Memento mori

Dokonce i profesorský sbor, byl tímto vyřknutím šokován. Ani jediný ze studentů či zaměstnancům školy anebo duchů, nepochyboval o tom, že tato pyšně se tvářící dívenka se stejně prohnilým rodokmenem, jako jsou dlouhé její bělostné vlasy, je předurčena jít po stopách jejího rodu, tedy do Zmijozelu. Verdikt Moudrého klobouku byl o to šokující. Kdo by si kdy pomyslel, že potomek jedné z rodin nejvíce nakloněné Voldemortovi se dostane zrovna do koleje známé pro ty statečné, galantní hrdiny? Nikdo v místnosti nemusel být zrovna inteligentní, aby si uvědomoval, že dítě nosící příjmení Lemaire, nebude splňovat ani jedno z dříve uvedených kritérii.
Uvědomovala si to i Mira samotná. Nešťastně seděla i nadále na dřevěné stoličce a očima nervózně těkala po místnosti. Nenacházela však jediného člověka, u kterého by nalezla alespoň špetku soucitu, či pochopení. Její nadpřirozeně čiré oči se pomalu začínaly zalévat slzami. Nebelvír? Slyšela snad špatně anebo je to jedna z jejích nočních můr? Stačí se jen probudit, stačí se jen probudit! No tak nepanikař! Brzy se probudíš a budeš zas ve vlaku… Uvidíš, jen jsi usnula. Jenže toto nebyla noční můra ꟷ byla to hořkosladká skutečnost. Na tváři jí něco zastudělo. Jedna ze slz, které naplnily její oči, se přehoupla přes husté řasy a stékala po tváři. Místnost byla naplněna tichem, ale ona ho neslyšela. Slyšela jen svůj vlastní zběsilý srdeční tep, který jí bubnoval ve spáncích a podrážděný křik své matky: „Seber se sakra! To si říkáš Lemaire? Tvé příjmení, tvá krev, která ti koluje v žilách je daleko lepší, než všichni ti, kteří na tebe zírají! Jsi přece Lemaire, tak se podle toho chovej dítě…“
Mira hlasitě popotáhla. Zahnala poslední zbytky vlhkosti ve svých očích a rukou si setřela tu jedinou slzu, která jí dokázala stéci po lících. Ano, matka má pravdu. Je přece Lemaire! Znovu zamrkala a napřímila se. Proč by měla ukázat svoji slabost? A tak roztřesená vstala, nechala si sejmout Moudrý klobouk a s hrdě vypjatou hrudí se vydala ke svému kolejnímu stolu. Snad jako jediného nově zařazeného studenta jí nevítali s burácivým potleskem a jásotem ꟷ Bylo jen ticho. Až poté, co se dívenka usadila, jako by se Velká síň znovu probudila.

„Weasley Ronald!“ Hlas se jí i přes veškeré snahy třásl, stále nevstřebaným údivem. Rozřazování pokračovalo, ale po Miřině poslání do Nebelvíru již nebylo takové jako před tím. Jako by se nad všemi nově příchozími, kteří usedli na onu dřevěnou stoličku, vznášel stín jejího jména a zřejmé chyby, kterou se Moudrý klobouk dopustil. Konečně byla dlouhá řada prázdná a pergamen dosahující až k zemi znovu zavinut. Veškerá pozornost se nyní obrátila k profesorskému stolu, kde byl ve zlaté židli usazen samotný ředitel Bradavic ꟷ Albus Brumbál. Ten se s velkým úsměvem a rozpřaženou náručí postavil, jako by chtěl všechny studenty do jednoho obejmout. Jeho dlouhý bělostný vous sepnutý zlatými prstenci, se při tom pohupoval ze strany na stranu.
„Vítám vás v novém školním roce v Bradavicích!“ Jeho zvučný hlas se odrážel od stěn a vysloužil si tak všeobecné ticho a všechny hlavy se k němu otočily.
„A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Vrták! Brekot! Veteš! Cuk! Děkuji vám!“ Toť konec jeho proslovu.

„Co tohle bylo?“ Nechápala Amy význam jeho slov. Obzvláště poslední část slov jí doopravdy nedával smysl. Po očku se rozhlížela po tvářích ostatních přísedících u jejího stolu. Všichni se však tvářili jako by jeho konec proslovu přeslechli.
„Nad čím přemýšlíš?“ Z přemýšlení jí vytrhla slova šikmooké dívenky sedící vedle ní.
„On je…“ Neměla odvahu vyslovit, to, co převalovala na jazyku a né a né to správně pojmenovat.
„Blázen?“ Dokončila její slova za ní a v očích mandlového tvaru jí zahořela plápolající světýlka, která jí v ten moment až moc připomínala ty, které viděla ve Weasleyovic očích na nástupišti.
„Tak trochu ano, ale hlavně génius! Je to jeden z nejlepších kouzelníků, kteří, kdy žili! Je živoucí legendou!“ Amy nechápala její slova ani nadšení v hlase, když o něm mluvila. Sklopila hlavu, ale úlekem jí znovu vymrštila dozadu. Dříve prázdné, lesknoucí se zlaté talíře, nyní byly plné všemožného jídla. Tolik dobrého jídla na jednom místě, snad viděla úplně poprvé ve svém životě. Stůl se prohýbal pod tíhou pečeného masa, omáček, zákusků, voňavého pečiva, ale také ovoce a nejrůznější prapodivně vypadající zeleniny. Byla to taková hromada jídla, že přes ni jen stěží viděla na dívku sedící před ní, která si nacpala obrovitánskou klobásku na jedno skousnutí do úst.
„Fchceš… Podat…Ftaky?“ Natáhla k ní vidlici s napíchnutou klobásou, od které odkapával tuk, který se vpíjel do dřeva stolu.
„Ne, děkuji.“ Zdvořile odmítla její nabídku a nadále sledovala, jak se cpe. Koho jí tím jen připomínala? Rychle se rozhlédla po Velké síni. Nemusela pátrat dlouho ꟷ Rosie sedící u Mrzimorského stolu její zelené oči vypátraly okamžitě. Seděla jen jeden stůl od ní a cpala se podobně jako děvče naproti ní. Talíř lesknoucích se žebírek, byl již z poloviny prázdný. Vypadala jako by jedla špíz ꟷ do úst vkládala šťavnaté maso a vytahovala jen očištěné kosti. Amy se zakabonila, kdyby jí takto viděla úplně poprvé zřejmě by se jí bála, nyní jí to pouze vykouzlilo ještě větší úsměv na tváři.
Zapátrala dále, než-li její oči vypátraly Kitu a zamračila se. V tichosti jedla svojí porci, odsunuta dále od zbytku osazenstva Nebelvírského stolu. Když pohlédla na osobu, která seděla vedle ní a od které se tak mermomocí snažila odsunout, nedivila se jí. Kita byla nucena sedět vedle Miry, která se stále tvářila nechápavě, jako kdyby stále nemohla pochopit, jak se sem dostala a co tady vlastně dělá. Její pýcha jí však nedovolovala její obavy propustit na světlo a dát tak záminku k dalšímu výsměchu. Amy si hlasitě povzdechla. Pohled na osamocenou Kitu jí byl útěchou. Ona také byla osamělá, stejně jako se nyní cítila i ona sama. Spokojená, ale osamocená od jediných přátel, které zatím poznala. Bála se. Byla opět sama a nevěděla, vydána na pospas tomuhle podivnému světu, protože se dostala do úplně jiné koleje, než těch pár přátel, které doposud poznala. Možná i díky tomu jí lahodné jídlo před ní pranic nelákalo. Obávala se, že, kdyby něco pozřela, stejně rychle by to také vyzvrátila. Nakonec se přece jenom rozhodla něco málo ochutnat. Koneckonců noc zde bude dlouhá a ona se nehodlala vyspat jen proto, že by jí v noci kručelo v žaludku.
***
Hostina byla jedním slovem velkolepá. Ať, už se mluvilo o jídle, či veselení. A tak se dalo předpokládat, že, když Albus Brumbál, rozkázal prefektům, aby odvedly prváky do jejich ložnic, nikomu se pranic nechtělo zvedat a chodit všechny ty schody ke kolejním komnatám. Kitalpha však vyskočila na nohy, jako by vůbec nebyla obtěžkána vším tím jídlem. I vidina všech těch schodů byla daleko lepší, než-li sdílení prostoru s Mirou, která stále vypadala, jako by jí místo Moudrého klobouku přetáhly něčím po hlavě. V ten okamžik by dala cokoliv za to, aby mohla číst myšlenky a znát, co právě bělovlásce běží hlavou. Vypadala, jako by se měla každým okamžikem rozbrečet. Pocit zadostiučinění jí snad bude hřát u srdce po zbytek jejího pobytu zde.
„Všichni prváci semnou prosím!“ Ronův bratr se marně snažil přehlučet všechen ten shon hlasů, které přerušily cinkání talířů a příborů. Hostina byla u konce a jídlo, které nebylo zkonzumováno, již zmizelo. Byl to nadlidský úkol shromáždit všechny prváky, které měl na starosti. I přes všechny problémy se mu to však nakonec podařilo a za malou chvíli již všichni poslušně cupitali za vytáhlým zrzkem do pater výše. Cestou míjeli další školní duchy i rozzářené obrazy, které je vesele vítaly a přály jim krásný zbytek školního roku. Kita nevěděla, kam se má dívat dříve. Dobře věděla, co jí zde bude očekávat, ale realita předčila všechny její fantazie a sny. I ten nejškrobenější a nejfantasknější sen se tomu, co za těch pár hodin zde viděla, nevyrovnal ꟷ byla to nádhera. Jak se tak rozhlížela kolem sebe, ani si nepovšimla, že se průvod již zastavil. Stáli před vysokým obrazem s podobiznou velmi korpulentní dámy v lehounkých růžových šatech, které zakrývaly méně, než-li jí bylo po chuti.
„Heslo?“ Zeptala se zvučným hlasem protkaným láskou nad jejich příchodem.
„Caput Draconis.“ Pohotově odpověděl Percy a již se celý nedočkavý začal soukat do zpola otevřeného vchodu. Kity bylo Buclaté dámy líto. Vypadala, že by si chtěla povídat, ale něco jí vzadu v hlavě našeptávalo, že by to neměla zkoušet. Na jeho slova se obraz vyklonil a vpustil je kruhovým vstupem dovnitř, odhalujíce kruhovou místnost s krbem a spoustou pohodlných křesel. Díky bohu nemuseli čekat, protože Percy je odvedl do komnat jako první. Zato chlapci si museli počkat.

Pokoje byly po čtyřech. Teplé, útulné s hřejivými koberci a pohodlnými postelemi s nebesy. Na Kitu by to možná udělalo dojem, kdyby nebyla vychovávána v ještě větším přepychu. Tohle byl zlatý střed, který nenadchne, ale také neurazí. Percy konečně jejich skupinku vpustil do tepla komnat a Kita se okamžitě vrhla na nejbližší postel, která byla zaházena jejími zavazadly. Jak se ukázalo o rozložení pokojů bylo, již dávno rozhodnuto a zavazadla určovaly, kde která bude spát. Až nyní pociťovala, jak jí všechna ta námaha a teplé jídlo v jejím žaludku, pomalu ukolébávají ke spánku. Nejraději by jen zapadla do hromady jejich neuspořádaných věcí a probudila se, až ráno.
Naštvaný vřískot jí v tom však úspěšně zabraňoval: „Ne! Ne! Ne!“ Okamžitě se vymrštila na své posteli do sedu, když poznala, kdo to křičí.
„Nebudu tady! Né s ní!“ Mira se svýma jiskřivýma očima a rozcuchanými vlasy, které plápolající plameny obarvovaly do tekutého zlata, stála s Percym ve vchodu do pokoje a s ohněm v očích na ni zhlížela.
„Nemůžete mě nutit spát s ní v jedné místnosti!“ Od úst jí odletovaly pramínky slin.
„Obávám se, že ano.“ Na Percyho obličeji bylo znát, že má na starosti důležitější věci, nežli hysterii jedenáctileté žáby.
„Je jen nešťastná náhoda, že jste byly umístěny spolu, pláčeš na špatném hrobě. Poradím ti, ale aby sis došla za vedením školy, jestli s tímhle máš takový problém. Přeji dobrou noc…“ S posledními slovy spěšně odkráčel, aby mohl odvést i chlapce do jejich komnat. Mira za ním jen nevěřícně zírala. Muselo to být poprvé, co jí někdo takto přímo prokázal neúctu a okamžitě neběžel splnit vše, co jí na očích viděl. Do očí se jí znovu draly slzy a ona se rychle vrhla do své postele, kolem které spěšně zatáhla všechny závěsy, aby na ní nebylo vidět.
Kita se tiše uchechtla. Myšlenka, že by měla spát v jedné místnosti s Mirou se i jí nelíbla o nic více, ale byla prostě moc unavená na to, aby se i ona hádala s někým, kdo podle všeho nemá v moci cokoliv změnit.
Když usínala při neustálém brbláním Hermiony a tichém pofňukávání, které se neslo od vedlejší postele, na které spala Mira, přece jen jí hlavou probleskla myšlenka, že to dokázala! Konečně je v Bradavicích, daleko od své rodiny a jejího vlivu a konečně je jednou sama za sebe. Dobře věděla, že její jméno jí bude pronásledovat i zde, ale měla Rosie a Amy a věděla s jistou, že i když se s ní nedostaly na jednu kolej, bude to, už jen lepší a lepší. A tak při svitu měsíce, jehož paprsky pronikaly skrz barevnou vitráž jejich vysokých oken a hřejivého pocitu u srdce se nakonec, zachumlána do teplé kolejní deky a i ona se vnořila do fantastické říše snů.

***
Amy si nebyla jistá, co přesně očekávala, když jí bylo řečeno, že budou zavedeni do kolejních komnat. Jediné, co v moment, kdy je odváděla jejich tmavovlasá prefekta, dokázala, bylo vyděšeně hledět na odcházející Mrzimorskou a Neblevírskou kolej s kterou mizely i její kamarádky. I proto jí její vlastní kolej skoro utekla. Nebýt Sue Li jistě by se sama ztratila. Šikmooké děvče s mandlovýma očima na ni však počkalo a při tom jí na tváři hrál pobavený úšklebek.
„Chceš se dostat do problémů?“ Mrkla na ni spiklenecky, jako by snad měla Amy svým opožděním v plánu provést nějakou neplechu.
„Ne já…“ Koktala rychle, ale hlas jí selhával.
„Co vy tam vzadu děláte?“ Houkla na ně nějaká dívčina z vyššího ročníku, která se též zdržela. Zřejmě, ale jen díky nim, když si povšimla jejich zpoždění „Mazejte dohonit ostatní!“ Nakázala a se vztyčeným ukazováčkem ukázala ven z Velké síně. Amy spolu se Sue rychlým krokem vyběhly z Velké síně a pospíchaly v doprovodu starší dívky po schodech vysoko do nejvyšších pater Hradu, kde se zřejmě měli nalézat jejich vlastní kolejní místnosti.

Když konečně celé zpocené a udýchané vyběhly všechny ty schody a další točité schodiště, stanuly před jednou z mnoha vysokých věží, do jejichž útrob vedly masivní dveře, které byly zdobené ozdobným klepadlem ve tvaru orla.
„Kdy dveře nejsou dveře?“ Promluvilo náhle klepadlo hlasem, který nepatřil ani ženě a ani muži. Amy vypískla a poposkočila dozadu, div nepřišlápla žačce vyššího ročníku hábit. Čekala vše, ale mluvící nebinární klepadlo mezi všechny ty představy a obavy rozhodně nepatřilo.
„Ono to mluví.“ Udiveně na klepadlo vyvalovala své zelené oči. Sue se za ní tichounce uchechtla a upravila si silné kostěné brýle, které jí sklouzly ke špičce nosu.
„Je začarované.“ Oznamovala netrpělivě starší dívka „Každému položí hádanku, a když na ní neodpovíš dostatečně anebo špatně, nevpustí tě.“ Amy tiše zavzdychala. Proč jí před tímto nikdo nevaroval? Co je tohle za špatný vtip? Hádanky jí nikdy nešly a ona trnula hrůzou jen při představě, že by musela být několik hodin venku, protože by jí to odmítlo vpustit dovnitř. Proč jí moudrý klobouk vlastně poslal do této koleje? Nechápala to, všichni okolo ní ji připadali chytří a inteligentní, kdežto ona? Necítila se dosti chytrá, aby sem mohla vůbec někdy zapadnout a bála se, že na to brzy přijdou i ostatní. Mohou někoho vlastně vyhodit, když přijdou na to, že se Moudrý klobouk zkrátka spletl? Mohou někoho vyhodit jen proto, že nestačí svým spolužákům? Že není dostatečně dobrý anebo chytrý?
„Když jsou otevřené!“ Dívka to skoro zakřičela. Zřejmě bylo klepadlo kapánek nahluchlé.
„Zajímavé, zajímavé.“ Kdyby mělo ruce, jistě by se nyní drbalo na hlavě. Znovu ze sebe vydalo táhlé zamručení, ale žádné odpovědi se jim nedostalo. Starší nervózně přešlápla a Amy se opravdu modlila, aby to bylo díky tomu, že nyní přemýšlí, jestli svoji odpověď zvolila správně.
„Probíhá rozdělení do ložnic. Jestli prefekti zjistí, že někdo chybí, budeme mít průšvih.“ I na Sue byla znát zvláštní nervozita. I přes obavu v jejím hlase v něm Amy zaslechla i zvláštní podtón radosti. Tuto dívku neznala ani den a již věděla, že to bude pěkné číslo, které se hravě vyrovná i zrzavým dvojčatům, na které natrefili před tím.
„Velmi zajímavé, to ano mé dítě,“ Zamručelo znovu, tentokrát zahloubáno do uvažování nad její odpovědí „no budiž, pro tentokrát můžete vstoupit, ale příště se musíte víc snažit!“ Varovalo je, když zámek cvakl a dveře se jako mávnutím kouzelného proutku otevřel. Přivítala je obrovská společenská místnost. Útulné místnůstce laděné do kolejních barev dominovala strhující klenutá okna, kterými šlo doslova vidět na celé školní pozemky. Ať už jste zatoužili se podívat na probíhající trénink famfrpálu, či se trochu postrašit při pohledu na Zapovězený les, anebo sledovat některou z hodin bylinkářství na školních záhoncích, stačilo jen přijít k některému z mnoha oken a podívat se na tu krásu, která se rozkládala hluboko pod Havraspárskou věží. Byl zde útulný krb a spousty pohodlných měkoučkých křesel, ale také těch nejprapodivnějších věcí, které, kdy Amy viděla a které zřejmě sloužily na studium a nejrůznější prapodivné pokusy. Když je dívka vedla kolem obrovitánské soukromé knihovny, zrovna schody sbíhala dívka, která měla na prsou připnutý odznak prefektů.

„Co tady ještě děláte?“ Rozkřikla se na ně okamžitě poté, co je zahlédla. Amy se vyděšeně otočila na dívku, která je sem přivedla, ale po ní jako by se slehla zem. Marně se otočila kolem své osy, aby se ujistila, že je zde doopravdy sama jen se Sue, která se tvářila stejně vyděšeně jako ona sama.
„Málem jsem dostala infarkt, když jsem zjistila, že mi chybí studenti!“ Pokračovala hlasem, ve kterém krom vzteku byla znát i znatelná úleva: „Mazejte nahoru do dívčích ložnic, váš pokoj je poslední nalevo. A ať se tohle, už neopakuje!“ Mnula si nervozitou zpocené ruce, když se kolem nich prohnala jako vítr a zmizela za dveřmi vedoucími ven ze Společenské místnosti. Amy se zdálo, že na kratičký okamžik zahlédla skrz pootevřené dveře záblesk zářivě ohnivých vlasů, ale měla spousty práce, aby se na kamenných schodech nenatáhla o dlouhý lem jejího hábitu, a tak tomu nevěnovala pozornost.
Pokoje byly po čtyřech. Světlé, laděné do bronzové a královsky modré. S postelemi s vysokými nebesy modré barvy a vysokými okny, z kterých byl výhled na famfrpálové hřiště a kousek Zapovězeného lesa. Amyina postel byla vedle jednoho z největších oken celé místnosti, přetékajíc jejími zavazadly, které se jen díky šikovnosti, toho, kdo je přinesl, vešly na jinak malou postel.
„No, kde vězíš?“ Místo pozdravu je přivítal polonazlobený hlásek. Před nimi se objevila naštvaně se tvářící princezna. Jinak jí Amy popsat nedokázala. Jej velké zelené oči, připomínaly lanní ꟷ stejně čisté a nádherné a její dlouhé zlaté vlásky se jí vlnily v dokonalých loknách do půli zad.
„Ahoj já jsem Lisa, Lisa Turpinová.“ Všimla si konečně, že Sue nepřišla sama.
„Paráda další spolubydlící!“ Než-li stihla Amy odpovědět, ozvalo se zařehtání a z nebes na nejbližší posteli vykoukla černá hlava. Dívka si jí prohlížela uhlově černýma očkama, která se ve světle pochodní pokoj nádherně leskla. Na tváři jí při tom hrál vřelý široký úsměv. Amy si uvědomila, že tu dívku zná. Byla to právě ona, kdo jí při večeři nabízel kousek tučné klobásy. Jak se dostala, až tam nahoru jí však bylo záhadou.

Její nové spolubydlící byly trochu více výstřední, to ano, ale také milé a dosti kamarádské a tak si na Kitu a Rosie vzpomněla, až když měla vše pečlivě vybaleno a již ležela zachumlaná v teple své postele s jejím kocourem Tobim, který jí spokojeně dřímal na polštáři vedle její hlavy. Když tak poslouchala tichounké chrupkání jejího mazlíčka i ostatních dívek, prvně se v jejím žaludku opět ozval ten známý nepříjemný pocit nervozity. První den zvládla, ale byl to jen začátek. Zítra již bude normální vyučování a ona se bála, že něco udělá špatně. Nebude u sebe mít ani Kitu a dokonce ani Rosie. Všechny její spolubydlící byly buď z čistého rodu anebo měli alespoň jednoho rodiče čaroděje. Připadalo jí, že je naprosto hloupá, když jí musely trpělivě vysvětlovat všechny ty věci, o kterých se bavily a smály se jim, kdežto ona jim nerozuměla. Po jednom jejím dotazu, kdy se jich zeptala na zřejmě úplnou banalitu, se všechny rozesmály, tak, že se raději vymluvila, že je unavená a rychle si zatáhla svoje nebesa, aby nebylo vidět, že jí oči vlhnou slzami. Co by nyní dala za telefon. Mohla by některé z kamarádek zavolat, postěžovat si anebo se domluvit na setkání. Nic takového však nemohla. Telefony byly v Bradavicích zakázané, stejně jako veškerá ostatní technika by zde byly nepoužitelné, protože mocná bariéra kouzel chránící hrad, spolehlivě deaktivovala veškerou technologii a odbourala i jakékoli pokusy o zachycení jakéhokoli signálu. Se všemi těmi pochodněmi, lucernami a ostatním podivném zde, jí spíše připadalo, že se ocitla v době středověku, než ve Skotsku ve dvacátém století. Hlasitě si povzdechla a převalila se na bok, aby mola zhasnout olejovou lampičku na jejím nočním stolku. Zamrzla ve svém pohybu, když koutkem oka zahlédla skoro nepatrný stín mihnoucí se dole u okraje zapovězeného lesa. Její oči přivyklé na zlatavé světlo vnitřka však v husté tmě a mlze, která jako strašidelná peřina, vylézala ze Zapovězeného lesa, nic dalšího nezahlédla. Ať to bylo cokoliv, zmizelo to stejně rychle, jako se to objevilo. Amy na malý okamžik zachvátila panika, kdy se jí při vzpomínce na ředitelův projev, kdy nabádal k opatrnosti a přísnému zákazu chození do tohoto lesa, postavily chlupy na její šíji. Zřejmě to však byl pouze hajný, ten obrovitánský obr, kterého potkaly na nádraží, nebo nějaký jiný zaměstnanec školy. Zavrtěla nad tím hlavou a konečně sfoukla skomírající plamínek, kterému by i bez jejího zásahu brzy došlo životadárné palivo. Celý pokoj se ponořil do husté černočerné tmy a utichl v pokojném spánku.