Memento mori

Den D. nebyl takový, jaký si jej Rosie vysnila. Celé dva měsíce, poté, co jí konečně přišel vytoužený dopis ze školy čar a kouzel v Bradavicích, se nemohla dočkat, až nastane. Den, kdy jí konečně přišel, byl jedním z nejlepších v jejím životě. Bála se, že by ji snad nemusel přijít, koneckonců její otec je mudla. Nechtěla to říci nahlas, aby otce neranila, ale obávala se toho, že by mohla být po něm a nezdědit matčiny kouzelnické geny. Když nad tím tak přemýšlela, její strach nebyl tak iracionální, jak se jí dříve matka snažila namluvit. Jako malá nebyla zrovna aktivní dítě. V jejich malé ulici bylo plno kouzelnických děcek v jejím věku. Rosie vždycky byla jiná ꟷ ta divná, která neumí, to co ostatní, i když má matku čarodějku.
Proto jí připadalo, že jí ze srdce spadl nesmírně těžký kámen, když se krátce po začátku letních prázdnin, vrátila domů a matka jí mávala zapečetěnou obálkou před obličejem. Od té doby si každý zbývající den do odjezdu zaškrtávala v narychlo vytvořené kalendáři. Nebyla to žádná sláva. Papír se na několika místech trhal, odlupoval a okýnka byla narýsována lajdácky nakřivo, ale stejně na něj byla pyšná. Po návštěvě Příčné ulice se na svoji cestu do Bradavic těšila ještě více. Těch pár dní, které do osudového dne D. chyběli i proto utekly o to rychleji. Vše, co doposud prožila, však bylo, až moc krásné. Někde hluboko v sobě zkrátka cítila, že se to prostě musí pokazit a jak si myslela, tak se i stalo.

Z posledního srpna na prvního září Rosie nespala. Prostě nemohla od samého nadšení usnout, a tak strávila polovinu noci zíráním do stropu, který měla posetý malými svíticími hvězdičkami. Jejím polo-hyperaktivním mozkem se honilo zběsilé kvantum myšlenek, které se jí, ne vždy podařilo správně zařadit. Přemýšlela nad školou – jaké to tam asi bude? Bude to přesně takové, jaké si vysnila, když bedlivě poslouchala matčino vyprávění, nebo to nakonec bude jedna velká noční můra? Do jaké koleje bude asi zařazena? Půjde po stopách své matky a stane se studentkou Mrzimoru anebo ji Moudrý klobouk zařadí úplně do opačné koleje? Její mozek měl zkrátka na práci daleko důležitější rozbory, než aby ji dopřál tvrdý spánek a tak se ji podařilo usnout neklidným spánkem, až k ránu, kdy již oknem proudili první paprsky ranního slunce. Připadalo jí, že jakmile zavřela oči a zaplula do blaženého nevědomí, již byla vzhůru. Někdo křičel. Křičel vtíravým, naléhavým hlasem, který ji byl povědomý a ozýval se, až moc blízko. Měla problém rozlepit oči, a když se jí to konečně podařilo, zjistila, že se nad ní sklání její matka. To ona křičela a její křik byl slyšet i nyní. Její obličej byl pobledlý, oči unavené a po spáncích jí stékaly drobné krůpěje potu.
„Rosemary Agnes Bloomová!“ Křičela a v jejím hlase zněla čirá panika „Koukej se vykopat z postele a to honem! Zaspaly jsme!“ Rosemaryinému mozku trvalo chvíli, než-li zpracoval vážnost celé situace a matčina slova jí v jejím ospalém deliriu plně došla. Jak mile se tak konečně stalo, byla okamžitě na nohou. Dřívější rozespalost byla plně zapomenuta a nahrazena potřebou dostat se na nádraží King´s Cross včas.
„Nespolehlivej krám!“ Až nahoru do patra, jejího malého domku, byly slyšet matčiny nadávky, když za sebou Rosie pomalu vlekla těžký kufr. Jejímu králíkovy, který byl umístěn s klecí, až na jeho samém vrcholu, se to pranic nelíbilo. Neklidně stříhal ušima a podupával pokaždé, když se s ním jeho klec nebezpečně naklonila.
„To máme proto, že jsme se jednou spolehla na ten tvůj krám, Williame!“ V matčině hlasu znělo, ještě větší podrážděnost, když kufr konečně dovlekla do haly a opřela jej o vchodové dveře.
„Och zlato, je to budík. Moc užitečný mudlovský vynález. Vzbudí tě, když potřebuješ.“ Parodovala Grace hlas jejího manžela. Ten nevzrušeně seděl za jídelním barem a četl mudlovské noviny. Celý tento poprask šel úplně mimo něj.
„Mno ano, takhle přesně funguje.“ Potvrzoval její slova.
„Ten krám, ale nefunguje!“ Práskla o pult matka s narychlo namazanými tousty.
„A nařídila jsi ho?“ William mluvil stále nevzrušeným hlasem, jako by byl na takovéto hádky zvyklý. Ticho, které po jeho dotazu nastalo ho, přece jen donutilo konečně odtrhnout zrak od novin a pohlédnout na svoji ženu.
„Mami víš, že musíš zmáčknout to tlačítko, že ano?“ Rose bojovala sama se sebou, aby se nezačala nahlas smát. Ona vyrůstala v obou světech, které se díky svatbě jejích rodičů srazily, a né vždy se dokázaly navzájem pochopit. Byla zvyklá na věci, jako je budík, trouba, nafukovací bazén, kachnička, ale také na kouzla, nadpřirozená zvířata a domácí skřítky. To samé se nedalo říci o jejích rodičích, kteří i přes veškeré snahy, zůstali zaseklí v těch svých. To proto otec nikdy nečetl Denního věštce, nebo jiné čarodějnické noviny, v kterých se objevovaly hýbací obrázky ꟷ jak tomu rád říkával, nikdy nedovolil, aby si pořídili domácího skřítka (nejen proto, že mu prapodivná stvořeníčka naháněla hrůzu), a to proto matka nikdy nepochopila mudlovskou moderní technologii a zápasila se vším od pračky, až po budík. Každý den byl pro ně tak novým utrpením a bojem.

Až při pohledu na talíř plný namazaných toastů si Rosie uvědomila, že jí bolestně kručí v břiše. Nedostala však šanci hlad utišit. Její matka jí při pohledu na nástěnné hodiny okamžitě chytla za nataženou ruku, snažící se dostat k chutnému jídlu a odvlekla ji z kuchyně.
„Není čas! Poděkuj tatínkovi za to, že jdeme pozdě! Koupíš si nějaké jídlo ve vlaku.“
„Díky tati.“ Stihla zahalekat brunetka ještě před tím, než byla násilně odvlečena spolu s kufrem a svým králíkem.
Cestou na nádraží King´s Cross byla Rosie zklamaná. Popravdě nečekala, že by s ní jela matka mudlovskou podzemkou. První a zároveň poslední cesta, kdy společně jely na Příčnou ulici, matce naprosto stačila. Při představě, že by matka měla znovu být mezi všemi těmi uspěchanými mudly, jí vstávaly vlasy na hlavě. Rosemary asi nikdy nezapomene ten komický pohled její matky, když si k ní přisedl nevábně vonící bezdomovec a ona měla co dělat, aby pro své dobro a dobro celého kupé nepoužila čistící zaklínadlo. Rosie doufala, že by v podzemce mohla potkat Amy. Díky, tomu, že se matka však rozhodla, pro jiný způsob cestování její naděje opadly. Doufala, že ty dvě bude ve vlaku vůbec schopna najít.
„U Merlina! Honem!“ Ruka s dlouhými prsty se jí obtočila kolem předloktí. Vzápětí se s ní svět zprudka zatočil. Nyní byla opravdu ráda, že nesnídala. Bylo to, jako by ji někdo narval do pračky a pak zapnul ždímaní. Přesně takhle se musí cítit čerstvě vypraný ručník. Když se s ní celý svět přestal točit, zjistila, že už nestojí na dvorku jejich malého domu, ale na přeplněném nádraží plné páry a kouzelníků. Velká rudá lokomotiva, na které se vyjímal zlatý nápis Spěšný vlak do Bradavic, právě vyfukovala další oblaky páry, která se snášela na peron. Lokomotiva, s kterou se má dostat do školy čar a kouzel právě odjížděla! Rosemary zamrkala a pohlédla na velké hodiny nad tepanou bránou. Kruci, bylo přesně jedenáct hodin. Nestihla ani odtrhnout oči od velké jedenáctky, když jí ruka její matky chytla dnes už po několikáté, tentokrát však s větší silou a důrazem. Vzápětí byla doslova tažena za ujíždějícím vlakem, který se každou chvílí vzdaloval a vzdaloval. Vlastně veškerou práci odvedla její matka, která jí ze všech sil táhla za sebou. Nyní už běžela. Běžela obtěžkána velkým kufrem, klecí s králíkem, který opět nespokojeně vřeštěl a samozřejmě svojí dcerou, kterou držela za hábit pod krkem a tak za ní jen neškodně vlála.
Vše bylo rozmazané a Rosie přišlo, až snové. Všude plno páry, křiku a hluku pracujících motorů. Obloha se v rychlosti mihla, nohy se jí odlepily od země, pára se rozestoupila a další, co si uvědomovala, bylo, že sedí na železné podlaze spolu se svými věcmi a sleduje svoji udýchanou matku, která se každým okamžikem vzdalovala a vzdalovala, jak rychlík opouštěl nástupiště 9 a 3/4. I přes to všechno, co musela udělat proto, aby se její dítě dostalo do Bradavic, jí na tváři hrál pyšný úsměv. Koneckonců její milovaná holčička konečně jede do nejlepší školy v Británii!
***
Rosie se nemohla rozkoukávat moc dlouho. Z okýnek vlaku vykukovalo moc hlav, které se loučily se svými rodiči, nato, aby mohla zůstat takto rozpláclá na zemi. Nechtěla riskovat, že by ani ne první den školy měla takovouto ostudu. Modlila se ke všem zakladatelům, aby jejich běh nikdo neviděl. To by mohla rovnou vyskočit nyní a ušetřila by si hromadu potupy. Nechápala, jak její matka mohla být s ní a všemi věcmi, tak rychlá. Ona sama měla velký problém se s nimi jen protáhnout prvními z mnoha dveří. Pracně se do něj vsoukala a byla nesmírně ráda, že všichni studenti už zapadli do svých kupé a v malinkaté chodbičce byl klid. Klid, který byl okamžitě přerušen namáhavým hekáním a lomozem, jak se jím začala prodírat s obrovitánským kufrem a stále ještě vřeštícím králíkem. Její kufr byl tak objemný, že byl zázrak, že z otlučených stěn nesedřela, ještě více drolící se barvy. Vhození do posledního vagónu nebylo to nejlepší, co mohla matka udělat. Když se Rose prodírala uličkou a opatrně nakukovala do kupé, hledajíc své dvě kamarádky, zjišťovala, že tento vagón si vybrala spousta děcek, které byly již převlečené do školních hábitů, na kterých se vyjímal nezaměnitelný znak Zmijozelu. Jeden pohled na jejich snobské obličeje Rosie stačil a rychle se klidila dál. Dobře si pamatovala na historky, které jí vyprávěla matka, když jako malá toužila okusit trochu víc z kouzelnického světa a hlavně školy, kam se brzy dostane. Je pravda, že její máti se se šikanou často nesetkávala anebo jen nechtěla svoji dceru strašit, ale když, už o něčem takovém mluvila, vždy to bylo ze strany Zmijozelských studentů. Mrzimor, tedy kolej, ve které její matka studovala, nepatřila zrovna mezi ty nejoblíbenější, nebo nejproslulejší a tak se Zmijozelští dělily na dva tábory ꟷ Na ty, co jimi pohrdali a na ty, co ani nevěděli, že je Mrzimor ještě mezi kolejemi.

Pospíšila si a další dva vagóny se jí podařilo projít bez povšimnutí. Když se protahovala ze zmijozelského vagónu, do druhého, nechtěně dveřmi praštila ulízlého blonďáka, který se právě snažil projít kolem ní, spolu se svými kamarády. Když ji oba dva jeho gorilovití kamarádi propalovali nenávistnými pohledy, polil ji studený pot. Nebylo těžké představit si, smrt rozdrcením, kdyby na ni jeden z nich skočil celou svoji vahou. Nesmírně se jí proto ulevilo, když je blonďák, který si stále mnul naražený nos, zavolal nazpět a všichni zmizeli ve vedlejším vagónu, mumlajíce si něco o nějakém Potterovi. Podařilo se jí prodrat se skoro polovinou vlaku bez dalších ublížení na zdraví anebo jiného podobného incidentu. Při tom potkala dokonce i pár známých. S Hannah Abbottovou si okamžitě skočily do náruče. Bylo milé ji znovu vidět po tak dlouhé době. Skoro celé prázdniny se neviděly, protože Hannah musela odjet za nemocnou babičkou do Skotska a tak se obě těšily, až se budou moci v Bradavicích vídat každý den. Další z jejího okruhu přátel byl Neville Longbottom, kterého se jí omylem podařilo srazit k zemi, svojí klecí s králíkem. Nesmírně se jí ulevilo, že brečel již před tím, díky ztrátě jeho žabáka a ne její zásluhou.

Když však prošla další dva vagóny bez jakékoliv známky přítomnosti obou jejich kamarádek, začínala uvažovat nad tím, že vlak možná nestihly. Možná se nakonec do Bradavic rozhodly neodcestovat anebo se do nich jednoduše dostanou jiným způsobem. Přece nemohla být tak slepá a přehlédnout je. Nadávala si za to, že nepřijala nabídku Hannah, aby se připojila k ní a další asi pěti děckám jejího věku. Jistě by si ušetřila všechny obavy, aby opět netrefila další nebohou dušičku, která by ji zkřížila cestu i silnou bolest zad, kterou si způsobila taháním objemného zavazadla. A právě v době, kdy její pohárek trpělivosti dosáhl svého okraje a přetekl, jelikož se kolečko jejího kufru již po několikáté zaseklo v nerovnosti podlahy a ona se společně s ním rozplácla, jako žába přímo uprostřed uličky, je konečně našla. Po duté ráně, která se rozezněla celou mrňavou chodbičkou, se odsunuly nejbližší posuvné dveře a ven vykoukla známá tmavovlasá hlava, která si se zamračením prohlédla celou chodbu. Když její Azuritové oči nalezly zdroj onoho zvuku, nepatrně se rozšířili a na jejím obličeji se objevil děsivý, zubatý úsměv.
„Kde se flákáš?“ Přivítala ji chladnými slovy, jako by snad Rosie mohla za to, že se opozdila. To, už se, ale objevila i druhá hlava: „Už jsem se bály, že ti to ujelo.“ Vřele se usmívala i Amy, která vykoukla zpoza Kity.
„Matka mě nechtěla pustit při loučení.“ Zamumlala Rosie, která cítila, že jí její uši začínají opět nebezpečně rudnout a kvapně začala sbírat své věci, které se vinou pádu rozházely všude kolem. Popadla zrovna klec se svým králíkem a chtěla se i s ní vecpat do malého kupé za svými kamarádkami, když cítila, že opět někoho tvrdě zasáhla. Tupá rána, která se poté rozezněla celou malinkatou uličkou, ji v tom jen utvrdila. Když se polekaně ohlédla, zjistila, že klecí srazila k zemi černovlasého chlapce s kulatými brýlemi, které momentálně nahmatával po podlaze. Hlasitě popotahoval a na čele mu již začínala naskakovat odporně vypadající boule.
„Moc se omlouvám.“ Zaúpěla, padla na kolena k chlapci a podávala mu jeho ztracené brýle. Chlapec po nich okamžitě hmátl a chvíli zběsile mrkal, aby si jeho zelené oči opět zvykly na tlustá skla. Jak mile jeho oči však zaostřili Rosiin vyděšený obličej, zrudl pomálu tak jako předtím její uši. Okamžitě od ní odvrátil zrak a stejně rychle jako před tím ona začal posbírávat své věci, které stejně tak jako on skončili na zemi.
„To je v pořádku.“ Zamumlal přitom tak potichu, že mu nebylo skoro rozumět.
Rosie jej však nevnímala. Celá zamračená před ním stále klečela a pohledem hypnotizovala rostoucí bouli, která již připomínala roh jednorožce. Na obličeji Kity, která ještě stále vykukovala z pootevřených dveří, hrálo stejné zamračení. Na rozdíl od Rosie však její pohled nesměřoval k bouli, ale k atypické jizvě, kterou měl chlapec přímo uprostřed čela – k jizvě ve tvaru blesku.
„Takže je to pravda, co rozhlašují ta zrzavá dvojčata. Harry Potter jede do Bradavic.“