Memento mori

Následující průběh týdne by se dal popsat slovem noční můra. Od konzultace s madam Pomfreyovou opravdu ani jedna nedokázala ani na malý okamžik usnout. Ať se snažily sebevíc, prostě to nešlo a že se snažily opravdu obstojně. Rosie si dobrovolně šla vyběhnout několik pater pohyblivých schodů, aby se náležitě utahala, Amy celé dny seděla v knihách ve snaze umořit se ke spánku učením, ale jediné čeho tím docílila, byla hrozná bolest hlavy, které se nemohla zbavit po další dva dny. Při dalších a dalších pokusech utahat se a usnout jako špalky, docílily vždy jen toho, že Kita propukla v hlasitý smích. Nebylo dne, aby si je nedobírala anebo okatě nepoukazovala na jejich hloupost a roztěkanost. Obě byly totiž celý týden ze všech jejich marných pokusů a nedostatkem spánku natolik podrážděné, že Rosie dokonce na hodině bylinkářství odkázala madam Prýtovou do končin, kde slunce nesvítí, jen proto, že ji zkritizovala za její přesazení Čarokvítku. Rosie si za tento čin vysloužila strhnutí 5 kolejních bodů a vyčítavý pohled profesorky, kterou tolik obdivovala a která jí jen dva dny předtím pozvala do svého kabinetu na šálek bylinkového čaje a skořicové sušenky, aby si společně mohly popovídat o všemožných bylinkách, které Rosie přímo fascinovaly. Amy na tom byla podobně, když jí vybuchl kotlík při hodině lektvarů již potřetí, během půlhodiny, Snape ji dokonce vykázal na chodbu, kde musela potupně čekat, než hodina skončí. Její rozladěnosti si povšiml i profesor Binns na hodinách Dějin, jelikož se Amy přestala nadšeně hlásit při jakémkoliv jeho dotazu. Tento incident Kitu rozesmál ze všeho nejvíce, protože při hodinách Dějin čar a kouzel se všichni tvářili stejně mrtvě jako dívky po celý týden. Dala by proto vše zato, aby mohla vidět, jak Amy musela při jeho hodině vypadat, když si jejího stavu byl schopen všimnout i on. Ve středu měli hodinu astronomie, až vysoko na samém vrcholu Astronomické věže. Byl to první předmět, u kterého se za celý týden cítily dobře, jelikož se konala až po půlnoci, aby měli výhled na noční oblohu co možná nejlepší. Madam Sinistrová jim energicky ukazovala všemožné planety a hvězdy, ke kterým se učili jejich názvy a zajímavosti. A právě madam Sinistrová a ony dvě byly jediné, které na její hodině nepodlehly spánku a neusnuly, dík čemuž si vysloužily krásné dva body pro svoji kolej. A tak jim prvně přišlo, že tento jejich „trest“ vlastně není tak špatný, ale dává jim neskutečnou výhodu.
***
„Jak se Snape vítězoslavně usmíval, když nás viděl.“ Oklepala se Amy, které celým tělem projela vlna husí kůže, když vyprávěla Kitě jejich zážitek z další hodiny lektvarů, při které po nich chtěl vytvořit jednoduchý popáleninový lektvar. „On si naše utrpení přímo užívá! Nechápu, co jsme mu udělaly tak hrozného, že je na nás takto zasedlý! Dobře nechápu, co jsem mu udělala tak hrozného já, že je i na mě tak zasedlý“ Opravila se rychle, když si na volné místo vedle ní přisedla Rosie, která se právě vracela z hodiny, kterou neměla spojenou ani s jednou z dalších kolejí. Se zafuněním přitom na stuůl položila velmi staře vyhlížející knihu. Všechny tři byly znovu v knihovně, protože již stihly zjistit, že ta rozhodně není oblíbeným místem studentů, nebo alespoň né těch Zmijozelských a tak tam panoval blažený klid. Rosiiny obavy, které měla vůči této koleji, se potvrdily několik dní nazpět, kdy jí při přebíhání jedné z mnoha chodeb, jeden ze Zmijozeláků nastavil nohu a ona se na studené hradní dlažbě rozplácla jak žába. Vůbec nechápala, čím si toto jednání mohla zasloužit, ale jejich následná slova ji jen utvrdila v tom, že tato agrese nebyla směřovaná jmenovitě na ni, ale spíše na barvy, které hrdě nosila na svém školním hábitu.
„Tak on je Merzimor ještě kolej? No věděl jsi to Theo?“ Smál se dlouhán, který jí podrazil nohy a jeho kamarád s uhlově černými vlasy na tom byl stejně. Rosie si okamžitě vybavila všechny ty příběhy, které jí matka navykládala o hrozném chování Zmijozelských vůči Mrzimoru, Nebelvíru a Havraspáru, kterými zřejmě tolik opovrhovali. Když se pak setkala s ostatními ve Velké síni, skoro brečela a trvalo hodně dlouho, nežli se podařilo uklidnit jí. Od té doby Kita vykopala válečnou sekeru proti Zmijozelu. K ní samotné se nikdy nechovali odměřeně anebo zle, protože i u nich převládalo přesvědčení, že se Moudrý klobouk jednoduše spletl a ona měla přijít mezi ně, ale takovéto chování k ostatním kolejím, které se dokonce dotýkalo jednoho z jejich nejbližších lidí, jednoduše přehlížet nehodlala. Hned následujícího dne se dostala do křížku se samotným Malfoyem, který na ní byl do té doby jako mílius, protože byli přeci dětští přátelé a on se mylně domníval, že ho tak bude brát i nyní na škole. Šeredně se, ale přepočítal v okamžiku, kdy za Kitou opět přilez a snažil se zahájit konverzaci slovy: „Proč se furt taháš s tou mudlovskou šmejdkou z Havraspáru?“ V ten moment neviděla rudě pouze Kita, ale i samotný Draco, který od ní schytal pěknou ťafku přímo mezi oči a jako pytel brambor se sesunul k zemi. Její čin bohužel viděl i Snape, který samozřejmě chudáčka Malfoye doprovodil na ošetřovnu a Kitu zase do kabinetu profesorky McGonagallové, aby jí dostatečně vysvětlila školní řád. Kita dobře věděla, že o jejím činu se zanedlouho dozví nejen rodina Malfoyova, ale i ta její. Nikdo z její rodiny jí nenapsal jeden jediný dopis od doby jejího zařazení do Nebelvíru a ona tajně doufala, že ji třebas již vydědili. Tato potyčka s Dracem by je tak mohla konečně popostrčit, aby to skutečně udělali. I z tohoto důvodu jí ztráta dvou kolejních bodů opravdu nemrzela.

„Ostatní sice nemá rád, ale k nikomu se nechová takhle zle.“ Stále se tvářila nešťastně Amy.
„Možná, že až nám pominou účinky toho hrozného lektvaru, pomine i jeho nenávist?“ I Rosie samotné zněla tato slova směšně, ale přesto mohla alespoň doufat „Třebas chce, jen abychom si odpykaly náš trest, a pak nám dá pokoj?“
„Podle toho, co vám dělá, bych na to moc nesázela.“ Nesouhlasila s ní Kita.
„Podle mě —“ Svoji větu však neměla šanci dokončit, protože se za nimi objevil hrůzostrašný stín, který je úplně zakryl. Knihovnice Pinceová stála pár metrů od nich a ruce měla složené v bok.
„Nerada ruším váš malý debatní kroužek, ale knihovna se za chvilku zavírá a vy tady nebudete mít co pohledávat.“ Připomínala jim a její zamračení se ještě více prohloubilo, když spatřila velké lesknoucí se jablko, které měla Kita usazené na otevřené knize, do které byla začtená, než se k ní připojila Amy a následně i Rosie. Kita zbledla a rychle jablko i knihu schovala do své brašny, ještě před tím, nežli byly násilně vystrkány ven z otevřených dveří knihovny a zaplavilo je hřejivé světlo luceren, které osvětlovali dlouhou chodbu.
„Šup ať už jste venku!“ Křikla za nimi ještě, nežli se jí kousavý hlas úplně změnil a přeslazeným tónem, při kterém doslova cítily, jak dostávají cukrovku, dodala: „Měj se krásně Amy.“
„I vy slečno Pinceová.“ Zamávala za ní, nežli se dveře úplně zavřely Amy stejně sladkým hlasem.
„Od kdy jste vy dvě kamarádky?“ Nevěřícně kroutila Rosie hlavou, když kráčely ke svým kolejním místnostem.
***

Rosie opět nemohla spát. Tentokrát se však o nějaký spánek ani nepokoušela. Hannah a její další spolubydlící dobře věděly o jejím malém problému a tak se s nimi, již na začátku týdne domluvila, že si přes noc může dělat cokoliv, co chce, když je nebude budit. Proto se po jejím příchodu okamžitě zatáhla kolejními závěsy její postele a čekala, než se dech jejích kamarádek ustálí a ony usnou tvrdým spánkem. Jak by si přála i ona, aby mohla takto spát! Bylo by ji opravdu jedno, že by při tom chrápala tak mocně, že by probudila polovinu hradu, hlavně že by konečně mohla usnout! Nevěděla, jestliže začíná z nedostatku spánku a hlavně z frustrace, která z toho pramení, hrabat i Amy, ale jí rozhodně ano. Již po několikáté za tento týden se přistihla, že jen tak zírá do prázdna a naprosto nevnímá své okolí. Jednoduše vypla uprostřed hodiny anebo debaty se svými přáteli a nevnímala nic. Tyto stavy se u ní navíc začaly střídat se silným podrážděním a výbuchy vzteku, které si vybíjela na nevinných obětech, jako byl chudák Harry, který za ní neustále dolézal v tu nejméně vhodnou dobu anebo madam Prýtová, která si to opravdu nezasloužila a tak na nějaké sušenky a lahodný čaj může v blízké době zapomenout. A to jí začalo připadat, že si za tu krátkou dobu opravdu padly do noty a profesorka ji měla jako jedna z mála skutečně ráda. Když už se v myšlenkách zatoulala k hodině bylinkářství, probleskl jejím bdělým mozkem nápad, že by si mohla znovu přečíst knihu o Bylinkářství pro pokročilé, kterou jí právě při návštěvě jejího kabinetu profesorka tak ochotně zapůjčila. V blízké době se od ní žádné další laskavosti zřejmě nedočká, tak si ji hodlá užít co možná nejdéle. Šáhla proto do své školní brašny ve snaze jí najít. V ten moment v ní neskutečně hrklo, protože její ruka nenahmatala nic než prázdnotu očarované kabely. Byla si naprosto jistá, že když šla do knihovny za Amy a Kitou, měla ji u sebe. Nyní tam, ale nic takového nebylo a ona začínala propadat panice. Další dobrou půlhodinu proto strávila tím, že se snažila, co možná nejtišeji, prohledat všechny své věci a následně i pokoj, aby zapůjčenou knihu našla. Po půlhodině hledání a podrážděném okřiknutí od Hannah, kterou při tom stihla probudit, to konečně vzdala a rezignovaně se odšourala dolů do společenské místnosti, kde by nyní měla být sama. Byla skoro dole, když jí to konečně docvaklo. Knihovna! Vždyť přeci svoji knihu vytahovala v knihovně a pokládala ji na stůl těsně předtím, než byly vyhozeny tou protivnou knihovnicí. No jistě, kniha jednoduše musela zůstat tam, protože v tom spěchu na ní musela zapomenout. Ale co má nyní dělat, když bude knihovna jistě zavřená? Ale co když ne? Co když je otevřená i po večerce a knihovnice jednoduše spoléhá na to, že nikdo nebude natolik hloupý nebo zoufalý, aby se do ní plížil i po zákazu vycházení? Při letmém pohledu na hodiny visící nad rozpáleným krbem, který byl ověšen břečťanem, zjistila, že je půl druhé hodiny ranní. Nyní by na chodbách hradu kromě duchů, Protivy a samozřejmě Filche s paní Norrisovou, neměl nikdo být. Madam Pinceová bude jistě už spát a knihovna by tak měla být prázdná. Když na tento čin vzpomínala v době, kdy byl její mozek opět funkční a ona mohla znovu spát jako normální člověk, jelikož účinky lektvaru již dávno vyprchaly, rozhodně by takto neriskovala pouze kvůli jedné jediné knize. V tento moment byl však tento nápad tím nejlepším, co se jejímu chorému mozku podařilo vyplodit, aby zaplácl tu hroznou nudu, která trvala mezi večerkou a ranním budíčkem. Ano jistě, mohla by se začíst do jiné knihy anebo si udělat domácí úkol na zítřejší hodinu Přeměňování, ale to nebylo ono. Jak mile si něco usmyslela, byla rozhodnuta to dokonat dokonce.

Když se jí konečně zdárně podařilo projít kolem školní kuchyně beztoho, aby neodolala a nezašla na malou půlnoční svačinku, rychle vyběhla všechny schody, a když se konečně ocitla před vstupními dveřmi od knihovny, nemohla popadnout dech a hlasitě sípala. Její dokonalý a nejbezvadnější plán v dějinách Bradavic se rozsypal v okamžiku, co zkusila otevřít masivní dveře. Když zkoušela zatahat za kliku, zjistila totiž, že se dubové dveře ani nepohnuly. Byly zamčené a ona se tak plížila ze své koleje úplně zbytečně. Rosie se však nehodlala tak snadno vzdát a opravdu doufala, že její zběsilý úprk vstříc knihovně nikdo nezpozoroval. Svým přerývaným sípavým a funěním totiž již stihla probudit několik nedalekých portrétů, které jí nyní zvědavě pozorovali a čekali, co bude dělat. A opravdu doufala, že to letmé mihnutí velkého černého stínu, které před malou chvílí zahlédla koutkem oka, byla jen nějaká velká školní krysa anebo paní Norrisová, protože ji popravdě školní chodby tohoto hradu děsily. Byly opravdu děsivé s těmi všemi duchy, pohyblivými schodišti, s Protivou a se vším tím očarovaným nábytkem, kdy se před vámi zničehonic zavíraly dveře, posouvaly se židle a úplně mizely chodby. Opravdu netoužila po tom, aby nyní potkala tváří tvář další zdejší kreaturu či nezvaného vetřelce. Koneckonců Zapovězený les je jen kousek. Její strach ji proto donutil zašmátrat ve svém hábitu a vytáhnout hůlku, kterou následně namířila na zrezlý zámek. Když do ticha potemnělé chodby zašeptávala zaklínadlo Alohomora opravdu litovala toho, že nikdy nedávala pozor, když se jí její otec zámečník, pokoušel vysvětlit, jak se dá odemknout zámek. Mechanismus zámku tichounce zarachotil, něco v něm cvaklo a dveře se otevřely. Měla pocit, že koutkem oka zahlédla ten samý stín jako předtím, tentokrát však blíže. Nehodlala na chodbě čekat a zjistit, co to bylo, jestliže pouze Filch, kterého přivolala paní Norrisová anebo něco mnohem horšího a rychle vpadla do nyní otevřené knihovny. Dveře zavrzaly a s hlasitým klap se za ní konečně zabouchly.

Rosie hlasitě oddechovala a opírala se o tvrdé dřevo, když se rozkoukávala v úplně temné knihovně. Knihovna se svými vysokými policemi plných krásně vonících starých lexikonů, encyklopedií a nejrůznějších herbářů, jí vždy připadala jako to nejkouzelnější místo na světě, kde může nalézt svůj kousíček pohody, každý, kdo bude respektovat pravidla slečny Pinceové. Nyní jí však neskutečně děsila. Od měsíčního svitu, který procházel vysokými vitrážovými okny, se táhly dlouhé strašidelné stíny, které se pohybovaly podle toho, jestli měsíc zrovna nezastínil rychle plující mrak. Vysoké knihovny obtěžkané knihami, tak působily jako strašidelné postavy, které se nad ní pomalu skláněly. Po další chvíli, kdy se jí konečně podařilo dostat svůj dech pod kontrolu a z druhé strany dveří nezaslechla žádné podezřelé zvuky, které by nasvědčovaly tomu, že byla odhalena, se konečně odlepila od dubových dveří a spěšně se vydala ke stolu, kde doufala, že předtím zapomněla Bylinky pro pokročilé. Byla skoro u něj, když se stoleček po její pravici rozžehnul oslepujícím světlem lampičky a ozval se velmi podrážděný hlas: „Co tady děláš v tuhle noční hodinu?!“ Rosie by přísahala, že kdyby v ten moment onen hlas nepoznala, jistě by namístě dostala infarkt, jak moc se lekla. Srdce, které se ještě stále plně neuklidnilo po jejím předchozím běhu, ji v hrudním koši bubnovalo tak zběsile až mále skrze něj prorazilo díru.
„Amy!“ Vypískla hlasitěji, než zamýšlela „Co tady děláš?“
„Já jsem se ptala první.“ Nakrčila hnědovláska nos a její zelené oči, které díky záři lampy vypadali skoro bílé, jí pozorovaly s jasným podrážděním. Seděla za jedním z mnoha studijních stolů a před sebou měla hromádku knih. Jedna obzvláště silná bichle ležela otevřená v jejím klíně.
„Já nejsem ta, která si v klidu čte v místnosti, kde teď opravdu nemá co dělat, jak by řekla slečna Pinceová.“ Ohradila se Rosie.
„A já nejsem ta, která se do té samé místnosti musela vloupat,“ S hlasitým zaklapnutím konečně zavřela knihu a odložila ji na hromádku k ostatním „ na rozdíl od tebe, mě to slečna Pinceová dovolila. Chápe mé problémy s nespavostí, a jelikož my nejsme jediní obyvatelé hradu, kteří nemají Snapea rádi, dovolila mi, abych si do konce týdne směla libovolně číst.“
„Ach…“ Pochopila konečně Rosie její slova „A proč to nedovolila i mě? A vůbec odkdy jste tak dobré kamarádky?“
„Jak ses sem dostala?“ Ignorovala její otázku a z kapsy hábitu vytáhla silný svazek všemožných klíčů „Zamykala jsem za sebou.“
„Jsme v kouzelnické škole, kde se vyučují kouzla,“ Protočila Rosie tmavé oči „jak myslíš, že jsem se sem asi tak dostala. Zapomněla jsem tady odpoledne knihu, kterou mi půjčila profesorka Prýtová.“
„Takže ses sem vloupala za pomoci Alohomara?“ Nadzvedla Amy uznale obočí.
„Možná.“
„Žádné jiné kouzlo jsme se zatím neučili a pochybuji, že zrovna ty fandíš samostudiu,“ Odhadla ji dobře „viděl tě při tom někdo?“
„Pffff… Já nejsem takový amatér, jak si o mě myslíš,“ Lhala, až se jí od úst prášilo „nikdo mě neviděl a tebe hádám také ne.“ Jako potvrzení Amy zavrtěla hlavou, až se její dlouhé kadeře zaleskly ve svitu plamene lampy a sledovala jak se na Rosiině tváři formuje široký zubatý úsměv.
„Škola je prázdná, nemůžeme spát a máme klíče minimálně od knihovny.“ Amy přišlo, že plamínky, které se v jejích jinak karamelově hnědých očích zračily, nebyly pouhým odrazem z nedaleké lampičky, když sledovala jak se její poťouchlý úsměv ještě více roztáhl.
***
A takhle vlastně začal tento prapodivný a jedním slovem magický slet náhodných událostí, které jim byli v patách po celý zbytek týdne. Té noci obě opatrně prolezly skoro polovinu hradu a zkoušely všemožné klíče do každé klíčové dírky, kterou při svém putování nalezly, nežli jim jejich pátrání překazilo ranní svítání, které dlouhé chodby naplňovalo světlem, a ony opravdu netoužily, aby je přeci jen někdo načapal. Bohatě jim stačilo, že před učebnou formulí narazily na Protivu, který se hlasitě hádal s Filchem. Nejprve se polekaly, že snad oba mluví o nich, ale rychle zjistily, že zřejmě nejsou jediné, které se po večerce potulují po školních chodbách, jelikož Filch požadoval po Protivovi, aby mu prozradil „kam běželi“ a ony si byly stoprocentně jisté, že je ani jeden z nich nezahlédl.
Hned ráno byla Amy nucena svazek klíčů opět navrátit knihovnici, ale obě si slíbily, že jelikož nestihly prozkoumat všechny tajná zákoutí a učebny, ve kterých ještě ani jedna z nich nebyla, vydají se na svoji malou tajnou výpravu i příští noci, až bude celý hrad opět nerušeně spát. Velké mosazné klíče, které madam Pinceová, tak laskavě zapůjčila Amy, sice nebyly ani od jednoho zámku, do kterého se obě té i následující noci pokoušely dostat, ale zaklínadlo Alohomora fungovalo stejně dobře. A tak do konce týdne měly již prolezlou většinu horních pater hradu, kde se nacházely všemožné učebny a tajná zákoutí. Nalezly učebnu, která byla plná všemožných stolečků a skříní s věštícími koulemi, které se na ně vesele leskly ve svitu měsíce, dlouhou chodbu plnou všemožného starého brnění všech velikostí a materiálů anebo malý kamrlík na košťata a všemožné jiné haraburdí, který je zachránil před odhalením, jelikož kolem nich zrovna čmuchala paní Norrisová. Nebylo to kdovíjak zajímavá místa, ale ony byly fascinované každou novou místností i učebnou a i z toho důvodu jim na konci týdne pomalu, ale jistě začínaly docházet nejen dveře, ale i patra, která by mohly prozkoumat.

„Co třetí poschodí?“ Navrhla Rosie sedící na zábradlí, které obíhalo vysokou Astronomickou věž jedné z následujících nocí.
„Zbláznila ses!“ Amy se málem udusila kusem gumového hada, kterého zrovna cumlala v ústech „Před tímto patrem nás přeci Brumbál varoval! Nikdo tam nesmí!“
„A právě z toho důvodu, bychom mohly, zjisti proč.“
„Kdo jsi a co jsi udělal s Rosemary! Tohle je něco co by jistě řekla Kita, ne ty.“ Škádlila jí. Obě se několikrát snažily říci o jejich malých výletech právě Kitě, ale vždy se to nějakým způsobem zamluvilo anebo o tuto debatu černovláska nejevila sebemenší zájem. Jejich snahy také hatil fakt, že s její kolejí byly spojené jen na minimální počet předmětů. Jak všechny rychle zjistily, většinu totiž měl Nebelvír spojený se Zmijozelem a tak se všechny vlastně mohly scházet jen na snídaních, obědě a na večeři a i při nich musely sedět odděleně u svých kolejních stolů. Pro jejich schůzky tak zbývala ta trocha času mezi hodinami a samozřejmě volný čas po skončení vyučování. Brzy tak usoudily, že Kita na rozdíl od nich přeci spánek potřebuje a rozhodně by ho nevyměnila, za nějaké pochybné courání po hradu. A tak si toto tajemství nechaly zatím pouze pro sebe. Předpokládaly totiž, že jakmile budou moci opět normálně spát, pomine i jejich prapodivná chuť po nočních dobrodružstvích a toto nebudou muset již řešit.
Bradavice byly jednoduše kouzelné místo plné všemožného tajemna a ony nyní již plně chápaly bratry Weasleyovi, kteří se často chlubívali, že přesně takto vypadá drtivá většina jejich nocí. Opravdu by je nyní zajímalo, proč na ně tedy ani jedné noci nenarazily. Fred a George prý znají tajné chodby tohoto hradu jako své boty. Dokonce ani Filch se jim nedokáže vyrovnat a to, už je opravdu co říct. Starý školník s ještě starší kočkou se totiž dokáží pohybovat hradem skoro jako by byli duchové. Často Filche někdo zahlédl v dolních patrech hradu, jen aby ho někdo jiný, pouhých pět minut nato, zmerčil, jak se motá právě kolem Astronomické věže a horních učeben. Byla to jednoduše záhada a i proto se dívky první noci snažily nalézt alespoň jednu z oněch pověstných tajných chodeb, o kterých George s Fredem stále dokolečka básnili, jak mile na ně někde natrefili: „Pak je ještě tajná chodba, která vede do Prasinek za sochou Gregora Úlisného.“ Vyprávěl Amy jednou George, který si k ní přisedl v knihovně. Amy však netušila, kde se tato socha nalézá, jak vypadá ani co jsou ty Prasinky, o kterých neustále starší ročníky mluví. Navíc byla plně zaměstnána přemýšlením nad tím, co sakra zrovna George Weasley dělá ve školní knihovně a tak ji nyní dívky hledaly jen marně, jelikož si ona dokázala z jejich rozhovoru zapamatovat jen jedno — nikdy v životě si od nich nic nekoupí, protože se jí George s jasnou pýchou na svůj a bratrovo um, chlubil jejich nejnovější vynálezem – Růženčiny pralinky. Cukroví napuštěné velmi silným uspávacím lektvarem — fuj.

„Mohly bychom aspoň zjistit, proč kolem toho Brumbál nadělá takové divadlo,“ Vysvětlovala svůj nápad Rosie „proč tam nikdo nesmí a proč nám to musí připomínat skoro každou večeři jako by se bál, že se tam polovina Velké síně seběhne hned po jejím skončení?“
„Já nehodlám zjišťovat, proč se zrovna tam nesmí!“ Z tónu Amyina hlasu bylo jasné, že se o ničem z toho již nehodlá bavit „na rozdíl od tebe já svůj život mám ráda!“
„Nebuď přeci taková srababa –“
„Ne!“ Rosiina slova však přerušilo rázné ne.
„Ale no tak bude to zá–“
„Ne!“
„Můžeš mě nechat do–“
„Ne!“
„Sakra Amy!“
„NE!!“
***
Přesvědčit srababu Amy, aby se společně s ní vydala na průzkum „Zapovězeného patra“, se ukázal jako daleko těžší a komplikovanější úkol, nežli si Rosie zprvu myslela. Musela vynaložit obrovitánské množství své drahocenné energie, aby dokázala alespoň to, že Amy byla ochotná se o tomto tématu vůbec začít bavit. Celou její snahu jí navíc nevědomky hatila i Kita, která se vždy ukázala v tu nejméně vhodnou dobu, kdy se již Rosie úspěšně dařilo lámat Amyino skálopevné přesvědčení. Veškerá její snaha tak šla doháje, kdykoliv, co se černovláska objevila a chtěla si s nimi povídat v přestávkách mezi hodinami nebo po obědové pauze. Nějaké další přesvědčování o tom jak je to nejlepší nápad všech dob, tak okamžitě zaniklo, jelikož Rosie nechtěla zrovna Kitě prozradit, co tak moc po Amy požaduje. Jenže Kita nebyla tak hloupá jak si myslela, jelikož i jí po několika takovýchto situacích, kdy nalezla naštvaně se tvářící Amy a ještě více naštvanou Rosie, která do ní hučela svá „moudra“ o něčem o čem se s ní ani jedna z nich nechtěly bavit, přišlo krajně podezřelé a začínala se pomalu vyptávat.
V pátek již Rosie ztrácela svoji trpělivost úplně a její podráždění byla čím dál více hmatatelná. Amy však byla stále ještě skálopevně rozhodnuta, že jestliže po tom tolik prahne, ať si jde sama. Ona měla alespoň tolik zdravého rozumu a pudu sebezáchovy, aby věděla, že tohle by rozhodně neskončilo dobře ani pro jednu z nich. Jejich okousané a polo rozložené mrtvoly by jistě našli Weasleyovic dvojčata anebo Filch někdy v následujících letech, protože proč bys tím jinak celý profesorský sbor nadělal takový tyátr? Pochybovala, že by se v onom patře nacházelo zavřené hejno roztomiloučkých kačenek. Amy byla moc mladá a chytrá na to, aby takto zahodila svůj drahocenný život, který konečně začínal dávat smysl. Dávno zjistila, že není jediná, která je mudlorozená a vůbec nechápe dění okolo sebe, co se týče všech těch kouzel a prapodivností, které jsou s tímto, úplně novým světem spojeny. První ročník byl plný dětí, které na tom byly úplně stejně jako ona anebo Rosie. Dokonce i samotný Harry Potter byl často úplně vedle i u věcí u kterých se Amy již začínala pomalu chytat a orientovat se v nich. Konečně si začínala v Bradavicích připadat jako doma a dokud po jejím boku budou stát Kita a Rosie, domov to pro ni i skutečně bude. Někde vzadu v jejím mozku se totiž již začínalo formovat přesvědčení, že si zde připadá více doma, než se kdy vůbec cítila se svojí vlastní matkou. Proto se o tento nový domov nehodlala připravit jen díky své vlastní hlouposti, kdy by mohla snadno zemřít anebo hůř, mohla by skončit vyloučená. Toto byl jednoduše moc velký risk, který se s pouhým protloukáváním po chodbách nedal ani zdaleka srovnávat.

„Nechápu, že jsi takový srab zrovna ty.“ Stále se tvářila jako kakabus Rosie, která znovu seděla na zábradlí, které obíhalo Astronomickou věž a nebezpečně se klinkala ze strany na stranu. Hodiny ve věži před malou chvílí odbily jednu hodinu ranní a tak se pátek konečně přehoupl do soboty a je čekal vytoužený víkend plný pohody. Jejich osvobození od této noční můry se blížilo čím dál více. I přes to se Rosie často přistihla, jak přemýšlí nad tím, že jí tyto malé noční výlety budou nakonec přeci chybět. Sice je podnikaly výhradně bez účasti Kity, ale i přesto bezmyšlenkovité bloumání po potemnělých školních chodbách a objevování nových a nových věcí, milovala. I těch pár incidentů, kdy je málem načapal Filch, paní Norrisová anebo některý ze školních duchů, jí sice málem přivodily infarkty, ale pomalu začínala milovat ten opojný pocit, když se jí v žilách rozlívá adrenalin, zorničky se rozšíří, srdce začalo zrychleně pumpovat a když dobře věděla, že jestliže je odhalí, budou si odpykávat krutý školní trest. Na druhou stranu si stále dobře uvědomovala, že za tím vším jistě stojí pouze onen prapodivný opar mlhy, kterým byl zamlžen její mozek, kterému se nedostávalo tolik potřebného spánku. Věřila, že jakmile jejich malé problémy opadnou, na něco takového si ani nevzpomene.
„Zrovna já?“ Nechápala.
„Ano zrovna ty,“ Zopakovala znovu Rosie do ticha noci „ já myslela, že Havraspárští jsou kreativní, nebojácní a inteligentní, ne srabi.“
„Nepleť si moji kolej laskavě s Nebelvírem.“ Odsekla „Jsem dostatečně inteligentní na to, abych věděla jaká je to nehorázná pitomost! Ta odvaha o které stále dokola mluvíš, není nic jiného nežli srážka dvou odlišných reakcí na to samé – na nebezpečí. Jen jde o to, jestli převáží zbabělost anebo opovážlivost. To ve výsledku určuje, jestliže jsi zbabělec anebo hrdina. Jenže dá se nazvat hrdinským činem, čin takový, kdy se opovážlivě vrhneš do předem prohraného boje anebo do jasného zákazu? Ne, takovéhle jednání je zařazeno pod svoji vlastní kolonku! Chápeš?“
„Ach a jakou přesně?“ Rosie nad jejím monologem protočila oči v sloup.
„Bláznovství!“ Složila si ruce na prsou Havraspárka „Co si myslíš, že se změní, když se tam půjdeme podívat? Co, když tam skutečně nic není a my tam půjdeme nadarmo a někdo nás chytí? Co když to bude Snape? Ten nás rovnou pošle expresem domů a ještě nám při loučení zamává krajkovým kapesníčkem. Anebo co když je přeci jen upír jak tvrdí děcka z vyššího ročníku?“ Rosie po jejich slovech viditelně pobledla, jako by si právě představila Snapea jak visí jako obrovitánský kaloň hlavou dolu ze stropu uprostřed onoho patra, kam chodí pravidelně odpočívat. Jen ta představa byla natolik odporná, že jí zřejmě donutila úplně od myšlenky bezhlavého průzkumu, upustit.

„Kdo je tam? Je tady někdo?“ Do nastalého tíživého ticha se ozval vzdálený hlas, který k nim dolehl z úpatí schodiště. Někdo stál úplně na samém začátku dlouhého spirálovitého schodiště, které vedlo až k nim a podařilo se mu zaslechnout jejich rozhovor anebo alespoň jeho část a nyní se rychlými kroky blížil až k nim.
„Oni nás chytili!“ Vyjekla Amy, která byla od leknutí zamrzlá na místě a vytřeštěnýma očima zírala na otvor v podlaze, kde končily schody. Její srdíčko zběsile bušilo do jejího hrudního koše a přehlušovalo tak veškeré její myšlenky, které vířili v nesrozumitelných spirálách. Její tělo v obrané reakci proti šoku, jednoduše úplně zkamenělo a ona prvně v životě nevěděla, co sakra má dělat. Kroky byly již na samém vrcholu schodiště a stejně tak jako jejich zvuk tak i světlo lucerny se nebezpečně přibližovalo stále blíž a blíž. Klap, klap, klap. Byl to ten nejprotivnější a zároveň nejděsivější zvuk, který kdy slyšela a ona se stále nemohla přimět, aby přestala zírat na díru v podlaze. Při tomto tempu za pár chvilek nebude již zírat na vchod, ale do očí, tomu, kdo je této noci načapal při činu.
„Dělej!“ Rosie se již stihla oklepat z prvotního šoku, kdy stejně jako Amy nevěřila, že by je přeci jen někdo dokázal vyčmuchat až tady. Na rozdíl od Amy si však dokázala zachovat chladnou hlavu a okamžitě i s ní zapadla za velkou hromadu beden, ve které se nacházely všemožné dalekohledy, objektivy a mapy noční oblohy, které používali při nedávné hodině Astronomie. Zapadly za ni právě ve chvíli, kdy se na schodišti objevila rozžehnutá lucerna, kterou svírala dlouhá pobledlá ruka s kostnatými prsty, kterou vzápětí následoval i velmi zamračený obličej. Byl to Filch! Musel být na jedné ze svých obchůzek, když uslyšel jejich dřívější hádku. Rosie by si nyní nejraději omlátila hlavu o tvrdé dřevo beden, za kterými byly momentálně ukryté. Proč jen si potřebovala dokazovat, že ona není Mrzimorský srab a má na to se jít podívat do třetího poschodí? Obě dobře věděly, že jsou zde v pasti. Jediným možným řešením by bylo střemhlavě skočit dolů a ukončit tak své trápení. Jestliže madam Prýtová zjistí, že se tajně vykrádala ven po večerce, jistě jí již nikdy žádnou knihu nepůjčí, dostane školní trest a jestliže zjistí, že se takto vykrádaly skoro celý týden, den za dnem, pravděpodobně je bude čekat brzké vyloučení. Matka by jí to nikdy v životě nezapomněla a ona by se tak stala oficiálně černou ovcí jejich rodiny. Jako by nestačilo, že jako malá byla zpomalené dítě, o kterém by nikdo z jejího rozsáhlého příbuzenstva nikdy neřekl, že z něj nakonec přeci jen bude čarodějka. Její strýček Buford dokonce často žertoval, že bude určitě mudla jako byl i její otec. Nedopustí přeci, aby si ji mohl na další narozeninové oslavě dobírat, že sice mudla není, ale z Bradavic ji přece vyhodili. NIKDY!

Filch se mezitím již vydrápal na věž a nyní ji systematicky prohledával kousek za kouskem, který osvětlovala jeho lucerna. Astronomická věž byla této noci ponořena do černočerné temnoty, protože měsíc byl zakryt hustými mraky, které zvěstovaly blízký příchod bouře. V dáli se již několikrát zablesklo a zazněl první hrom, který přerušil dosud panující hrobové ticho, které bylo přerušované, jen Filchovým namáhavým dýcháním.
„Co budeme dělat?“ Amy se klepala jako ratlík a chtě nechtě si musela přiznat, že Rosie měla naprostou pravdu. Je jen přechytralý srab. Kolena se jí klepala tak mocně, že si byla jistá, že jestliže se nyní pokusí utéct, stejně se daleko nedostane. A jestliže by se jí snad krásně kolena podařila udržet pod kontrolou, u všech ostatních svěračů v těle si tak jistá nebyla.
„Musíme ho nějak obejít a dostat se dolů dříve než on.“ Přemýšlela nahlas Rosie „Ty jsi tady ta chytrá! Vymysli přeci něco!“ Amy se však nadále klepala jako osika a nebyla sto pořádně přemýšlet. Před očima měla jen jejich slavnostní vyloučení. Celá škola se sejde ve Velké síni, aby se jim mohla vysmát a popřát jim šťastnou cestu nazpět do Londýna. Znechuceně se oklepala. Filch právě přistoupil k zábradlí, jen malý kousek od nich, a pohlédl přes něj dolů, jako by se snad obával, že nezvaní návštěvníci před ním skočili dolů. Amy však musela přiznat, že jeho myšlenkové pochody nejsou tak absurdní, protože přesně to by i udělala, kdyby jí Rosie tak pohotově nezatáhla do stínu beden. Raději dobrovolně ukončit svůj život nežli být vyloučena!
Pomalu se co nejrychleji přesunuly o kousek dále, stále ještě schované za jejich úkrytem, když se Filch nebezpečně přiblížil. Ten však zrovna svoji lucernou ozařoval stěnu naproti, kde se nacházel obrovský astronomický dalekohled, který by byl jistě jako ukryt vhodnější. Toho si byl vědom i on a tak se k němu pomalým, šouravým krokem vydal. Byl si jist, že ať je zde kdokoliv, nikam mu utéci nemůže.
„Teď máme šanci.“ Probrala se konečně ze svého poblouznění Amy, která opatrně nakoukla zpoza beden a sledovala tak Filchova vzdalující se záda. Schodiště zůstalo nechráněno. Jen, kdyby se stihly dostatečně rychle dostat, až k němu a pak dolů, jistě by se pomalému starému muži, ztratily v některých z mnoha chodeb hradu.
„Mňauuu!“ Cosi velkého a temného vyskočilo na jednu z horních beden a nyní na něj shlíželo velkýma svítivýma očima. Byla to paní Norrisová, které si doposud ani jedna z nich nevšimla. To však neplatilo o kočce, která byla stejně prohnilá jako Filch samotný. Jak mile si rozcuchané zvíře uvědomilo, kdo se za bednami vyděšeně krčí, spustila hrozný jekot. Mňoukala jako pominutá a hlasitě prskala, když se snažila upozornit svého páníčka na prváky, kteří nejsou v posteli. Amy se po ní blesku rychle ohnala, ale kočka byla rychlejší a pohotově sekla nebohou dívku do ruky. Ta hlasitě vyjekla a to už se k nim hnal rozlícený Filch.
„Kdo jste! Co tady pohledáváte! Je dávno po večerce!“ Řval již zdáli.
„Utíkej!“ Vyjekla hlasitě Rosie, popadla Amy za ruku a daly se na zběsilý úprk směrem ke schodišti. Filch byl však překvapivě rychlý. Nedokázaly by se dostat ke schodům včas, kdyby se Filchovi nepřipletla pod nohy paní Norrisová, která se za nimi pustila se stejným odhodlání jako její páníček. Filch na chlupatý stín nedokázal včas zareagovat a změnit svoji trasu běhu, takže se mu jen podařilo bolestivě přišlápnout paní Norrisové její ocas a sám se natáhl na prkenné podlaze, až to zařinčelo. To byl dostatečný náskok proto, aby se obě stihly dostat až ke schodišti, které v mžiku seběhly hnány adrenalinem, který se jim vléval do žil. Sbíhaly jedno schodiště za druhým a ignorovaly pálení v jejich plicích a ve svalech, které nedostávaly tolik potřebný kyslík v dostatečném množství, pro takto zběsilý úprk pryč. Brzy již za sebou podrážděný vřískot paní Norrisové ani nadávky rozlíceného Filche neslyšely, ale ani jedna se neodvažovala zastavit a byť jen na malý okamžik si odpočinout. Dobře věděly, že Filch zná tajné cesty skoro stejně dobře jako dvojčata a ony se děsily okamžiku, kdy na ně vybafne zpoza některého z brnění anebo soch, které míjely. Brzy ztratili přehled o tom, kolika chodbami, tajnými průchody a schodišti již seběhly směrem k přízemí.
Zarazily se, až u masivních dveří. Rosie si bolestivě narazila rameno, protože zjistila, že jsou zamčené až po velké ráně, kterou způsobila svým tělem, když do nich plnou rychlostí naběhla.
„Rychle otevři je!“ Přiřítila se k ní i udýchaná Amy, která hlasitě sípala. Plíce jí pálily, jako by je měla plné miniaturních jehliček a začínala se jí ozývat palčivá bolest v boku. Věděla, že jestliže se nyní zastaví, již nebude schopná pokračovat dále, protože se jí adrenalinu již nedostávalo. Filch by je tak jistě brzy dohonil! Ve svém úprku automaticky běžely do nižších pater, protože se plánovaly schovat v Rosiině kolejních komnatách, protože vchod do těch Amyiných chránilo očarované klepadlo. To by po nich požadovalo svoji hloupou hádanku, na kterou nyní Amy opravdu neměla náladu ani čas. Jaká by to byla potupa, kdyby je Filch chytl u vstupu do koleje, když by si nevěděla rady s hádankou? Nikdo z jejich spolužáků by s ní pak nepromluvil jedno jediné slovo, protože by oficiálně zahanbila celou svoji milovanou kolej.
„Snažím se!“ Začínala být vzteklá Rosie, která marně lovila ve svém hábitu svoji hůlku. Dubové dřevo ji však stále klouzalo hlouběji a hlouběji do dna její kapsy, jak ji prokluzovalo mezi zpocenými prsty.
„Ustup!“ Nevydržela to nakonec Amy a vytáhla tu svoji z vrbového dřeva „Alohomora!“ Zahalekala do ticha chodby a zámek povolil.

Do místnosti se vrhly jako velká voda a masivní dubové dveře za nimi zarachotily, když je stejně rychle přibouchly a mechanismus zámku se uzamkl. Konečně byly v bezpečí. Amy si opřela zpocené čelo o dřevo dveří a hlasitě oddechovala, když se snažila popadnout dech. Po spáncích jí stékaly krůpěje potu a tvořili tak nechutné cestičky, které končily v límečku její košile. Rosie na tom byla úplně stejně. Sesunula se celá vyčerpaná na kamennou podlahu a kolena si tiskla pevně k bolavé hrudi, když stejně jako Amy rozdýchávala pálení a bolest v plicích. Její kudrnaté husté vlasy se jí lepily na zpocenou pokožku tváře a její účes tak ze všeho nejvíce připomínal ten Hermiony.
„To bylo o fous. Ještě, že mu podrazila nohy ta bláznivá kočka!“ Začínala se celé situaci hystericky smát Amy, která bedlivě poslouchala jestliže z druhé strany neuslyší podezřelé zvuky, které by značily, že je jim Filch anebo někdo jiný z profesorského sboru, na stopě. Netušily, totiž jestliže Filch již nestihl zburcovat polovinu hradu. Pomyslné hony na čarodějnice by tak začaly dávat úplně jiný význam. V tom ji však Rosie silně zatahala za lem jejího hábitu. Amy se to však rozhodla ignorovat, zrovna totiž z druhé strany zaslechla cosi podezřelého. Jenže Rosie ji nenechala na pokoji ani nyní a znovu ji roztřesenou rukou zatahala, tentokrát o poznání silněji.
„Amy…“ Do ticha místnosti se ozval její slabý hlásek protkaný naprostou hrůzou.
„Co je furt!“ Utrhla se na ni, když konečně odlepila své čelo od dveří a věnovala svoji pozornost na zemi sedící dívce, která své oči třeštila na cosi za nimi. Když se konečně i Amy podívala tím směrem, strnula paralyzována stejným strachem, jako byla i Rosie samotná. Za nimi totiž, ponořeni do přítmí místnosti, stáli dvě obrovitánská zvířata, která je propalovala pohledy. Kus od nich je pozoroval velký uhlově černý vlk, který měl momentálně obrovitánský ocas druhého tvora ve své tlamě, jako by si do této doby hrály a ony je takto nevybíravě přerušily. Vedle něj stálo daleko mohutnější a větší zvíře, které málem zabíralo celý prostor místnosti. Byl to obrovitánský pes s tlapami jako kola od vozů a s třemi obrovitánskými hlavami, které na ně zvědavě hleděly a z dlouhých ostrých zubů odkapávaly nechutné provazce slin. Před nimi stál nefalšovaný tříhlavý pes Kerberos.
„Percy Jackson!“ Vyjekla Amy, nežli se skácela jako pytel brambor k zemi, kde zůstala nehybně ležet.
„Zbláznily jste se! Co sem máte co lézt!“ Rosie konečně odtrhla své hrůzou vytřeštěné oči od všech těch tlam plných zubů a slin, když se ozval vyčítavý, tolik povědomý hlas. Na místě, kde před malou chvílí stál onen vlk, nyní stála rozcuchaná a úplně nahá Kitalpha, která je probodávala velmi naštvaným pohledem.
„Sledovaly jste mě!?“