Memento mori

Kita stála naproti naprosto vyděšené blondýnce, které se od vlasů odrážely paprsky měsíčního světla. Zprudka se zastavily na malé mýtince, která se jistě mohla pyšnit tím, že na její podrost dopadá daleko více potřebného svitu, než na zbytek neprostupné temnoty, která je obklopovala a pomalu rdousila. I proto to konečně mohla Kita vidět. Pár stop od Miry stála ona postava, která jim byla celou dobu na stopě. Schována v hustém podrostu nepřirozeně skrčená a podivně pokroucená, jako by se již připravovala ke skoku. Obličej měla opět zahalený přehozenou kápí, ale i přes to Kita nemusela vidět její obličej, aby pochopila, na jakou nebohou kořist jsou její oči zaměřeny. Mira nic nechápala, neviděla ji a tak si ani nemohla uvědomit, od jakého krutého osudu ji dělí těch pár metrů porostu.
„Miro —“ Kita hlasitě vyjekla a rozeběhla se ke své spolužačce, když se zběsilý tok jejích myšlenek konečně zastavil a jí došlo v jakém jsou průšvihu. Musejí okamžitě pokračovat v běhu a doufat, že je již následovat nebude. Jenže to Mira nechápala. Stála na stejném místě a s výrazem, ve kterém se mísilo vysílení s nerudností, ji propalovala, až komicky rozšířenýma očima. Brzy však pochopila i ona a její oči již nebyly rozšířené odeznívající panikou, ale naopak nově nastupující vlnou děsu, která jí opět způsobovala husinu a ježila dokonale vyžehlené prameny vlasů. Kostnatá ruka bleskurychle vystřelila z okolní tmy a obmotala se kolem jejího útlého zápěstí takovou silou, až by přísahala, že krom svého vyděšeného zaskřehotání se mýtinou rozeznělo i zapraskání kostí. Daleko rychleji, než by kdy Kita přísahala, že bude postava schopna se pohybovat se strachem ochromenou Mirou, smýkla směrem k sobě do otevřené náruči temnoty, která tak dívku nadobro pohltila.

„Ne!“ Vyjekla Kita znovu a sama sebe vyděsila, jak zoufale její hlas zněl „Miro! Nech ji!“ Odpovědí jí však bylo pouze ticho. A právě v ten moment se rozhodla. V mysli se jí objevila silueta obrovského vlka a ona se v jednom dlouhém skoku proměnila. Její nohy se odlepily od spadaného listí a dopadly již jako masivní vlčí tlapy. Její smysly se vmžiku zostřily a ona mohla prohlédnout všechnu tu hustou tmu kolem ní. Slyšela drobné šelestění větru, zvuk vzdálených zvířat, všechny ty pachy okolní přírody i něčeho, co vonělo jako čistá temnota a zlo. Přísahala by se, že se až moc podezřele podobal pachu kabinetu profesora Snapea. Přes tuto náhlou vlnu nového poznání dokázala rozpoznat hlasité volání Miry, která od ní byla vlečena pryč, jen ztěžka. Musela několikrát pohodit hlavou a napnout veškeré své smysly, aby se konečně dokázala soustředit pouze na jedno teskné volání v dály. Mira se zmítala v nepřirozeném úchopu postavy, brečela a naříkala. V jednom dlouhém skoku byla u nich a vrhla se přímo mezi ně. Postava vydala zvířecí zasyčení a konečně pustila Miřino zápěstí. Dívka se s vyjeknutím vrhla k zemi, kde zůstala ležet jako pytel brambor, ve snaze hrát mrtvou. Kita se bleskurychle opět vyhoupla na všechny čtyři a znovu se vrhla po postavě v kápi. Své čelisti tak scvakla jen malý kousek od jejího obličeje. Jen malinkatý kousíček a podařilo by se jí je neomylně sevřít kolem jejího krku a ukončit tak toto šílené řádění. V ten moment jí však neviditelná síla odmrštila a ona skončila několik metrů vzadu v hromadě listí. Srst měla ulepenou, plnou zapleteného listí a všemožného lesního bordelu, když se opět s námahou vyhoupla na všechny čtyři. Opravdu doufala, že vlhkost, kterou cítila ve svém kožichu, byla jen mokrost lesního podrostu a ne její vlastní krev. Zářivě modré oči vypátraly místo, kde ještě před malou chvilkou postava stále, ale bylo prázdné. Okamžitě zbystřila, ale její oči již nevypátraly žádnou její přítomnost. Spolu s prapodivnou postavou zmizela i veškerá vůně zla a temnoty, která jí doprovázela. V okolí byly znovu přítomné jen pachy čerstvé přírody a zvířat. Postava byla pryč a ona se tak ocitla na malé mýtince sama, jen se stále vzlykající Mirou, která se válela kus od ní a hlasitě popotahovala. Svůj obličej měla zastrčený do spadaného listí a odmítala vzhlédnout ve strachu, že se znovu bude muset podívat do zrůdného obličeje.

„Miro?“ Kita padla na všechny čtyři, když se jí konečně podařilo proměnit se do své lidské podoby. Z náhlé ztráty všech smyslů, které byly dříve tolik zesílené, se jí točila hlava a dělaly mžitky před očima, ale donutila se zachovat chladnou hlavu. Mira ji nyní potřebuje! Svůj školní hábit měla celý zmačkaný, vlhký a plný lesních větviček a bahna. V zcuchaných vlasech jí visely lístky a všemožný lesní bordel, který se do nich dostal při jejím pádu. Hlasitě dýchala a její naražený bok se jí bolestivě ozýval. Zítra tam bude mít obrovskou modřinu a bude mít nesmírné štěstí, jestliže nebude mít nic zlomeného. Její prioritou v tento moment však nebyl její naražený bok, ale Mira, která se stále ještě odmítala zvednout z vlhké země. Opravdu doufala, že není zraněná. Ve své vlčí podobě, ještě před tím nežli se proměnila, však žádnou přítomnost krve, která by visela ve vzduchu jako zkorodované železo, necítila.
„Kito?“ Mira konečně přestala naříkat a odlepila svůj špinavý obličej z lesní půdy. Přes její dokonalou tvář se jí táhl jeden dlouhý bezkrvný šrám.
„Co to bylo?“ Polekaně se vyhoupla i ona do sedu a pokusila se od Kity odtáhnout, jako by se jí bála „Ta postava mě chtěla zabít! Až se tohle dozví má rodina, nechají tuhle školu zavřít! Takovéhle tresty nejsou normální! A ty,“ Zprudka se na ni zadívala a od úst jí odletěla dlouhá slina „tys byla vlk! Jsi zvěromág!“
„Miro, poslouchej, musíš se uklidnit!“ Snažila se jí nepříliš úspěšně černovláska upokojit „ Zažila si obrovský šok, tvá mysl si jen představila něco, co tam nebylo! Vidíš, jsem tady s tebou, nemohla bych být vlk a teď zase člověk!“ Horlivě na sebe ukazovala a pokusila se k Miře pomalu přisunout. Dívka však znovu vyjekla a odsunula se ještě dál. V tichu kolem nich se znovu začínalo ozývat tiché vzlykání, které rychle nabývalo na intenzitě, jak Mira hlasitě popotahovala a pot na jejím obličeji se mísil s jejími slzami.
„Jsi zvěromág! Ty jsi zvěromág!“ Opakovala stále dokola vyděšeným hlasem, zatímco si utírala obličej do rukávu potrhaného hábitu.

„Hej ste tam všeci v pořádku?“ Na okraji mýtiny se jako obrovitánský stín zjevila Hagridova postava. V ruce držel svůj samostříl, který měl již připravený k vypálení. Ve svitu měsíce se v něm lesk ohromitánský šíp. Za ním se pak krčili všichni ostatní, stejně vyděšení, jako dvě dívky před nimi.
„Hagride!“ Kita sebou úlevou plácla na studenou lesní zem „Něco tady bylo! Něco nás chtělo sníst!“ Stěžovala si, ale byla opět přerušena Miřiným vzlykem:
„Ty – Ty - Ty –“ Oči Miry zůstávali fixované pouze na těch Kitiiných a přítomnosti hajného jako by si nepovšimla. Pouze stále opakovala ony slova.
„Co se sakra stalo?“ Ke Kitě přibíhala celá uřícená Amy, která padla vedle ní. I ona měla poškrábaný obličej od úprku větvovím a v očích jasný strach.
„Ta postava napadla i Harryho! Co to sakra bylo!“ V hlase jí stále zněla panika, ale přítomnost poloobra se samostřílem jí alespoň trochu upokojovala. Všichni byli zase spolu – byli v bezpečí. Alespoň v to doufali.
„Ty jsi — Ty —“ Mira se odmítala zvednout, i když k ní přispěchal Draco, který měl stejně pobledlý obličej jako ona a i jemu stihlo uvíznout v jeho dokonale nagelovaných vlasech lesní haraburdí.
„Tak dost! Estli tady nechcete nocovat, tak koukejte pohnout. Vracíme se.“ Rozkázal Hagrid rázným hlasem a velkou tlapou hmátl po zkamenělé Miře, kterou okamžitě vyhoupl na nohy, jako by nic nevážila.
***
Té prapodivné a naprosto děsivé noci se Mira konečně dozvěděla její tajemství. Nejraději by se šla utopit do dívčích umýváren. Při jejím štěstí by se však pouze zařadila po bok Ufňukané Uršuly a společně s ní by okupovaly dívčí záchodky. Nikterak by si nepolepšila. Na začátku roku si přeci slíbila, že se její chlupaté tajemství nikdo nedozví. Hned první týden se jí k její smůle podařilo, aby na něj přišly její kamarádky a nyní skoro půl roku poté i její úhlavní nepřítel. Při prvním odhalení, jednoduše Amy s Rosie byly na nesprávném místě v nesprávný čas, to bylo celé. Jenže v případě Miry to byla její vlastní chyba. Jistě by se na ní mohla vykašlat, koneckonců, co pro ni Mira, kdy udělala? Nic, nikdy! Mohla se klidně otočit a utéci pryč, jenže ona si mermomocí musela hrát na hrdinu a pokusit se jí před tím stvořením zachránit. A právě na svoje ukvapené rozhodnutí, nyní doplatila. Zase!
Hagrid je té noci odvedl nazpět do hradu. Cesta k němu byla dlouhá a tichá. Nikdo z celé skupinky nepromluvil jedno jediné slovo. Pouze mlčky cupitali za jeho ohromnými kroky a hleděli na světla hradu, jako na svoji spásu. Od temnoty lesa to byla vítaná změna, která je k sobě lákala jako plamen můru. Když se ocitli u ohromné vstupní brány, skoro se k ní rozeběhli, jak byli rádi, že konečně již budou v bezpečí! Hagrid o tom, co se té noci stalo, odmítal mluvit a Harry na tom byl podobně. Jak mile na něj narazili na chodbě anebo v knihovně dokonce před nimi několikrát utekl. Amy se nakonec musela vetřít do jeho společnosti se záminkou přidáním do školního šachového kroužku, kde byl i Ron. Její plán však nevyšel tak jak plánovala a neměla sebemenší šanci si s ním v klidu promluvit, protože Ron byl jejím nápadem tak nadšený, že o šachách nepřestal mluvit do konce další hodiny. Amy tak byla chytřejší o hromadu důležitých informací ohledně kouzelnických šachů, jejich strategii, historii a dalších nepotřebných věcí, které jí nikterak nezajímaly. Žádný Harryho detail ohledně, toho, co se stalo i jemu samotnému oné noci, se však nedozvěděla. Její plán tak vyšel naprázdno. Nakonec se musela obětovat chudinka Rosie, s kterou se byl Harry jako s jedinou ochoten bavit. Přichomýtla se k němu jednoho pozdního večera, když na něj narazila při návštěvě knihovny a s přeslazeným, ale naprosto falešným úsměvem si k němu přisedla. Harry polekaně vzhlédl, když si uvědomil, že si k němu přisedl někdo neznámý, ale jeho oči se okamžitě rozzářily, když si uvědomil, koho před sebou vidí. Pak, už nebylo těžké z něj vytáhnout veškeré informace, které Rosie zajímaly. Stačilo se sladce usmívat a sledovat jak jeho zelené oči neopouštějí ty její. Byl jako v transu a na jeden nádech jí vše vyklopil: „Bylo to hrozné.“ Přiznal „byla to ta samá postava v kápi, kterou jste viděly i vy. Kdyby mě nezachránil Firenze, zabil by mě.“
„No jo, bohužel, když chtěl zabít i Miru, tak ho vyrušil Hagrid.“ Nevšímala si jeho zjevného otřesení a vážného tónu hlasu hnědovláska, která lhala o Miřině zachránci.
„Bohužel?“ Napřímil se ve svém křesle a nechápavě na ni pohlédl přes své zvětšovací skla, jako by snad nechápal, že sežrání Miry by jim ušetřilo hromady výmluv a vysvětlování.
„Ale to je jedno.“ Znovu se na něj láskyplně usmála a Harry jí okamžitě úsměv oplatil.
„Co si myslíš, že to bylo?“
„Ne co, ale kdo!“
„Cože?“ Nechápala, o čem to mluví. Harry se obezřetně rozhlédl po celé knihovně, která byla v tuto večerní hodinu liduprázdná, jako by se obával, že je někdo bude odposlouchávat. Jediní dva lidé, kteří zde kromě Pinceové byli, byla však pouze Amy s Kitou, kterých si neměl šanci povšimnout, jelikož byli schované za nedalekou knihovnou, odkud je odposlouchávaly. Tolik k celému geniálnímu plánu.
„Toho večera v tom lese, nebylo to zvíře ani žádná jiná magická bytost.“ Naklonil se k ní a pološeptem začal vysvětlovat. Byl od jejího obličeje takový kousíček, že mohla cítit jeho dech, který jí lechtal na jejích líčkách. Opravdu doufala, že v ten moment nebyly vidět její uši, které jistojistě začínaly chytat rudý nádech. Mermomocí se snažila udržet klid, ale začínala selhávat.
„Byl to Voldemort.“ Zašeptal, a Rosie v okamžiku zbledla: „Co to říkáš? Ty-Víš-Kdo je přeci mrtvý, ty sám jsi ho zabil!“ Po ruměncích již nebylo ani náznaku.
„Ne,“ Zavrtěl rázně hlavou „přežil to.“ Další jeho slova již Rosie neslyšela. Pouhá dvě slova, dokázala způsobit, že její žaludek snad udělal dvojité salto vzad. I, když v ten moment seděla, cítila, jak se jí její nohy proměnily v želé a ruce se jí roztřásly. Malátně se vyhoupla na nohy a musela se přidržet stolu, aby udržela rovnováhu. Spolu s ní na nohy vyskočil i Harry, kterému se v jeho zelených očích zračily obavy.
„Jsi v pořádku?“ Strachoval se, ale ona jen zavrtěla hlavou a bílá jako stěna se dovlekla, až ke knihovně za kterou se ukrývaly její kamarádky, kterých se musela přidržet, aby sebou neplácla mezi všechny ty knihy. Harry není hrdina, už to není chlapec, který přežil. Voldemort v ten den nezemřel, ale přežil.

Postava zahalená v kápi s těžkým dechem byla tedy, alespoň podle Harryho, sám Voldemort. Netvrdil jim náhodou Hagrid osobně, že v tomto lese není nic, co by je dokázalo zabít anebo zranit? Vždyť je něco ještě při té samé návštěvě, málem sežralo! Něco, co si bezstarostně běhalo po Zapovězeném lese jen pár metrů od Bradavic plných studentů a vesele zabíjelo jednorožce a kolemjdoucí. Něco, co dokonce byl sám Ty-Víš-Kdo! Amy to celé stále nedávalo smysl. Ano, chápala, že tato škola byla založena v temné době středověku, kde se na svět, lidská práva, bezpečnost anebo hygienu pohlíželo velmi odlišně, ale stále nechápala, jak je možné, že v této moderní době dokázali od samotného vedení školy dostat takovýto školní trest, při kterém skoro přišli o holý život! To si jako Brumbál řekl, že bude fajn zjistit, jestli Ty-Víš-Kdo má na to ulovit i něco jiného než jen jednorožce? Věděl o tom vůbec Brumbál? Věděl, že Voldemort je naživu? Musel to vědět anebo snad ne? Vždyť on je jediný, koho se kdy ty-víš-kdo doopravdy bál.
„Vím, proč potřebuje pít krev jednorožců.“ Když se Rosie podělila o své zjištění s dívkami, alespoň na malou chvíli je to odvedlo od dalšího kroku, který byl před nimi. Nyní musely zanechat lahvičku s obsahem, do kterého přidají svůj vlastní vlas a kuklu smrtihlava, na nějakém opravdu odlehlé místo. Jenže v tom byl problém! Původně plánovaly, že je jednoduše zanechají někde uprostřed Zapovězeného lesa. Tato neblahá zkušenost s ním, která je jistě poznamená do konce života, je však dokázala přesvědčit o tom, že to není tak dobrý nápad, jak se původně domnívaly. Rozhodně ne, když tam venku někde pobíhá Voldemort a vysává jednorožce. Musely proto vymyslet, jaké jiné místo by se k tomu hodilo a splňovalo by veškeré podmínky, které stály v dlouhém seznamu. Stálo je obrovské úsilí vůbec jej vypátrat a tak nyní, když ušly takový kus cesty, a málem při tom přišly o svůj holý život, se opravdu nehodlaly potupně vzdát! Hodlaly celý proces dotáhnout až do samotného konce. Jenže čas se jim začínal pomalu, ale jistě krátit. Letní prázdniny se kvapně blížily stejně tak jako konce školního roku se všemi těmi hroznými zkouškami, které je brzy čekají a na které se ani jedna pranic netěšila.
„No tak povídej.“ Vyzvala nakonec dívku netrpělivá Kita, která byla zrovna zahloubána do velké tlusté bichle, která byla učebnicí lektvarů pro pokročilé. Nebo to, alespoň obstojně předstírala, jelikož ostatní dobře věděly, že nezvládá ani lektvary pro začátečníky. Jenže kvapný příchod zkoušek zkrátka donutil i ji, aby vzala do ruky něco, o čem jen měsíc nazpět vehementně prohlašovala, že se ani nedotkne.
„Krev jednorožce tě dokáže udržet naživu, i kdyby tě od smrti dělil malinkatý vlásek. Jenže za ohromnou cenu.“
„Voldemort opravdu nevypadal, že by mu tahle cena vadila.“ Zamumlala Kita, která se celá otřásla při vzpomínce na tu hrůznou noc. Ještě nyní jí jímala hrůza, kdykoliv se k ní v myšlenkách vrátila. Byla opravdu ráda, že není na jednom pokoji s oběma dívkami, jelikož se již řadu nocí pořádně nevyspala. Od prvního setkání s Voldemortem nemohla pořádně spát. Jako by jí jen jeho samotná přítomnost zasela do mysli semínka hrůzy a děsu, které se začínaly rozrůstat. Každá další noc, byla horší a horší, noční můry temnější a její spánek kratší. Již několik let se jí podařilo spát bez toho, aby ve svých nočních můrách viděla Thomasovy vyčítavé oči. Nyní je však vídávala pokaždé, co usnula. Tak smutné, plné zloby a nenávisti, přesně jako v moment, kdy je naposledy viděla, než úplně pohasly — Navždy. A to ji ze všeho nejvíce děsilo. Proč až nyní, po tolika letech?
Ve svém křesle se nevědomky ošila další vlnou husiny, která ji tělem projela, jen co se v myšlenkách znovu k Thomasovi dostala. Křečovitě zavřela oči a pokusila se uklidnit. Jak jí to kdysi radila matka? Zhluboka dýchat a počítat do deseti? Jedna – dva – tři -
„Jsi v pořádku?“ Z jejího počítání ji vytrhl studený dotek na její ruce. To jí Amy zlehka položila ruku na tu její křečovitě zatnutou. Okamžitě tak pevný stisk povolila a ruku opět bleskově přisunula k svému tělu, aby na ni Amy již nemohla.
„No jistě.“ S tím největším úsměvem, který se jí v ten moment podařilo vyloudit, přikývla. Amy však nevypadala, že by ji její chabý pokus spolkla a ani zamračený výraz Rosie, která seděla vedle ní, nenapovídal, že by ve svém chabém pokusu uspěla.
„Od té noci jsi jako vyměněná.“ Amyino zamračení se ještě více prohloubilo. Opravdu se o ni strachovala „Chováš se zvláštně.“
„Špatně se mi spí,“ Přiznala nakonec ponuře a řádně si rukou promnula bolavé oči „jako by mě snad Voldemort od toho zpropadeného večera pronásledoval i ve snech.“
„Přestaň říkat jeho jméno! Mluv o něm jako všichni ostatní sakra!“ Zasyčela Rosie stejným tónem, který si schovávala pouze pro Miru a Kita k ní nechápavě vzhlédla: „A jak mu mám teda říkat?“ Nechápala.
„Ty-víš-kdo!“
„Ty-víš-kdo?“ Její obočí vystoupala vysoko do jejího čela „Proč bych mu tak měla říkat? Já se ho přeci nebojím! Takto ho nazývají jen lidé, kteří se ho báli, a jejich strach v nich zůstal zakořeněný dodnes.“
„Ale měla bys,“ Mínila Rosie „málem nás sežral!“
„Ne, málem sežral Miru. My jsme mu naštěstí utekly.“ Opravovala ji Amy pohotově „A můžeme být jen rády. Nedovedu si představit, jak hrozné muselo být stanout mu tváří v tvář!“
„Nehodlám se ho bát jen proto, že málem sežral Miru! A už vůbec se ho nehodlám bát, kvůli tomu co udělal! Dokázalo ho přeci zabít malé dítě!“ Ohradila se okamžitě Kita, která v tuto chvíli opravdu nehodlala poslouchat Amyina uznalá slova k její maličkosti. Dobře věděla, že se zachovala nadmíru statečně v okamžiku, kdy by i ostřílenější kouzelníci vzali nohy na ramena. Jenže to ona přeci nechtěla! Nechtěla Miru zachránit, a kdyby nyní dostala možnost vrátit se do onoho okamžiku, jedno věděla jistě. Miru by v ten moment s čistým svědomím nechala sežrat.
„Je naživu! Harryho ho nezabil!“ Znovu ji opravovala Amy, ale Kita ji máchnutím ruky umlčela a ještě napruzenějším tónem pokračovala: „Voldemort byl možná mocný, ale většina jeho moci pramenila z oddanosti! A moji rodiče patřili mezi jeho nejvěrnější poskoky! Jsou to ti nejvíc upjatí, manipulativní a úzkoprsí lidé, které jsem za celý svůj život měla tu poctu poznat. Jestliže Voldemortova moc pramenila přesně z takovýchto lidí, nehodlám se ho bát anebo dokonce uznávat! Ne, je stejný odpad, jako všichni ti, kteří prahli po moci a bláznivě se domnívali, že v jeho službách jí dosáhnou!“
„Jeho jméno nosí smůlu.“ Zamumlala po chvíli ticha, která po Kitiině výlevu nastala, Rosie. Ona sama se ho nepředstavitelně bála, již jako malé dítko, kdy jí o něm vyprávěla matka, kdykoliv něco provedla – „Přijde si pro tebe Ty-víš-kdo!“ A jí ta slova děsila jako nic jiného. A i když se z něj za ty roky stala pouhá báchorka na přinucení dětí k poslušnosti, stejně ji představa jeho přežití, znovu připomínala starý strach, který v ní někde hluboko zůstal, z jejích dětských let, zakořeněný. Nechápala, že Kita samotná to necítí stejně, že ona se ho nebojí a dokonce jím opovrhuje.

„Domlouváte si další zvěromágské povyražení?“ Mira stála pár metrů od nich a probodávala je ledovým pohledem. Vlasy měla opět krásně načesané a hábit vzorně upravený. Jedinou připomínkou hrůz, které nedávno prožily, byl velká zpola zacelený šrám, který se táhl přes její obličej. Na komkoliv jiném by jistě vypadal odporně, na její tváři však vypadal jako ta nejdražší ozdoba.
„Co tady chceš, Miro a kde máš tu svoji partičku poskoků?“ Rosiina nenávist byla hmatatelná.
„Nacházíme se v knihovně,“ Promluvila k ní nevzrušeným tónem „můžu si sem chodit, jak chci, stejně jako všichni ostatní. Mě by, ale spíše zajímalo, co vy tři zase kujete za pikle - znovu.“
„Nic nekujeme!“ Ohradila se rychle Amy „Učíme se na hodinu Astronomie, na kterou by ses TY měla učit také!“ Připomínala jí.
„Ach vážně? Já bych řekla, že spíš kujete, kdy se opět vyplížíte ve svých zvířecích podobách ven z hradu. Mám vám snad připomínat, jak to dopadlo naposledy?“ Nevědomky přitom přejela konečky prstů po jizvě.
„Mlč nebo tě někdo uslyší!“ Skočila jí okamžitě do řeči Kita, která se polekaně rozhlédla, jestliže je někdo nezaslechl. V okolí se naštěstí nenacházelo jediného živáčka, který by je mohl odposlouchávat.
„Uhodila jsem hřebíček na hlavičku, co?“ Uculila se celá spokojená a bez zeptání se usadila na volnou židli u jejich stolu. Přehodila si ladné vlny přes její rameno a jiskřivýma očima se opět zabodla přímo do pobledlé Kity. Ta se jí od onoho dne snažila aktivně vyhýbat při jakýchkoliv příležitostech. Moc jí to však nešlo, jelikož měly společné skoro všechny hodiny a sdílela s ní jeden pokoj. Často se probouzela, jen aby se vyděsila Miřina sklovitého pohledu, který byl tím prvním, co uviděla. Mira ležela na své posteli vedle ní a zírala na ní, velkýma prázdnýma očima, které ji propalovaly skrz naskrz. Mira ji byla od onoho trestu přímo posedlá, byla posedlá zvěromágstvím. Na každém kroku ji pronásledovala a tahala z ní rozumy. Šok a hrůza byly rychle nahrazeny fascinací a potřebou umět to také. Kita se byla ochotná vsadit o veškeré své bohatství, že právě proto okamžitě neběžela za profesorkou McGonagallovou a nevyzradila jí, co je vlastně zač. To proto si ji ještě nenechal Brumbál zavolat a nepřišel žádný trest ani návštěva z ministerstva. Ne Mira měla něco v plánu a nyní konečně přešla do protiútoku.
„Naštěstí pro vás si vaše malé tajemství hodlám nechat pro sebe, ale budu za to něco chtít - Chci taky do party.“ Osvětlila své záměry vzápětí, jako by ji snad četla myšlenky.
„Do party?“ Nechápaly ani jedna o čem to mluví. Do jaké party, vždyť už jednu partičku šikanátorů má, a ony opravdu pochybovaly, že by takto dobrovolně měnila strany.
„No ano do vašeho malého zvěromágského gangu!“
„Co to je za hloupost!“ Vyprskla Amy „My přeci nemáme žádný gang!“
„No ano, my ani nejsme zvěromágové!“ Přitakávala i Rosie a Kita hlasitě zavzdychala. No bezva.
„Takže jsi zvěromág jen ty, Moonová?“ Miřiny modré oči bleskurychle střelily k ní, když Rosiina slova pochopila „No vida a učíš to i své kamarádky anebo jak mám chápat ty vaše neustálé výlety?“
„Drž hubu, Miro, někdo nás uslyší!“ Procedila skrze zaťaté zuby, když pohledem probodávala pobledlou Rosie, která si již uvědomila svoji chybu a prořeknutí.
„Jediný, kdo je v těchto zdech zvěromág jsem já.“
„A profesorka McGonagallová.“ Opravila ji pohotově Amy, která ale okamžitě umlkla, když i jí Kita věnovala popuzený pohled. Její opravování nyní skutečně nepotřebovala.
„Je mi upřímně jedno, kdo z vás je, anebo není zvěromág. Viděla jsem, co dokážeš Moonová a chci to umět taky! Hned!.“
„A proč si sakra myslíš, že bych tě to naučila?“ Zasyčela.
„Protože to učíš i svoje kamarádky,“ Sladce se usmála „je mi jedno jak to uděláš, ale uděláš to! Nic jiného ti také ani nezbyde. Přeci nechceš, aby se tvoje malé chlupaté tajemství dozvěděl někdo z vedení, že ne?“ Přeslazeně se usmála a z jejích medových slovíček odkapával jed. Kita se křečovitě napjala, když jí projela vlna chladu, který z ní vycházel. Ona si snad musí dělat legraci? Tohle přeci nemůže myslet vážně! Jako by se již neuvrtala do dostatečných problémů, když se rozhodla naučit to Amy s Rosie. Nyní opravdu nehodlá přibírat do party ještě tuhle platinovou blondýnu! Ne, nikdy!

„Jestli s tím máš jakýkoliv problém, mile ráda zajdu za Brumbálem a popovídám si s ním o problémech neregistrovaných zvěromágů, myslím, že by to mohla být zajímavá debata. Jistě víš, jaké tresty za to hrozí, že ano?“ Ten přihlouplý úsměv na její dokonalé tváři se stále více a více rozšiřoval „A co hrozí nezletilým kouzelníkům, kteří se nenahlásí?“ Zopakovala.
„Tohle nemyslíš vážně?“ Zhrozila se Amy „Kita tě zachránila a ty ji to takto oplácíš?“
„V první řadě jsem se do toho zpropadeného lesa dostala díky vám. Je to jen vaše chyba!“ Mínila „Ale dobře jak chcete. Když se má rodina dozví, že jsem byla vystavena takovémuto nebezpečí, nechá tuto školu zavřít! Nadobro! A jestliže se dozví, že si tady nechají pobíhat neregistrovaného zvěromága, bude to ještě horší a to přeci ani jedna z vás nechcete, nebo snad ano?“ Její odporně arogantní oči přejely každou z nich od hlavy až k patě. Doslova si užívala jejich bezmoc a nahromaděný vztek, který nemohly propustit ven, jelikož by se stal jen dalším bodem na již tak dlouhém seznamu prohřešků. A Mira to dobře věděla, proto se nepřestávala široce usmívat, když si vychutnávala pohled do těch naprosto rezignovaných tváří: „Tak kdy začneme?“ Šach mat. Jenže v životě na rozdíl od šachů, partie pokračuje dál.
***
Miracle Lemaire byla nesnesitelné, arogantní děcko, které bylo přesvědčeno o tom, že se svět točí pouze kolem ní a bohatství její rodiny. Miracele Lemaire, která ve vaší přítomnosti trávila většinu dne a odmítala vás nechat na pokoji, však byla ještě nesnesitelnější a zlejší, než si kterákoliv z nich uměla představit. Od jejich rozhovoru v knihovně je odmítala opustit. Co, kdyby se jim podařilo splnit další krok bez ní? Ne, pro jistotu je nenechala na pokoji po celé dny, které se tak neskutečně vlekly, a byly naplněné neustálým stěžováním, vzdycháním a hlasitým komentování jejich hrozného chování a její vlastní dokonalosti. Nezbývalo jim nic jiného, než pro vlastní dobro na její hru přistoupit, jelikož ani jedna opravdu netoužila po tom, aby Kita skončila zavřená v Azkabanu. Všechny si byly jisté, že Mira by skutečně byla schopná bez sebemenší lítosti Kitu hodit přes palubu a jít její malé tajemství napráskat řediteli. A jestliže by to neudělala ona sama, jistě by o tom pověděla své rodině, která by se již postarala o zbytek se stejnou radostí jako Mira sama. Ne, toto opravdu nemohla ani jedna riskovat. Proto jim nezbylo nic jiného, nežli skutečně Miru mezi sebe přijmout a i jí nakonec zasvětit do taje zvěromagie. Jak se ukázalo i Mira uměla alespoň částečně latinsky, i když na tom byla značně hůře než Amy anebo snad Kita. I jí se proto část s Mandragorou pranic nelíbila, ale nakonec po několika pokusech to dokázala i ona - K zlosti všech. Popravdě první úkol zvládla daleko lépe než ostatní tři dívky a to je užíralo ze všeho nejvíce. Byla prostě ve všem dokonalá, od dokonalého účesu, přes dokonalé vydírání až po dokonalé schopnosti ve všem na co šáhla. Jednoduše byla dokonalé dítě, dokonalé rodiny, které o své dokonalosti nepřestávalo mluvit, i když mělo plná ústa Mandragory. A to Kitu užíralo nejvíce. Mira měla vše - mocnou rodinu, která ji nadevše milovala. A co měla ona sama? Rodinu, která jí opovrhovala a ona sama jimi ještě více. A nyní by měla Mira ještě okusit jaké je to být zvěromágem? Prostě to nebylo fér.

„Takže jaký je další krok?“ Mira se k nim znovu přichomýtla, když se společně učily na Snapeovu závěrečnou zkoušku z lektvarů, při přestávce mezi hodinami. Náladu měly dávno zkaženou i bez blondýnky, která se k nim přiřítila s obrovským úsměvem od ucha k uchu a již z dáli jim před nosem mávala lahvičkou, ve které se nacházely její sliny společně s listem mandragory. Snape si pro ně připravil skoro nesplnitelný závěrečný test, kdy každému dá připravit jeden z mnoha lektvarů, které společně za celý rok připravovali. Jakýkoliv lektvar jakémukoliv dítěti, ať už to bude uspávací lektvar, ochrana proti ohni, a tak dále. Byla toho zkrátka spousta. Dobře věděly, že pro ně si nechá ty nejhorší a nejtěžší lektvary, které kdy museli připravovat. Amy se již nyní smiřovala s faktem, že jeho předmět jednoduše nedokončí, protože ji nenechá projít. Znamenalo by to, že by ho musela opakovat a nepostoupila by tak do další ročníku? Žaludek se jí bouřil již nyní.
„Vypadni, Miro! Učíme se na hodinu lektvarů, nech nás teď na pokoji.“ Zabrblala proto celá popuzená jen co dívku uviděla. Mira ji však ignorovala a pohotově si k jejich stolu přisunula židli, na kterou se usadila, a její úsměv se ještě více rozšířil. Nevypadala, že by je v blízké době hodlala opustit. Naopak před ně celá pyšná postavila svoji malou lahvičku a na obličeji jí hrál vítězoslavný úsměv, stejný, jako v den, kdy je konečně donutila přijmout jí mezi sebe.
„To máte smůlu, protože já jsem právě splnila první krok úkolu! Sama! Ani jsem nepotřebovala vaši pomoc.“
„Ukázaly jsme ti, jaké jsou kroky pro rituál!“ Připomínala ji Kita, která odmítala vzhlédnout od učebnice a věnovat ji sebemenší pohled „Tomu snad neříkáš pomoc?“
„To je jedno,“ Zavrtěla hlavou „úspěšně jsem ho splnila a můžeme přejít k další části!“ Radovala se.
„Výborně, tak buď trochu k užitku a vymysli, kam bychom je mohly dát, aby tam nikdo v průběhu předchozích sedmi dnů, nevkročil.“
„Proč bych to měla vymýšlet já!“ Ohradila se celá dotčená a nakrčila nos. Světýlka v jejích očích okamžitě zmizela a nahradil je tolik povědomý chlad a nekonečnost oceánu, který v nich byl vylitý.
„Třebas proto, že se jako jediná z nás nemusíš učit?“ Nadzvedla Rosie obočí a zpražila jí nenávistným pohledem, když vykoukla zpoza své učebnice. I ona se marně drtila veškeré příměsi a správné postupy hromady a hromady lektvarů, které se Snapem za celý školní rok připravovali. Byla na tom však podobně jako Amy samotná a i ona v nějakou lepší známku nedoufala.
„Ty jsi miláček Snapea. Je jasné, že ti dá něco lehkého, co zvládneš levou zadní! Tak aspoň buď užitečná takhle a vymysli něco.“ Mínila proto.
Mira se znovu zatvářila jako kakabus. Opravdu nebyla zvyklá, aby po ni někdo něco požadoval. Další zbytek přestávky strávily i z tohoto důvodu v naprostém tichu. Nikdo z nich nemluvil a předstíraly, že jsou ponořené do učení anebo do hloubání nad tím, kam by se mohly lahvičky umístit, tak, aby to splňovalo veškeré požadavky v návodu. Když se dostal Zapovězený les mimo hru, bylo to však nesmírně těžké. Jak sama Amy poznamenala, na Baradavických pozemcích není moc vhodných míst, kde by se toto mohlo uskutečnit. Škola plná studentů a hlavně Weasleyovic dvojčat, které mají veškerá tajná místa prolezlá jako své vlastní prošoupané boty, opravdu není tím nejvhodnějším místem, kde něco takto náročného musejí vykonat. Co, když se jim to nakonec podaří, ale někdo je při jejich přeměně načape? Rovnou by je poslaly do Azkabanu anebo do nějakého podobného vězení pro nezletilé, kde by měly jistě dostatek času na zpytování svědomí ohledně jejich chování. Byla by dokonce Miřina rodina dostatečně mocná a obávaná, aby se zachránila alespoň ona? Rozhodně to nehodlaly zjišťovat. Minimálně Amy s Rosie ne, protože jejich rodiny by je z toho rozhodně nevysekaly ani za nic. Amy dokonce tvrdila, že její matka by jí ještě mileráda zabalila uzlíček na cestu a zamávala jí. Na rozdíl od první cesty do Bradavic.

Jejich posedávání v knihovně však nemělo dlouhého trvání, jelikož se chtě nechtě musely rozdělit a dostat se na své vlastní hodiny. Amy s Rosie čekala hodina Dějin čar a kouzel, na kterou Amy vyrazila tak zprudka, že na chudáka Rosie při svém spěchu málem zapomněla. Té se na nesmírně nudnou monotónní hodinu pranic nechtělo a tak se za pospíchající hnědovláskou v Havraspárském hábitu rozešla pomalým, šouravým krokem. Naposledy se ohlédla na nešťastně se tvářící Kitu, kterou byla nucena zanechat pouze ve společnosti Miry a s hlasitým povzdechem dobíhala Amy, která již zmizela za rohem knihovny. Kita tak v knihovně zůstala pouze s Mirou, která se stále culila jako sluníčko a nespouštěla z ní své ledové oči. Stejné ledové a skelné, jako každé ráno, když se černovláska probudila. Ony sami měly spojenou dvojhodinovku se Zmijozelem. Nejhorší dvě hodiny jejího života, jelikož mají lektvary se Snapem. Jak moc ho nenáviděla! Mira se však na jeho hodiny těšila. Ona nebyla ta hloupá, která nic nechápe a ztrácí se ve všem od listu Mandragory po sliz z Tlustočerva, což se o Kitě říci nedalo. Ta stále nechápala, proč ji Snape ještě nevyrazil ze svých hodin, tak jak to sliboval na začátku roku, protože výkony, které při jeho hodinách předváděla, byli opravdu žalostné! I proto se na následující hodinu Mira tak moc těšila – znovu tak může být svědkem Kitiina neúspěchu, který ji dá Snape patřičně sežrat. Počkala, než si Kita posbírá veškeré své učebnice a návod na přeměnu ve zvěromága, který nacpala do jednoho z mnoha pergamenů, na které si dělala poznámky a i s ní se pomalu vydala směrem ke sklepení.

Učebna lektvarů byla opět ponořena do prapodivného lehce nazelenalého přítmí, kterým se nesly všemožné pachy bylinek, částí těl živočichů a minerálů, které při jeho hodinách potřebovali a které měl pečlivě vyskládané na velkých policích za jeho katedrou. Snape za ní již seděl a svýma temnýma očima sledovala všechny příchozí, kteří se pomalu soukali do stísněného prostoru, kam se jim pranic nechtělo. Když jeho ostříží oči vypátraly Miru, která se nahrnula do učebny jako velká voda, nepatrně se jeho koutky zkřivily do něčeho, co jistě podle jeho měřítek muselo značit úsměv, ale hned co zahlédl Kitu, která se přitáhla za blondýnkou a již nyní se tvářila jako by zde musela být za trest, úsměv mu znovu opadl. Díky tomu, že dívky přišly mezi posledními, nezbylo pro ně moc volného místa, mezi kterými by si mohly vybírat. Kita proto rychle zapadla do nejbližší volné lavice, co možná nejdále od Snapea, který z ní nespouštěl oči, a tiše zavrčela, když si na volné místo vedle přisedla Mira. Ta jí věnovala jeden ze svých naprosto přeslazených a ve stejné míře i falešných úsměvů, nežli se jako by nic otočila nazpět ke katedře a věnovala svoji pozornost Snapeovi. Ten mávnutím hůlky nechal zavřít dveře, až to zarachotilo a konečně vstal. Již dávno nekulhal a mohl si tak hrůzu svých žáků, užívat hezky zblízka. Na obličeji mu při tom hrál ještě falešnější úsměv, než byl ten Miřin.
„Dovolte mi, abych vás přivítal na jedné z posledních hodin, co nás k mé nesmírné radosti v tomto školním roce čekají.“ Jeho plášť se ladně zavlnil, když napochodoval přímo před jejich lavice. V celém sklepení nastalo hrobové ticho.
„Jelikož se nám závěrečné testy kvapně blíží a já se vás konečně budu moci alespoň na prázdniny zbavit, věnujeme tuto hodinu dalšímu opakování, které vás připraví na finální zkoušku.“ Sklepením se znovu ozvala vlna šeptání a hlasitého mručení vyjadřující nechuť a neochotu všech zúčastněných.
„Nyní si nalistujete stranu 57 a připravíte jednoduchý lektvar, který se na této stránce nalézá. Je to jasné?“ Jejich protesty ignoroval a na jeho sinalé tváři hrál velký naprosto děsivý úsměv: „Je to jasné i vám, Pottere?“ Obrátil svoji pozornost na zamračeného Harryho, který momentálně listoval ve své polo zničené učebnici lektvarů. Ten s sebou polekaně škubl a horlivě přikyvoval, když si uvědomil, že Snape promlouvá k němu.
„A vám Longbottome?“ Obrátil se i na chudáka Nevilla, který se tvářil jako hromádka neštěstí při pohledu na svůj již několikátý kotlík. Snape dobře věděl, že i tato hodina nebude nikterak výjimečná a stejně tak jako i při mnoha minulých se mu jistě podaří jeho kotlík propálit - znovu. Jeho oči nakonec vyhledali Kitu. Ta se pohotově sklonila a předstírala, že horlivě listuje ve své učebnici, která na tom byla velmi podobně jako ta Harryho. Žádných káravých slov se jí však nedostalo a Snape svoji pozornost přesměroval k dalšímu nebožákovi. Naposledy přeje třídu ledovým pohledem a usedl za svoji katedru. Hodina začala.

„Pššš… Moonová.“ Dloubla ji do boku Mira svoji hůlkou po ani ne pěti minutách klidné práce. Kita znovu zaskřípala zuby, a co možná nejopatrněji se na ni otočila, aby ji Snape nezpozoroval: „Co je?“
„Co takhle jednu z učeben v horních patrech? Tam bude určitě nějaký kumbálek na košťata, kam nikdo dlouhé roky nevkročil.“
„Zrovna teď chceš řešit tohle? Zbláznila ses!“ Sykla po ní zostra, když si vytahovala svůj otlučený kotlík a umístila ho nad hořák. Nehodlala s ní diskutovat zrovna o tomhle nyní! Né, když jí hrozí další propadák pod Snapeovým bedlivým dozorem a jisté stržení dalších kolejních bodů. Již svoji hloupostí připravila svoji vlastní kolej o pěknou hromádku bodů a alespoň dnes to nehodlala opakovat. Tento dle Snapea naprosto jednoduchý lektvar, si přeci nedávno v knihovně opakovala. Dnes to rozhodně musí dát! O tom byla skálopevně přesvědčená.
„Anebo umývárna ve druhém patře?“ Navrhla znovu.
„Ty ses opravdu zbláznila!“ Znovu sykla, když Mira ani napodruhé nezavřela pusu. Navíc si všimla, že již začíná pomalu míchat ve svém stříbrném kotlíku, cosi, co vypadá jako nažloutlá látka. Jak to kruci stihla, vždyť ona sama si teprve připravila své vlastní potřeby. Ani nezačala, tak jak u Merlina?!
„Opravdu si myslíš, že do dívčích umýváren nikdo nechodí?“
„Nebuď tak kousavá.“ Blondýna znovu nakrčila nos: „Do druhého patra nikdo nechodí, kvůli Ufňukané Uršule.“ Vysvětlovala.
„Komu?“ Nebyla v ten moment Kita schopna, ani povědomé jméno správně přiřadit k obličeji.
„Kvůli Uršule,“ Opakovala dívčino jméno trpělivě: „je to duch. Kdysi prý právě na těch záchodcích zemřela, tak tam straší dodnes a hrozně u toho kňourá. Proto se jí říká ufňukaná, chápeš?“
„Páni, tady mě již nic nepřekvapí.“ Zůstala na ni černovláska nevěřícně koukat: „Jak je možné, že jim zde zemře studentka a oni nechají školu otevřenou?“ Nechápala, že o její smrti neslyšela dříve.
„Bylo to skoro před padesáti roky, pohled na školní docházku byl asi jiný.“ Pokrčila rameny a přisypala další část koření do svého kotlíku, který okamžitě změnil barvu na nachovou. Kita se zamračila. Jak to, že její vlastní lektvar má úplně jinou barvu? Jak?!
„Nakreslím ti mapu, kde jsou ty umývárny.“ Vytrhla ji pár pergamenů a začala na ně něco obratně čmárat zatím, co druhou rukou nestále míchala bublající lektvar.
„Ne!“ Hmátla však po něm Kita již celá nasupená: „Nehodlám se proměňovat na dívčích umývárnách!“ Zatáhla za svůj pergamen, ale ten zůstal uvězněn v Miřině pevném úchopu. Dívka na ni shlížela s takovou nenávistí, až se Kita polekala, že se stala doopravdy prvním člověkem, který ji kdy něco odmítl. Z jejich vodnatých očí přímo plál hněv. Ty v šeru sklepení vypadaly skoro zelené. Odporně brčálově zelené.
„Vrať mi to!“ Zavrčela proto a již cítila, jak se její ruka třese z návalu vzteku, který k tomu arogantnímu děcku pociťovala. Co si Mira myslí? To že ona je v lektvarech dokonalost sama neznamená, že i Kita. To toho chce příliš, když chce jen trochu klidu na vykonání úkolu?

„Máte snad problém dámy?“ Zahalil je temný stín, když naproti nim stanul sám Snape, který se k nim tichounce přikradl, jako by skutečně byl upír, jak všichni tvrdili.
„Ne samozřejmě, že ne pane profesore!“ Vypískla okamžitě Kita, která pergamen pustila a bleskurychle se dala do míchání jejího lektvaru, který se stále zdaleka neblížil k barvě, která hrála v kotlíku vedle. Snape při pohledu na její veledílo nakrčil nos stejně jako před tím Mira a Kita věděla, že je ve velkém maléru. Naprázdno polkla.
„Slečno –“ Protáhl „Opravdu si myslíte, že takto má skutečně vypadat?“
„No … Já …“ Koktala.
„Ušetřím vám hloubání nad odpovědí,“ Přerušil ji „ne nemá. Podívejte se tady na slečnu Lemaire. Jí v kotlíku pobublává učebnicová ukázka.“ Kita se opět zamračila, ale překousla svoji pýchu a pohlédla na vedlejší kotlík.
„ Už vidíte ten rozdíl?“
„Ne.“
„Škoda,“ Odsekl „slečna Lemaire vám asi bude muset ukázat, jak správná příprava vypadá, nemám snad pravdu?“ Kita ztuhla, když se řady naproti sedících Zmijozeláků jako na povel rozesmáli. Jak moc je nesnášela!
„A tohle,“ Vytrhl Miře pergamen, který ještě stále třímala ve své ruce a divoce s ním zamával Kitě před obličejem: „tohle zabavuji, aby vás vaše malůvky zbytečně nerozptylovaly!“ S posledním vražedným pohledem plným chladu se otočil na patě a odkráčel trýznit další nebožáky o pár řad pod nimi. Až nahoru k nim bylo slyšet Nevillovo vyděšené vyjeknutí, když stanul před ním a jeho polo rozleptaným kotlíkem.

„Nakreslím ti to na jiný pergamen.“ Miřina ruka opět hrábla do hromádky pergamenů na Kitiině straně lavice, ale zarazila se v okamžiku, kdy si uvědomila, že Kita nic nenamítá.
„Jsi v pořádku?“ Nadzvedla své dokonalé obočí: „To si vážně tak uražení, že ti budu muset ukázat jak na to?“ Vyptávala se.
Kita však mlčela a nadále upírala své vytřeštěné oči na odcházejícího Snapea, který již vynadal Nevillovi a přesunul se k další oběti, při čemž okatě přehlédl Malfoye, kterému se podařilo vylít polovinu svého kotlíku na Zabiniho, který seděl lavici pod ním.
„Ten svazek pergamenů!“ Zmohla se nakonec na nešťastné zalapání po dechu. S naprosto bílým obličejem se děsivě pomalu otočila na Miru a její ruce bleskurychle vystřelily k jejímu krku, který bolestivě zmáčkly: „Ty huso hloupá, v tom svazku byla zastrčená TA STRÁNKA!“