala, ale opatrně převalila jeho jméno na svém jazyku „takže Chloupek, ano? No on—“
„Co přesně o něm říkal?“ Skočily jí však do řeči ostatní, které byly stále nedočkavé a toužily po okamžité odpovědi, která by upokojila jejich obavy.
„Vlastně nic, jen jestli profesor koktavka, už zjistil jak se přes něj dostat. Vůbec to nechápu, jaký pes, jaký Chloupek? Proč by se přes něj Snape chtěl dostat?“ Na Miřině obličeji stále hrálo zamračení, až se jí kolem očí dělali nevzhledné vrásky a její jizva se ještě více krabatěla. Opravdu nic z toho čeho byla před, ani né půlhodinou svědkem, nechápala. Stále ještě byla rozechvělá jako v ten moment, kdy se její oči střetly s těmi Protivovými. Žaludek měla jako na vodě a neustálé bublání a škrundání v něm jí děsilo. Bylo to znamení, které dobře znala. Věděla, že problémy zdaleka nejsou u konce. Ne, byla napjatá jako struna, když očekávala, že se z husté tmy kolem nich každou chvílí vynoří Snapeova pobledlá tvář anebo Quirrellův turban doprovázený typickým zápachem česneku. Před ním by alespoň dokázaly včas utéci, protože by ho jeho charakteristický zápach prozradil dostatečně dopředu. U Snapea by však takovéto štěstí jistě neměly a bůhví jak by s nimi naložil, kdyby se dozvěděl, že znají jeho temné tajemství. Třebas by je ani nedovedl před vedení školy, ale rovnou přehodil přes zábradlí. Těch několik metrů, které vedly k dosažení pevné půdy, by si s nimi jistě dostatečně poradily. Nezbyl by z nich ani mastný flek.

„Ty vlastně nevíš o Chloupkovi, co?“ Bloomová zaperlila do nastalého ticha, když ji vytrhla z jejího přemýšlení „Ve třetím poschodí, tam kam nám Brumbál zakázal chodit, je tříhlavý pes.“ Pronesla jako by to byla další naprosto normální čarodějnická věc, která se vypráví nad teplým čajem s mlékem při odpoledním dýchánku.
„Cože?“ Mira se zasmála skřípavým smíchem, ve kterém zněla velká dávka nervozity, když nevěděla, jestli si hnědovláska sedící v tureckém sedu před ní dělá srandu anebo to myslí naprosto vážně. Její kamenná tvář, ji však utvrdila v tom, že druhá možnost je správná.
„No ano, ve třetím poschodí je tříhlavý pes velký jak almara, který se jmenuje Chloupek.“ Přitakávala i Amy, která se ihned chopila role učitele – pana vysvětlivky: „ To o něm musel Snape mluvit, ale nechápu, proč by se okolo něj měl chtít plížit zrovna on. Proč by potřeboval zjistit bezpečnou cestu zrovna od Quirrella? Vždyť Péči o kouzelné tvory vyučuje profesor Kettleburn, tak co do toho má co mluvit Quirrell, když je to mimo jeho obor?“
„Tak, Quirrell vyučuje Obranu proti černé magii,“ Mínila však Rosie „určitě bude znát nějaké pěkně temné zaklínadlo, které by ho hned složilo.“
„Myslíš?“ Amy si stále nebyla jistá, ale Rosie ji přerušila rázným pokývnutím hlavy: „Jsem si naprosto jistá. Koneckonců Quirrell byl schopný získat místo učitele obrany, kdežto Snape ne a to o něj už tolik let usiluje.“
„A teď svoji konkurenci pěkně šikanuje. Quirrell se ho dokonce bojí,“ Zabrblala Kita „to také mluví samo za sebe. Myslíte, že si myslí, že když ho z místa vyštípe, bude jeho?“
„Mě je jedno, kdo koho šikanuje.“ Přerušila jejich rozvíjející se debatu ohledně šikany na pracovišti Mira „Já chci vědět, proč by ve škole měli mít tříhlavého psa!“
„Nedávno se nám po sklepení poflakoval troll. Opravdu si myslíš, že tříhlavý pes je něco extra?“ Kita se ošila při vzpomínce, na den, kdy prvně nalezly návod, který nyní měla znovu bezpečně schovaný pod svým hábitem. Stále nemohla uvěřit, že se pro něj Mira vypravila dobrovolně a dokonce se ji i podařil ukořistit jej, dříve než ony. To Snape musel být snad slepý? Jestliže však Mira říká pravdu a opravdu měl v ten moment více práce se šikanou chudáka Quirrella, než zkoumání učebny, nedivila se. Nepochybovala o tom, že bělovláska tvrdí pravdu, protože jak jinak by se dozvěděla o Chloupkovi? Jestliže by na něj natrefila podobně jako ona sama anebo snad ostatní dvě dívky, jistě by nebyla takto klidná. Kita byla znovu naštvaná. Ony sami připravovaly plán na ukořistění celý večer strávený v knihovně, po Miřině odchodu a když se konečně vyplíží ze svých postelí, zjistí, že Mira je předběhla? Hrůza!

„Co je Kámen mudrců?“
„Netuším, ale Snape byl naštvaný. Prý by se o něm neměl nikdo dozvědět. Myslím, že Quirrell o něm asi někomu řekl.“ Pokrčila Mira rameny.
„To je ještě prapodivnější.“ Ani Kitě to nedávalo smysl a mozek jí zběsile pracoval, když zpracovával tolik informací „Snape byl tedy naštvaný, že Quirrell řekl někomu o Kameni mudrců a požadoval po něm, aby mu vymyslel cestu kolem Chloupka. Proč? Vždyť to nedává smysl! Snape je přeci členem učitelského sboru a ten přeci o tom, že je ve třetím patře přítomný tříhlavý pes, musí vědět! Vždyť nám Brumbál v jednom kuse připomíná, že tam nesmíme chodit! Pochybuji, že by to svým kolegům neřekl anebo jim neprozradil proč tam je.“
„Aspoň už vím, proč vydal ten nesmyslný zákaz.“ Přerušila její vztekání Mira svým brbláním.
„Ale jestliže je tam na Brumbálův příkaz, tak proč?“ Amy stále vrtala v hlavě myšlenka, proč by měl být Chloupek ve škole a proč se kolem něj Snape tak mermomocí snaží dostat. Vždyť je to přeci bláznovství!
„Chloupek musí něco hlídat, proč by tam jinak byl?“
„Ty padací dveře!“ Kita promluvila hlasitěji, nežli zamýšlela, když se nechala strhnout vlnou poznání, která ji v ten moment zasáhla. Její hlas se odrážel od vysoké klenby věže jako hrůzostrašná ozvěna.
„Pšš!“ Vyjekla okamžitě Mira a pokusila se jí přidržet ruce před jejími ústy, aby zabránila dalšímu vyjeknutí „Chceš, aby nás Filch opět načapal! Zbláznila ses snad!“
„Ty padací dveře!“ Opakovala však Kita stejnou intonací hlasu, když se jí podařilo se z jejího uchopení vymanit „Všimla jsem si jich už dávno, ale nevěděla jsem, k čemu by mohly sloužit.“
„Jaké padací dveře?“
„Vy jste si jich snad nevšimly?“
„Jak jsme si jich asi tak mohly všimnout?“ Rosie snad splynulo obočí s kořeny vlasů, jak vysoko jí vyjelo, když vůbec nechápala Kitinu otázku „Měly jsme důležitější věci na práci, než koukat po padacích dveřích! Mám ti snad připomínat, že jsme se vloupaly do komnaty, kde byl tříhlavý pes?“
„A já ti snad nemusím připomínat, že jsem se probrala, až při cestě do Mrzimorské společenské místnosti?!“ Přidala se i Amy, která stejně jako Mrzimorka byla Kitiinou otázkou řádně popuzená.
„Pravda.“ Zamrkala Kita a ignorovala Miřin zmatené poklesnutí sánky , když chudák dívka vůbec nechápala, o čem se to baví.
„Chloupek stráží padací dveře.“ Vysvětlovala „to proto je umístěný ve třetím patře. Všimla jsem si jich hned při první návštěvě, ale nezajímaly mě. Tehdy mě zajímal jen Chloupek.“
„Takže Chloupek stráží Kámen mudrců?“ Nadhodila Amy „proč jinak by se o něm Snape s Quirrellem bavili?“
„No ano, ale co je to tedy ten Kámen mudrců?“
„To musíme zjistit dřív, nežli se k němu dostane Snape!“
***
Tolik drahocenný kus papíru jim byl tedy navrácen jejich úhlavním nepřítelem, který byl tímto činem rázem přesměrován do kategorie polo-nepřátelé. Stále ještě jí nevěřily ani nos mezi očima, ale již dokázala, že místo v jejich malém zvěromágském gangu, jak je ona sama nazvala, si zaslouží. Alespoň částečně. Koneckonců, ne nadarmo se říká, že některé věci se musejí prožít společně, abyste si toho druhého začali přinejmenším vážit anebo, a to bylo v tomto případě stále velice nepravděpodobné, ho dokonce považovali za přítele. Mira riskovala vše a dokázala tím, že místo mezi nimi si zaslouží, jenže její zážitek z potemnělé učebny lektvarů, jim nepřestával vrtat hlavami. Proč Snape vyhrožoval chudákovi Quirrellovi, a co je k sakru ten Kámen mudrců? Ani jedna z nich v životě o ničem takovém neslyšela, a tak neměly sebemenší ponětí o tom, co by to mohlo být a proč je to hlídáno zrovna Chloupkem. Proč by Brumbál měl souhlasit s tím, že něco takového bude uschováno zrovna ve škole? To se snad celý učitelský sbor zbláznil?

Stále ještě neměly žádný použitelný nápad pro umístění jejich pečlivě přežvýkaného lektvaru ani způsob jak si opatřit kukly Smrtihlava, které jsou k dalšímu kroku tolik potřebné a tak jim vůbec nevadilo, že je nově zjištěné poznatky o Snapeově temném tajemství a Quirrellově hanbě, donutily znovu se od dalšího postupu odpoutat a zaměřit se na Kámen mudrců. Nutkání nalézt o této prapodivné věci informace, bylo jednoduše daleko silnější, nežli potřeba stát se zvěromágem do konce roku. Jenže s nalezením informací nemněly větší štěstí než při hledání místa samotného. O Kameni mudrců se v žádných z knih, které se věnovaly všemožným čarovným předmětům a jiným věcem, nepsalo. Nebyla o něm žádná zmínka dokonce ani v lexikonu očarovaných předmětů devatenáctého a dvacátého století a to již bylo co říct, protože tato bichle obsahovala rovných osm set třicet pět tisíc všemožný očarovaných předmětů! Jednoduše to byla jedna velká záhada. Ani jedna z nich nechtěla riskovat další malou výpravu do Oddělení s omezeným přístupem. Dobře věděly, že další troll se jen tak po školních chodbách poflakovat nebude a ony tak nebudou mít žádnou dobrou příležitost pro další vniknutí, beztoho, aby je nenačapala knihovnice. Po vyloučení, když jsou již na samém konci jejich cesty za zvěromágstvím, opravdu ani jedna netoužila. Rozhodně né nyní! Jenže bez těch prapodivných a dost možná i nebezpečných knih z tohoto oddělení byly ztraceny.

„Je to záhada.“ Mínila Amy, když prolistovávala další lexikon, který před malou chvílí s námahou dovlekla k jejich malému stolečku. Znovu se nacházely v knihovně a znovu okupovaly jeden z mnoha stolečků, až na samém konci, aby tak unikly pohledu knihovnice i zvědavým uším ostatních studentů. Jak se závěrečné zkoušky čím dál více blížily, začínala být knihovna pro všechny vyděšené studenty malá. Každým dnem, co byly blíže, jim dalo větší námahu prorvat se všemi těmi těly a získat pro sebe místo. Všichni jako by se zbláznili a na poslední chvíli se snažili nasoukat si do hlav všechno učivo, co se za celý školní rok učili na hodinách lektvarů, přeměňování, astronomie a mnoho dalších. Byl to však nelehký úkol a všechny ty tupě zírající tváře bez sebemenší špetičky života, všude kolem nich, jim to dokazovali čím dál častěji.
„Amy, prosím,“ Zavzdychala Kita a v hlase jí znělo čiré utrpení „snažíme se učit na Dějiny čar a kouzel.“
„Ta jména všech skřetů, kteří se účastnili bitvy u Edgehill si nezapamatuji ani, kdybych se je učila měsíc! A já nemám měsíc na to, abych se je mohla učit!“ Stejně plačtivým hlasem se ozvala i Rosie, která seděla vedle černovlásky a právě si tiskla knihu v černé vydělané kůži k čelu, jako by snad doufala, že jí tak veškeré znalosti v ní obsažené, naskáčou do jejího mozku — marně.
„Kdybyste daly na mé rady a učily se průběžně, nic z tohoto by se vám teď nestalo.“ Amy lhostejně pokrčila rameny, když nepřestávala listovat lexikonem.
„Tobě se to říká,“ Brblala si Kita pod vousy „my nejsem geniální Havraspárští. I kdybys na zkoušku profesora Binnse nepřišla, stejně bys dostala za jedna, jelikož jsi snad jediná, kdo při jeho hodinách neusíná.“
„Budu dělat, že jsem tu závist v tvém hlase přeslechla, ano?“ Usmála se na ní hnědovláska sladce, když v knize konečně přestala horečně listovat „Tohle nemá cenu.“ Celá nešťastná se zabořila do pohodlného křesílka „O Kameni mudrců se v žádné knize nepíše! Prošla jsem všechny knihy v oddělení magických předmětů i trofejí a nic! NIC!“
„Neměla by ses náhodou učit na hodiny lektvarů, stejně jako my ostatní smrtelníci?“ Zpražila ji okamžitě blondýnka, která seděla vedle černovlásky a stejně tak jako ostatní dvě dívky i ona byla momentálně zahloubána do tlusté bichle, která se v nejmenším nelišila od té v Rosiiných rukách „Snape tě nesnáší, i kdybys je dokonale uměla, nenechá tě projít.“ Mínila dále. Dívky si všimly toho obratu, kterým se Mira nevědomky sama zařadila mezi ostatní smrtelníky, Rosie s Kitou se na sebe významně podívaly, ale když stočily zraky na Miru, která jen sklopila oči ke své knize, pochopily, že to Mira nemyslela doslova a opět se vrátily ke svým učebnicím.
„A přesně z toho důvodu jsem rezignovala na nějaké učení. K čemu mi je se na jeho hodiny učit a umět probíranou látku, když mi dá stejně za nedostatečnou?“ Amy konečně zaklapla lexikon, až to klaplo a odložila ho na stoleček před ní „Nechápu, co jsem mu kdy udělala tak hrozného, že mě tak moc nenávidí.“
„Harry mu také nic neudělal a stejně ho má na jeho černém seznamu, jako i tvoje jméno, Clarkeová.“ Ozval se dívčí hlas za nimi. Všechny se pohoršeně otočily, když si uvědomily, že jejich soukromý rozhovor byl odposloucháván. Za nimi u osamoceného stolečku seděla Hermiona, které rozcuchané vlasy vykukovaly zpoza stejné Bichle, ze které se učila i Rosie. Kolem ní bylo rozházeno několik vysokých komínků knih naskládaných jedna na druhé a několik kelímků, které se na desce stolu válely, nasvědčovaly tomu, že zde zřejmě byla již pěkně dlouhou dobu.
„A kdo se tebe doprošoval o tvůj názor?“ Vyštěkla po ní okamžitě Mira „my dobře víme, že Potter je taky na jeho seznamu nenáviděných osob a nikomu to necpeme!“
„Jen jsem zaslechla kousek vašeho rozhovoru a řekla jsem svůj názor.“ Hermionin nos se nakrčil stejným způsobem, jako Miřin, když se jí něco nepozdávalo.
„A my snad posloucháme cizí rozhovory, Grangerová!?“ Mira dobře rozpoznala její pohoršení a tón jejího hlasu ještě více ochladl.
„Ne.“ Odvětila prostě s pokrčenými rameny.
„Tak nás laskavě neodposlouchávej a koukej vysmahnout! Nemáš tady co dělat!“
„Nemám tady co dělat?“ Opakovala její slova celá popuzená „vždyť je tohle knihovna, kde jinde bych se měla učit, než tady? Na rozdíl od vás se sem alespoň chodím opravdu učit a né se potloukat kolem Oddělení s omezeným přístupem!“ V ten moment, co svá slova dořekla, by se ani v jedné z dívek krve nedořezal. Strnuly ve svých pohybech paralyzované čirou hrůzou.
„Cože?“ Kita se na žádná jiná slova nezmohla a její zamračení bylo jasným důkazem jejího rozhození. Jak je možné, že Grangerová ví o tom, že kolem tohoto oddělení čmuchaly? Vždyť si byly naprosto jisté, že když kolem něj skutečně čmuchaly anebo Amy neúspěšně vyzvídala od knihovnice Pinceové, nikdo jiný u toho nebyl. Hermiona je však tak typický šprt, že klidně bylo možné, aby si v poklidu seděla u svého osamoceného stolečku a ony by si jí ani nepovšimly. Byla dokonce horší než Amy! Kolik jejich rozhovorů a debat musela vyslechnout?! Co všechno ví?

„Jak jsi to myslela Grangerová!“ Kita naprázdno polkla, když se bála odpovědi, které se jí brzy dostane. Hermiona totiž odložila těžkou bichli a všechny čtyři si změřila pronikavým, podezíravým pohledem. Jejich nervozita musela být patrná i v takovémto přítmí.
„Nemám snad pravdu?“ Nadzvedla husté obočí „to proto jste s námi byly na školním trestu. Viděla jsem vás se kolem tohohle oddělení potloukat, pěknou řádku dní. Nakonec vás přeci jen chytili.“
„No a co má být? Jsme v knihovně tak často, že bychom si tady mohly nechat zřídit permanentku!“ Do začínající hádky se připojila i Amy.
„Ale ne každý, kdo sem chodí, se motá zrovna okolo oddělení, kde nemá co pohledávat.“
„Od tebe to opravdu sedí, vždyť jste ze stejného důvodu skončili v Zapovězeném lese společně s námi! Být tebou tak mlčím! Aby se náhodou profesorka McGonagallová nemusela dozvědět o tom, že ta báchorka s drakem přeci jen báchorka není.“
„No ano, přeci nechceš, aby Draco ukázal dopis, který našel v Ronově sešitu, že ne?“ Na Miřině obličeji hrál naprosto spokojený úsměv, když si vychutnávala vlnu paniky, která se přehnala Hermioniným obličejem a chudák dívka sebou cukla, jako by ji Mira uštědřila silný kopanec.
„Nemyslíš si snad, že by se ho Draco zbavil, že ne?“ Neodpustila si blondýnka kopnutí do mrtvoly, když Hermiona vyskočila na nohy a ve spěchu začala balit veškeré knihy, které byly poházené kolem ní.

„Přesně tak,“ I Rosie se nakonec rozhodla zapojit do jejich malé hádky „co kdybys nás nechala se v klidu učit a hledat informace o Kameni mudrců, co?“ Její slova však zaúčinkovala daleko lépe, nežli sama zamýšlela. Hermiona ztuhla uprostřed pohybu, kdy se natahovala pro pergamen, který při jejím spěchu vypadl z jedné hromádky knih, a s vytřeštěnýma očima k nim vzhlédla. V jejich hnědých očích se při tom zračila stejná panika, jako v těch Kitiných před tím, když zmínila Oddělení s omezeným přístupem.
„Kámen mudrců?“ Nasucho polkla, když se konečně po snad minutě nepřetržitého zírání odhodlala promluvit do nastalého ticha „ty jsi opravdu řekla Kámen mudrců?“ Ujišťovala se.
„Ne, nic takového neřekla,“ Tvrdým kopancem do lýtka Kita pohotově zastavila Rosie, která se již nadechovala k odpovědi „koukej se dobalit a jít si postěžovat těm svým kamarádům.“ Hermiona na ně nepřestávala zírat, když se jí obočí formovalo do podrážděného zamračení. Pak jako by někdo luskl, se ze své strnulosti probrala, prudce vyskočila z polo-sedu a vyběhla z knihovny ven. Své zapůjčené knihy přitom nechala daleko za sebou.
„Páni, co to bylo?“ Amy hleděla směrem ke dveřím knihovny, které se za Hermionou zprudka zabouchly.
„Ona věděla co je Kámen mudrců?“ Nechápala její chování ani Rosie, která si mnula bolavé lýtko. Páni, Kita má překvapivou sílu, když chce.
„To se určitě brzo dozvíme.“ Mínila Kita, která stejně tak jako Amy hleděla směrem ke dveřím, jako by se jimi měla každou chvíli přihnat Harryho zlatá partička.

A opravdu tak jak Kita předpokládala, si je krátce, po tomto divném výstupu, Harryho partička skutečně našla. Vycházely z Velké síně, kde právě skončila večeře, když jim cestu zahradily tři postavy. Harry s jeho typickými kulatými brýlemi, zpoza kterých se na ně, ve světle pochodní, leskly podezíravé zelené oči, vytáhlý Ron se svýma ohnivě rudými vlasy a Hermiona s ještě rozcuchanějším účesem, než byl ten Harryho.
„Uhni, Pottere!“ Vyplivla po něm Kita okamžitě, co zjistila, že kolem nich jen tak neprojde. Oni však tvrdošíjně stáli na stejném místě a odhodlaně na ně shlíželi, jako by se na tento okamžik připravovali celý večer.
„Co víte o Kameni mudrců!“ Vyštěkl Harry stejným tónem, který právě použila Kita a ta polekaně poodstoupila. Nebyla zvyklá, slyšet takto tvrdý tón zrovna od někoho jako byl vždy milý a sladký Harry, kterého všichni milovali. Ten dokonalý chlapec, který přežil.
„Proč by vás měl zajímat Kámen mudrců?“ Nechápala Amy a stejně zelenýma očima, jako byli ty jeho, těkala mezi všemi třemi.
„Proč by VÁS měl zajímat Kámen mudrců!“ Opravila ji Hermiona pohotově „co o něm víte?“
„A kde jste se o něm dozvěděly?“ Do rozhovoru se vmísil i Ron.
„My, ale ani nevíme co to je!“ Rosie už byla všemi těmi otázkami značně podrážděná a nehodlala se zdržovat takovými hloupostmi déle, nežli bylo nezbytně nutné. Už nyní se jí díky vydatnému jídlu, které před malou chvílí do sebe natlačila, klížily oči a jediné po čem tak toužila, byla její vyhřátá postel s nebesy. Přísahala, že jestli jim hodlá Potterr otravovat jejich pokojný život ještě déle, dostane ránu přímo mezi oči. A bylo ji opravdu jedno, že by při tom poškodila jeho směšné kulaté brýle. Co oni mají, co vyzvídat o Kameni mudrců?

„Mira slyšela Snapea jak se o tom baví s Quirrellem, to je celé.“ Vysvětlovala proto stroze.
„Tys slyšela Snapea jak se o tom baví s Quirrellem?“ Veškerá jejich pozornost se nyní přesunula k Miře, která se podrážděně mračila, čím dál více, co na ni upírali své zvídavé pohledy, jako by shlíželi na svatý obrázek.
„Ano,“ Zabrblala proto „vám třem do toho, ale rozhodně nic není.“
„Co o něm říkal? Ptal se, jak se dostane kolem Chloupka?“
„Počkat, počkat, počkat!“ Jejich další otázky rázně zarazila Kita, která se div nerozkřičela na celé poschodí „jak to, že vy tři víte o Chloupkovi!“ Vyděšený výraz, který se v ten moment objevil na Harryho obličeji, by ji v jakémkoliv jiném momentě jistě dokázal rozesmát, nyní ji však jen utvrdil v tom, že oni o něm skutečně vědí. Dokonce věděli, jak se jmenuje a to na tom bylo ještě podivnější. To je skutečně Hagrid takový pitomec, aby jim o něm řekl? Protože od koho jiného by se toto mohli dozvědět? Ona samotná jeho jméno zjistila jen díky schopnosti, kterou oplývá a byla si stoprocentně jistá, že oni tři rozhodně zvěromágové nejsou. Hagrid je ještě větší pitomec, než si do této doby myslela!

„Spíš jak to, že víte, že se kolem něj chce Snape dostat!“ Její myšlenkové pochody byly přerušeny Miřiným chladným hlasem. Blondýnce docházela trpělivost, tím si byla černovláska jistá, i bez toho, aby byla proměněná do své zvířecí podoby, dokázala cítit, jak se rázem celá atmosféra v dlouhé chodbě změnila. Ochladilo se. Doslova.
„Co se dohodnout?“ Hermiona se poplašeně rozhlížela kolem sebe, i ona zřejmě změnu ve vzduchu cítila a byla nervózní. Jako jediná z trojice však měla dostatek rozumu, aby se pokusila z napjaté situace, co nejdříve vykroutit. Kita se znovu zahloubala nad otázkou, proč se hnědovláska stojící naproti ní dostala zrovna do Nebelvíru, když by svoji pohotovostí a chytrostí mohla směle chodit do Havraspáru o boku Amy, která rozhodně nevykazovala tak skvělé logické hodnoty jako Hermiona samotná.
„Ano?“ Kita nasupeně přešlápla a ruce si složila na prsou v rezignaci „Posloucháme.“
„Přesuneme se někam, kde budeme více v bezpečí, aby nás někdo nemohl odposlouchávat. O těchto věcech se nemůže bavit takto uprostřed chodby! I zdi mají uši.“ V jejím hlase zněla jasná panika.
„Já mám lepší nápad.“ Hermiona se již otáčela a dlouhými kroky se chtěla vydat směrem k patrům, kde se nacházela knihovna, kde by jistě v tuto dobu měli daleko větší soukromý. Byla však zastavena Mirou, která znovu naštvaně promluvila: „Sejdeme se v knihovně zítra, po hodině lektvarů. Vy nám řeknete, co je sakra Kámen mudrců a já vám zato na oplátku prozradím, co jsem té noci vyslechla, ano?“
„Prosím.“ Do ticha zaúpěla i Rosie, které se její oči klížily a ani šok z toho, že celou dobu vědí jak o Kameni mudrců, tak i o Chloupkovi, ji nedokázal dostatečně probrat. Všechny tři postavy stojící naproti nim k sobě s údivem pohlédly. Jako by mezi nimi proběhl neslyšný rozhovor, který jim měl být utajen.
„Dobře,“ Promluvil jako první Harry, když jejich tichounká debata skončila a oni opět pohlédli směrem k ostatním čtyřem dívkám. Pak pohledem sklouzl k Miře a pokračoval: „Sejdeme se zítra po hodině lektvarů v knihovně, ano? Všichni.“
„A pěkně si popovídáme.“ Přitakal i Ron se vší vážností a jeho napnutý pihovatý obličej vypadal nadmíru směšně.
„A ještě něco!“ Miřin hlas znovu proťal ticho, které nastalo. Harry se již otočil k odchodu a málem dohnal Hermionu, která na ně čekala na místě, kde zamrzla, když ji zastavila Mira se svými požadavky. Byl skoro u ní, když opět promluvila: „Zítra, až se sejdeme, přineste sebou tři kukly Smrtihlava. Předtím máme Lektvary, jistě nebude složité je od Snapea dostat.“
„Zbláznila ses?“ Hermiona znovu vyvalila oči „proč si je neseženete sami, když je to taková hračka?“
„To jak je získáte, nás už nemusí zajímat. Ale radím vám, abyste se bez nich ani neukazovali!“ Sladce se usmála, když se i ona otočila na patě a rázným krokem začala kráčet směrem ke schodišti.
***
Amy v noci nemohla spát. Vlastně dorána vůbec nezamhouřila oka. Žaludek se jí samou nervozitou kroutil a dělal kotrmelce, když byla nervózní z toho, co přinese následující den. Den, kdy konečně dosáhnou kýženého cíle a konečně budou mít vše, co budou pro celý rituál potřebovat. Už jen ty zpropadené kukly a místo, kde budou sami a bude to! Konečně i z ní bude zvěromág! Bude jako Kita. I ona se bude moci proměňovat dle své libosti do podoby zvířete. V mysli jí při těchto představách probleskovaly matné obrysy nejrůznějších zvířat a prapodivných tvarů. Bude z ní, stejně jako z Kity, velký černý vlk, veverka anebo snad slon? To proto měla žaludek jako na jehlách. Nemohla se dočkat dne, kdy se bude moci konečně proběhnout po zdejším Zapovězeném lese úplně svobodně a bude jí při tom úplně jedno, jestliže opět narazí na Voldemorta. Už aby to bylo. Znovu se přetočila na pravý bok a toužebně se zadívala ven skrze vysoká gotická okna zdobené barevnou vitráží. V temnotě, která venku stále ještě panovala, nebylo sice možní vidět, co se za nimi ukrývá, ale jí to v nejmenším nevadilo. Naopak, její spokojený úsměv se ještě více roztáhl, když se opět ponořila do bláhových a fantaskních představ, budoucnosti, která se v tento moment zdála nadosah, jako ještě nikdy předtím.

I proto byla na nohou hned, jak mile silným sklem pronikly první ostré paprsky slunce, které lechtaly nebohou Sue na špičce jejího nosu. Tmavovláska něco v polospánku zachraptěla a pohotově si přehodila silnou pokrývku přes hlavu, aby zabránila dalšímu náporu sluníčka. Ona na rozdíl od Amy, toužila po poklidném spánku, který si ještě pár dlouhých minut skutečně mohla dopřát. Pak se však celým hradem roznesl tolik nenáviděný zvuk budíčku a rázem hrad ožil. Amyn žaludek se neupokojil ani při snídani, na kterou se dovlekla, mezi prvními. I proto ji nazelenalý pudink, který se vlnil na vysokém stříbřitém podnose, přímo před ní, pranic nelákal. Odpustila si dokonce i topinku a už mazala na první z hodin, které měla před sebou. Nemohla se dočkat totiž konce té, které se tolik bála. Když konečně nastala, nemohla se zbavit podivného hryzání v žaludku a bolesti kolene, jako by jí opět jakási neviditelná síla varovala před událostmi, které budou následovat.
Snape si nakráčel do potemnělé tiché učebny svým rázným krokem. Za ním vlál jeho dlouhý černočerný plášť a okované dveře práskly, jak se zprudka zabouchly, když za sebou mávl hůlkou. Ani nemusel vyřknout zaklínadlo a dveře bleskově uposlechly. Ostatní pouzí „smrtelníci“ na jeho um koukali s otevřenými ústy a s jasným nadšením v tolik rozšířených očí. Snapeova další slova však veškerý obdiv směřující k němu přeměnil v čirou nenávist.
„Připravil jsem si pro vás menší úkol.“ Informoval svým monotónním hlasem plným chladu. Chladu ještě palčivějším nežli všudypřítomná zima, která se držela v okolních kamenných zdech pokrytých jinovatkou, díky prosakující vodě z Černého jezera pod kterým se tato učebna nacházela. Bylo to hrozné místo i bez Snapea a jeho otravných hodin Lektvarů. Jedním slovem utrpení. Utrpení byl i následující úkol, který si pro ně připravil, jak nezapomněl hned na začátku informovat. Úkol, který vypadal jako všechny jemu předcházející. Rozdílný jen tím, že tentokrát bylo v sázce vše. Doslova. Snape totiž s naprostým klidem celé polomrtvé třídě oznámil, že jestliže jej nyní nesplní, nepustí je k závěrečné zkoušce. Amy ve vteřině zbělala jako zašlá nemocniční stěna a Rosie klepající se jako polomrtvý ratlík po její pravici, na tom byla podobně. Vstupní zkouška. Tak to Snape nazval a temná očka mu při tom plála nefalšovaným nadšením. Měl radost a doslova si užíval pohled na všechny ty polomrtvé obličeje, které se klepali v lavicích před ním. Vstupní zkouška, kterou musejí všichni splnit, nežli je pustí k závěrečné zkoušce z tohoto předmětu. A to znamenalo jen jediné – musejí nyní připravit tak dobrý lektvar, jako ještě nikdy v jejich krátkém životě a ještě kratším působení na této škole, jinak si rovnou můžou tento předmět zapsat znovu, protože jej budou opakovat. A to nikdo z nich nechtěl! Vždyť ho přeci terorizování a ponížení chudáka pana koktavky včera muselo dostatečně uspokojit. Proč si nyní musí žáhu chladit na nich?

Snape rozdal úkoly a nakázal správné postupy. Vše probíhalo tak, jako stokrát předtím. Každému zadal přípravu jakéhokoliv lektvaru, na který si vzpomněl, když stanul u jeho lavice. Samozřejmě si pro Amy s Rosie, které opět seděly až na samém okraji třídy, aby tak unikly jeho pichlavým pohledům, schoval obzvláště obtížné lektvary, které probírali v posledních hodinách. Neprotestovaly, dobře věděly, že s ním nemá cenu diskutovat anebo se nedejbože hádat. Již takto nemají sebemenší šanci, aby tento úkol splnily. Snape naposledy vyštěkl své požadavky a několikrát zopakoval jeho plané naděje o jejich budoucích výkonech, které si přijde přesně za hodinu a padesát pět minut zkontrolovat a zmizel v temnotě svého kabinetu. Dveře za ním tichounce cvakly a třída se ocitla v naprostém tichu a osamocení. Nikdo nemluvil, nepopotahoval ani nebrečel. Bylo jen hrobové ticho a občasné cinkání baněk, když s nimi neopatrně zacházeli ve svých hrůzou roztřesených rukách.
„Cos dostala za lektvar?“ Špitla Rosie směrem k hnědovlásce, která se stále celá nešťastná klepala na svém místě.
„Lektvar na léčení vředů.“ Špitla.
„Ten přeci umíš, ne?“ Rosie nadzvedla huňaté obočí, když si uvědomila, že v jejich dvojici je to tentokrát ona, kdo vyfasoval tu horší možnost. Protože jí Snape zadal Lektvar zapomnění. Bylo jí špatně, když si vzpomněla na ten průšvih, když jej měla připravit naposledy při cvičném testu. A i při něm si vysloužila stržení tolik potřebných pěti kolejních bodů, které také následně řádně oplakala. Nyní jí bylo zle jen při pomyšlení na další neúspěch, který ji jistojistě čeká. Co, když znovu přidá do kotlíku jmelí moc brzy? Co, když ho tam zapomene přidat úplně? Kdy, že naposledy říkal Snape, že se to zpropadené jmelí má přidat, když po ní celý rozlícený štěkal? Nic… V hlavě měla jen prázdno. Zpropadený bílý šum, přes který k ní nedoléhala ani zničená slova Amy, která měla co dělat, aby se na místě nerozbrečela. Ona na tom byla podobně jako Rosie. Ano, sice tento lektvar uměla skoro zpaměti, ale byl to Snape, a to znamená, že je stále ještě na jeho černém seznamu a i kdyby nyní předvedla lektvar, který se učí, až v pokročilých ročnících, bylo by to v jeho očích špatně. Má cenu se tedy snažit? Odpověď znaly obě dvě, až moc dobře – ne.

Jak hodina postupovala všudypřítomná nervozita a beznaděj se na tvářích i výkonech jejich spolužáků projevovala stále více. Brzy si alespoň trochu mohly oddechnout, protože nebyly jediné, které si se svým úkolem nevěděli rady. Třídou za tu chvilku problesklo několik malých či velkých výbuchů, které všechny vyděsily a když měli jejich majitelé alespoň trochu štěstí, jen jejich veledílo namístě vypařili. V tom horším případě jim rovnou roztavily jejich kotlíky, což znamenalo konečnou. Amy přestala počítat všechny ty uplakané tváře, které ve zmatku anebo v zoufalství vyběhly z učebny. Uměla si živě představit Snapeův potěšený úsměv, když si ve svém kabinetu spokojeně sedí v pohodlném křesílku a tetelí se blažeností nad dalším záchvatem breku, výbuchu či klapnutím dveřím. A právě v moment, kdy se rozhodla konečně do svého podivně bublajícího veledíla přidat špetku rozdrcených hadích zubů, které do té doby jen s obtížemi drtila v hmoždíři, to prvně slyšela. Když HO prvně slyšela! Snape byl stále zalezlý ve svém temném brlohu, když se přímo rozřičel na celé kolo. Křičel hlasem tak vysoko posazeným, a naplněným tolik nenávistí a údivem, až celé třídě naskakovala husí kůže. Byla tak jasným znamením jejich přímého ohrožení, protože, když se zprudka rozletěly dveře od jeho kabinetu a v nich stanul on, dobře věděli, že je to jejich konec!
„Kdo je sebral?“ Skřípal zuby a ruka, kterou se ztěžka opíral o rám dveří, se mu třásla v návalu vzteku, tak mocně, že si jeho třesu byli vědomi i žáci sedící v posledních lavicích daleko od něj.
„Tak kdo je sebral!“ Opakoval znovu hlasitěji, když se zaražená třída neměla k žádné odpovědi, protože netušila, o čem to mluví.
„Promiňte, pane profesore, ale koho kdo sebral?“ To se konečně slabým, roztřeseným hláskem odhodlala promluvit plavovláska sedící pár řad pod Rosie s Amy.
„Nedělejte, že o ničem nevíte! Tak kdo je sebral? Kdo sebral ty kukly!“ Jeho oči se stáhly do úzkých štěrbin, když propátrával celou polomrtvou třídu ve snaze zachytit jakékoliv známky lži anebo viny.
„Kukly?“ Amy cítila, jak se jí odkrevuje obličej a rychle sklonila hlavu, aby si toho jeho zkoumavé oči nevšimly. Tak to dokázali! Harrymu se skutečně podařilo ukořistit od něj kukly Smrtihlava, jak po něm Mira žádala. Jenže nyní si místo skutečných viníků Snape schladí svoji žáhu na prvních nebožácích, kteří mu přijdou pod ruku – na nich.

„Je mi upřímně jedno jak bude naše společná hodina nadále postupovat,“ Snape se konečně odlepil od rámu dveří a jeho dlouhá postava se napřímila. Jeho obrovitánské nosní dírky zahnutého nosu se ještě více rozšířily, když do svých plic nahnal velkou dávku zatuchlého vzduchu a ztěžka vydechl. Jako by větřil. Jakoby se snažil odhalit viníka tohoto činu, díky feromonům strachu, které by se kolem něj jistě vznášely.
„mám pro vás dva návrhy našeho dalšího postupu. Budu pro jednou předstírat, že souhlasím s profesorkou Trelawneyovou a jejími přihlouplými názory, že každý má předurčený svůj osud, který má pouze ve SVÝCH rukách a dám vám tedy na vybranou, jak s ním nadále VY sami hodláte naložit,“ Udělal další dlouhý krok směrem k nim „buď se nyní přizná ten, kdo je za tuto krádež zodpovědný a ušetří tak celou třídu perzekuci, která vás jinak nemine anebo se žádný zbabělec nepřihlásí a já sice nerad, ale přeci jen sáhnu do svých drahocenných zásob Veritaséra a pěkně si vás budu volat JEDNOHO – PO – DRUHÉM.“ Jeho oči naposledy přejeli celou naprosto tichou třídu plnou vystrašených studentů, nežli se zabodly přímo do Amy.
„A začneme hezky podle seznamu.“ Zamračení mávnutím kouzelné hůlky zmizelo a bylo nahrazeno velkým, ale naprosto maniakálním úsměvem od ucha k uchu „AMELIE Clarkeová!“
„Cože?“ Amy nevěděla, jestliže se jí v ten moment chce více omdlít anebo rozplakat se. Mžitky, které se jí začaly tvořit před očima a rozostřené vidění, kdy Snape napřed vypadal moc dlouhý a pak moc široký, však napovídalo, že mdloby vítězí.
„Ale její příjmení začíná na C!“ Rosiino zaprotestování slyšela pouze, jako slabou ozvěnu v dáli. Jako, kdyby se rázem ocitla na druhé straně jeskyně nežli hnědovláska sedící hned vedle ní.
„To jestliže budu postupovat podle seznamu příjmení anebo jmen, je jen mé rozhodnutí, slečno Bloomová,“ Jeho temné oči k ní bleskově střelili a probodliy jí stejným způsobem jako chudáka Clarkeovou „anebo se snad hlásíte dobrovolně?“
„N-ne, já.“ Rosie zbělala ještě více, nežli jeho sinalá pokožka a hlas se jí slyšitelně třásl, když polekaně koktala svoji výmluvu, proč je Amy tím nejlepším člověkem, u kterého by měl začít.

„Takže vašich pět minut, které jste měli na rozmyšlenou, právě uplynulo.“ Snape konečně velmi pomalými kradmými kroky došel, až ke katedře a v jednom plynulém pohybu za ní usedl, ruce si složil před sebe a jeho úsměv se ještě více rozšířil. Nežli se s ním mohlo těch pár dušiček, které ještě měly alespoň trochu odvahy, pohádat, že jim předtím žádný časový limit nezadal, pokračoval stejným tónem dál: „jestliže se tedy nepřihlásí žádný dobrovolník anebo ten, kdo za těmito krádežemi stojí, radím slečně Clarkeové, aby co nejrychleji stanula před moji katedrou, jinak —“ Nebylo mu však dovoleno pokračovat, když se nebe doslova otevřelo a seslalo na zem svého spasitele v podobě zamračeného obličeje profesorky McGonagallové, který vykoukl zpoza vstupních dveří.
„Severusi? Můžeš na slovíčko prosím tě?“ Její přátelský tón, který v sobě ukrýval nádech obav a trápení vůbec neodpovídal jejímu pochmurnému zamračení. Něco jí trápilo. Takto zamračenou ji nikdo z nich neviděl, ani v den, kdy od ní dostali jejich úplně první trest v Zapovězeném lese. Nebylo to zamračení plynoucí z hněvu, ale z obav. Vážnost celé situace zřejmě vycítil i Snape samotný, který okamžitě vyskočil do pozoru, až svým náhlým pohybem vyděsil polovinu třídy a vyběhl všechny schody a řady lavic směrem k ní.
Oba pak zmizeli za zavřenými dveřmi učebny lektvarů. V tom okamžiku, by Amy přísahala, že ještě nikdy ve svém životě nikdo z této třídy nebyl tolik vděčný příchodu profesorky McGonagallové, jako v tento moment.

Snape se toho odpoledne již do učebny nevrátil a tak byla třída nakonec ušetřena jeho hněvu, trestu, okusení veritaséra i vstupního testu. Bohužel to, ale znamenalo i to, že se nedozvěděla, co bylo tak naléhavé, aby to donutilo profesorku McGonagallovou navštívit tuto nehostinnou část hradu. Byla to však vítaná záhada, protože v konečném důsledku vedla k jejich osvobození od všeho hrůzného, co si pro ně Snape plánoval. Ještě by to mohlo způsobit to, že by pozapomněl i na ukradené suroviny a opravdu by začaly věřit na zázraky a Boží moc.

„Sehnali jsme to, co jste po nás chtěli.“ Mával Harry s malou lahvičkou plnou hnědých zámotků, pomalu již od vstupních dveří knihovny, když se nachýlil čas jejich malé schůzky za účelem pomluv Snapeovi mastné hlavy.
„My víme.“ Amy v ten moment nevěděla, jestliže by se na všechny tři měla napřed vrhnout a pak jim vynadat anebo to provést v opačném pořadí. Co si mysleli, že se stane, když je vezmou takto okatě? A okatě to opravdu bylo, když si toho Snape dokázal povšimnout ani né půl hodiny, co se ocitl v kabinetu o samotě.
„Co jste si mysleli!“ Vyštěkla po nich proto ještě popuzeněji, když se konečně opatrně přišourali k jejich stolu a usadili se „že když ukradnete něco takhle malého Snape si toho nevšimne? Špatně! Všiml si toho hned a málem na nás vyzkoušel Veritasérum jen proto, aby zjistil, kdo ho ukradl! Vždyť se takhle mohl snadno dozvědět, že víme o jeho vyhrůžkám Quirrellovi!“ Plísnila je.
„A jak jinak jsme je měli ukrást? Stejně by si toho všiml tak jako tak,“ Hermiona se načepýřila jako páv „a vůbec na co zrovna kukly Smrtihlava potřebujete vy! Zatím jsme neprobírali žádný lektvar, do kterého by byli potřeba!“
„To, už vaše starost opravdu není!“ Přerušila jí Kita, kterou, ale pohotově přerušil pro změnu Harry, který okamžitě přeskočil k mnohem důležitějšímu tématu: „My jsme dodrželi naší část dohody, teď je řada na vás.“ Zelené oči probodly Miřiny ledově modré „co přesně Snape říkal Quirrellovi, když si je slyšela? Vyhrožoval mu, chtěl po něm vědět, jak se má dostat kolem Chloupka?“
„Obojí.“ Neochotně ze sebe vypravila blondýnka, která si své dlouhé skoro bílé lokny namotávala na ukazováček. Tahle situace se jí pranic nelíbila, ale Harry měl pravdu. Oni skutečně splnili svoji část dohody a nyní je řada na ní a tak se zhluboka nadechla a začala mluvit.