Memento mori

„Zřejmě již nemusím opakovat, jak moc jste mě dnes v noci všechny zklamaly.“ Profesorka McGonagallová seděla v křesle s vysokým opěradlem, na sobě měla teplý župan a na hlavě síťku. Jak Filch slíbil, okamžitě je doprovodil do jejího kabinetu v prvním poschodí. Jak se rychle ukázalo, dnes nebyly jediné, kdo se vydal na malou noční procházku. V jedné kanceláři se tak sešla opravdu prapodivná partička. Když za nimi zaklaply dveře, stanuly totiž, tváři tvář s Harrym, Hermionou, Nevillem, Dracem a dokonce i s Mirou, kteří seděli se svěšenými hlavami v pohodlných křeslech naproti katedře. Za ní se tyčila McGonagallová a v očích jí plál hněv.
„Máte mé největší pochvaly Filchy.“ Mumlala si profesorka a pohledem přejela všechny přítomné studenty „za dnešek se vám skutečně podařily opravdu pěkné úlovky.“ Nikdo z přítomných se neodvážil nikterak jí odporovat. Všichni seděli v poklidu se svěšenými hlavami, jakoby se báli vzhlédnout a podívat se do jejich rozezlených očí, které je sledovaly. Již dva studenti mimo své postele by jí dokázali řádně pohnout s žlučí, ale hned osm studentů mimo jejich školní kolej, jí málem přivodilo infarkt.
„Jsou to ti chuligáni, kteří mi tenkrát utekli z Astronomické věže, profesorko.“ Mínil Filch, který se spokojeně culil u dveří. Hlídal, aby někoho náhodou nenapadlo vzít nohy na ramena a utéci. Nikdo z nich však nebyl takto hloupý. Útěk by již nic neřešil, na to měli myslet dříve. Všichni přítomní si musejí to, co si sami nadrobili, sníst až do posledního odporně hořkého drobečku.

„Ale my…“ Vyjekla polekaně Hermiona, ale byla okamžitě přerušena káravým pohledem profesorky, která se ve svém křesle ještě více napřímila a nyní seděla rovná jako pravítko. Amy se nepohodlně zavrtěla, když si uvědomila Filchova slova. On si myslí, že tehdy na Astronomické věži načapal Harryho a ostatní, né je. Filch je chytl přímo při činu, kdy se vracely ze školních pozemků nazpět do hradu. Z toho se ani jedna nevymluví, i kdyby se snažily sebevíc, ale jejich trest by byl jistě mnohonásobně horší, kdyby přišli na fakt, že toto nebyl první případ, kdy nebyly po večerce v postelích. Zatím to však vypadalo, že i toto padne na chudáka Harryho a Hermionu, které načapal právě, když scházeli schody Astronomické věže. Při jejich polapení si bohužel též povšiml i malinkatého světýlka uprostřed jednoho z mnoha skleníků, a když to šel ven konečně omrknout, narazil na ně přímo u hlavní brány. Rosie předvedla nadlidský výkon, když se jí podařilo přesunout veškeré natrhané lístky pod její oblečení, aby tak měla kapsy hábitu, kam je uložila původně, prázdné. Jenže Filche ani nenapadlo jim kapsy prohledávat natož tak dělat nějakou podrobnější prohlídku a tak veškerá její snaha vyšla naprázdno. Jediným výsledkem, tak bylo pouze neustále lochtání lístků na odhalené kůži pod jejím oblečením a tak se chudák ve svém křesle neustále ošívala.

„Ani nevíte, jak jste mě zklamali. Za jedinou noc hned osm žáků, kteří nejsou v posteli.“ McGonagallová na ně shlížela s jasnou nechutí a zklamáním, které byli vepsané do její vrásčité tváře.
„Jak již jsem říkala i vašim spolužákům, předtím, než jste se k nám připojily i vy slečny, v těchto dnech je opravdu tristní, pohybovat se sami takto po večerce mimo vaše koleje. Co jste si myslely? Vás dokonce pan Filch nachytal mimo zdi hradu!“ Kárala je „Co jste tam pohledávaly!?“
„No my…“ Kitu nenapadala jedna jediná výmluva, která by je před jejím hněvem dokázala uchránit. Byla si natolik jistá jejím plánem, že s takovouto situací jednoduše nepočítala a teď toho hořce litovala. Doufala, že je zachrání Amy s nějakou pohotovou výmluvou či jejím plánem b, až f o kterém večer předtím tolikrát mluvila, ale ta seděla jak zařezaná. Ani ona se nezmohla na jediné slovo, které by je zachránilo a nešťastně se klepala ve svém křesle, jako by měla zimnici.
„Ano slečno Moonová, poslouchám vás.“ Čekala s hranou trpělivostí na její slova, která stále nepřicházela. Kita před ní mlčky seděla a tvářila se jako velká hromádka neštěstí, než se náhle do nepříjemného ticha ozval kousavý hlas Miry: „Prosím, paní profesorko, toto nebyla jediná noc, kdy byla venku po večerce.“
„Mlč, huso hloupá!“ Vyplivla po ní vzápětí celá popuzená Rosie a Mira skutečně umlkla, protože takto kousavá slova jednoduše neočekávala zrovna od ní. Byla připravená pohádat se se svojí spolubydlící, ale ne s Mrzimorkou. Té tvář opět hrála jasně červenou barvou, ale tentokrát nebyla způsobena studem, ale hněvem. Proč se do toho musí Mira takto montovat a co vlastně dělá tady? Blažené ticho však nevydrželo dlouho, protože celá jejich výměna samozřejmě neunikla McGonagallové a jejíž ostříží oči se zabodli přímo do chudáka Kity.
„Je pravda, co říká slečna Lemaire?“ Naklonila se ve svém křesle a podložila si kostnatými prsty svoji bradu.
„Ne samozřejmě, že ne paní profesorko! Ona lže!“ Vyjekla možná až moc zprudka na svoji obranu, i když dobře věděla, že z tohoto se již nevykroutí.
„To není pravda!“ Začal vysokým tónem vřískat i Miřin hlas: „Nevymyslela jsem si to! Několikrát se vykradla z kolejních komnat a vrátila se až nad ránem anebo vůbec! Na vlastní oči jsem ji viděla!“
„Ach ano a tuto noc jste si své domněnky chtěla potvrdit, slečno?“ Mira okamžitě zbledla jako zašlá stěna, kterou měla za zády a svěsila hlavu.
„Anebo jak mi vysvětlíte i vaše porušení školního řádu? I vás jsem načapala po večerce mimo vaši kolej.“ Pokračovala McGonagallová stále stejným tónem, který byl protkaný zklamáním nad jejím neuváženým chováním.
„Ale vy to nechápete, paní profesorko!“ Vypískla polekaným hlasem a znovu nalezla odvahu se jí zadívat do zamračené tváře „jen jsem ji chtěla sledovat, abych se dozvěděla, kam se každou noc vytrácí!“
„Ale při tom jste i vy sama porušila školní řád, stejně tak jako tady pan Longbottom a Malfoy, ty jsem též načapala mimo jejich postele s úplně stejnou výmluvou. Budu hádat i vám tady pan Potter a jeho kamarádi nakukali tu nesmyslnou báchorku s drakem, že ano?“
„S drakem?“ Nechápala Kita, o čem to profesorka mluví. S jakým drakem a proč by jim to měl nakukávat zrovna Potter, když spolu pořádně mluvili jen párkrát? Nic nechápala, ale to jí již Amy uštědřila tvrdý kopanec do jejího lýtka, až bolestivě sykla.
„No jistě.“ Horlivě přikyvovala hnědovláska, která doufala, že si jejího kopance profesorka nepovšimla a ignorovala pobouřené pohledy Harryho i Hermiony. Naštěstí pro ni byla profesorka McGonagallová plně zabrána káravým pohledem, kterým po jejich slovech, okamžitě zpražila chudáka Harryho, který se nyní zatvářil, ještě žalostněji než předtím Kita samotná. I on v pokoře svěsil hlavu a odmítal se jí podívat do jejich očí.
„Nedáváte mi jinou možnost než vám každému, koho jsem já anebo pan Filch načapali mimo postele, strhla rovných padesát bodů.“
„Ale to nemůžete!“ Okamžitě vyjekl Harry.
„Neříkejte mi, co mohu a co ne, Pottere!“ Rozezleně po něm vyštěkla „Alespoň si budete dobře pamatovat, co se smí a co ne, stejně tak jako vaši kamarádi!“

***
Netrvalo ani den, aby se rozneslo, že Nebelvír rázem přišel o 250 bodů, během jedné jediné noci. Následně už opravdu nebylo složité dopátrat, kdo ze studentů je o takovýto počet připravil a tak se nejen slavný a všemi milovaný Harry Potter ocitl na samém okraji společnosti. Dětské kolektivy jsou kruté, to všichni dobře věděli, ale až nyní to mohli poznat na vlastní kůži. Ani Havraspár či Mrzimor nebyli sice rádi za ztrátu 50 kolejních bodů, ale stále to nebyla taková tragédie jako v případě Nebelvíru. Koneckonců díky Harryho vítězství v obou famfrpálových zápasech, právě Nebelvír po celou dobu vedl a nyní se ocitl na samém konci žebříčku. Z tohoto důvodu to Amy opravdu nepřišlo jako něco nefér anebo jako dostatečný důvod pro skoro až šikanu, kterou poté musel chudák kluk zažívat. Harry jim získal dostatečný bodový náskok, a jestliže měl někdo právo na to, aby je o vedení i připravil, byl to právě on. Okolí se však k Harrymu začalo chovat odtažitě a chladně, už to nebyl ten slavný hrdina a chlapec, který přežil. Ne, byl to ten, kdo připravil Nebelvír o vedení a dávali mu to pěkně sežrat i ostatní koleje, které si další vítězství Zmijozelu nepřály. To, že s ním v tu osudnou noc byly další čtyři děti z Nebelvíru, všichni jako by záměrně ignorovali. Nejhorší ze všech byli však studenti Zmijozelu, kteří na Pottera pokřikovali všude, kam vstoupil a hlasitě mu děkovali, že jim svoji hloupostí zajistil první místo. Jak moc je Amy nenáviděla. Ze začátku se opravdu snažila, aby nepodléhala zažitým stereotypům, kterými se řídila Rosie, která vehementně tvrdila, že co Zmijozelák, to budoucí černokněžník a zločinec. Jenže jak čas ubíhal i ona rychle zjistila, že Rosie má alespoň částečně pravdu. Již z Příčné ulice dobře věděla, že jakožto mudlorozená si nese pomyslný cejch. Za ten půlrok a kousek, co již studuje v Bradavicích, začala lépe chápat, co to vlastně znamená a že řada kouzelníků opravdu pohlíží na mudlorozené kouzelníky jako by byli něco méně, něco mnohem podřadnějšího nežli jsou oni sami. Sama si všimla, že nejen Mira se k jejímu původu několikrát hlasitě vyjádřila a její slova rozhodně nebyla milá. Mudlovská šmejdka. Stále si nebyla jistá, jestliže chápe plný význam této zřejmé urážky. Jenže od oné osudné noci, kdy je Filch načapal mimo budovy školy, jako by tento cejch měla snad vypálený přímo uprostřed čela anebo nad ní svítil velký neonový ukazatel. Jak mile se totiž ocitla někde poblíž té otravné Zmijozelské partičky, kterou vedl ten namyšlený blonďák Malfoy, okamžitě se stávala vhodným terčem pro procvičování přesně takovýchto nadávek a označení. Nechápala, co jim udělala tak strašného, že si takovéto chování zasloužila, ale podezřívala Miru, že v tom má jistě prsty. Ještě platinovější blondýna, než byl samotný Draco, si totiž brala stržení 50 bodů a udělení školního trestu, až moc osobně. Podle ní totiž neudělala nic, co by porušovalo školní řád, chtěla přeci jen, aby vypátrala, kam se Kita každé noci vytrácí a to by přeci okamžitě nahlásila právě profesorce McGonagallové. Její snaha však nebyla vůbec oceněna tak, jak čekala. Naopak od té samé profesorky, od které čekala uznání, které si přeci svoji tvrdou špionážní prací zasloužila, dostala školní trest, jako všichni ostatní. Prostě to nebylo fér a ona se za to chtěla mstít. Amy proto předpokládala, že se musela zmínit právě svým přátelům ze Zmijozelu, kteří nyní dělali peklo nejen jejich úhlavnímu nepříteli Potterovi, ale i jí a ostatním jejím přátelům.
„Hej mudlovská šmejdko!“
„Jsou na tebe tvoji rodiče pyšní?“
„Mudlovští šmejdi by vůbec do téhle školy chodit neměli, víš o tom? Dokonce samotný Salazar Zmijozel, byl proti jejich přijmutí!“
Procházela kolem přízemí, když zaslechla jeden z mnohých pokřiků, který se donesl, až k jejím uším a ona udělala tu hloupost, že se zastavila. Vzápětí jí obklíčila právě Malfoyova skupinka. Malfoy, Crabbe, Goyle, Blais a ta protivná Parkinsonová, které hrál úšklebek přes celý její obličej. Mira kupodivu chyběla.
„Mira nám říkala, co jste jí provedli!“ Spustila okamžitě Zmijozelka „dělá ti dobře vyskakovat si na čistokrevného kouzelníka, když ty sama si mudlovský odpad?“
Amy se ani neměla šanci bránit, když na ni všichni spustili jeden přes druhého. Během těchto krátkých pěti minut se tak dozvěděla, jak jsou tady vlastně všichni na Draca a Miru zlí a jak je ona, Kita a Rosie šikanují. Bylo to naprosto k smíchu! Nic z toho, co ji vyčetli přeci Miře, ani jedna z nich neudělala. Dokonce ani Kita, která se svoji nechutí vůči Miře nikterak netajila, by se k přesně takovému podřadnému jednání, které jim nyní celá skupinka vyčítala, nesnížila. Mira se dostala do průšvihu svoji vlastní vinou, když se vydala ven po večerce, kdy neměla. To, že za tím byl šlechetný úmysl, vypátrat, kam se to vykrádá, ji nikterak neomlouvá. Koneckonců i profesorka McGonagallová na to stejně tak jako i v případě Draca a Nevilla nebrala sebemenší zřetel. Mira však byla skálopevně přesvědčená o tom, že je to jejich vina a zřejmě se jí podařilo přesvědčit i své Zmijozelské kamarádíčky, kteří to nechali slíznout právě chudáka Amy. Bylo to tak nespravedlivé a jejich urážky Amy bodaly u srdce ještě jakou dobu poté, co je vyrušila procházející profesorka Prýtová a oni jakož to správní srabi vzali rychle nohy na ramena.

Amy toho dne již nešla na hodinu Bylinkaření, kam měla namířeno a měla by ji spojenou přesně s těmito šikanátory. Ne, schovala se do jednoho z mnoha zapadlých koutků školního pozemku, až za samotnými hradbami skoro u Famfrpálového hřiště, kde věděla, že ji nikdo hledat nebude. Nechtěla, aby ji při záchvatu nekontrolovatelného breku někdo viděl a už vůbec netoužila po tom, aby ji zahlédl někdo z jejích kamarádů. Nepotřebovala slyšet miliony otázek, kdo ji co udělal a proč pláče, když na to nedokázala pořádně odpovědět ani ona sama. Pláče kvůli nepravostem Malfoyovy skupinky, kvůli tomu, že ji nazvali mudlovskou šmejdkou anebo kvůli tomu, že s tím ona sama nemůže nic dělat, protože oni mají jednoduše pravdu a je jí? Jí samotné nepřipadalo, že by na ni bylo něco špatného jen z důvodu, že se narodila do mudlovské rodiny. Vždyť přeci umí kouzlit stejně dobře jako všichni ostatní?
Hermiona byla přeci také mudlorozená, stejně tak jako i dalších spousty a spousty kouzelníků, kteří kdy prošli a projdou hradbami této školy. Opravdu si za té krátké doby, co zde mohla studovat, nepovšimla, že by jí její kořeny některak omezovaly anebo by z ní dokonce dělaly podřadného kouzelníka, který se svými magickými schopnostmi nedokáže vyrovnat těm čistokrevným. Právě naopak, jí samotné se několikrát podařilo zazářit daleko více než Ronovi či dokonce samotnému Malfoyovi. Nechápala tak, proč by si takováto hanlivá slova a nadávky měla zasloužit zrovna ona anebo kdokoliv, kdo je mudlovského původu. Připadalo jí, že nejenom ty čistokrevné rodiny se zasekly v dobách středověku. Mudlové přeci měli daleko vyspělejší technologii, která se v lecčem dokázala plnohodnotně vyrovnat kouzelnické magii. Co takové baterky, letadla, nebo palné zbraně? V dobách temna středověku, museli mít kouzelníci díky svému nadání nesmírnou výhodu, ale jak čas ubíhal, pomalu, ale jistě o ni začínali přicházet a hranice pokroku, které je do té doby nepřekročitelně oddělovaly se začínaly smazávat. Jí samotné, však připadalo, že k tomuto faktu je jednoduše celá kouzelnická komunita úplně slepá a ve své hrdosti a pocitu nadřazenosti, to okázale přehlíží. Opravdu nebylo tedy fér, aby si vysloužila takovéto označení a neustálé posměšky, jen proto, že její rodiče nejsou kouzelníci. Její matka léta pracovala jako učitelka prvního stupně základní školy, nepřestane k ní chovat obdiv anebo si o ní nezačne myslet, že je něco podřadnějšího, jen proto, že ona je čarodějka, i přesto, že její matka jí dala jasně najevo, že s ní nechce mít nic společného – že se jí bojí.
Tomu čemu byla nárazově vystavena po celý předchozí půlrok a to, co se jí přihodilo před ani ne půlhodinou, si jednoduše nezasloužila. Nehodlala si nyní jít stěžovat Kitě anebo Rosie, aby s tím něco udělaly. Ne, nehodlala se zachovat stejně jako zbabělec Mira, která si raději postěžovala svým kamarádům, které na ni následně poštvala.

„Co tady děláš takhle sama? Kde máš kamarádky?“ Z jejího přemýšlení jí však vytrhl povědomý hlas, který se ozval někde za ní. Leknutím nadskočila a spěšně si otírala všechny slzy, které jí mezitím stačily stéci po jejích tvářích, kde zanechávaly vlhké cestičky. I kdyby se však snažila sebevíce, zarudlé oči by nikterak nezamaskovala.
„Chtěla jsem být chvilku sama.“ Přiznala proto a otočila se na nově příchozího. Za ní stál George Weasley, který si jí prohlížel zvědavýma očima, ve kterých se odráželi poslední paprsky dnešního chladného dne. I on byl na tomto místě sám, jen s malým květináčem s ještě menší rostlinkou, který držel v náručí. Na rozdíl od Amy měl však v plánu lumpárnu, která vyžadovala, aby byl takto osamocen, jelikož Fred právě zabavoval chudák Wooda, kterému měl Geroge za úkol ukradnout koště, které měl bezpečné zamčené v kumbále u tribun. To, ale znamenalo, že se potřeboval nenápadně vytratit z hodiny Bylinkářství a tak ukradl jako rukojmí tuto nebohou rostlinku Chrabřínu, kterou profesorka Prýtová nakázala vyhodit. Mohl se tak nenápadně vytratit a splnit tento nelehký úkol, kterým byl pověřen od celého famfrpálového družstva, které se tak chtělo zbavit alespoň jednoho z náročných tréningů, kterými byl Wood posedlý.
„Co se stalo?“ Jeho tvář potemněla, když si všiml jasných známek po předchozím záchvatu pláče. A tak Amy konečně rezignovala. Hřáli se v posledních paprscích západu slunce, když mu Amy vyprávěla, co se jí toho dne stalo.
„Je to nespravedlivé,“ Vzdychla „proč se ke mně mají právo takto chovat jen proto, že jsem se narodila do mudlovské rodiny? Vždyť nejsem tak neschopná anebo ano?“
„Ne!“ Okamžitě zakroutil hlavou George „na tohle nesmíš ani myslet. Malfoy a jemu podobní si mohou tu svoji čistokrevnost klidně strčit do zadku. K čemu jim je, když ty jsi stokrát lepší než oni všichni dohromady!“
„Děkuji.“ Posmutněle se usmála „Ty si taky z čistokrevné rodiny. Proč ty, Fred, Percy anebo Ron se ke mně taky nechováte jako všichni ostatní?“
„Protože jsme úplně normální.“ Mínil zvesela „Jsme možná z čistě kouzelnické rodiny, ale nikdy by mě nenapadlo se takto k někomu chovat jen proto, kdo jsou jeho rodiče! Byl bych pak stejná sketa jako ta protivná Lemaire anebo Malfoyovi. Z těch ta jejich čistokrevnost přímo sálá. Chovají se jako by zamrzli někde během honů na čarodějnice. Ty jsi možná mudlorozená, ale tvá matka na tebe může být právem pyšná!“ Hihňal se a oči mu zase příjemně hřály.
„Kéž by byla,“ Zavzdychala „od toho dne, co na naše dveře zaklepal chlápek z ministerstva, se mnou nemluví. Prý jsem ďáblův zplozenec.“
„Cože jsi?“ Nechápal chlapec.
„Ďáblův zplozenec,“ Opakovala svá předešlá slova „má matka je hluboce věřící. Myslí si, že ji zachránil Bůh.“
„Zachránil?“
„Měla rakovinu,“ Přiznala „do té doby nikdy nebyla takhle fanatická. Vždy v Boha věřila, protože ji její rodiče jako malou brali do kostela, ale nikdy né … takhle. Jenže pak onemocněla a lékaři jí nedávali moc šancí na přežití. Měla přesně patnáct procent, to se rovnalo konci. Jenže pak začala docházet na ten zpropadený kostelní seminář a rázem byla jako rybička. Byl to zázrak a ona věří, že ji vyléčil Bůh. Proto jsem ta špatná, ta nečistá a zlá. Bible přeci čarodějnictví zatracuje.“
„Svět mudlů asi nikdy nepochopím.“ Kroutil nad jejími slovy George hlavu, pak však polekaně vyskočil, když si uvědomil, že se zdržel a Amy ho tak odvedla od jeho poslání.
„Musím získat to koště! Dnes má pršet! Naposledy nás Wood donutil trénovat v dešti a odstonali jsme to všichni!“
„A co ten Chrabřín!“ Křikla za ním Amy, když chlapec vystřelil směrem k famfrpálovému hřišti a na umírající rostlinu úplně zapomněl.
„Nech si ho.“ Křičel na ni nazpět „Profesorka Prýtová ho stejně chtěla vyhodit, prý nemá šanci na přežití, přesazovala ho Lee!“ Amy hlasitě zavzdychala a pomalu přišla ke květináčku, jako by se bála, že ji rostlinka pokouše.
„Tak jak ti budu říkat, co?“ Zvedla jej do náruče „neboj se, já tě nenechám zemřít a dostaneš krásné místo přímo na mém nočním stolku … Henry.“
***
S tím vším shonem, který okolo ukončení tohoto školního roku panoval si Amy na nějaká ošklivá slova a hanlivé výrazy v následujících týdnech ani nevzpomněla. Jedinou připomínkou toho jí tak byl pouze Henry, který si spokojeně rostl na nočním stolku, tak jak mu slíbila a rostlinka kupodivu prosperovala až překvapivě dobře. Vlastně si na ně vzpomenout ani neměla šanci s těmi všemi testy a úkoly, které jim všichni Bradavičtí profesoři nakládali. Jako by si snad každý z nich myslel, že musejí vypracovávat úkoly a učit se dlouho do noci jen na jejich předmět. Byla to naprostá hrůza a po takové době dokonce i Amy přišlo, že má svoji hlavu úplně přeplněnou informacemi a hrozí, že co nevidět vybouchne. K čemu jim bude například vědět deset použití mločích očí anebo dračí krve v reálném životě? Jestliže se nikdo z nich nevydá ve stopách jejich učitele lektvarů, jistě to nebude nikdo potřebovat. A oni dobře věděli, že v jejich ročníku není jediná dušička, která by si tuto dráhu dobrovolně vybrala. Dokonce i Rosie, která lektvary i přes nepříjemné zkušenosti a zážitky se Snapem milovala, je pomalu, ale jistě začínala nenávidět. Když byla nucena přečíst již pátý díl Lektvarů pro domácí užití, znechuceně knihu odhodila někam do opačného rohu knihovny a vysloužila si za to půldenní vykázání. Jen jedna jediná věc na tomto všem shonu byla alespoň trochu pozitivní. Toto období bylo hektické i pro profesory samotné, kteří byli nuceni dohnat všechen čas, o který během zimních prázdnin přišli. Školní rok se neúprosně krátil a řada z nich se ani zdaleka nepřiblížil k jeho osnovovému konci. Nebylo tedy divu, že se alespoň tu trochu času snažili co možná nejvíce využít. U řady z nich tak odpadla jejich neustálá snaha zapojovat své žáky do jejich hodin, na něco se ptát a vyžadovat aktivitu. Dívkám se proto podařilo hned na první pokus splnit úplně první krok přeměny: Ponechte si lístek dospělé mandragory v puse od úplňku do úplňku. Dalo by se říci, že se jim jeho zvládnutí povedlo, až bravurně i přes veškeré Rosiiny obavy. Pomyslnou třešničkou na dortu pak byla jedna z mnoha hektických hodin dole ve sklepení, při které se jim podařilo nepozorovaně odcizit dvě lahvičky ze školního vybavení, do kterých následně svůj obsah slin i s listem vyplivli při následné noci. Opravdu doufaly, že dřívější interpretace Amy byla správná a ony tak nepodělaly hned první z mnoha kroků, které je ještě v budoucnu čekají. Vidina ovládnutí zvěromágství jim tak byla zas o malinkatý kousíček blíže..

Bohužel při všem tom shonu zapomněly i na školní trest, který dostaly od profesorky McGonagallové. Ta se jim však milerád připomněla během následující snídaně, kdy jim u kolejních stolů přistála sova s dopisem právě od ní.
„Žádám vás, abyste se dostavili přesně v 11. hodin večerních do Vstupní síně, kde na vás bude čekat pan Filch, který vám dále vysvětlí váš školní trest.“ Předčítala Kita nahlas slova, která stála v dopise, který přinesla sova.
„Super.“ Bručela přejedená Rosie, které se před malou chvíli snědené jídlo, měnilo v žaludku na kámen. Ruce se jí z nervozity třásly již nyní, když si neuměla představit, co by po nich mohla profesorka, jakož to školní trest, vyžadovat. Budou muset umývat nádobí, opisovat nějaké dokumenty anebo vyklidit sovinec?
„Co si myslíte, že budeme muset dělat?“ Děsila se i Amy, která seděla vedle ní a klepala se jako ratlík „V jedenáct hodin v noci? Vždyť bude tma! Co po nás proboha můžou v takovouto dobu chtít?“
Hrůznou pravdu se všechny dozvěděly za několik málo hodin. V určenou dobu se všichni, kteří tímto trestem byli postiženi, sešli ve Vstupní síni, tak jak profesorka v dopise nakázala. Krom Harryho, Hermiony, Nevilla, Draca a Miry, tam na ně čekal i Filch. Tomu jeho protáhlý obličej ozařovala jedna z mnoha pochodní a všichni tak mohli vidět jeho hrůzný úsměv.
„Pojďte za mnou.“ Nakázal a s rozžehnutou lampou je vyvedl do chladu jarní noci. Od úst jim stoupaly k noční potemnělé obloze husté obláčky páry, když mlčky cupitali za jeho těžkými kroky. Minuly skleníky, záhony i ustájené bytosti, které byli používané při vyučování Péče o kouzelné tvory a pokračovali stále dále směrem k Zapovězenému lesu.
„Kam nás to vede?“ Celá rozklepaná popadla Amy Kitiinu ruku, když se jí podařilo skoro se přizabít o kořen, který byl ukrytý pod rouškou husté tmy. Přerušila tak Filchovo neustálé mumlání nad hrůzným úpadkem školních trestů. Amy se odvážila promluvit zrovna ve chvíli, kdy si hlasitě stěžoval na zrušení dřívějších trestů jako bylo věšení za zápěstí ke stropu a mnoho dalších krutostí, které fungovaly za dob středověku. Nebo v to alespoň pevně věřili a doufali, že jejich zrušení opravdu není záležitost několika málo let.

„To jste vy, Filchi?“ Ozval se vzdálený burácivý křik poloobra Hagrida, který vykoukl ze své hájenky. Její rozžehnutá okna tak byli jediným světlým bodem jejich pochodu. Filch došel až k ní a zastavil se. Když se ve dveřích hájenky objevila Hagridova obří postava, Harry, který doposud stál vedle Rosie, jejíž poblednutí bylo znatelné i v takovéto tmě, si hlasitě oddechl. Dívky dobře věděly, že Harryho partička tráví s Hagridem hojné množství času a zřejmě ho mají rádi, bylo tak vysoce nepravděpodobné, aby je Hagrid vědomě vystavil nebezpečí. Jenže toho si byl bohužel vědom i Filch: „Nejspíš si myslíš, jaká tě s tím buranem čeká zábava, viď? Tak to pusť z hlavy, chlapče – poněvadž půjdete do lesa, a musel bych se hodně mýlit, jestli se všichni vrátíte celí.“
„Do lesa!“ Vypískla poplašeně Mira, která se křečovitě chytla Dracovy ruky, jako by to měla být její záchrana před krutou pravdou. Jenže Draco v ten moment vypadal ještě poplašeněji než samotná dívka a jeho šedé oči těkaly po všech zúčastněných, jako by čekal, kdy se někdo z nich rozesměje, že je to pouze krutý žert. Popravdě by Kita dala vše za to, aby to skutečně žert byl, protože i jí samotné se do Zapovězeného lesa pranic nechtělo. Co tam u Merlina mají asi tak dělat a kdo si vůbec může myslet, že toto je adekvátní forma školního trestu? Musela však uznat, že je to stále lepší varianta, než ono věšení za zápěstí ke stropu školní kobky, o kterém předtím celou cestu Filch tolik básnil. A vypadal, že jej jejich zrušení skutečně zasáhlo.
„Ale tam přece v noci jít nemůžeme – jsou tam všelijaká stvoření – slyšel jsem, že i vlkodlaci.“
Ozval se slabý Dracův hlásek.
„To máte ale vyhlídky, co?“ řekl Filch a z hlasu mu čišelo škodolibé potěšení. „Jenomže na ty vlkodlaky jste měli myslet dřív, než jste se dostali do maléru, nemyslíte?“ Zřejmě by i milerád pokračoval, ale to už se z hájenky vysoukal Hagrid, kterému byl v patách obrovský lovecký pes – Tesák. Aby toho nebylo málo, přes rameno měl přehozený ohromný samostříl a toulec šípů. Neville, který do té doby stál celý zaražený, tiše zakňučel a roztřásl se jako osika.
„Čekám tu už dobrý půl hodiny. Všecko v pořádku, Harry a Hermiono?“ Bylo opravdu milé, že alespoň na několika málo studentech mu zřejmě záleželo.
„Vrátím se za svítání,“ řekl Filch, „pro to, co z nich zbude.“ A se škodolibým úsměvem se konečně vytratil do tmy.

„Já do toho lesa nejdu!“ Pronesli sborově Mira s Dracem vzápětí, co se obr rozešel k jeho okraji.
„Ale pudete, esli chcete v Bradavicích zůstat,“ řekl Hagrid nelítostně. „Udělali ste lumpárnu, a teď si musíte sníst, co ste si nadrobili. Teď mě vopravdu poslouchejte, poněvač to, co dneska v noci podniknem, je nebezpečný, a já nechci, aby se někomu něco stalo. Poďte na chvilku tudle.“ Zatvářil se Hagrid o poznání vlídněji a jeho oči byly opět plné hřejivého lesku. Zavolal je k sobě k okraji lesa, kde do jeho hloubi vedla klikatá skoro neznatelná pěšina, u které se celá skupinka zastavila a mžourala k jejímu konci. Ten byl ponořen do hustého porostu několik metrů od nich a vypadal stejně strašidelně jako zbytek lesa.
„Podívejte se tamdle,“ řekl Hagrid, „vidíte po zemi ty lesklý kapky? Ty, co vypadaj jako stříbro? To je krev jednorožce. Něco ho tu vošklivě poranilo, za tendle tejden je to už podruhý. Jednoho jsem už našel mrtvýho ve středu. My teď toho chudáka zkusíme najít, a možná budem muset zkrátit jeho trápení.“
Při jeho slovech Amy připadalo, že se jí v ono stříbro proměnila i její vlastní krev. Slyšela snad špatně? Přeci není možné, aby se vydali do hloubi Zapovězeného lesa, lovit smrtelně zraněného jednorožce. Četla o nich, že samotní jednorožci jsou nesmírně nebezpečná zvířata. Ano, majestátní, kouzelní a ušlechtilí, ale také životu nebezpeční. A oni nyní mají v rámci školního trestu jít jednoho takového, ještě k tomu zraněného hledat? To se tady na této škole opravdu všichni zbláznili!?
„Ale to přeci nemůžeme! A co to, co ho takhle zřídilo?!“ Vypískla proto celá poplašená „Nemůžeme se jen tak vydat do lesa, kam nám ředitel Brumbál zakazuje vstup od začátku roku!“
„Na to ste měli myslet dřív, než ste vyvedli takovýhle hlouposti!“ Umlčel jí rychle a ona rezignovaně svěsila hlavu, aby v odrazu jeho lucerny nebyly vidět slzy, které se jí draly ven. Takto vyděšená a hlavně bezmocná si nepřipadala snad nikdy ve svém krátkém životě. Na tenhle školní trest nemá ani nedávné nalezení Chloupka. Popravdě by nyní dala všechno za to, aby jako školní trest dostali návštěvu u něj. U toho si byla alespoň jistá, že Kitu má rád.
„V tomdle lese nežije nic, co by vám ublížilo, dyž ste se mnou nebo s Tesákem,“ řekl Hagrid. „Ale držte se cesty. Tak, teď se rozdělíme na tři party a každá pude po stopě jiným směrem. Krev je všude, kam se podíváte, musí se tady motat nejmíň vod včerejšího večera.“ Rozkázal poloobr a úplně při tom ignoroval Rosiina protestující slova. Jak jako nežijí zvířata, co by jim mohla ublížit? Právě jim rozkázal, aby se rozdělili a hledali smrtelně zraněného koně! Rozhodně je zde něco dostatečně velkého, aby mu dokázalo ublížit. Opravdu doufala, že si Hagrid uvědomuje, že on je oproti nim opravdu poloobr a tudíž, jestliže v Zapovězeném lese skutečně nežije nic, co by mu dokázalo ublížit, to samé však neplatí pro ně samotné, jelikož jsou o poznání menší než on! Nevěřila ani v jeho matematické dovednosti, protože jestliže se skutečně mají rozdělit do tří skupinek, znamená to, že jedna z nich stoprocentně nepůjde ani s obrem ani s Tesákem.

Skupinka se tedy neochotně rozdělila na tři menší. Hagrid se samozřejmě spároval s Harrym a Hermionou. Draco, který trval na tom, že sebou chce hajného psa, k sobě ještě dostal Nevilla a Kita, Rosie a Amy skončily s nasupenou Mirou, které se toto rozdělení pranic nezamlouvalo, a posmutněle zírala do tmy rozcestí, kde se právě rozdělili. Hagrid a spol zamířili vlevo, Draco a jeho skupinka vpravo a dívkám tak nezbylo nic jiného nežli pokračovat přímo za nosem rovně. Vzduch byl v úplné temnotě lesa o poznání chladnější a po pár minutách chůze jim již začínala být zima na nosy, ruce a uši. Smrskly se proto kolem mrňavé lucerničky, kterou jim zapůjčil hajný, a utěšovaly se tím, že to dělají pouze kvůli teplu, které ze sálajícího plamene vycházelo a né kvůli naprostému děsu, kterému pomalu, ale jistě začínaly propadat. Všude okolo nich bylo děsivé temno a ticho, které rušilo jen jejich přerývané dýchání a občasné vyjeknutí od jedné z nich, když omylem zakoply o skryté kořeny stromů, zavadily o vyčnívající větve anebo o vlastní nemotorné nohy.
„Já chci domů!“ Skoro již brečela Amy která visela na Kitiině rameni, a odmítala se jí pustit. Kitalpha již dávno vzdala veškeré své pokusy setřást jí a rezignovaně kráčela kupředu a v druhé ruce při tom třímala lucernu, kterou jim ozařovala alespoň malinkatý kousíček prostoru před nimi. Sama si přitom tichounce drmolila svoji mantru: Memento mori, Memento mori, pořekadlo, které ji kdysi naučila její matka. Jestliže je opravdu této noci něco sežere, bylo to určeno již dávno a ona s tím nic nezmůže. Pěšina, po které se vydaly, se však každým dalším krokem zužovala a mizela jim před očima. Byly si naprosto jisté, že takto hluboko nechodí žádná zdejší zvířata, která by tak tuto stezku mohla udržovat.
„Kdybyste nebyly tak hloupé, nikdo z nás by tady být teď nemusel!“ Mlela si neustále pod vousy Mira, která naopak drtila ruku Rosie, ale její hrdost jí nedovolovala si to přiznat ani podívat se jí do očí, když ji Rosie znovu okřikla, ať laskavě drží svá ústa zavřená. Na její kecy není ani jedna nyní zvědavá.

Pokračovaly stále dál a dál. Kapky krve, které se v měsíčním svitu stříbřitě leskly, již dávno zmizely a jim začínalo docházet, že jdou špatným směrem. Tudy rozhodně žádné poraněné zvíře neběželo a začínalo jim docházet, že tudy by se žádné zvíře ani dobrovolně nevydalo. Jestliže se sem bojí i lesní zvěř, co tady u Merlina pohledávají ony. Jediné čeho docílily, bylo to, že se čím dál více zamotávaly a ztrácely v husté tmě, která je obklopovala a odmítala je tak propustit ze svých chladných spárů. Musely již ujít alespoň kilometr a za tu dobu nenarazily na nic zraněného, mrtvého anebo ještě hůř živého. Až na tu svazující temnotu a chlad všude kolem nich tento les vlastně vypadal jako úplně obyčejný mudlovský les. Bylo zde hrobové ticho a zvířata se ve strachu před nimi schovávala. Kdyby si dokázaly odmyslet i onoho zraněného a zřejmě již mrtvého jednorožce a TO, co ho tak zřídilo, opravdu by si začaly připadat, jako by se vydaly na úplně obyčejnou procházku anebo bojovku do lesa. Jenže tak jednoduché to nebylo!

„Jak že říkal Hagrid, že se máme ohlásit, kdybychom měli problém?“ Do ticha jejich pochodu se ozval slabý naprosto vyděšený hlásek Amy, když ušly dalšího půl kilometru a nohy jim již začínaly vypovídat službu. Začínaly si pohrávat s myšlenkou, že se jednoduše obrátí a vrátí se. Nikdo by jim to přeci neměl za zlé. Stopa jim již dávno zmizela.
„Máme —“ Odpovídala jí zrovna Rosie, které samotné zněla v hlase stejná dávka děsu, když ji přerušil ještě vyděšenější hlas Kity: „Přesně takhle.“ Stála a ukazovala volnou rukou k noční obloze, kde se právě objevila sprška rudých jisker. Přesně tohle bylo totiž znamení, které si s nimi Hagrid sjednal, ať vyšlou v případě jakýchkoliv potíží. A jedna ze skupinek právě potíže měla.
„Co budeme dělat?“ Amy skoro vřeštěla vysokým hlasem, který již plně přešel do fistule „Která skupina to asi byla?“
„Doufám, že ta Dracova.“ Zadoufala Kita, která si dobře uvědomovala, že jestliže je to naopak a problémy má ta Hagridova, všichni jsou ve velkém maléru. Jestliže Hagrid narazil na potíže, které při své výšce a šířce nedokáže vyřešit a raději vyslal varovný signál, jsou naprosto, naprosto v háji.
„Co budeme dělat?“
„Musíme je najít!“ Kita kvapně vyrazila po směru jisker, když se ve svých krocích zarazila tak zprudka, že do ní jak Amy, tak i Rosie které se okamžitě rozešly za ní, tvrdě narazily. Na jednoho člena výpravy totiž zapomněly, nebo spíše ten jeden člen zapomněl na ně. Mira nadále stála na místě, kde ji zanechaly jako solný sloup. Její tělo bylo křečovitě napjaté a procházely jím vlny záškubů, jako by jí procházel elektrický proud. Byla to však čirá hrůza, která se jí zračila v očích, které zůstaly fixované na něčem, co se ukrývalo v temnotě před nimi.
„Miro? Jsi v pořádku?“ Strachovala se Amy, když si všimla jejího bledého obličeje, z kterého snad vyprchala veškerá krev. Její sinalá tvář se v jeho svitu nepřirozeně leskla a průzračné oči měla jako dva jídelní talíře.
„Tam,“ Pronesla šeptem a její hlas se nepřirozeně třásl „tam ve tmě něco je.“ Všechny tři se zarazily, když si toho, na co se snažila upozornit, konečně povšimly i ony. Pohyb – Pohyb něčeho velkého, co se prodírala hustým porostem spleti větví a keřů, jen několik málo metrů od nich.
„Zhasni to!“ Amy znovu drtila Kitiinu ruku, nyní však ve snaze donutit jí, aby uhasila jediný zdroj světla, který měly. Jediný zdroj světla, který by to, co se prodírá nedaleko a ještě si jejich přítomnosti nepovšimlo, mohl přilákat. Stejně jako plamen můry.
„Kito, zhasni to!“ Co možná nejtišeji vypískla i Rosie, když se Kita stále neměla k žádnému pohybu. Stála celá zkamenělá, neschopná jakékoliv jiné reakce než strnulého zírání na místo pohybu. Strach jí úplně ochromil a ona měla v hlavě pouhý šum, stejně tak jako před malou chvílí Mira samotná.
„Co děláš, Moonová? Koukej to zhasnout, vždyť nás to uvidí!“ To se již začínala ozývat i Mira, která se konečně alespoň částečně dostala z předešlé paralýzy. Stále se bála jakkoliv pohnout, ale v hlase jí již nezněla taková panika, naopak přešla do svého klasického arogantního tónu, který i jí samotné zněl podivně, když do něj byla přimíchána řádná dávka děsu.
„Kito!“ Znovu zaúpěla Amy a zatřásla s ní. V ten moment však hrůzou opět strnuly. Společně s tělem dívky se divoce rozetřásla i lucerna, kterou do té doby pevně dřímala v natažené paži. Pro všechny organismy, které se nacházely v jejich blízkosti, to tak jistě muselo vypadat, jako by se uprostřed lesa rozsvítila policejní světla. To rovnou mohly vystřelit spršku jisker s velkým transparentem: SNĚZTE SI NÁS, JSME TADY!
„Zhasni to! Zahasni to! Zhasni to!“ Okamžitě se k ní vrhly ostatní dívky a stále se kymácející lucernu ji konečně z ruky vytrhly. S dutým zvukem, který byl alespoň částečně tlumen mokrým mechem, dopadla na lesní zem, kde konečně zhasla. Ocitly se tak v úplné tmě a tichu, které je oklopovalo. Jediným zvukem, který toto blažené ticho přerušoval, bylo tak jejich splašené dýchání a tlukot srdcí, která tloukla o závod.
„Myslíte, že si nás to nevšimlo?“ Do ticha se nakonec ozval slabounký a úplně vyděšení hlásek Amy, která marně mžourala do tmy kolem sebe, aby alespoň něco málo zahlédla. Nic však neviděla.

„U Merlina! To byla jedna z vás?“ Vypískla Rosie, když se jen malý kousek od nich ozvalo zapraskání. Něco těžkého muselo vstoupit na křehkou lesní větvičku. Odpovědí jí však bylo jen tíživé ticho.
„Musíme pryč. Určitě si nás to všimlo.“ To se konečně ze své strnulosti dokázala probrat i Kita. Ta nyní pevně svírala za lemy hábitu jak Rosie, tak i Amy. Nemusela se však tak urputně snažit, protože obě dívky se jí stejně držely jako klíšťata a rozhodně ji nehodlaly pustit.
„Co to bylo?“ Vyjekla znovu Rosie vysokým pisklavým hláskem, když se ono zapraskání ozvalo znovu a tentokrát o poznání blíže. Přibližovalo se to!
„Memento mori!“ Zašeptala Kita, protože na žádnou jinou reakci se v ten moment nezmohla. Byla vyděšená k smrti a připadalo jí, jako by jí znovu přirostly nohy k mechovité půdě. Potřebovala si akutně dodat odvahu, aby se konečně dokázala pohnout a nestála zamrzlá vlastním strachem na jednom místě jako naprostý hlupák, který touží po tom, aby byl sežrán. Ale pak se to ozvalo znovu a ona vzdala veškeré své snahy. Nejdříve slyšely další zapraskání, které se tentokrát ozvalo jen pár metrů od nich, a pak to konečně slyšely zblízka. Slabé mručení. Takové, které se tvoří až vzadu v krku a rozvibrovává celé hrdlo v nepřirozeném zvířecím zvuku, který se nesl až k nim. Přibližovalo se to! Každým dalším tichounkým krokem toho, co se před nimi ukrývalo v temnotě, se zvuk ozýval blíže a blíže, až měly pocit, že TO musí nyní stát přímo před nimi. Nic takového však ani jedna neviděla. Jejich oči se již začínaly přizpůsobovat temnotě kolem, která byla rušena pouze chabým měsíčním světlem, které skrze husté větve vysokých stromů, skoro nepronikalo. I přes to však nedokázaly nic zahlédnout. Ta úzká stezka, na které se všechny nacházely, byla až na ně prázdná. Stále se zesilující mručení a nepravidelné oddechování, které rozhodně nepatřilo ani jedné z nich, však bylo dostatečným důkazem, že tomu tak není, že rozhodně nejsou samy!
„Pryč.“ Opakovala šeptem Kita a pomalu začala couvat. Jenže obě dívky, které jí visely kolem paží, jí to v nejmenším neusnadňovaly. Vlekla je proto za sebou a snažila se nepropadat panice. Když se nyní rozeběhne, to, ať je to cokoliv, se jistě vrhne přímo na ně. Stejného názoru byla i Mira, která do té doby opět strnule stála a vytřeštěnýma očima zírala do tmy před ní. Hlasitě vypískla a nadskočila, když se mručení ozvalo znovu, tentokrát však z jiné strany nežli tomu bylo před tím. Již se to nenacházelo přímo naproti nim, ale blíže napravo od nich.

„Lumos“ Tmu prozářil rozžehnutý konec Rosiiny hůlky, které se jí při své panice konečně podařilo vyhrabat ze dna kapsy jejího hábitu. Tmu kolem nich na kratičký okamžik prozářilo ostré čistě bílé světlo, které dokázalo nejen proniknout hustou tmou okolí, ale hlavně je oslepit. Na krátký okamžik neviděly nic jiného nežli mžitky a temné skvrny, které jim tančily před očima.
„Utíkejte!“ Ticho tohoto okamžiku protrhl vyděšený hlas Kity, které se podařilo zahlédnout to, co se celou dobu ukrývalo. Byla to postava. Temná postava v potrhaném oblečení s kápí, kterou měla přehozenou přes svoji hlavu a nebylo jí tak dostatečně vidět do jejího obličeje. Stála pár kroků od úplně zkamenělé Miry, po jejímž krku již natahovala svoji slizkou vyhublou pracku. Stačil by malý kousek a kostnaté prsty potažené zašedlou kůží by se obtočily kolem jejího hrdla a pevně by jej zmáčkly. Mira na ni třeštila své světlé oči a nebyla schopná jakéhokoliv pohybu. Její tělo jí zaplavila hrůza a děs. Záblesk z Rosiiny hůlky naštěstí však dokázal oslepit i onu postavu. Alespoň na malou chvíli. Ta hlasitě zavřískala nepřirozeným hlasem a vrhla se do bezpečí temnoty za ní.
„Utíkejte!“ Kita ta slova již křičela a vší silou popadla stále ještě zkamenělou Miru a dala se na zběsilý útěk, co možná nejdále od téhle bestie. Uháněly hustým podrostem a snažily se vyhýbat všem překážkám, které jim Zapovězený les stavěl do cesty. Přeskakovaly spadlé větve, vyrvané kořeny i ostré kameny a přitom se snažily udržet se pohromadě. Byl to však nelehký úkol, který všudypřítomná tma a děs, který je pomalu, ale jistě pohlcoval čím dál více, rozhodně neulehčoval. Kita, která běžela v čele, se snažila co nejvíce korigovat jejich zběsilý útěk, aby se ještě více neztratily. Jenže to byl skoro nemožný úkol. Jednoduše nemohla korigovat směr jejich běhu, přitom táhnout stále ještě zkamenělou Miru za sebou a do toho všeho ještě dávat pozor na ostatní dvě kamarádky, aby se jí neztratily i ony.
„Dělej! Miro, koukej hýbnout prdelí!“ Nadávala, když jí ostatní dvě dívky začínaly předbíhat. Ony na rozdíl od ní nemusely ještě táhnout závaží navíc, takže pomalu, ale jistě začínaly mít náskok. Mira však i nadále odmítala spolupracovat. Průzračné oči měla stále až komicky rozšířené, stejně tak ústa. Jenže problémem byly její nohy, které jí pomalu začínaly vypovídat službu. Zůstávala v pohybu jen díky nesmírné námaze Kity, která jí urputně táhla za sebou. Adrenalin kolující v jejich žilách společně s pořádnou dávkou hrůzy, jí však dodával nepřirozenou energii. V jakémkoliv jiném případě by jistě tohoto úctyhodného sportovního výkonu, jistě nebyla schopna.

Běžely stále dál a dál a dusot, který dříve slyšely, jak je neomylně pronásleduje tmou, začínal pomalu zanikat, až úplně zanikl a je obklopilo tíživé ticho. I přes to se však neodvažovaly nikterak zpomalit anebo dokonce zastavit. Ne, co když je ta postava stále za nimi? Co, když je znovu ukryta ve stínech a jen čeká na vhodnou příležitost, kdy může opět udeřit? Nic z tohoto nehodlaly riskovat. Ve svém zběsilém úprku pryč, dokonce ani nevyslaly červené jiskry. Byla to moc velká ztráta jejich drahocenného času. Ne, jednoduše doběhnou až k okraji Zapovězeného lesa, kde konečně vyhledají pomoc.
„Počkejte na nás!“ Sípavým hlasem, co nejhlasitěji zakřičela na Amy s Rosie, které se jí čím dál více vzdalovaly. Již z obou dívek viděla pouze jejich nezřetelné obrysy, až je úplně pohltila temnota.
„Co budeme dělat! Ony nám utekly!“ Mira udělala tu chybu, že se zprudka zastavila a trhla Kitou směrem k sobě. Kita, která měla ještě stále obmotanou ruku kolem té její, prudce padla na studenou vlhkou zem lesa. Hlína jí ušpinila její školní hábit a listy se jí zamotávaly, do jejích neposedných vlasů, které splývaly s okolní černí.
„Kdybys nebyla takový lempl, tak by se nám to nestalo! Amy, Rosie!“ Z Kitiina hlasu zněla nevraživost a naprostá panika. Pokoušela se opět zavolat jména svých dvou kamarádek, ale odpovědí jí bylo pouze ticho. Ticho a tichounké mručení!
„Co to bylo?“ Mira se polekaně otočila po směru onoho zvuku a mžourala do tmy.
„Miro —“ Kita se k ní v ten moment rozeběhla. Mira nic nechápala a zírala na ni vykulenýma nechápavýma očima. Proč se jí v obličeji zračí taková hrůza? Proč má její nepřirozeně zbarvené oči tolik rozšířené? A proč cítí slizké, studené prsty, které se jí v ten moment obmotaly kolem jejího zápěstí?
Nic z toho nechápala a nejpodivnější byla slova, která se jí přitom ozývala v hlavě jako hrůzostrašná ozvěna: Memento mori, Memento mori – Nezapomeň, že jsi smrtelná. Bylo to varování anebo něco daleko horšího?