Memento mori

Po skončení hodiny obě dívky musely rychle pospíchat, aby vyběhly všechny ty schody a dostavily se včas na další hodinu. Návštěva ošetřovny tak byla odložena. Obě si slibovaly, že se směrem k ní rozběhnou hned poté, co nová hodina skončí, ale i po ní, měly jen málo času na to, aby se dostavily na další, kterou měly v úplně opačné části hradu a tak se návštěva opět nekonala. A takto to bylo po další, další a další hodině, kterou ten den musely absolvovat a že jich bylo požehnaně. I proto nastal čas oběda a ony se stále ještě nepřiblížily k ošetřovně ani o metr blíže, nežli tomu bylo při opuštění sklepení. Ve Velké síni se museli obě rozdělit a usadit se u svých kolejních stolů a tak se spolu mohly znovu sejít až po jeho skončení. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistily, že opět nestíhají další hodinu, na niž mají pouze pět minut.

Obě vpadly do další učebny jako velká voda. I nyní měly dvojhodinovku na které byly jejich koleje spojené. Tentokrát to byla obrana proti černé magii, na kterou se Rosie pranic netěšila. Jen tento název ji nepředstavitelně děsil a po předchozí zkušenosti s profesorem Snapem si nedělala žádné falešné naděje. Zato Amy se na tuto hodinu nepředstavitelně těšila. Dobře si pamatovala Kitalphino nadšení, když se na tuto hodinu těšila, stejně tak jako ona a dle její nadšené tváře, kterou spatřila mezi houfem odcházejících Nebelvírských a Zmijozelských s kterými si před malou chvíli vyměnili tuto učebnu, tato hodina proběhla přesně podle jejich představ.
Učebna profesora Quirrella byla natolik podobná té Snapeově, až se obě lekly, že se znovu ocitly ve školním sklepení. Na rozdíl od sklepení, kde ve vzduchu páchla plíseň a všemožné byliny potřebné do lektvarů, zde to pro změnu zapáchalo česnekem. Po nedávném obědě jim tento nepředstavitelně dusivý zápach nedělal vůbec dobře. Amy s Rosie zapadly do první volné lavice a snažili se udržet svůj žaludek pod kontrolou, když se do učebny vřítil profesor Quirrell s turbanem nakřivo. Profesor obrany proti černé magii se prý k smrti bál upíra, s kterým se kdysi dostal do křížku někde v zapadlé části Rumunska. Jenže on měl ve své paranoie česnekem snad napěchovaný i ten jeho prapodivný turban. Hodina samotná se však ukázala jako jedna z nejzajímavějších, kterou měli zatím tu čest zde v Bradavicích, absolvovat. Pan profesor Quirrell jim vyprávěl o nejrůznějších temných kletbách a tvorech, kteří jakoby vypadli z těch nejděsivějších a nejtemnějších povídaček a Amy se nemohla dočkat až se v příštích hodinách či letech budou moci těmto věcem, tvorům a kletbám věnovat podrobněji, tak jak jim nasliboval.

„A víš, že existují i domácí skřítci? Ti sice nejsou kdovíjak nebezpeční, ale jsou jednoduše úžasní, prý pracují i zde v Bradavicích...“ Amy od okamžiku opuštění hodiny Obrany proti černé magii nezavřela pusu a nepřestávala ze sebe chrlit další a další informace o nejrůznějších tvorech, o kterých se dočetla v tlustých lexikonech, které si za tu krátkou dobu zde, již stihla vypůjčit. Rosie byla neskutečně ráda, že byl konec jejich úplně poslední hodině tohoto dne a ony se tak mohly doplazit do knihovny, kde na ně měla čekat Kita. Aby řekla pravdu, hlava jí z toho neustálého přívalu informací, rozbolela již před několika hodinami, ale Amy byla k neutišení a neustále jí cpala další a další zajímavosti, o kterých nikdy v životě neslyšela a popravdě ani slyšet nechtěla. S povzdechem proto dosedla do tvrdé židle u stolu, za kterým se na ně vesele culila Kita. Ta byla stejně tak jako Amy ze svého prvního školního dne naprosto nadšená, ale její pozitivní nálada jí velmi rychle přešla.

„Udělal, co?“ Zděsila se Kita poté, co jí obě vypověděly, jak se k nim profesor Snape zachoval. Co je donutil učinit! Samozřejmě, že v celém zmatečném dnu na nějakou návštěvu ošetřovny úplně zapomněly a nyní bylo již moc pozdě, aby to napravily. Proto se nakonec všechny tři dohodly, že ji navštíví ráno před vyučováním.
„Jak si toto může profesor dovolit?“ Byla právem naštvaná Kita, která se snažila udržet svůj hlas pod kontrolou, aby na ně nenaběhla zdejší knihovnice a ony nebyly vypovězeny ven. Jelikož každá patřila do úplně jiné koleje, knihovna pro ně byla něco jako ostrůvek rovnosti, kde mohou sedět u jednoho stolu bez nechápavých pohledů ostatních děcek.
„Byla to naše chyba. My jsme si měly prolistovat celý návod, než jsme se daly do přípravy. Měl pravdu, takhle nás aspoň naučil, abychom na to nezapomínaly.“ Pokrčila rameny Amy.
„Jak tohle můžeš říct? Nebyla jsi to náhodou ty, kdo další tři hodin skoro brečel, že se musí co nejdříve dostat na ošetřovnu, abychom náhodou nezemřely?“ Rosie odmítala jakékoliv pokusy na Snapeovu obranu. On opravdu neměl právo se takto zachovat, i když Rosie byla ta, která přišla pozdě. On by si toto hlavně ze své pozice neměl vůbec dovolit. Vždyť je to profesor!
„Neřekla bych, že je pro vás tenhle lektvar smrtící. Koneckonců je profesor, kdyby se vám stalo něco vážného, měl by z toho hrozný průšvih a pravděpodobně by ho vyhodili.“ Komentovala Amyiinu dřívější paniku Kita, která opravdu nevěřila, že by na ně měl nějaké větší dopady. Při jejich vlastní spojené dvojhodinovce jim zadal přesně ten samý úkol a jí se ještě před tím, nežli se Nevillovi podařilo úplně roztavit jeho kotlík, dokonce podařilo, získat pro svoji kolej dva cenné body. Jenže pak jako by Snapeovi došlo, do jakéže koleje vlastně patří a úplně obrátil. Neměla mu to vůbec za zlé, koneckonců i on zřejmě nečekal, že bude zařazena zrovna mezi Nebelvírské, které prý z hloubi duše nesnášel. Tohle však byla z jeho strany velká troufalost.
„Stejně je to, ale parchant.“ Ulevila si proto.

***
Těch pár okamžiků, které měly, nežli nastal čas večeře, uběhly rychleji, nežli jim bylo po chuti. Připadalo jim, jako by v příjemně vyhřáté knihovně seděly jen několik málo minut, nežli je zdejší knihovnice Pinceová dosti nevybíravě vyhnala, protože by se prý měly chystat na večeři a do Velké síně je daleká cesta. Spěšně si proto posbíraly své rozložené učebnice a další drobnosti a vydaly se po dlouhých směrem, kde doufaly, že ji naleznou. Hrad byl nepředstavitelné bludiště, a když jednu hodinu vedly schody jinam, nežli druhou, snadno se dalo ztratit, i když se přecházelo jen do dalšího patra.
Když dorazily do Velké síně, musely se opět rozdělit a každá zamířila ke svému kolejnímu stolu, u kterých se snažili najít, pro sebe místo. Kita vnitřně zavzdychala, když zjistila, že jediné volné místo je vedle naštvaně se tvářící Miry, která se stále ještě nevyrovnala ani s jejím zařazením ani s tím, že musí být na jednom pokoji právě s Kitou. Když Kita odcházela z hodin Lektvarů, postřehla, že Mira zůstala a pomalu si to šinula přímo ke Snapeovi. Nemusela dlouze přemýšlet nad tím o čem s ním asi tak chtěla mluvit. Snape je možná Kitiin kmotr, ale stejně tak jako má úzké vazby na její vlastní rodinu, to samé platí i pro tu Miřinu. V dnešní době je již pouze pár opravdu čistokrevných rodin, které by nebyly ve svém rodokmenu poznamenány incestním křížením anebo nedej bože přimícháním nějaké té mudlovské anebo smíšené krve mezi tu správnou. I toto je jeden z důvodů, proč tyto „dokonalé“ rodiny mezi sebou udržují velmi pevná pouta. Sice nechápe jak se zrovna Snape přimíchal k té její, ale nestěžovala si. Koneckonců díky němu dnes získala krásné dva body pro svoji kolej a to ji prozatím stačí.

Večeře byla zahájena klasickým proslovem ředitele Brumbála, který jim popřál krásný první den školního roku a neopomněl připomenout zákaz vstupu do Zapovězeného lesa, potulování se po školních pozemcích po večerce a také ten hloupý zákaz vstupu do třetího patra. Opravdu by jí zajímalo, co tam musejí schovávat, že kolem toho dělají takovéhle divadlo. Po jeho krátkém proslovu byla tedy zahájena večeře a kolejní stoly se opět naplnily všemožným jídlem a pitím. Když Kita spokojeně přežvykovala svoji část večeře, všimla si, že úžasný a bezchybný Harry Potter spolu s jeho zrzavým kamarádem dorazili a usadili se u kolejního stolu až nyní. Oba ignorovali všechny okolo sebe a bavili se o něčem, čemu pořádně nerozuměla.
„No jistě banka u Gringottových byla vykradená … No ano, na mé narozeniny … Když jsem tam byl s Hagridem, tak …“ Podařilo se jí zachytit alespoň nějaké útržky rozhovoru, jelikož byla nesmírně zvědavá, co přimělo superhvězdu přijít pozdě, zvláště poté, co předvedl při dnešní hodině lektvarů a následně i při úvodu do Obrany proti černé magii. Další jejich slova však přehlušil okolní hukot a cinkot příborů.

Na konci večeře se přistihla, že opatrně poslouchá rozhovory ostatních studentů, u kterých zaslechla nachlup stejná slova, jako před tím u Harryho s Ronem. Banku u Gringottových vykradli anebo proč ten všudypřítomný poprask a špitání? Vše ji bylo vzápětí vysvětleno, když se po konci večeře Velká síň úplně vylidnila a ona se konečně mohla znovu sejít s Amy a Rosie.
„Slyšela jsi to! Mluví o tom úplně všichni!“ Hnala se k ní Rosie a hábit za ní zběsile vlál „Banku prý vykradli! Jak někdo mohl vykrást kouzelnickou banku?“ Zběsile máchala rukama kolem sebe, když k ní konečně doběhla. Za ní se líně sunula i přejedená Amy, která pravděpodobně vůbec nechápala proč je kolem toho takové divadlo. I u jejího kolejního stolu se během jídla nerozebíralo nic jiného nežli tento ohavný čin, o kterém se psalo v Denním Věštci.
„Rozhodně to musel být nějaký mocný černokněžník,“ Tipovala Kita poté, co se společně vydaly směrem ke svým kolejným prostorům „ta banka je velmi dobře chráněná.“
„Určitě to byl někdo z Miřiny rodiny. Vsaďte se, že ano,“ Stála si za svým pro změnu Rosie „kdo jiný je tak zkažený, aby něco takového udělal? Navíc se okolo ní v ten den přeci motali! “ Jen co svá slova dořekla, něco jí tvrdě narazilo do pravého ramena a ona se zapotácela, div nepřepadla přes ochranné zábradlí schodiště, po kterém se zrovna s námahou škrábaly vzhůru.
„Dej si pozor na jazyk Bloomová!“ Prošel kolem ní původce tohoto nárazu. Mira je s nakrčeným nosem míjela, jako by se bála, že když v jejich přítomnosti bude dýchat, otrávila by se „Navážet se do lepší rodiny, než je ta tvoje, je jediné, co umíš.“
„Jaká lepší rodina?“ Zastávala se své kamarádky Kita „Co je přesně na tvé rodině tak lepšího Miro? Čistokrevnost? Incestní sňatky, aby si ji zajistili? Všudypřítomné vlezdoprdelkoství napřed Voldemortovi a pak i ministerstvu, aby si zachránili svoji holou kůži? Anebo co přesně máš na mysli?“
Miřiny oči vmžiku potemněly, když uslyšela tato slova i následný Rosiin zběsilý smích. Kitě přišlo, že studenější snad být nemohou, ale mýlila se. Zastavila se pár schodů nad nimi a po jejích slovech opět popošla k nim, nežli se ocitla na stejné úrovni. Její výškový rozdíl jí však i nyní dával výhodu.
„Nebudu to opakovat.“ Zasyčela popuzeně do ticha liduprázdné chodby „Dejte si všechny tři pozor na jazyk. Nevíte, co všechno má rodina může udělat a kde všude tahá za nitky. Stačila by jedna jediná nitka a celý kolos se dá do pohybu a VY nechcete být na jeho konci.“
„Umím si dobře představit v čem všem má tvoje rodina prsty, věř mi.“ Oplácela jí stejným tónem tmavovláska, která se nenechala zastrašit „Ty si Lemaire, já Moonová. Dobře vím, kde všude tvá rodina tahá za nitky a kdo za ní stojí! Aby ses nakonec nedivila ty, že se něco z té vaší špíny dostane na povrch. To přeci nechceš anebo se mýlím?“ Sladce se usmála a tentokrát to byla Mira, která pobledla. Dobře věděla, že Kita by mileráda hodila přes palubu celou svoji rodinu, a kdyby se ji k tomu naskytla příležitost, stáhnout ke dnu i tu její, neváhala by ani minutu.
„Co kdyby ses zase vrátila ke svému fňukání nad špatným zařazením, co?“ Rosie si prostě musela kopnout do mrtvoly, když Mira ustoupila o pár kroků vzad, jako by ji právě Kita fyzicky uhodila.
„Jsi jenom hrozný, rozmazlený člověk.“ Pokračovala Rosie dále, ale Mira ji rychle přerušila: „Možná ano, ale aspoň bohatý! A být tebou si dám pozor Moonová, nebo se může McGonagallová dozvědět, kdo včera nebyl v posteli!“ Nalezla svoji dřívější povýšenost i aroganci a s posledním propalujícím pohledem na Kitu se konečně otočila a s nosem tak nahoru, že div nedřel o strop schodiště, odkráčela směrem ke knihovně.
„Meretrix!“ Ulevila si Kita, kterou ještě stále lomcoval vztek, který jí rozpaloval její krev v žilách. Kdyby přeci jen měla onu pomyslnou aristokratickou modrou krev, už by modrá rozhodně nebyla.
„To rozhodně je, ale co mělo znamenat, to poslední? “ Souhlasila s ní s naprostým klidem Amy a v Kitě hrklo. Nechápavě se na svoji kamarádku otočila a chvíli na ní jen beze slova zírala, jako by Amy snad nepronesla pouze tato slova, ale právě před nimi dala Miře pěstí.
„Rozuměla jsi mi!“ Nebyla to otázka, ale pouhé konstatování, když se konečně oklepala ze své strnulosti.
„No jistěže ano.“ Nechápala Amy, když dobíhala Rosie, která zřejmě jejich celou výměnu nevnímala a již nabrala směr ke kolejním místnostem, aby se tam s nimi mohla konečně rozloučit a zamířit do té své, která byla úplně v přízemí, ale ona jim přeci slíbila, že je půjde doprovodit.
***
Toho večera se všechny tři rozdělily v nejvyšším patře školy a spěšně se vydaly ke svým kolejním místnostem, aby se i ony nachystaly k blaženému spánku, který si jistě po prvním dni zaslouží. Kita se po rychlé návštěvě koupelny zachumlala do teplé deky své postele a úplně ignorovala stále nasupenou Miru, která nepříliš dobře předstírala, že se pilně učí Dějiny čar a kouzel. I jí to však po několika okamžicích přestalo bavit a stejně tak jako zbytek pokoje nakonec sfoukla svoji svíci a usnula tvrdým spánkem. Té noci byly však dvě studentky, které na rozdíl od zbytku školy rozhodně nespaly, i když si to tak moc přály. Rosie i Amy se pečlivě zachumlaly do svých postýlek a připravovaly se na ponoření do spánkového oparu. Ten se jim však ani po dalších třech hodinách nedostával. Unaveně ležely ve svých postelích a při pohledu do nebes trpělivě čekaly, až si pro ně spánek přijde, ale nic takového se ani po dalších dvou hodinách, které následovaly, nestalo. Dokonce ani po další, další a další hodině spánek né a né přijít a ony již začínaly být nervózní, protože jim pomalu, ale jistě začínalo docházet, jakýže lektvar se jim to podařilo vytvořit. Když odbila šestá hodina ranní a nebe se začínalo pomalu projasňovat prvními paprsky vycházejícího slunce, Rosie byla již řádně naštvaná a Amy bylo opět do breku. Kolikrát za uplynulý den prosila Rosie, aby s ní co nejdříve došla na ošetřovnu, tak jak jim Snape radil? Nyní se jim spánku nedostává díky jejich vlastní hlouposti a bude to jen horší! Budou moci ještě někdy normálně spát? Jak dlouho tyto účinky budou trvat a existuje na to nějaký protijed?
Amy byla již tak nervózní, že vstala ještě před budíčkem, spěšně se oblékla a zamířila do školní ošetřovny. Bylo jí opravdu jedno, že se včera s Rosemary domluvila, že k paní Pomfreyové – vedoucí školní ošetřovny – půjdou společně, ale ona se moc bála toho, že každé další zdržení může její stav jen zhoršit. A tak zkrátka vyrazila sama. Rosie jí jistě odpustí.
Jaké bylo její překvapení, když konečně seběhla všechny ty schody a ocitla se v prostorné ošetřovně, která páchla všemožnou dezinfekcí a bylinným kořením, když v ní nalezla právě Rosie, která už celá nešťastná seděla na nemocničním lůžku a poslouchala přednášku od nerudně se tvářící ženy v nemocniční zástěře. Ta jí právě vysvětlovala názorné příklady lidí, kteří ignorovali své vlastní zdraví a odmítli jít na ošetřovnu. Samozřejmě každý takovýto případ skončil buďto smrtí anebo velmi ošklivými a často i trvalými následky, které madam Pomfreyová nezapomněla barvitě vylíčit. Rosie se klinkala ze strany na stranu a při každém dalším příkladu zbledla ještě více tak, že se odstínem již blížila čistě bílé nemocniční zdi za ní.

„Předpokládám, že vy jste ta druhá dívka, o které vaše kolegyně mluvila!“ Zaskřípala ošetřovatelka rozzlobeně zuby, když si konečně povšimla Amy stojící mezi vchodovými dveřmi. Té se pranic nechtělo překročit práh této místnosti, už jen při pohledu na svoji kamarádku. Zmohla se proto na pouhé přikývnutí, nežli byla vyzvána, aby se usadila na místo vedle ní.
„Již jsem to říkala vaší kamarádce, ale s radostí to zopakuji i vám, slečno.“ Brblala si madam Pomfreyová, při tom, co se přehrabovala v nejrůznějších lahvičkách a zkumavkách, které byly rozmístěné všude po ošetřovně „Je velmi nebezpečné ignorovat rady profesorského sboru a nepřijít na ošetřovnu hned poté, co se něco stane! Co kdybyste uvařili něco mnohem horšího nežli pokažený uspávací lektvar, který ve výsledku působí naprosto opačně? Co kdybyste se přiotrávily anebo rovnou otrávily a ráno by vás našly vaše spolubydlící mrtvé anebo ve smrtelných křečích? Víte, jaký by z tohoto měla naše škola problém! Umíte si to vůbec představit!“ Obě seděly se skloněnou hlavou a pokoušely se tvářit provinile, ale moc jim to nešlo. Obě si toho byly vědomy dostatečně, ale hádat se o tom, že jim to Snape vůbec neměl nařizovat, zřejmě také nemělo smysl. Je to profesor a učitelský sbor se spíše zastane jeho, než nějakých dvou prvňáků.
„Tak tady je protilátka.“ Vytáhla ze změti zkumavek nakonec jednu, ve které byl nalitý zvláštní průsvitný obsah, který při každém pohybu střídavě měnil barvu na temně černou a zpět na průsvitnou.
„Tento odvar by měl snížit účinky vaší pokažené práce, ale bude trvat nějakou dobu, nežli úplně vymizí a vy budete opět moci spát normálně.“ Vysvětlovala „Bude to trvat asi týden, ale tento silný odvar alespoň zařídí, abyste nezemřely na vyčerpání.“
„Takže jen nebudeme spát další týden?“ Amy se na lůžku rozklepala jako ratlík.
„Víceméně ano, ale nebudete mít potřebu spánku. Tento lektvar vám dopomůže k tomu, aby vám spánek nechyběl. Nebudete ospalé a nebude vám špatně.“
„Takže vlastně budeme fungovat úplně normálně, jenom nebudeme spát?“ Ujišťovala se Amy, které to stále ještě znělo jako pohádka – strašná odporná pohádka. Na ošetřovně byla úplně poprvé a nějaké předešlé zkušenosti s kouzelnickou medicínou vůbec neměla. Vlastně neměla žádné valné zkušenosti ani s tou mudlovskou, protože bývala nemocná jen zřídka, i proto si nyní nedovedla představit, to co se jim snažila madam Pomfreyová vysvětlit. Představa dalšího týdne stráveného beze spánku ji děsila. Již tato noc byla jedno velké utrpení a vidina celého týdne beze spánku ji připadala jako živá noční můra. Když jí tedy bylo oznámeno, že by takto měla strávit i zbytek tohoto týdne rozklepala se jí kolena a opravdu byla ráda, že sedí. Rosie, která seděla vedle ní, na tom byla velmi podobně, protože se jí do toho okamžiku nenavrátila zdravá barva a ona tak stále vypadala, že bude v brzké době zvracet.
„Před spaním toto laskavě vypijte a za dva dny se mi přijďte ukázat. A opravdu vám radím, abyste na to tentokrát nezapomněly!“ Vtiskla každé do dlaně malou lahvičku, kterou mezitím naplnila tou prapodivnou tekutinou a poslala je vstříc spěchu chodeb venka, které se mezitím již probudily do nového dne a byly plné studentů, kteří spěchali na snídani anebo na své první hodiny.