Memento mori

Být neregistrovaný zvěromág Kita nikdy nebrala jako výhodu anebo něco, na co by zkrátka měla být pyšná. Jako malé dítě byla myšlenkou proměny do zvířete a volného pobíhání po okolí naprosto uchvácena. Jak prozradila i svým kamarádkám, milovala představu té volnosti, kdy se člověk může oprostit od svých „lidských“ problémů a na libovolnou dobu být něčím jiným. Může se jen tak proběhnout po lese, hrabat se v popelnici plné odpadků anebo špehovat své přátele i nepřátele, přesně jako její matka ve službách Pána zla. Její matka však tuto schopnost nevyužívala jen pro jeho rozmary, ale měnila se do podoby velkého netopýra černého jako noc, když byla Kita ještě malé škvrně a často jí létala, kolem kolébky, aby dítě zabavila. Malinkatá Kita se vždy urputně sápala malýma tlustýma ručičkama a ještě tlustějšími prstíky, po netopýrovi ve snaze jej zachytit do drobných pěstiček. Byly to jediné časy, na které Kita vzpomínala ráda. Sama si z nich pamatovala pramálo, ale barvité vyprávění jejich příbuzných na všech rodinných oslavách a tlustá rodinná alba končící jejím devátým rokem života, jí její paměť dokázala dostatečně nahradit. Jenže to vše byly jen naivní dětské fantazie, které se brzy střetly s krutou realitou prokletí jejího rodu. Bylo to až absurdní, jak se její pohled na zvěromágství změnil po její úplně první přeměně. Již to nebylo to úchvatné a magické cosi, co jí do té doby zůstalo odepřeno a ona se tak moc snažila, aby tento um ovládla. Ne, díky kořenům její rodiny se z něčeho magického, ale v kouzelnické komunitě skoro až běžného, stal naprosto odporný zážitek. Kita by dala veškeré bohatství ukryté v jejím soukromém trezoru, za to, aby mohla vrátit čas a napravit to všechno, co tak moc, té osudné noci posrala. Stačilo, aby se jednou jedinkrát zachovala, tak jak po ní její rodina požadovala a Thomas by mohl žít. Žádné pověry ani báchorky by se té noci nemusely ukázat jako děsivě skutečné a ona by sice stejně přišla o svého jediného přítele, ale mohl by žít. Takto o něj přišla navěky.
I proto se zařekla, že svoji chlupatou výhodu nebude nikdy aktivně využívat. Za těch pár let, které uplynuly od první přeměny, si dokonce ke svému druhému vlčímu já vypěstovala skoro až nenávist. Té, noci, kdy prvně zaznamenala Chloupkovu přítomnost, bojovala sama se sebou, aby v sobě vlka potlačila. Zařekla se přeci, že se již nikdy nepromění, ale neslyšný nářek a pach smutku jí roztříštil veškeré její odhodlání a ona se po několika letech znovu proměnila. Samotnou jí překvapilo, jak se její forma za celou tu dobu změnila. Připadalo jí, že její vlčí podoba je mohutnější, nežli tomu bylo naposledy a byla si naprosto jistá, že takto chlupatá rozhodně před tím nebyla.

Toto bylo jen několik málo důvodů, které Kitu nakonec přesvědčily, že dokonce ani Amy s Rosemary nepotřebují vědět, co vlastně dokáže. Moc se bála, že by ji nakonec vtíravé otázky Rosie a vyčítavé oči Amy dokázaly donutit, aby jim prozradila celou pravdu, stojící za jejím naučením tohoto nadání a odhalily by tak její absurdní lež, kterou jim navykládala. Když byla však zahnána do kouta a donucena prozradit jim předem nacvičenou pololež, vypadalo to, že jí dívky uvěřily. Zůstala sedět celá opařená, když ani od jedné nepřišli otázky typu: „Proč na to nezareagovalo ministerstvo?“ „Jsi přeci nezletilá!“ „Jak ses to mohla naučit tak rychle, když jsi ještě nechodila do školy a neměla hůlku?“ Nepřišly ani žádné vyčítavé pohledy, pohledy plné odporu anebo ztráta jejich přátelství. Kita si nejdříve myslela, že snad slyšela špatně a třebas zemřela na šok, který jí jejich reakce způsobily, protože jednoduše moc dlouho žila v bublině naplněné pohrdáním k vlastní osobě, když prvně uslyšela Amyina slova. Ale hnědovláska, která seděla naproti ní v hořčicově zbarveném křesle byla skálopevně přesvědčena o tom, že i ona se chce naučit zvěromágství. To však Kita rázně odmítla, jelikož dobře věděla jak moc je to nebezpečné pro nezkušené kouzelníky a to ony rozhodně byly. Ve škole nebyly přeci ani měsíc a jediné, co zatím na všech hodinách probírali, byly úplné směšné základy, jako bylo správné držení hůlky, švih rukou anebo ty nejjednodušší formule a lektvary. Jak jim měla, ale vysvětlit, že je to pro ně moc nebezpečné, když jim právě sama nakecala, že ona to zvládla na výbornou v mnohem mladším věku? Ony možná této lži přeci jen uvěřily, ale rozhodně z toho ještě nebyla venku a její pečlivě vystavěné lži se mohly každým okamžikem rozpadnout, jako domeček z karet.
***
Amy s Rosie se ze strachu, že naleznou něco podobného anebo nedej bože ještě hrůznějšího, nežli byl Chloupek již po zbytek doby, co jim z jejich systému vyprchával pokažený lektvar, neodvážily na další malou výpravu. Veškerou svoji zbývající energii proto obrátily k přemlouvání a podlézání Kitě, která si tvrdošíjně stále stála zatím, že je ničemu rozhodně vyučovat nebude. Nechápaly to. Co je na tom tak špatného, že je to nechce naučit? Rosie dokonce začínala tvrdit, že je Kita prostě jen pyšné dítě z čistokrevné rodiny, které chce být alespoň v něčem lepší než ostatní, i přesto, že kam chodí, rozhlašuje pravý opak a jednoduše si to chce nechat pro sebe. Samozřejmě se toto nikdy neodvážila Kitě říci přímo do očí, ale plně si vystačila s otravováním Amy.
„Lhala nám.“ Pronesla šeptem, aby je nikdo z ostatních studentů, kterých byla v tuto denní hodinu knihovna plná, nezaslechl. Amy, která seděla naproti ní a zrovna byla začtená do obrovitánské bichle, která nesla tučným zlatým nápisem název: Bestie všeho druhu a velikostí, k ní vzhlédla.
„Kita nám lhala,“ opakovala „nemyslím si, že je možné, aby se to naučila, když byla takhle malá. Nezletilí kouzelníci nesmějí kouzlit mimo školu, ministerstvo by se to hned dozvědělo!“
„Cože?“ Trvalo značnou chvíli, nežli Amy došel plný význam jejich slov „proč by nám měla lhát?“
„Ty to stále ještě nechápeš? To co nám řekla je jednoduše hloupost!“ V Rosiině hlase zněla naléhavost „Ministerstvo si dobře hlídá, kdo kouzlí a kdo ne! Kdyby bylo pro nezletilé dovoleno kouzlit mimo pozemky školy anebo předtím, nežli vůbec nastoupí povinnou školní docházku, víš, jak by to vypadlo?“ Amy nechápavě zakroutila hlavou a Rosie stejným tónem pokračovala: „Všichni by museli v jednom kuse řešit jen to, kde jaké dítě použilo kouzlo před mudlou. To proto se může kouzlit i mimo školu, až po dosažení plnoletosti! Kita ani jednou neřekla, že její rodina plánovala domácí vyučování.“
„Ale Kita je z bohaté a mocné rodiny, ne?“ Snažila se neznít závistivě Amy „Stejně tak jako i Mira a Mira se několikrát oháněla tím, že je její rodina natolik mocná, že na ně nemůže ani ministerstvo.“
„Hloupost!“ Nebezpečně se na své židli zhoupla Rosie „Pochybuji, že to bylo něco víc než planá slova, chtěla nás jen naštvat, nic víc bych zatím nehledala. Obě jsou možná z velmi mocných a obávaných rodin, ale to je polovina Bradavic. Pochybuji, že by byli tak velká zvířata, aby dokázali na ministerstvu zamést takovýhle průšvih.“ Rychle se však odtáhla, když koutkem oka zahlédla přicházející Kitu a zářivě se na ní usmála přeslazeným, ale úplně falešným úsměvem.

Jak týdny ubíhaly, počasí se čím dál tím více začínalo podobat nefalšovanému podzimu. Dny se pomalu zkracovali a noci ochlazovali. Čím dál častěji se studenti probudili, jen aby je přivítala námraza a jinovatka, která zdobila okenní skla a pokrývala pozemky školy do bílého hávu. S ubíhajícím časem se měnila i náplň jejich vyučování. Již nemuseli probírat nudné úvody a úplné základy, které přišly nezajímavé dokonce i Amy, která se potýkala se vším od správného uchopení hůlky, až po nasednutí na koště. Když se chudák prvně dozvěděla, že prváci mají povinné lekce létaní, zhrozila se. Od mala měla nepředstavitelnou hrůzu z výšek a jen z té představy, že by měla nasednout na koště a proletět se, jí jímala hrůza a kolena se jí podlamovala. Dokonce ani u svých přátel tentokrát nenalezla žádnou podporu, jelikož se obě na jejich úplně první lekci těšily. Kita je nepřestávala zásobovat historkami, co vše se jí stalo, když měla párkrát možnost si zalétat na otcově koštěti a dokonce i Rosie měla s létáním zkušenosti. Amy tak byla jediná, která do té doby ani neuvažovala, že by koště k něčemu takovému vůbec mohlo sloužit, natož tak na něm létat. Naštěstí se nakonec s létáním vůbec potýkat nemusela, jelikož omdlela okamžitě, co jí madam Hoochová oznámila, že je řada na ní, ať nasedne na své koště, odlepí nohy od země a jednou obkrouží celý plácek. Za dvě hodiny se probrala na ošetřovně a vedle ní ležela oficiální výjimka z povinné účasti na tomto předmětu podepsána samotnou profesorkou, která se zřejmě s žádným takovýmto případem ještě nesetkala. Jediná pozitivní věc za tuto dobu byl alespoň fakt, že se zdálo, že Snape přesunul svoji pozornost na další nebohou oběť, kterou se stala Kita. Té nandával čím dál více práce a naprosto směšných úkolů, kdy si pro ni při každé hodině nechával ty nejzáludnější otázky a strhával jí daleko více bodů, než ostatním jestliže na ně odpověděla špatně a to Kita udělala skoro vždy, jelikož rychle zjistila, že lektvary nebudou její silnou stránkou. V těch kvantech a kvantech přísad a látek se jednoduše ztrácela. Jak si má sakra pamatovat, že tahle kytka se po přidání do tohoto odvaru zachová jinak, než po přidání do jiného? A když začali brát možnosti záměn a upravování již existujících lektvarů, začala se ztrácet úplně. Každou dvouhodinu lektvarů, proto odcházela bedlivě sledována Snapeovým vyčítavým pohledem, jako by snad čekal, že ona bude daleko lepší než všichni ostatní. Nechápala, co si myslel, že bude v jeho hodinách předvádět, že musel dávat své zklamání takto najevo. Možná byl jen stejně jako její rodina naštvaný, že ona se dostala do Nebelvíru, anebo ho jednoduše právě její rodina požádala, aby jí dělal ze života učiněné peklo. Neochotně tak musela konstatovat, že v tomto úkolu exceloval.

Stejně tak jak začalo přituhovat, když se kvapně blížil konec října, začalo přituhovat i pro Kitu samotnou, které pomalu, ale jistě začínaly docházet její výmluvy, proč dnes není dobrá doba na řešení zvěromágství, proč je to pro ně vlastně tak nebezpečné a hlavně co všechno musela udělat proto, aby se proměnila. Obzvláště, čím více opakující se poslední otázka Kitu děsila, protože na ni jednoduše neznala odpověď. Amy s Rosie však lhala o tom, že se zvládla proměnit za pomoci matky. Jak jim má nyní vysvětlit jak vlastně probíhá celá přeměna a hlavně jak zní postup pro ni, když ho ona sama neznala? Její proměna nebyla přirozená, i když by někdo jistě mohl namítat, že ve skutečnosti byla daleko přirozenější než oficiální cesty za pomoci zaklínadel, které jsou zanesené do starých učebnic a spisů. Ona sama by však dala vše za to, aby tomu tak nebylo a bylo to přesně naopak. Aby to nebyla pudová, vrozená schopnost, ale dílo dlouhého seznamu požadavků a postupů pro dosažení kýženého cíle.

„Prohledala jsem celou knihovnu a nenašla jsem jediný svitek, nebo knihu, která by se tématu zvěromágství věnovala.“ Zabručela Rosie, když jednoho pozdně říjnového večera zase seděly pěkně spolu v jednom z mnoha zapomenutých rohů knihovny.
„Jediné co jsem našla, jsou neustále připomínky, aby se každý zvěromág hned zaregistroval, protože jinak ho čeká dlouhý trest a do Azkabanu nikdo nechce!“
„Mohly bychom se zeptat profesorky McGonagallové? Je přeci zvěromág, ne?“ Navrhla Amy a Kita se mále udusila svoji vlastní spolknutou slinou.
„Zbláznila ses!“ Vyjela po ní okamžitě, co přestala dávivě kuckat „Nemůžeme se jen tak zeptat některého z profesorů, jak přesně vypadá postup na přeměnu! Oni nejsou hloupí a profesorka McGonagallová, už vůbec ne. Hned by jí to došlo.“
„Víš,“ Zamračila se Rosie „bylo by to mnohem jednoduší, kdybys nám prozradila, jak ses vlastně prvně proměnila ty! Tobě se to podařilo, takžes evidentně postupovala dobře.“
„Nechápu, že je to takové tajemství! Vyčmucháme ho s tebou anebo bez tebe, je nám to jedno.“ Přidala se k ní i Amy. Stejně tak jako Rosie i ona již začínala pomalu s Kitou ztrácet trpělivost. Její věčné odmítání a výmluvy na vše, co bylo se zvěromágstvím spojené, jí začínalo lézt krkem. Naneštěstí pro ni se ukázalo, že Kita je ještě tvrdohlavější nežli ona a nehodlala ze svého dřívějšího rozhodnutí ustoupit ani o píď. Dokonce se jim jeden čas snažila vyhýbat a i díky častým Snapeovým trestům za její úplnou tupost, jí to i řadu týdnů procházelo. Jak se však blížil Večer všech svatých, blížilo se i přetečení jejich pohárku trpělivosti.
„Kdybys nám před tím netvrdila, že ti s přeměnou pomohla tvá matka, která je taky zvěromág a neviděly jsme tě na vlastní oči, nevěřila bych ti.“ Mračily se na ní zelené, vyčítavé oči Amy, která si dobře pamatovala dřívější Rosiina slova a obavy o tom, jestli jim skutečně říká pravdu. Od té doby si o tom nalezla daleko více informací a musela uznat, že její dřívější slova dávají smysl. Je spousta a spousta zákonů, které omezují, kouzlení mimo vzdělávací instituty pro nezletilé kouzelníky i čarování před mudly. Samotné jí některé z těchto zákonů nedávaly žádný smysl a u řady z nich se bála, že je i přes jejich dobrou srozumitelnost chápe špatně, ale jedno dokázala pochopit dostatečně. Neexistoval způsob, jak by ji ministerstvo nevyčmuchalo hned potom, co by se proměnila. V těch málo materiálech, které se alespoň okrajově celého fenoménu zvěromágství věnovaly, se totiž vždy pravilo, že na úplně první proměnu je potřeba kouzelné formule. I přes všechny tyto informace, před nimi nyní Kita seděla s naprostým ledovým klidem a lhala jim do tváře.
„Už jsem vám říkala nejmíň milionkrát, že je to nesmírně nebezpečné!“
„Ale ty jsi to zvládla v mnohem mladším věku. Dokonce si nebyla ještě ani ve škole! Pokud nejsi duch, tak jsi to evidentně přežila v jednom kuse.“ Nevěřila jí ani jedna.
„Já měla dobrého učitele. Má matka se jako laskavý rodič nikdy neosvědčila, ale v tomhle vynikala. Nehodlám na sebe hodit takovouto zodpovědnost! Co když se něco nepovede? Víte vůbec, jaké může mít zmršené zaklínadlo následky? Hrůzné mutace, které by ani madam Pomfreyová nevyléčila.“
„Když budeme postupovat přesně podle návodu, nemělo by se nám nic stát. Poslouchej, Kito,“ přikázala Amy velmi vážným tónem hlasu: „vím, že se bojíš, ale bude to v pořádku, když zjistíme, že je to nad naše síly jednoduše se na to vykašleme. Takoví blázni nejsme přeci ani my. Ty sama jsi nám ukázala kousek magického světa, který jednoduše chceme poznat a když ses to zvládla naučit ty v pouhých devíti letech, proč bych se to nyní nezvládla naučit i já s Rosemary? Troufám si tvrdit, že jsme na to inteligentní dostatečně a stejně tak máme i dostatečný pud sebezáchovy, takže se v případě jakýchkoli komplikací rychle vykašleme na nějakou hloupou přeměnu a v klidu si dožijeme zbytek našeho života bez toho, abychom o něčem takovém ještě kdy slyšely. Jediné, co po tobě nyní chceme, je abys nám vysvětlila, jak vlastně vypadá celý proces, prosím.“ Její velké sklovité oči Kitu mlčky prosily, aby konečně odhodila svoji ledovou masku a dostála tomu, co jim slíbila.
„Jenže já nevím!“ V ten moment se v Kitě něco zlomilo a ona celá nešťastná složila hlavu do dlaní. Nepotřebovala se dívat do jejich pohrdavých obličejů, když konečně přiznala pravdu.
„Nevím jaký je správný postup, nepamatuji si ho!“ Přes dlaně a díky jejímu zalykavému hlasu jí nebylo skoro rozumět „Jsou to už roky, jak si to mám sakra pamatovat! Nemusím být génius, abych věděla, že má matka rozhodně oficiální cestou nešla. Neriskovala by, aby na naši rodinu upozornila ministerstvo, když bych jako nezletilá kouzlila.“
„A tos nám to nemohla říct dřív!“ Naštvaná slova Rosie ji donutila znovu zvednout hlavu a podívat se na ně.
„Taháme z tebe rozumy, už skoro měsíc a ty nám až nyní řekneš, že to vlastně nevíš?“
„Omlouvám se.“ Nezmohla se Kita na nic jiného než na chabou omluvu, která spíše zněla jako pouhé zalknutí.
„A co oddělení s omezeným přístupem?“ Dostala náhle Amy nápad a úspěšně tak přerušila jakoukoliv přicházející hádku. Rosie se totiž již nadechovala, aby na úplně bezbrannou Kitu seslala další palbu zlostí a frustrací naplněných slov. To opravdu bylo tak těžké, aby jim to přiznala hned? Již dávno se mohly porozhlédnout na vlastní pěst a nemusely by čekat, až se konečně vymáčkne. Alespoň, ale vyvrátila Rosiinu konspiraci ohledně sleposti ministerstva. Rosie musela smutně konstatovat, že Kitalphina rodina není ani tolik bohatá ani tolik mocná, aby dokázala zamést i toto. Naopak, její matka se odhalení dokonce bála a toto zjištění ji někde hluboko v jejím plyšovém srdíčku příjemně hřálo.

„Co s ním?“ Otírala si vlhké jasně modré oči černovláska do lemu svého dlouhého hábitu.
„Prohledaly jsme celou knihovnu, ale v žádné knize se nepíše nic podrobného. Co, když je nějaký návod tam?“
„Do oddělení s omezeným přístupem se, ale nesmí!“ Protestovala Rosie „Studenti tam smějí jen s výslovným dovolením profesora, který jim musí dokonce podepsat formulář. Pochybuji, že by ho zrovna nám někdo z profesorů dal.“
„Myslím, že prváci vůbec do tohoto oddělení nesmí.“ Vzpomínala Kita „Jsou tam knihy prolezlé černou magií, které jsou nasáklé takovou temnotou, že si to ani nedokážeme představit. I kdybychom se tam přeci jen nějakým zázrakem dostaly, pochybuji, že bychom se knihovnice nějak zbavily. Určitě by nám byla za zadkem i tam.“
„Tak co budeme dělat?“

***
Ano, prváci měli přísný zákaz vstupu do tohoto oddělení. Tuto informaci zjistili z první ruky již několik dní, které následovaly po jejich rozhovoru. Amy se totiž konečně odhodlala o pomoc požádat knihovnici Pinceovou, o které se do té doby domnívala, že je její přítelkyně, nebo alespoň něco tomu hodně blízkého. Byla na ni přeci po celou tu dobu, kdy nemohla spát nesmírně hodná. Jak se však rychle ukázalo, tímto dotazem přišla i o to malé přátelství, které si s ní vybudovala. Pinceová se v okamžiku, kdy za ní Amy přicupitala a začala se vyptávat nejdříve na zvěromágství a posléze i na samotné Oddělené s omezeným přístupem, naježila jako zmoklý pes.
„Slečno Clarkeová, vy se skutečně domníváte, že bych vás pustila do tohoto oddělení!“ Zaprskala „Do něj, jednoduše prváci nesmějí, a pokud nepřinesete podepsaný formulář od někoho z profesorského sboru, nemáte tam co pohledávat!“
„Ale i vy jste zaměstnanec školy, nemůžete mi ho dát?“ Zadoufala.
„Ne to rozhodně nemohu!“ Zhrozila se „ a teď běžte, než vaše podezřelé dotazy budu nucena nahlásit vašemu vedoucímu koleje!“
Amy se s ní nehodlala hádat a tak rychle vyklidila pole, protože dobře věděla, že by tuto bitvu nebyla schopná vyhrát a utrpěla by stejné ztráty jako královské vojsko v bitvě u Naseby. Museli se tedy smířit s tím, že od nikoho z profesorského sboru se o této problematice nedozvědí nic, beztoho aby na sebe nepřitáhly nechtěnou pozornost. Podezíravé pohledy madam Pinceové bohatě stačily, aby se již o další takovouto hloupost nepokoušela. Ke stejnému názoru brzy došla i Kita s Rosie. Rosie se pokusila napsat dopis své matce. Třebas by o tom něco málo věděla ona. Když však nad formulováním dopisu strávila dvě bezesné noci, kdy již mohla poklidně spinkat a dohánět tak všechen ten probdělý čas po požití zmršeného lektvaru a z dopisu stále ještě okatě vyznívala nekalost, jednoduše se na to vykašlala i ona. Kita na to šla rafinovaněji. Několikrát se na toto téma pokusila přivézt řeč při debatě se svými staršími kolejními spolužáky, kteří byli ochotní se s ní bavit. Ani oni o tom však pranic nevěděli. Dokonce byla natolik zoufalá, aby se pokusila dopátrat více informací mezi Zmijozeláky. Ti s ní však po incidentu s Malfoyem, který se rychle rozkřikl, nechtěli mít nic společného. Konečně pochopili, že ona s nimi za jeden provaz nikdy táhnout nebude.
„Ty jsi prý uhodila Malfoye, že ano?“ Pronesl k ní Ron při jedné večerní hostině „Prý se na ošetřovně rozbrečel. Pojď si sednout k nám!“ A tak se Kita prvně dostala do kroužku přátel slavného Harryho Pottera. Musela uznat, že nakonec nebyli tak hrozní, jak si o nich zprvu myslela, ale když se pokusila i s nimi zahájit konverzaci na toto téma ani oni nic nevěděli. Dokonce ani přechytralá šprtka Grangerová netušila, o čem mluví. A tak neuspěla ani ona.

Když vyčerpaly veškeré své zdroje a možnosti opravdu jim začínalo docházet, že jediné místo, kde by se o tom mohly dozvědět něco více podrobnějšího, musí být právě ono oddělení s omezeným přístupem. Byla to prý nebezpečná magie, která se může snadno stát osudnou pro život nebožáka, který by celý rituál provedl špatně, bylo tedy logické, že by se návod nenacházel mezi knihami přístupnými běžným studentům. Amy si uměla živě představit, jak by asi musela vypadat škola, kdyby ano. Úplně viděla dvě Weasleyovic opice, jak by se proháněly po školních chodbách, houpaly se na skleněných lustrech a jedly Filchovi banány, které měl ke svačině.
A právě toto byl kámen úrazu. Jak by se tam měly dostat, když okolo stále čmuchá knihovnice a ony v blízké době žádné oficiální povolení rozhodně nedostanou? A tak jim nezbylo nic jiného nežli čekat na vhodnou příležitost, kdy by se do knihovny mohly nepozorovaně vloupat. Od Amyina dotazu se Pinceová chovala jako hlídací pes, který má neustálou potřebu čmuchat okolo tohoto oddělení ve dne v noci. Zřejmě dobře odhadla, co měla Amy v plánu. Na chodbách navíc hlídkoval i Filch, který se se stejným odhodláním, rozhodl konečně dopadnout ty dva chuligány, kteří mu tehdy uprchli z Astronomické věže. Dokonce se mu podařilo přemluvit některé školní duchy, aby mu s tímto nelehkým úkolem pomáhali. Potulovat se proto po chodbách hradu, již nebyla taková sranda, jako tomu bylo předtím. Stačilo jim pár nočních pokusů a přišly na to i ony. Žádná z nich další bláznivou honičku s Krvavým baronem nehodlala opakovat.
Jen marně si lámaly hlavu jak proniknout kolem Filche, duchů, paní Norrisové i Pinceové. Dokonce ani Rosie již netoužila po podnikání dobrodružných výprav a bála se představy, že kdyby je při činu načapali, jistě by dostali školní trest. A s tím jak si to stále ještě nevyžehlila u madam Prýtové, to nehodlala riskovat.
***
Když nadešla slavnostní hostina v Předvečer všech svatých, vylákala je ze stále přeplněné knihovny vůně lahodného jídla. Na kolejních stolech byly opět zlaté talíře, jako tomu bylo při rozřazovací hostině na počest uvítání prváků a na nich hromada jídla. Ve vzduchu voněly výborné sladké i slané pudinky, naducaní krocani a další spousta a spousta jídla, kolem kterého kroužila hejna černých netopýrů, kteří prolétávali kolem vyřezávaných dýní, ve kterých plály plameny svíček. Byla to jedním slovem nádhera, která byla ale bleskurychle přerušena náhlým vpádem profesora Quirrella. Ten se do Velké síně vřítil jako uragán. Turban měl nakřivo a hrozilo, že mu co nevidět spadne. Ještě podivnější byl však jeho výraz. Né, že by studenti nikdy zrovna u něj strach neviděli, ale nyní se tvářil naprosto vyděšeně. Vytřeštěnýma očima těkal všude kolem sebe, a když konečně vyhledal pohledem Brumbála, rychle se k němu rozběhl, div se mu obě nohy nezamotaly do sebe.
„Troll! Je tam troll!“ Halekal, už zdáli „ je tam troll, dole ve sklepení. Měl byste to vědět.“ Ztěžka ze sebe dostal roztřeseným hlasem, nežli se skácel na stůl přímo před Brumbála.
Velkou síň zachvátila panika. Studenti křičeli jeden přes druhého a v hlasech jim zněla čirá hrůza. Profesor Brumbál si musel zjednat klid, až vypálením několika žabek ze své hůlky: „Prefektové, každý odvedete svoji kolej do ložnic!“ Nakázal a panika okamžitě začala nanovo, když se prefekti jen marně snažili tu drobotinu i vyšší ročníky uklidnit. Tehdy Kita děkovala všem zakladatelům, že se dostala zrovna do Nebelvíru a zároveň prvně v životě litovala nejen žáky Mrzimoru, ale i Zmijozelu, kteří své koleje měli právě ve sklepení. Kitě se z toho všeho točila hlava a žaludek, do kterého před malou chvílí stihla poslat polovinu velkého masového pudinku, se jí nebezpečně zhoupnul. Jak se mohlo něco takového dostat do hradu a ještě k tomu do sklepení? Nedávalo jí to žádný smysl. Nemohla o tom však přemýšlet dlouho, protože to už na ni halekal Percy zvýšeným hlasem a dožadoval se pozornosti. Nebelvírští prváci se rychle shromáždili mezitím, co se učitelský sbor již vydal vstříc sklepení a trollovi v něm. Neměli by tam poslat spíše Snapea? Vždyť sklepení je jeho píseček. Byla již v půli cesty z Velké síně, když jí to konečně napadlo. Všichni učitelé i zaměstnanci přeci běželi do sklepení! To znamenalo, že žádní otravní duchové, Filch anebo Pinceová nikde hlídkovat nebudou, protože budou mít plné ruce práce s tím, aby se náhodou nenechali zabít. Tak dlouho čekaly na vhodnou příležitost, až konečně nastala.
„Co to děláš?“ Zhrozila se Amy, když jí konečně Kita našla a vší silou s ní trhla k sobě, aby jí zabránila k dalšímu úprku společně se svojí kolejí.
„Teď máme příležitost!“ Zakřičela, aby přehlušila všechnu tu vřavu kolem sebe „Kde je Rosie?“ Když se jim podařilo najít i Rosie, která byla stále ještě se dvěma dalšími Mrzimorskými děvčaty zalezlá v bezpečném úkrytu pod kolejní lavicí a podařilo se jim jí přesvědčit, že troll se rozhodně nebude vléct celou tu cestu až nahoru do knihovny, rychle se tím samým směrem vydaly. Vmísily se do davu odcházejících Havraspárských a nenápadně se vytratily ve správném patře.

Přesně jak očekávaly, knihovna byla odemčená a prázdná. Nehrozilo tedy, že by je někdo při jejich průzkumu mohl odhalit. Oddělení s omezeným přístupem se nacházelo, až na jejím samém okraji. Rychle přelezly lano, kterým bylo odděleno od zbytku prostoru a vnořily se do spleti polic a knihoven s těmi neděsivějšími a nejpodivnějšími knihami, které kdy viděly. Zbytek knihovny byl ozářen hřejivým světlem luceren, ale zde panovalo děsivé přítmí. Police byly plné všemožný starých knih a jedna byla divnější než druhá. Jedna měla popraskaný černočerný obal a vypadala jako by ji někdo nedávno vypral v pračce a pak usušil v sušičce, obal další ze všeho nejvíce připomínal lidskou kůži a z dalších vycházely dokonce hlasy. Tichounké šeptání, které jakoby čtenáře lákalo stále blíže a blíže, nežli by ho kniha nadobro pohltila a dostala do svých spárů.
„Rozdělíme se!“ Nakázala Amy „Musíme to prohledat systematicky a co možná nejrychleji. Nevíme, jak dlouho bude trvat profesorům, než toho trolla zpacifikují anebo on zpacifikuje je.“

A tak se i stalo. Všechny tři se rozeběhly do opačných částí oddělení ve snaze své hledání co možná nejvíce urychlit. Opravdu nevěděly, kolik jim zbývá času a jestliže již trolla nepolapili. Kdyby je někdo načapala nyní, jistě by si mohly rovnou zabalit své kufry. Kita prohledala několik „obyčejnějších“ knih, které nevypadaly tak děsivě. Ani v jedné však nenalezla, to co zde hledaly. V jedné byly jen prázdné stránky a další byla zas psána naprosto nesrozumitelným textem, který nikdy předtím neviděla. Natahovala se zrovna, aby dosáhla na jednu z horních polic, když ji napravo od sebe zahlédla. Nenápadná kniha s velmi starou a zaprášenou obálkou, na jejímž hřbetu stálo vybledlou kapitálou: Animagus et aliis transmutationibus. Bingo! Vnitřně zajásala a rychle knihu vytáhla. Začala v ní horlivě listovat. Po pár stránkách, které nedokázala se svými znalostmi latiny rozluštit ani ona, jelikož se v nich psalo o prapodivných umění a proměnách, o kterých v životě neslyšela, konečně nalezla, to co tak dlouho hledaly! Byla to stránka s něčím, co ze všeho nejvíce připomínalo jeden z receptů v kuchařce anebo v učebnici lektvarů. Velmi dlouhý seznam věcí a úkolů, které jsou potřeba udělat, aby se člověk mohl stát zvěromágem a proměna byla kompletní. Skoro se neovládla a radostí hlasitě vyjekla, když si uvědomila, že to konečně našla! Její radost, byla však vzápětí nahrazena hrůzou a pocitem, že se jí snad v ten moment proměnila veškerá krev v studený led, když uslyšela, jak dveře knihovny hlasitě klaply.