ANIMAGUS (Zvěromág)
„Proč jsi nahá?“ To bylo to jediné, co ze sebe dokázala zaražená Rosie dostat. Stála naproti nahé černovlásce, která se nadále tvářila jako tehdy Snape, když přišla na úplně první hodinu pozdě, u jejích nohou se stále válela polomrtvá Amy a ta obrovitánská bestie na ně nepřestávala cenit své špičáky. Rosie hádala, že jen jeden z nich je pomálu tak velký jako ona sama. Opravdu netoužila potom, aby na vlastní kůži poznala, jak ostré doopravdy jsou a tak se poslepu snažila nahmatat kliku, která se nacházela někde napravo od ní, ale třes v jejich rukách jí to pranic neusnadňoval.
„Sledovaly jste mě!?“ Opakovala svoji předešlou otázku Kita a tentokrát se místností ozval její o poznání vyšší a podrážděnější hlas. Její tón hlasu zřejmě nepřekvapil jen Rosie samotnou, ale i tříhlavého psa, který sebou polekaně ucukl a zakňučel? Proč by se takováhle almara měla bát někoho jako je Kita, když by ji stačilo zašlápnout a zbyl by z ní pouhý mastný flek?
„Ale to nic lásko, neboj se.“ Z Kitiiny tváře se okamžitě vytratily jakékoliv známky hněvu a hlas měla protkaný láskou. Natáhla ke zvířeti svoji ruku a Rosie křečovitě zavřela oči. Opravdu netoužila, aby na vlastní oči viděla, jak o ni přijde. Nic z toho se však nestalo. Když po delší době neslyšela žádný bolestivý jekot, ani scvaknutí čelistí, znovu se odvážila je otevřít a nevěřícně zírala na scénu před sebou. Kita právě drbala jednu z mnoha hlav za obrovitánským uchem. Zvíře nevypadalo ani hladově anebo rozzuřeně, ale blaženě. Hlava, kterou momentálně drbala, slastí zavírala oči a vyplazovala dlouhý jazyk, jako by to snad byl normální pes, co má pouze dvě hlavy navíc. Normálka. Ostatní dvě hlavy se dokonce snažili třetí vystrčit, aby mohly zaujmout její místo a nechat se také polaskat.
„Proč tě nesežere?“ Promluvila nakonec roztřeseným hlasem „A co tady vlastně DĚLÁ, co tady vlastně děláš TY a proč jsi sakra NAHÁ? A kam se poděl ten VLK?!“ Nepřestávala se zakoktávat, když ze sebe chrlila jednu otázku za druhou, na které potřebovala nutně znát odpovědi.
„Proč jste mě sledovaly až sem?“ Kita se znovu zamračila, ignorujíce její předchozí otázky. Přestala hladit chlupatou hlavu a otočila se nazpět k Rosie.
„Cože?“ Nechápala druhá „Proč bychom tě měly sledovat? Ani nevíme, kam jsme se to dostaly a co tady sakra děláš ty s tou bestií!“
„To není bestie! Má jméno!“ Ohradila se však Kita rychle, protože zvíře opět žalostně zakňučelo, jako by skutečně bylo Rosiiným označením uraženo.
„Takže mi chceš tvrdit, že vůbec nevíte, kam jste se to dostaly?“ Pokračovala znovu svým ledovým tónem „Že jste se vloupaly do třetího poschodí!?“
„Do třetího poschodí?“ Opakovala udiveně Rosie, které stále nedocházelo, v jak velkém maléru obě jsou. Zřejmě se jí přeci jen její přání splnilo, i když jinak, než ona sama doufala.
***
„Takže ta bestie, co je velká skoro jako chodba se jmenuje Chloupek? CHLOUPEK! Kdo by něco tak obrovského pojmenoval takhle?“ Nemohla stále ještě pochopit Rosie to, co se jim snažila skoro hodinu Kita trpělivě vysvětlit. Černovláska, která seděla zachumlaná do teplého Mrzimorského županu s nimi pomalu, ale jistě ztrácela trpělivost. Rozhodla, že zakázaná chodba, ve které je přítomná takováto bestie není nejlepším místem, pro řešení něčeho takového a proto se všechny tři přesunuly do Mrzimorské společenské místnosti, protože ta byla nejblíže a Kitě se s holým pozadím po škole opravdu běhat nechtělo. Amy se jim podařilo vzkřísit již při jejich cestě do přízemí, ale hnědovláska se stále nepřestávala tvářit, jakoby viděla ducha. Byla nepřirozeně pobledlá, ruce se jí viditelně třásly a od té doby co se usadily v pohodlných kolejních křeslech porostlých břečťanem, nepromluvila jedno jediné slovo. Kita opravdu doufala, že toto neblahé setkání na ní nezanechá trvalé následky, protože jí opravdu nenapadalo nic, čím by to madam Pomfreyové vysvětlila.
„Ano jmenuje se Chloupek.“ Přikývla znovu již po několikáté a hlasitě vzdychla, když se snažila potlačit své rozhořčení, které s ní stále ještě lomcovalo. Brzy sice pochopila, že dívky jí nikam nesledovaly a jejich vpád byl opravdu jen dílem čiré náhody, i přesto na ně však nepřestávala být naštvaná. Právě se jim totiž podařilo úplně náhodou odhalit věc, kterou ona plánovala držet v tajnosti do ukončení jejího vzdělání na tomto institutu, což mělo být až za několik let. Její plán se zhroutil již během prvních týdnu školy a ona tak měla svaté právo nato, aby nyní na ně byla takto naštvaná.
Navíc, co kdyby této noci u Chloupka nebyla? Co kdyby je Chloupek sežral? Jen ta představa ji děsila.
„A není to žádná bestie, mě má rád.“ Vysvětlovala „ je to hodné zvíře, nechápu, že ho škola strčila do takovéhle místnosti a nechala ho tam samotného.“
„Nechápeš?“ Zhrozila se Rosie a vyvalila své oční bulvy „Co na tom přesně nechápeš? Je to tříhlavá bestie! Je jasné, že jí jen tak nenechají pohybovat po škole!“
„Jenže jemu je tam smutno,“ Oponovala „byl hrozně rád, když jsem ho tam před pár dny našla a dělala mu společnost.“
„Jak to, že tě nesežral … To … To tys byla ten vlk, který tam s ním byl?“ Docvaklo nakonec Rosie a skácela se do měkounkého křesla, jako by jí Kita právě střelila. Nechápala jak je tohle všechno možné, ale dávalo to smysl. Když se vlámaly do zapečetěných dveří, byly tam dvě zvířata a následně jen úplně nahá Kita a Chloupek. Nemusela být Havraspárka, aby na něco takového přišla i ona.
„Ano.“ Přiznala nakonec váhavě a mnula si zpocené dlaně. Náhle jí přišli daleko zajímavější její bosé nohy než pohled do vyčítavých a zděšených tváří jejich kamarádek.
„Ale jak je tohle možné? Nemůžeš být vlk a pak zase člověk!“ Rosiin mozek toto jednoduše odmítal zpracovat a začal stávkovat již u vysvětlení, že Chloupek je vlastně fajn chlupáč, kterého by si měla pořídit každá správná rodina se zahradou. Jenže v tomhle případě by zahrada musela být o velikosti famfrpálového hřiště. Ano, Kita se občas chovala podivně a jakmile přišla řeč o večerní činnosti, vždy se tomuto tématu úspěšně vyhýbala, ale tohle by ji jednoduše ani v tom nejhorším snu nenapadlo. Nyní již dobře chápaly Miřiny narážky ohledně jejího ponocování.
„Jsi zvěromág!“ Kitiino mlčení nakonec přerušil, až hlas Amy, které se konečně vrátil život do jejích pohaslých očí. Její pleť již nevypadala tak nemocně a třes v rukách zmizel, když byla hrůza a strach nahrazen zvědavostí.
„Četla jsem o kouzelnících, kteří se dokáží proměnit do podoby zvířat,“ Vysvětlovala „ stanou se z nich zvířata a pak se opět promění nazpět do své lidské podoby, ale na rozdíl od vlkodlaků si dokáží ponechat své lidské vědomí. Nezdivočí.“
„Teď mě dobře poslouchejte!“ Ztišila Kita svůj hlas, protože se stále obávala, že nejsou jediné, které v Mrzimorské kolej nespí takto pozdě v noci. Nehodlala, aby je načapal některý z ostatních studentů, nebo nedej bože některý z prefektů, kteří měli svůj soukromý pokoj nedaleko.
„Tohle se neměl nikdo dozvědět! Rozumíte! Kdybych necítila Chloupka, nikdy bych se na pozemku školy neproměnila, ale bylo mi ho jednoduše líto. To zvíře chtělo jen něčí společnost a né těch pár návštěv Hagrida!“
„Necítila?“ Nechápala Amy její slova, ale Kita jí mávnutím ruky přerušila a pokračovala: „Ano, jsem zvěromág, jak si sama dobře uhodla,“ Obrátila se na ni „ umím se proměnit do podoby vlka a díky tomu mě Chloupek nesežral. Na ostatní zvířata není agresivní. Byl rád, že s ním konečně někdo tráví čas a věnuje se mu.“
„Ale jak můžeš být zvěromág?“ Nechápala stále Rosie „Celá přeměna je prý nesmírně nebezpečná a náročná. Vždyť se sama McGonagallová naučila přeměnu jen díky tomu, že chtěla ostatním dokázat, že její předmět není tak k ničemu, jak tvrdí. Tobě je jenom jedenáct let! Není to možné!“
„Já vím,“ Sklonila hlavu a zhluboka se nadechla, jako kdyby nabírala odvahu pro to, co se jim chystala říci „Moje matka je zvěromág. Jako malá jsem vždy milovala, když se proměnila do podoby netopýra a létala kolem mě. Byla jsem tím úplně posedlá a vždycky jsem chtěla stát se jedním z nich…“ Přerušila své vyprávění, aby se mohla znovu zhluboka nadechnout „ Vždy jsem matce záviděla. Jako malé dítě jsem to jednoduše brala, jako tu nejlepší věc vůbec, protože komu by se nelíbilo, jen tak se proměnit do podoby zvířete a moct si dělat co chcete?“ Sama se musela ušklíbnout nad jejími myšlenkovými pochody, když byla ještě malé dítě. Nyní, když je o několik let starší a zkušenější, už jí to rozhodně jako jedna z nejlepších a nejmagičtějších věci nepřijde. I když se opravdu snažila, aby na sobě nedala nic znát, stejně cítila, že se její ruce, složené v klíně, začínali pomalu třást, jak stále pokračovala dál a dál ve svém vyprávění. Věděla, že se brzy dostane k části, na kterou se snažila tak moc zapomenout po celé ty roky. I nyní, když se v myšlenkách zatoulala k té osudné noci, cítila bolestivé bodnutí ve svém srdci. Kolik let poté se budila s křikem ze svých nočních můr a viděla před sebou Thomasovy vyčítavé oči? I nyní, kdykoli když je zavřela, mohla je stále vidět. Stále tak dokonalé a naprosto nevinné a ona je z hloubi duše nenáviděla, protože byly jedinou připomínkou toho, čeho byla schopná a co způsobila ve své dětské naivitě.
„Matka mě začala učit jak se stát jedním z nich…“ Nastala dlouhá pauza, kdy její třes v rukách ještě více zesílil a ona si je musela promnout, aby si toho nevšimly i ostatní dívky, které na ní s nedočkavostí hleděly. Nemůže to udělat! Nemůže jim prozradit, co tehdy udělala, jinak by je nadobro ztratila, protože kdo by se s ní poté byl ochoten bavit? S vražedkyní? Bradavice se rychle staly jediným domovem, který kdy poznala. Nebyla zde žádné krutá pravidla, krevní nadřazenost a dávno přežité stereotypy, které jí její rodiče neustále cpali do hlavy. A ona byla natolik hloupá a naivní, že jim řadu let skutečně věřila. Nyní však již dokázala, rozlišit mezi skutečností a fanatickou oddaností jejich rodičů vůči temné straně, která jim tolik zaslepovala zrak. Která je podle jejich vlastních slov pomalu, ale jistě ničila. Ne, její matka neměla pravdu. Pád Voldemorta nebyla ta nejhorší tragédie, která jejich rodiny kdy potkala, bylo to právě naopak. Jeho pád je konečně osvobodil! Zde se tak prvně nemusela starat o to, kdo je a jak ji berou ostatní, protože byla jen pouhým prvákem v davu, kterých jsou zde stovky. Není tak, už ta Moonová, které se všichni bojí, protože vědí, kdo jsou její rodiče a co v první válce dělali. Až nyní s Amy a Rosie poznala jaké to skutečně je, když vás lidé berou jako sobě rovnou. Proto o to nehodlala takto přijít.
„ Trvalo to dlouho, ale naučila jsem se jak se mám přeměnit do své zvířecí podoby. V ten den jsem prvně viděla za její ledovou masku – byla na mě tak moc pyšná.“ Lhala „Od té doby jsem se uměla libovolně proměňovat do mého zvířecího já. Když jsem nastoupila sem, opravdu jsem neměla v plánu jakkoliv mé výhody využívat, ale pak jsem objevila Chloupka a všechno se změnilo. Byl tak moc sám, že mi ho bylo líto a začala jsem se za ním plížit každou noc. Ani nevíte, jakou mi dalo práci setřást Miru, která začala mít podezření. Ta holka je možná prohnilá skrznaskrz, ale rozhodně není hloupá a umí si poskládat dvě a dvě dohromady. Občas to bylo opravdu náročné, vyplížit se ven bez toho, aby mě následovala, “ Uchechtla se nad svým výkonem „ netuším, proč mě ještě nenahlásila, ale hádala bych, že se mě snaží nachytat při činu, aby konečně zjistila, kam se to plížím takto v noci. Bohudíky se jí to ještě nepodařilo a doufám, že ani nepodaří. Když se proměním do své vlčí podoby, zachovávám si nejen své lidské vědomí, ale mé smysly se nepředstavitelně zbystří. A proto jsem schopná, se jí a toho přihlouplého Malfoye, který se k ní občas přidá, snadno zbavit.“
„Ale stačila by jedna chvilka nepozornosti a mohla by tě odhalit, stejně tak jako se to podařilo i nám.“ Dokončila její slova Amy.
„Tak tohle Mira myslela, když jsme se pohádaly na schodišti! Proč si nám o tom vlastně neřekla? Jsme přece tvoje kamarádky!“ Tvářila se vyčítavě Rosie, která se nafoukla jako žába.
„A vy jste mi snad řekly o vašich malých výletech během nocí?“ Nadzvedla obočí Kita „skoro celý týden se potloukáte po hradu a neobtěžovaly jste se mi o tom zmínit!“
„To není pravda,“ Ohradila se Amy rychle „ Zkoušely jsme ti to říct, ale ty jsi nás nikdy neposlouchala! Jak to že víš, že jsme se takto potloukaly celý týden?“
„Několikrát jsem vás viděla, jak se potloukáte po horních chodbách.“ Pokrčila rameny a Rosie konečně zasáhla vlna poznání: „To tys byla ten stín, který mě tenkrát sledoval do knihovny? Sakra Kito, víš, jak jsem byla vyděšená?!“
„Vím, cítila jsem tvůj strach.“ Přikývla „Chtěla jsem jen vědět, kam se to uprostřed noci ženeš. Skoro jsi mně přišlápla ocas, když ses vyhrnula z Mrzimorské společenské místnosti.“ Zavrčela a Rosie v tu ránu zrudly uši jako dvě rozpálená ucha hrnce. Té noci si vůbec nepovšimla, že by se něco takového stalo, natož toho, že ji něco sledovalo, již ze spodních pater. Kolikrát je musel tedy zahlédnout někdo ze školního sboru anebo jiní studenti na „vycházce“, když byly takto slepé ke svému okolí? Raději na to však nechtěla znát odpověď, protože by se jí zřejmě pranic nelíbila. Stačilo, že je dnes skoro chytl Filch, který zřejmě stále ještě čmuchá po celém hradě ve snaze je dopadnout.
Nastalo ticho, kdy na sebe všechny tři dívky jen bezradně zíraly. Ani jedna se neměla k dalšímu pokračování jejich rozhovoru, protože stále ještě vstřebávaly úplně nové informace, které dnešní noci zjistily a z kterých jim pomalu, ale jistě začínala bolet hlava. Amy seděla se svěšenou hlavou zírajíce na své kecky, Rosie předstírala, že ji daleko více nežli zapomenutá debata zajímá velký portrét Helgy Mrzimorské visící nad krbem a Kita samotná zírala ven velkými kruhovými okny, jelikož již začínalo svítat. Všechny dobře věděly, že se za chvilku budou muset přesunout do svých společenských místností, protože brzy bude budíček. Jejich přítomnost zde, by jen vyvolala nepříjemné otázky a na ně jednoduše již neměly dostatek psychických sil.
„Jak se tedy kouzelník může stát zvěromágem? Když jsem o tom četla, nikde jsem žádný návod nebyla schopná najít.“ Zamumlala nakonec Amy tichým hlasem, jako by si nebyla jistá, jestli je na tuto otázku vhodná doba „Co bych musela udělat proto, abych se jím stala také?“
„Chceš se stát zvěromágem?!“ Vyvalila na ni elektricky modré oči Kita nevěřícně. Čekala vše od opovržení, odmítnutí, ztrátu jejich přátelství anebo až po jejich výsměch, ale toto jednoduše ne. I proto byla jejím prohlášením natolik zaskočena, že se nezmohla na žádnou jinou reakci, než vyjevené zírání, komicky rozšířenýma očima, do vážného obličeje druhé dívky.
„Ano.“ Se vší vážností Amy nakonec přikývla „chci se stát zvěromágem.“