Memento mori

Všechny nejrůznější barvy duhového spektra se míhaly sem a tam podle toho, jak se do nich oblečení kouzelníci všeho věku, prodírali davy lidí ve stejných dlouhých hábitech. Byl pozdní konec letních prázdnin, což znamenalo, že Příčná ulice byla zaplavena rodiny s dětmi i jednotlivci v hojnější míře, než-li tomu bývalo v jiném ročním období. Slábnoucí slunce, které zářilo vysoko na bezmračné obloze a zalévalo všechen ten shon a zmatek zlatavou září, bylo tak jedinou připomínkou, že vytoužené prázdniny jsou již u konce a nový školní rok se kvapně blíží.
Nastalo hektické období posledních pár týdnů, kdy se na poslední chvíli urychleně dokupovaly a sháněly všechny školní pomůcky nadiktované v dopise, který byl odeslán z největší školy čar a kouzel na území Británie a Skotska ꟷ Bradavic.
Unavení rodiče se trpělivě tahali s těžkými učebnicemi, kotlíky a jinými potřebami pro své děti, které se jim věšely na ruce i nohy a neustále žádali navštívení nových a nových obchodů, které Příčná ulice nabízela a že toho nebylo málo. Z té nádhery a prapodivnosti všude kolem se novému návštěvníku, až točila hlava a připadal si, jako by se dostal do opravdu podivného snu. Z pečlivě naaranžovaných výkladních skříní prodejen se na návštěvníky vesele culila nejrůznější zvířata všeho druhu i barev, ale i knihy, které se vrhaly jedna na druhou, košťata, kotlíky všech velikostí a jiné nejprapodivnější věci, které zde byly k dostání.

Před jedním takovým obchůdkem se zastavila drobná sotva jedenáctiletá dívenka, která se s vypětím všech sil snažila udržet rovnováhu, aby se mohla vypnout na špičky a zahlédnout tak alespoň kousek výlohy. Obchůdek to nebyl ani velký ani v dobrém stavu, ale i přes to měl pro tak malé dítě osobité kouzlo. Ty ztrouchnivělé vratké stěny, zažloutlé knihy jdoucí si po krku a v neposlední řadě i velký nápis nad ní oznamující: Krucánky a kaňoury, kouzelnické knihkupectví, byly jedním slovem kouzelné! Dívčiny elektricky modré oči se vzrušením rozšířily, když sledovala, jak se jedna z knih právě pokusila rozcupovat druhou. Někdo vedle ní si hlasitě odfrkl, a když vzhlédla, zjistila, že drobná blondýnka v rudém hábitu táhne stranou svého synka, zřejmě znechucená celou scénou. Chlapec se však urputně bránil a vypadal, že byl stejně zaujatý, jako dívka samotná. Kitalpha si hlasitě povzdechla a znovu obrátila svoji pozornost k výloze. Ona sama tohle nikdy nezažije. Už dávno zjistila, že rodiče se o ni starají jen, když je poslušná holčička, což ona v jejich očích již dlouho nebyla. A tak nebyla vůbec překvapena, že po obdržení dopisu z Bradavic dostala přístup k rodinnému trezoru peněz a žádných rodinných nákupů se nedočkala. Popravdě by o ně ani nestála. Proto nyní postávala před knihkupectvím a nahlížela do svého seznamu.

1. tři jednobarevné pracovní hábity (černé)

2. jednu jednobarevnou špičatou čapku (černou) pro každodenní nošení

3. jeden pár ochranných rukavic (z dračí kůže nebo podobné)

4. jeden zimní plášť (černý, se stříbrnými sponami)

Upozorňujeme, že žáci by měli veškeré oblečení mít opatřeno jmenovkou!

Předepsané knihy:

Každý žák bude potřebovat tyto učebnice:

Miranda Jestřábová - Příručka kouzelných slov a zaklínadel (1. ročník)

Batylda Bagshotová - Dějiny čar a kouzel

Adalbert Waffling - Teorie kouzelnického umění

Emeric Cvak - Úvod do přeměňování

Phyllida Výtrusová - Tisíc kouzelných bylin a hub

Arsenius Stopečka - Kouzelnické odvary a lektvary

Mlok Scamander - Fantastická zvířata a kde je najít

Ouentin Trimble - Černá magie - příručka sebeobrany

Další vybavení:

1 hůlka

1 kotlík (cínový, standardní velikost 2)

1 sada skleněných nebo křišťálových lahviček

1 dalekohled

1 mosazené váhy

Žáci si sebou mohou rovněž přivézt sovu NEBO kočku NEBO žábu.
Upozorňujeme rodiče, že žákům prvního ročníku není povoleno mít vlastní košťata!!!!

Při pohledu na svůj seznam nahlas vzdychla a znovu se zadívala na výlohu. Kapsu ji obtěžkával stále přetékající váček plný galeonů. S dalším povzdechem se konečně odlepila od výlohy a vstoupila do prodejny. Při vstupu se rozcinkal zvonek umístěný nad vchodovými dveřmi a do nosu jí zasáhla vůně zatuchliny a starých knih, kterou byl krámek přímo nasycený. Dle spousty prachu a typického zápachu, zde musely být některé knihy ponechány pěknou řádku let a při pohledu na Obludná obludária, která se pokoušela sníst jedno druhé, se ani nedivila. U kasy se na ni vesele usmíval pohublý stařík, kterému zřejmě krámek patřil.
„Učebnice na první rok, že ano mladá dámo.“ Nebyla to otázka, dobře věděl, co potřebuje a proto byl hned u ní. Ruce se mu nepatrně chvěly, když si od ní vzal seznam nákupu a spěšně začal hledat ve spoustě regál. Měl strach. Snažil se to maskovat, ale v Kitalphině přítomnosti se bál. Dobře věděl, kdo do jeho krámu vstoupil. Jakého rodokmenu je součástí.
„Počkejte minutku, hned vám všechno seženu.“ V hlase mu zněla úzkost, jak se spěšně přehraboval těmi spousty a spousty knih. Opravdu nebyl dobrý nápad, aby sem Kita chodila. Nyní nad tím mohla jen pokrčit rameny a trpělivě doufat, že to vše bude mít, co nejrychleji za sebou ꟷ nesnášela, když se k ní lidé chovali jinak, jen proto, koho byla dcera. Nechápala, proč se její rodina těší takové úctě a strachu jen proto s kým to tehdy táhly. Neměla by je společnost spíše zatracovat? Právě tak si přála, aby se k ní okolí chovalo. Aby byla jen jednou na krátký okamžik neviditelná.

Z jejího myšlení jí probral prudký náraz do jejich zad, až bolestivě sykla, když se jí těsně nad třísla zabořil do těla ostrý roh čehosi. Když se pohotově otočila, zjistila, že do ní narazila … hromada knih s nožičkama? Naproti ní stálo cosi, co vypadalo, jako obrovský komín z nedbale naskládaných knih, které se nebezpečně svažovaly na levou stranu, a hrozilo, že co nevidět spadnou. Dole k nim pak byly připojeny dvě hubené nožičky, které se pod jejich vahou klepaly a prohýbaly.
„Omlouvám se, ale neviděla jsem vás.“ Promluvila na ni ta hromada dětským jemným hláskem.
„Můžete mě prosím nasměrovat k pultu, jaksi nevidím, kam jdu.“ Požádala jí znovu.
„Jistě.“ Párkrát zamrkala Kita, nežli si uvědomila, že naproti ní stojí člověk. Pult zavrzal a nepatrně se prohnul, když na něj byla umístěna taková hromada. Až nyní Kita zjistila, že naproti ní stojí stejně stará holčička jako ona sama a vypadá velmi úlevně, že se s nimi již nemusí tahat na svých roztřesených rukách a vratkých nohách.
„Moc děkuju.“ Její velké oči vypadající jako dva smaragdy, na ní vděčně zhlížely. Kithalphy oči putovaly od dívenky stojící před ní k velkému sloupci na pultu.
„Na co všechny tyhle knížky? Většinu nemáme ani předepsanou.“
„Já vím.“ Přitakala dívka a v očích se jí rozplanuly veselá světýlka „Jdeš také do prvního ročníku?“
„No jistě.“ Znovu si ji prohlédla od hlavy, až k patě. V potemnělé prodejně vypadala, její pleť skoro porcelánově, kdyby se postavila o něco blíže k zašlé zdi za ní, splynula by. Hezký obličej ji lemovaly dlouhé vlnité vlasy barvy hnědo-zrzavých odstínů, které jí spadaly po pás.
„Jsi mudlovská šmejdka.“ Konstatovala při pohledu na její letní šaty s květovaným vzorem, které mezi všemi hábity přímo byli do očí.
„Mudla,“ Opakovala po ní dívka s jasným zamračením „nevím, co to znamená, ale říká mi to tady spousta lidí.“
„Znamená to, že tvoji rodiče nejsou čarodějové. Dostala jsi dopis z Bradavic, ale jsi mudlorozená.“ Zamumlala rychle Kita, když si uvědomila, jakou urážkou jí to počastovala.
„Mamka není.“ Opravilo jí dítě „Mám jen mamku a ta byla moc nešťastná, když mi dopis přišel. Prý urážím Boha i jí.“
„Jsem Kitalpha Moonová.“ I proto, že se nechala unést návalem sentimentu, který ji po jejich slovech zasáhl, k ní natáhla svoji stejně pobledlou ruku. Ona dobře věděla jaké to je, když vás někdo nechce.
„Amelie Clarkeová,“ Usmála se na ni na oplátku dívka „ale všichni mi říkají Amy.“
„Proč né Amelie?“
„Nevím,“ Pokrčila rameny „je to až moc pohádkové.“
„Tak, tady jsou veškeré vaše učebnice slečno.“ Další rána je vytrhla z jejich rozhovoru. To se již vrátil stařík se všemi učebnicemi, které Kita potřebovala, a na tváři mu hrál široký úsměv. Amyiny nákupy ho velmi potěšily a Kita se nedivila. Musela snad vykoupit polovinu obchodu. Nechápala, proč si kupuje všechny ty knížky, když je nebude potřebovat. Takovou spoustu knih snad nemůže přečíst ani za celý školní rok.

V obchodě se moc dlouho nezdržovala, i když bylo příjemné potkat někoho, kdo nemá ponětí, kdo před ním stojí a vlastně vůbec žádné ponětí o celém kouzelnickém světě, nakonec se musela chtě nechtě každá vydat svojí cestou. Na ni jistě někde čeká její matka a Kita se sama musí pohnout dál. Jako poslední položka na jejím seznamu jí chyběly pouze kotlíky. Při vzpomínce na něj však zaskřípala zuby.
„Jako učitel lektvarů je jeden z nejlepších lidí, které známe.“ Pravila matka zasněným tónem.
„Bude tě mít určitě rád, jako malá ses s ním často vídávala. Je to tvůj kmotr.“ Přidal se i její otec „On by měl být ředitelem a né ten dědek! Pamatuješ si na strýčka Severuse?“
V hlavě se jí honily všechny vzpomínky na den, kdy ji přišel dopis z Bradavic. Už tehdy věděla, že toho starýho netopýra nebude mít ráda. Tehdy prvně u rodičů viděla nějaký zájem, i když se soustřeďoval spíše na jejich starého známého a ne na ni, ale přesto si alespoň na malý okamžik připadala, že je ve středu dění a někdo se o ni konečně zajímá. Pouze na malý okamžik si tak připadala jako by se celý incident s Thomasem, nikdy nestal.

Pomalu se došourala, až ke krámku, kde se prodávaly kotlíky všech velikostí i materiálů, kde se znovu zastavila kontrolujíce svůj seznam a nahlížejíce do výlohy na všechnu tu spoustu kovu. Páni, kdo by si kupoval kotlík ze zlata posázený diamanty, když by byl díky svému materiálu při lektvarech nepoužitelný? No jistě, někdo, kdo se rád chlubí bohatstvím, přesně jako její rodina. Její tok myšlenek byl však náhle přerušen, když v odrazu výlohy zahlédla známou postavu. Ta dívka, s kterou se setkala v Krucáncích a Kaňourech ꟷ Amy, jak sama sebe nazvala, se schovávala za komínem svých zakoupených knih jen pár metrů od ní. Byla asi tak nenápadná, jako, kdyby si Voldemort chtěl koupit zmrzlinu v cukrárně Floreana Fortescuea, která je naproti přes ulici.
„Potřebuješ něco?“ S protočením očí se obrátila na patě a rychlým krokem došla, až k ní.
Svoji otázku musela zopakovat znovu, když Amy i nadále hrála, že je součástí knih. Po tom, co si konečně uvědomila, že není tak neviditelná, jak si zprvu myslela, konečně zpoza nich vystoupila: „Ehm… Ahoj.“ Usmála se mile a zamrkala dlouhými řasami, aby tak zamaskovala svoji jasnou nervozitu – marně.
„Potřebuješ něco?“ Kitalphy hlas byl i přes veškeré její snahy chladný, což Amy muselo zaskočit, protože začala koktat: „No já… Myslela jsem si,“ Zakoktávala se „myslela jsem si, že bychom třebas mohly jít spolu. Ty taky nakupuješ kvůli tomu, že nastupuješ do prváku.“ Její bambiovské oči ji mlčky prosily, aby řekla ano a vzala ji na nákupy společně s ní, jako by se snad znaly roky a byly nejlepší přítelkyně. Po něčem takovém však Kita pranic netoužila.
„Nejsem si jistá, jestli jsem dobrý společník.“ Pronesla proto se vší vážností.
„Co to nechat na mém posouzení?“ Nenechala se Amy odbýt „prosím, neznám to tady ꟷ jsem tady poprvé, poprvé mezi…“
„Kouzelníky.“ Doplnila její slova pohotově.
„Ano mezi těmi všemi prapodivnými šaty a … Rouhači. “ Rozhlédla se kolem sebe znovu, jako by ani nyní nechápala, kam se to vlastně dostala a co tady dělá.
„Být tebou vrátím se za mamkou a jdu nakupovat s ní.“ Zamračila se proto znovu černovláska.
„Říkala jsem, že mamka byla moc nešťastná. Plakala kvůli mně.“ Zamračení jí Amy oplatila a v hlase jí zněl stejný chlad.
„Proč bys semnou chtěla jít? Sotva jsme se poznaly.“
„Tomu se říká socializace.“
„Chceš se semnou kamarádit?“ Nechápala její zájem, protože opravdu nebyla zvyklá na to, aby se s ní někdo chtěl dobrovolně trávit svůj volný čas anebo se snad kamarádit.
„Možná.“ Špitla.
„Proč?“
„A proč ne? Byla jsi na mě hodná a pomohla jsi mi.“
„Pomohla jsem ti, protože je to známka slušného vychování.“ Odbyla ji.
„Dobře,“ Přiznala, ale nenechala se odbýt nadlouho „ale i přes to jsi nemusela a teď semnou tady stojíš a bavíš se.“
„Bavím se s tebou, protože jsi mě sledovala, až sem.“ Oponovala černovláska.
„Zato já, ale přece nemůžu. Mohlas mě ignorovat dál. Nemusela se ke mně vracet.“ Amyino obočí zmizelo v jejich hustých vlasech, když se ji snažila přesvědčit o tom, že ona za nic přeci nemůže.
„Ne máš pravdu, nemusela.“ Otočila se Kita na podpatku a rázovala si to pryč. Po směru, kde zanechala Amy samotnou, se otočila, až ve chvíli kdy přeběhla ulici a znovu stanula před vyleštěnou výlohou s kotlíky. Zahlédla v ní totiž, že Amy stále zaraženě stojí na tom samém místě, kde ji zanechala a tvářila se jako velká hromádka neštěstí. Mohla se mýlit, ale připadalo jí, že i na takovouto dálku viděla slzy, které se začali tvořit v dívčiných očích. A po chvíli Amy skutečně prvně popotáhla. U Merlina tahle holka je neskutečná vyděrač.
„Jdeš nebo ne? Chtěla jsi semnou jít nakupovat, tak pohni.“ Kita protočila oči v sloup, když konečně vyhrála vnitřní boj sama se sebou a podařilo se ji na obličeji vyloudit něco, co alespoň z dáli připomínalo úsměv, který tak měl Amy naznačit, že by se co nejrychleji měla sbalit a doběhnout jí.
***
Nakupování s Amy nebylo tak hrozné, jak čekala. V jedné chvíli se dokonce přistihla, že pro Amyiny knihy nabízí místo ve své očarované kabele. Posléze se utěšovala tím, že si chtěla jen pojistit to, že na veřejnosti nebude vypadat jako idiot, kterého pronásleduje chodící komín knížek, ale dobře věděla, že si jen něco sama sobě nalhává. Byla ráda, že Amy může pomoci, že jí může poradit a hlavně byla ráda, že může být v její společnosti. Byla to konečně změna, kdy se nemusí bát, že člověk, který je s ní si na nic nehraje a nechová se k ní mile, jenom podle toho, jaké má za jménem příjmení. Jednou jedenkrát tak může být konečně sama sebou a neohlížet se na následky. Ale Amy samotná byla chodící záhada, která hlasitě komentovala vše, co kolem sebe viděla a za každou podivností se křižovala.

„Kitalpho?“ Dokončily své nákupy, a Amy nyní kráčela vedle ní, když se jen tak bezcílně procházely po Příčné ulici a ani jedna nevěděla, co budou dále dělat a kam by se ještě měly zajít podívat.
„Kita.“ Opravila ji pohotově.
„Co?“ Nechápala.
„Pro přátele jsem Kita. Nesnáším své plné jméno.“
„Takže jsme už přátelé?“ Amy se rozzářila jako sluníčko.
„Možná.“ Zabručela.
„Jak je možné, že tohle všechno je skutečné?“ Vrátila se nazpět k nevyslovené otázce.
„Cože?“ Zarazila se Kita ve svých krocích a nechápavě na ni pohlédla.
„No tohle všechno kolem nás. Ty věci, knihy a … kouzla?“ Amy poslední slovo vyslovila se vší opatrností, jako by se snad bála, že se po tomto proslovu propadne do samotného pekla. A Kitě to v ten moment konečně došlo. Amyina matka i Amy samotná musí být věřící. Amy nyní vůbec nechápe, do jakého světa se to příchodem dopisu z Bradavic dostala. Zkrátka to nemělo být možné a tyto dva světy si jeden druhému navzájem odporovaly. Kita horlivě přemýšlela na těch pár příležitostí, kdy se jí do ruky dostala mudlovská bible. Kniha, která mimojiné varovala právě před jejich světem. Před světem, který odsuzovala, a podle které čarodějnictví bylo jedno z největších hříchů. A právě díky čarodějnickým procesům, které se v novověkém světě rozšířily stejně rychle jako morové epidemie, se jejich světy dodnes nespojily a čarodějové zůstávají skrytí. To proto Amy tvrdila, že její matka byla moc nešťastná. Kdo by chtěl věřit v existenci Boha a zároveň mít v rodině čarodějku? Zhluboka se nadechla, když v hlavě honem hledala vhodná slova, kterými by alespoň trochu dosud nepoznaného Amy mohla osvětlit, ale přerušil jí nešťastný řev, který se rozezněl celou Příčnou ulicí, až se lidé polekaně otáčeli a hledali zdroj onoho křiku. Těsně kolem Amyiny nohy se prosmeklo něco malého, tak rychle, že z něj byla vidět pouze rozmazaná hnědá skvrna, která stejně tak rychle, jako se objevila i zmizela, neznámo kam. Tento prapodivný stín, byl vzápětí následován dalším stejně temným, ale mnohonásobně větším, který se jim tentokrát již nestihl včas vyhnout, a všechny skončily v jedné hromadě na tvrdém dláždění ulice.

„U svatého Merlina moc se vám omlouvám, opravdu moc!“ Ukázalo se, že to, co do nich narazilo, byl člověk. Přesněji řečeno dívka zřejmě ve stejném věku, jako i ony s velmi opálenou pletí od pobytu na slunci. Dívka, která se snažila zvednout na nohy, aby se při tom nezamotala do svého kaštanového hábitu, na ně omluvně hleděla svýma stejně zbarvenýma očima, do kterých se hrnuly slzy.
„Proč nekoukáš na cestu?“ Vyplivla po ní Kita možná, až moc ostře, ale cítila, že si při pádu odřela koleno a nyní jí po noze stéká pramínek teplé krve. Z té vůně, která se vzápětí rozlila celou Příčnou ulicí, se jí zvedal její citlivý žaludek.
„Ty si…“ Oči se dívce hrůzou rozšířili, když zjistila, do koho to narazila, až vypadali jako dva jídelní talíře.
„Ano já vím, kdo jsem.“ Protočila modré oči, když vytáhla na nohy i Amy, které se naštěstí nic nestalo.
„Ale ty…“ Nepřestávala koktat, oči stále nepřirozeně rozšířené.
„Ty, co?“ Zamračila se Amy, která těkala pohledem od jedné ke druhé a nic nechápala. Kita křečovitě zavřela oči. Konec hodinky blažené nevědomosti.
„Jsi Moonová.“ Konečně vydechla dívka.
„Ne nejsem.“ Snažila se hrát hloupou.
„Ale ano jsi!“ Trvala si na svém holčina „Dvakrát byla vaše fotka v Denním věštci v sekci čistokrevných rodin v Británii!“
„Třikrát.“ Zaskřípala zuby, než-li jí došlo, že si právě podepsala svůj vlastní rozsudek.
„Já to věděla!“ Vydechla holčina, jako by snad před ní nestála Kita, ale samotný Harry Potter.
„Co je špatně s jejím jménem?“ Amy bezradně sledovala tuto výměnu názorů. Z celého rozhovoru pochopila jen to, že s Kitalphy rodinou není něco v pořádku a že je čistokrevná, ať už to znamenalo cokoliv. Připadala si, že se z tohoto úplně nového světa kolem ní rychle zblázní. Všechno to bylo nové a naprosto neznámé, až se jí z toho točila hlava. Vše, co za těch pár hodin zjistila a hlavně viděla, by si jistě nedokázal vymyslet ani ten sebelepší vyprávěč pohádek. Její mozek to jednoduše nedokázal dostatečně zpracovat a stávkoval již od příchodu na tuto magickou ulici.
„Ty nevíš, kdo to je?“ Střelila po ni hnědovláska nechápavým pohledem. Měla za to, že, když se s ní tahá na veřejnosti, měla by vědět, o koho se jedná. Jeden pohled na její oblečení ji však prozradil vše.
„Ach mudla. Jsou tvoji rodiče oba mudlové a nebo jsi ze smíšeného manželství, jako já?“ Amy zaskřípala zuby přesně jako před tím Kita. Nesnášela to slovo, které před ní všichni od příchodu sem pronášeli, jako by to byla urážka a ona by byla nemocná leprou. Ona na rozdíl od nich má právo na existenci.
„Mám jen mamku a nejsem si jistá, co to přesně znamená.“ Vyšpulila proto pusu.
„Ten, co nekouzlí, a si vezme čaroděje, tak jejich dítě je pak poloviční krve.“ Vysvětlila za brunetku Kita netrpělivě, jelikož nehodlala setrvat v její přítomnosti o nic déle.
„Tak to nevím, mamka nikdy o tátovi nemluvila,“ Pokrčila Amy lhostejně rameny, když si nevšimla Kitino netrpělivosti „nemyslím si, že by to byl čaroděj.“
„Neznáš svého tátu?“ Udivila se dívka, která je před tím smetla.
„Ne.“ Jednoduše pokrčila rameny. Nevypadalo to, že osud jejího otce ji nějak tíží. Prostě to přijala, jako věc, se kterou nic nezmůže. Koneckonců proč by se měla trápit pro někoho, koho v životě neviděla a nemohla si tak s ním vytvořit žádný vztah? Byla by blázen, kdyby ano.

„Co je tedy s Kitou špatně?“ Zopakovala svoji otázku hlasitěji, aby se znovu nemohlo odbočit od tématu.
„No ꟷ“ Začala dívka, ale byla přerušena novým řevem, který se ulicí rozezněl, jako zvony v kostele.
„Rosemary Agnes Bloomová, kde máš toho zatracenýho králíka! Kde je Rabík!“ Jako uragán kategorie pět se k nim hnala hubená žena s vystouplými lícními kostmi a stejně tmavými vlasy, jako mělo dítě před nimi. Na sobě měla purpurový hábit, který za ní vlál, stejně tak, jako spousta tašek, kterými byla obtěžkána a které zřejmě patřili Rosemary. Dítě, které je před tím smetlo a bylo zřejmě její dcerou, zbělalo, tak, že by klidně mohla konkurovat Amyině pleti.
„Toho králíka sis vybrečela před ani ne půl hodinou a už je pryč!“ Pokračovala žena ve svém křiku i přes to, že se již zastavila u celé skupinky a bylo tak jasné, že ji všechny dívky musejí slyšet dostatečně.
„Ehm mami…“ Snažila se Rosemary zachránit celou situaci „právě jsem byla v půli pátrání po něm.“
„Ach to vidím, děláš si tajnou síť informátorů?“ V matčině hlasu zněl silný sarkastický podtón, když přejela pohledem po všech zúčastněných. Při pohledu na Kitu se jí oči nepatrně rozšířily, ale potřeba nalézt zakoupené zvířátko ji donutila zas věnovat pozornost dceři.
„Přísahám u Merlina, že jestli ho nenajdeme, už ti žádné zvíře nekoupím a bude mi jedno, že budeš jediná, která nastoupí do prváku bez mazlíčka,“ Vyhrožovala „říkala jsem ti, že je budete potřebovat na hodiny přeměňování? Ne? Tak, už to víš a chci vidět, co budeš dělat pak.“
„Né mami prosím! Najdu ho! Slibuju, že ano!“ Vyjekla polekaně Rosemary a byla ta tam. Stejně tak rychle jako se objevila i zmizela v mase všech těl okolo nich.
S přáním hezkého odpoledne se s nimi rozloučila i její matka a ony se ocitly znovu ponechány na pospas samotě.
„Páni to bylo… Zvláštní.“ Vydechla Kita, která se stále dívala na místo, kde obě zmizely v davu.
„Její matka mi nahání strach.“ Zatřásla se Amy. Následně se její zkoumavé oči však zavrtaly Kitě přímo doprostřed jejího čela: „Proč se tě bála?“
***
Na vysvětlování zamotané rodinné historie neměla Kita náladu. Začínala litovat rozhodnutí, nechat jí nakupovat s ní. Kdyby řekla ne, nemusela by toto nyní řešit. Vlastně si to udělala sama, tak si to nyní musí také sama vylízat, ale upřímně, kdo by odolal tomu pohledu - byla jak Bambi a ona pohádky o zvířátkách milovala. Tohle vše však neměnilo nic, na faktu, že se jí nehodlala svěřovat se záležitostmi rodiny. Sotva se znaly. Potkaly se před pár hodinami a i když Amy působila mile a Kita měla jistotu, že by stejně nic nechápala, nehodlala se svěřovat. Alespoň ne tak brzy…
Amy se proto musela spokojit pouze se strohou odpovědí, že to není její starost, nic by nechápala a musí počkat, až něco málo z jejího světa pochopí, až se srovná s tíhou reality a tím, že zkrátka existuje svět, který odporuje všemu, co je v Bibli napsáno. Až pozdě zjistila, že to z její strany nebyl ten nejlepší krok. Po zbytek nákupů a šmejdění na Příčné ulici u nich fungovala více méně tichá domácnost, kdy šly bok po boku, ale ani jedna z nich nepromluvila. Amy se na ni musela zlobit. Nedivila se jí, ale co jiného měla dělat, když se špínou své rodiny nechtěla zabývat. Při jejich tichém chodu ani jedna nijak nenamítala, kam zajít a do jakého obchůdku se nyní půjdou podívat, ani jak dlouho tam stráví, i proto měly za necelou hodinku všechny dostupné obchůdky v Příčné ulici prošmejděné a ani jedna netušila, co nyní budou dělat. Nakonec zakotvily na malé zahrádce se spoustou stolů, která spadala pod majetek pana Floreana Fortescuea ꟷ obtloustlého majitele cukrárny. Ten kolem nich od jejich příchodu poskakoval a snažíc se jim vyhovět ve všech jejich přáních, i když si každá objednala jeden zmrzlinový pohár a nic jiného již nechtěly.

„Bojí se tě.“ Amyina slova byla protkána chladem. Nebyla to otázka. Začínalo jí docházet, o co tady jde. Nebyla přece slepá. Majitel sice promlouval k oběma, ale jeho oči zůstaly fixované na Kitě a po spáncích mu stékaly krůpěje potu, které mu na bílé pracovní košili tvořila tmavá kolečka.
„Proč se tě bojí? Všichni jsou kolem tebe nervózní i ta holka, co do nás narazila. Proč?“ Kita zamrzla ve svém pohybu. Vypadala komicky, když jí ruka zamrzla v půli cesty k ústům. Její oči na kratičký okamžik střelily k hnědovlásce, která se své zmrzliny ani nedotkla a jen nedůvěřivě pohlížela na svoji „kamarádku“. Nevěděla, jak se jí povedlo odtrhnout oči od toho pohledu, ale jak mile to dokázala, dosti nevěruhodně předstírat, že její prázdný pohár od zmrzliny je zajímavější, než-li ona.
Doufala, že dlouhým předstíráním nezájmu by zvědavou Amy odradila. Dívenka se však nehodlala vzdát, tak snadno, jak Kita očekávala. Nadále seděly v naprostém tichu, nechávajíc na sebe pařit silné odpolední slunce, které rozpouštělo nesnědenou zmrzlinu a vyšisovávalo barvy na oblečení. Ruch kolem nich ještě více zesílil, jak na Příčnou proudily nové davy rodin s dětmi, když se hodiny přiblížili k dvanácté odpolední. Kita dávno přestala předstírat, že prázdné sklo je zajímavé a po očku zkoumala Amy, která dojídala svoji porci. Nemusela se ani moc snažit, aby slyšela, jak jí doslova šrotuje v hlavě ꟷ přemýšlela nad ní a ona měla jediné štěstí, že ledová zmrzlina její myšlení alespoň trochu zbrzďovala.
„No tak se zeptej,“ Nevydržela její pohledy tmavovláska nakonec. Její trpělivost se zmenšovala pod jejím zkoumavým pohledem do bodu zlomu „už jsi musela přijít na to, proč se ke mně všichni chovají, jak ty říkáš divně.“ Na svoji židli se zhoupla, tak moc, až se Amy polekala, že snad přepadne na velmi starého vychrtlého staříka, který seděl za nimi a popíjel citronovou limonádu.
„Nepřišla,“ Zavrtěla však hlavou a oči se jí rozzářily, „ale mám pár teorií.“ Kita se usmála, a pokynula Amy, aby jí je přednesla. Ráda si poslechne, co si o ní dívka myslí.
„Dobře, takže teorie číslo jedna.“ V Amyiných safírových očích se zaleskla zvláštní světýlka: „Tvá rodina musela udělat, něco, pročꟷ“ Nebylo ji však umožněno dokončit, ani první bod z její vyhloubané teorie, protože ji Kitalpha od prvních slov nevěnovala pozornost. Její azuritové oči byly zaměřené napravo od ní, do tmy pod schody. Tam, kde se mezi schody a zábradlím zračila černočerná tma stínů, které chránily před rozpáleným sluncem, byla vmáčknuta temná mezera. Z ní na ně hleděly, dvě temné oči.
Kita v jednom rychlém pohybu byla na nohou, neodtrhávajíc oči od mezery pod schody. Amy její pohyby sledovala značně nedůvěřivě. Na rozdíl od ní si ničeho nevšimla a domnívala se, že je to jeden z posledních pokusů jak se vyšší dívka snaží vyhnout důležitému rozhovoru. Kita se drala pomalu dopředu, jako zvíře na lovu. V dostatečné vzdálenosti se vrhla vpřed a její ruce zmizely v temnotě. Amy přidušeně vyjekla, když odtamtud vytáhla cosi podivného a velmi špinavého. Věc v jejích rukách se urputně bránila, snažíc se vykroutit z jejího pevného sevření, vydávajíc při tom podivné pištivé zvuky.
„To je?“ Přiskočila k ní Amy a vkleče zkoumala chlupatou kouli stále se snažící vykroutit.
„Ano je.“ Přitakala Kita převracející v rukách vzpurného králíka. Byla to světle hnědá koule rozježených chlupů slepených od špíny a pavučin, dlouhých uší a černých korálkových očí, které na ně celé rozezlené zíraly ꟷ nelíbilo se mu, že byl tak snadno polapen po jeho zdařilém útěku.
„Myslíš, že je to králík Rosemary?“ Zkoumala Amy stále se vzpírající kouli, když se znovu přesunuly ke svému stolu, kde se ho Amy jala otírat papírovými ubrousky.
„Kolik králíků si tady asi tak pobíhá?“ Odpověděla uštěpačně Kita, která zkoumala své podrápané paže. Bylo bezpochyby, že králík, který se schovával pod schody, byl oné hnědovlasé dívky. Pochybovaly, že by po Příčné ulici pobíhalo víc chlupatých koulí. Byly si naprosto jisté, že to byl ta samá šmouha, která se kolem nich mihla těsně před srážkou.

Měly by zkusit Rosemary najít a králíka ji předat anebo ne? V parném odpoledni se jim pobíhat po Příčné nechtělo. Ani nevěděly, jestli tady celá rodinka stále zůstala, ale vzhledem k přetrvávající absenci králíka je vysoká pravděpodobnost, že ano. Vzhledem k tomu, že koule chlupů byla i po očištění stále vzpurná, bylo rozhodnuto, že je opravdu potřeba Rosemary vypátrat a nechtěný náklad předat, protože ony se s ním nadále otravovat nechtějí. Bylo tak rozhodnuto, že Rabíka s velkou obtíží narvou do přepravky, ve které Amy přenášela svého zrzavého kocoura, kterého zakoupila ve zdejší prodejně, stejně tak, jako Kita svého černočerného krkavce. Byl přímo nadlidský úkol odtáhnout Amy z prodejny plné koťátek, sov a všeho různého zvířectva, protože se ukázalo, že dívenka je touto havětí přímo posedlá. Čím kouzelnější a prapodivnější, tím lepší a když hnědovláska zahlédla sekci s trpaslenkami musela Kita využít i veškerou svoji fyzickou sílu, aby jí od tvorečků, na které již peníze neměla, odrhla. Králíkovi se pranic nechtělo být v jedné mrňavé přepravce spolu s nevrlým kocourem, ale nic jiného mu nezbylo, a tak byl vtěsnán do temnoty vnitřku a západka za ním tichounce cvakla. Nevěděly, kde by měly začít s jejich marným pátráním a tak pomalu zamířily ulicí nahoru k místu, kde se předtím s onou dívkou srazily. Silné odpolední slunce však tuto cestu dělalo skoro nesplnitelnou. Dole před nimi se vysoko nad ostatními budovami zvedala velice křivá budova s bílou fasádou a řeckými sloupy ꟷ Gringottova banka. Amy se při pohledu na ni zarazila ve svých krocích. Kita ušla ještě jaký kus, než-li si všimla, že Amy po jejím boku nekráčí. Když se otočila, zjistila, že stále stojí na místě, zírajíc na banku. S povzdechem se k ní šouravým krokem vrátila. Nežli se však stihla zeptat, co má za problém, Amy ji svoji otázkou předběhla: „Tobě nenahání hrůzu?“ Její oči těkaly od bílé záře banky k temnotě Kitiiných vlasů.
„Ta banka?“ Nadzvedla obočí, když nechápala, o čem to mluví „Ne, proč by měla?“
Amy pokrčila rameny. Nechápala, že ji místo plné kouzelných opatření, zlata a hlavně skřetů nenahání strach. Ona byla strachy bez sebe, když byla nucena vstoupit na toto prapodivné místo, aby si vyměnila mudlovské peníze za ty kouzelnické. Když odtamtud odcházela, byla bílá, jako stěna a třásla se. Kita na její slova jen pohodila hlavou a tiše si odfrkla, jako by jí její strach přišel k smíchu. A možná to tak i bylo. Ona na tohle vše byla zvyklá, bylo to naprosto přirozené a nechápala, že někomu, jako byla Amy, mohly naprosto obyčejné věci jejího života připadat prapodivné a strašidelné. Co čekala, že v kouzelnické bance nalezne? Slony?

Naleznutí Rosemary nebylo vlastně tak obtížné, jak si myslely. Bylo to úplně jednoduché, přesně jako facka. Stačilo ujít jen pár metrů, když jim Rosemary doslova nakráčela do náruče. Vlastně běžela. Běžela, jako v okamžik, kdy se s ní setkaly poprvé a ona do nich stejně tak, jako tehdy, vrazila takovou silou, až všechny skončily v jedné hromadě změti oblečení, nohou a přepravek se zvířaty. Lidé okolo nich se zvědavě zastavovali a se smíchem zírali na tu změť končetin.
„Moc se omlouvám.“ Její oči se rozšířily, když se vyhoupla zpět na nohy a táhla je s sebou.
„Jáꟷ My, už jsme se setkaly, že ano?“ Dobře věděla, kdo před ní stojí a její hanba tak byla ještě znatelnější. Její uši byly rudé jako dvě rozpálená ucha od hrnce.
„Ano. Za stejných okolností.“ Zabručela Kita.
„Ach to jste vy!“ Vyjekla brunetka „Opravdu se vám velice moc omlouvám, opravdu!“ Začala blábolit nesrozumitelné mumlání, jak mluvila, co nejrychleji, aby vše, co měla na srdci, vychrlila na jeden nádech. Byla však nucena umlknout, když Kitina ruka netrpělivě vystřelila, aby ji tak konečně umlčela.
„Ano my víme, omlouvala ses, už minule,“ Zabručela znovu „našly jsme něco, co nejspíš patří tobě.“ Amy na její slova, s velkým úsměvem od ucha k uchu, zavrtěla těžkou přepravkou v ruce. Z vnitřku se ozvalo pobouřené mručení. Rosemary nechápavě zamrkala.
„Byla jsi to ty, kdo ztratil králíka, ne?“ Rosemariiny oči se rozšířili ještě více, když ji zasáhlo poznání.
„Ušetřily jsme ti trápení na hodinách přeměňování a našly jsme ho za tebe.“ Amyin hlas byl plný lásky. Zřejmě byla víc potěšená, než Rosie sama.
„Vlastně si našel on nás.“ Zabručela vyšší dívka, když Amy pracně dostávala z její přepravy Rabíka, který se nevýslovně vzpíral a snažil se znovu uniknout, jako by mu snad hrozilo, že skončí na smetaně.
„Děkuji vám, opravdu vám moc děkuji!“ Výskla Rosie samou radostí „Ani nevíte, jak se mi ulevilo.“ Očka jí plála, když k sobě tiskla vší silou, chlupaté zvířátko, které nespokojeně vřeštělo.
„Opravdu netuším, jak vám tohle všechno oplatím,“ Znovu se jim věnovala „mamka bude tak šťastná, že mi nemusí kupovat nového mazlíčka.“
„Stačí, když ho znovu neztratíš.“ Rychle ji utnula Kitalpha, která poznala, kam to spěje. Neměla náladu na její vylévání citů a dlouhé proslovy o jejím vděku. Jedno ji však potěšilo, dívka zřejmě zapomněla, že by se jí měla bát.
***
Rosemary byla milá dívka, která si zřejmě padla s Amy do oka, když se spolu zaujatě bavily o bylinkách. Některá jména slyšela Kita poprvé v životě, což v ní probouzelo závistivé bodání a pálení. Dobře věděla, že to není pouze odrazem její nevědomosti, ale pohledem na dvě vzájemně se doplňující bytosti, které nalezly společné téma. Tak jí Amy s Rosie připadaly. Rozuměly si okamžitě, což se o Kitě a Amy nedalo říci ani nyní. Vlastně nechápala, proč se jí dívka stále držela, jako klíště. Už to nemusela shazovat na potřebu držet se někoho, kdo je součástí, pro něj nového světa. Měly již nakoupeno, tak proč se s ní Amy tahala, až sem.
Na mysli jí vyplavaly myšlenky na to, že kdyby se nyní otočila a odešla, nevšimly by si toho. Zřejmě by zaregistrovaly, že s nimi není, až za jakou dobu její nepřítomnosti. Mohla by se prostě otočit a zmizet v davu, nechat je tady spolu, ať jsou obě spokojené a ona by mohla mít konečně klid. Rosie přece věděla, kdo je a Amy to brzy zjistí. Proč by jí tedy chtěly u sebe? Proč by jí potřebovaly? Její myšlenky brzy přešly v činy, když se s nádechem otočila a chtěla se nenápadně vmísit do davu. V jejím promyšleném plánu jí však zabránil nepříjemný hlas. Nepříjemný dívčí hlas s nádechem arogance, který způsoboval Kitě bolení hlavy, protože dobře věděla, kdo za ní bude stát, až se otočí.
„Aleeeeee,“ Protáhl posměvačně onen hlas s předstíranou lítostí „rodiče tě nevezmou ani na nákupy?“ Kita zaskřípala zuby, tak silně, že to muselo být slyšet po okolí. Neměla náladu na NI, rozhodně né teď a tady. Chvíli bojovala sama se sebou, aby se donutila pokračovat dále v chůzi a hlas ignorovat. Musela se uklidnit! Zatnula pěst, tak mocně, že jí zbělaly všechny klouby na pravé ruce a pokusila se na tváři zformovat, ten nejvřelejší úsměv, který s ohledem na toho, kdo za ní stojí, dokázala vyloudit. Otočila se.
„Tebe bych tady nečekala… Miro.“ Protáhla dívčino jméno, jak její oči přejeli postavu před ní. Dívka nebyla o moc menší ani mladší než ona sama. Stejně tak, jako celá trojice nastupovala do prvního ročníku. Na rozdíl od nich třech si však Kita byla naprosto jistá, kam tahle nafrněná blondýnka bude zařazena. Tak jistá, že by na to vsadila svůj život. Blondýnka vypadala nádherně, ale byla plná tmy, která se pod vší tou krásou schovávala jako shnilý vnitřek ovoce. Její platinové vlasy vypadaly na odpoledním slunci skoro bíle, stejně krásné a chladné, jako spadaný sníh, stejně jako její oči. Dva akvamarínové drahokamy, které se jí leskly z očních důlků. V odlescích očí se střídaly jemné barvy azuru, tak měkce, že si nikdo nebyl jistý, jestli jsou modré, nebo bílé.

„Předpokládala bych, že si pošleš rodiče, aby ses nemusela obtěžovat s nákupy.“ Zamračila se.
„A připravit se o všechnu tu zábavu?“ Jejich povrchní rozhovor přilákal pozornost Amy a Rosie, které se přestaly vybavovat o bylinkách a konečně věnovaly pozornost nezvanému hostu.
„Rodiče jsou v bance ꟷ ukázalo se, že mé nákupy jsou nákladnější, než jsem si původně myslela.“ Pohlédla k bance, jako by narážela na něco nevysloveného, skrytého. Slova, která znamenala jediné a to, že její rodina je bohatší a uznávanější, než ostatní.
„Ale tvé rodiče nikde nevidím.“ Posměšně se rozhlédla po okolních davech, jako by snad čekala, že se odněkud znenadání vynoří s velkým úsměvem a vřelými slovy. Dobře věděla, že zde nejsou.
„Promiňte, ale přeslechla jsem vaše jméno.“ Ozvalo se jim za zády. Byl to Amyin hlas. Ta stála po boku Rosie kus od nich a propalovaly je pohledem. Rosiino zamračení bylo o něco větší než v případě Amy, protože ona dobře věděla, kdo to před nimi stojí a spokojeně se culí. Jestliže se o někom v Denním věštci psalo více než o rodině Malfoyových anebo Moonových bylo to právě o ní. Byla to Miracle Lemaire. Dívka, která patřila k rodině ještě obávanější, než ta Moonová.
Miry ledové oči přejely Amy od hlavy, až k patě a okamžitě jí docvaklo, co před ni stojí a dožaduje se představení. Jen ta myšlenka jí obracela žaludek naruby a na jazyku připravovala zraňující slova. Jak se někdo jako ona, dovoluje na ni vůbec promluvit? Se znechuceným odfrknutím odtrhla pohled od Amy a znovu věnovala svoji pozornost Kitě. Jako by ji snad Amy nestála ani za odpověď.
„Položila ti otázku.“ Rosiin hlas zněl jako tichounké zasyčení. O to více byl však strašidelný. Jen tichounké syknutí, které se doneslo, až k ostrým uším Miry, která se konečně otočila a uznala i její přítomnost.
„Ach ano. Slyšela jsem,“ Sladkost v jejím hlase zněla, jako nejjedovatější jed „ona se zeptala a já jsem se rozhodla neodpovídat. Na to mám právo já i ona.“ Zaskřípání Kitalphiných zubů se muselo nést celou Příčnou ulicí. Při všech učitelů, kteří se kdy vystřídali v Bradavicích, přísahala, že, jestli nezavře tu svoji nevymáchanou pusinku, tak se její dokonale bělounké zoubky rozprsknou po celé Příčné ulici, že je ani pomocí kouzla Accio nenajde. Jak se opovažuje takhle o ní mluvit? Kita jasně slyšela odpor, který se skrýval pod medovým nánosem. Živě si uměla představit, co si o ní někdo, jako je Mira, může myslet. Koneckonců i ona sama, přes své veškeré snahy, někde hluboko v sobě pociťuje něco velmi podobného, jako platinová blondýna naproti ní. A opravdu se zato nenáviděla.
„Jakož to dědic jednoho z nejmocnějších rodů bys měla mít řádné vychování a tak jistě víš, že odpověď na otázku je samozřejmostí, pro slušné lidi.“ Rosie si složila ruce na prsou a vypjala vzdorovitě hruď. Jak Kitě, tak i Amy v ten moment připomínala její matku. V očích jí žhnula stejně nebezpečná jiskra, jako její matce, když jí ztrapňovala před celou Příčnou ulicí. Ani tohle všechno však nezabralo. I nadále upírala svoji pozornosti jen ke Kitě, která jako jediná byla v téhle skupince na stejné sociální úrovni. Proč by měla tedy věnovat pozornost ostatním dvěma, když jí nesahají ani po kotníky? No dobře Rosie alespoň po kolena ano, ale Amy? …
„Přišlas jenom zjistit moji rodinou situaci, nebo něco opravdu potřebuješ?“ Kitě přetekl pohár její trpělivosti. Již nehodlala být v její přítomnosti ani minutu a tak doufala, že tohle by Miře naznačilo, že mezi nimi není vítaná. I když by ji tuze ráda poslala, tam kde slunce nesvítí, přeci jen z toho chtěla vybruslit, co možná nejvíce taktně a tak doufala, že se po těchto slovech sebere a zmizí.
„Moc si fandíš,“ Pohodila vlasy a na tváři jí znovu hrál úšklebek od ucha k uchu „samozřejmě o tvojí rodině vím všechno. Nezapomínej, že má rodina jsou nejbližší přátelé, té tvé. Drby se rychle šíří a ty jsi poslední roky jejich středem. Och a nesmím zapomenout ani na Thomase, jaká ostuda!“
„Ach, řekni mi něco, co nevím.“ Kita protočila modré oči. Mira se zamračila. Zřejmě čekala, že její slova vyvolají jinou reakci, ale Kita na tohle byla zvyklá. Věděla, že tuhle kartu vytáhne. Vždycky to udělala.
„Radím ti, abys…“ Zasyčela stejně nebezpečně, jako před tím Rosie samotná. V moment, kdy se znovu nadechla, aby pokračovala, byla však její slova přerušena.
„Miracle!“ Její jméno se doneslo hustým odpoledním vzduchem, až k jejich uším. Všechny naráz vzhlédly po směru, odkud zvolání přišlo. Na mramorových schodech od kouzelnické banky stála překrásná žena zahalena v královsky modrém hábitu. Její bledé oči v rychlosti přelétly celou skupinku a ona vystoupila ze stínů. Slunce odrážející se od hřívy jejích bělavých vlasů jí kolem hlavy tvořilo třpytící se svatozář ꟷ vypadala, jako anděl. Modrá látka jejího hábitu se za ní vlnila, jak scházela schody. Hlavu měla vztyčenou a její studené oči každým krokem více a více tmavly, až se zdálo, že dřívější domněnka, že byly skoro bílé, není pravdivá. Dole pod schody se zastavila. Znovu si pečlivě prohlédla celou skupinku dětí, než-li si pohrdavě odfrkla: „Odcházíme, Miracle.“ Nakrčila nos, jako by snad ostatní dívky zapáchaly. I Mira vydala podobný zvuk, když pohodila svými dlouhými vlasy, div nevyrazila Kitě oko a vydala se za matkou. Ještě více vypnula hruď, řádně se nafoukla a pokračovala dále bez jediného rozloučení. U matky se zastavila a naposledy pohrdavým pohledem pohlédla na celou skupinku, kterou zde zanechala. Její oči v ten moment vypadaly stejně potemněle, jako ty matčiny. S posledním pohrdavým úšklebkem se obě dvě otočily, a vnořily se do davu kouzelníků.
***
„Uvidíme se ještě?“ Když se Amy konečně odhodlala promluvit znovu seděly na verandě malé cukrárny a hlasitě se smály nad čistokrevností Miřiny rodiny, která jistě sahá, až k samotnému Salazaru Zmijozelu. Amy se jako jediná nesmála, protože jí to její děsem sevřený žaludek nedovolil.
„Proč bychom se neměly vidět?“
„Však víte.“ Amy se jim neodvažovala pohlédnout do očí. Předstírala, že ji daleko více zajímá malý důlek, který právě hloubila svojí botou do štěrkového podkladu.
„Víme co?“
„Prvně jsme se potkaly, bude škola a… A tohle všechno bude normální.“ Rozpřáhla ruce, aby zdůraznila velikost prostoru kolem sebe „Vy jste v tomhle světě vyrůstaly…. Já vyrůstala v úplně odlišném. Nikoho tam neznám… A….“ Bála se. Dobře věděla, že ona je na tom dokonce hůře než průměrný mudla. Nezapadala zkrátka ani do jedné ze škatulek a u matky úplně poprvé v životě nemohla nalézt podporu. Bála se jí, štítila a hádka, kterou si musela projít, před příchodem na Příčnou ulici, ji jen utvrdila v tom, že když si zvolí tento svět, ztratí jí navždy. I přes to všechno však zněl lákavěji než všední šeď jejího dosavadního života. Škola, zuška, škola, zuška a v neděli návštěva kostela. Ach jak ten kostel a toho nudného obtloustlého kazatele nesnášela. Tohle by mohl být konečně tolik potřebný únik.
„Ale ano znáš!“ Přerušila její tok myšlenek Kita, které vystřelila ruka a její bělavé prsty se obmotaly kolem její vlastní dlaně „Znáš nás!“ Snažila se, aby její slova zněla, co možná nejtepleji a nechávala je tak, aby teplem naplnili i Amy, ale dobře věděla, že selhala. Hnědovláska pomalu vzhlédla.
„Myslíš, že bychom se s tebou dneska celej den tahaly, kdybychom tě nechtěly?“ Pokračovala černovláska „Myslíš, že bychom se tě zastávali před tím nafoukaným snobem s vlasy o šedesát let staršími, než ona sama?“ Pokoušela se zlehčit situaci narážkou na Miřinu barvu vlasů.
„Tssss. Jestli si myslíš, že se nás tak snadno zbavíš, pěkně se pleteš.“ Přidala se zvesela i Rosie, která s úsměvem od ucha k uchu Amy povzbudivě poplácala po zádech, což však způsobilo jen to, že se dívka nebezpečně zakymácela dopředu, div nespadla na Kitu. Všechny se znovu nahlas rozesmály. Nyní jim bylo opravdu jedno, že se lidé kolem nich zastavovali, syčeli na ně a připomínali jim pravidla dobrého vychování. Právě si slíbily jednu moc důležitou věc! A to, že ať se stane cokoliv v příštím školním roce, jedno bude jisté: ony tři budou spolu, ať se stane cokoliv.