Memento mori

Již z dáli byl slyšet, ten neutichající hluk všech strojů, lidí a zvířat. Ve vzduchu se nesla vůně páry, oleje a spáleného elektrického vedení. Hlasy, hučení silných motorů a výstražný hukot lokomotiv byl každým nejistým krokem silnější a silnější. Amy se na posledním schodu podchodu spojujícího stanici metra s nádražím King´s Cross zastavila a nejistě se ohlédla do temnoty za sebou. Pátrala po matce. Tu však v mase lidí, kteří se právě vyhrnuli z nové soupravy metra, nezahlédla. Bylo zvláštní, jak se situace změnila. Celý týden, který utek rychleji, než-li jí bylo po chuti, se přece těšila, až konečně nastane tento den. Den, kdy konečně bude moci nastoupit do školy čar a kouzel. Konečně bude moci opustit zdi jejich malého domku, které se proměnily v dusivé vězení. Amyina matka se s ní odmítala bavit, uznat její přítomnost anebo ji pouštět ven. Co, kdyby si někdo z jejich sousedů všiml, že je na ni něco jiného? Co, když ji naroste bradavice a oni poznají, co je skutečně zač? Bylo to čiré bláznovství, ale Amy neměla sebemenší příležitost, aby tuto nesmyslnost mohla jakkoliv vyvrátit. Její matka se s ní jednoduše nebavila a nic na tom nehodlal měnit ani v den jejího odjezdu. Jenže to byl jeden z důvodů, proč se nakonec přeci jen rozhodla do Bradavic nastoupit. Bála se totiž, že by nenávist její matky nepominula ani poté, co by ji oznámila, že nikam nehodlá jet. Tím, že by do školy nenastoupila by jistě nevymazala fakt, že je čarodějka – tichá domácnost a nenávist by jistě pokračovala nadále. Tak proč, se jí nyní, když je jen pomyslný krůček od jeho splnění, tak moc svírá žaludek? Ráno nesnídala, bála se, že by svoji narychlo uklohněnou snídani byla schopna vrhnout, před všemi lidmi zde. Bude to opravdu takové, jak si vysnila? Budou se k ní její nově nalezené kamarádky vůbec hlásit, i přes to, co jí slíbily? Pravda byla taková, že přesně tohoto se nejvíce ze všeho bála ꟷ to proto měla žaludek, jako na vodě.

Až náraz a zasyčení jí probral z jejího rozjímaní. Lidé, kteří, tak brzy ráno vypadali spíše, jako chodící mrtvoly, nebyli zrovna dvakrát nadšení, když se museli vyhýbat jedenáctiletému dítěti, které se zastavilo s hromadou kufrů všech velikostí a tvarů uprostřed schodů. Žena, která do ní narazila a zasyčela, po ní hodila poslední vražedný pohled, který jí konečně probral z její strnulosti. Rychle posbírala všechny své zavazadla, popadla přepravku se svým zrzavým kocourem a s hlasitým vydechnutím udělala poslední krok a tím se vnořila do ranního světla, které zahalovalo celé hlavní nádraží. Do nosu jí tím okamžitě praštila silná vůně tolik typická pro toto veřejné zařízení. Dřívější závan motorů, kouře a elektřiny ještě více zesílil, až jí z tohoto začali slzet oči. Slabý poryv větru k ní donášel pachy nejrůznějších jídel, které se zde prodávaly v malých stáncích a pach cigaretového kouře od skupinek čekajících na přijíždějící vlaky. Amy nakrčila nos a naposledy se otočila do tmy podchodu. Ani nyní svoji matku nezahlédla a tak si jen nahlas povzdechla a pokračovala v chůzi dále. Co také čekala? Že ji matka s vřelým úsměvem doprovodí, až ke vlaku? Ach, jak se spletla. Matka se štítila jen ji doprovodit sem. Prý by jí s jejími věcmi, které s sebou táhne, dělala jen ostudu. Raději se vytratila okamžitě, co Amy vystrčila z vagónu metra. „Věřím v Boha, ne v magii.“ Stihla po ní, ještě vyplivnout, nežli se zavřely dveře soupravy a metro se dalo znovu do pohybu. Zalovila v kapse, aby našla dopis, který jí před týdny přinesl jeden ze zaměstnanců ministerstva kouzel, ať už to znamenalo cokoliv. Měla opravdu velké štěstí, že v ten den byla doma, protože matka odmítla nešťastně se tvářícího podivína vpustit dovnitř, jen co se legitimoval. Kdyby tehdy nebyla tolik zvědavá a nevykoukla by ven, třebas by se nikdy o jejím přijetí do Bradavic ani o všem tomhle podivnu, nedozvěděla. Někde na něm by mělo být napsáno, kde vlastně má nalézt do vlaku, nebo čím se to vlastně do Bradavic mají dostat. Bradavice? Nikdy podobné jméno neslyšela. Při jeho prvním předčtení se jí chtělo spíše smát, kdo by pojmenoval školu, takhle? Málem tehdy uvěřila matce, že si z ní jen někdo udělal ošklivou legraci, ale tohle vše okolo je, až moc skutečné. Na rozdíl od matky a její víry v Boha, ona již získala spousty důkazů o tom, že magie je skutečná. Odtrhla oči od úhledně napsaného písma a bezradně se znovu rozhlédla kolem sebe. Nakonec přece jen byla ráda, že se matka, tak rychle vypařila. Uměla si živě představit, jakou by měla radost, kdyby nyní stála po jejím boku.
No neříkala jsem ti to snad? Nakonec tě nikde nechtěj, ani ti neřekli, jak se tam máš dostat. Kdyby o tebe opravdu tak stáli, věděla bys to…

„Promiňte, pane.“ Nedaleko postávající pán v tvídovém saku s deštníkem přehozeným přes svoji paži byl vyrušen ze svého ranního podřimování, když mu Amy zatahala za lem saka.
„Nevíte, kde bych nalezla nástupiště 9 a 3/4?“ Mužův pohled byl více než komický. Oči se mu na krátký okamžik rozšířily, tak, že mu div nevypadly z důlků. Po ranní rozespalosti nebylo rázem ani památky. Tato nevinná věta zafungovala lépe, než dvojité kafe.
„Ehm… Nástupiště 9 a 3/4?“ Podrbal se na skoro plešaté hlavě „Jsi si jistá, že jsi na správném nádraží zlato? Pokud jsem si vědom, tak zde žádné takové není.“ Jeho pomněnkové oči se odtrhly od těch jejích a muž zapátral v davu.
„Kde máš maminku?“ Obočí mu vystoupalo vysoko do zkrabatělého čela, když si uvědomil, že malé dítě, které ho žádá o nalezení neexistujícího nástupiště, je zde samo, jen s hromadou kufrů a kocourem. Na to, kolik měla Amy s sebou zavazadel, překvapila sama sebe, jak rychle mu dokázala zmizet v davu. Zapadla za nejbližší sloup a ztěžka oddechovala. Opravdu měla dát na radu toho milého pána u turniketu, který jí nabízel vozík. Zítra nezvedne nic těžšího, než propisku. Opatrně vykoukla zpoza rohu. Muž, s kterým před chvílí mluvila, se bezradně rozhlížel kolem sebe. Zřejmě po ní pátral. Když zrakem prohledal skoro celé nástupiště, nechápavě pokrčil rameny a znovu se obrátil směrem ke koleji, kde vyhlížel příjezd, svého vlaku. Znovu si nahlas oddechla a hlavou se opřela o chladnou omítku robustního sloupu, když zůstala neodhalená.
„Před kým přesně se tady schováváš?“ Hlas, který zazněl, až nepříjemně blízko jejímu uchu jí vylekal tak, že cítila, jak ji naskakuje husí kůže po celém jejím těle. V reakci na to poposkočila a přidušeně vyjekla. Když se rychle otočila, aby se setkala s tím, kdo jí tak nepříjemně vylekal, střetla se s povědomě elektrickýma očima a kousavým hihňáním.
„Kito!“ Doufala, že si zdrobnělinu jejího jména pamatuje dobře a bojovala s tím, aby nepoužila její plné jméno: „Díky tobě budu mít infarkt!“ Plísnila jí.
„Tak ty se tady schováváš, jako nějaký zločinec, ale já jsem ta špatná.“ Kita se nepřestávala hihňat.
„Proč ses takhle na mě plížila?“ Amy ztěžka oddychovala. Cítila, jak jí její vlastní tep buší ve spáncích, když její srdce tlouklo jako o závod.
„Ze stejného důvodu, jako ty,“ Protočila černovláska modré oči a pohlédla na místo, kde stále postával onen pán „chtěla jsem být nenápadná.“
„Jo, tak to se ti povedlo…“ Brblala si Amy ještě jakou dobu pod vousy, když posbírala veškerá svá zavazadla a přihodila je na hromadu Kitiina vozíku, který si díky bohu pro ni vypůjčila.
„Na co táhneš dva kufry?“ Nemohla si Kita nevšimnout druhého objemného zavazadla.
„Knížky se mi, už do prvního nevešly.“ Pokrčila rameny, jako by to bylo naprosto normální, když pomalu kráčeli směrem ke konci nástupiště.
Amy se nechala vést. Nahlas to neřekla, protože stále hrála uraženou, ale nesmírně se jí ulevilo. Konečně nebyla ztracená a sama. Nemusela znovu obtěžovat dalšího člověka, který by na ni jen nechápavě hleděl a kroutil nad její otázkou hlavou. Popravdě by nevěděla, co by bez Kity dělala. Černovláska ji tak znovu zachránila.
Kita se zarazila a znovu nechápavě pohlédla na velký kufr a Amy, jako by čekala, že se každou chvílí začne menší dívka smát. Amy i nadále hleděla do poslaného dopisu a tvářila se naprosto vážně. Nedělala si legraci, myslela to naprosto vážně. Bojovala sama se sebou, aby se nezeptala, proč. Proč sakra by tahala kufr, navíc jen na knihy? Nebo proč by těch knih tahala vůbec, takové množství? Nakonec nad tím jen zakroutila hlavou. Zřejmě si na tohle bude muset zvyknout. Byl to jednoduše rys její osobnosti a tak to zřejmě i zůstane. Zavrtěla hlavou a rozhlédla se kolem sebe. Byla ráda, že se její rodiče zachovali, jako naposledy a nechali ji jít na vlastní pěst. Uměla si živě představit, jak by se asi tvářili, kdyby zahlédly Amy oblečenou znovu do klasického mudlovského oblečení. Jak tak skenovala celé nádraží, zahlédla koutkem oka pohyb v jejich blízkosti a zamračila se. Ano, o řadu sloupů dále vykukovaly dvoje netopýří uši. Její zamračení se ještě více prohloubilo, když si uvědomila, že malinkatou postavičku schovávající se za mohutným sloupem zná. Unikl jí tichounký odfrk. Rodiče se neobtěžují s ní sem ani dostavit, ale její chůvu, ve formě domácího skřítka sem klidně pošlou. Co, kdyby ho někdo zahlédl? Rychle proto popadala Amy a táhla jí pryč.

„Kde je vlastně to nástupiště? Ten pán mi tvrdil, že nic takového zde neexistuje.“ Amy odlepila zelené oči od dopisu a svůj pohled přesunula ke Kitě, která stále zamračená kráčela po jejím boku.
„Když se zeptáš mudly, je snad jasné, že neví, o čem je řeč.“ Odfrkla si, jako by to bylo dostatečné vysvětlení. Amy se znovu zamračila. Začínala být na tohle slovo alergická. Nemusela být génius, aby přišla na to, že i když to zřejmě není nic sprostého, nebo ošklivého, většina lidí to pronáší s neúmyslným zabarvením hlasu. Jako by nemluvili o jiných lidských bytostech, ale o úplně jiném druhu.
„Takže jak se tam dostaneme? To je schované někde v podzemí, nebo jak?“ Změnila proto rychle téma jejich rozhovoru. Zřejmě se bude muset obrnit trpělivostí, neboť se s tímto jistě bude setkávat často.
„Jako, že po poklepání na určité místo se otevře brána do pekel a my za světel pekelných ohňů a zvuků hříšníků sténajících v kotlích sestoupíme dovnitř?“ Kita znovu vyprskla v hlasitý smích, až se Amy polekaně rozhlédla kolem sebe, jestliže jejich dosti hlasitý rozhovor někdo nezaslechl.
„Kito!“ Amy si složila ruce na prsou a celá se nafoukla. Tohle bylo to poslední, z čeho by si někdo jako je ona měl dělat legraci. V Bibli se přeci praví, že každý hříšník se dostane do pekla a tak by si Kita z něčeho takového opravdu dělat legraci neměla. Čeká je to úplně všechny.
„Mluvím vážně! Na rozdíl od tebe, nemám o ničem z toho ani ponětí! Nevím, jak to tady funguje.“ Začínala být naštvaná. Bol jejího břicha ještě více zesílil, dlaně se jí potili a cítila, jak jí hučí krev ve spáncích.
„Ale no tak, lhát se přece nemá a navážet se do bran pekelných je ještě horší!“ Chytl však s hraným zděšením, někdo Amy kolem ramen a smýkl s ní směrem ke Kitě, až se chudák holka celá zatočila a zůstala, jako opařená viset v dotyčného náručí. Když se konečně rozkoukala a svět se s ní přestal točit, zjistila, že jí stále svírá neznámí chlapec s úsměvem od ucha k uchu. Polední slunce se mu odráželo od hnědých očí, které zbarvoval do medova.
„Navíc je to úplně celé špatně!“ Amy se stále ještě musela točit hlava, protože viděla dvakrát. Vedle chlapce, který jí ještě stále držel v náručí, se totiž objevil úplně identický. Jako by se koukala na odraz v zrcadle.
„Zapomněla jsi doplnit jednu malinkou, ale důležitou informaci.“ Chichotal se i druhý hoch.
„No jasně, každý, kdo prochází prvně, musí dostat značku.“ Doplňovalo jeho dvojče.
„Jakou značku?“ Amy zmizela veškerá krev z obličeje.
„Ale o nic nejde…. Jen ti vypálí malinkatý cejch, aby ses mohla příští rok vrátit.“
„J-Jak jako vypálit?“ Hnědovláska se zajíkla a pokusila se staršímu chlapci vykroutit z objetí. Ten jí však s neustávajícím chichotáním stále pevně držel a ruku měl obtočenou kolem jejího trupu.
„Ha ha ha…“ Z Kitalphina hlasu doslova přetékal sarkasmus „To je opravdu zábava strašit malou holku, že ano.“ Oba kluci, jako by, až nyní zjistili, že je zde i Kita. Oba k ní střelili pohledem a znovu se jim na obličeji objevil široký úsměv.
„Hej ty jsi Moonová, že jo?“ Chlapec, který držel Amy, ji konečně neochotně pustil a ona ustoupila blíže ke Kitě, jako by u ní hledala bezpečí.
„No jasně, že je!“ Skočil mu do řeči jeho bratr „Kdo jiný má takovéhle oči.“
Poukazoval na atypickou barvu dívčino očích. Kita zamrkala. Ještě se nesetkala s tím, že by si jí někdo pamatoval jen podle barvy očí a né hrůzy doprovázející její rodinu.
„Je jasné, že je toꟷ“
„Frede, Georgi! Co tady zase děláte!“ Řev neznámé ženy byl skoro ohlušující. Dvojčata okamžitě zbledla a polekaně se otočila po zvuku hlasu. Žena se stejně rudými vlasy, jako oba chlapci kráčela rázným krokem k celé skupince. Za sebou při tom táhla malou holčičku, která se viditelně vzpírala.
„Taťka a Ron na nás, už čekají!“ Připomenula jim, když stanula u nich „Oba dobře víte, že je to Ronův první den, tak se prosím vás snažte alespoň dneska chovat slušně! Pět minut jsem vás zpustila z očí a jste pryč!“ Žena byla udýchaná. Bujná ňadra se jí vzdouvala a znovu klesala společně s jejím splašeným dechem. Zrzavá dívenka, krčící se za její nohou se tichounce chichotala, když vykukovala a vyplazovala jazyk na své dva starší bratry.
„Pojďte, než vám ujede vlak!“ Popadla oba chlapce za lem hábitů a otočila se k odchodu. V tom jí však zabránila Amy: „Promiňte, je pravda, to, co říkali?“ Velká zelená očka měla stále nepřirozeně rozšířené od strachu, který v ní zaseli. Žena střelila pohledem nejprve k ní a pak k oběma chlapcům. Okamžitě jí došlo, o co tady jde.
„Tak ven s tím.“ Zatřásla s oběma „Co jste jim zas nakukali?!“ Byla naštvaná. Amy si vzpomněla na jiskřičky, které se před tím objevili v jejich očích. V bývalé škole by tihle dva jistě zastávali post třídních šašků.
„Mluvili o nějakém cejchu,“ Vzpomínala „že budeme všichni označkováni, abychom se, až skončí škola, mohli vrátit.“ I nyní, když o tom pouze mluvila, jí projela vlna strachu. Úplně cítila vůni spáleného masa. Zrzka se na pár chvil zatvářila zmateně, nežli se jí obličej opěr zkřivil do zamračené grimasy. Znovu silně zatřásla s oběma hochy, které stále svírala za lemy jejich hábitů.
„Ale zlatíčko, tihle dva lžou, tak, že se jim od pusy práší.“ Znovu se na oba přísně zadívala. Jak Fred, tak i George svorně hleděli do země, když se neodvažovali pohlédnout své matce do očí.
„Nevěřila bych jim ani nos mezi očima,“ Radila „jestliže se potřebujete dostat na nástupiště, pojďte s námi. Náš Ron také nastupuje do prvního ročníku.“ Na obličeji jí hrál znovu vlídný úsměv, když se otočila na obě dívenky.

Baculatá žena v ošoupaném hábitu je vedla zaplněným vlakovým nádražím. Neomylně postupovali davy stále dál a dál. Obě dvojčata i svoji dceru při tom táhla za sebou, Amy s Kitou pak cupitaly kousek za nimi. Kita byla nasupená, ne jenom, že si z nich dělali oba chlapci srandu, ale ještě se musejí nechat vést k nástupišti, jako by se tam nemohly dostat samy. Při pohledu na usmívající se Amy však mlčela. Ta byla očividně ráda, za nabízenou pomoc. Po chvíli chůze všichni stanuli před jedním z mnoha sloupů, mezi nástupištěm devět a deset. Žena se zastavila vedle velmi hubeného muže v téže ošoupaném hábitu a noční čepici. Jak mile uviděl svoji ženu, lípnul jí letmou pusu na čelo a otočil se k nově příchozím s vřelým úsměvem.
Amy se od všech těch zrzavých hlav, kolem sebe dělaly mžitky před očima. Připadalo jí, jako by silné dopolední slunce na tomto malém kousku nádraží rozžehnulo požár. Celá rodina zde, mezi všemi mudly, jasně vynikala, nejen barvou svých ohnivých vlasů, ale též svým oblečením. Byli navlečeni do podobných pytlů, jako byla i Kita, která se stále mračila po jejím boku. Na rozdíl od ní však většina oblečení vypadala staře a sepraně, jako by se v jejich rodině dědila již dlouho. Nejmladší chlapec v rodině, který zřejmě musel být Ron, měl svůj hábit dokonce na několika místech vyspravovaný a látaný.
„Také jdete do prvního ročníku?“ Mrkla na ně hlava rodiny jiskřivými očkama. Jeho vřelý úsměv se ještě více rozšířil, když obejmul u něj stojící chlapce kolem ramen: „Náš Ron a tady Harry jdou do Bradavic, také poprvé.“ Vysvětloval. Ronovi při jeho slovech rudly uši, tak moc, že připomínaly dvě rozpálená ucha od kastrolu. Okamžitě se proto pokusil svému otci vykroutit. Ve své snaze však neměl velký úspěch. Otcova velká dlaň na jeho rameni spočívala nadále i po několika takovýchto pokusech, a tak to nakonec vzdal. Naopak černovlasý chlapec se zvětšovacími brýlemi a podivně zelenýma očima Ronovu otci úsměv nervózně oplácel, jako by nebyl na takovýto druh pozornosti zvyklý. Jeho hubené šlachovité tělo, topící se v na něj velkém, pytlovitém oblečení, bylo křečovitě napnuté. Jako by v každém okamžiku čekal ránu. Amy se usmívala. Dobře poznala, že tenhle vytáhlý, hubený klučina je z mudlovské rodiny, stejně jako ona.

„Percy, zlato, jdeš první.“ Obrátila se matka na nejstaršího chlapce, kterému slunce zvýrazňovalo pihy a byl již oblečený do rozevlátého školního hábitu. Na prsou se mu blyštil stříbrný odznak se symbolem p. Chlapcovi se nadmula hruď, a se vší pyšností se chopil svého přeplněného vozíku na, kterém měl velkou klec se sovou.
Amy poklesla čelist. Doslova na to, co se právě stalo, zírala s otevřenou pusou a její mozek stávkoval při zpracovávání toho, čeho byla právě svědkem. Chlapec se rozběhl rovnou naproti přepážce. Dívenka se lekla, že snad narazí do tvrdé cihlové zdi. Nic z toho se však nestalo. V jednom okamžiku tu Percy byl a v tom druhém ne. Poplašeně se rozhlédla po okolí. Nikdo však nevypadal, tak překvapený, jako ona. Jako by si toho nikdo jiný nevšiml, jako by tohle vše přehlíželi. Neviděli to.
„Tak teď ty, Frede.“ Pokynula matka svému druhému synovi.
„Ale já nejsem Fred, jsem George.“ Ohradil se okamžitě chlapec, ke kterému vztáhla ruku.
„To si říkáš naše matka? Ani nevíš, kdo jsem!“
„Ah, promiň Georgi, drahoušku.“
„Dělala jsem si legraci. Já jsem Fred.“ Ušklíbl se zrzoun a zmizel, přesně tak, jako jeho bratr. Jeho matka protočila tmavé oči. Další věc, na kterou byla zvyklá. Jejich skupinka se zmenšila a žena se rozhlédla po zbytku.
„Tak teď vy.“ Mile se usmála na obě dívky a Harryho. Amy v tom okamžiku děsem úplně zbělala.
„A.. Aꟷ Jak…“ Koktala.
„Neboj se zlatíčko,“ Uklidňovala jí „stačí se jen rozběhnout proti přepážce a projít skrz.“ Amy se otočila ke Kitě. Ta ji pokynula, aby se chopila nabízené příležitosti. Amy se znovu otočila naproti přepážce a nasucho polkla. Pomalu popošla dopředu, ale nohy, jako by jí nechtěly poslouchat.
„Ničeho se neboj zlato,“ Přistála jí na ramenu velká tlapa pana Weasleyho. Pod jeho vahou se prohnula v kolenou „stačí se nadechnout a projít přímo skrz.“ Radil jí, ale Amy nevypadala o nic odhodlaněji. Žaludek se jí scvrkl do malé kuličky a nyní byla opravdu ráda, že ráno nesnídala. Znovu se nešťastně ohlédla na svoji kamarádku, u které hledala podporu. Kita pokrčila rameny. Nakonec se jí přeci jen Amy zželelo a proto k ní přistoupila.
„Opravdu se nemáš čeho bát.“ Setřásla velkou ruku pana Weasleyho a nahradila jí její vlastní.
„Půjdeme spolu ano? Na tři.“ Amy se rozzářila jako sluníčko. Ostatní doslova mohli vidět, jak její obavy stoupají vysoko pod klenutý strop nástupiště a rozplývají se. Ramena jí poklesla a celé tělo se uvolnilo. Znovu mohla volně dýchat. Až nyní zjistila, že vlastně celou tu dobu zadržovala dech. Kvapně polykala doušky vzduchu, aby zahnala pálení v plicích.
„Takže…“ Kita přesunula ruku z ramen na její záda a opatrně ji popostrčila blíže k přepážce. Sama se chopila jejich přeplněného vozíku a znovu se postavila vedle o hlavu menší dívky. Obě pomalu napočítaly do tří. Kita chtěla dát Amy ještě trochu času, aby se mohla zbavit křeče v žaludku i roztřesených nohou. Když si byla jistá, že se to alespoň trochu zlepšilo, pomalu začínala počítat do tří. Na tři se obě rozeběhly proti cihlové zdi.
Amy křečovitě zavřela oči. Čekala, že co nevidět narazí, že se rozplácnou a přitáhnou na sebe veškerou pozornost. Nohy, jako by ji, ale odmítly poslouchat. Přibližovaly se stále víc a víc, až najednou zmizely. Amy se odvážila otevřít oči, až po jaké době, co do ní musela Kita s chichotáním šťouchat. S pusou dokořán se rozhlížela kolem sebe. Byla si jistá, že již nestojí na King´s Cross. Nástupiště bylo plné stejně divně oblečených lidí, jako byla Kita a celá zrzavá rodinka. Před nimi se v ranním slunci blyštila rudá lokomotiva hrdě vyfukující oblaky páry, které zahalovaly vše v okolí, a způsobovala, že jí znovu začaly slzet oči. Ruch davů byl ohlušující. Vysoko nad nimi poletovala hejna sov, která byla slyšet i přes ten shon okolo.
Spěšný vlak do Bradavic, stálo na jejím leštěném boku. Amy se s velkým úsměvem od ucha k uchu obrátila ke Kitě, která jí zkoumavě pozorovala a zřejmě vyhodnocovala její reakci. Když zpozorovala její zářivý úsměv, usmála se také. Obě se chopily těžkého vozíku a vykročili směrem k lokomotivě. Je to tady! Konečně se jedou do Bradavic!!!