NEBELVÍR
Jak mohla být Kita před tím, tak slepá a přehlédnout, že chlapec, který s nimi procházel přepážkou, má na čele takovouto jizvu?
„No a co?“ Do nastalého ticha zazněl nervózní hlas Amy. Zřejmě si nebyla jistá, jestli se na to doopravdy chce zeptat a být znovu ta, která jako vždy nic neví, ale prostě nechápala, proč se obě dívky tváří, jako kdyby místo stejně starého chlapce viděly ducha.
„Je to něco, jako národní hrdina.“ I přes toto označení z Kitiiných slov zněla jasná nevraživost. Znovu přeskenovala chlapce od hlavy, až k patě a obrátila se nazpět do kupé:
„Budeš na zemi ještě hodně dlouho?“ Houkla k němu před tím, než s hlasitým odfrknutím úplně zmizela.
„Takže ten chlapec, co ho Rose sejmula, byl tedy Harry Potter?“ Amy se ujišťovala, že vše pochopila správně, když opět seděly v blažené samotě. Harrymu konečně, po Kitiiných slovech došlo, že by se od nich měl, co nejrychleji klidit pryč. S posledními letmými pohledy k Rosie a zamumláním omluvy zmizel stejně rychle, jako ho před tím Rosie srazila k zemi a ony se tak konečně mohly oddat blaženému klidu a samotě.
„Ano, chlapec, který přežil.“ Přikyvovala hnědovláska, která si s námahou nastrkala své objemné zavazadlo do úložných prostor.
„Přežil, co?“
„Ty to nevíš?“ Užasla, protože ji nedošlo, že Amy o něm nemohla nikdy slyšet ani slovo. Jí samotnou provázely příběhy o něm celé její dětství. Měla období, kdy ho vyžadovala stále převyprávět místo pohádky na dobrou noc. Znala ty slova nazpaměť, dokonce i nyní.
„Takže jsi nikdy neslyšela o Voldemortovi?“ Kita odtrhla zrak od okna, za kterým se míhaly početné louky plné krav a zemědělská pole. Rychlík již opustil Londýn a uháněl vesele dál napříč zemědělskou krajinou. V Rose v ten moment hrklo tak, až to vypadalo, že by se mohla udusit. Její klec jí vypadla z náruče a zařinčela o zem. Chlupatá koule se znovu rozvřeštěla na celé kupé a trvalo hodně dlouho, nežli se králík konečně upokojil.
„Co?“ Nechápala Kita co provedla tak hrozného, že si tuto reakci zasloužila.
„Řekla jsi JEHO jméno!“ Osočila jí brunetka a její hlas zněl podivně zastřeně „Nosí to smůlu! Tak to aspoň vždycky říkala mamka.“
„A jak mu mám jinak říkat?“ Nechápala.
„Jako všichni ostatní.“ Našpulila pusu „Ty-víš-kdo!“ Zasyčela, jako by to i přesto bylo moc zlé slovo, které skutečně nosí smůlu, tak jak před tím pravila. Jako by se po jeho vyslovení měl celý vlak vybourat, měla se otevřít země a je pohltilo peklo anebo na Zemi dopadnout meteorit.
Amy bojovala, aby se nezačala smát. Když se však rozhlédla po obou dívkách, zjistila, že se tváří naprosto vážně. Proto neriskovala, že by se začala smát, když pro to evidentně není vhodná příležitost a rychle tak spolkla i svoji otázku, proč by si někdo kruci nechával říkat zrovna takto prapodivně. Jí tohle vše připadalo naprosto směšné. Jen nevěděla, co je směšnější, jestli označení Ty-víš-kdo anebo Voldemort. Oboje jí připomínalo spíše pohádku, než skutečný svět, který nechává za sebou.
„Nějak rychle zapomínáš, kdo je moje rodina.“ Kitiny oči nebezpečně potemněli, když se její obočí zformovalo do velkého zamračení. Rose se okamžitě zadívala na své plátěné kecky a předstírala, že jsou mnohem zajímavější, než jejich rozhovor. Atmosféra v kupé se změnila — Zhoustla. Bylo v něm, tak nedýchatelno, že Amy sedící u okna ho musela otevřít. I ona dokázala pochopit, že o tomto tématu se již mluvit nebude. Vlastně se poté, nemluvilo vůbec.
Další asi hodinka jízdy panovalo naprosté ticho. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Amy se ze začátku sice snažila rozproudit konverzaci, ale když se jí dostávala odpovědí ve formě nespokojeného mručení, rychle to vzdala. S povzdechem se znovu obrátila k oknu a sledovala ubíhající krajinu, která se každým dalším kilometrem stávala více divočejší a drsnější. Brzy ji však přestalo bavit i to a tak se chtěla přesunout k plánu B. Tím bylo čtení. Koneckonců měla plný kufr knížek. Lákal jí především nový Bestiář fantastických tvorů, který si nedávno koupila. Byla zvědavá, jak moc se mudlovská kniha ze středověku liší od skutečnosti, kterou jistě brzy pozná na vlastní kůži. Křesťanská mytologie byla plná všech možný nestvůr a zplozenců pekla, proti kterým by měl bojovat každý dobrý křesťan. Zajímalo ji proto, jestliže na tom tento svět bude podobně. Právě to, že má však všechny knihy narvané v kufru, který již s námahou, společně s Kitou, zastrčila do úložných prostor, ji od toho dostatečně odradil. Byla prostě moc líná, aby se snažila je najít a tak jen v tichosti seděla a bezduše zírala ven na měnící se krajinu, přesně tak jako i Kita, která seděla naproti a stále se tvářila jako kakabus.
O půl jedné se z uličky ozval hluk, jako když někdo chrastí s porcelánem a za pár chvil se objevila obtloustlá čarodějka s velkým úsměvem a dolíčky v květované zástěře. Tlačila před sebou velký mosazný vozík, který přímo přetékal nejrůznějšími sladkostmi všeho druhu. Takovéto cukroví Amy nikdy ve svém životě neviděla. Čarodějka prodávala vše od Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, čokoládových žabek, nafukovací gumy, lékořicových hůlek, nebo dýňových paštiček. Amy však nebyla jediná, která od spousty laskominek měla oči široké, jako dva jídelní talíře. Rosemary na tom byla podobně s tím rozdílem, že jak mile se čarodějka objevila a s vřelým úsměvem se zeptala, zda by si něco nedaly, vyskočila, jako velká voda a vrhla se k ní, div s sebou nevzala futra. Za chvílí se vracela s přeplněnou náručí všeho možného, co se u ní dalo pořídit a o pěknou hromádku Galeonů lehčí. Celá spokojená si to rozsypala na svoji část sedačky a hnědá očka ji vesele jiskřila, když se zakousla do první z mnoha laskominek. Amy ve svém výběru byla daleko obezřetnější. Nebyla si jistá, co by si měla vybrat, protože nic z toho v životě neokusila. I, když jí lákala myšlenka koupit si od každého kousek, aby se tak mohla seznámit se vším, jí samotné cinkalo v kapse o poznání méně peněz. Proto si koupila pouze Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Jejich veselý obal jí lákal ze všeho nejvíce. Kita si nekoupila vůbec nic, i když bylo zřejmé, že to právě ona, má ze všech třech v kapse nejvíce peněz. Jen nad tím protočila oči a nadále pokračovala se zíráním z okna, aby tak Rosie dokázala, že její naštvání stále přetrvává.
„Co to vlastně je?“ Amy informace na obalu naprosto nedávaly smysl, a tak ho jen nerozhodně obracela v rukách.
„Tohle?“ Naklonila se k ní Rosie, která právě přežvykovala gumového hada a náramně si při tom pomlaskávala, až Amy přemítala, jestli si neměla raději koupit to.
„Tohle jsou Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak.“ Osvětlila ji, při tom, když si nacpala dalšího, tentokrát zeleného do úst. Při tom sladkost nespokojeně zasyčela, až se Amy lekla, že je to skutečný had. Byla však ujištěna, že je to jen neškodné cukroví, které je pouze očarované, aby se takto chovalo, kdykoliv se ho někdo pokusí sníst. Jinak je, ale nejen úplně neškodné, ale i náramně dobré.
„Není to zrovna obvyklé cukroví, tedy alespoň na mudlovské poměry.“ Pokračovala, když hada spolkla na jedno kousnutí.
„Každá chutná úplně jinak, přesně, jak píšou na obalu.“ Informovala i Kita, na které byl konečně vidět nějaký zájem.
„A když myslí úplně jinak, tak doslovně.“ Skočila jí do řeči znovu Rosie: „Jsou čokoládové, banánové, ale taky dršťkové, játrové, mýdlové anebo s příchutí černého pepře. Ten je podle mě ze všeho nejhorší, protože dokáže pálit až v nosu.“
„Fuj.“ Amy okamžitě nakrčila nos a zatvářila se, jako by jednu z těchto fazolek, právě ochutnala.
„Ale jinak jsou výborné.“ Na rameni jí přistála ruka Rosie, když ji ujišťovala o jejich bezúhonnosti.
„Zkus jednu, třebas se trefíš a bude to něco neškodného, jako je vanilka.“ Povzbuzovala jí. Amy však zakroutila hlavou. Při jejím štěstí by si vybrala jednu, která by jistě byla ze všech nejhorší. Tím si byla naprosto jistá.
„Klidně začnu první, jestli se bojíš.“ Naklonila se k ní znovu Rosie s hravým úsměvem.
„Posluž si.“ Natáhla k ní proto ruku s krabičkou. Rosie se ještě více ušklíbla a okamžitě zalovila v sáčku. Vylovila jasně fialovou fazolku, která se zaleskla v záři zapadajícího slunce. Při pohledu na tak jasnou barvu ji však odvaha rázem přešla. Takto jasné barvy nikdy nevěstí nic dobrého a ona si toho byla dobře vědoma. Byla, to, ale právě ona, kdo trval na tom, aby Amy ochutnala a tak již couvnout nemohla. Opatrně ji proto strčila do úst a chvílí jen tak válela na jazyku. Vzápětí se jí zkřivila tvář do znechucené grimasy.
„Fuj fazole a ještě k tomu vařené, ty já nesnáším!“ Vyplivla zbytek ocucané fazolky na podlahu. Po níž se okamžitě vrhl Tobi ꟷ zrzavý kocour Amy, který ji začal honit po podlaze, nežli se mu zakutálela pod jednu ze sedaček.
„Chceš další?“ Tentokrát nabídla Amy balíček Kitě. Kita nakonec rezignovaně zavzdychala a také zalovila v sáčku. V ruce se jí tak ocitla jasně modrá fazolka, na kterou zírala stejně nedůvěřivě, jako před tím Rosie. Opatrně ji vhodila do úst a skousla. V okamžiku jí ústa zaplavila lahodná chuť čerstvých borůvek a ona slastí zamlaskala: „Borůvky… Mmmmm…“ Amy se, nerozřídl od Rosie, která se zamračila, začala smát. Rosie čekala, že když si vylosovala také takto zářivou barvu, bude mít něco podobně odporného, jako měla ona sama. Jenže na straně Kity musela být opět štěstěna.
Nakonec chtě nechtě přišla řada na Amy, která v sáčku lovila s jasným třesem ruky. Nakonec vytáhla čistě bílou fazolku. Možná by to mohl být kokos. Takové štěstí však neměla. Jak mile ji strčila do úst a opatrně převalovala na jazyku, do chuťových pohárků jí pronikla nepříjemná chuť něčeho, co ze všeho nejvíce připomínalo chuť starých sepraných ponožek. A tak ocucaná fazolka skončila na stejném místě jako předtím ta fazolová a ona na vlastní kůži poznala, že Rosie o těchto sladkostech mluvila pravdu.
„To je takový hnus!“ Stěžovala si, když se nechutnou chuť snažila zapít zázvorovou limonádou a nepřestávala při tom nadávat nad tím, že jsou kouzelníci úplní blázni, když něco takového považují za laskominu.
První seznámení s klasickými kouzelnickými sladkostmi tak pro chudáka Amy nedopadlo zrovna nejlépe a opravdu netušila, co na tomto hnusu ostatní vidí. Po zbytek jízdy se zarytě odmítala dotknout, nebo nedej Bože ochutnat, cokoliv, co patřilo pod sladkosti vyrobené kouzelníky. Ach, co by nyní dala za klasickou zmrzlinu, nebo Oreo sušenky, které milovala. U nich měla alespoň jistotu, že budou chutnat přesně, tak jak tvrdí na obalu anebo se ji nepokusí utéci.
Ukázalo se, že ta obrovská hromada cukroví, kterou si Rosie koupila je na ni opravdu moc velká. Prostě něco, co by ji spíše způsobilo cukrovku nejvyššího stupně, než-li příjemný pocit plnosti v jejím žaludku. Právě proto a také vidině brzkého doražení do cíle se nakonec trochu nuceně podělila o vše, co měla. Kita v ten okamžik ožila. Zřejmě si při pohledu na spokojeně mlaskající brunetku uvědomila svoji chybu. Zato Amy ještě víc pobledla, jako by ji spíše nabízela lahvičku jedu, než chutné cukroví. Trvalo značnou chvíli, než-li se jí podařilo přemluvit, aby ochutnala alespoň gumového hada. Po zjištění, že toto cukroví jí neukousne, nebo nechutná prapodivně byla rázem Rosie o všechny zbývající hady chudší, protože to bylo zkrátka jediné cukroví, které dokázala pozřít.
Krajina, kterou vlak uháněl, se nepřestávala měnit. Střídaly se husté lesy, blata i bujné louky se spoustou skotu. Byla to nádhera, ale i takováto krása se brzy omrzela. Není to televize, a tak se nedalo přepnout na nějaký záživnější program. Obloha brzy potemněla a kupé zahalila úplná tma, Rosie se neustále klinkala zepředu dozadu, jak ji pomalu přemáhala únava a usínala.
***
Ani jedna netušila, kdy přesně v průběhu jízdy se jim podařilo usnout tvrdým spánkem, ani jak dlouho musely spát. Když konečně procitly, zjistily, že zvuk motorů již slyšet není, vlak stojí a ve dveřích jejich kupé stojí nerudně se tvářící Percy. Zaspaly. Musel na ně být opravdu komický pohled. V průběhu jízdy se Rosie s Kitou nějakým způsobem podařilo, aby skončily na jedné propletené hromadě i s Rosiinou klecí. Amy, která seděla osamocená naproti nim, zas skončila nalepená na okenním skle s ústy doširoka otevřenými.
„Jsme na místě. Měly byste se připravit na odchod.“ Informoval je nevrlým tónem, než jeho hlava opět zmizela. Kvapně se sbalily a převlékly, nežli se konečně vypotácely ven, kde se již shlukovaly početné skupinky prváků, které byly prefekty vyzvány, aby neopouštěly nástupiště jako zbytek starších studentů. Ti již zmizeli a na peronu, tak zanechali osamocenou drobotinu.
„Všichni prváci ke mně! Všichni prváci sem! Eště je tu nějakej prvák? Jééé nazdar Harry!“ Teprve, když všechen ten shon a nadšené hlasy prváků přehlušil mocný hlas a dupot obrovitánských nohou, si uvědomily, že vedle nich stojí Harry spolu se zrzavým chlapcem - Ronem, kterého též potkaly na nástupišti. Obr, který si k nim razil cestu davem a černá očka mu nadšením jiskřila, se zastavil těsně vedle nich a okamžitě Harrymu potřásl rukou. Chlapec s sebou smýkl a byl zázrak, že se dokázal udržet na vratkých nohách. Kita si hlasitě odfrkla. Netušila, že by byl v Bradavicích zaměstnán někdo jako on ꟷ poloobr.
„Všichni prváci za mnou!“ Zavel a pohodil tlapou, ve které měl malou lucernu, jako by se snad domníval, že do této chvíle neměl veškerou pozornost. Někoho jako on však šlo přehlédnout jen stěží a zřejmě by se to nepodařilo ani Harrymu, kdy jej Rosie opět připravila o jeho silné brýle. Obr se dal do pohybu a oni za ním cupitali po temné pěšině, která se brzy začala zprudka ubírat do hlubin temnoty. Tma kolem nich byla tak hustá, že i silný plamen v obrově lucerně měl problém plně osvětlit cestu, kterou je vedl.
„Všichni se pořádně dívejte ꟷ za chvíli prvně zmerčíte Bradavice!“ Zavolal a vzápětí zprudka zahl doleva.
„Óóóóó!“ To a hlasité lapání po dechu, bylo to jediné, co dokázalo prolomit ticho, které jejich pochod do té doby doprovázelo, jako plížící se stín. Pěšina, po které se ubírali, končila. Ústila na malé pláži, které omývaly vlny černočerného jezera, od jehož hladiny se odrážela a blyštila zlatavá světla majestátního hradu na jeho samotném konci. Všechna ta zářivá okna hlásek, věžiček a hlavní lodě zářila tak mocně, že oproti nim pohasínala i světla hvězd na bezmračné obloze.
„Do každé loďky čtyři!“ Obr musel zařvat z plných plic, aby si získal pozornost a donutil všechny studeny odtrhnout zrak od té nádhery, která se již brzy stane jejich domovem. Na obrův příkaz se všechny loďky daly do pohybu a neslyšně klouzaly po černém jezeře směrem k hradu. Přibližovali se stále více a více, až se dostali do těsné blízkosti ostrých skal a útesů. V ten moment zazněl příkaz k sehnutí a loďky se vnořili do spleti břečťanu, kterým propluly, jako pomyslnou vstupní branou. Za ní se nacházel tunel, který byl tak dlouhý, že všichni se zatajeným dechem předpokládali, že vede pod celými Bradavicemi. Na jeho konci je přivítala podobná pláž, na které se naloďovaly, jen se její písek zdál tmavší. Jako by ho tvořila drobná obsidiánová zrnka.
„Hej ty tam! Není to tvůj žabák?“
„Trevor!“ Nadšené zapištění Nevilla naplnilo celou prostornou jeskyni, když se nešťastné dítě konečně všimlo žabáka, který se krčil na samém konci jeho loďky a snažil se splynout s okolím.
„Au!“ Zasyčela podrážděně Kita, když jí dívka s hustou kšticí vlasů šlápla na nohu v zběsilém tempu, při soukání z vratké loďky, kterou s nimi dříve sdílela.
Znovu se dali do pohybu, tentokrát se museli vydrápat strmou skalní pěšinou směrem vzhůru, na jejímž konci je čekala majestátní dřevěná brána zdobená překrásným tepání, oproti níž byl i obr, který je doprovázel trpaslík. Ten zved svojí obrovitánskou pěst a třikrát zabušil na hradní bránu. Ta se s hlasitým zasténáním pantů otevřela, odhalujíc vstupní síň, osvícenou nespočtem loučí. Amy se při tom pohledu zamračila. Copak se to ocitla ve středověku? Nemají na nájem za elektřinu? Nemohla o tom však dlouze přemýšlet, protože jim právě vyšla vstříc velice přísně se tvářící čarodějka ve smaragdovém hábitu, který jí ladil s tmavými vlasy sepnutými do drdolu.
„Nyní si je převezmu já, děkuji Hagride.“
Žena je vedla obrovskou Vstupní síní, nad kterou se klenulo mnohopatrové schodiště. Z postranních dveří byly slyšet stovky hlasů a šeptání, které naznačovaly, že dorazili jako poslední. Při tom pomyšlení se Amy znovu roztřásla kolena, tak, že měla co dělat, aby se při chůzi po zdobených dlaždicích, vůbec udržela na nohách. Profesorka je odvedla do prázdné místnosti, kde je seřadila do dlouhé řady, nežli se znovu ujala slova: „Mé jméno je Minerva McGonagallová ꟷ ředitelka Nebelvírské koleje. Již za okamžik se zúčastní slavnostního zařazování, při němž budete rozřazení do čtyř školních kolejí ꟷ Nebelvír, Zmijozel, Havraspár a Mrzimor.“ Představila veškeré koleje, které se brzy stanou něčím, jako jejích druhým domovem. Její špičatý klobouk se jí při tom nebezpečně pohupoval. Následně oznámila, že se za pár chvil vrátí a nechala všechny vyděšené i nadšené děti o samotě. Nikdo nemluvil. Již nebylo slyšet nadšeného šeptání, hihňání a jiných zvuků hovorů. Všichni byli pouze ponořeni do svých vlastních myšlenek, nad tím, co bude za malý okamžik následovat.
Amy si, až nyní uvědomila, že má dlaně úplně propocené a spěšně si je otírala do lemu svého hábitu. Když však vzhlédla, leknutím poposkočila dozadu, až někomu přišlápla nohu. Zdí naproti ní proplula snad dvacítka poloprůhledných zářivých duchů. Všemožné postavy si mezi sebou vzrušené povídaly a zprvu to vypadalo, že si nově příchozích ani nevšimli. Pak k nim však promluvil muž se starodávným okružím kolem krku: „Ach nováčci.“ Rozplýval se nad tou drobotinou pod nimi.
„Doufám, že se dostanete do mé koleje. Jsem patronem Nebelvíru.“ Vypl hruď jako by to snad byla ta nejlepší kolej na tomto institutu. Osoba plující vedle něj, která svým pytlovitým oblečením ze všeho nejvíce připomínala starodávného mnicha, se v ten moment uchechtla a nadechla k odpovědi, která by ho pravděpodobně moc nepotěšila. Byl však přerušen klapnutím dveří. To se profesorka McGonagallová vrátila a v ruce držela svinutý pergamen.
„Seřaďte se!“ Nakázala a když tak všichni učinili, vyvedla je z malinkaté místnosti a prošli dvojitými dveřmi do Velké síně.
Snad nikdo z nich nevyděl ve svém krátkém životě, tak nádhernou místnost. Obrovský prostor s klenutým stropem ozařovaly plápolající světla tisíce svící, které neslyšně pluly vzduchem, jako duchové, které před malou chvílí potkali. Vysokými gotickými okny sem skrz různobarevné vitráže prosvítalo stříbřité měsíční světlo, ve kterém se třpytily a probleskávaly drobounké prachové částečky, které ladně vířily chladným vzduchem a stoupaly vysoko ke klenutému stropu, místo kterého se nyní, jako na zrcadlovém jezeře zračila podoba temného nebe posetého miliónem hvězd.
„Tento strop je začarovaný, aby vypadal, jako venkovní obloha.“ Amy zaslechla slova dívky, která dříve přišlápla Kitě nohu, nepřestávajíce mluvit o všem, co si za prázdniny stihla načíst z tlustých učebnic, až Amy začala bolet hlava.
Profesorka je vedla kolem čtyř kolejních stolů, na kterých se blyštili zlatavé talíře a poháry, které byly vyzdobené kolejními barvami. Nakonec se celá skupinka zastavila, před největším ze stolů, kde byly usazeni všichni Bradavičtí profesoři. Postavila před ně malou stoličku, na kterou umístila starý klobouk, který vypadal, že již má svá dobrá léta za sebou. Látka, ze které byl vyroben, byla zašlá a vybledlá, na několika místech látaná a jeho záhyby byly celé suché a popraskané.
Amy dlouhé týdny před tímto dnem přemítala, jak by vlastně ono zařazování mohla vypadat. Bude to nějaká zkouška? Test? Něco, podle čeho poznají, do které koleje patří? I přes nevědomost se bála. Co když do žádné nebude zařazena? Co, když vyjde najevo, že sem nepatří? Že se někde stala šeredná chyba, jak se jí snažila namluvit matka. Ale starý klobouk, který byl před nimi, ani ve snu neočekávala. A podobně na tom byli i ostatní studenti, kteří nyní nervózně přešlapovali a upínali zrak na stoličku. Na malou chvíli v celé síni nastalo ticho, než-li sebou klobouk několikrát zaškubal, jako by jím projela vlna elektřiny. Ve Velké síni to zahučelo úděsem i lapáním po dechu. Pár studentům se v úleku podařilo odskočit dozadu, tak nešikovně, že se dvě první řady skácely k zemi, jako kostky domina. Kita, stále stojící vedle o hlavu menší dívky, jen obtížně maskovala úšklebek. Amy se v ten moment plísnila, za to, že se jí dříve nezeptala, jak bude rozřazování probíhat. Ona je přece příslušníkem prastarého magického rodu, jistě ví, co bude následovat.
Stará látka se znovu zachvěla a záhyby na ní se zavlnily. Vedle krempy se otevřela trhlina, která připomínala ústa, a klobouk s hlubokým nádechem začal zpívat:
Zdá se vám, že jsem ošklivý –
myslete si, co chcete,
chytřejší klobouk, než jsem já
na světě nenajdete.
Nechte si svoje buřinky
i své klobouky z plsti
jsem moudrý klobouk z Bradavic,
jenž vám nic neodpustí.
Každému vidím do duše,
vím, z jakého je těsta
nasaď si mě a řeknu ti,
kam povede tvá cesta.
Možná tě čeká Nebelvír,
kde mají chrabré srdce;
odvaha, klid a rytířskost
jdou u nich ruku v ruce.
Nebo tě čeká Mrzimor:
máš jejich mravní sílu,
jsou čestní a vždy ochotní
přiložit ruku k dílu;
či moudrý starý Havraspár,
pokud máš bystrou hlavu,
tam důvtipní a chápaví
vždy najdou čest a slávu.
Nebo to bude Zmijozel,
kde nastane tvá chvíle
ti ničeho se neštítí,
by svého došli cíle.
Nasaď si mně a neboj se
(jen vlastní strach tě leká)!
Já, moudrý klobouk z Bradavic,
ti řeknu, co tě čeká!
Jak mile jeho poslední slova dozněla, ticho v místnosti nahradilo hlučné nadšené tleskání, ke kterému se připojovali všechny školní koleje i profesorský sbor. Klobouk se hluboce uklonil všem přísedícím, než-li se pyšně napřímil a záhyby připomínajícími oči si prohlédl všechny nováčky. Nyní před ně předstoupila znovu profesorka McGonagallová se svitkem v ruce.
„Po přečtení vašeho jména si nasadíte Moudrý klobouk a budete zařazeni.“ Vysvětlila.
„Abbottová Hannah.“ S řady vyklopýtala světlovlasá dívenka, za kterou vlály její dlouhé copánky. Jakmile dosedla na stoličku a byl jí na hlavu nasazen Moudrý klobouk, spadl jí hluboko do obličeje. Zlatavé svíce byly nahrazeny temnotou.
„MRZIMOR!“ Po vyřknutí tohoto slova se Velkou síní rozezněl burácivý potlesk od stolu vyzdobeného černými a žlutými praporci.
„Boonesová Susan!“
„Mrzimor!“ A dívenka opět celá rozzářená odcupitala ke svému stolu.
„Bloomová Agnes Rosemary.“ V davu to zahučelo a Rosie postávající z druhé strany Amy ztuhla. I přes to, že musela vědět, co nyní přijde a celé prázdniny se na to těšila, i jí viditelně lomcoval strach. Strach z toho, že nebude zařazena, jako její rodina.
Byla by to ostuda, kdyby se dostala do Zmijozelu? Zařadil by jí vůbec do některé? Nebo řekl, že se přece jen stala chyba a ona sem nepatří, že je po otci? Strach, že je přece jen po svém otci nedokázala vytěsnit z hlavy, ač se snažila sebevíc. Připadalo jí, že má nohy z želé, tak moc se jí podlamovaly, když musela ujít ten malý kousek, který jí dělil od stoličky. Vyděšeně s sebou cukla, když se na ní usadila a na hlavu jí byl usazen Moudrý klobouk, který jí jako dvěma dětem před ní, spadl hluboko do tváře a znemožnil jí tak vidění. Nastalo očekávané ticho, kdy se klobouk rozhodoval, do jaké koleje jí zařadí.
„Ale, ale copak to tu máme?“ Rosie byla ráda, že se dokázala ovládnout tak bravurně, že nevyjekla strachy, když se jí v hlavě ozval stejný hlas, který před tím odzpíval několik táhlých melodii.
„Další z rodiny Bloomových.“ Klobouk byl potěšen. Rosie zamrkala. Díky svému strachu zapomínala, z jaké rodiny její matka je. Rodina, která je podobná té Kitalphině a Miřine. Odlišná jen chybou, kterou udělala. Chybou, kterou byl její otec.
„Tak to je o výsledku již rozhodnuto!“ Vibrace jeho hlasu jí projela stejně jako vlna úlevy.
„MRZIMOR!“ Rozkřikl se z plných plic a Mrzimorský stůl již po několikáté propukl v jásot a hlasitý potlesk. V ten moment z Rosiiných beder spadla i ta poslední špetka strachu. S velkým úsměvem od ucha k uchu odcupitala i ona ke svému stolu, až jí musela McGonagallová pohotově odchytit, protože ve své euforii zapomněla, že má klobouk stále nasazený na hlavě. Po dosednutí ke svému kolejnímu stolu se na ní vrhla celá masa přísedících studentů a hlavně Susan, která jí okamžitě vtáhla do svého náručí a zmáčkla.
Další a další studenti byli vyvoláváni a rozzařováni Moudrým kloboukem do kolejí, kam patřili. Bylo to zvláštní. U některých vyřkl klobouk své rozhodnutí okamžitě, kdežto u některých to trvalo o poznání déle. Amy netrpělivě přešlapovala. Rosie odcházela s úsměvem na rtech ꟷ byla ráda, kam se dostala. Až nyní si uvědomovala, že se vlastně nikdy ani jedné z nich nezeptala, kam by se chtěly dostat. Poté, co viděla Rosiin úsměv si byla jistá, že ona do Mrzimoru chtěla a nyní je spokojená. Sama si však uvědomovala, že ani ona nad tím nepřemýšlela.
„Clarkeová Wey, Amélie.“ Amy se okamžitě otočila nazpět k profesorskému sboru. Slyšela dobře? Opravdu řekla její jméno? Kolena se jí roztřásla a dlaně začaly potit obavou. Hlasitě polkla. Nohy jako by jí přestaly poslouchat a ona né a né se přimět k pohybu.
„Koukej padat!“ Na ramenu jí přistála studená ruka Kity a vzápětí byla postrčena dopředu na zrzavé dítě, které jistě bylo příbuzné s Weasleyovými. A tak s donucením vycupitala i ona. V moment, kdy usedla na dřevěnou stoličku si přála být někde hodně daleko. Všechny hlavy studentů se upíraly jen na ni, plní očekávání, kam bude zařazena. Žaludeční kyseliny jí stoupaly vysoko hltanem a naleptávaly hrdlo. Pokoušela se vytěsnit všechny ty hltavé pohledy osazenstva, ale nedařilo se jí to a ona cítila, jak jí líce začínají rudnout. V ten moment jí díky bohu, přes oči sklouzl moc velký klobouk a uvěznil jí tak v blažené temnotě.
„HAVRASPÁR!“ Amy se nehýbala. Její mozek, jako by nezpracovával fakt, že její kolej byla již vyřknuta a celou síní se znovu rozeznělo burácivé jásání od stolu vyzdobeného modrou a měděnou barvou. Konečně jí byl klobouk sejmut a ona se mohla vydat vstříc své koleji. V ten moment byla snad nejšťastnější ve svém životě. Její obava, že nebude zařazena se úplně rozplynula, po dosednutí a záplavě rukou, které jí chtěly poblahopřát.
„Grangerová, Hermiona.“ Dívka s huňatými vlasy, která dříve podupala Kitu, spěšně vyběhla z davu a jistým krokem docupitala ke stoličce, na kterou se nasoukala.
„Nebelvír!“ Klobouk se ještě ani nestihl dotknout její hlavy, když mocným hlasem zakřičel jméno jejího nového domova. Od stolu vyzdobeného zářivě rudými praporci se ozval bouřlivý jásot a potlesk. Hermiona potěšeně odběhla pryč. Amy zahlédla, jak jí všichni sedící kolem ní potřásají rukou a dokonce zahlédla i Weasleyovic dvojčata a Percyho. Zamračila se. Jak Freda, tak George si neuměla představit zrovna v Nebelvíru.
„Malfoy, Draco!“ Po vyslovení tohoto jména se Kita, která nyní zůstala osamocena zamračila. Dobře věděla, která nafrněná tvářička se s vypjatou hrudí vycpe z davu.
„Není to úžasné? Víš s kým nastoupíš do prvního ročníku, zlato? Pamatuješ si ještě na Malfoye?“ Matčina slova přetékající pýchou se jí znovu rozezněla v hlavě, jako ozvěna. K bělovlasému chlapci, který právě vycupital z davu, chovala stejnou nenávist jako k Miře samotné. Stejně upjatá rodina, se stejně přihlouplými podmínkami a stejným členstvím ve fanklubu obdivovatelů Lorda Voldemorta. Možná proto k oběma chovala takovou zášť.
„Zmijozel!“ Její myšlenky přerušil, až hlas klobouku, který samozřejmě poslal toho zpropadeného Malfoye do zelené koleje. Na tváři se jí objevil pobavený úšklebek. Had k hadovi. Pomyslela si, když je Malfoy míjel a s pyšným úsměvem dosedal ke kolejnímu stolu.
„ Moonová, Kitalpha.“ Místností se rozneslo její jméno a rázem bylo ticho. Přemýšlela, že by jí bylo milejší, kdyby místností zněl veselý šum a remcání stovek hlasů, než-li hrobové ticho, které doprovázelo její kroky, než-li usedla čelem k publiku.
„Moonová…“ hlas, který se jí rozezněl v hlavě jí bušil ve spáncích, v rytmu jejího vlastního zběsile tlukoucího srdce.
„Následovník prastarého rodu opět v Bradavicích.“ Pomlaskával si. Kita pevně zatnula čelist. V jeho slovech zněl obdiv, ale i přes veškeré její snahy se nemohla zbavit pocitu, že v nich zaslechla stopu smíchu.
„Co to zkrátit?“ Rychle si proto pomyslela, když se Moudrý klobouk nadechoval k dalším slovům. Opravdu doufala, že její slova zazněla v hlavě a neřekla je nahlas.
„Ach, tak nedočkavá... Přesně jako tvá matka a otec. Stejně jako všichni nosící na prsou odznak s hadem…“
„Tak to prrrr….“ Zarazila ho rychle, protože věděla, kam tento rozhovor bude směřovat. A ten směr se jí pranic nelíbil.
„Proč mám být zařazena do Zmijozelu jen podle krve, která mi koluje v žilách a jména kterého nosím?“ Rozohnila se „Nemyslím si, že jsem vhodný adeptem na zařazení pod stříbřité praporce…“
„To, že nyní odmlouváš jediné věci, která má v moci rozhodnout o rozřazení, je jen důkazem, že ano milé dítě.“ Nesouhlasil však „Proč nechceš do Zmijozelu? Je to kolej, která by ti pomohla k dosažení všech tvých tužeb a přání. Touto kolejí prošli všichni mocní kouzelníci.“
„A také všichni zlí.“ Přerušila jeho proslov s protočením panenek. Smích, který zaplnil její hlavu po doznění jejich slov, jí až bolestivě připomínal smích její matky: „Kolej, kterou zde vychodíš a stane se tvým domovem neurčuje, v jakých stopách se pak vydáš vstříc svému osudu aniꟷ“
„Ale doprovází tě celou dobu života.“ Znovu ho přerušila „A nikdo nikdy nevymaže, že Lord Voldemort a polovina jeho armády vychodili zrovna Zmijozel!“
„Nehodláš do Zmijozelu jít jen proto, nebo kvůli vzdoru? Postavení se veškerým zakořeněným pravidlům v tvé rodině?“ Kita zalapala po dechu. Moudrý klobouk jí prohlédl, tak snadno, jako, kdysi poznala matka, že lže.
„No dobře.“ Povzdechl si nakonec „Čím více se snažíme nebýt svými rodiči, tím více se jimi stáváme.“ Pronesl slova, která byla Kitě bolestně známá. Kde je jen slyšela?
„NEBELVÍR!“ Do ticha konečně zazněl jeho výkřik a stůl s praporci se znakem lva propukl v hlasitý jásot, který se odrážel od stěn, stejně jako její nadšený výkřik.
„Potter Harry.“ Poprvé za celou dobu, co do této místnosti černovláska vstoupila, měla pocit, že konečně není středem pozornosti, protože v moment, co bylo jeho jméno vysloveno, celá místnost utichla ještě více, než-li po vyslovení toho jejího.
„To je TEN Harry Potter?“
„No ano, my jsme ho potkaly na nádraží!“
„No jasně Frede, hej kluci! Hádejte, kdo mu pomáhal s kuframa?“
Kita nad brebentěním jejich spolužáků jen protočila své elektricky modré oči a raději se otočila k Harrymu, který již seděl usazen na stoličce s kloboukem na hlavě, a vypadalo to, že tam bude sedět stejně dlouho, jako ona.
„NEBELVÍR!“ Hermiona, která se po vyřknutí jména jejich koleje vymrštila na nohy, tak rychle, že málem sebou sejmula Kitu samotnou, hlasitě křičela jeho jméno: „Máme Harryho! Máme Harryho!“ K jejímu křiku se přidaly další a další a za chvíli to spíše vypadlo, jako by Nebelvír vyhrál školní pohár, než-li dostal nového spolužáka.
„Lemaire Miracle Atheris Felis!“ Když se na stupínek vyškrábala bělovláska, Kita se poťouchle uchechtla. Pamatuje si vůbec své celé jméno? Nastalo ticho, kdy mezi Moudrým kloboukem a Mirou probíhala stejná debata, jako před tím s Kitou. Kita to nechápala. O čem by se zrovna ona měla přít? Podle ní bylo více než jasné do, jaké koleje bude zařazena.
To, co po několika minutách ticha, konečně následovalo, si Kita nemohla představit ani v těch nejhorších nočních můrách. S hrůzou si totiž uvědomila, že moudrý klobouk pronesl stejné jméno, jako u ní. Snad nikdy před tím nebyla Velká síň svědkem, tak dusivého ticha, které nastalo po vyřknutí těch pár písmen: „NEBELVÍR!“