Memento mori

„No ano zase Harry Potter.“ Slyšely nezřetelný hlas knihovnice, který se nesl liduprázdnou knihovnou, až k nim „Nevím, jak ty Sibylo, ale já se rozhodně potřebuji napít.“ Zaznělo vzdálené šustění a cinkot skla.
„Co budeme dělat?“ U rozklepané Kity byla vmžiku Amy, která na tom nebyla o nic lépe. Celá záležitost s trollem se vyřešila daleko rychleji, nežli všechny tři doufaly. A proč znovu řeší Harryho? Byl to snad, on kdo ho vypustil anebo ho troll sežral? Jestliže je to druhá z možností, nechápaly, proč by tedy měly obě ženy slavit. Cinkot však ještě více zesílil.
„Musíme se co nejrychleji dostat pryč, co když je napadne, projít knihovnu?“ Rosiiny oči byli komicky rozšířené a i v nich převládal strach. Její nejhorší můry se naplnily. Brzy je odhalí a načapají přímo při činu. Již nyní si dělala mentální seznam věcí, které si nesmí zapomenout zabalit na cestu domů a uvěřitelnou výmluvu, jak její vyloučení matce vysvětlit. U Merlina, vždyť by musela jít ve stopách svého otce a stát se zámečníkem!
„Můžeme předstírat, že jsme se sem šly schovat.“
„Do oddělení s omezeným přístupem?“ Vyvalila Amy oči „Jakože jsme si myslely, že sem se troll nepůjde podívat, když je sem zákaz vstupu? Kdo by nám to asi tak uvěřil? Knihovnice dobře ví, že jsme kolem něj čmuchaly, už řadu týdnů.“
„Amy má pravdu.“ Souhlasila Kita, která spěšně vytrhávala nalezenou stránku z knihy. Tu si pak vstrčila pod tričko, aby ji zakryla. Jestliže je skutečně chytí přímo při činu, takto to alespoň bude méně nápadné, než kdyby zkoušely propašovat celou tu ohromnou bichli. Knihovnice by na ni nemusela vůbec přijít.
„Musíme se přes ně dostat pryč. Nemůžeme zde nocovat a doufat, že na nás nepřijdou. Prefekti jistě budou přepočítávat studenty.“
„Ale jak?“ Z druhé strany knihovny bylo slyšet další zacinkání skla a zvuk rozlévané tekutiny.
„Řeknu ti, že tolik zábavy jsem si zde hodně dlouho neužila.“ Ozval se hlas druhé ženy, která se skřípavě zachichotala. Byly si stoprocentně jisté, že tato žena je na žádný předmět jistě neučila, protože její hlas byl úplně neznámý.
„No ano, už dlouho se nestalo, aby se něco takhle velkého dostalo do hradu.“ Přitakávala i Pinceová „ Jak se sem, ale dostal? Takové monstrum by jistě neprošlo bez povšimnutí.“
„Je to úplná záhada, drahoušku.“ Souhlasil s ní i druhý hlas a žena se s hlasitým usrknutím napila, něčeho, co jí předtím nalila. Následovalo uznalé zamlaskání. Ať, už jí nalila cokoliv, chutnalo jí to.
„Ony v pracovní době popíjejí?“ Nemohla uvěřit Rosie tomu, co slyšely.
„Páni tenhle večer je musel opravdu hodně vyčerpat.“
„To je ono,“ Rozzářila se Amy „stačí počkat, než se opijí dostatečně, abychom mohly nenápadně proklouznout.“
„A, co když nepopíjí alkohol?“
„Tak to zjistíme.“

Skupinka se co možná nejnápadněji vykradla z oddělení s omezeným přístupem. Rychle zapadly za nejbližší vysokou knihovnu a jako myšky se kradly směrem k přední části knihovny, kde byla umístěna recepce, za kterou Pinceová vždy sedávala, procházela výpůjční lístky a na všechny příchozí se tvářila, jako by jí jen jejich přítomnost otravovala. Seděla tam i nyní a spolu s ní i doposud neznámá žena, která k nim byla otočená zády, takže byla vidět jen její neposedná hříva vlasů. Jak Rosie předpokládala, obě pily. Ve sklenkách měli nalitou nazlátlou tekutinu. Stály schované několik řad od nich, a přesto mohly zřetelně cítit jeho nezaměnitelnou vůni.
„Ty děti měli obrovské štěstí.“ Pronesla Pinceová a smutně se zadívala do své sklenky, jako by byla opravdu otřesená. Do jejího pobledlého obličeje se každým usrknutím, začínala pomalu navracet zdravá barva.
„Škoda, že to jsou prváci,“ pronesla druhá profesorka „kdyby chodili ke mně na hodiny jasnovidectví, jistě bych jim toto předpověděla, už dávno a oni by se toho vyvarovat.“
„No jistě.“ Usmála se knihovnice značně křečovitým úsměvem, mezitím, co své kolegyni dolévala nápoj z velké karafy na víno. Kde ji sakra měla skovanou? Nemohla ji přeci jen tak vytáhnout zpod recepce?
„Určitě bys je varovala.“ Pronesla stejným tónem jako před tím. Buď alkohol již začínal působit anebo druhé ženě pranic nevěřila.
„Naposledy mé věštbě nevěřil chudáček Boot, a jak to s ním nakonec dopadlo?“ Druhá žena si zřejmě jejího dobírání nevšimla anebo jej ignorovala „Přejetý autem, jaká hrůza. A to mudlové tyto jejich vynálezy považují za bezpečné.“
„Hrozná tragédie.“ Přitakávala knihovnice stále stejným nevzrušeným tónem a znovu se zhluboka napila.

Amyin plán byl vesměs jednoduchý. Stačí si počkat na vhodnou příležitost a pak nenápadně proklouznout, až jim bude alkohol, dostatečně proudit v žilách. Jak se rychle ukázalo, bylo to však daleko složitější, jelikož ani jedna z nich nepočítala s výdrží obou žen. V profesorce jasnovidectví zmizela již čtvrtá sklenička a pátou jí Pinceová právě dolévala. Obě ženy však nevypadaly, že by na jejich smysly alkohol nějak více působil. Jediné, co se od té půlhodinky změnilo, byla pouze náplň jejich rozhovoru, který se stával méně smysluplný a souvislý, jak v nich mizela jedna sklenka za druhou.
„To si snad dělají srandu!“ Kita znovu obhlížela celou situaci a musela znechuceně konstatovat, že ani nyní nenastala vhodná chvíle. Znovu proto zastrčila svoji vykukující hlavu a otočila se na ostatní dvě dívky: „Co budeme dělat teď? Ty dvě jen tak něco neporazí. Vždyť vypily, už skoro celou láhev a ani to s nimi nehlo?“ Zoufala si pološeptem „ musíme vymyslet plán b.“
„A co kdyby ses proměnila?“ Navrhla Amy po chvíli usilovného hloubání „Odvedla bys pozornost.“
„Ale akorát bych na sebe upozornila.“ Nesouhlasila s ní.
„Hloupost,“ Ozvala se i Rosie „ty dvě toho už vypily hromadu, třebas si budou myslet, že to jen přehnaly s alkoholem? A i kdyby ne, tak co je divnější: že se jim po hradě potuloval troll anebo, že v knihovně uvidí vlka?“
„Páni, to je to nejvíc geniální, co z tebe kdy vypadlo.“ Chválila jí uznale Amy naprosto vážným tónem, až se Rosie zarděla, protože to byla nevětší pochvala, kterou kdy za své přemýšlení dostala.
„Když já nevím.“ Stále si nebyla jistá jejím nápadem Kita. Jim se to mluví. Ony by z toho neměly mnohonásobně větší průšvih, kdyby na ni někdo přišel a zjistil, že je neregistrovaný zvěromág.
„Bude to v pořádku, neboj se.“ Chlácholila jí Amy „Jen je vyděsíš, my mezitím proběhneme a každá se vydáme k našim kolejím. Zítra se můžeme sejít před snídaní a domluvit se co bude dál.“ Takto zněl plán naprosto jednoduše a krásně. I ty nejlepší plány jsou však vždy doprovázeny obrovským ALE. Zde bylo obrovitánské ALE, které bylo velké pomálu jako celé Bradavice, ve formě toho, že vážně netušily, jak moc jsou obě ženy opilé a kolik profesorů v této době ještě pobíhá po chodbách hradu. Plán by jim mohl dost dobře vyjít, ale co když se vyřítí ven na chodbu jen proto, aby se střetly s profesorkou McGonagallovou anebo nedej bože se Snapem? Okamžitě by byly vyhozené. A v Snapeově případě by je profesor milerád vynesl až k vlaku ve vlastních zubech.

Kita se neodvážila přejít k plánu po další půlhodinu, kdy nervózně chodila od jednoho okraje knihovny, za kterou byly schované, ke druhému a snažila se, co možná nejvíce uklidnit svoje splašené srdce, které bilo jako kostelní zvony.
„Jsi přeci v Nebelvíru, nebuď takový srab!“ Začínala být stejně nervózní Amy, kterou Kitino neustálé přecházení sem a tam vytáčelo.
„Zachovej se konečně jako pravý Nebelvír a skoč mezi ně.“ Radila jí dále.
„Zbláznila ses!“ Šeptem po ní okamžitě vyjela černovláska „Potřebuju se jen uklidnit, tak mě nech na pokoji!“
„Páni a mě ses smála, že jsem srab.“ Užasla Amy, která byla jejím náhlým výbuchem zaskočena, a rezignovaně se otočila na Rosie, která momentálně kontrolovala jak se vyvíjí jejich malé popíjeníčko. Profesorka věštění se právě zalykala vlastním smíchem, beztoho, aby Pinceová cokoliv pronesla.
„Kito, dělej, prosím.“ Protáhla celá nešťastná, když se na ní otočila nazpět „ty dvě se za chvilku spijou do němoty, nemáme čas!“
„Je dost možné, že si naší nepřítomnosti někdo už všiml.“ Zněla nešťastně i Amy.
„Tak fajn.“ Přistoupila na jejich plán Kita, která již v ten moment cítila, že se jí jeho výsledek pranic líbit nebude.
***
„Nesnáším tuhle práci.“ Monolog profesorky věštění ohledně zajímavosti výkladu z koulí a čajových lístků, o který se však Pinceová vůbec neprosila, musela přerušit až její vlastní slova.
„Ty děcka sem v jednom kuse chodí a potřebují moji pomoc! Madam Pinceová, kde je lexikon kouzel, madam Pinceová kde najdu oddělení s péčí o kouzelné tvory, madam Pinceová — “ Parodovala skřípavým dětským hláskem a zhluboka si lokla svého skoro prázdného nápoje. Jak nesnášela tuto práci. Knihy, pro ni byly vším, ale nejraději by knihovnu před nenechavýma upatlanýma rukama všech těch malých fakanů, zavřela nadobro.
„Další!“ Zamávala jí Sibyla prázdnou sklenkou přednosem a nebezpečně se přitom zakymácela na pultu recepce, kde do té doby pohodlně seděla. Když si od ní brala její prázdnou sklenku, málem se sama převrátila. Nakonec se jí přeci jen podařilo zdárně svůj pád vyrovnat a zachytila se o roh stolu. Když se jí konečně podařilo opět se vyhoupnout na nohy okamžitě, hmátla po lahvince s sherry. Ta byla však prázdná. Nezbyla v ní ani jediná kapka, a tak musela Pinceová chtě nechtě šáhnout do svých zásob, které měla pečlivě uschované a chráněné kouzlem v tajném šuplíku stolu. Nechtěla riskovat, aby se jednoho dne potřebovala znovu napít a zjistila by, že jí nějaký nenechavý student její skrýš vybral. Po tom, co dnes zažily za vzrušení si obě, koneckonců trochu více skleniček, něčeho tak moc dobrého a uklidňující zaslouží, no ne?
Když její roztřesená ruka konečně nahmatala hrdlo další láhve, vzhlédla. V ten okamžik v ní však hrklo a ona zůstala strnule zírat na přelud, který stál naproti ní. Chvilku trvalo, nežli se jí její rozdvojené vidění konečně dostatečně srovnalo, aby si plně uvědomila, že naproti ní stojí velký černočerný vlk, který na ní shlíží ledově modrýma očima. Zvíře stálo pár kroků od ní a ani se nehlo. Vypadalo pomalu stejně vyděšené jako by se měla cítit i ona. Alkoholový opar v jejím mozku jí však nenechal připustit, že by se dělo něco zlého anebo podivného. Koneckonců, před chvílí byla svědkem toho, jak polovina profesorského sboru nahání po škole uprchlého trolla, kam se toto na tento zážitek hrabe?
„Hodnej pejsek.“ Zašvitořila směrem k němu a natáhla svoji ruku. Měla v plánu toho roztomilouše poňuchňat, ale zvíře se celé naježilo, svěsilo ocas mezi nohy a ucouvlo, jako by do něj právě kopla. Nechápavě se zadívala na Sibylu, která si přítomnosti zvířete ještě nepovšimla.
„Pojď sem zlatíčko.“ Zkusila to znovu, ale vlk se ještě více rozklepal a nervózně pohlédl na řadu knihoven napravo od něj, jako by u nich hledal podporu.
„ SMRTONOŠ!“ Přítomnosti velkého vlka si konečně povšimla i její kolegyně, která se však rozvřeštěla na celé kolo, „Je to SMRTONOŠ!“ Ječela stále a hlas jí začínal přecházet do fistule.
„Smrtonoš, smrtonoš, smrtonoš!“ Opakovala stále dokola, zatímco na ni nechápavě zírala jak Pinceová tak i vlk samotný.
„Je to smrtonoš!“ Zahalekala naposledy, nežli se zprudka chytila za srdce a přepadla na druhou stranu pultu, až to zařinčelo. V ten moment se kromě jejího dunivého dopadu ozvalo i zběsilé zahalekání: „Utíkejte!“ a kolem nebohé a stále ještě nechápající Pinceové se přehnaly tři stíny, za kterými zaklaply těžké dveře knihovny.
„U Merlina.“ Zírala celá vyjevená kolem sebe, když si uvědomila, že se v knihovně ocitla sama jen se stále naříkající Sibylou, která se válela někde na zemi za recepcí a s lahví sherry ve své ruce, na kterou momentálně nechápavě zírala.
„Už nikdy nebudu pít!“ Slíbila jí.

***
Jak všechny tři hned následujícího dne zjistily, Harry Potter trolla nevypustil, ani jím nebyl sežrán. Bylo to právě naopak, dokonce se mu nějakým zázračným způsobem podařilo zneškodnit ho na holčičích záchodech a vysloužil si zato rovnou pět bodů pro svoji kolej. Ano, Kita si nikterak nestěžovala, jelikož to byla přeci i její kolej, ale někde hluboko v srdci jí hlodal neoblomný pocit, že to jednoduše nebylo fér. Uměla si dobře představit, že kdyby podobnou koninu provedly ony tři, jistě by je rovnou vyhodily anebo by zato dostaly nepříjemný školní trest. Třebas by musely vykydat stáje všem magickým tvorům, o které se staraly vyšší ročníky anebo něco podobně odpudivého. Tolika bodů a pochvaly od samotné profesorky McGonagallové by se rozhodně nedočkaly, to věděla s jistotou.
Tak jak se domluvily, sešly se následujícího rána ještě před snídaní, když byla Velká Síň liduprázdná, aby se tak mohly usadit u jednoho kolejního stolu a nikdo je neotravoval.
„Vždyť je to latinsky!“ Zhrozila se toho dne Rosie okamžitě, co zmačkaný a potrhaný kus papíru prvně viděla „ co s tím asi tak budeme dělat?“
„Já umím latinsky.“ Pronesly nastejno Kita s Amy a Rosie na ně zůstala zírat.
„A to jste mi chtěly říct kdy přesně,“ Stěžovala si „jak to, že umíte latinsky?“
„Vždycky jsem chtěla umět latinsky.“ Pokrčila Amy rameny „nikdy jsem se ji nenaučila, při svém samostudiu úplně dokonale, ale zvládám i složitější fráze.“
„Naše rodinná knihovna obsahuje jen knihy v latině. Abych si něco málo přečetla, musela jsem se tenhle jazyk naučit.“ Vysvětlila i Kita jako by to byla ta nejvíce běžná věc.
„Takže se tam píše přesně co?“
„Jako první musíme sehnat list dospělé Mandragory a — fuj,“ Předčítala Kita svým volným překladem z pomačkaného papíru, když se znechucením oklepala „a ponechte ho v ústech po dobu jednoho měsíce – od úplňku do úplňku.“
„A to máme udělat jak?“ Zhrozila se znovu Mrzimorka „ to ho nesmíme ani polknout? Jak budeme jíst?“
„Pšš, nepřerušuj mě.“ Odbila jí máchnutím ruky Kita a znovu se dala do předčítání: „pak ho společně se svými slinami vyplivněte do malé křišťálové ampulky, do které následně zachytíte měsíční paprsky a přidejte svůj vlastní chlup – no super to abych se přestala holit.“ Zavzdychla nahlas.
„Tohle slovo může být stejně dobře výraz i pro vlas. Myslím, že bude stačit, když přidáme své vlasy.“ Mínila Amy „ a myslím, že předchozí věta spíše znamená, že by se celý tento krok měl dělat při svitu měsíce a né, že by se do lahvičky zachytil přímo jeho svit.“
„Dobře o to to bude jednodušší.“
„Jak jednodušší?“ Nechápala stále ještě Rosie „Jak máme sakra mít list Mandragory v ústech po celý měsíc?“
„Pak do lahvičky přidejte lžičku rosy z tichého a temného místa, na které po sedm dní nevstoupila lidská noha, přidejte kuklu smrtihlava a zanechte ji na temném a tichém místě, dokud nepřijde bouře. Po celou dobu o ní nesmíte přemýšlet ani chodit na místo, kde jste ji zanechali“
„Místo, kterého se nedotkla lidská noha po celých sedm dní?“ Amy přemýšlela nahlas „Kde takové místo najdeme, když jsme na hradě plné dětí? Pochybuji, že je zde nějaké místo, kde nikdo takhle dlouho nebyl, zvláště když po hradě pobíhají Fred s Georgem“
„Existuje jen jedno místo, kam by nikdo dobrovolně nechodil.“ Mínila však Kita.
„Snapeův kabinet?“ Zhrozila se okamžitě Rosie „To nemyslíš vážně!“
„Samozřejmě, že ne!“ Nechápavě se na ni otočila černovláska „Jak tě tohle mohlo napadnout?“ Plísnila ji, zatímco Rosie pomalu rudla, jako rajče.
„Vždyť jsem právě přečetla, že tam nebyla lidská noha po celých sedm dní! Snape přeci do svého kabinetu chodí furt, takže alespoň dvě nohy na to místo vstupují dost pravidelně.“
„Navíc si myslím, že ty fámy, co kolují po škole, že je Snape upír a tudíž není člověk, jsou dost přehnané.“ Mínila i Amy a Rosie ještě více zčervenala, její obličej tak barevně připomínal lem Kitiina hábitu.
„Já předtím myslela Zapovězený les, tam určitě najdeme nějakou mýtinu, na které nikdo ještě nikdy nebyl.“ Vysvětlovala „Stačilo by, abychom se tam vykradly za úplňku a bylo by to.“
„Zbláznila ses!“ Tentokrát se zhrozila Amy „vždyť jsou tam prý vlkodlaci! Já rozhodně při úplňku nikam nepolezu a do Zapovězeného lesa, už vůbec ne.“
„Ale Amy!“ Protočila modré oči nad její reakcí „to jsou jen povídačky, aby odradili studenty, přesně od takového courání. Nic víc.“
Amy vypadala, že by se chtěla hádat a proto Kita rychle pokračovala v předčítání dalšího postupu: „Mezitím, co budete vyčkávat na příchod bouře, musíte každý východ a západ slunce umístit špičku hůlky ke svému srdci a pronést zaklínadlo: Amato Animo Animato Animagus. Pokud budete toto zaklínadlo opakovat dostatečně dlouho, nastane čas, kdy po dotyku hůlky ucítíte tlukot druhého srdce. Nesmíte se zaleknout a vytrvat stále dál, dokud nepřijde bouře. Jak mile přijde, a na nebi se objeví první blesky, vydejte se na místo, kde jste zanechali lahvičku a jestliže budete mít štěstí a veškeré předcházející kroky jste vykonali správně, najdete v ní krvavě rudý lektvar. Pak přiložte svoji hůlku k srdci, znovu proneste zaklínadlo: Amato Animo Animato Animagus a vypijte obsah lahvičky. Celé tělo vám zaplaví pálivá bolest, v uších vám bude znít zdvojený tep a tělo se ocitne v jednom ohni. Nesmíte však projevit žádný strac,h a když vše vykonáte správně, v mysli se vám zjeví podoba zvířete, do kterého se proměníte.“
„ Fuj to zní hrozně.“ Oklepala se celá zděšená Rosie, které jen při té představě naskakovala husí kůže a chlupy na zátylku se jí ježily.
„Zní to hrozně, ale né složitě.“ Amyino obočí bylo zkřivené v jasném zamračení, když si znovu starý kus papíru prohlížela „nepřipadá vám?“ Popostrčila jej směrem k ostatním dvěma, které byly usazené naproti ní.
„Jak to myslíš?“ Nechápala Kita.
„Tak, že je to prostě moc jednoduché.“ Vysvětlovala „jen seznam věcí a jedno zaklínadlo. Nic víc!“
„A jak jinak by to mělo vypadat?“ Rosie znovu vyvalila oči „za stálého míchaní přidejte oko staršího z jednovaječných dvojčat albínských trollů, kterého jste holýma rukama zabili a zbavili všech chlupů v noci Jarního slunovratu?“
„Přesně tak,“ Veškerý Rosiin dusivý smích zanikl, když s jejím naprosto nereálným postupem brunetka souhlasila „vám to opravdu nepřipadá až moc jednoduché? Vždyť nám sama profesorka McGonagallová vyprávěla jak je to velmi obtížné?“
„Jenže ona nás chtěla donutit, abychom její hodiny brali vážně.“ Protočila Rosie oči v sloup „Nikdo totiž nedával pozor, když vysvětlovala, proč je špatně, že má tabatěrka Justina Finch-Fletchra vousky a ocásek a když už jsme u něj, všimly jste si jak má krásné oči?“ Rozplývala se.
„A jak, když jsem ho nikdy neviděla?“ Zavrtěla hlavou Kita, která si neuměla ani přiřadit jméno k jeho obličeji. Rosie však byla stále ponořena do růžového oparu a tak ji nevnímala: „Jako ta nejemnější čokoláda.“
„Jo já vím,“ Na rozdíl od černovlásky Amy dobře věděla o kom to znovu básní „řeklas to mě i jemu hned několikrát! Ten chudák si od tebe chtěl opsat úkol z Astronomie a tys mu stihla vyjmenovat dvacet důvodů, proč vaše děti budou těmi nejkrásnějšími na světě.“ Až tohle konečně dokázalo Mrzimorku vyrvat z jejich představ a ona opět rudla, jen při vzpomínce jejího úplného ztrapnění. Byla to úplně první příležitost, kdy s ním mohla mluvit a ona vyvedla takovouto koninu. Už nikdy se mu nebude schopná podívat do té jeho nádherné tváře. Amy, která tehdy seděla vedle ní, jelikož měly znovu spojené vyučování málem, umřela smíchy. Nikdy jí to nezapomene!

„I kdyby, tak to stejně nemění nic na faktu, že je to, až směšně lehké!“ Stála si Amy stále za svým „kde jsou nějaké požadavky na um kouzelníka? Na jeho schopnosti anebo čáry? Jediné, co by měl být problém je časová náročnost, ale i suroviny nejsou kdovíjak obtížné na sehnání. Vždyť se tohle dá v pohodě zvládnout za jeden školní rok!“ Nechápala to. Jak je možné, že je tedy tak málo zvěromágů? Je snad celá ta nepříjemnost s registrací všem tak moc na obtíž anebo je podobných spisů pomálu a ony mají jen tu výhodu, že se nacházejí v institutu s takto vybavenou knihovnou? Kdyby však někdo prahnul po poznání onoho kouzla, tak moc jako ony, byla by jeho nedostupnost taková překážka?
„O to lépe pro nás ne?“ Nechápala Kita „Vždyť ses chtěla mermomocí stát zvěromágem, tak proč se ti nelíbí postup, díky kterému to zvládnete ještě tenhle školní rok! Pochybuji, že by si někdo dával tu práci a padělal něco takového. Proč?“ Odpovídala na její nevyřčenou otázku „ale jestliže se ti i přes to zdá moc snadné, ještě stále se na to můžete vykašlat. O nic přeci nejde.“ Parodovala její vlastní tón hlasu.
„NE!“ Vyjekli obě sborově, a Rosie rychle hmátla po postupu, jako by se bála, že by ho Kita vyhodila. A ještě že tak učinila, protože se za nimi vzápětí ozval nedůtklivý hlas: „Co tady děláte?“ Všechny tři nadskočily, když se za nimi z ničeho nic zjevila Mira. Ta se k nim neslyšeně přikradla a nyní se natahovala, aby nahlédla Kitě přes rameno. Kus papíru byl však bezpečně schován v Rosiině náručí. Ta si ho ochranitelsky přitiskla k hrudi a Miru zpražila nenávistným pohledem: „Co tady chceš Lemaire?“
„Co bych ve Velké síni asi tak chtěla, Bloomová?“ Nadzvedla své dokonale vytrhané obočí „je vidět, že ses opravdu dostala do správné koleje.“
„Vypadni, Miro, teď na tebe nemáme náladu.“ Nakázala Kita zprudka a otočila se na bloncku, která stále stála za ní, a nevypadalo to, že by se v blízké době chystala k odchodu.
„To je mi líto, ale je čas snídaně a vy sedíte u stolu, kde nemáte!“ Sladce se na ně usmála a přisedla si přímo vedle Kity, která se celá znechucená odsunula stranou.
„Tak teď laskavě zvedněte své zadky a koukejte mazat ke svým kolejním stolům.“ Znovu se jí na obličeji objevil přeslazený úsměv a ještě medovějším hláskem jim přikázala, aby odešly. Amy s Rosie tak věnovaly Miře poslední vražedný pohled, nežli se konečně zvedly a odcupitaly ke svým vlastním kolejním stolům.
***
Když nastal listopad, přišlo s ním i typické sychravé počasí. Čím dál více pršelo a pozemky školy se měnily v jednu velkou louži plnou bahna, ve které skotačili studenti všech ročníků. Jinovatka každé ráno pravidelně pokrývala prochladlou zem a první sněhové vločky se snesly k zemi již minulé úterý. S těmi neustálými bouřkami by se krok s ponecháním lahvičky někde hodně daleko a počkání než přijde bouře, dělal jedna báseň, ale ony se zasekly již u prvního kroku. Netušily, totiž, kde mají vzít lístek mandragory a jediná Rosie dokonce věděla, co to vlastně ona Mandragora je. A tak vzala Amyina dřívější slova o celkové lehkosti tohoto postupu zasvé.
„Viděli jste dneska Snapea?“ Vybíhala pohyblivé schody po dvou a byl jen obrovitánský zázrak, že se ještě nestihla natáhnout. Vracela se zrovna z knihovny, ze které slíbila, že si vypůjčí obrovitánskou bichli, ve které viděla kapitolu právě o těchto čarovných rostlinkách, když ho zahlédla. Nyní se hnala všechny ty schody nahoru, aby dostihla své kamarádky.
„Koho?“ Zarazila se vpůli kroku Kita a nechápavě na ni zírala.
„Snapea!“ Opakovala Rosie a hlasitě sípala. Musela se přidržet kamenné zdi, aby se mohla rozdýchat po takovém sportovním výkonu.
„No ano, ráno jsme s ním přeci měly hodinu,“ Zatvářila se nechápavě i Amy „strhnul ti přeci dva body a mě ještě o tři víc, i když jsem tentokrát umíchala lektvar dobře, to už si nepamatuješ?“
„A nepřišlo ti divné, že celé vyučování seděl, i když milerád šikanuje studenty hezky zblízka, protože miluje pach strachu.“
„No ano, bylo to trochu divné.“ Souhlasila „řval po mě přes celou třídu, bylo to ponižující.“
„I při naší hodině seděl.“ Uvědomila si i Kita „Neville opět roztavil svůj kotlík, myslím, že tenhle ročník už pátý a s ním to ani nehlo.“
„To protože Snape kulhá, a nechce, abychom to věděli!“ Vychrlila ze sebe spěšně hnědovláska „Viděla jsem ho, jak jde po chodbě a pěkně kulhal. Nohu měl celou ovázanou.“
„Co se mu asi tak stalo.“
„A není to jedno.“ Pokračovala Kita ve výšlapu do horních pater, kde se měla konat další z mnoha přednášek „Konečně dostal, co si zaslouží. Doufám, že aspoň dostane pěknou otravu krve.“ Pronesla chladně, když jí Amy dobíhala.
„A nemělo by tě zajímat spíš, co ho mohlo pokousat?“ Rosie zůstala stát na odpočívadle, kde je předtím doběhla „protože já tady na hradě znám jen jedno zvíře, co by to mohlo udělat.“ Dořekla a obě dívky znovu zamrzly ve svých krocích.

S blížící se sobotou si na tento incident již ani jedna nevzpomněla. V sobotu se konečně měl hrát první turnaj ve famfrpálu, který tak měl zahájit celou sezónu. A Kita se nemohla dočkat. Vždy tento sport milovala a byla opravdu velmi zklamaná, když se dozvěděla, že prváky jednoduše do školního družstva neberou. Přišlo jí, že na madam Hoochovou udělala dost dobrý dojem při první hodině létání, o to víc byla však zklamaná, když se právě toto nařízení dozvěděla. Bylo by super hrát za Nebelvírské školní družstvo, ale na to si musí ještě nějaký ten rok počkat. O to více byla zklamaná a naštvaná, když se rozneslo, že Harry Potter je ve školním týmu. Jak, proč, cože? Nechápala to, a kdyby jí madam Hoochová neřekla tato pravidla osobně, nevěřila by. Jak je možné, že Harry Potter je ve školním famfrpálovém týmu, když je ve stejném ročníku jako ona? Tohle opravdu nebylo fér. Když ho tehdy McGonagallová odvedla z jejich úplně první hodiny létání, hřálo jí u srdce zadostiučinění, že konečně na své vychloubání dojede, den mohl být ještě lepší, kdyby s sebou McGonagallová přibrala i Malfoye, který celý incident vyprovokoval. Myslela si tehdy, že jej třebas konečně vyloučí, když ho však i následujícího dne viděla u snídaně, řekla si, že třebas jen dostal školní trest. Ne, úžasný a všemi milovaný Harry Potter nedostal ani školní trest ani vyhazov, ale rovnou místo chytače v týmu. To opravdu nebylo fér…
Náladu jí nakonec nespravil ani zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem, na který se tak moc těšila. Jediná uspokojivá chvíle nastala, když Harryho málem shodilo jeho vlastní koště. Její škodolibost jí však karma vzápětí vrátila: „Harry Potter chytl zlatonku! Harry chytl zlatonku!“ řval nadšený hlas Lee Jordana, který ve vší té vřavě, která vypukla v hledišti Nebelvíru, zanikal. Harry Potter chytl zlatonku, vlastně se jí skoro udusil, ale to bylo všem jedno. I když toho dne Nebelvír vyšel jako vítěz, jí to pranic netěšilo. Jediné co cítila, bylo palčivé bodání žárlivosti nad Harryho úžasností. Jak moc by si přála být na jeho místě.
***
„Mandragora neboli Pokřín lékařský, je velmi jedovatá rostlina, jejíž hlíza připomíná lidské novorozence. Ve středověku byla spjatá s mnoha legendami, kdy se za její pomoci prý dala léčit neplodnost či rostla pouze pod šibenicí zalévána krví vrahů a zlodějů. Madragora je však nejvíce charakteristická díky jejímu pronikavému křiku, který v případě dospělých jedinců dokáže zabít i dospělého kouzelníka. Jejich sazeničky jsou však neškodné a při neopatrné přesadbě dokáží pouze způsobit ztrátu vědomí. Také obsahuje velmi silné halucinogenní látky, které po pozření vyvolávají halucinace a nevolnosti.“ Předčítala Rosie nahlas slova, která vyhledala ve velké tlusté bichli věnované všemožným magickým rostlinám, „no není to úžasné?“ Karamelová očka jí zářila nadšením, když od knihy konečně vzhlédla.
„Jooo – super.“ Snažila se Kita, aby její hlas nezněl příliš znuděně. Jí samotné toto nepřišlo vůbec fascinující anebo úžasné, tak jak Rosie zřejmě ano. Prostě kytka, co vypadá jako mimino a vyvolává silné halucinace. No a co? Její nálada se od minulého týdne, kdy byla svědkem úžasného úspěchu Harryho Pottera, nezlepší ani o špetičku.
„Dokáže zabít pouze pomocí svého křiku?“ Amy sedící vedle ní byla fascinovaná stejně jako její kamarádka „jak je to možné?“
„Netuším, ale myslím, že mi o něčem takovém říkala profesorka Prýtová, když se semnou ještě byla ochotná bavit. Jejich odvar se prý používá při zkamenění.“ Zoufala si nad faktem, že ještě stále nebyla schopná najít odvahu ani příležitost, aby se za své nedávné chování madam Prýtové dostatečně omluvila. Čarodějka ji tak při každé příležitosti okatě přehlížela a bylo jedno, jestliže se hlásí jako jediná z celé třídy. Vždy raději vyvolala Nevilla Longbottoma.
„Třebas jí má ve svém soukromém skleníku?“ Napadlo Amy „bylas v něm někdy?“
„Ne.“ Zavrtěla sklesle hlavou „nikdy mě tam nevzala a už asi ani nevezme, to by se musel stát zázrak, kdyby ano.“
„A víš aspoň, který z nich je její?“ Konečně jejich rozhovorem začínala být zaujatá i Kita, které bylinky a další zelená havěť pranic neříkala „už jednou jsme porušily školní řád a vloupaly se někam, kam se nesmí. Kdybys zjistila, jaký to je skleník, nebyl by to takový problém, jako vloupat se do hlídané části knihovny.“
„A ty si myslíš, že její skleník nebude hlídaný? Musí tam mít hromadu kytek, ke kterým se normální studenti nikdy nedostanou!“ Nesouhlasila však Amy.
„Ale prosím tě,“ Skoro se v ten moment rozesmála Kita „ Kdo by očekával, že by se někdo vloupal zrovna do skleníku? Vždyť takové hovadiny zajímají jen Mrzimorské a ty jsou moc velcí srabi a poctivci nato aby něco takového udělali. Nic ve zlém, Rosie.“ Otočila se rychle na svoji kamarádku s křečovitým, omluvným úsměvem, když si všimla, jak se jí obočí zakabonilo.
„Je mi to líto, ale je to tak,“ Pokračovala dále „pochybuji, že by byl nějak lépe chráněný.“
„Kita má pravdu.“ Rosiino ukřivděné zamračení nemohlo být větší, když se na stranu Kity přidala i Amy.
„Mohla bys zjistit, jaký je to přesně skleník?“ Na ty zelené oči se však nešlo zlobit „Jen bychom si rychle natrhaly pár lístků a hned byly pryč.“ Pokračovala se svými prosbami ,Amy.
„Fajn…“ Zabručela nakonec celá rozmrzelá a velkou bichli zaklapla.
***
Jejich usilovné šmejdění však brzy překazily nadcházející Vánoční prázdniny. Omámeny tím, že konečně našly návod, který by měl být funkční, protože kdo by dělal podvrh a dal si tu práci, aby jej napsal latinsky, si vlastně ani neuvědomily, že jsou Vánoce za dveřmi. Plně si jejich příchod uvědomily, až ve chvíli kdy se musely rozloučit, nebo spíše doprovodit Rosie na nádraží, pomoci jí nastrkat její objemné zavazadlo do červeného Bradavického expresu, zamávat jí na cestu a uronit nějakou tu slzičku, aby se neřeklo. Rosie jako jediná plánovala Vánoční svátky strávit doma se svojí rodinou. Kita byla, rozhodnutá strávit Vánoce v Bradavicích již ode dne jejího příjezdu, o to více jí však překvapilo, že Amy zůstala také. Její rodina jí od osudného zařazení nenapsala jeden jediný dopis a tak dobře věděla, že s oslavením svátků jako jedna velká šťastná rodina nemůže počítat. Když nad tím tak přemýšlela, Amy samotná za celou dobu také žádný dopis nedostala, ale do této doby to přisuzovala spíše tomu, že Amy jednoduše není dostatečně obeznámená se soví poštou. Poznání jí zasáhlo, až ve chvíli, kdy se společně šouraly po namrzlé a zasněžené stezce nazpět k hradu. Amy na tom zřejmě byla stejně jako ona sama a také se stala pomyslnou černou ovcí rodiny. Do té doby by nevěřila, že se může stát někdo vyvrhelem, jen proto, že je čaroděj. Amy si však při několika příležitostech stěžovala, že vztah její matky po tomto zjištění citelně ochladl – její matka se jí bála a nebýt toho, že jí byla vymazána paměť jako všem, u koho hrozilo prozrazení kouzelnického světa, jistě by ji již dávno vydědila anebo upálila. Takto si Amy bude muset počkat, až na návrat po skončení školního roku a její opětovné navrácení paměti. Ministerstvo přeci nebude riskovat, že nějaký pověrčivý fanatik okamžitě poběží rozhlásit, že čarodějnice v dobách středověku a raného novověku nebyly poraženy. Dobře chápala, jak vypadá nenávist která je směřována k mudlům a mudlorozeným kouzelníkům, ale s tímto se setkala prvně a opravdu nevěděla, jak by na toto poznání měla reagovat. V ten moment by nejraději dívku pevně objala a už nikdy nepustila, jenže obavy jí to nedovolily.

Vánoce v Bradavicích byly jedním slovem kouzelné. Chodby hradu byly vyzdobené všemožnými řetězy, zlatými a skleněnými ozdobami všech velikostí i tvarů a perníkových laskominek, kterými byly vyzdobeny různé části hradu. Vždy, když jste si nějaký ten kousek uloupli, jako kouzlem se objevil další. Všemu tomu dominovala obrovitánská borovice, která zabírala pomálu polovinu Velké síně. Jen pramálo studentů se rozhodlo setrvat v Bradavicích a tak čtyři kolejní lavice nahradila jedna, zato, ale pořádně dlouhá, aby se k ní mohli vměstnat všichni studenti bez ohledu, ke které koleji náleželi. Když začala velká hostina na počest Vánoc, Kita s Amy se tak ocitly sedící mezi Georgem Weaslyem a jedním z mnoha studentů Zmijozelu. Weasleyovic rozsáhlá rodina ani úžasný Harry Potter domů také neodjeli a tak měl Hagrid a Filch plné ruce práce neustálým naháněním dvojčat a připomínaní jim, že školní zábradlí neslouží jako skluzavka a už vůbec neslouží schodiště jako bobová dráha. Při hostině byl stůl obtěžkán spoustou všemožné jídla, které báječně vonělo, až se zbíhaly sliny. Byla zde hromada pěkňounkých vykrmených krocanů, pečené mrkve, máslového hrášku a báječného perníčky všeho druhu. Mezi tou spoustou a spoustou jídla pak byly rozházené stovky kouzelnických žabek, za které když se zatáhlo, nejenom, že z nich vyletěl různobarevný oblak kouře a sprška konfet, ale i všemožné věci od malých blbůstek, až po velké a zřejmě dosti drahé dárky. Kita opět zaskřípala zuby, když Harrymu, který seděl naproti ní, přistála v klíně úplně nová kouzelnická sada šachů, za kterou by jistě Amy, která jimi byla posedlá, zabíjela.
Když se hostina nachýlila ke svému konci, byli všichni nesmírně unavení, spokojení a hlavně přejedení. Slavilo se dokonce i u profesorského stolu, kde se víno nalévalo proudem a takto uvolněný celý profesorský sbor, již dlouho neviděli. Vedle Brumbála, který si narazil místo svého typického špičatého klobouku květinový čepec a zarudlé profesorky McGonagallové, dokonce i zachmuřený Snape vypadal, že si toto sváteční veselí užívá. Kolem krku měl pečlivě omotanou Nebelvírskou šálu, kterou ho před malou chvílí obdaroval samotný ředit, který mu ji velmi ochotně obmotal kolem krku a pečlivě zavázal, aby se z ní nemohl vyvléct. Jelikož i on popíjel, zřejmě mu to pro jednou bylo úplně fuk a tak se stejně jako i jeho kolegové usmíval a užíval si té pohody, kterou jim poloprázdné hradní zdi Bradavic přinášely.

Vánoční prázdniny uplynuly jako velká voda a nastalo druhé pololetí. Rosie se první den školy konečně vrátila obtěžkána kupou dárků, které ostatním dvěma přivezla a hlavně nesmírně šťastná, že se jí konečně od Hannah Abbottové podařilo vypátrat, který ze spousty velký skleníků je ten profesorky Prýtové. Jejich plánu na získání lístků mandragory tak nic nestálo v cestě. Nic, až na tu tunu domácích úkolů a zkoušek, kterou na ně profesoři navršili hned po skončení prázdnin, jako by se báli, že přes ně zameškali moc času. Uběhly proto skoro další dva měsíce plné nočního ponocování, dělání úkolů a úmorného učení, nežli se jim konečně podařilo dostat se k prvnímu kroku jejich plánu.
***
„Znova si projdeme celý plán!“ Amy zběsile chodila od jedné strany masivní dřevěné knihovny ke druhé. Blížila se doba večerky a tak byla knihovna liduprázdná. Dokonce chyběla i knihovnice samotná, kterou ani jedna od incidentu s Kitou a záchvatu profesorky věštění neviděla. Když o tom tak přemýšlely, neviděly ani jednu z nich. Třebas je konečně věčně stresující práce dohnala k podání výpovědi anebo na protialkoholní léčení?
„Amy! Procházely jsme si ho už nejmíň šestkrát, nepanikař!“ Kita seděla rozvalená v jednom z mnoha křesel a začínala ztrácet trpělivost. To neustálé chození sem a tam ji začínalo lézt na mozek.
„Musíš se uklidnit.“ Radila i Rosie „když budeš vyšilovat ničemu nepomůžeš.“
„Já jsem naprosto klidná,“ Hájila se, ale v hlase jí zazníval podtón stoupající hysterie, který nedokázala potlačit, „jen mám ráda, když jsou věci pod kontrolou. Je lepší projít si všechny kroky a počítat i se všemi scénáři, kdyby se něco pokazilo.“
„Už jsme si ho s tebou, ale procházely skoro celý večer. Není na tom nic složitého. Prostě se po večerce vykrademe ven, dostaneme se až ke skleníku a co možná nejrychleji otrháme úrodu profesorky Prýtové. Do rána budeme zpátky ve svých postelích a nikdo si toho nevšimne. Pak můžeme řešit další kroky návodu. Je to úplně jednoduché!“ Kita nebyla schopná zamaskovat své podráždění.
„Ale co když nás někdo načape, co pak?“ Nesouhlasila s ní Amy. Jí tento brilantní plán nepřipadal tak dokonalý jak si ostatní myslely. Ne, byl až moc jednoduchý a to byl problém. Jednoduché plány nikdy nevycházejí, tak jak by měly! „co když na nás přijde Filch jak jeho přesvědčíme, že jsme nechtěly krást, když nás načape venku a ještě k tomu po večerce!?“
„Filch se ven určitě podívat nepůjde a jestliže ano, určitě se nikde nebude courat potmě. Jako tehdy na Astronomické věži si bude svítit lucernou. Ve tmě ho nepřehlédneme.“
„Dobře a co když narazíme na něco, co se přijde podívat ze Zapovězeného lesa?“ Nenechala se však tak rychle ukonejšit.
„A co přesně by se na nás mělo jít podívat, jak otrháváme bylinky, co?“ Rozesmála se jejím obavám Kita. Její skřípavý smích však dokázala již tak popuzenou a vystrašenou hnědovlásku ještě více naštvat. Amy se zamračila, a dala si ruce v bok, jako vždy když se chystala obě poučit o tom, jak jsou vlastně hloupé a ona je geniální Havraspárské dítě:
„Teď se směješ, ale pak, až na nás vyletí nějaký vlkodlak, budeš určitě utíkat jako první!“ Stále se mračila a uraženě nakrčila nos „já chci být jen připravená na vše, co se může podělat. Tenhle nápad se mi moc nelíbí, už nyní mám zvláštní bolení žaludku a dneska ráno mi bolelo pravé koleno! Určitě se něco pěkně pokazí!“
„Kolik ti je 60, že máš bolesti kloubů jak stará?“ Její obavy však ani jedna z nich nebrala vážně.
„Říkám vám, že mám pocit, že se stane něco opravdu hrozného!“ Znovu se zatvářila uraženě „až nás něco venku sežere anebo nachytá Filch, budu moct konečně hrdě prohlásit: já jsem vám to říkala.“ Odpovědí jí však byl pouze další záchvat dusivého smíchu, který se obě její kamarádky jen marně snažily udržet pod kontrolou. Bylo to jako by mluvila do velmi staré a oprýskané zdi a možná i ta by ji brala daleko vážněji, než ta dvě košťata před ní.
„Agnosco fortunam Carthaginis.“ Roztřesenýma rukama si zajela ke kořenům vlasů a uraženě našpulila ústa. Dnešní noc dopadne špatně, to cítila hluboko ve svých kostech.

Jejím obavám se nepřestávaly tichounce pochechtávat ani, když konečně nadešla hodina D. Přibližně kolem druhé hodiny ranní, kdy už celý hrad spal tvrdým spánkem, se všechny tři jako myšky vykradly ze svých postelí a společenských místností. Sraz byl naplánován do Vstupní síně, kterou je tenkrát přivedla profesorka McGonagallová, při jejich úplně prvním dni v Bradavicích. Trvalo dalších skoro deset minut, nežli se v ní všechny konečně sešly. Deset úmorně dlouhých minut, kdy v ní musela čekat Rosie úplně sama, jelikož její společenská místnost k ní byla nejblíže. Deset delších minut ve svém krátkém životě snad nezažila. Po celou dobu byla schována za jednou z mnoha kamenných soch, které chodbu lemovaly a děsila se každého zvuku nebo mihnutí stínu. Hned co se konečně obě objevily, bojovala sama ze sebou, aby se jim nevrhla kolem krku a pevně je neobjala, jakou v ten moment cítila úlevu. Bála se, že by je po jejich cestě dolů mohl chytit Filch anebo některý z mnoha duchů, kteří čmuchali kolem. Nic z toho se však naštěstí nestalo a ony se mohly vyplížit do zimy a ticha noci.

„Dneska je hrozná kosa.“ Stěžovala si Amy, když rychle probíhali kolem hradu směrem, kde byly školní skleníky namačkány jeden na druhého u vysokých zdí. Pod nohama jim přitom křupala zmrzlá tráva. Tato noční námraza tak byla jedinou připomínkou odcházející zimy, která se pomalu ale jistě měnila v jaro. Sněhová pokrývka již dávno roztála a příroda kolem hradu se opět začala zahalovat do zeleného hávu. Všech osm skleníků se nacházelo, až vzadu na pravé straně. Při hodinách bylinkářství zde byly tolikrát, že si cestu pamatovaly zpaměti a černočerná tma všude kolem nich je nikterak nezpomalovala. I proto k nim doběhly v rekordním čase.
„Alohomora.“ Pronesla šeptem Kita, když zjistila, že skleník je zamčený. Starý zámek zarachotil a dveře se otevřely. Rychle vpadly dovnitř a mžouraly kolem sebe. Prosklenou střechou i stěnami by během dne jistě proudilo hřejivé denní světlo, ale nyní propouštěly jen děsivou černočernou tmu venka.
„Lumos.“ Špitla Amy a na konci její hůlky se rozžehla drobná jiskřička světla, která okamžitě naplnila celý skleník tolik potřebným světlem.
„Dělejte!“ Nakázala ostře „jsme v proskleném skleníku, z hradu nás může někdo zahlédnout!“
„Rosie dělej, najdi tu kytku a vypadneme.“ Kita se rozběhla do jedné z mnoha uliček pokryté všemožnými rostlinami všech velikostí i tvarů. Po podlaze se plazili všemožné úponky, které pokrývaly drobné lístečky, květy, ale i ostré trny. Na opačném konci byla vysazena květina, která svojí velikostí zabírala skoro polovinu prostoru a její velmi dlouhé šlahouny si již začínaly prorážet cestu ven, okenními tabulky střechy. Dále zde byla řada železných květináčů, do kterých byly zasázené nádherné květiny, které ve tmě slabounce světélkovaly a voněly jako medové koláčky. Když se k nim však Amy natáhla, aby si mohla přivonět zblízka, květina po ní bleskurychle chňapla a málem se jí zakousla do špičky nosu. Amy polekaně vyjekla, padla dozadu a stále světélkující hůlka se odkutálela pryč.
„Co to děláš?“ Vynořila se Rosiina hlava ze spleti rostlin o pár řad dále.
„Nic, lekla jsem se. Ta kytka mě chtěla sníst.“ Oprašovala ze svého hábitu hlínu a pokoušela se nahmatat hůlku, která se jí mezitím zakutálela pod jeden z řad vyvýšených záhonů.
„Už jste je někdo našel?“ Houkl k nim hlas Kity z druhé strany. Ta právě marně bojovala s popínavou rostlinou, do které se při své nešikovnosti stihla zamotat. Květina se urputně držela jejího hábitu a odmítala se ho vzdát, jako by na tom závisel její vlastní život.
„Jak ji vlastně poznáme?“
„Mám je!“ Místo odpovědi však radostně zahalekala Rosie a divoce na ně mávala, aby jí v tom šeru zahlédly. Na nic nečekala, rychle se sehnula k malému záhonku a začala jej očesávat. Za minutu byly všechny její kapsy hábitu naplněny listím dospělých mandragor a všechny tři si to spokojeně štrádovaly stejnou stezkou, kterou od hradu dříve přišly.

„Konečně můžeme přejít k dalšímu kroku.“ Radovala se Amy, které konečně polevil bol jejího žaludku. Nic hrozného se jim nestalo a z lupu se vrátili úspěšně. Přeplněné kapsy Rosie jsou toho dobrým důkazem. Přeci jen se obávala zbytečně a nakonec na ně nikdo nepřišel. Nyní budou moci konečně přejít k druhému kroku celého postupu, který bude však daleko obtížnější, jelikož si není jistá, jestli celý měsíc vydrží s listem Mandragory ve svých ústech. Tento krok by se krásně dělal právě o Vánočních prázdninách, jelikož by po nich nikdo nic nechtěl a ony by tak měly klid sami pro sebe. Svoji příležitost však prošvihly a nyní si musí nést následky. Vůbec si nedovedla představit, jak by to dokázaly celý měsíc zvládnout, ale když nyní úspěšně zvládly toto, další krok snad nebude takový problém, ne? Stále ještě nemohla uvěřit tomu, že se jim jejich noční lup skutečně vydařil a nikdo je neodhalil. V žilách se jí znovu začínala rozlévat ta opojná vlna adrenalinu, který byl tentokrát smísen i s vlnou pýchy a vlastní hrdosti, že se jim konečně něco vydařilo. Všechno bylo však moc krásné, nato aby to takto zůstalo i nadále a její koleno se nikdy nemýlilo.
„Copak to tu máme?“ Ozval se skřípavý hlas do ticha noci a ony zamrzly ve svém pohybu. Amyinými žilami, tam kde ještě před malou chvilkou koloval adrenalin, se nyní rozléval nefalšovaný děs, který štiplavě pálil, když strnuly ve svém pohybu a vzhlédly. Zjistily totiž, že na kamenných schodech vedoucí k hlavní tepané bráně hradu stojí Filch. Rozžehnutá lucerna mu ozařovalo jeho vrásčitou tvář, na které hrál široký, děsivý úsměv od ucha k uchu, který se ještě více protáhl, když spatřil jejich pobledlé obličeje.
„Myslím, že vaše noční procházka bude profesorku McGonagallovou velmi zajímat.“ Pronesl medovým hlasem „velmi, velmi zajímat.“
„Já jsem vám to říkala. Koleno nikdy nelže.“ Byla poslední slova, která do ticha noci zazněla, nežli se za nimi zabouchla vstupní brána hradu, jehož světla jim ještě nikdy nepřipadala tak děsivě chladná.